// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 15.07.2019
Škoda způsobená pozdním vymáháním pohledávky
Skutečná škoda v podobě ztráty vymahatelnosti pohledávky může vzniknout i tehdy, jestliže investiční společnost nevymáhá – ač s ohledem na konkrétní okolnosti může a má – splatné pohledávky tvořící majetek podílového fondu, a v důsledku následného snížení či dokonce ztráty bonity dlužníka dojde k tomu, že pohledávka je (částečně či zcela) nevymahatelná.
Postoupí-li investiční společnost pohledávky tvořící majetek podílového fondu, ztrácí možnost tyto pohledávky vymoci (do majetku podílového fondu). Nejpozději v tomto okamžiku tedy vzniká (může vzniknout) na majetku podílového fondu skutečná škoda, a to (zpravidla) ve výši rozdílu mezi částkou, kterou by bylo možné do podílového fondu získat v případě neprodleného vymáhání splatné pohledávky, a výší úplaty za postoupení pohledávky (za předpokladu, že výše úplaty odpovídala alespoň tržní hodnotě postupované pohledávky v místě a čase, kdy byla postoupena, a že byla uhrazena).
Pro určení výše skutečné škody je tudíž nutné zjistit, zda a v jaké výši by na pohledávku mohlo být plněno v případě jejího včasného vymáhání vůči dlužníku, popř. – přichází-li taková varianta v úvahu – kolik by činila výše úplaty za postoupení takové pohledávky bezprostředně po její splatnosti. Pro tyto účely je přitom významná majetková a finanční situace dlužníka (jeho bonita) v době, kdy se pohledávky staly splatnými.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3472/2017, ze dne 13. 3. 2019
Dotčené předpisy:
§ 194 odst. 5 obch. zák.
§ 194 odst. 6 obch. zák.
Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 1. 2010, č. j. 42 Cm 107/2001-345, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 575.690.430,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 25. 5. 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do části úroků z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a poplatkové povinnosti žalovaných (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobkyně vznikla dne 17. 9. 1993. Předmětem její činnosti byla mimo jiné správa Podnikatelského tržního podílového fondu (dále též jen „podílový fond“ či „fond“) podle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále též jen „ZISF“).
2) Jediným akcionářem žalobkyně byla společnost K., akciová společnost (dále jen „společnost K.“ či „K.“).
3) Žalovaní byli v období od 21. 8. 1997 do 21. 8. 2000 členy představenstva žalobkyně. První žalovaný byl zapsán v obchodním rejstříku v období od 1. 10. 1997 do 23. 9. 1999 jako člen představenstva K.
4) Ve druhé polovině roku 1998 majetek podílového fondu tvořily ze 75,04 % pohledávky za společností K. Komise pro cenné papíry rozhodnutím ze dne 11. 9. 1998, č. j. 111/2547/B/1998, tento stav posoudila jako odporující ustanovení § 5 odst. 3 ZISF a uložila žalobkyni zjednat nápravu zpeněžením předmětných pohledávek minimálně ve výši jejich nominální hodnoty nebo započtením pohledávek proti závazkům z odkupu podílových listů v majetku společnosti K. (celkem šlo o 57,15 % podílových listů). V případě, že by náprava podle těchto opatření nebyla realizována, měla žalobkyně podat návrh na prohlášení konkursu na majetek.
5) Smlouvou ze dne 16. 6. 1999 postoupila žalobkyně společnosti G. pohledávku za společností K. v nominální výši 3.100.000 Kč (rok a čtvrt po její splatnosti) za úplatu ve výši 1.800.000 Kč.
6) Dne 16. 11. 1999 rozhodlo představenstvo žalobkyně o postoupení pohledávek za společností K. v celkové nominální výši 63.385.891,04 Kč (dva roky po jejich splatnosti) z majetku fondu ve prospěch vlastního majetku žalobkyně za úplatu ve výši 15.846.472,76 Kč.
7) Smlouvou ze dne 22. 11. 1999 postoupila žalobkyně společnosti E. pohledávky za společností K. v celkové nominální výši 862.251.012,23 Kč (rok a půl až dva a půl roku po jejich splatnosti) za úplatu ve výši 335.400.000 Kč.
8) Z účetních závěrek K. z let 1996, 1997 a 1998 vyplývalo, že k 31. 12. 1996 měl K. závazky vůči fondu v úhrnné výši 575.545.000 Kč a vlastní jmění K. činilo 1.526.478.000 Kč, k 31. 12. 1997 činily závazky vůči fondu 544.266.000 Kč a vlastní jmění 1.526.480.000 Kč a k 31. 12. 1998 činily závazky vůči fondu 941.738.000 Kč a vlastní jmění 211.295.000 Kč.
9) Komise pro cenné papíry rozhodnutím ze dne 13. 7. 2000, č. j. 212/8108/R/2000, účinným od 14. 7. 2000, zavedla nucenou správu nad žalobkyní a jmenovala P. T. nuceným správcem. Příčinou zavedení nucené správy byla situace, ve které K. byl zároveň jediným akcionářem žalobkyně, podílníkem fondu žalobkyně i dlužníkem vůči majetku v podílových fondech, jež spravovala žalobkyně.
10) Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 4. 6. 2001, doplněnou podáním ze dne 3. 7. 2008, se žalobkyně (jménem podílníků fondu) domáhá po žalovaných zaplacení částky 575.690.430,48 Kč z titulu náhrady škody, která vznikla na majetku podílového fondu v důsledku porušení povinností žalovaných jakožto členů představenstva žalobkyně. Žalobkyně žalovaným vytýká, že pohledávky postoupili „s výrazným diskontem bez zcela přesvědčivého důvodu, přibližně rok a čtvrt až dva a půl roku poté, co se uvedené pohledávky staly splatnými“ a dali tak přednost zájmům jediného akcionáře, společnosti K., pohledávky „co nejdelší dobu účinně nevymáhat, tzn. nečinnost žalobkyně jako věřitele, a snížit tržní hodnotu těchto pohledávek“. Způsobená škoda představuje rozdíl mezi nominální výší postoupených pohledávek a úplatou za postoupení.
Soud prvního stupně nejprve zdůraznil, že žalobkyně vystupovala v těchto právních vztazích jednak jako samostatný subjekt jednající vlastním jménem na vlastní účet a jednak jako obhospodařovatel majetku ve fondu jednající vlastním jménem na účet podílníků. Porušení povinností ze strany žalovaných vůči žalobkyni má stejný skutkový základ jako porušení povinností žalobkyně vůči podílníkům.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně porušila povinnost dát přednost zájmům podílníků před svými zájmy (zájmy jediného společníka) a povinnost obhospodařovat majetek ve fondu s odbornou péčí (§ 5a ZISF), neboť měla „bezprostředně po splatnosti pohledávek za K. tyto pohledávky řešit a domáhat se jejich splnění všemi dostupnými právními prostředky“. Z provedeného dokazování vyplynulo, že K. měl v době, kdy žalobkyně neusilovala o vymožení pohledávek, dostatek prostředků k jejich uspokojení v plném rozsahu.
Žalobkyně pohledávky nevymáhala, neboť zde byl „nedostatek vůle“ tak činit s ohledem na „mnohačetná propojení“ s K. „v rovině personální i majetkové“. K postoupení pohledávek žalobkyně přistoupila až pod tlakem Komise pro cenné papíry. Tímto jednáním způsobila žalobkyně podílníkům škodu, jejíž výše podle soudu prvního stupně odpovídá „přinejmenším rozdílu mezi nominální hodnotou postoupených pohledávek a úplatou za jejich postoupení“. Pokud by žalobkyně vymáhala pohledávky včas, s největší pravděpodobností by je vymohla. Prodlévání žalobkyně s vymáháním splatných pohledávek bylo „základní příčinou propadu hodnoty majetku v podílovém fondu o shora specifikovaný rozdíl“.
Žalovaní jakožto členové představenstva porušili povinnost v § 5a odst. 3 ZISF a v § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jestliže nepřistupovali s náležitou péčí k řešení a vymáhání pohledávek v podílovém fondu za K. „Svojí liknavostí a postoupením pohledávek se značným časovým odstupem po jejich splatnosti“ (…) „za zlomek jejich nominální hodnoty“ zapříčinili vznik závazku žalobkyně k náhradě škody vůči podílníkům. Vzhledem k tomu, že žalobkyně závazek k náhradě škody nemohla – z důvodu nedostatku majetku – vůči podílníkům splnit, soud prvního stupně uzavřel (cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, uveřejněný pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že žalobkyni (hájící zájmy podílníků) vznikl nárok na náhradu této škody vůči žalovaným z titulu ručení podle § 194 odst. 6 obch. zák.
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl, a ve výroku IV. tak, že žalovaným neuložil povinnost zaplatit soudní poplatky za řízení před soudy obou stupňů (první výrok), a dále nepřiznal žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů a náklady za dovolací řízení (druhý výrok).
Jde přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. V pořadí prvním bylo usnesení ze dne 30. 4. 2007, č. j. 14 Cmo 431/2006-160, jímž odvolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2006, č. j. 42 Cm 107/2001-122. V pořadí druhé rozhodnutí – rozsudek ze dne 26. 11. 2012, č. j. 14 Cmo 76/2011-541, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl – zrušil (k dovolání žalobkyně) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, č. j. 29 Cdo 1319/2013-585.
Odvolací soud doplnil dokazování a vyšel dále z toho, že:
1) „Skutečné“ vlastní jmění společnosti K. bylo ke dni 31. 12. 1998 záporné a neumožňovalo jí uhradit pohledávky žalobkyně v celkové výši 928.736.903,27 Kč.
2) Dne 30. 8. 2000 rozhodla valná hromada společnosti K. o snížení základního kapitálu o 1.562.850.000 Kč za účelem úhrady ztráty z minulých let.
3) Dne 20. 6. 2002 byl prohlášen konkurs na majetek společnosti K., dne 13. 3. 2013 byl konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Částka k rozdělení činila 1.717.649,86 Kč.
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobkyni skutečná škoda nevznikla. Nelze totiž dovodit, že kdyby žalobkyně pohledávky vymáhala ihned po jejich splatnosti či je následně přihlásila do konkursu, vymohla by je v plné výši. Domněnka o možnosti jejich vymožení v plné výši či jejich plného uspokojení není reálná, a nelze z ní dovozovat skutečnou škodu v podobě rozdílu mezi úplatou za postoupení pohledávek a výší těchto pohledávek.
Jelikož nebyl podle odvolacího soudu naplněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, tj. samotný vznik škody, není důvod zabývat se dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu; nenastupuje pak ani ručení žalovaných podle § 194 odst. 6 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání jak žalobkyně, tak i – proti výroku o nákladech řízení – všichni žalovaní.
A) Dovolání žalobkyně.
Dovolatelka má dovolání za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které nebyly dovolacím soudem doposud vyřešeny (resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), a to,
1) zda rozdíl mezi nominální výší pohledávky a úplatou za její postoupení může představovat škodu na majetku podílníků v podílovém fondu,
2) zda ke vzniku takové škody může dojít v důsledku včasného nevymáhání pohledávek a následného zhoršení majetkové situace dlužníka, a
3) zda je žalobce povinen prokazovat vznik a výši škody i v případě takové žaloby, o jakou jde v projednávané věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podílníkům na majetku v podílovém fondu nevznikla škoda. V řízení podle dovolatelky byla zjištěna a prokázána škoda spočívající v tom, že v podílovém fondu se zmenšil majetek o rozdíl mezi nominální hodnotou pohledávek za společností K. a úplatou získanou za postoupení těchto pohledávek. Žalovaní jakožto členové představenstva dovolatelky pohledávky podílníků v podílovém fondu „neřešili a nedomáhali se jejich splnění všemi dostupnými prostředky, včetně soudního vymáhání“. V tomto rozhodném období majetková situace společnosti K. přitom umožňovala uspokojení pohledávek v plném rozsahu. Třetí žalovaný byl mimo jiné i členem představenstva společnosti K. a jeho ekonomickým ředitelem a musel z titulu svých funkcí detailně znát hospodářskou situaci K.
Pokud by byly pohledávky vymáhány včas, škoda by nevznikla. Postoupení se značným časovým odstupem po splatnosti za zlomek nominální hodnoty bylo pouze opatřením k zabránění vzniku ještě vyšší škody, a navíc bylo učiněno dovolatelkou pod tlakem Komise pro cenné papíry.
Dovolatelka považuje za nepochybné, že má-li věřitel „nespornou, plně prokazatelnou pohledávku za dlužníkem s dostatečným majetkem k její úhradě a tuto pohledávku nevymáhá a ta se stane nevymožitelnou (…), věřiteli vznikne škoda a tato škoda může být ve výši nevymožené pohledávky“.
Odvolací soud svůj „závěr o neexistenci vzniku škody opřel výhradně o porovnání hodnoty pohledávek k datu jejich postoupení oproti sjednané úplatě za jejich postoupení, (…) s velkým časovým odstupem po jejich splatnosti, namísto aby výši škody vztáhl k hodnotě pohledávek podílníků k okamžiku jejich splatnosti“. Zcela tak pominul, že „pohledávky se znehodnocují již plynutím času v rámci promlčecí lhůty a nikoliv až jejím uplynutím, kdy je toto závislé na majetkové situaci dlužníka, která není neměnná a plynutím času se v případě K. zásadně zhoršovala“.
K podpoře výše uvedených závěrů dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1313/2014, majíc za to, že škoda vzniká i tehdy, je-li pohledávka objektivně nevymahatelná, např. v důsledku majetkové situace dlužníka.
Za nesprávný taktéž považuje dovolatelka závěr odvolacího soudu, že k tomu, aby byla žalobkyně úspěšná, „musí tvrdit a prokazovat výsledek hypotetického vymáhání pohledávek žalovanými, které nečinili“. Vznikla-li škoda nečinností žalovaných, musela by dovolatelka prokazovat „hypotetické, co by bylo, kdyby žalovaní byli aktivní a řádně a bezodkladně vymáhali pohledávky po splatnosti“. Podle dovolatelky však nelze prokazovat „negativní skutečnosti“ a bylo tedy na žalovaných, aby tvrdili a prokazovali, jaké konkrétní kroky k vymožení činili.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Druhý a třetí žalovaný považují napadený rozsudek v prvním výroku za správný a dovolání za nepřípustné, neboť dovolatelka napadá toliko skutkové závěry týkající se hospodářské situace společnosti K. v období splatnosti pohledávek. I kdyby bylo dovolání přípustné, není důvodné, neboť nebylo možné získat vyšší výtěžek, než byl dosažen postoupením. V době, kdy pohledávky byly splatné, již byla společnost K. prokazatelně ve špatné „finanční kondici“. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné k řešení otázky výše škody, způsobené porušením péče řádného hospodáře členy představenstva akciové společnosti při vymáhání pohledávek společnosti a následným snížením hodnoty pohledávek v důsledku snížení (či ztráty) solventnosti dlužníka, v judikatuře Nejvyššího soudu dosud v souvislostech otevřených v dovolání neřešené.
S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci jsou pro její posouzení rozhodné zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)], a zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném od 1. 7. 1996.
Podle § 5 ZISF investiční společnost shromažďuje peněžní prostředky prodejem podílových listů a vytváří z nich podílové fondy. Podílový fond není právnickou osobou (odst. 1). Prostředky získané podle odstavce 1 jsou investiční společnosti svěřeny do obhospodařování. Investiční společnost je používá ke koupi cenných papírů nebo je ukládá na zvláštní účty u banky a obhospodařuje je svým jménem a na účet majitelů podílových listů (dále jen "podílníci") [odst. 3].
Podle § 5a ZISF investiční společnost je povinna obhospodařovat majetek v podílových fondech a majetek investičních fondů nebo penzijních fondů (dále jen "obhospodařovaný majetek") s cílem zabezpečit růst nebo výnos tohoto majetku v souladu se zaměřením investiční politiky uvedeným ve statutu podílového fondu nebo v obhospodařovatelské smlouvě a při dodržování pravidel stanovených pro omezení a rozložení rizika (§ 24) [odst. 2]. Investiční společnost je povinna dávat přednost zájmům podílníků, investičních fondů a penzijních fondů, jejichž majetek obhospodařuje, před svými vlastními zájmy a zájmy svých společníků (odst. 3). Investiční společnost nesmí z obhospodařovaného majetku poskytovat úvěry a půjčky a ani jej používat k zajištění vlastních závazků nebo závazků třetích osob. Obhospodařovaný majetek nesmí investiční společnost užít k úhradě závazků, které s činností spojenou s obhospodařováním tohoto majetku bezprostředně nesouvisejí (odst. 4). Odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinností při obhospodařování majetku se investiční společnost nemůže zprostit (odst. 5).
Podle § 14 odst. 1 ZISF při obhospodařování majetku v podílovém fondu je investiční společnost povinna vlastním jménem a na účet podílníků vykonávat práva a povinnosti s tím spojená, zejména hospodařit se svěřeným majetkem s odbornou péčí a s cílem zabezpečit spolehlivý výnos nebo růst tohoto majetku (písm. a/) a dbát na ochranu zájmů podílníků (písm. b/).
Podle § 194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
Podle § 194 odst. 6 obch. zák. členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí.
Podle § 379 obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před vznikem škody a po poškození. Při určení výše skutečné škody na věci se zásadně vychází z ceny věci v době poškození a nahrazena má být újma, jež spočívá ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, přičemž zmenšením majetkového stavu je již samotné poškození věci. Peněžitá náhrada tohoto úbytku je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit porovnáním ceny obvyklé, jakou věc měla bezprostředně před poškozením a jakou měla ve stavu po poškození. Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit (za všechna rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, uveřejněný pod číslem 123/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4137/2015).
Skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávka věřitele, kterou – vzhledem k okolnostem případu – lze považovat za nevymahatelnou. I v tomto případě lze totiž hovořit o újmě, která nastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (věřitele), spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz. Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněné pod čísly 77/2008 a 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2024/2012).
V poměrech projednávané věci dovolatelka uplatňuje (na účet podílníků) vůči žalovaným z titulu zákonného ručení (§ 194 odst. 6 obch. zák.) nárok na náhradu škody, jež měla vzniknout na majetku podílového fondu tím, že žalovaní, jakožto členové představenstva dovolatelky, řádně a včas nevymáhali pohledávky v majetku podílového fondu po jejich splatnosti, a na místo plného zaplacení těchto pohledávek získali – tím, že je s odstupem více než jednoho a čtvrt roku až dvou a půl let postoupili na třetí osobu, popř. z majetku fondu na dovolatelku – jen zlomek jejich nominální výše v podobě úplaty za postoupení.
Skutečná škoda v podobě ztráty vymahatelnosti pohledávky může vzniknout i tehdy, jestliže investiční společnost nevymáhá – ač s ohledem na konkrétní okolnosti může a má – splatné pohledávky tvořící majetek podílového fondu, a v důsledku následného snížení či dokonce ztráty bonity dlužníka dojde k tomu, že pohledávka je (částečně či zcela) nevymahatelná.
Postoupí-li investiční společnost pohledávky tvořící majetek podílového fondu, ztrácí možnost tyto pohledávky vymoci (do majetku podílového fondu). Nejpozději v tomto okamžiku tedy vzniká (může vzniknout) na majetku podílového fondu skutečná škoda, a to (zpravidla) ve výši rozdílu mezi částkou, kterou by bylo možné do podílového fondu získat v případě neprodleného vymáhání splatné pohledávky, a výší úplaty za postoupení pohledávky (za předpokladu, že výše úplaty odpovídala alespoň tržní hodnotě postupované pohledávky v místě a čase, kdy byla postoupena, a že byla uhrazena).
Pro určení výše skutečné škody je tudíž nutné zjistit, zda a v jaké výši by na pohledávku mohlo být plněno v případě jejího včasného vymáhání vůči dlužníku, popř. – přichází-li taková varianta v úvahu – kolik by činila výše úplaty za postoupení takové pohledávky bezprostředně po její splatnosti. Pro tyto účely je přitom významná majetková a finanční situace dlužníka (jeho bonita) v době, kdy se pohledávky staly splatnými.
O tom, jaká byla finanční situace dlužníka (společnosti K.) v době splatnosti jednotlivých pohledávek, které byly postoupeny, a tedy kolik na ně mohlo být dlužníkem plněno v době jejich splatnosti, přitom ničeho nevypovídá samotná (odvolacím soudem zdůrazněná) okolnost, že „vlastní jmění společnosti K. bylo ke dni 31. 12. 1998 záporné“.
Ostatně závěru, podle něhož na konci roku 1998 by již společnost K. neuhradila na tyto pohledávky ničeho pro nedostatek majetku, do jisté míry odporuje skutečnost, že ještě v roce 1999 zde byly subjekty ochotné hradit úplatu za postoupení těchto pohledávek v řádu desítek či dokonce stovek milionů korun. Byť si je Nejvyšší soud vědom toho, že postupník může „kupovat“ pohledávku i z jiných důvodů než v očekávání jejího uhrazení dlužníkem a zisku v podobě rozdílu mezi úplatou za postoupení a částkou zaplacenou dlužníkem, hodnota pohledávky na trhu pohledávek (tedy částka, již jsou třetí osoby ochotny zaplatit jako úplatu za postoupení pohledávky) je (může být) významným indikátorem pro určení částky, kterou by bylo možné získat v případě vymáhání splatné pohledávky.
Je-li tomu tak, jak se podává z rozsudku soudu prvního stupně a jak tvrdí dovolatelka, totiž že se majetková a finanční situace společnosti K. v období mezi splatností pohledávek a jejich postoupením výrazně zhoršila, pak hodnota těchto pohledávek (resp. částka, kterou by bylo možné získat v případě jejich neprodleného a řádného vymáhání, popř. neprodleného postoupení za tržní cenu) byla vyšší, než úplata získaná za jejich pozdější postoupení.
Jestliže tedy odvolací soud neposuzoval, jakou hodnotu měly postupované pohledávky v době jejich splatnosti, resp. jakou částku by mohli podílníci získat, kdyby žalovaní pohledávky vymáhali řádně ihned po jejich splatnosti, popř. kdyby je ihned po splatnosti postoupili za tržní cenu (úplatu), a spokojil se se zjištěním, že ke konci roku 1998 bylo vlastní jmění dlužníka záporné, je jeho právní posouzení – jde-li o určení výše škody – neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek (a to včetně závislého výroku o nákladech řízení) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
B) Dovolání žalovaných.
Dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl podle § 243c a § 218 o. s. ř. jako bezpředmětná, neboť jimi dovolatelé napadají výrok o nákladech řízení, jenž byl tímto rozhodnutím zrušen jakožto závislý na prvním výroku (k postupu soudu při bezpředmětnosti opravného prostředku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002, či ze dne ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3197/2010).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-