// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 21.08.2019

Pozdní oznámení vad prodávajícímu podle § 441 odst. 1 obch. zák.

Na rozdíl od úpravy v § 428 obch. zák., podle níž je důsledkem nesplnění povinnosti oznámit vady včas oslabení práv z odpovědnosti za vady, z dikce § 441 odst. 1 obch. zák. zcela jednoznačně vyplýval zánik práva odstoupit od smlouvy v důsledku marného uplynutí lhůty pro oznámení vad. Režim oslabení práva upravený v § 428 obch. zák. se v případě § 441 odst. 1 obch. zák. neuplatnil.

Pokud kupující neoznámí vady včas prodávajícímu, zanikne mu právo odstoupit od smlouvy bez dalšího, přičemž skutečnost, zda prodávající namítl nevčasné oznámení vad, či zda jeho námitka odporuje dobrým mravům (jak dovodil v souzené věci odvolací soud), je v tomto směru zcela nerozhodná (§ 441 odst. 1 obch. zák. s ní nespojuje žádné účinky).

V této souvislosti je třeba poukázat na mylný názor odvolacího soudu o tom, že v případě posouzení námitky prodávajícího o nevčasné notifikaci vad jako rozporné s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. se na jinak opožděné oznámení vad hledí jako na včasné. Takový závěr nemůže obstát, neboť pro něj nelze nalézt jakoukoli oporu jak v textu cit. ustanovení obchodního zákoníku, tak ani v jejich výkladu. Jestliže kupující neoznámí prodávajícímu vady ve lhůtách uvedených v § 428 odst. 1 obch. zák, jde o nevčasné (opožděné) oznámení vad, přičemž na opožděnosti této notifikace vad nic nezmění ani to, zda prodávající nevčasné oznámení vad (ať již z jakéhokoli důvodu) namítne. Jinak řečeno, ani neuplatnění námitky prodávajícího o nevčasném oznámení vad ze strany kupujícího nečiní a nemůže činit z opožděného oznámení vad oznámení včasné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1161/2019, ze dne 20. 5. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 441 odst. 1 obch. zák.

Kategorie: kupní smlouva; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou po žalovaném zaplacení částky 360 000 Kč s příslušenstvím oproti vrácení vozidla z titulu absolutní neplatnosti kupní smlouvy, event. odstoupení od ní, jakož i částky 77 551 Kč představující náklady, které po koupi vozidla vynaložil na jeho zhodnocení.

Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 28 C 93/2013-202, zamítl žalobu v rozsahu částky 77 551 Kč se specifikovaným příslušenstvím a specifikovaného příslušenství z částky 360 000 Kč (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 360 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.) a nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, č. j. 28 C 93/2013-225, doplnil svůj rozsudek ze dne 30. 11. 2016, č. j. 28 C 93/2013-202, v jeho výroku I. o zamítnutí požadavku žalobce, aby si žalovaný převzal předmětné vozidlo (bod I. výroku), a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků (bod II. výroku).

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 2016, č. j. 28 C 93/2013-202, ve výroku II. (první výrok), dále zrušil tento rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2017, č. j. 28 C 93/2013-225, v bodu II. výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok) a odmítl odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2017, č. j. 28 C 93/2013-225, v rozsahu bodu I. výroku (třetí výrok).

Odvolací soud vyšel při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž mezi žalobcem jako kupujícím a žalovaným jako prodávajícím byla uzavřena dne 21. 2. 2011 smlouva, jejímž obsahem byl převod vlastnického práva k vozidlu (dle bližší specifikace v rozsudku) za kupní cenu 360 000 Kč. Žalobce kupní cenu uhradil, vozidlo po jeho předání užíval a vynakládal částky na odstraňování závad na vozidle. Dne 4. 8. 2012 bylo vozidlo v rámci hraniční kontroly při vstupu žalobce do Slovinské republiky zajištěno z důvodu pozměněného čísla karoserie. V rámci trestního řízení vedeného v České republice bylo zjištěno, že vozidlo bylo dne 26. 10. 2009 odcizeno původnímu majiteli V. B., jemuž bylo ze strany Kooperativy, a.s. vyplaceno pojistné plnění. Tato pojišťovna následně dopravila vozidlo do České republiky. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení částky 437 551 Kč s tím, že kupní smlouvu považuje za absolutně neplatnou, popř. že od ní odstupuje.

Odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně kvalifikoval smlouvu mezi účastníky jako kupní smlouvu v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 14. 7. 2011 (dále jen „obch. zák.“). Pro posouzení oprávněnosti žalobního nároku na vrácení kupní ceny považoval za nezbytné zodpovědět otázku, zda vytčená vada předmětu koupě představovala podstatné porušení kupní smlouvy, zda k notifikaci vad došlo řádně a včas a zda žalobce jako kupující učinil volbu nároku z vadného plnění včas. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prodal-li žalovaný žalobci, byť nevědomky, odcizené vozidlo, jde o vadu předmětu koupě představující podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 345 odst. 2 obch. zák. Podle názoru odvolacího soudu žalobce dopisem ze dne 27. 12. 2012 adresovaným žalovanému odstoupil od kupní smlouvy po právu, ačkoli zákonnou lhůtu bez zbytečného odkladu k uplatnění práv z vady podle § 428 odst. 1 obch. zák. nedodržel. Přestože žalobce žalovanému oznámil vady předmětu koupě a uplatnil právo z vad za více než čtyři měsíce po zadržení vozidla, mohl se podle odvolacího soudu dozvědět skutečnosti nezbytné pro zvážení, zda lze od kupní smlouvy platně odstoupit či nikoli až v návaznosti na výsledky probíhajícího trestního řízení. Jako pochopitelné označil vyčkávání žalobce, zda mu bude vozidlo vráceno a nebude tak důvodu pro uplatnění práv z vad či naopak. Proto i přes skutečnost, že žalobce nepodal žalovanému zprávu o vadách bez zbytečného odkladu poté, kdy mu bylo vozidlo s tvrzením cizozemské policie o existenci takových vad odebráno, odvolací soud k námitce žalovaného o nedodržení lhůty k uplatnění práv z vad pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nepřihlédl. K tomuto závěru ho vedly tytéž důvody jako soud prvního stupně. Vzal tedy v potaz, že smluvní strany, byť jimi uzavíranou smlouvu podřídily režimu obchodního zákoníku, nejsou podnikatelé, a proto požadavek na kvalifikované hájení svých práv (včetně včasné notifikace vad) nelze poměřovat stejně přísným měřítkem jako u podnikatelů. Podle názoru odvolacího soudu by bylo nepřiměřeně tvrdé, pokud by mělo být v souzené věci bezpodmínečně trváno na dodržení lhůty k notifikaci vady spočívající v prodeji dříve odcizeného vozidla.

Odvolací soud s ohledem na shora popsané závěry konstatoval, že žalobce dostál své povinnosti ve smyslu § 436 odst. 2 obch. zák. zvolit včas právo z odpovědnosti žalovaného za vady a že včas odstoupil od smlouvy, když tak učinil spolu s oznámením vady předmětu koupě, na něž se nahlíží jako na včasné.

Odvolací soud uzavřel, že žalobce v souladu se zákonem odstoupil od kupní smlouvy, všechna práva a povinnosti z kupní smlouvy zanikly a žalovaný je povinen vrátit žalobci uhrazenou kupní cenu bez toho, že by žalobce vracel plnění přijaté dle smlouvy, neboť jím již nedisponuje.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel se tak domáhá zodpovězení otázky, zda lze nepřihlédnout k námitce včasného neoznámení vad podle § 428 odst. 2 obch. zák. pro rozpor s dobrými mravy z důvodu, že účastníci smlouvy nejsou podnikatelé. Dále formuluje otázku, zda má dopad na aplikaci § 441 odst. 1 obch. zák. skutečnost, že nenastanou účinky podle § 428 odst. 1 a 2 obch. zák. a konečně je podle dovolatele dána přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. i odchýlením se od judikatury Ústavního soudu, podle níž absence řádného odůvodnění rozhodnutí obecným soudem je porušením práva účastníka řízení na spravedlivý proces. Jako dovolací důvod dovolatel ohlašuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že k jeho námitce o nedodržení lhůty žalobcem k uplatnění práv z vad pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. nepřihlédl. S odkazem na odbornou literaturu i judikaturu Nejvyššího soudu uvádí, že námitka prodávajícího o neoznámení vad kupujícím prodávajícímu ve lhůtách uvedených v § 428 odst. 1 obch. zák. se posuzuje podle zásad promlčení. Dovolatel zastává názor, že odvolací soud řešil rozpor s dobrými mravy odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Akcentuje, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva a s důvody, pro které právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Dovolatel namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s hmotným právem i judikatorními závěry Nejvyššího soudu, jestliže důvod nepřihlédnutí k námitce nedodržení notifikační lhůty pro rozpor s dobrými mravy nepostavil na individuálním posouzení skutkových okolností, ale na úvaze, že vůči určitému okruhu účastníků kupních smluv, konkrétně vůči nepodnikatelům, nelze požadavek včasné notifikace vad uplatňovat. Pro úvahu odvolacího soudu, že na smlouvy uzavřené mezi nepodnikateli podle obchodního zákoníku nelze v otázce lhůt tento právní předpis aplikovat, nenalézá žádnou oporu v zákoně. Kromě toho připravil návrh smlouvy žalobce, takže mu nic nebránilo v ní § 428 odst. 1 obch. zák. vyloučit či ho upravit. Dovolatel proto označuje za rozporné s dobrými mravy chování žalobce, pokud připravil kupní smlouvu a nyní se dovolává toho, že se povinnosti podle smlouvy na něho nevztahují.

Dovolatel dále podrobuje kritice tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož důvodem nepodání zprávy o vadách bez zbytečného odkladu ze strany žalobce byla ta okolnost, že se o skutečnostech nezbytných pro zvážení případného odstoupení od smlouvy mohl dozvědět až v návaznosti na probíhající trestní řízení. Podle jeho mínění odvolací soud zřejmě nesprávně zaměňuje notifikační povinnost s uplatněním konkrétního nároku z vad zboží, konkrétně s odstoupením od smlouvy, které je uplatněním práva z odpovědnosti za vady. Přitom zdůrazňuje, že v řízení nebylo zjištěno, že obsah dopisu žalovaného (správně žalobce) ze dne 27. 12. 2012, jímž odstupuje od smlouvy, by byl závislý na výsledku nějakého trestního řízení. Žalobce totiž v tomto dopise pouze zopakoval to, co sdělil policii v trestním oznámení ze dne 7. 8. 2012.

Podle dovolatele z § 428 odst. 1 obch. zák. jasně vyplývá, že notifikovány jsou vady zboží, nikoli práva, přičemž důsledkem včasného neoznámení vad je nejen nevymahatelnost podle § 428 obch. zák., nýbrž i ztráta práva odstoupit od smlouvy podle § 441 odst. 1 obch. zák. Dovolatel také oponuje odvolacímu soudu, podle jehož názoru může kupující oznámit vady zboží prodávajícímu teprve v situaci, kdy bude mít dostatek podkladů pro rozhodnutí, jaké právo z odpovědnosti za vady uplatní, a nikoli bez zbytečného odkladu od zjištění vad. Podle dovolatele jde ze strany odvolacího soudu o nesprávný výklad práva, který znamená i odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Dovolatel se dovolává judikatorního závěru dovolacího soudu, podle něhož nemá na aplikaci § 441 odst. 1 obch. zák. žádný vliv, jestliže účinky § 428 odst. 1 obch. zák. nenastávají. Přitom je bez jakéhokoli významu, z jakého důvodu (například pro rozpor s dobrými mravy) se tak stane. Dovolatel poukazuje na to, že zatímco nároky z vad zboží podle § 428 odst. 1 a 2 obch. zák. podléhají promlčení, v případě zániku nároku na odstoupení od smlouvy podle § 441 odst. 1 obch. zák. jde o prekluzi. Jestliže tedy podle zjištění odvolacího soudu kupující nedodržel lhůtu k oznámení vad podle § 428 odst. 1 obch. zák., pak podle dovolatele je v souladu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu jen takový závěr, že nárok kupujícího na odstoupení od smlouvy podle § 441 odst. 1 obch. zák. zanikl a § 3 odst. 1 obč. zák. nelze na případy prekluze, a tedy ani na případ odstoupení od smlouvy podle § 441 odst. 1 obch. zák. aplikovat.

V závěru dovolání dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že porušil jeho právo na spravedlivý proces, pokud několikaměsíční prodlevu žalobce s uplatněním práva zdůvodnil jeho nutností vyčkávat na výsledky probíhajícího trestního řízení, tedy skutečností, kterou žalobce nikdy netvrdil a která ani nevyplývá z provedeného dokazování. Pokud odvolací soud, aniž by doplnil dokazování, založil své rozhodnutí mimo jiné na popsané skutečnosti, zatížil podle dovolatele řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky odstoupení kupujícího (žalobce) od smlouvy v návaznosti na včasné oznámení vad prodávajícímu (§ 441 odst. 1 obch. zák.) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a je tedy i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce (kupující) odstoupil od smlouvy podle § 441 odst. 1 obch. zák.

Podle § 441 odst. 1 obch. zák. kupující nemůže odstoupit od smlouvy, jestliže vady včas neoznámil prodávajícímu.

Okamžik, kdy se považuje oznámení vad kupujícího prodávajícímu za včasné, řeší § 428 obch. zák., podle něhož právo kupujícího z vad zboží nemůže být přiznáno v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy

a) kupující vady zjistil,

b) kupující při vynaložení odborné péče měl vady zjistit při prohlídce, kterou je povinen uskutečnit podle § 427 odst. 1 a 2, nebo

c) vady mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let od doby dodání zboží, popřípadě od dojití zboží do místa určení stanoveného ve smlouvě. U vad, na něž se vztahuje záruka za jakost, platí místo této lhůty záruční doba (odstavec 1).

K účinkům stanoveným v odstavci 1 se přihlédne, jen jestliže prodávající namítne v soudním řízení, že kupující nesplnil včas svou povinnost oznámit vady zboží (odstavec 2).

Jestliže kupující neoznámil prodávajícímu vady včas (nereklamoval včas), nezaniká jeho právo z odpovědnosti za vady (jak ze zákonné odpovědnosti, tak ze záruční odpovědnosti), ale je podstatně oslabeno. Podle principu promlčení vzniká prodávajícímu možnost vznést námitku, že kupující nesplnil svou povinnost oznámit vady (že reklamace nebyla včasná). Jestliže prodávající tuto námitku opožděného oznámení vad (opožděné reklamace) vznese v soudním nebo rozhodčím řízení, nemůže být právo z odpovědnosti za vady přiznáno, stane se nevymahatelným. Neoznámení vady včas dále vylučuje, aby kupující mohl uspokojit své právo jednostranným úkonem, odstoupením od smlouvy (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, strana 1089, 1098-1099).

Na rozdíl od úpravy v § 428 obch. zák., podle níž je důsledkem nesplnění povinnosti oznámit vady včas oslabení práv z odpovědnosti za vady, z dikce § 441 odst. 1 obch. zák. zcela jednoznačně vyplývá zánik práva odstoupit od smlouvy v důsledku marného uplynutí lhůty pro oznámení vad.

Námitka prodávajícího o pozdním oznámení vad je v souzené věci bezpředmětná, neboť režim oslabení práva upravený v § 428 obch. zák. se v případě § 441 odst. 1 obch. zák. neuplatní.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 37/2005, v obdobné věci vysvětlil, že ustanovení § 428 obch. zák. nemá dopad na aplikaci § 441 odst. 1 téhož právního předpisu. V situaci, kdy dovolatelka oznámila žalované vady zboží opožděně, se proto ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že dovolatelka nebyla oprávněna odstoupit od smlouvy (a nevzniklo jí tak právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého ze zaniklé kupní smlouvy). Od tohoto závěru, k němuž Nejvyšší soud dospěl i v dalších svých rozhodnutích (srov. například jeho rozsudky ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 459/2006, a ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2169/2013) a který zcela bez výhrad sdílí i právní teorie (srov. Bejček, J. Odpovědnost za vady a kupní smlouva. Časopis Obchodní právo č. 5, ročník 1993, str. 8, dále Jäger, M., Navrkal, O. Oznámení o vadách podle obchodního zákoníku. Časopis Právní fórum č. 11, ročník 2009, str. 485), nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu se odchýlit ani v souzené věci.

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud kupující neoznámí vady včas prodávajícímu, zanikne mu právo odstoupit od smlouvy bez dalšího, přičemž skutečnost, zda prodávající namítl nevčasné oznámení vad, či zda jeho námitka odporuje dobrým mravům (jak dovodil v souzené věci odvolací soud), je v tomto směru zcela nerozhodná (§ 441 odst. 1 obch. zák. s ní nespojuje žádné účinky).

V této souvislosti je třeba poukázat na mylný názor odvolacího soudu o tom, že v případě posouzení námitky prodávajícího o nevčasné notifikaci vad jako rozporné s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. se na jinak opožděné oznámení vad hledí jako na včasné. Takový závěr nemůže obstát, neboť pro něj nelze nalézt jakoukoli oporu jak v textu cit. ustanovení obchodního zákoníku, tak ani v jejich výkladu. Jestliže kupující neoznámí prodávajícímu vady ve lhůtách uvedených v § 428 odst. 1 obch. zák, jde o nevčasné (opožděné) oznámení vad, přičemž na opožděnosti této notifikace vad nic nezmění ani to, zda prodávající nevčasné oznámení vad (ať již z jakéhokoli důvodu) namítne. Jinak řečeno, ani neuplatnění námitky prodávajícího o nevčasném oznámení vad ze strany kupujícího nečiní a nemůže činit z opožděného oznámení vad oznámení včasné.

Z výše uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky odstoupení kupujícího (žalobce) od smlouvy, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Vzhledem k závěru, který Nejvyšší soud v této otázce zaujal, bylo nadbytečné (bezpředmětné) se zabývat řešením zbývajících otázek, které dovolatel formuloval v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání.

Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v závislém druhém výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve výroku o nákladech řízení a doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a závislém výroku o nákladech řízení), jakož i doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů