// Profipravo.cz / Právní úkony
Právní úkony
27.06.2019 00:01
Důsledky chyby v počtech na platnost právního úkonu
Případné chyby v psaní nebo počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení listin nemají žádné právní následky, je-li jejich obsah (význam) navzdory takovým chybám nebo jiným zřejmým nesprávnostem nepochybný. Ustanovení § 37 odst. 3 obč. zák. z okruhu neurčitých a nesrozumitelných projevů vůle vydělovalo případy, kdy je obsah právního úkonu nepochybný, pouze jsou sníženy jeho vyjadřovací kvality zjevnými a smyslu ujednání jinak neodporujícími chybami vzniklými v procesu vytváření textu či při výpočtech – např. překlepy, jiné technické nedostatky v psaní, matematické chyby, apod.
Chyba v počtech v pojednávané věci nemůže působit neplatnost nabídky k využití předkupního práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1141/2017, ze dne 21. 3. 2019
26.06.2019 00:02
Následky porušení slibu podle § 3 odst. 2 písm. d) o. z.
Úprava obsažená v § 3 odst. 2 písm. d) o. z. kodifikuje právní zásadu pacta sunt servanda, pocházející již z dob římského práva a na níž je založeno především fungování závazkových právních vztahů. Smyslem je zajistit i v obecné rovině, aby povinnosti, k nimž se strana smluvně zavázala, byly plněny. Doplňující formulace, že daný slib zavazuje, je pak určitou proklamací, z níž nelze dovozovat konkrétní právní důsledky, neboť zákon stanoví výslovně případy, kdy jednostranné jednání (navenek projevená vůle) skutečně zavazuje v tom smyslu, že nesplnění povinnosti je provázeno nepříznivými právními důsledky. Má tedy význam spíše morální, neboť spojovat vznik právní povinnosti bez dalšího s jakýmkoliv jednostranným prohlášením ve formě slibu by odporovalo systému vzniku závazkových právních vztahů a vedlo by k závažným důsledkům.
Porušení slibu daného mimo právně relevantní rámec proto nepředstavuje porušení zákona ve smyslu § 2910 o. z. a nezakládá ani povinnost k náhradě újmy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5765/2017, ze dne 31. 1. 2019
25.06.2019 00:01
Námitka proti výpovědi z pracovního poměru dle § 162 o.z.
Z ustanovení § 162 o. z. vyplývá, že možnost (právo) namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil, závisí na tom, zda právnickou osobu zastupuje člen jejího orgánu způsobem zapsaným ve veřejném rejstříku či nikoli.
V kladném případě je možnost této námitky vyloučena, a to obecně pro kohokoli, tedy jak pro právnickou osobu, za kterou bylo jednáno, tak pro jakoukoli třetí osobu (i zaměstnance), která je tímto právním jednáním (zde výpovědí z pracovního poměru) dotčena. Právní jednání právnické osoby, zastupuje-li ji člen jejího orgánu způsobem zapsaným ve veřejném rejstříku, je platné, i kdyby „formální podmínky uvnitř právnické osoby“ ve skutečnosti splněny nebyly.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3125/2018, ze dne 19. 3. 2019
10.06.2019 00:01
Převod obchodního podílu jako simulovaná a závislá smlouva
I. Zastřeným právním úkonem může být smlouva téhož typu jako simulovaná smlouva, jejíž podmínky jsou rozdílné od podmínek uvedených v simulované smlouvě. Směřovala-li vůle účastníků smlouvy o převodu obchodního podílu k jejímu uzavření za jiných podmínek (za jinou cenu), než je ve smlouvě uvedeno, je uzavřená smlouva simulovaným úkonem a zastřeným úkonem je smlouva uzavíraná za cenu, kterou účastníci mezi sebou skutečně dohodli.
Skutečnost, zda smlouva o převodu obchodního podílu za nižší cenu je simulovaným právním úkonem, bude přitom (z povahy věci) možné prokázat zejména jinými důkazními prostředky než listinou, v níž je tato smlouva obsažena.
II. Pro posouzení existence vzájemné závislosti smluv o převodech obchodních podílů není sám o sobě rozhodný obsah usnesení valné hromady o udělení souhlasu k převodům. Strany těchto smluv si mohly jejich provázanost sjednat nezávisle na obsahu usnesení valné hromady (a naopak valná hromada společnosti s ručením omezeným může schválit převod obchodního podílu na určitou osobu, aniž by jej podmiňovala uzavřením smlouvy s určitým obsahem).
Pro posouzení vzájemné závislosti smluv uzavřených při tomtéž jednání nebo zahrnutých do jedné listiny jsou dle dikce § 275 odst. 2 obch. zák. rozhodné povaha těchto smluv a jejich stranám známý účel, kterýžto nemusí plynout jen z obsahu smlouvy; postačí, když byl sdělen druhé straně během jednání o uzavření smlouvy stranou, která zamýšlí uvedeného účelu dosáhnout. Z povahy věci lze i v případě účelu uzavření závislých smluv zpravidla předpokládat dokazování (i) jinými důkazními prostředky než jen smluvními listinami.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4808/2017, ze dne 26. 3. 2019
22.05.2019 00:00
Skutečná vůle jednajících; vztah § 556 a násl. a § 1812 odst. 1 o.z.
Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku, právní úprava účinná od 1. 1. 2014 opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem pro interpretaci je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením.
Ohledně vztahu § 556 a násl. a § 1812 odst. 1 o. z. Nejvyšší soud již opakovaně vyložil, že jestliže způsob vyjádření účastníků žádnou pochybnost stran srozumitelnosti nezavdává, jinak řečeno, pokud vůle, kterou účastníci právním jednáním projevili, je jednoznačně formulována, nepřichází jiná interpretace projevené vůle v úvahu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 196/2019, ze dne 27. 2. 2019
02.04.2019 00:01
Nahrazení podpisu zaměstnavatele na výpovědi mechanickými prostředky
Platná je jen taková výpověď z pracovního poměru, kterou zaměstnavatel nebo zaměstnanec učinil písemnou formou. Nesplňuje-li výpověď z pracovního poměru požadavek písemné formy, nelze uvedenou vadu dodatečně zhojit a taková výpověď je vždy neplatná.
Nahrazení podpisu zaměstnavatele na výpovědi z pracovního poměru mechanickými prostředky nebylo ve smyslu ustanovení § 40 odst. 3 první a druhé věty obč. zák. obvyklé; taková výpověď bez vlastnoručního podpisu byla pro vadu formy právního úkonu podle ustanovení § 20 odst. 3 zák. práce neplatná.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 682/2018, ze dne 18. 12. 2018
26.03.2019 00:00
Vznik nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých dle § 444 odst. 3 obč. zák.
Vznik nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých (pohledávky z tohoto důvodu) podle § 444 odst. 3 obč. zák. se vázal toliko na objektivní skutečnost usmrcení; pro jeho vznik nebylo třeba ani vědomosti ani žádného aktivního jednání oprávněných osob.
Z pohledu ustanovení § 42a obč. zák. je věřitelem dlužníka osoba uvedená pod písm. a) až f) v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. a pohledávkou, která z osoby blízké dělá tohoto věřitele, je nárok definovaný jako „jednorázové odškodnění“ v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Není přitom významné, zda vůbec a kdy nárok podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. oprávněná osoba také uplatnila. Otázka, zda se skutečně tato pohledávka stala také vykonatelnou, je významná až v okamžiku rozhodování soudu o žalobě podle ustanovení § 42a obč. zák. Pro posouzení, zda věřitel měl vůči dlužníku pohledávku v době, kdy učinil odporovaný úkon (jednání), postačuje, že v době učinění odporovaného úkonu (jednání) již došlo k usmrcení osoby blízké oprávněnému uvedenému v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4134/2017, ze dne 18. 12. 2018
14.03.2019 00:02
Výklad právního jednání (kolektivní smlouvy)
Zásady zakotvené v § 1a odst. 1 písm. a) a odst. 2 a § 18 zák. práce se uplatní pouze při výkladu jednotlivých ustanovení zákona, případně právních jednání, nemohou však vést k založení práva (oprávnění), které v zákoně či právním jednání (smlouvě, kolektivní smlouvě) obsaženo není.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, ze dne 6. 12. 2018
14.03.2019 00:01
Absolutní a relativní neplatnost pracovněprávního jednání
I. Je-li pracovněprávní jednání neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z., jde o neplatnost absolutní v případě, že právní jednání „zjevně narušuje veřejný pořádek“ (§ 588 věta první o.z.); jestliže takové pracovněprávní jednání veřejný pořádek nenarušuje nebo jestliže se nejedná o narušování „zjevné“, je pracovněprávní jednání i v tomto případě neplatné jen relativně.
Veřejný pořádek v soukromém právu postihuje především právní základy společenského řádu, prostupuje celý právní řád a představuje jednu z nejpodstatnějších náležitostí právního státu v demokratické společnosti. V pracovněprávních vztazích vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek, v první řadě základní zásady pracovněprávních vztahů, vypočtené v ustanovení § 1a odst. 2 zák. práce, tj. zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace. Podstatnou hodnotou, na níž je založen demokratický právní řád, je právní jistota; požadavek právní jistoty je proto nepochybně další hodnotou, která chrání veřejný pořádek v pracovněprávních vztazích.
Z hlediska ustanovení § 588 věty první o.z. je významné, zda právní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné), narušuje veřejný pořádek „zjevně“. Požadavek na „zjevnost“ narušení veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které musí dosáhnout narušení hodnot, které chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o absolutní neplatnosti pracovněprávního jednání. Okolnost, zda narušení veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupeň „zjevnosti“, nebo zda bylo méně závažné, je třeba hodnotit – s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním případě naplňuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek – vždy individuálně podle okolností každého případu; na vyhodnocení všech významných hledisek závisí, zda pracovněprávní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné), je v konkrétním případě neplatné absolutně, nebo jen relativně.
II. Byla-li neplatnost relativně neplatného pracovněprávního jednání řádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě absolutní neplatnosti [právní jednání nemá stranou (stranami) pracovněprávních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky]. Obojí neplatnosti působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V případě relativní neplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné osobě, aby uvážila, zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechat postižené pracovněprávní jednání nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má to mimo jiné za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy stran základních pracovněprávních vztahů (jiných subjektů pracovněprávních vztahů) se nadále řídí (musí řídit) tímto (objektivně vzato vadným) právním jednáním.
Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je pracovněprávním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost pracovněprávního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost pracovněprávního jednání.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2576/2018, ze dne 27. 11. 2018
11.03.2019 00:00
Nedovolání se neplatnosti závěti jako vyhovění mravnímu závazku dle § 591 o.z.
Nedovolání se relativní neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem, který byl v rozporu s ustanovením § 479 obč. zák. zůstavitelem v závěti opomenut, aniž by došlo k jeho vydědění, lze považovat za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z., pouze tehdy, jestliže mravní závazek nebo ohledy slušnosti, jimž bylo tímto opomenutím vyhověno, převáží nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli, jestliže je takové jednání (opomenutí) dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesnižuje podstatně hodnotu jeho majetku a jestliže lze za daných konkrétních okolností případu ospravedlnit skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele v důsledku svého opomenutí umožnil třetí osobě nabýt majetek, který by – nebýt tohoto opomenutí – náležel dlužníkovi, a proto právo věřitele zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.
Zároveň je třeba vzít v úvahu, že sám zůstavitel, který v závěti opomenul některého z neopomenutelných dědiců, aniž by došlo k jeho vydědění, jednal v rozporu se zákonem (s ustanovením § 479 obč. zák.), nedostalo-li se nezletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Ze samotné skutečnosti, že zpravidla lze nedovolání se relativní neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem považovat za projev úcty a respektu tohoto dědice k zůstaviteli a k jeho poslední vůli, proto nelze bez dalšího (bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu) dovodit, že se ze strany dlužníka, jenž je neopomenutelným dědicem, jedná o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z., a že se proto věřitel nemůže dovolat neúčinnosti tohoto právního jednání (opomenutí) dlužníka.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, ze dne 13. 12. 2018
28.01.2019 00:01
Obvyklá míra opatrnosti u omylu vyvolaného nepravdivým prohlášením
Uvede-li ve smlouvě jedna ze smluvních stran nepravdivé prohlášení, které je s to přivodit omyl druhé smluvní strany ohledně skutečnosti, jež je pro uskutečnění právního úkonu (uzavření smlouvy) rozhodující, je zpravidla třeba mít za to, že jedná-li druhá smluvní strana důvěřujíc takovému prohlášení, vyvinula obvyklou míru opatrnosti, aby se omylu vyhnula (ledaže by bylo již při uzavírání smlouvy s ohledem na okolnosti konkrétního případu zjevné, že takové prohlášení není pravdivé).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4851/2016, ze dne 23. 10. 2018
24.01.2019 00:02
Zjišťování rozporu v zájmech zástupce a zastoupeného
Rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného musí reálně existovat v době sporného právního jednání a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto), neboť sama možnost existence rozporu se zájmy zastoupeného k zákazu zastupovat nestačí.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3298/2018, ze dne 23. 10. 2018
22.01.2019 00:01
K posuzování, zda je určité právní jednání zdánlivé či se k němu nepřihlíží
Povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost. Proto § 574 o. z. výslovně určuje, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné. To platí i při posuzování, zda je určité právní jednání zdánlivé či zda se k němu nepřihlíží.
Jinak řečeno, pro závěr, že ustanovení občanského zákoníku zakazuje adresátům určité ujednání, a to pod sankcí neplatnosti, zdánlivosti či toho, že se k danému ujednání nepřihlíží, musí svědčit především jeho teleologický výklad, tj. smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené.
Sankci spočívající v tom, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, upravuje občanský zákoník i zákon o obchodních korporacích na mnoha místech. Jakkoliv důvodová zpráva naznačuje, že ve všech těchto situacích jde o právní jednání zdánlivá, je zjevné, že tomu tak v řadě případů být nemůže. Např. v § 5 odst. 2 z. o. k. uvedený obrat vyjadřuje prekluzi práva, v § 14 z. o. k. dokonce toliko dočasnou neúčinnost určitého ujednání. Ostatně z pravidla určujícího, že je-li právní jednání zdánlivé, tak se k němu nepřihlíží (§ 554 o. z.), nelze bez dalšího usuzovat na pravdivost obrácené implikace, tedy že každé jednání, k němuž se nepřihlíží, je zdánlivé.
Nicméně bez zřetele k tomu, zda důvodem, proč se k určitému ujednání nepřihlíží, je v tom kterém případě jeho zdánlivost, neplatnost či dokonce pouhá (dočasná) neúčinnost, z příkazu zákonodárce nepřihlížet k němu plyne, že soud tak musí – jsou-li splněny zákonem předepsané předpoklady – učinit ex officio, bez ohledu na návrhy stran. Příkaz zákonodárce k určitému právnímu jednání nepřihlížet tak má zpravidla obdobné důsledky jako v případě zdánlivých či absolutně neplatných právních jednání.
I s ohledem na tyto závažné důsledky proto platí, že pro závěr, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, musí svědčit smysl a účel právní normy uvedenou sankci obsahující.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, ze dne 21. 11. 2018
14.01.2019 00:03
Práva a povinnosti z cestovní smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby
I. Pojem „zákazníka“ podle § 852a odst. 1 obč. zák. je nutno vykládat v souladu s účelem a smyslem směrnice Rady (ES) č. 90/314/EHS tak, že jde o osobu, která si koupí nebo se zaváže, že si koupí soubor služeb („hlavní smluvní strana“) nebo o jakoukoliv osobu, jejímž jménem se hlavní smluvní strana zavazuje ke koupi souboru služeb („ostatní příjemci“) nebo o jakoukoliv osobu, na kterou hlavní smluvní strana nebo ostatní příjemci převedou soubor služeb („příjemce“), což obsahově odpovídá definici „spotřebitele“ v článku 2 bodu 4. směrnice.
II. Není pochyb o tom, že subjekty občanskoprávních vztahů mohou uzavřít smlouvu i ve prospěch třetí osoby (contractus in favorem tertii), kterou se dlužník (promitent) zavazuje věřiteli (stipulantovi), který jedná vlastním jménem, že bude plnit třetí osobě (terciovi); tato smlouva se však uzavírá bez účasti této třetí osoby. Projeví-li třetí osoba souhlas přijmout předmět plnění (může se tak stát výslovně či konkludentně), má právo domáhat se předmětu plnění na dlužníkovi, není-li zákonem stanoveno nebo účastníky smlouvy ujednáno něco jiného. Je-li uzavřena smlouva ve prospěch třetího, je jí založeno právo tercia na plnění podle smlouvy sjednané v jeho prospěch.
Jestliže tedy objednatel zájezdu svým jménem uzavřel cestovní smlouvu, znamená to, že veškeré povinnosti vztahující se k jejímu splnění smlouvy z jeho strany (mimo jiné i úhrada ceny zájezdu) tíží pouze jej a nedopadají na třetí osoby, v jejichž prospěch bylo sjednáno pouze „plnění“. To, že třetí osoby přijaly sjednané plnění (vyjádřily souhlas s předmětem plnění), z nich nečiní smluvní stranu cestovní smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 715/2017, ze dne 18. 10. 2018
09.01.2019 00:02
Výjimka z možnosti dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka
I. Za „bezúplatné právní jednání dlužníka“ ve smyslu ustanovení § 591 o. z. ve spojení s ustanovením § 592 o. z. lze považovat i dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti schválenou soudem, na jejímž základě dlužník nenabyl majetek ve výši odpovídající alespoň jeho dědickému podílu, který by jinak (nebýt této dohody) z pozůstalosti nabyl a který právě v důsledku uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti nemůže být použit k uspokojení jeho věřitelů.
II. Ustanovení § 591 písm. d) o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
III. Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli.
Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z.
Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti).
Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat například poskytování „výživného“, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku.
Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí se jednat o takový mravní závazek, který převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 867/2018, ze dne 9. 10. 2018
09.01.2019 00:01
Odchylka od uveřejněných podmínek pronájmu nemovitého obecního majetku
Nikoli každá – předem nezveřejněná – smluvní odchylka od (dříve uveřejněných) podmínek pronájmu nemovitého obecního majetku způsobuje neplatnost nájemní smlouvy, jíž byl (měl být) zveřejněný záměr realizován.
Nepodléhá-li publikační povinnosti obce každá změna existujícího závazkového právního vztahu, jejímž předmětem je nemovitý obecní majetek, neexistuje jediný rozumný důvod, proč by odlišnému právnímu režimu měly podléhat změny provedené již při založení (vzniku) dotčeného právního vztahu. I v případě, že obec pronajme svůj nemovitý majetek za jiných smluvních podmínek, než jaké vyplývaly ze zveřejněného záměru, je tak zapotřebí zkoumat, zda šlo o natolik významnou změnu (odchylku), že nájemní smlouva svým účelem obchází ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. (tam stanovenou publikační povinnost obce).
I v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 bude přitom negativním důsledkem obcházení citovaného ustanovení neplatnost právního jednání (zde nájemní smlouvy), které učinila obec v rozporu se zveřejněným záměrem. Podle současné právní úpravy soud posuzuje otázku, zda právní jednání neobchází zákon, v rámci úvahy o neplatnosti právního jednání pro rozpor se zákonem (§ 547 ve spojení s § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. prosince 2016).
K neplatnosti právního jednání, jež učinila obec v rozporu se zveřejněným záměrem, soud přihlédne i bez návrhu, neboť jde o jednání, které odporuje zákonu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 273/2018, ze dne 15. 10. 2018
08.11.2018 00:00
K neplatnosti smlouvy pro neurčitost v případě zřejmé chyby v psaní
Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti), a též se zřetelem na zásadu, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby platily a aby strany jimi byly vázány a dosáhly tak jimi zamýšleného výsledku.
Je nepochybné (a lidské činnosti vlastní), že ve vyhotovení listin dochází (může dojít) k pozměnění jejich obsahu (oproti vůli jednajícího) v důsledku chyby v psaní nebo v počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti; nebylo by proto odpovídající, aby bylo z každé takové chyby nebo nesprávnosti bez dalšího dovozováno, že je vždy bez právních účinků listina, která je jimi postižena. Chyba nebo jiná nesprávnost může na druhé straně ovlivnit chování (jednání) toho, komu je listina adresována, a nebylo by správné, aby nesl následky pochybení, kterého se dopustil původce listiny. Ve snaze nalézt vyvážené řešení následků chyb a jiných zřejmých nesprávností je pokládán za odpovídající závěr, že případné chyby v psaní nebo počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení listin nemají žádné právní následky, je-li jejich obsah (význam) navzdory takovým chybám nebo jiným zřejmým nesprávnostem nepochybný.
Ustanovení § 37 odst. 3 obč. zák. z okruhu neurčitých a nesrozumitelných projevů vůle vyděluje případy, kdy je obsah právního úkonu nepochybný, pouze jsou sníženy jeho vyjadřovací kvality zjevnými a smyslu ujednání jinak neodporujícími chybami vzniklými v procesu vytváření textu či při výpočtech – např. překlepy, jiné technické nedostatky v psaní, matematické chyby apod.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, ze dne 21. 8. 2018
07.11.2018 00:01
Neplatnost dohody o převedení na jinou práci dle § 39 obč. zák.
Dohoda o převedení na jinou práci uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v situaci, kdy zaměstnanec již v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, nebyl zdravotně způsobilý k výkonu práce, na kterou měl být podle této dohody převeden (nejednalo-li se pouze o dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, která je překážkou v práci na straně zaměstnance, jejíž existence by představovala právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností a vzhledem k tomu rovněž dočasnou suspenzi pracovního závazku), je v posuzované věci neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť z ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplývá zákaz, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Jedná se tedy o nedovolený právní úkon, který je neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť svým obsahem odporuje zákonu, a nikoli o právní úkon neplatný podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že předmětem právního úkonu je plnění nemožné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 673/2018, ze dne 7. 8. 2018
31.10.2018 00:01
Aktivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě dle § 42a odst. 1 obč. zák.
I. Vymahatelnou pohledávkou za dlužníkem, která může založit aktivní věcnou legitimaci věřitele k odpůrčí žalobě podle § 42a odst. 1 obč. zák., je též pohledávka ze směnky přiznaná věřiteli směnečným platebním rozkazem.
II. Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě podle § 42a odst. 1 obč. zák. je ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu.
S převodem avalované směnky rubopisem nový majitel směnky nabývá i právo domáhat se neúčinnosti právního úkonu podle § 42a obč. zák., který dlužník (směnečný rukojmí) učinil v době, kdy směnečným věřitelem byl předchozí majitel směnky.
Jinak řečeno, jde-li o legitimaci k podání odpůrčí žaloby, není žádný důvod, pro který by měl mít věřitel směnky, kterou nabyl rubopisem, méně práv, než věřitel, který nabyl pohledávku (např. ze závazkového vztahu) smlouvou o postoupení pohledávky. O tom, že v posledně uvedeném případě postupník nabývá (spolu s pohledávkou) i právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, přitom pochybnosti nejsou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 620/2017, ze dne 14. 8. 2018
02.10.2018 00:00
Rozpor kupní smlouvy s dobrými mravy pro hrubý nepoměr plnění
I. Samotná okolnost, že se účastníku smlouvy na základě dohody o rozsahu a předmětu plnění nedostane plného ekvivalentu plnění, které se zavázal poskytnout, není v rozporu s dobrými mravy. Účastníci kupní smlouvy si mohou sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní). Právní předpisy účinné do 31. 12. 2013 nemají žádné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), není-li taková cena v rozporu s cenovými předpisy.
Nelze ovšem vyloučit, že hrubý nepoměr plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu (nikoliv sám o sobě) naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy.
II. V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že sjednaná kupní cena za převod podílových listů (2.000 Kč) je mnohonásobně nižší, než kolik činila v době uzavření kupní smlouvy cena obvyklá (14.160 Kč až 15.120 Kč). K této skutečnosti (jež sama o sobě nevede k závěru o rozporu uzavřené smlouvy s dobrými mravy) pak přistupují další okolnosti, za nichž byla kupní smlouva uzavřena. Způsob, jakým žalobce oslovoval potenciální zájemce o prodej akcií (prostřednictvím reklamních letáků distribuovaných do poštovních schránek obyvatel) a jakým organizoval „hromadné“ uzavírání kupních smluv (předem připravené texty smluv, do nichž byly doplňovány pouze údaje o konkrétních prodávajících, převáděných cenných papírech a o výši kupní ceny, přítomnost pracovnice notáře, ověřování účtů prodávajících u centrálního depozitáře atd.), vyvolával dojem, že žalobce je osobou oprávněnou poskytovat hlavní investiční službu ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, a tedy že jde v dané oblasti o profesionála.
Aniž Nejvyšší soud hodnotí okolnost, že žalobce neměl povolení České národní banky k poskytování takové investiční služby, je pro posouzení projednávané věci významné, že jeho zákazníci se oprávněně mohli domnívat, že jde o osobu, jež s nimi bude jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v jejich nejlepším zájmu (tedy v souladu s požadavky ustanovení § 15 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Žalobce tak přitom jednoznačně nepostupoval, kupující neinformoval o skutečné ceně převáděných podílových listů, zneužil její neznalosti této skutečné hodnoty a sjednal s ní cenu mnohonásobně nižší, než činila cena obvyklá. Současně nelze přehlédnout, že celé jednání včetně uzavření smlouvy a ověření podpisu prodávající na plné moci proběhlo ve velmi krátké době (cca 5 minut), neumožňující reálné seznámení s obsahem smlouvy.
Tyto okolnosti v poměrech projednávané věci ve svém souhrnu odůvodňují závěr o rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3467/2016, ze dne 27. 6. 2018