// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 12.06.2019

Jednání v konfliktu zájmů jako porušení péče řádného hospodáře

Již samo jednání v konfliktu zájmů (v situaci, kdy zákon takové jednání zakazuje) zpravidla představuje (byť vždy nutno posuzovat konkrétní okolnosti) porušení péče řádného hospodáře.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2724/2017, ze dne 28. 2. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 134 obch. zák.
§ 135 odst. 2 obch. zák.
§ 194 odst. 5 obch. zák.
§ 196a odst. 1 obch. zák.

Kategorie: společnost s rušením omezeným; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 39 Cm 7/2013-436, uložil žalované zaplatit žalobci 14.500 EUR s příslušenstvím a 110.000 USD s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:

1) Žalovaná byla v období od 30. 12. 2010 do 12. 9. 2012 jednatelkou žalobce. Dalšími jednateli žalobce byli (a jsou) E. T., S. H. a I. H., kteří jsou zároveň společníky žalobce.

2) Žalobce (jehož jménem jednala žalovaná) uzavřel dne 16. 4. 2012 se společností V., identifikační číslo osoby XY, smlouvu o vzájemné spolupráci a partnerství při realizaci investičního projektu č. 15/08/12 (dále též jen „smlouva o vzájemné spolupráci“). Dle článku III bodu 1. písm. a) této smlouvy se žalobce (coby investor) zavázal poskytnout V. (coby dodavateli) půjčku (úvěr) ve výši 25.000.000 Kč za účelem finančního zajištění projektu výstavby peletizační linky v lokalitě XY, dodávky kotlů na biomasu a vybudování prodejní sítě (dále též jen „projekt“).

3) Ke dni uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci vykonával funkci předsedy představenstva V. Y. K., manžel žalované. Dalšími členy představenstva byli P. L. a E. T. (jednatel a společník žalobce). Funkci předsedy dozorčí rady V. k uvedenému dni vykonával I. H (jednatel a společník žalobce).

4) Projekt nebyl realizován.

5) Žalovaná si dne 14. 8. 2012 zřídila dispoziční oprávnění k bankovním účtům žalobce a dne 15. 8. 2012 převedla z těchto účtů částky 14.500 EUR a 110.000 USD na účet společnosti V. (dále též jen „sporné platby“).

6) Žalovaná v průběhu řízení měnila svá skutková tvrzení o důvodu sporných plateb.

7) Společnost V. použila poukázané peněžní prostředky na úhradu svého dluhu vůči „dodavateli HP proinvest“ a dále (z větší části) je poukázala předsedovi svého představenstva Y. K.

8) Dopisem ze dne 14. 9. 2012 žalobce vyzval žalovanou k náhradě škody vzniklé porušením povinnosti žalované jednat při výkonu funkce jednatelky s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 ve spojení s § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), kterou žalovaná dle žalobce způsobila převedením peněžních prostředků z účtů žalobce společnosti V. bez právního důvodu.

Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu, kterou mu způsobila tím, že při výkonu funkce jednatelky v rozporu s požadavkem péče řádného hospodáře provedla platbu z účtů žalobce ve prospěch V. bez právního důvodu.

Argumentaci žalované, podle níž převedla finanční prostředky žalobce na plnění, k němuž se žalobce zavázal smlouvou o vzájemné spolupráci, soud prvního stupně neshledal důvodnou, neboť poskytnutí „půjčky“ dle uvedené smlouvy bylo účelově vázáno na realizaci projektu. Jelikož projekt nebyl zahájen, účel smlouvy odpadl a tím odpadla i povinnost žalobce „půjčku“ poskytnout.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel – vedle zjištění učiněných soudem prvního stupně – dále z toho, že:

1) Sporné platby žalovaná učinila „přesně v souladu s článkem IV“ smlouvy o vzájemné spolupráci.

2) Společnost V. poskytnuté peněžní prostředky nikdy nevrátila.

3) Žalovaná „již před vlastním podpisem shora uvedené smlouvy nebyla se svým působením ve společnosti spokojena“ a 2 dny po sporné platbě svolala valnou hromadu žalobce „za účelem svého odvolání z funkce jednatelky“.

Odvolací soud shledal jednání žalované spočívající v přijetí „závažného podnikatelského rozhodnutí“ v době, kdy „uvažuje o ukončení svého podnikání ve společnosti“, aniž společnost seznámí se svým úmyslem „opustit“ ji, za odporující „podnikatelské etice“. Toto „podnikatelsky neetické jednání žalované“ však podle odvolacího soudu nepředstavuje porušení péče řádného hospodáře, neboť žalovaná „jednala v souladu s uzavřenou smlouvou (…), a to v rámci svých nezpochybňovaných oprávnění jednat za společnost“. Sporné platby byly „právním jednáním nevybočujícím z činnosti při řízení“ žalobce, žalovaná jimi neporušila ani „pravidla stanovená“ žalobcem, ani zákon.

Mezi jednáním žalované, spočívajícím v poukázání sporných plateb, a zmenšením majetku žalobce podle odvolacího soudu neexistuje příčinná souvislost. Zmenšení majetku je důsledkem jednání společnosti V., nikoliv důsledkem jednání žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že „odvolací soud se v mnoha ohledech při řešení otázek procesního a hmotného práva odchýlil od předchozích závěrů Nejvyššího soudu České republiky, jakož i od závěrů Ústavního soudu“.

Dovolatel především namítá, že odvolací soud posoudil jednání žalované v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněným pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) jako souladné s požadavkem péče řádného hospodáře. Podle dovolatele tak odvolací soud „fakticky“ dospěl k závěru, že převod veškerých peněžních prostředků z účtu společnosti jednatelkou na účet společnosti ovládané jejím manželem na základě smlouvy uzavřené „de facto“ mezi manžely je pouze neetické. A to za situace, kdy smlouva vykazuje „řadu nesrovnalostí“ a oba manželé ze společností následně „utečou“. V této souvislosti dovolatel poukazuje na skutečnost, že manžel žalované po poukázání sporných plateb většinu peněžních prostředků převedl na svůj účet a následně převedl akcie společnosti V. na třetí osobu a odstoupil z funkce předsedy a člena představenstva.

Podle přesvědčení dovolatele žalovaná svým jednáním „zakládá prakticky učebnicový podvod a vyvádí peníze z bankovního účtu žalobce na účet společnosti svého manžela (který okamžitě převádí peníze na svůj osobní účet) a následně odstupuje ze své funkce“; takové jednání není možné považovat za souladné s požadavkem péče řádného hospodáře.

Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že v rozporu s (jím citovanou) judikaturou Ústavního soudu nepřihlédl k tomu, že smlouva o vzájemné spolupráci (o jejímž uzavření dovolatel pochybuje a považuje ji za dodatečně a pouze pro účely sporu vyhotovenou) je absolutně neplatná, neboť přes personální propojení žalobce a V. valná hromada žalobce k jejímu uzavření neudělila souhlas vyžadovaný ustanovením § 196a obch. zák. Podepsala-li žalovaná jménem žalobce absolutně neplatnou smlouvu, nejednala s péčí řádného hospodáře.

Dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008, a odbornou literaturu (Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha: Polygon, 2002) a dovozuje, že jednání žalované odporuje i povinnosti loajality.

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování skutkového stavu opomenul skutečnosti plynoucí z provedených důkazů a z obsahu spisu (např. že spolupráce mezi žalobcem a společností V. skončila již v červnu 2012, nebo že smlouva o vzájemné spolupráci byla sepsána v českém jazyce, ačkoliv pro zúčastněné nejde o rodný jazyk a sama žalovaná vyžadovala v řízení tlumočníka z ruského jazyka). Současně uvádí, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, pročež podal i žalobu pro zmatečnost.

Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem otevřené otázky jednání žalované s péčí řádného hospodáře, již odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)].

Podle § 134 obch. zák. jednateli náleží obchodní vedení společnosti. K rozhodnutí o obchodním vedení společnosti, má-li společnost více jednatelů, se vyžaduje souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak.

Z § 135 odst. 2 obch. zák. se podává, že ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně.

Podle § 194 odst. 5 obch. zák. jsou členové představenstva povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.

Podle § 196a obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (odstavec první). Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě (odstavec druhý).

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák. se podává, že:

1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla [srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 131/2017“), či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012].

2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání (viz R 131/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016).

3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno (viz opět R 131/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3325/2016).

4) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce jednatele vahou svých hlasů prosadil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3325/2016).

5) Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného hospodáře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016).

6) Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu společnosti jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016].

Odvolací soud sice některá z výše naznačených hledisek úvodem obecně konstatoval (viz strana 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jeho následné posouzení projednávané věci (zda žalovaná při vytýkaném jednání – uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci a poukázání sporných plateb – jednala s péčí řádného hospodáře) však již odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

Předně lze odvolacímu soudu vytknout, že vůbec nezvažoval, zda žalovaná přijala rozhodnutí o uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci a o poukázání sporných plateb v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi. Nehledě k řečenému odvolací soud neposoudil, zda obě rozhodnutí byla přijata v souladu s § 134 obch. zák., zda smlouva o vzájemné spolupráci neodporuje ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. a v neposlední řadě zda žalovaná, uzavřela-li smlouvu se společností, jejímž významným akcionářem a předsedou představenstva byl její manžel, a poukázala-li následně sporné platby na její účet, mohla při těchto právních úkonech jménem dovolatele jednat, a pokud ano, zda jednala v souladu s povinností loajality.

1) K rozhodnutí žalované o uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci a o poukázání sporných plateb.

Rozhodnutí o tom, zda společnost jako investor uzavře smlouvu o spolupráci na realizaci projektu a zda za tímto účelem poskytne dodavateli půjčku (úvěr) ve výši 25.000.000 Kč, spadá do obchodního vedení společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, uveřejněný pod číslem 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015).

K přijetí rozhodnutí o obchodním vedení společnosti je zapotřebí – neurčuje-li společenská smlouva jinak – souhlasu většiny jednatelů společnosti. Rozhodnutí o obchodním vedení učiněné bez souhlasu většiny jednatelů lze (zásadně) kvalifikovat jako jednání v rozporu se zákonem; vznikne-li v důsledku takového jednání společnosti škoda, je jednatel (zpravidla) povinen ji nahradit.

Srov. za všechna rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2791/2016, a judikaturu v něm citovanou.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalovaná jednala při uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci a při poukázání sporných plateb s péčí řádného hospodáře, aniž zjišťoval, zda rozhodnutí o uzavření smlouvy a o poukázání sporných plateb bylo učiněno v souladu s požadavkem § 134 obch. zák., je jeho právní závěr přinejmenším předčasný. Přijala-li totiž žalovaná obě rozhodnutí bez souhlasu většiny jednatelů, aniž by takový postup umožňovala společenská smlouva, jednala v rozporu s označeným ustanovením.

2) K (ne)platnosti smlouvy o vzájemné spolupráci.

Zavázal-li se dovolatel smlouvou k poskytnutí úvěru (či poskytl-li půjčku) společnosti, jejímž členem představenstva a předsedou dozorčí rady byli jednatelé a společníci dovolatele, mohl tak učinit pouze s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (viz § 196a odst. 1 a 2 obch. zák.). Nedostatek zákonem předepsaného předchozího souhlasu přitom zakládá absolutní neplatnost tohoto úkonu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 23/2013, nebo ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3841/2015).

Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí vysvětlil, že člen statutárního orgánu nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, potřebnými pro výkon veškerých činností, spadajících do působnosti statutárního orgánu. Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemá (srov. např. rozsudky Nejvyšší soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 29 Cdo 1162/99, ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006, ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011).

Nebyla-li žalovaná sama s to posoudit platnost jí uzavírané (z pohledu dovolatele jistě významné) smlouvy, jíž se dovolatel zavazoval (mimo jiné) k poskytnutí částky 25.000.000 Kč, měla si být této okolnosti vědoma a měla zajistit posouzení smlouvy osobou, která potřebné znalosti má (např. advokátem). Jestliže odvolací soud neposuzoval, zda je smlouva o vzájemné spolupráci (s ohledem na požadavky § 196a odst. 1 a 2 obch. zák.) platná, a pokud ne, zda žalovaná jednala v souladu se shora vyloženými požadavky, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné.

3) K uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci se společností V. a k poukázání sporných plateb z pohledu oprávnění žalované jednat jménem dovolatele a z pohledu povinnosti loajality.

Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu § 34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

V případech, na které nedopadá úprava obchodního zákoníku o střetu zájmů, je třeba na jednání (člena) statutárního orgánu aplikovat analogicky úpravu zastoupení obsaženou v § 22 odst. 2 obč. zák.; ani statutární orgán (jeho člen) nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 910/2009 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2974/2012).

K uvedeným závěrům srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2791/2016.

V poměrech projednávané věci považuje Nejvyšší soud za podstatné, že žalovaná uzavřela jménem dovolatele významnou smlouvu se společností, jejímž 50% akcionářem a předsedou představenstva byl manžel žalované, a že následně jménem dovolatele poukázala sporné platby na účet této společnosti. Není pochyb o tom, že žalovaná jednala v konfliktu zájmů – na jedné straně byl zájem dovolatele (jehož byla jednatelkou), na straně druhé zájem jejího manžela (totožný se zájmy společnosti V.).

Jestliže odvolací soud neposuzoval, zda tento evidentní konflikt zájmů nebránil žalované jednat jménem dovolatele při uvedených právních úkonech, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné. Již samo jednání v konfliktu zájmů (v situaci, kdy zákon takové jednání zakazuje) totiž zpravidla představuje (byť vždy nutno posuzovat konkrétní okolnosti) porušení péče řádného hospodáře. V této souvislosti lze podotknout, že v rozsahu, v němž smlouva o vzájemné spolupráci podléhá ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., řeší konflikt zájmů označené ustanovení (srov. judikaturu citovanou výše).

I kdyby bylo možné uzavřít, že existující konflikt zájmů v projednávané věci žalované nebránil jednat jménem dovolatele při uvedených právních úkonech, je nutné (s ohledem na okolnosti plynoucí z obsahu spisu) posoudit, zda žalovaná při těchto úkonech jednala v souladu s povinností loajality člena statutárního orgánu vůči „své společnosti“ (dovolateli), a zda (v rozporu s touto povinností) neupřednostnila zájmy společnosti V. (a tedy i svého manžela) před zájmy dovolatele. Takové posouzení v napadeném rozhodnutí zcela absentuje.

Jelikož je právní posouzení věci odvolacím soudem ze shora vyložených důvodů neúplné, a tudíž nesprávné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dovolatelem tvrzenými vadami řízení, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů