// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 20.02.2019
Uznání závazku označením závazku v příloze k insolvenčnímu návrhu
Označení závazku dlužníkem v seznamu závazků připojeném k insolvenčnímu návrhu podle § 104 odst. 1 a odst. 3 insolvenčního zákona nemá účinky uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 720/2017, ze dne 11. 12. 2018
Dotčené předpisy:
§ 323 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 104 zák. č. 182/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V souzené věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 264 275 Kč se zákonným úrokem z prodlení, sestávající z částek 19 730 Kč, 73 780 Kč, 40 460 Kč, 17 255 Kč, 51 170 Kč a 61 880 Kč, a to z titulu ručení za závazky společnosti RATUS SUM s. r. o. (dále též jen „Společnost“) k úhradě cen projektových prací provedených žalobcem pro tuto společnost a vyúčtovaných fakturami č. 24/2008, 33/2008, 41/2008, 58/2008, 39/2009 a 41/2009.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soud pro Prahu 9 ze dne 14. 5. 2014, č. j. 51 C 232/2011-256, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení částky 264 275 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 730 Kč od 26. 6. 2008 do zaplacení, z částky 73 780 Kč od 27. 8. 2008 do zaplacení, z částky 40 460 Kč od 8. 10. 2008 do zaplacení, z částky 17 255 Kč od 19. 12. 2008 do zaplacení, z částky 51 170 Kč od 6. 10. 2009 do zaplacení a z částky 61 880 Kč od 8. 10. 2009 do zaplacení a přiznal žalované náhradu nákladů řízení (první výrok). Odvolací soud zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze skutkového závěru, že žalobce přes rozsáhlé dokazování neprokázal vznik smluvních závazků mezi ním a Společností, neboť nebylo prokázáno, kým a kdy byly smlouvy uzavřeny a jaký byl jejich předmět a termín a cena plnění, a to v žádném ze žalovaných obchodních případů. Z obsahu e-mailu odeslaného žalobci z adresy Společnosti dne 25. 3. 2009 měl odvolací soud za nepochybné, že žalobce pro Společnost určité činnosti provedl a předal jí hmotně zachycený výsledek, konstatoval však, že „v daném případě bylo lze uvažovat pouze v mezích případného bezdůvodného obohacení na straně Společnosti.“ Dovodil zároveň, že nedošlo k řádnému uznání závazku ve smyslu § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), neboť ani v dopise žalované žalobci ze dne 29. 9. 2009, ani v dopise JUDr. H. V. (právní zástupkyně Společnosti) právnímu zástupci žalobce ze dne 9. 11. 2009 nebyl závazek jednoznačně identifikován. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2319/2010 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http:/www.nsoud.cz), pak vyjádřil názor, že k uznání závazku nedošlo ani v rámci insolvenčního řízení Společnosti, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS XY, „neboť hmotně právní účinky lze spojovat s přihlášenou pohledávkou, a to pokud je zjištěna co do důvodu a výše, přičemž není rozhodná právní kvalifikace přihlašované pohledávky, ale skutečnosti, na kterých se zakládá“. Odvolací soud zdůraznil, že závazek ručitele je ve vztahu k závazku dlužníka závazkem akcesorickým, proto nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a trval závazek zajišťovaný, a uzavřel, že nebyl-li v posuzovaném případě prokázán vznik hlavního závazku Společnosti vůči žalobci, nevznikl platně ani ručitelský závazek žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu však jen ve výroku o věci samé, a to (s odkazem na podmínky přípustnosti dovolání) pouze v té jeho části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé stran částek 73 780 Kč, 51 170 Kč a 61 880 Kč s úrokem z prodlení.
Dovolatel má dovolání za přípustné jednak pro řešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené, „zda je možno seznam závazků dlužníka zpracovaný podle § 104 insolvenčního zákona považovat za uznání dluhu, a pokud ne, zda se jedná o procesně použitelný důkaz existence závazku, který je v seznamu uveden“, jednak pro řešení otázky náležitostí uznání dluhu, konkrétně „zda při uznání dluhu je dluh dostatečně identifikován, pokud je uznání dluhu učiněno v reakci na výzvu k úhradě, kde je dluh specifikován dostatečně určitě (výší a odkazem na uznání dluhu či právní důvod dluhu)“, kterou měl odvolací soud při posuzování dopisu ze dne 9. 11. 2009 řešit v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel považuje postup soudů obou stupňů za přepjatě formalistický, jestliže posoudily žalobu jako nedůvodnou, ačkoliv bylo prokázáno, že Společnosti řádně plnil a tato společnost i žalovaná opakovaně vyjadřovaly připravenost za toto plnění uhradit žalovanou částku.
K otázce v pořadí první argumentuje, že Nejvyšší soud se k „použitelnosti úkonů v konkurzu“ vyjadřoval jen za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání, který institut seznamu závazků neznal, např. v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 749/2007. Prosazuje názor, že seznam závazků má stejné povinné náležitosti jako uznání dluhu, tj. obsahuje označení věřitele, výše pohledávky a jejího právního důvodu, a dlužník je povinen prohlásit jej za správný a úplný a osobně jej podepsat, není tudíž důvod, proč by takový seznam neměl mít povahu uznání dluhu. Odvolacímu soudu vytýká též neudržitelnost názoru, že tento seznam není možno použít ani jako důkazní prostředek pro zjištění existence dluhu. Namítá, že odvolací soud nejenže v rozporu s § 125 občanského soudního řádu tento důkaz nepoužil, ač byl řádně navržen, ale svůj závěr nijak neodůvodnil, a jeho rozhodnutí je proto kromě nesprávnosti zatíženo i nepřezkoumatelností.
Ve vztahu ke druhé z předestřených otázek dovolatel poukazuje na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1497/2013, a ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, z nichž dovozuje, že povinnými náležitostmi uznání dluhu je určení dluhu tak, aby nebylo lze jej zaměnit s jiným. Zdůrazňuje, že dne 9. 11. 2009 sepsal a žalované i Společnosti zaslal výzvu k úhradě dluhu, „kde byl dluh specifikován ručitelským prohlášením označeným jeho datem“; výzva byla zaslána poštou i e-mailem zástupci Společnosti. Ten téhož dne sepsal a dovolateli odeslal prohlášení, kde se na tuto výzvu již v nadpisu dopisu odkazuje a dluh se uznává. Z toho je podle přesvědčení dovolatele „mimo jakékoliv pochybnosti evidentní, že tato listina má náležitosti uznání dluhu, jelikož z výzvy k úhradě a odpovědi na ni je zcela evidentní, který závazek dlužník uznává a zavazuje se jej uhradit“.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a aby ve stejném rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a věc přikázal k projednání jinému senátu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, v jeho rozhodovací praxi dosud neřešené, zda je možno seznam závazků zpracovaný dlužníkem podle § 104 insolvenčního zákona považovat za uznání dluhu podle § 323 obch. zák.
Podle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle § 323 odst. 1 věty první obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Podle § 407 odst. 1 obch. zák. uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání.
Podle § 104 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „insolvenční zákon“), podá-li insolvenční návrh dlužník, je povinen k němu připojit (mimo jiné) seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (odstavec 1). V seznamu závazků je dlužník povinen jako své věřitele označit všechny osoby, o kterých je mu známo, že vůči němu mají pohledávky nebo jiná majetková práva, nebo které vůči němu pohledávky nebo jiná majetková práva uplatňují. Dlužník v seznamu závazků stručně uvede, které z pohledávek svých věřitelů popírá co do důvodu nebo co do výše a proč (odstavec 3 věta první a třetí).
Písemné uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. je jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, uveřejněného pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), s nímž zákon spojuje dva účinky, jednak založení vyvratitelné právní domněnky, že v době uznání právo v uznaném rozsahu existuje (§ 323 odst. 1 obch. zák.), jednak přetržení promlčecí doby (§ 407 odst. 1 a 2 obch. zák.). Jak Nejvyšší soud zdůraznil např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1497/2013, právní úkon uznání závazku směřuje k potvrzení existence závazku v okamžiku jeho uznání; jde o institut zajištění závazku.
Protože právní úkon je projev vůle směřující (zejména) ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč. zák.), je uznáním závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. jen takový projev vůle, který směřuje k přivození právě těch účinků, které zákon spojuje s uznáním závazku (srov. obdobně již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1497/2013). Nejvyšší soud proto ve své rozhodovací praxi kupříkladu dovodil, že pouhá účetní inventarizace zůstatků pohledávek (identifikace vzájemných pohledávek, které účastníci proti sobě evidují) projev vůle směřující k uznání závazku neobsahuje (vedle rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1497/2013 srov. rozsudek ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1248/2005), respektive že listina obsahující pouhý seznam faktur, zaslaná jako informace o tom, že dlužník má ve svém účetnictví evidovány závazky, není projevem vůle směřujícím k následkům, které zákon s uznáním závazku spojuje (rozsudek ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2431/2007), a nelze též dovozovat, že právní úkon započtení v sobě implicitně obsahuje uznání závazku (usnesení ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007).
Oproti tomu účelem seznamu závazků připojeného k insolvenčnímu návrhu dlužníka podle § 104 odst. 1 a odst. 3 insolvenčního zákona je osvědčit úpadek (případně hrozící úpadek) dlužníka (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněného pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tento seznam má význam toliko pro poměry insolvenčního řízení, neboť slouží jako zdroj poznání o majetkových poměrech dlužníka [k účelu seznamu závazků srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněného pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod číslem 26/2011 tamtéž (dále jen „R 26/2011“)]. Tomu odpovídá i povinnost dlužníka, uložená mu v § 104 odst. 3 insolvenčního zákona, uvést v seznamu závazků i takové pohledávky, jejichž pravost (důvodnost) zpochybňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSČR 62/2016, a ze dne 30. 11. 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016). Seznam závazků není hmotně právním úkonem, nejde tu o projev vůle směřující k přivození zákonem předjímaných změn ve vztazích hmotného práva, nýbrž jde o povinnou, insolvenčním zákonem předepsanou přílohu procesního úkonu - insolvenčního návrhu (srov. např. důvody R 26/2011). Z procesního postupu, jímž dlužník podávající insolvenční návrh plní povinnost uloženou mu v § 104 insolvenčního zákona, nelze dovozovat, že jím dlužník projevil vůli přivodit ty účinky, které zákon spojuje s uznáním závazku (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 749/2007, uveřejněný pod číslem 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nešlo by tu pak koneckonců ani o úkon adresovaný věřiteli, prostřednictvím soudu ve smyslu § 41 odst. 3 o. s. ř., podle něhož hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli. V posuzovaném případě se ostatně žalobce účastníkem insolvenčního řízení nestal, neboť v něm pohledávky vůči Společnosti nepřihlásil.
K této otázce lze tedy uzavřít, že označení závazku dlužníkem v seznamu závazků připojeném k insolvenčnímu návrhu podle § 104 odst. 1 a odst. 3 insolvenčního zákona nemá účinky uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. a právní posouzení odvolacího soudu spočívající v řešení této právní otázky je ve výsledku správné, byť příslušnou argumentaci odvolacího soudu neshledává Nejvyšší soud přiléhavou.
Řešení otázky, zda dopis advokátky Společnosti ze dne 9. 11. 2009 obsahuje (v případě, že by šlo o uznání závazku podle § 323 obch. zák.) dostatečně určité označení uznávaných závazků, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se oproti mínění dovolatele při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003, že ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. určuje náležitosti uznání závazku, přičemž vedle písemné formy tohoto právního úkonu vyžaduje, aby byl uznán „určitý“ závazek. Požadavek „určitosti závazku“ je pak nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká, tak lze konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále specifikován (např. na příslušnou smlouvu, fakturu apod., srov. usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 884/2004) a podobně. V dovolatelem odkazovaném (již shora citovaném) rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1497/2013 Nejvyšší soud dodal, že zákon způsob identifikace závazku neurčuje, lze ji proto provést jakýmkoli (ale zcela) jednoznačným způsobem. Již v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, přitom zdůraznil, že určitost uznávaného závazku musí vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze ji dovozovat z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává.
Dopis ze dne 9. 11. 2009, v němž Společnost prostřednictvím advokátky v reakci na blíže nespecifikované „výzvy k úhradě dlužné částky z titulu ručení“ sděluje advokátu Mgr. J. V., že Společnost je v druhotné platební neschopnosti a žádá o pochopení a posečkání s úhradou dlužných částek s tím, že v průběhu ledna bude zaslána na účet advokátova klienta první splátka na úhradu dlužné částky, požadavek jednoznačné identifikace závazků nesplňuje. Závazky, jichž se dopis týká, nejsou v tomto dopise vůbec žádným způsobem identifikovány, a odkaz na listinu, v ní by měly být označeny, v dopise formulován není. Za odkaz, splňující požadavky na zcela jednoznačnou identifikaci závazků, rozhodně nelze považovat samo označení dopisu jako „Věc: Výzva k úhradě dlužné částky“. Se zřetelem k judikatorním závěrům, podle nichž určitost uznávaného závazku musí vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze ji dovozovat z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává, nelze považovat za postačující specifikaci závazků takový odkaz na jinou listinu, vzhledem k němuž se nelze dobrat poznatku o závazcích, k nimž se projev vůle vztahuje, jinak než cestou dokazování.
Coby obiter dictum lze ostatně dodat, že ani z uvedeného dopisu, byť posuzovaného v kontextu ostatní korespondence mezi žalobcem a Společností, jíž provedl soud prvního stupně důkaz, zcela zjevně není patrno, že jím Společnost jako dlužník projevila vůli uznat závazky vůči žalobci v intencích § 323 obch. zák., tj. přivodit ty důsledky, které zákon s takovým uznáním spojuje.
Otázka, zda seznam závazků podle § 104 insolvenčního zákona je procesně použitelným důkazem existence závazku, který je v seznamu uveden, k závěru o přípustnosti dovolání nevede, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí takovou otázkou nezabýval, neřešil ji, a nejde tudíž o otázku procesního práva splňující kritéria stanovená v 237 o. s. ř. Dovolatel prostřednictvím takto položené otázky a navazující kritiky procesního postupu odvolacího soudu nečiní z hlediska věcného nic jiného, než že vytýká soudům vadu řízení. Samotná námitka vady řízení, nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nicméně je-li dovolání přípustné, jak je tomu ve zde souzené věci, dovolací soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a to z úřední povinnosti, tedy i kdyby je dovolatel nenamítal. V projednávané věci tak dovolatel učinil a Nejvyšší soud shledal jeho námitku důvodnou.
Nejvyšší soud vyložil již např. v rozsudku ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, že z ustanovení § 132 o. s. ř. vyplývá pro soud povinnost hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Ustanovení § 157 odst. 2 věty první o. s. ř. pak soudu ukládá v odůvodnění rozsudku uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Tato povinnost zahrnuje též nutnost vyložit v odůvodnění, proč ty které z provedených důkazů za základ svých skutkových zjištění nevzal. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené k návrhu té strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice navržené důkazy provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (shodně srov. např. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, a ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004). V rozsudku ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že důkaz v řízení provedený nelze v rozhodnutí opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co soud s ohledem na své závěry plynoucí z jiných důkazů pokládá za prokázané; takové opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran volného hodnocení důkazů a zejména i povinnosti v rozhodnutí vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil.
K postupu odvolacího soudu v případě opomenutých důkazů Nejvyšší soud vysvětlil, že zákon stanoví povinnost důkazy pominuté soudem prvního stupně zopakovat (§ 213 odst. 3 o. s. ř.), přičemž ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. § 219a odst. 2 o. s. ř.) a vrátí mu věc k dalšímu řízení (k tomu srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 627/2014, rozsudek ze dne 11. 1. 2016 sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).
Podle obsahu spisu soud prvního stupně provedl k návrhu dovolatele při jednání konaném dne 16. 1. 2014 důkaz insolvenčním návrhem Společnosti ze dne 2. 6. 2011 a připojeným seznamem věřitelů a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jaký údaj o závazcích Společnosti vůči žalobci je v tomto seznamu obsažen, v rámci hodnocení důkazů však důkaz touto listinou nevzal v potaz a s jeho významem se nikterak nevypořádal (vůbec ho nezmínil). Tím ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za toho stavu měl odvolací soud dvě možnosti; buď mohl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, anebo mohl pochybení soudu prvního stupně v odvolacím řízení napravit. Odvolací soud však, přes výslovnou námitku uplatněnou v odvolání, kterou v odůvodnění napadeného rozsudku reprodukuje, vyšel v potvrzujícím rozhodnutí o věci samé bez dalšího ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Tím zatížil řízení vadou též odvolací soud. Vzhledem k možnému dopadu opomenutí důkazu na kvalitu zjištěného skutkového stavu věci jde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nehledě na zřejmé ústavně právní konsekvence. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s tzv. opomenutými důkazy důsledně spojuje závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z mnoha jeho rozhodnutí srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 27/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky).
Protože odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí svůj příslušný procesní postup nevysvětlil a neuvedl, jak se s uvedenou odvolací námitkou vypořádal (srov. § 211 a § 157 odst. 2 větu první o. s. ř.), dovolatel jeho rozhodnutí důvodně vytýká též nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
Byť je právní posouzení odvolacího soudu v otázkách hmotného práva otevřených dovolacímu přezkumu správné, nemůže jeho rozhodnutí z uvedených důvodů obstát.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadené části výroku o věci samé správné a protože podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v této části zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil v příslušné části výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení i tento rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
K přikázání věci k projednání jinému senátu podle ustanovení 243e odst. 2 věty první o. s. ř. neshledal Nejvyšší soud dostatečně pádné důvody, odpovídající tomu, že takový postup je zásahem do ústavního principu zákonného soudce.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-