// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 26.03.2020

Odškodnění újmy způsobené podáním neoprávněného insolvenčního návrhu

Je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, pak ve spojení se zjištěním, že insolvenční navrhovatel neměl vůči insolvenčnímu dlužníku tvrzenou pohledávku, nebude pro odškodnění imateriální újmy způsobené zásahem do dobré pověsti údajného dlužníka - právnické osoby (v důsledku zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku) zpravidla dostatečná pouhá omluva insolvenčního navrhovatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4804/2017, ze dne 29. 11. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 147 IZ

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 2. ledna 2015 se žalobce (TECHNO - SERVIS, spol. s r. o.) domáhal po žalované (D. P.) náhrady nemajetkové újmy způsobené neoprávněným (šikanózním) insolvenčním návrhem podaným žalovanou, a to ve formě omluvy (uveřejněné v celostátním vydání deníku Hospodářské noviny) a dále v penězích (ve výši 200 000 Kč).

Rozsudkem ze dne 29. září 2016, č. j. 15 Cm 1/2015-295, Městský soud v Praze:

1/ Uložil žalované uveřejnit v celostátním vydání deníku Hospodářské noviny (ve výroku specifikovanou) omluvu žalobci (bod I. výroku).

2/ Zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč (bod II. výroku).

3/ Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1/ Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 29. ledna 2014 oznámil Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) zahájení insolvenčního řízení na majetek žalobce (dlužníka), a to na základě insolvenčního návrhu žalované ze dne 16. ledna 2014. Žalovaná tvrdila svou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 134 805 Kč z titulu neuhrazené mzdy za tři měsíce (od 1. října 2013) a jako další věřitele dlužníka označila „Pražskou správu sociálního zabezpečení“ a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky.

2/ Usnesením ze dne 4. února 2014, č. j. MSPH 79 INS 2157/2014-A-6, odmítl insolvenční soud insolvenční návrh podle § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) jako vadný. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. června 2014, č. j. 2 VSPH 393/2014-A-13, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

3/ V úplném výpisu z obchodního rejstříku žalobce jsou uvedeny údaje o insolvenci (o zahájení insolvenčního řízení a o jeho skončení odmítnutím insolvenčního návrhu) s dovětkem, že tyto skutečnosti byly zapsány dne 3. února 2014 a vymazány dne 29. srpna 2014.

4/ Dne 9. října 2014 byly v insolvenčního rejstříku znepřístupněny údaje o dlužníkovi (v souladu s § 425 insolvenčního zákona).

5/ E-mailem z 12. února 2015 Komerční banka, a. s. sdělila žalobci, že jeho žádost o úvěr byla zamítnuta, neboť proti němu bylo v posledních dvou letech vedeno insolvenční řízení.

6/ Dopisem z 10. února 2014 Shell Czech republic, a. s. vypověděl žalobci smlouvu o kartách Euro Shell card ze dne 13. dubna 2012 z důvodu „podání návrhu na prohlášení konkursu“.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podáním insolvenčního návrhu, jenž byl odmítnut pro absenci zákonných náležitostí, žalovaná zasáhla do dobré pověsti žalobce. Újma vzniklá žalobci spočívá ve snížení jeho vážnosti a solidnosti u zaměstnanců, obchodních partnerů a další veřejnosti. Zdůraznil, že žalovaná podala odvolání proti usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu, v jehož důsledku insolvenční řízení probíhalo téměř šest měsíců. Veřejná omluva v deníku Hospodářské noviny je tedy přiměřenou formou zadostiučinění.

Podle soudu prvního stupně žalobce neprokázal, že v souvislosti s jednáním žalované utrpěl takovou nemajetkovou újmu, k jejímuž vyrovnání nepostačuje přiznané zadostiučiněné v nepeněžité formě. Ohledně požadavku žalobce na zadostiučinění v penězích odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 3964/2011 (které je - stejně jako další níže označená rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Při úvahách o finančním zadostiučinění soud prvního stupně zohlednil náklady, které žalované vzniknou zveřejněním omluvy, a dále skutečnost, že podáním insolvenčního návrhu se žalovaná „snažila řešit“ problémy ve vztahu s manželem, který je jediným společníkem žalobce.

K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2017, č. j. 15 Cmo 28/2016-366:

1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).

2/ Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z § 147 odst. 1, 3 a 4 insolvenčního zákona - shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná podáním insolvenčního návrhu způsobila žalobci újmu, k jejímuž vyrovnání je povinna žalobci poskytnout zadostiučinění ve formě omluvy. Odvolací soud vyhodnotil insolvenční návrh podaný žalovanou jako zjevně bezdůvodný ve smyslu § 128a odst. 2 písm. a/ a c/ insolvenčního zákona. Tento závěr učinil na základě doplněného dokazování o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2017, č. j. 62 Co 368/2016-566, z jehož odůvodnění vyplynulo, že mezi žalobkyní a dlužníkem nebyla uzavřena platná písemná pracovní smlouva s datem 1. srpna 2008 a že nebyl prokázán výkon jakékoli pracovní činnosti žalované pro žalobce. Dále odvolací uvedl, že žalovaná neměla vůči žalobci tvrzenou mzdovou pohledávku a zneužila práva podat insolvenční návrh na jeho úkor. Pohnutky žalované, spočívající v manželských rozporech mezi ní a jednatelem (a současně společníkem) žalobce, jsou nerozhodné.

Zadostiučinění v penězích považoval odvolací soud za nadbytečné a neadekvátní, „a to i s přihlédnutím k žalobcovým nepochybně velmi dobrým majetkovým poměrům, které žalobce zdůrazňuje, tak i s přihlédnutím k tomu, že žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že odmítnutý insolvenční návrh žalované měl nějaký významný ekonomický dopad na jeho podnikatelskou činnost, či že v důsledku tohoto návrhu přišel o své zákazníky, nebo své obchodní partnery“.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti prvnímu výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku, a dle obsahu dovolání i proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku „určování finanční satisfakce nemajetkové újmy právnických osob (zejména obchodních korporací) způsobené šikanózně podanými insolvenčními návrhy“.

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil první výrok napadeného rozsudku tak, že změní bod II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, taktéž změnil i jeho druhý výrok, nebo napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu s pokynem ohledně právního hodnocení věci.

Dovolatel považuje přisouzenou formu zadostiučinění za zcela nepřiměřenou. Neztotožňuje se ani s úvahami, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dle dovolatele „obecné soudy nesprávně vymezily kritéria a hranici, kdy je již záhodno přiznat i finanční satisfakci, ať již v jakékoliv výši“. Skutečnou škodu lze zjistit složitě a ještě složitěji ji lze vyčíslit, proto insolvenční zákon nabízí i náhradu nemajetkové újmy. Na rozdíl od fyzické osoby nemůže právnická osoba popsat své pocity a strasti, avšak poškození jejího dobrého jména lze zobecnit a objektivizovat prostřednictvím mnoha kritérií. Dovolatel si zakládá na seriózním chování ke svým partnerům, čehož si je žalovaná dobře vědoma. Někteří obchodní partneři ukončili spolupráci s dovolatelem právě z důvodu vedeného insolvenčního řízení (například Shell Czech Republic a. s., Komerční banka, a. s.) a řada potencionálních partnerů dovolatele již nekontaktuje. Shrnuje, že šikanózní insolvenční návrh zasahuje vždy do práva na dobré jméno společnosti, jde o závažný zásah, který je nutno kompenzovat za všech okolností veřejnou omluvou. Pokud se k této základní úrovni nemajetkové újmy přidají další skutečnosti (například „úmyslnost podání“ insolvenčního návrhu, konkrétní „pocítění následků poškozeným“ nebo celková délka řízení), je třeba přiznat i finanční náhradu nemajetkové újmy.

Dále dovolatel argumentuje tím, že podání insolvenčního návrhu bylo nevhodné a škodlivé, neboť žalovaná musela vědět, že pracovní smlouvu zfalšovala a že nikdy nevykonávala práci pro dovolatele. V důsledku zahájení insolvenčního řízení byl dovolatel omezen v činnosti a v obchodních vztazích, ač pravým důvodem bylo „řešení“ rodinných vztahů. Jednání žalované nelze nazvat neodborným postupem či omylem, ale jde o zavrženíhodné pohnutky v podobě ziskuchtivosti a pomstychtivosti.

Žalovaná ve vyjádření nesouhlasí s názorem dovolatele, že otázka majetkové újmy právnických osob způsobené insolvenčními návrhy nebyla judikatorně řešena. Ztotožňuje se s právním posouzením nároku dovolatele na přiměřené zadostiučinění v penězích, jež učinily soudy obou stupňů. Dodává, že nemajetková újma byla zcela kompenzována omluvou, kterou již zveřejnila v celostátním vydání deníku Hospodářské noviny. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

V rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu III. výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. (které je dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu).

Dovoláním předestřená otázka se výroků o nákladech řízení netýká a ohledně těchto výroků dovolatel v dovolání argumentoval pouze obecně tak, že obě strany sporu nebyly stejně úspěšné a v souladu s konstantním názorem Ústavního soudu se obecné soudy musí zabývat náhradou nákladů podrobněji, pokud ji nepřiznávají.

V rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení dovolatelem otevřené otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (zčásti přijatou po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Nejvyšší soud při výkladu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona dospěl ve své judikatuře k těmto závěrům:

1/ Ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele - insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele - insolvenčního navrhovatele plyne z § 147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde (i bez výslovného zdůraznění „viny“ věřitele - insolvenčního navrhovatele v § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4150/2013).

2/ Právnická osoba, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou insolvenčního navrhovatele, má právo i na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti; přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích (§ 147 odst. 1 insolvenčního zákona). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby - podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku. Taktéž odpovědnost za jinou (imateriální) újmu je třeba posoudit podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015).

K závěrům vysloveným v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 se Nejvyšší soud následně přihlásil například v rozsudcích ze dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4439/2016 nebo ze dne 31. ledna 2019, sp. zn. 29 Cdo 110/2017).

Výše uvedené judikatorní závěry se v dané věci promítají tak, že závěr odvolacího soudu, že písemná omluva dovolateli postačí k reparaci nemajetkové újmy, která mu vznikla podáním neoprávněného insolvenčního návrhu, není správný. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že insolvenční návrh obsahující nepravdivé údaje zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti podnikatele - jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Především odvolací soud nezohlednil skutečnost, že ke zveřejnění insolvenčního návrhu obsahujícího nepravdivé údaje dochází prostřednictvím informačního systému veřejné správy (insolvenčního rejstříku - srov. § 419 a násl. insolvenčního zákona). Dovolateli tedy lze přisvědčit, že informace o zahájení insolvenčního řízení (§ 97 odst. 1 insolvenčního zákona), jakož i obsah insolvenčního návrhu, jsou prakticky ihned dostupné široké veřejnosti prostřednictvím insolvenčního rejstříku, což zvyšuje závažnost zásahu do dobré pověsti podnikatele; stejně jako skutečnost, že od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, je dlužník omezen při nakládání s majetkovou podstatou (§ 111 insolvenčního zákona).

Odvolací soud nevzal v úvahu ani delší dobu, která uplynula mezi zveřejněním vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení (29. ledna 2014) a zveřejněním usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu (2. července 2014). Přitom délka doby, po kterou byla dobrá pověst podnikatele (zasažená neoprávněným insolvenčním návrhem) zpochybňována, je též významná při posuzování intenzity způsobené nemajetkové újmy.

Závažnou újmu na dobré pověsti podnikatele je způsobilé přivodit taktéž zapsání údajů o insolvenčním řízení do obchodního rejstříku. Tzv. úplný výpis zachycuje nejen aktuální údaje o zapisovaném subjektu, ale i všechny údaje, které kdy byly do obchodního rejstříku zapsány a následně vymazány. Dovolatel má pravdu v tom, že nemá možnost dosáhnout výmazu údajů o insolvenčním řízení (ani zahájeném šikanózním insolvenčním návrhem) z historie zápisů z obchodního rejstříku. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 625/2006, uveřejněné pod číslem 81/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „zadostiučinění v penězích je již nadbytečné a neadekvátní, a to i s přihlédnutím k žalobcovým nepochybně velmi dobrým majetkovým poměrům (…)“. Takto vedená úvaha navíc vypovídá o tom, že odvolací soud nečiní rozdíl mezi základem nároku (na náhradu nemajetkové újmy) a kritérii rozhodnými pro posouzení výše přiměřeného zadostiučinění.

Jinak řečeno, je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, pak ve spojení se zjištěním, že insolvenční navrhovatel neměl vůči insolvenčnímu dlužníku tvrzenou pohledávku, nebude pro odškodnění imateriální újmy způsobené zásahem do dobré pověsti údajného dlužníka - právnické osoby (v důsledku zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku) zpravidla dostatečná pouhá omluva insolvenčního navrhovatele.

Namítá-li dovolatel, že žalovaná „v zásahu (…) pokračovala podáním odvolání i přes upozornění o nedůvodnosti insolvenčního návrhu“, že si musela být vědoma toho, že pracovní smlouvu zfalšovala a pro dovolatele nikdy žádnou práci nevykonávala a že insolvenční návrh podala ze zavrženíhodné pohnutky v podobě pomstychtivosti (nikoli v důsledku neodbornosti či omylu), argumentuje skutečnostmi, které mohou být významné při stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu a které odvolací soud (v důsledku závěru o dostatečné reparaci vzniklé újmy formou omluvy) neposuzoval. V uvedených souvislostech lze dodat, že přiznané zadostiučinění musí být přiměřené rozsahu způsobené imateriální újmy. K vymezení okolností (kritérií), jež je třeba vzít v úvahu při určení závažnosti (rozsahu) způsobené újmy, Nejvyšší soud odkazuje na důvody rozsudků sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 a sp. zn. 29 Cdo 110/2017. Zbývá dodat, že jen proto, že majetkové poměry dotčené právnické osoby - podnikatele jsou „velmi dobré“, jí nelze odepřít právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů