// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 06.01.2020

Konkludentní rozvázání pracovního poměru statutárního orgánu

Vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru. Ačkoli byly právě uvedené závěry dotýkající se zániku pracovního poměru přijaty ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2011, prosadí se také v režimu obchodního zákoníku po začlenění § 66d obch. zák. (tedy ve znění tohoto předpisu účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013).

Přestože totiž § 66d obch. zák. (od 1. 1. 2012) umožňoval vykonávat obchodní vedení společnosti v pracovním poměru, šlo o režim, který si společnost a člen jejího statutárního orgánu museli sjednat. Jestliže strany neprojevily vůli podřídit výkon činnosti spadající pod obchodní vedení zákoníku práce, pak na tento právní vztah zákoník práce nedopadal a práva, resp. povinnosti člena voleného orgánu obchodní společnosti zůstaly zcela podřízeny obchodnímu zákoníku. Proto platilo i v režimu § 66d obch. zák., že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení měl (musel) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zanikl jeho pracovní poměr (neujednaly-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru.

K tomu je třeba dodat, že ani v režimu § 66d obch. zák. (stejně jako před začleněním tohoto ustanovení do obchodního zákoníku, resp. stejně jako v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) stranám nic nebránilo, aby se dohodly, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se „obnoví“ po zániku této funkce. Jinými slovy, aby strany uzavřely novou pracovní smlouvu, jež založí pracovní poměr totožný s tím, který zanikl vznikem funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), přičemž dnem nástupu do práce – a tedy i dnem vzniku tohoto „staronového“ pracovního poměru – určily den, který následuje po dni zániku funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena).

Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, resp. od 1. 1. 2014 však ustanovení § 66d obch. zák. umožňovalo, aby se strany dohodly, že statutární orgán (nebo jeho člen) bude vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru, tedy i dohodu, podle níž zůstane dosavadní pracovní vztah nově zvoleného statutárního orgánu (nebo jeho člena) zachován – s tím, že odměnu za výkon funkce musí schválit valná hromada společnosti, jinak statutárnímu orgánu (nebo jeho členovi) náleží odměna určená podle § 571 odst. 1 obch. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, ze dne 30. 9. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 66d obch. zák. ve znění od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013
§ 49 zák. č. 262/2006 Sb.

Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

[1] Žalobce se na žalované (dále jen „společnost“) domáhá zaplacení 20.502 Kč s příslušenstvím jako pohledávky na náhradu mzdy za období od 22. 11. do 30. 11. 2014.

[2] Obvodní soud pro Prahu 3 uložil společnosti rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j. 17 C 30/2015-114, zaplatit žalobci 20.502 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

[3] Vyšel přitom z toho, že:

1) Žalobce byl u společnosti zaměstnán od 1. 1. 2012 jako obchodní ředitel (dále jen „pracovní poměr“).

2) Náplní práce obchodního ředitele bylo – mimo jiné – „efektivní řízení a rozvíjení oblastí za účelem dosažení strategických cílů firmy, rozpoznání možností pro vznik nových obchodních příležitostí, provádění náboru, školení a podpora obchodu, motivace zaměstnanců a obchodních zástupců.“

3) Žalobce odpovídal jako obchodní ředitel výkonnému řediteli M. P. (dále jen „výkonný ředitel“).

4) Za výkon práce příslušela žalobci měsíční mzda ve výši 55.000 Kč.

5) Od 1. 1. 2013 náležela žalobci za výkon práce i odměna ve výši 3 % z čistého hospodářského výsledu společnosti podle plnění střednědobého plánu za léta 2013-2015.

6) Od 1. 11. 2013 příslušela žalobci měsíční „mzda“ ve výši 70.000 Kč.

7) Žalobce se stal 22. 10. 2012 členem dozorčí rady společnosti.

8) Členství žalobce v dozorčí radě zaniklo 17. 12. 2013, když se žalobce stal členem představenstva společnosti.

9) Dne 18. 12. 2013 dostal žalobce – jako zaměstnanec – pověření k právnímu jednání v pracovněprávních vztazích.

10) Podle smlouvy o výkonu funkce datované 18. 12. 2013, kterou žalobce uzavřel se společností, byl výkon funkce člena představenstva bezplatný.

11) Podle evidenčního listu důchodového pojištění za rok 2013 vykazovala společnost období od 18. 12. do 31. 12. 2013 jako dobu, po kterou žalobce pobíral odměnu za činnost člena představenstva.

12) Dopisem datovaným 20. 10. 2014 vytkla žalobci dozorčí rada společnosti, že dal obchodním manažerům pokyn, aby úmyslně zkreslovali realizované výběry splátek spotřebitelských úvěru za září 2014.

13) Žalobce reagoval tak, že podal vysvětlení výkonnému řediteli; přesto byl potrestán zkrácením „mzdy“ o 45.000 Kč.

14) Žalobce nabídl svoji okamžitou „rezignaci“ na funkci člena představenstva, neboť měl za to, že výkon této funkce je zcela formální.

15) Z funkce člena představenstva byl žalobce odvolán 21. 11. 2014.

16) Dopisem datovaným 25. 11. 2014 vyzval žalobce společnost, aby mu přidělovala práci v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby. Společnost reagovala sdělením, že pracovní poměr žalobce zanikl, když se žalobce stal členem představenstva.

17) Dopisem datovaným 12. 1. 2015 vyzval žalobce opětovně společnost, aby mu přidělovala práci v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby. Společnost žalobce 3. 2. 2015 odvolala z pracovního místa obchodního ředitele a 5. 2. 2015 mu dala výpověď z pracovního poměru „pro nadbytečnost“.

18) Za období od 22. 11. do 30. 11. 2014 žalobci nebyla vyplacena „mzda“.

[4] Soud prvního stupně nejprve popsal postavení představenstva ve vnitřní organizační struktuře akciové společnosti, a uvedl, že náplň práce obchodního ředitele byla v poměrech projednávané věci vykonávána jako závislá práce. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014, který je – podle jeho názoru – skutkově blízký souzenému případu. Dodal, že „podřízený poměr“ žalobce demonstrovala společnost tím, že mu v období třetího čtvrtletí 2014 krátila odměnu.

[5] Soud odmítl tvrzení žalované, podle kterého došlo ke konkludentnímu zániku pracovního poměru žalobce. Citoval nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657), a uvedl, že i Nejvyšší soud „částečně moderoval svůj postoj k tzv. souběhům funkce člena statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu a připustil, že náplní funkce výrobně-technického náměstka generálního ředitele (...) a obchodního ředitele (...) nebyla stejná činnost, kterou dotčení manažeři vykonávali jako členové statutárního orgánu“ (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, a již citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 496/2014).

[6] K odvolání společnosti Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 62 Co 96/2017-155, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[7] Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, když konstatoval, že činnost, kterou žalobce vykonával v poměrech projednávané věci jako obchodní ředitel, nelze zahrnout pod obchodní vedení (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 496/2014 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 6 Ads 46/2013).

[8] Odvolací soud zdůraznil, že činnost, kterou žalobce vykonával, splňuje všechny znaky závislé práce, neboť žalobce pracoval podle pokynů výkonného ředitele. Přehlédnout nelze ani to, že společnost udělila žalobci – bezprostředně poté, co byl zvolen členem představenstva – jako zaměstnanci pověření k právnímu jednání v pracovněprávních vztazích. Pro závěr o tom, že šlo o závislou práci, hovoří podle soudu také skutečnost, že společnost žalobce (po zániku funkce člena představenstva) nejprve odvolala z pracovního místa obchodního ředitele a poté mu dala výpověď z pracovního poměru.

[9] Odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 a uvedl, že není důvod, aby člen statutárního orgánu nemohl vykonávat svou činnost (nebo její část) na základě smlouvy, která podléhá režimu zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a uvedl, že – s přihlédnutím k zásadě pacta sunt servanda – trval pracovní poměr žalobce i poté, kdy byl zvolen členem představenstva, tedy že jeho pracovní poměr konkludentně nezanikl (k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012).

[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva – při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak – a sice (posuzováno podle obsahu dovolání) otázek, zda:

1) činnost, kterou vykonával žalobce v pracovním poměru lze podřadit pod kategorii obchodního vedení, a

2) vykonával-li zaměstnanec v pracovním poměru k akciové společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako člen představenstva společnosti, zaniká jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru.

[11] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[12] Za nesprávný považuje dovolatelka především závěr, podle něhož činnost, kterou žalobce vykonával, splňuje všechny znaky závislé práce. Dovolatelka zpochybňuje aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 496/2014 a uvádí, že rozsah činností žalobce, které vykonával v pracovním poměru, je nutné podřadit pod obchodní vedení.

[13] V souvislosti s tím dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 a poznamenává, že k okamžiku, kdy se žalobce stal členem představenstva, došlo k zániku jeho pracovního poměru; proto podle jejího mínění nemůže být uplatněný žalobní nárok důvodný.

[14] Na podporu své argumentace dovolatelka odkazuje na celou řadu rozhodnutí, zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98 (uveřejněný pod číslem 63/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2647/2000, ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1850/2001, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006, ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002, nebo ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 781/2005.

[15] Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že činnost, kterou vykonával, splňuje všechny znaky závislé práce. Mimoto odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 a uvedl, že „i pokud měl být souběh dán, není zde žádný důvod pro neplatnost jeho pracovní smlouvy.“

[16] Žalobce zpochybnil rovněž argument dovolatelky ohledně konkludentního zániku jeho pracovního poměru, k čemuž uvedl, že „pro dovození vůle stran uzavřít konkludentní dohodu o rozvázání pracovního poměru (...) žádná objektivní skutečnost nehovoří a žalobce takovou vůli nikdy neměl ani nijak nevyjádřil.“

[17] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení obou dovolatelkou otevřených (výše formulovaných) otázek, neboť:

1) právní posouzení toho, zda lze činnost, kterou vykonával žalobce v pracovním poměru podřadit pod kategorii obchodního vedení, není v souladu se závěry, které přijal (po vydání napadeného rozhodnutí) velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 [otázka sub 1)],

2) napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky zániku pracovního poměru konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 vyřešena [otázka sub 2)].

[18] Podle § 66d zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013, statutární orgán společnosti může pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného. Tyto činnosti mohou být též vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem (první odstavec).

[19] Při pověření obchodním vedením podle odstavce 1 zůstává nedotčena odpovědnost osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, stanovená tímto zákonem za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře (druhý odstavec).

[20] Jestliže jsou činnosti spadající pod obchodní vedení vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu zaměstnancem společnosti, který je současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem, mzdu či odměnu z dohody sjednává nebo určuje ten orgán společnosti, do jehož působnosti náleží rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů (třetí odstavec).

[21] Pověření obchodním vedením podle odstavce 1 nezahrnuje účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti ani jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které tento zákon nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu (čtvrtý odstavec).

[22] Podle § 192 odst. 1 věty první obch. zák. představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti.

I. K vymezení pojmu obchodní vedení:

[23] Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil následující závěry:

1) Obchodní vedení představuje jednu z hlavních oblastí působnosti statutárního orgánu akciové společnosti, zahrnující organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti (v právní teorii viz např. Černá, S., Čech, P. Kde jsou hranice obchodního vedení?, Právní fórum, 2008, číslo 11, s. 453 až 459, či Eichlerová, K. in Černá, S., Štenglová, I., Pelikánová, I. a kol. Právo obchodních korporací. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2015, s. 348). Při obchodním vedení jde především o proces vytváření vůle (přičitatelné) společnosti, jež se následně může projevit (a zpravidla projeví) navenek v podobě právního úkonu (právního jednání), jímž je rozhodnutí o obchodním vedení realizováno.

2) Pro účely zákazu udělovat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti (§ 194 odst. 4 in fine obch. zák., § 435 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech; dále jen „z. o. k“), je nutné rozlišovat mezi obchodním vedením společnosti a jejím strategickým řízením, neboť uvedený zákaz se netýká tzv. strategických rozhodnutí (v teorii viz např. literaturu citovanou výše), nicméně pro posouzení projednávané věci není toto rozlišování právně významné. I strategické řízení totiž zásadně (nesvěří-li tuto působnost zákon či v souladu s ním zakladatelské právní jednání jinému orgánu) spadá do působnosti představenstva akciové společnosti, což lze dovodit z úpravy působnosti jednotlivých orgánů akciové společnosti, z níž plyne, že působnost, jež není zákonem či v souladu se zákonem stanovami vyhrazena valné hromadě či dozorčí radě, náleží představenstvu (s účinností od 1. 1. 2014 tak výslovně určuje § 163 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“). I pro strategické řízení tudíž platí, že je člen představenstva nevykonává (nemůže vykonávat) v pracovněprávním poměru.

3) Představenstvo zásadně může – neplyne-li něco jiného ze zákona či stanov společnosti – pověřit výkonem činností spadajících do jeho působnosti třetí osobu (tzv. vnější delegace). Zpravidla k tomu dochází tehdy, jestliže členové představenstva nemají znalosti, dovednosti či schopnosti potřebné pro výkon některých z činností svěřených do jeho působnosti (např. rozhodování záležitostí vyžadujících odbornost či vedení účetnictví), popř. nejsou-li z jiných důvodů (např. pro časové zaneprázdnění plynoucí z plnění ostatních povinností) schopni určitou činnost osobně vykonávat. Při výběru třetí osoby musí představenstvo postupovat řádně, tj. musí vybírat tak, jak by činila jiná rozumně pečlivá osoba (odpovědnost za výběr), musí vybrané osobě vymezit jasné zadání, poskytnout veškerou potřebnou součinnost a musí ji řídit (odpovědnost za zadání, vedení a součinnost) a konečně musí výkon delegované působnosti přiměřeně kontrolovat, a to nejen osobně, nýbrž i za pomoci řádně nastavených kontrolních mechanismů (odpovědnost za kontrolu).

4) Skutečnost, že výkonem určité činnosti spadající do působnosti představenstva je rozhodnutím představenstva pověřena třetí osoba, však ničeho nemění na tom, že jde o činnost spadající do působnosti představenstva. Stejně tak platí, že každá z těchto činností je (v důsledku) vykonávána v „řídící působnosti“ představenstva jakožto nejvyššího řídícího (výkonného) orgánu, a to bez ohledu na to, do kolika úrovní je rozvrstvena řídící struktura společnosti. Jinak řečeno, povaha této činnosti se nijak nemění ani v důsledku její vnější delegace, ani tím, zda pověřená osoba je řízena přímo představenstvem či vedoucím zaměstnancem, který je podřízen představenstvu.

5) Ačkoliv představenstvo jakožto kolektivní orgán rozhoduje o záležitostech společnosti ve sboru, může např. obchodním vedením či jeho částí pověřit jednoho z členů představenstva. V takovém případě by pak o záležitostech spadajících do takto svěřené působnosti rozhodoval toliko pověřený člen představenstva. Uvedený postup, jehož přípustnost výslovně potvrdila již úprava obsažená v § 66d obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013, upravuje s účinností od 1. 1. 2014 (taktéž výslovně) § 156 odst. 2 o. z.

6) I pro tuto tzv. vnitřní delegaci pak platí obdobně závěry formulované výše pro delegaci vnější. To mimo jiné znamená, že je-li jeden z členů představenstva pověřen výkonem části obchodního vedení (např. na určitém úseku podnikání společnosti), neztrácí tato činnost povahu obchodního vedení, a to bez ohledu na to, zda při jejím výkonu pověřený člen představenstva má (podle organizační struktury společnosti) podléhat některému z řídících zaměstnanců.

7) V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ze zákazu udělovat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti plyne, že člen představenstva nemůže při rozhodování o obchodním vedení podléhat vedoucímu zaměstnanci, který není členem představenstva (a být tak povinen dodržovat tímto zaměstnancem udělené pokyny). Stejný závěr se ostatně podává z právní úpravy představenstva jakožto vrcholného řídícího orgánu akciové společnosti. Jeho člen nemůže při plnění povinností při výkonu funkce podléhat vedoucímu zaměstnanci, který není členem představenstva a který je sám podřízen představenstvu.

8) Velký senát se proto odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 496/2014 a sp. zn. 21 Cdo 2310/2015 a uzavřel, že obchodním vedením společnosti je organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti, a to bez ohledu na to, zda je vykonává samo představenstvo společnosti či samostatně představenstvem pověřený člen představenstva anebo třetí osoba.

[24] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 496/2014 – z toho, že činnost, kterou žalobce vykonával v pracovním poměru, nelze podřadit pod kategorii obchodního vedení, bylo jeho právní posouzení této právní otázky nesprávné.

[25] Zbývá dodat, že závěr o tom, zda určitá (jednotlivá) činnost spadá, či nespadá do kategorie obchodního vedení, zpravidla nebude možné učinit paušálně. Proto je nezbytné, aby soudy v každé jednotlivě věci přihlédly ke všem okolnostem konkrétního případu.

II. K zániku pracovního poměru konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru:

[26] V poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 (uveřejněném pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 35/2019“), vysvětlil, že činnost spadající pod obchodní vedení člen statutárního orgánu nevykonává ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti podle pokynů zaměstnavatele, a proto se nejedná (a nemůže jednat) o závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce.

[27] V rozsudku ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, Nejvyšší soud uvedl, že závěry R 35/2019 se uplatní i při výkladu § 66d obch. zák. K tomu však dodal, že z § 66d obch. zák. vyplývá, že statutární orgán společnosti nebo jeho člen může – na základě pověření statutárním orgánem – vykonávat obchodní vedení společnosti v pracovním poměru a že v takovém případě je působnost zákoníku práce rozšířena – nad rámec vztahů uvedených v § 1 zákoníku – i na vztahy mezi společností (zaměstnavatelem) a členem statutárního orgánu (zaměstnancem) při výkonu obchodního vedení.

[28] Jinak řečeno, přestože nejde o závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, je vztah mezi akciovou společností a členem jejího představenstva v rozsahu smlouvy uzavřené v režimu § 66d obch. zák. (právě v důsledku označeného ustanovení) vztahem pracovněprávním; akciová společnost je zaměstnavatelem a člen představenstva zaměstnancem.

[29] Ve vztahu k otázce konkludentní dohody o rozvázání pracovního poměru Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 dovodil, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru (srov. například též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3910/2012, ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, či ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3839/2015, nebo v poměrech družstev např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4479/2017).

[30] Ačkoli byly právě uvedené závěry dotýkající se zániku pracovního poměru přijaty ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2011, prosadí se také v režimu obchodního zákoníku po začlenění § 66d obch. zák. (tedy ve znění tohoto předpisu účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013).

[31] Přestože totiž § 66d obch. zák. (od 1. 1. 2012) umožňoval vykonávat obchodní vedení společnosti v pracovním poměru, šlo o režim, který si společnost a člen jejího statutárního orgánu museli sjednat. Jestliže strany neprojevily vůli podřídit výkon činnosti spadající pod obchodní vedení zákoníku práce, pak na tento právní vztah zákoník práce nedopadal a práva, resp. povinnosti člena voleného orgánu obchodní společnosti zůstaly zcela podřízeny obchodnímu zákoníku. Proto platilo i v režimu § 66d obch. zák., že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení měl (musel) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zanikl jeho pracovní poměr (neujednaly-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru.

[32] K tomu je třeba dodat, že ani v režimu § 66d obch. zák. (stejně jako před začleněním tohoto ustanovení do obchodního zákoníku, resp. stejně jako v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) stranám nic nebránilo, aby se dohodly, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se „obnoví“ po zániku této funkce. Jinými slovy, aby strany uzavřely novou pracovní smlouvu, jež založí pracovní poměr totožný s tím, který zanikl vznikem funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), přičemž dnem nástupu do práce [§ 34 odst. 1 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce] – a tedy i dnem vzniku tohoto „staronového“ pracovního poměru (§ 36 zákoníku práce) – určily den, který následuje po dni zániku funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena).

[33] Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, resp. od 1. 1. 2014 však ustanovení § 66d obch. zák. umožňovalo, aby se strany dohodly, že statutární orgán (nebo jeho člen) bude vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru (viz výše), tedy i dohodu, podle níž zůstane dosavadní pracovní vztah nově zvoleného statutárního orgánu (nebo jeho člena) zachován – s tím, že odměnu za výkon funkce musí schválit valná hromada společnosti, jinak statutárnímu orgánu (nebo jeho členovi) náleží odměna určená podle § 571 odst. 1 obch. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005, uveřejněný pod číslem 20/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1647/2010).

[34] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z toho, že ke konkludentnímu zániku pracovního poměru žalobce nedošlo (resp. nemohlo dojít) – aniž se zabýval tím, jaká byla vůle stran ohledně dalšího trvání pracovního poměru žalobce, je jeho posouzení této právní otázky neúplné, a tudíž nesprávné.

[35] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

[36] Aniž by Nejvyšší soud předjímal právní posouzení otázky vůle stran ohledně dalšího trvání pracovního poměru žalobce, má za potřebné dodat následující. Dospěje-li soud prvního stupně (odvolací soud) k závěru, že se strany dohodly, že žalobce bude i po vzniku funkce člena představenstva vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru (podle § 66d obch. zák.), zodpoví i otázku, jak tento právní vztah posuzovat po 31. 12. 2013, tj. v režimu zákona o obchodních korporacích (srov. § 775 z. o. k.).

[37] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[38] V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

[39] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů