// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 24.10.2019
K posouzení, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy
Posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy, či smlouvy zasílatelské, jež se Úmluvou CMR neřídí, je vyhrazeno národním právním řádům.
Podstatnými náležitostmi smlouvy o přepravě věci jsou (vedle určení smluvních stran) označení zásilky, označení místa odeslání, označení místa určení, závazek dopravce provést přepravu a závazek odesílatele zaplatit za provedení přepravy úplatu (přepravné); ujednání o výši přepravného obligatorní náležitostí smlouvy není.
Nejvyšší soud se neztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu, pokud vztah mezi účastnicemi právně kvalifikoval jako smlouvu o přepravě věci. Mezi účastnicemi o vztah z přepravní smlouvy nešlo, a to jak podle Úmluvy CMR, tak ani podle § 2555 a násl. o. z. Je tomu tak proto, že ani jedna z obou účastnic řízení silniční přepravu v souzené věci neprováděla (nebyla dopravcem) a ani nebyla odesílatelem zásilky, přičemž ani jedna z obou účastnic řízení neuzavřela s odesílatelem zásilky smlouvu o přepravě věci (přepravní smlouvu).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1906/2019, ze dne 16. 7. 2019
Dotčené předpisy:
§ 2471 o. z.
§ 2555 o. z.
Kategorie: zasílatelská smlouva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou (po připuštění změny žaloby) po žalované zaplacení 12 610 EUR z titulu náhrady škody, která jí vznikla jednak úhradou ztracené zásilky ve výši 14 630 Kč jejímu odesílateli, společnosti RAVAGO ITALIA S. p. A., a dále jako ušlý zisk ve výši 120 EUR s tím, že vůči těmto svým pohledávkám započetla pohledávku žalované ve výši 2 140 EUR z titulu nezaplacených odměn za zprostředkování přeprav.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 33 C 388/2015-210, zamítl žalobu (bod I. výroku), vyhověl vzájemnému návrhu žalované a uložil žalobkyni zaplatit žalované 2 140 EUR (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi (bod III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě objednávky žalobkyně byla uzavřena mezi účastnicemi dne 26. 6. 2014 smlouva, kterou právně kvalifikoval jako zasílatelskou smlouvu podle § 2471 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“, případně „občanský zákoník“). V ní se žalovaná jako zasílatel zavázala žalobkyni jako příkazci obstarat vlastním jménem na účet žalobkyně přepravu zásilky z Mornico al Serio v Itálii do Pelhřimova v České republice k příjemci ZI PLAST a.s. Zásilka však do místa určení nedorazila. Podle nesporných tvrzení účastnic nedošlo ke škodě ztrátou zásilky při obstarávání přepravy, nýbrž v jejím průběhu. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobkyně, že žalovaná nevynaložila potřebnou péči při sjednávání přepravy nákladu; žalovaná škodu nemohla odvrátit, a proto za ni podle § 2478 o. z. neodpovídá. K odpovědnosti žalované za způsobenou škodu soud prvního stupně nedospěl ani podle obecného § 2913 o. z. o náhradě škody při porušení smluvní povinnosti, ani na základě posouzení podle § 2482 o. z. ve spojení s § 2461 o. z. Soud prvního stupně proto žalobkyni nárok na požadovanou náhradu škody nepřiznal a v důsledku toho nepovažoval za relevantní ani žalobkyní učiněný zápočet částky 2 140 EUR, na jejíž zaplacení má žalovaná nárok. Ohledně uvedené částky tedy vyhověl vzájemnému návrhu žalované a žalobkyni uložil ji žalované zaplatit.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu částky 120 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 14. 2. 2015 do zaplacení a dále ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 12 490 EUR od 14. 2. 2015 do 25. 2. 2015 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 14 750 EUR od 3. 12. 2014 do 13. 2. 2015 (první výrok) a změnil ho ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 12 490 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 26. 2. 2015 do zaplacení (druhý výrok). Dále ho změnil tak, že zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení 2 140 EUR (třetí výrok) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý, pátý a šestý výrok).
Odvolací soud zopakoval dokazování listinnými důkazy, které účastnice navrhly, a rovněž tak výslechem svědkyně M. N., zaměstnankyně žalované. Podle zjištění odvolacího soudu odesílatel – společnost RAVAGO ITALIA S.p.A., se sídlem v Mornico al Serio v Italské republice požádala dopravce – společnost KUEHNE+NAGEL S.r.l., se sídlem v Calvignasco v Italské republice o přepravení zboží (22 balíků přírodních granulí o hrubé hmotnosti 21 340 kg) do firmy ZI PLAST a.s. v Pelhřimově v České republice, a to s tím, že zboží doručuje za společnost IKEA COMPONENTS AB, která bude fakturovat jeho cenu. Společnost KUEHNE+NAGEL S.r.l. objednala přepravu uvedeného zboží u žalobkyně a žalobkyně objednala jeho přepravu u žalované. Žalovaná označená jako zasílatel objednala přepravu u společnosti EURITALIA TRADING S.r.l. V důsledku nedodání zásilky na místo určení uplatnila společnost RAVAGO ITALIA S.p.A. u společnosti KUEHNE+NAGEL S.r.l. nárok na zaplacení hodnoty ztracené zásilky ve výši 14 640 EUR a tato posléze uvedená společnost předala požadavek na náhradu hodnoty ztraceného zboží žalobkyni. Žalobkyně částku 14 640 EUR společnosti RAVAGO ITALIA S.p.A. zaplatila a po žalované uplatnila nejen nárok na náhradu škody v této výši, nýbrž také nárok na ušlý zisk ve výši 120 EUR (rozdíl mezi cenou přepravy ve výši 1 070 EUR zaplacenou ze strany RAVAGO ITALIA S.p.A. a přepravným ve výši 950 EUR, které měla obdržet žalobkyně; 70 EUR činila provize společnosti KUEHNE+NAGEL S.r.l. a 50 EUR provize pro žalobkyni).
Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci ze strany soudu prvního stupně, kvalifikoval-li smlouvu mezi účastnicemi jako zasílatelskou smlouvu včetně přiměřeného použití ustanovení občanského zákoníku o komisi. Podle názoru odvolacího soudu šlo o přepravu podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněné ve vyhlášce č. 11/1975 Sb., resp. podle § 2555 a násl. o. z., když podle odkazované judikatury Nejvyššího soudu Úmluva CMR neřeší všechny otázky spojené s mezinárodní silniční přepravou včetně procesu vzniku smlouvy o přepravě věci a její podstatné části. V řízení bylo totiž prokázáno, že žalobkyně na základě objednávky společnosti KUEHNE+NAGEL S.r.l. uzavřela s touto společností smlouvu jako dopravce, který měl za dohodnuté přepravné ve výši 1 000 EUR přepravit zásilku na místo určení v České republice. Podle odvolacího soudu proto nelze pohlížet na žalobkyni jako na mezizasílatele, nýbrž na tzv. poddopravce společnosti KUEHNE+NAGEL S.r.l. Podle stejného hlediska za dalšího poddopravce označuje žalovanou, které žalobkyně rovněž udělila pokyny k přepravě nákladu od odesílatele – společnosti RAVAGO ITALIA S.p.A., se sídlem v Mornico al Serio v Italské republice, k příjemci ZI PLAST Pelhřimov.
Z návrhu smlouvy žalobkyně adresovaného žalované nelze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že by mezi ní a žalovanou měla být uzavřena zasílatelská smlouva (o obstarání přepravy). Žalobkyně uvedla v objednávce nejen svou provizi, nýbrž označila odesílatele, příjemce, požadavek na kamion, datum nakládky a vykládky a zejména cenu přepravy, nikoliv tedy pouze provizi žalobkyně. Tyto údaje nasvědčují podle odvolacího soudu úmyslu účastnic řízení uzavřít smlouvu o přepravě nákladu. Takový úmysl odvolací soud vyložil s odkazem na výkladová pravidla obsažená v § 555 odst. 1 a § 556 o. z., když takovému výkladu nasvědčuje i dosavadní praxe mezi účastnicemi, neboť sama žalobkyně navrhla započítat oproti jejímu uplatněnému nároku nezaplacené částky přepravného (nikoliv jen provize).
Odvolací soud, vycházeje z čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR a § 2566 odst. 2 o. z., uvedl, že za okolnost zprošťující v posuzovaném případě dopravce odpovědnosti za ztrátu zásilky nelze považovat skutečnost, že žalovanou vybraný další dopravce zboží sice ve skladu odesílatele naložil, do místa určení je však nepřepravil. Žalovaná je totiž plně odpovědná za výběr smluvního partnera, jemuž přepravu z Itálie do České republiky svěřila. Jde o její objektivní odpovědnost, a to s tím, že má možnost domáhat se náhrady žalobkyni takto způsobené škody po společnosti EURITALIA TRADING S.r.l.
Odvolací soud s odkazem na § 2567 odst. 1 o. z. dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu ve výši hodnoty zásilky, tedy za škodu ve výši 14 630 EUR. S ohledem na učiněný zápočet pohledávky žalované ve výši 2 410 EUR přiznal žalobkyni nárok na zaplacení 12 490 EUR.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého až šestého výroku napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka v obsáhlém dovolání formuluje čtyři otázky hmotného práva. Předně se domáhá zodpovězení otázky, o jakou smlouvu (zda o zasílatelskou či o přepravě) se mezi účastnicemi jednalo a právem jakého státu se tato smlouva s cizím prvkem řídila. Pokud šlo o smlouvu o přepravě, jde dovolatelce o vyřešení otázky, zda měl odvolací soud aplikovat Úmluvu CMR v celém rozsahu nebo zda mohl odkázat na občanský zákoník, jak učinil. Šlo-li však o zasílatelskou smlouvu, formuluje otázku, zda a podle práva jakého státu je odpovědná za odcizení zboží během provádění přepravy. Jako poslední formuluje otázku, zda jsou splněny zákonné předpoklady její odpovědnosti za škodu v situaci, kdy žalobkyni vznikla nárokovaná škoda na základě jejího dobrovolného závazku – dohody o narovnání uzavřené mezi žalobkyní a třetí osobou (společností RAVAGO ITALIA S.p.A.), která nebyla vůči žalobkyni v žádném přímém právním vztahu.
Dovolatelka poukazuje na to, že ačkoli šlo mezi účastnicemi o smlouvu s cizím prvkem a rozhodné právo v ní nebylo sjednáno, bylo soudy obou stupňů automaticky bez jakéhokoli zdůvodnění aplikováno na právní vztah účastnic české právo, resp. v případě kvalifikace smlouvy o přepravě Úmluva CMR a podpůrně české právo. Dovolatelka, poukazujíc na rozdíly obou smluvních typů, odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil, posoudil-li předmětnou smlouvu jako smlouvu o přepravě, a nikoli jako zasílatelskou smlouvu. Podle dovolatelky odvolací soud zcela přehlíží tu skutečnost, že obě účastnice jako smluvní strany vztahu založeného objednávkou z 26. 6. 2014 shodně vyjádřily vůli uzavřít zasílatelskou smlouvu a takovou smlouvu i uzavřely. Žalobkyně věděla, že žalovaná sama přepravu zboží nikdy nerealizuje a že pro ni obstará konkrétního dopravce, který konkrétní zakázku na přepravu převezme. Z objednávky nevyplývá, že by si u žalované objednala dopravu; u žalované si objednala jeden kamion, a zásilka, tj. zboží jako předmět přepravy, nebyla blíže vymezena. Jestliže určení věci, která se má přepravit, patří mezi podstatné náležitosti smlouvy o přepravě, nemohlo již z tohoto důvodu jít o smlouvu o přepravě. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že ze žádného mezinárodního nákladního listu předloženého v rámci soudního řízení nevyplývá, že by žalovaná byla dopravcem či mezidopravcem provádějícím přepravu zboží. Pro posouzení, zda došlo k uzavření smlouvy zasílatelské či smlouvy o přepravě pokládá za zcela bez právního významu, o jaký smluvní typ šlo mezi žalobkyní a společností KUEHNE+NAGEL S.r.l. Rovněž tak akcentuje, že v rámci svého předmětu činnosti nemá ani oprávnění podnikat v oblasti silniční nákladní dopravy, tj. není oprávněna přepravu věcí ani osob provádět.
V další části dovolání dovolatelka tvrdí, že odvolací soud nepostupoval správně, jestliže v otázkách (výše náhrady škody, výše úroku z prodlení), které jsou upraveny v Úmluvě CMR, nepoužil tuto úmluvu, nýbrž bez jakéhokoliv odůvodnění české právo. Vytýká mu, že se v rozsudku vůbec nezabýval způsobem určení výše škody, neposuzoval tedy, zda škoda byla určena v souladu s čl. 23 Úmluvy CMR.
Dovolatelka dále podrobně reaguje na odvolací tvrzení žalobkyně, že v případě uzavření zasílatelské smlouvy žalovaná měla zanedbat potřebnou péči při prověření dopravce, neboť doklady (licence a pojištění společnosti EURITALIA TRADING S.r.l.) jsou falešné. Tuto námitku označuje za neoprávněnou a vysvětluje, že žádnou ze svých povinností neporušila, neboť v rámci obstarání přepravy a prověření dopravce učinila vše, co od ní bylo možné spravedlivě očekávat v rámci předcházení vzniku škody. Akcentuje, že nemůže žádným způsobem odpovídat za škodu při obstarávání přepravy i vzhledem k tomu, že jak vyplynulo i z výsledků provedeného dokazování, v souzené věci nevznikla škoda při obstarávání přepravy, nýbrž až v průběhu samotného provádění přepravy. Dovolatelka odmítá i názor žalobkyně, pokud dovozuje její odpovědnost z § 2482 o. z. ve spojení s § 2461 o. z., a to z důvodu, že žalobkyni neoznámila před provedením přepravy osobu dopravce, neboť žádnou takovou povinnost nemá.
V závěru dovolání dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku splnění zákonných předpokladů její odpovědnosti za škodu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uhradila nárokovanou částku na základě dohody o narovnání z důvodu zachování korektních obchodních vztahů přímo vlastníkovi ztracené zásilky – společnosti RAVAGO ITALIA S.p.A., s níž nebyla v žádném odpovědnostním vztahu, nemohla žalobkyni na základě této dohody žádná škoda vzniknout a žalobkyně není oprávněna vymáhat po žalované regresem plnění, které takto dobrovolně poskytla. Dovolatelka rovněž postrádá jakákoli tvrzení žalobkyně ohledně příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody, jejíž příčinou byla ztráta zásilky, případně její krádež, jakož i jakákoli tvrzení o okolnostech, za nichž došlo ke škodě – ztrátě zásilky. Míní, že pokud nejsou zjištěny skutkové okolnosti, za nichž škoda vznikla, nelze ani dovozovat, že škoda vznikla právě v příčinné souvislosti s určitým protiprávním jednáním a že by bez této příčiny nenastala.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, případně aby ho změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Ve vyjádření k dovolání ho žalobkyně označuje za nepřípustné. Podle jejího mínění dovolatelka pouze formálně tvrdí dovolací důvody, aniž popisuje, v čem spatřuje jejich naplnění. Z dovolání není podle žalobkyně vůbec jasné, která z formulovaných otázek nebyla dovolacím soudem dosud řešena a při řešení které otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když oba tyto předpoklady se nemohou uplatnit současně. Pokud žalovaná zpochybňuje řešení sporu podle českého práva, jde podle žalobkyně o zcela nové tvrzení. Žalobkyně trvá na tom, že žalovaná zanedbala své povinnosti při prověření dopravce – společnosti EURITALIA TRADING S.r.l. Tvrdí, že neučinila vše, co od ní bylo možné očekávat, což příkladmo konkretizuje. Žalobkyně se zcela ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, případně aby potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu a přiznal jí právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Oproti očekávání protistrany dovolatelka dostála své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání, když tento zákonný požadavek (srov. § 237 o. s. ř.) naplnila tím, že všechny čtyři vymezené otázky označila jako otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešené. Uvedla-li pak v dovolání další předpoklad přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak k tomuto dalšímu vymezení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud nepřihlížel, protože dovolatelka neuvedla, kterou z formulovaných otázek k tomuto předpokladu přípustnosti dovolání přiřazuje.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky právního vztahu mezi účastnicemi řízení (smluvního typu) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatelky přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, že mezi účastnicemi řízení šlo o vztah z přepravní smlouvy, na který aplikoval jak Úmluvu CMR, tak i občanský zákoník.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 488/2010, uveřejněném pod číslem 20/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se přihlásil i v dalších navazujících rozhodnutích (srov. například usnesení ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2599/2018, které je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), vysvětlil podstatu smlouvy o přepravě (§ 610 obch. zák.) a smlouvy zasílatelské (§ 601 obch. zák.), a to včetně rozdílů mezi oběma smluvními typy. Uvedl, že posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy, či smlouvy zasílatelské, jež se Úmluvou CMR neřídí, je vyhrazeno národním právním řádům, tedy tehdy platnému obchodnímu zákoníku. Zatímco smlouvou o přepravě se dopravce zavazuje za úplatu přepravit věc (zásilku), smlouva zasílatelská je druhem smlouvy komisionářské a touto posléze uvedenou smlouvou se zasílatel zavazuje nikoliv přepravit věc, ale obstarat přepravu věci; jde tedy o typ smlouvy obstaravatelské (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1262/2000).
Podstatnými náležitostmi smlouvy o přepravě věci jsou (vedle určení smluvních stran) označení zásilky, označení místa odeslání, označení místa určení, závazek dopravce provést přepravu a závazek odesílatele zaplatit za provedení přepravy úplatu (přepravné); ujednání o výši přepravného obligatorní náležitostí smlouvy není (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1262/2000, a rozsudek ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 23 Cdo 65/2009).
Nejvyšší soud se neztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu, pokud vztah mezi účastnicemi právně kvalifikoval jako smlouvu o přepravě věci. Mezi účastnicemi o vztah z přepravní smlouvy nešlo, a to jak podle Úmluvy CMR, tak ani podle § 2555 a násl. o. z. Je tomu tak proto, že ani jedna z obou účastnic řízení silniční přepravu v souzené věci neprováděla (nebyla dopravcem) a ani nebyla odesílatelem zásilky, přičemž ani jedna z obou účastnic řízení neuzavřela s odesílatelem zásilky smlouvu o přepravě věci (přepravní smlouvu).
Namítla-li proto dovolatelka, že mezi ní a žalobkyní k uzavření smlouvy o přepravě nedošlo, je tato její kritika zcela opodstatněná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (ve vztahu k první formulované otázce) byl uplatněn právem.
Vzhledem k právnímu názoru, který Nejvyšší soud zaujal při řešení otázky právního vztahu mezi účastnicemi řízení, bylo již nadbytečné, aby se zabýval dovolatelkou vymezenými zbývajícími otázkami.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé, jakož i ve výroku, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno vzájemnému návrhu, tak, že vzájemný návrh zamítl (včetně závislých výroků o nákladech řízení mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-