// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 03.06.2020

Ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace podle § 68 z.o.k.

I. „Sankční“ ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace podle § 68 z. o. k. vzniká teprve právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace; jde tudíž o rozhodnutí konstitutivní.

II. Ve vztahu k „sankčnímu“ ručení podle § 68 z. o. k., které má soud založit svým rozhodnutím poté, kdy (ručením zajišťované) neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikly podle § 311 insolvenčního zákona, jde o tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru.

Tuto mezeru je (ve smyslu § 10 odst. 1 o. z.) nezbytné vyplnit analogickou aplikací pravidla obsaženého v § 2026 odst. 2 o. z.; tedy dovodit, že soud může podle § 68 odst. 1 z. o. k. – s odkazem na § 2026 odst. 2 o. z. per analogiam – založit ručení člena (nebo bývalého člena) statuárního orgánu obchodní korporace za splnění povinností obchodní korporace také tehdy, zanikla-li obchodní korporace (a spolu s ní i zajišťované pohledávky či jejich části) v důsledku zrušení konkursu na majetek korporace podle § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1319/2018, ze dne 26. 2. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 10 odst. 1 o. z.
§ 2026 o. z.
§ 308 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/2006 Sb.
§ 311 zák. č. 182/2006 Sb.
§ 68 zák. č. 90/2012 Sb.

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

[1] Žalobkyně (dále jen „společnost Moneta“) se domáhá rozhodnutí, že žalovaný ručí za splnění povinnosti V., identifikační číslo osoby XY (dále jen „dlužnice“), zaplatit společnosti Moneta 121.629 Kč.
[2] Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 21 C 37/2016-117, zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

[3] Vyšel přitom z toho, že:

1) Žalobou datovanou 10. 9. 2012 se společnost E., identifikační číslo osoby XY (dále jen „společnost E.“), domáhala, aby byla společnosti Moneta a dalším dvěma osobám uložena povinnost zaplatit společnosti E. 1.440.000 Kč s příslušenstvím (dále jen „první žaloba“).

2) Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 20 C 174/2012-203, zamítl první žalobu (výrok I.) a společnosti E. uložil povinnost zaplatit společnosti Moneta 121.629 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

3) Dne 17. 9. 2014 (tj. ještě předtím, než rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 20 C 174/2012-203, nabyl právní moci) uzavřela společnost E. smlouvu, kterou na dlužnici postoupila pohledávku uplatněnou první žalobou (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“).

4) Smlouvu o postoupení pohledávky uzavřel za společnost E. i za dlužnici žalovaný, který vystupoval jako jednatel obou společností.

5) Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. 10. 2014, č. j. 20 C 174/2012-237, vyhověl návrhu společnosti E., aby dlužnice vstoupila do řízení na místo společnosti E.

6) Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2014, č. j. 78 Cm 136/2012-23, které nabylo právní moci 27. 8. 2014, zrušil dlužnici s likvidací a jejím likvidátorem jmenoval žalovaného.

7) Usnesením ze dne 14. 8. 2015, č. j. MSPH 79 INS XY, Městský soud v Praze (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice.

8) V poměrech projednávané věci rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2016, č. j. Ncp 1269/2016-101, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou věcně příslušné okresní soudy.

[4] Soud prvního stupně uvedl, že předpokladem pro to, aby bylo možné rozhodnout, že žalovaný ručí za splnění povinností dlužnice, je (mimo jiné) i to, aby člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděl nebo měl a mohl vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné.

[5] Při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky žalovaný – podle mínění soudu prvního stupně – nevystupoval jako jednatel, nýbrž jako likvidátor dlužnice; tedy osoba, která není statutárním orgánem či jeho členem, a u níž proto nelze rozhodnout, že ručí za splnění povinností obchodní korporace.

[6] K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 8. 2017, č. j. 70 Co 203/2017-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[7] Odvolací soud doplnil dokazování a vyšel dále z toho, že:

1) Usnesením ze dne 10. 5. 2017, č. j. MSPH 79 INS XY, Městský soud v Praze (mimo jiné) zrušil konkurs prohlášený na majetek dlužnice s tím, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužnice zcela nepostačující.

2) Dlužnice nebyla v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu vymazána z obchodního rejstříku.

[8] Odvolací soud nejprve konstatoval, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena účelově, aby se společnost E. vyhnula placení nákladů řízení, které bylo vedeno o první žalobě. Dále dovodil, že soud svým rozhodnutím smí založit ručení za splnění povinností obchodní korporace také vůči likvidátorovi, neboť za řádný výkon funkce odpovídá stejně jako člen statutárního orgánu.

[9] Poté však odvolací soud dodal, že rozhodnutí soudu, kterým se zakládá ručení za splnění povinností obchodní korporace, má „konstitutivní charakter“, a proto je k vydání takového rozhodnutí nezbytné, aby mezi věřitelem a obchodní korporací existoval platný závazek (při neexistenci „hlavního závazku“ nemůže vzniknout závazek ručitele). Za situace, kdy byl konkurs na majetek dlužnice zrušen proto, že majetek dlužnice byl zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů – pročež „neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikly“ – již podle mínění odvolacího soudu nelze rozhodnout, že žalovaný ručí za splnění povinností dlužnice.

[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice otázek, zda:

1) neuspokojené pohledávky či jejich části zanikají (je-li konkurs na majetek dlužníka, který je právnickou osobou, zrušen proto, že je majetek dlužníka pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující), aniž by muselo dojít k zániku právnické osoby,

2) rozhodnutím soudu je možné založit ručení člena nebo bývalého člena statutárního orgánu dlužníka za splnění povinností dlužníka i poté, kdy byl konkurs na majetek dlužníka (který je právnickou osobou) zrušen proto, že je majetek dlužníka pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující.

[11] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

[12] Ve vztahu k první z dovoláním formulovaných otázek dovolatelka souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož neuspokojené pohledávky dlužníka nebo jejich neuspokojené části zanikají, je-li konkurs na majetek dlužníka, který je právnickou osobou, zrušen proto, že je majetek dlužníka pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. Zdůrazňuje však, že k zániku neuspokojených pohledávek dlužníka nebo jejich neuspokojených částí dojde teprve, až dlužník v důsledku zrušení konkursu zanikne. Je-li dlužník právnickou osobou zapsanou do veřejného rejstříku, pohledávky zanikají teprve ke dni jeho výmazu z veřejného rejstříku.

[13] V projednávané věci dlužnice v době vyhlášení napadeného rozsudku „existovala“. Ačkoli byl konkurs na majetek dlužnice zrušen pro nedostatek majetku, dlužnice byla stále zapsána v obchodním rejstříku; proto nemohly zaniknout ani neuspokojené pohledávky dlužnice nebo jejich neuspokojené části.

[14] Ve vztahu k druhé z dovoláním formulovaných otázek dovolatelka uvádí, že dojde-li v důsledku zrušení konkursu na majetek dlužníka (který je právnickou osobou) z důvodu, že je majetek dlužníka pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, ke zrušení dlužníka a zanikne-li dlužník bez právního nástupce, potom zanikají neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části jen, nebudou-li uspokojeny ze zajištění. Podle názoru dovolatelky přitom není nezbytné, aby zajištění pohledávky „muselo existovat ke dni zániku dlužníka“, rozhodující je, zda existuje „možnost, že zajištění vznikne“.

[15] Žalovaný ve vyjádření k dovolání ve vztahu k první z dovoláním formulovaných otázek konstatuje, že výmaz dlužnice z obchodního rejstříku byl proveden 28. 12. 2017, a proto není „účelné“, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Ve vztahu ke druhé z dovoláním formulovaných otázek žalovaný dovozuje, že dovolatelkou předestřený výklad je „nepřiměřeně extenzivní a nelze pro něj nalézt oporu ani v právních předpisech, ani v odborné literatuře, ani v soudní judikatuře.“

[16] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v pořadí druhé z dovolatelkou formulovaných otázek, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

[17] Podle § 68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“), soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže:

a) bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a
b) člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné.

[18] Podle § 10 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího.

[19] Podle § 2026 o. z. ručení zaniká zánikem dluhu, který zajišťuje (první odstavec). Ručení však nezaniká, pokud dluh zanikl pro nemožnost plnění dlužníka, a ručitel jej splnit může, nebo pro zánik právnické osoby, která je dlužníkem (druhý odstavec).

[20] Podle § 308 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), insolvenční soud rozhodne i bez návrhu o zrušení konkursu, zjistí-li, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující; přitom se nepřihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty.

[21] Podle § 311 insolvenčního zákona dojde-li v důsledku zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) a d) ke zrušení a zániku dlužníka, který je právnickou osobou, bez právního nástupce podle zvláštního právního předpisu, neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikají, pokud nebudou uspokojeny ze zajištění.

[22] Ručení podle § 68 odst. 1 z. o. k. představuje specifickou sankci za porušení péče řádného hospodáře.

[23] Jedním z předpokladů vzniku ručitelského závazku podle § 68 z. o. k. je proporcionalita této sankce k významu a závažnosti pochybení člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu (k závěru, podle něhož proporcionalita představuje obecnou právní zásadu imanentní českému právnímu řádu, srov. § 3 odst. 3 o. z. a nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, či důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015, uveřejněného pod číslem 59/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[24] Kvůli proporcionalitě této sankce zákon za účelem zvýšení právní jistoty (ve vztahu k zásahům do majetkové sféry člena nebo bývalého člena statutárního orgánu, ale i ve vztahu k působení ručitelského závazku vůči věřitelům obchodní korporace) ponechává na rozhodnutí soudu, zda (popřípadě v jakém rozsahu) soud – při splnění všech zákonných předpokladů [srov. § 68 odst. 1 písm. a) a b) z. o. k.] – vyhoví návrhu žalobce a založí ručení člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu.

[25] Z tohoto důvodu „sankční“ ručení podle § 68 z. o. k. vzniká teprve právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace; jde tudíž o rozhodnutí konstitutivní [srov. například Alexander, J. § 68 in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. I. díl (§ 1 až 343). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 581]. Vyšel-li tedy odvolací soud z toho, že ručení podle § 68 z. o. k. vzniká právní mocí rozhodnutí soudu, podle něhož člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění jejích povinností, je jeho právní posouzení této otázky správné.

[26] Stejně tak je – v obecné rovině – správný i závěr odvolacího soudu, podle něhož může ručení trvat (a tím spíše – a fortiori – i vzniknout) zásadně jen po dobu trvání dluhu, který ručení zajišťuje (§ 2026 odst. 1 o. z.). Je tomu tak proto, že závazek ručitele je ve vztahu k závazku dlužníka závazkem akcesorickým, a jako takový tedy zásadně sdílí osud závazku dlužníka (srov. například § 2025 odst. 1 o. z.).

[27] Dovolání je přesto důvodné.

[28] Smyslem „sankčního“ ručení podle § 68 z. o. k. je kompenzovat zhoršenou dobytnost pohledávek věřitelů obchodní korporace, která je způsobena tím, že obchodní korporace je v úpadku a člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné, aby úpadek obchodní korporace odvrátil (ačkoli věděl, že korporaci úpadek hrozí anebo o tom vědět mohl a měl).

[29] Jakkoli neuspokojené pohledávky či části pohledávek dlužníka, který je právnickou osobou, zanikají zánikem právnické osoby, k němuž došlo v důsledku zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona (§ 173 odst. 2 o. z.), nelze přijmout závěr, který by neumožňoval založit ručení člena (nebo bývalého člena) statutárního orgánu obchodní korporace za takto zaniklé neuspokojené pohledávky či jejich části, a to přestože jde o závěr zastávaný částí odborné literatury (viz Řeháček, O., Vrba, M. Nová úprava obchodních korporací a některé její souvislosti s insolvenčním právem. Právní rozhledy, 2012, č. 10, s. 365; Hurychová, K. K institutu wrongful trading v anglickém právu a jím inspirovanému ručení při úpadku dle § 68 z. o. k. In Hurychová, K., Borsík, D. Corporate Governance. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 164; Kupčík, J. Proč má český wrongful trading do originálu daleko? Obchodněprávní revue, 2017, č. 1, s. 10).

[30] Pokud by totiž mělo platit, že po zániku neuspokojených pohledávek obchodní korporace nebo jejich částí [k němuž došlo v důsledku zániku korporace proto, že byl konkurs na majetek korporace zrušen podle § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona] nelze založit „sankční“ ručení (bývalých) členů statutárního orgánu, zůstal by smysl § 68 odst. 1 z. o. k. nenaplněn. Tento výklad by mimo jiné (v případě konkurence řízení dle § 68 odst. 1 z. o. k. a insolvenčního řízení) připouštěl „závod s časem“, přičemž by značně zvýhodňoval potenciálně nejzávažnější případy porušení péče řádného hospodáře, které vedou k tomu, že je konkurs na majetek korporace – relativně rychle – zrušen, protože insolvenční soud zjistí, že majetek korporace je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující.

[31] Z teleologického hlediska přitom není důvod rozlišovat mezi situacemi, kdy je ručení založeno před zánikem ručením zajišťovaných (neuspokojených) pohledávek nebo jejich neuspokojených částí podle § 311 insolvenčního zákona (kdy se podle výslovného znění § 2026 odst. 2 o. z. prosadí účinky tohoto ustanovení), a situací, kdy je ručení založeno po zániku těchto pohledávek (na což již § 2026 odst. 2 o. z. – podle svého doslovné znění – nedopadá).

[32] Z uvedeného je patrné, že ve vztahu k „sankčnímu“ ručení podle § 68 z. o. k., které má soud založit svým rozhodnutím poté, kdy (ručením zajišťované) neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikly podle § 311 insolvenčního zákona, jde o tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, rozsudek ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015, či usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3225/2016, uveřejněné pod číslem 54/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13, nebo v teorii Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 230).

[33] Tuto mezeru je (ve smyslu § 10 odst. 1 o. z.) nezbytné vyplnit analogickou aplikací pravidla obsaženého právě v § 2026 odst. 2 o. z.; tedy dovodit, že soud může podle § 68 odst. 1 z. o. k. – s odkazem na § 2026 odst. 2 o. z. per analogiam – založit ručení člena (nebo bývalého člena) statuárního orgánu obchodní korporace za splnění povinností obchodní korporace také tehdy, zanikla-li obchodní korporace (a spolu s ní i zajišťované pohledávky či jejich části) v důsledku zrušení konkursu na majetek korporace podle § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona.

[34] Promítnuto do poměrů pojednávané věci to znamená, že dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož nelze založit ručení žalovaného za povinnost dlužnice zaplatit společnosti Moneta 121.629 Kč, neboť byl konkurs na majetek dlužnice zrušen podle § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, není jeho právní posouzení věci správné.

[35] Ve světle právě uvedených závěrů pozbývá na významu, aby se Nejvyšší soud zabýval první z dovolatelkou formulovaných otázek.

[36] Jelikož právní posouzení věci není (ohledně druhé z dovolatelkou formulovaných otázek) správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[37] V další fázi řízení bude soud prvního stupně posuzovat zejména, zda žalovaný věděl nebo měl a mohl vědět, že je dlužnice v hrozícím úpadku, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné za účelem odvrácení úpadku [§ 68 odst. 1 písm. b) z. o. k.].

[38] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[39] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

[40] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů