// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

05.12.2022 00:01

Stanovení obvyklé ceny služeb po hromadné dopravní nehodě

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že k stanovení ceny za vyproštění vozidel, jejich odtah, přeložení nákladů a čistění vozovky po hromadné dopravní nehodě neměl použít cenu obvyklou podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť definice této ceny neodpovídá mimořádnosti prací provedených dovolatelkou.

Obvyklou cenou podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, se oceňují majetek a služba, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim.

Podle této definice obvyklou cenou lze ocenit i služby poskytované dovolatelkou, neboť vyproštění vozidel, jejich odtah, přeložení nákladů a čistění vozovky po hromadné dopravní nehodě jsou činnosti, které po dopravních nehodách provádí více subjektů. K dopravním nehodám dochází často a vyproštění vozidel, jejich odtah a čištění komunikace jsou obvyklou a nezbytnou službou po těchto nehodách. Cena takové služby je zjistitelná a porovnatelná s ostatními poskytovateli, nejedná se o službu zvláštní obliby, ve vztahu mezi objednatelem a poskytovatelem služby není osobní vztah. Za mimořádné okolnosti trhu nelze označit to, že jsou zde oceňovány služby po hromadné nehodě s rozsáhlými následky, neboť ani takové nehody nejsou ojedinělé. Příčinou poskytnutí služby nebyla ani přírodní či jiná kalamita. Dovolací soud z uvedených důvodů neshledal tuto dovolací námitku důvodnou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3577/2021, ze dne 31. 8. 2022

30.11.2022 00:02

Pasivní legitimace leteckého dopravce dle nařízení (ES) č. 261/2004

Nárok cestujícího ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 („Nařízení“) nelze podle rozhodovací praxe SDEU striktně vázat k osobě, jež je přímo ve smluvním vztahu s cestujícím, neboť se podle Nařízení nejedná o nezbytnou kvalifikační podmínku provozujícího leteckého dopravce, jenž je povinován k poskytnutí příslušné kompenzace (viz zejména čl. 5, čl. 6, čl. 7 Nařízení). Není tak samo o sobě určující, jak je dopravce označen na dokumentech vystavených k letu. Jakkoliv se může jednat o okolnost napomáhající ke zjištění rozhodujících okolností, je třeba jeho označení mít jen za jeden ze zdrojů informací pro potřebná zjištění, nikoliv za jednoznačnou identifikaci povinné osoby. Současně platí, že let je třeba pojímat jako jednu operaci letecké dopravy zahrnující případně i mezipřistání, takže může být realizován více než jedním leteckým dopravcem.

Pro poměry posuzované věci lze shrnout, že ve sporu o náhradu za zpoždění letu není pasivní legitimace leteckého dopravce Společenství, který zajišťoval část letu sestávajícího z více letů s mezipřistáními (je tedy provozujícím leteckým dopravcem), vyloučena tím, že letenku na kompletní let vystavil letecký dopravce ze třetí země.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2426/2021, ze dne 31. 8. 2022

22.11.2022 00:01

Odpovědnost za škodu způsobenou na nemovitosti dle § 2926 o. z.

I. V ustanovení § 2926 o. z., podle kterého kdo, byť oprávněně provádí nebo zajišťuje práce, jimiž se jinému působí škoda na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo podstatně ztíží, nahradí škodu z toho vzniklou, je upraven institut blízký provozní činnosti, neboť pokrývá odpovědnost za škodu způsobenou zpravidla technickými či technologickými postupy, a to bez ohledu na porušení právní povinnosti a na zavinění ve smyslu § 2985 o. z.

Není důvod dovozovat zde podmínku zavinění, naopak tato úprava jednoznačně navazuje právě na obecné východisko založené ustanovením § 2895 o. z. Vzhledem k povaze přísné objektivní odpovědnosti je třeba dovodit, že liberace je umožněna jen tam, kde ji zákon výslovně zakotvuje a definuje okolnosti, které odpovědnost škůdce vylučují. Z toho pak plyne, že postrádá-li úprava objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou na nemovitosti v § 2926 o. z. zmínku o možnosti liberace, zákon zakládá tzv. odpovědnost absolutní, tj. bez možnosti zproštění se odpovědnosti.

II. Provádění či zajištění prací ve smyslu § 2926 o. z. nemusí mít nutně charakter provozní činnosti ve smyslu a za všech podmínek § 2924 o. z.; může mít i méně technickou povahu nebo může jít i o neziskovou nebo jednorázovou činnost. Prováděním prací se má na mysli faktický výkon práce, který může spočívat v různorodé činnosti, nejčastěji půjde o stavební práce na sousední nemovité věci. Může jít o jakékoliv práce, které ovšem mají negativní vliv na cizí nemovitou věc (např. práškování sousedního pole). V každém případě se nerozlišuje, zda je činnost škůdce oprávněná, nebo ne.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3704/2021, ze dne 19. 8. 2022

14.11.2022 00:01

Regresní náhrada pro švýcarského poskytovatele sociálních dávek

Na základě bilaterální dohody mezi Evropskou unií a Švýcarskem je nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 použitelné i ve vztahu k švýcarskému poskytovateli sociálních dávek.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3578/2020, ze dne 29. 7. 2022

07.11.2022 00:02

Odpovědnost nájemce prostoru sloužícího k podnikání za škodu

Jelikož občanský zákoník neříká, co se rozumí běžnou údržbou a drobnými opravami v případě nájmu prostor sloužících k podnikání, avšak umožňuje v ustanovení § 10 použití analogie, vychází se z úpravy těchto pojmů u nájmu bytu (§ 2235 a násl. o. z.) jako úpravy nejbližší, resp. z prováděcího předpisu vztahujícího se k této smluvní oblasti, jímž je nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu.

Běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním prostoru sloužícího k podnikání provádí a hradí nájemce (není-li ujednáno něco jiného). Z toho plyne, že je jeho povinností takovou údržbu svými silami a prostředky zajišťovat, že její nesplnění je porušením zákonem uložené či smluvně ujednané povinnosti a že může představovat též okolnost svědčící o zanedbání náležitého dohledu, tedy vylučující možnost uplatnění liberačního důvodu podle § 2937 věty druhé o. z. Drobnými opravami se pak ve smyslu § 4 písm. e) nařízení č. 308/2015 Sb. rozumí mimo jiné opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt (prostor sloužící k podnikání). Vedle toho zákon ukládá i pravidelné prohlídky a udržování ve funkčním stavu k vodovodním součástem vyjmenovaným pod písmenem g) tohoto ustanovení. Vznikla-li tedy škoda na níže položeném nebytovém prostoru v důsledku úniku vody z horního nebytového prostoru v návaznosti na prasknutí přívodní hadičky pod umyvadlem (nešlo tedy o hlavní uzávěr vody pro tento nebytový prostor), jedná se o škodní následek nastalý v bezprostřední souvislosti s neplněním povinnosti nájemce provádět běžnou údržbu a drobné opravy předmětu nájmu.

Uzavřel-li za dané situace odvolací soud, že žalovaná jako nájemce prostor nezanedbala náležitý dohled (ve smyslu § 2937 o. z.) nad přívodní hadičkou k umyvadlu, neboť její prasknutí je třeba hodnotit jako nepředvídatelnou „nešťastnou náhodu“, kterou žalovaná v rámci dohledu nad předmětem nájmu nemohla odvrátit, není jeho právní posouzení správné, neboť právě takovou péči zákon v rámci snahy o efektivní předcházení vzniku škod na cizím majetku po nájemcích vyžaduje. Kromě toho nebylo zjištěno, co bylo důvodem havárie. Žalovaná o způsobu kontroly hadičky neuvedla nic, co by odůvodňovalo použití liberačního důvodu, a odvolací soud dovodil, že obecné zvyklosti od ní v tomto směru nic nevyžadují, neboť defektu nelze nikdy účinně předejít. To by ovšem znamenalo, že náležitým dohledem je i faktická nečinnost, což je neudržitelný závěr zpochybňující samu podstatu a účel liberačního důvodu. Není ovšem povinností poškozeného (žalobce v soudním sporu) prokazovat, jak konkrétně a z jakých příčin nastalo působení věci samy od sebe, to musí tvrdit a prokazovat ten, kdo má nad věcí dohled, aby podle doložených okolností mohl soud učinit podložený závěr, že požadavku náležitého dohledu dostál. Závěr odvolacího soudu je v tomto ohledu předčasný a jeho rozhodnutí věcně nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2342/2021, ze dne 29. 7. 2022

07.11.2022 00:01

Újma na zdraví vzniklá uklouznutím na tramvajovém nástupním ostrůvku

Tramvajový nástupní ostrůvek je součástí dráhy ve smyslu zákona o drahách, nikoliv součástí ani příslušenstvím dálnice, silnice nebo místní komunikace, jak to vylučuje zákon o pozemních komunikacích. Jde o stavbu dráhy, která není součástí pozemku, je tedy samostatnou věcí. Povinnost zajistit údržbu dráhy, včetně všech staveb, které jsou její součástí, má vlastník dráhy. Povinnost k náhradě újmy, která osobě vznikla uklouznutím na tramvajovém nástupním ostrůvku, je pak třeba posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku o obecné odpovědnosti za újmu, když zákon o drahách neobsahuje speciální právní úpravu náhrady újmy, a nikoli v režimu zákona o pozemních komunikacích, který ukládá objektivní odpovědnost za újmu způsobenou závadami ve sjízdnosti či schůdnosti vlastníkům komunikací, kterými však dráhy (ani její součásti) nejsou.

V dané věci se žalobci nepodařilo prokázat, že by žalovaný zanedbal zimní údržbu ostrůvku v čase škodní události a tím porušil svoji právní povinnost vyplývající z § 20 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Naopak bylo prokázáno, že ostrůvek byl ošetřen posypovou solí. Chybí tak zde jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, kterým je porušení právní povinnosti.

Odpovědnost žalovaného pak nelze založit ani z hlediska právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravy či vyjmenovaného dopravního prostředku. Ke škodní události žalobce došlo na zastávce po vystoupení žalobce z tramvaje na konci ostrůvku v místě, kam chůzí došel a kde se ostrůvek svažuje k přechodu pro chodce. Jelikož k pádu žalobce došlo bez jakéhokoliv působení dopravního prostředku, ať již vlivem jeho pohybu, konstrukčního prvku či jakéhokoliv jeho projevu, je vyloučena odpovědnost žalovaného jakožto provozovatele tramvaje za škodu ve smyslu § 427 a § 428 obč. zák., neboť škodní událost žalobce nebyla vyvolaná zvláštní povahou provozu tramvaje. Za škodu vzniklou cestujícímu při vystupování ze silničního dopravního prostředku odpovídá dopravce ve smyslu ustanovení § 311 občanského zákoníku z r. 1964 v původním znění [§ 764 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992] podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, tj. podle § 427 a násl. obč. zák. (srov. R 35/1980 Sb. rozh. obč.). Také škodu vzniklou cestujícímu uklouznutím na schůdkách železničního vagónu lze posoudit jako škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu železnice (srov. R 30/1979 Sb. rozh. obč.). Avšak nejde o provoz dopravního prostředku u škody utrpěné pádem na zasněženém nástupišti či zledovatělé silnici po vystoupení z vlaku, resp. autobusu (srov. R 60/1957 Sb. rozh. obč.). Uvedené judikatorní závěry jsou použitelné i nadále.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2126/2020, ze dne 11. 8. 2022

25.10.2022 00:02

Škoda způsobená podnikateli porušením zákazu konkurence jeho zástupcem

I. Občanský zákoník obsahuje obecnou úpravu zákazu konkurence vztahujícího se na zástupce podnikatele a úpravu nároků vznikajících z porušení tohoto zákazu. Zákoník práce upravuje zákaz konkurence pro všechny zaměstnance, ale neobsahuje zvláštní úpravu nároků vyplývajících z porušení tohoto zákazu. Upravuje toliko povinnost zaměstnance k náhradě škody (§ 250 a násl. zák. práce).

Proto, jde-li o konkurující činnost zaměstnance, který je zároveň podnikatelovým zástupcem, řídí se nároky podnikatele obecnými ustanoveními § 432 odst. 1 a 2 o. z. Při posouzení toho, jakým režimem se řídí náhrada škody (požadovaná ve smyslu § 432 odst. 3 věty první o. z. namísto práva podle odstavce 2), připadá v úvahu použití zákoníku práce, a to při splnění předpokladu, že škoda byla způsobena zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce). Ustanovení § 432 odst. 3 o. z. se použije vždy při řešení vztahu náhrady škody a ostatních nároků (věta první) a při posuzování nároků podnikatele vůči osobě, v jejíž prospěch podnikatelův zástupce nedovoleně jednal (věta druhá).

II. Právo na náhradu škody způsobené podnikateli porušením zákazu konkurence jeho zástupcem nezaniká, zanikne-li právo podle ustanovení § 432 odst. 2 o. z. prekluzí; toto právo na náhradu škody není nutné uplatnit ve lhůtách uvedených v ustanovení § 432 odst. 2 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1316/2021, ze dne 26. 7. 2022

17.10.2022 00:02

Výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké

I. Majetkové poměry škůdce coby kritérium stanovení náhrady nemajetkové újmy dle § 2959 o. z. je nezbytné vnímat toliko jako výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Kritérium zkoumání majetkových poměrů škůdce nesmí být chápáno tak, že je přímá úměrnost mezi rozsahem majetku škůdce a výší náhrady. Majetkové poměry nepředstavují okolnost významnou pro strádání poškozeného. Právo na soukromí a rodinný život sekundární oběti je funkčně vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce. Hájení ekonomických zájmů škůdce by mohlo pozůstalým vzniklou újmu ještě prohloubit. Jde tedy pouze o určitý korektiv sloužící k eliminaci neúnosně vysokých nároků na náhradu nemajetkové újmy.

Tím spíše to platí u usmrcení osoby blízké při dopravní nehodě, neboť systém povinného smluvního pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel založený zákonem č. 168/1999 Sb. zajišťuje poškozenému přímý nárok na pojistné plnění v rozsahu, v němž za újmu odpovídá provozovatel či řidič vozidla. I ten je pojištěním odpovědnosti chráněn, neboť má podle zákona právo, aby újmu jím způsobenou nahradil za něj poškozenému pojistitel; tento typ pojištění je tedy svým způsobem i zajištěním dostatečného majetkového stavu škůdce. Případná okolnost, že škůdce způsobem jízdy či jiným chováním založil důvod, aby vůči němu pojistitel odpovědnosti uplatnil postižní nárok, je výjimečnou okolností, která nemůže jít k tíži poškozeného v tom smyslu, že by výše plnění byla nižší právě s přihlédnutím k majetkovým poměrům škůdce.

Nehrají-li majetkové poměry škůdce zásadně roli při odstupňování výše náhrady, je pro její výši nerozhodné, zda je povinna ji hradit fyzická nebo právnická osoba či pojišťovna.

II. Při stanovení výše náhrady za usmrcení osoby blízké (§ 2959 o. z.) je třeba vzít v úvahu všechny prokázané okolnosti dokreslující vztah pozůstalé osoby a zemřelého, jakož i obtíže, útrapy a omezení, která pozůstalému úmrtí osoby blízké přineslo, aniž by se žalobce domáhal zvýšení náhrady z určitého důvodu o nějakou k němu se vztahující konkrétní částku. Úprava obsažená v § 2959 o. z. je komplexní a pokrývá všechny projevy ztráty osoby blízké pro pozůstalé a všechny dopady do jejich nemajetkové sféry, a to včetně zásahu do základního lidského práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů. Jinak řečeno, všechna hlediska a kritéria rozhodná pro náhradu újmy v důsledku úmrtí osoby blízké musí být zohledněna v rámci náhrady stanovené podle § 2959 o. z. (nelze je uplatňovat jako samostatný nárok), přičemž okolnost prohlubující duševní strádání je způsobilým důvodem pro navýšení náhrady této nemajetkové újmy. Takovou okolností nepochybně je i nutnost převzít péči o nezletilá vnoučata, která zcela osiřela.

III. Ustanovení § 2960 o. z. upravuje náhradu nákladů spojených s potřebnou péčí o osobu, jejíž zdraví je v důsledku škodní události poškozeno. Na základě tohoto ustanovení tak nelze v případě smrti osoby blízké přiznat osobě, která pečuje o nezletilé děti zemřelé osoby, náhradu nákladů na péči o nezletilé. Takovou situaci řeší jiná zákonná ustanovení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2091/2020, ze dne 29. 6. 2022

10.10.2022 00:02

Nemajetková újma vzniklá v důsledku zatajení chybného postupu advokáta

Porušením povinnosti advokáta a úmyslným zatajením této skutečnosti před klientem lze způsobit i nemajetkovou újmu. Nepřichází-li v úvahu podle jiných zvláštních zákonných ustanovení náhrada nemajetkové újmy na jiných než přirozených osobnostních právech, zakládá poškozenému právo na její náhradu § 2971 o. z. za splnění tam uvedených podmínek.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1907/2021, ze dne 17. 8. 2022

03.10.2022 00:01

Náhrada nákladů na odstranění vozidla podle zákona o obecní policii

V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 se Nejvyšší soud zabýval odtahem vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci podle § 45 odst. 1 a 4 zákona o silničním provozu a dospěl k závěru, že pojmem provozovatel je v citovaném ustanovení míněn provozovatel ve smyslu § 2 písm. b) zákona o silničním provozu a § 2 odst. 15 zákona o podmínkách provozu, tedy ten, kdo je v registru silničních vozidel zapsán jako vlastník nebo jako jiná osoba provozující vozidlo. Neodpovídá-li zápis provozovatele skutečnému stavu věci a právním poměrům ohledně vozidla, může mít postavení provozovatele i v rejstříku nezapsaná osoba, má-li ve skutečnosti k vozidlu taková práva a oprávnění, jež jí umožňují s ním v dostatečně širokém rozsahu disponovat, užívat ho ke své činnosti a vlastním jménem jej fakticky provozovat. Nárok na náhradu nákladů vynaložených na odtah vozidla posoudil dovolací soud jako nárok soukromoprávní, který není sankcí, nýbrž kompenzačním prostředkem založeným zvláštním právním předpisem (ve věci sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 ustanovením § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu) tomu, kdo náklady vynaložil. Ačkoli je v poměrech § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu primárně subjektem povinným nahradit náklady na odstranění vozidla osoba zapsaná jako vlastník nebo provozovatel v registru silničních vozidel, není vyloučeno, aby tyto náklady hradila odlišná osoba – skutečný vlastník nebo provozovatel, bude-li prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti a vozidlo má v právní a faktické dispozici právě tato jiná osoba.

Uvedené závěry jsou přiměřeně aplikovatelné i v nyní projednávané věci, neboť § 17a odst. 6 zákona o obecní policii stejně jako § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu zakotvuje nárok na kompenzaci nákladů na odstranění vozidla, které překáží na pozemní komunikaci, tomu, kdo je vynaložil. Ustanovení § 45 zákona o silničním provozu upravuje odstranění vozidel, které představují překážku provozu na pozemních komunikacích, zatímco § 17a zákona o obecní policii umožňuje odstranění vozidel, které (mimo jiné) byly ponechány na místech podle § 17a odst. 1 zákona o obecní policii, nepředstavují sice překážku na pozemních komunikacích (§ 17a odst. 4 zákona o obecní policii), ale byly opatřeny technickým prostředkem k zabránění odjezdu vozidla, o jehož odstranění ve lhůtě 30 dní od přiložení prostředku nikdo nepožádal. Obě citovaná ustanovení tedy upravují soukromoprávní nárok na kompenzaci odtahu vozidla a není důvod, aby byl pojem provozovatele užitý v § 17a odst. 6 zákona o obecní policii vykládán odlišně od pojmu provozovatele podle § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu, a to za situace, kdy sám zákon o obecní policii pojem provozovatele nikterak neupravuje.

Proto i v případě § 17a odst. 6 zákona o obecní policii platí, že primárním subjektem povinným nahradit náklady na odstranění vozidla je osoba zapsaná jako vlastník či provozovatel v registru silničních vozidel, avšak není vyloučeno, aby náklady hradil skutečný vlastník nebo provozovatel, bude-li prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2032/2021, ze dne 29. 6. 2022

26.09.2022 00:02

Nárok na náhradu nákladů vynaložených na odtah vozidla

Postup při odstranění vozidla tvořícího překážku na komunikaci je institutem veřejného práva, který dává příslušným orgánům oprávnění zasáhnout do práva provozovatele vozidla za účelem zajištění plynulosti silničního provozu, smyslem je tedy hájení určitého veřejného statku. Na to navazující nárok na náhradu nákladů vynaložených na odtah však je třeba považovat již za nárok soukromoprávní, neboť není sankcí, nýbrž kompenzačním prostředkem založeným zvláštním právním předpisem (§ 45 odst. 4 zákona o silničním provozu) tomu, kdo náklady vynaložil. Při výkladu podmínek pro jeho uplatnění je namístě přihlédnout i k obecné úpravě občanskoprávní povinnosti k náhradě škody z provozu dopravních prostředků podle § 2927 a násl. o. z., zejména § 2930 o. z., podle něhož nelze-li provozovatele dopravního prostředku určit, platí, že je jím jeho vlastník.

Primárně je tedy subjektem povinným nahradit náklady odstranění vozidla vytvářejícího překážku provozu na pozemní komunikaci osoba zapsaná jako vlastník nebo provozovatel v registru silničních vozidel. Je-li však prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti, a tím, kdo má vozidlo v právní i faktické dispozici, je osoba odlišná od zapsaného vlastníka či provozovatele, nahradí náklady odstranění vozidla jeho skutečný vlastník a provozovatel. Ten, kdo náklady na odstranění vynaložil, obvykle nemá jinou možnost než zjistit osobu provozovatele vozidla z registru vozidel. Zjistí-li však, že skutečným vlastníkem a faktickým provozovatelem vozidla je osoba odlišná, pak by odepření možnosti požadovat jejich náhradu po skutečném vlastníku vozidla bylo přílišným formalismem a především by bylo v rozporu se smyslem a účelem evidenční povahy registru. Žalobci, který označí skutečného vlastníka coby provozovatele vozidla, tak nemůže být tento nárok odepřen jen proto, že v registru je nesprávně uveden jako vlastník (provozovatel) někdo jiný; námitku nesouladu se zápisem v registru nemůže uplatnit ani skutečný vlastník (provozovatel).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1064/2021, ze dne 21. 6. 2022

22.09.2022 00:02

Adekvátnost a význam opatření k zabránění vzniku škod zvěří

I. Ukládá-li § 53 zákona č. 449/2001 Sb. vlastníku, popřípadě nájemci honebního pozemku, povinnost činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří (jde v podstatě o specificky pojatou prevenční povinnost), nelze bez dalšího vyloučit, že přiměřená opatření mohou spočívat i v obecné volbě vhodných pěstebních postupů na jím obhospodařovaných polnostech, potažmo volbě plochy osázené tou kterou plodinou.

Posouzení přiměřenosti opatření se vždy bude odvíjet od konkrétních okolností případu, a to jak na straně dotčeného vlastníka (např. významu dané plodiny, dosažitelných adekvátních technických opatření, jejich faktické proveditelnosti, efektivity a nákladnosti, respektive ekonomické únosnosti), tak i geograficky a biologicky daných podmínek (zejména povaha lokality, její význam pro zvěř a s tím spjatá očekávatelná rizika), aniž by však současně měla být přiměřenost opatření koncipována natolik extenzivně, že by modifikovala či dokonce potlačovala přísnou objektivní odpovědnost uživatele honitby za škody způsobené zvěří, jež je pojímána jako odpovědnost absolutní, bez liberačních důvodů. Zákonné pojetí objektivní odpovědnosti uživatele honitby za škodu způsobenou zvěří (včetně zákonem daného uzavřeného výčtu škod, které se takto nehradí) si naopak v obecné rovině nepochybně žádá restriktivní pojetí přiměřenosti opatření.

Je nutné vzít do úvahy například i rozsah škod způsobených v minulých letech, procento účinnosti daného opatření podle výzkumných poznatků, náklady a pracovní možnosti, dosavadní zkušenosti s migracemi zvěře apod.

II. Obecně platí, že úprava § 441 obč. zák. (nahrazená s účinností od 1. 1. 2014 úpravou v § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jež ovšem vychází víceméně ze shodných principů) se vztahuje na všechny případy, kdy škoda vzniklá poškozenému není v plném rozsahu výsledkem počínání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel sám poškozený. Jde o obecné ustanovení vztahující se ke všem typům odpovědnosti. I v případech tzv. objektivní odpovědnosti za škodu je namístě zohlednit případné spoluzpůsobení si škody poškozeným, respektive jemu přičitatelné okolnosti.

III. Otázka spoluzpůsobení si škody poškozeným je věcí základu nároku, zatímco moderace se týká již jen výše nároku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3171/2021, ze dne 15. 6. 2022

19.09.2022 00:01

Porušení povinnosti vlastníků vodních děl při ochraně před povodněmi

I. Ustanovení § 84 vodního zákona upravuje povinnosti vlastníků vodních děl v rámci ochrany před povodněmi. I kdyby adresátem zde uložených povinností byla žalovaná Česká republika, jsou daným ustanovením uložené povinnosti odvozovány od postavení vlastníka, tudíž v rámci plnění těchto povinností by Česká republika nevystupovala jako mocensky nadřazený subjekt, jenž autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů. Porušení povinností zakotvených v citovaném ustanovení tudíž nemůže vést k odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb., což však nevylučuje odpovědnost za škodu dle obecných předpisů, zejména dle § 420 a násl. obč. zák.

II. Byť Česká republika je vlastníkem vodního díla Orlík, vlastnická práva k tomuto majetku samostatně nevykonává, neboť jde o majetek, k němuž přísluší právo hospodařit státnímu podniku Povodí Vltavy. Již z uvedeného lze dovodit, že adresátem povinností uložených § 84 vodního zákona není Česká republika, nýbrž státní podnik Povodí Vltavy. Tento závěr se však výslovně podává též z § 126 odst. 1 vodního zákona. Pojem „vlastník“ užitý ve vodním zákoně (a tudíž též v § 84) má širší význam než vlastník ve smyslu soukromoprávním. Vlastníkem se totiž dle citovaného ustanovení rozumí mimo jiné též ten, komu svědčí k danému majetku právo hospodařit.

Odvolací soud tudíž dospěl ke správnému závěru, pokud uzavřel, že adresátem povinností, s jejichž porušením dovolatelka tvrzenou škodu spojuje, není žalovaná Česká republika, tudíž že žalovaná není ve věci pasivně legitimovanou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2929/2021, ze dne 15. 6. 2022

31.08.2022 00:02

Forma a obsah požadovaného morálního zadostiučinění dle § 2951 odst. 2 NOZ

I v poměrech nové právní úpravy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 stále platí, že žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska § 2951 odst. 2 o. z. postačující a účinná, je na soudu, aby žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítl. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.). Jinak řečeno, neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění je objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, respektive postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat, a žalobu je proto třeba zamítnout.

V posuzovaném případě je třeba konstatovat, že žalobkyní požadovaný text omluvy je natolik nekonkrétní, že objektivně postrádá satisfakční efekt. Nevyplývá z něj, čím konkrétně mělo být zasaženo do jejích práv, přičemž sama žalobkyně ani netvrdí, že by všechny zdravotní služby poskytnuté jí žalovanou byly závadné a nezákonné. Naopak uvedla, že k zdravotním službám poskytovaným jí na poporodním oddělení po přeložení z JIP nic nevytýká. Za této situace by vyhověním požadavku na takto formulovanou omluvu soud nepřípustně ukládal žalovanému omluvit se za jednání, o němž není jisté, že je protiprávní, respektive, že se jej žalovaný dopustil. Již z tohoto důvodu nutno odmítnout názor žalobkyně, že je výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy má pro ni satisfakční efekt. Formulace omluvy je pak natolik obecná, že morálnímu zadostiučinění v této formě nelze vyhovět ani částečně.

Námitku, že soud měl před případným zamítnutím nároku na omluvu z důvodu formulační obecnosti vyzvat žalobkyni k opravě či doplnění textu omluvy postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. je třeba odmítnout. Žalobkyně totiž opomíjí rozdíl mezi situací, kdy je žalobní petit nevykonatelný a žaloba je pro absenci zákonem stanovených náležitostí, nesrozumitelnost nebo neurčitost neprojednatelná (nesplňuje požadavky § 42 odst. 4, případně § 79 odst. 1 o. s. ř.), a situací, kdy žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, respektive postačující a tím i účinná. V druhém případě žalobní nárok sice vyhovuje procesním požadavkům z hlediska jeho projednatelnosti před soudem, avšak nelze mu vyhovět z důvodu nenaplnění požadavků hmotněprávní normy, v tomto případě § 2951 odst. 2 o. z. Je-li navíc v soudním řízení požadována omluva (byť bez jejího zveřejnění) za více zásahů do osobnostních práv člověka, musí z jejího textu vyplývat, za která konkrétní jednání žalovaného je omluva poskytována, a to nejen z důvodu naplnění satisfakční role omluvy, ale i pro případ, že by žaloba byla shledána důvodnou jen zčásti. Nelze přijmout úvahu, že by soud vyzýval žalobce takovým způsobem, aby tento dostál se svým nárokem požadavkům hmotného práva a soud tak následně mohl jeho žalobě vyhovět. Došlo by tím k porušení principu nestrannosti soudu.

Případná není ani námitka, že soud nemůže určovat, jakou míru obecnosti či konkrétnosti má mít omluva z hlediska satisfakčního efektu, kterou dovolatelka žádá za zásah do svých osobnostních práv, neboť jde o subjektivní kategorii a je tedy výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy má pro ni satisfakční efekt. Je pravdou, že primární funkcí morálního zadostiučinění formou omluvy je satisfakce pro poškozenou osobu. Nelze však opomenout, že i škůdce má právo vědět, za co (za přesně jaké své protiprávní zásahy) se má omluvit. A byť by mohl mít subjektivně sám vědomí o tom, čeho se dopustil, je zde třeba trvat na objektivním hledisku, neboť text omluvy může být např. zveřejněn širší nezúčastněné veřejnosti (ať již na základě rozhodnutí soudu či poškozené osoby) a měl by i pro ni být dostatečně určitý a konkrétní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1638/2020, ze dne 31. 5. 2022

31.08.2022 00:00

Počátek běhu promlčecí doby u nároku na náhradu za bolest

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu za bolest se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo ji způsobil.

V případě utrpěné bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti. Protože tyto předpoklady (vědomost o škodě a osobě škůdce) musí být splněny kumulativně, nemůže subjektivní promlčecí doba počít běžet dříve, než poškozený nabyde vědomost o obou těchto skutečnostech.

Bolestí je míněn nepříjemný smyslový a citový zážitek spojený se skutečným nebo hrozícím poškozením tkáně. Tento složitý smyslový vjem závisí i na osobní zkušenosti a na momentálním psychickém stavu poškozeného a situaci, má však svůj objektivní původ v povaze onemocnění či zranění a v průběhu léčení. Ve většině případů se v rámci tohoto nároku poskytuje jednorázová náhrada zohledňující bolest pociťovanou při škodní události, za niž odpovídá škůdce, a při lékařských zákrocích vedoucích k odstranění následků a k léčbě poranění; součástí tohoto procesu mohou být i postupně prováděné výkony. Mají-li určitý časový odstup nebo věcnou odlišnost (např. fáze rehabilitace či nutná další operace či reoperace mohou být od prvotní škodní události odděleny významnějším časovým úsekem, útlumem či vymizením bolesti nebo mohou být způsobeny jinou příčinou), jsou jednotlivé bolestivé stavy (ataky bolesti) hodnoceny odděleně a mohou být považovány za samostatné nároky (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1654/2019, podle nějž nároky na náhradu za bolesti spojené s operacemi oka, které po operacích nepřetrvávaly, jsou nároky samostatnými, jestliže vždy po ustálení bolesti po jednotlivé operaci bylo možno provést ohodnocení). Pak je i z hlediska promlčení třeba vzít v potaz průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně vyvolaných a působících bolestí byly správně posouzeny okolnosti významné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby.

Posuzovaný případ se týká poměrně komplikovaného stavu po operaci kolene, která nepřinesla předpokládaný výsledek (poškozená pacientka nevznáší námitky proti závěru odvolacího soudu o postupu lege artis při operaci) a stav pacientky musel být revidován operací následnou; v mezidobí přetrvávaly bolestivé stavy, které byly odstraněny právě až reoperací. I když odvolací soud jednoznačně dovodil, že žalovaná neodpovídá za následky vyvolané výsledkem první operace, nerozlišil, které dílčí nároky na náhradu za bolest tato okolnost vylučuje. Otázkou pochybení při pooperačním a následném tlumení bolesti se pak nezabýval především z důvodu promlčení nároku. Spojil-li ovšem odvolací soud počátek běhu promlčecí doby s datem ukončení hospitalizace pacientky u žalované, je vzhledem k popsaným fázím léčení a stavům bolesti tento závěr poněkud zkratkovitý, neboť nelze posoudit, zda a nakolik odpovídá vymezení nároku v žalobě a skutkovým zjištěním o průběhu léčení pacientky v době mezi oběma operacemi. I když v prvním zrušovacím usnesení odvolací soud právě na potřebu dostatečně precizního skutkového vymezení bolestivých stavů výslovně poukázal, ve druhém rozhodnutí z upřesněného popisu průběhu bolesti nevycházel a vztáhl okamžik vědomosti pacientky o vzniku škody k datu, kdy se bolest neustálila, nýbrž pokračovala ještě delší dobu, takže jeho závěr o promlčení nároku není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2558/2020, ze dne 31. 5. 2022

24.08.2022 00:01

Tzv. teorie ztráty šance dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014

Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (či opomenutím) a škodlivým následkem, je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Závěry rozhodnutí a v něm použitou argumentaci, i když vychází z právní úpravy účinné do 31. 3. 2013, lze přiměřeně vztáhnout i na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014, jež nedává důvod k odlišnému pohledu na otázku kauzality, ani potřebný hmotněprávní podklad pro dovození specifického pojetí samostatného, zákonem chráněného statku ve formě ztráty šance a její ztotožnění s újmou na životě.

V obecné rovině nelze vyloučit, že porušení povinnosti postupovat lege artis může s ohledem na provázanost poskytovaných zdravotních služeb s nanejvýš osobní sférou každého jedince vést (bez ohledu na to, zda ve výsledku dojde k újmě na zdraví) k nejistotě, útrapám, psychickému strádaní v důsledku neúměrného znejistění apod., nepřiměřeně narušujícím soukromí či integritu tímto postupem zasažené osoby, a to nad rámec útrap spojených se samotným zdravotním problémem, jeho diagnostikou a léčbou, což by (podobně jako například nedostatečné poskytnutí informací poskytovatelem zdravotní péče) případně mohlo vést ke vzniku újmy v podobě zásahu do osobnostních práv takto dotčené osoby. Tento závěr podporuje vývoj právní úpravy prohlubující autonomii pacienta a jeho specifická práva, podstatně rozšířená zejména zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, účinným od 1. 4. 2012. Právě z práva pacienta na určitý standard zacházení při provádění lékařských zákroků by bylo možno dovodit existenci specifického nároku označitelného za nárok ze ztráty šance na vyléčení, jestliže došlo k postupu non lege artis, avšak důsledky z hlediska tradičních nároků nejsou dostatečně přesně určitelné. I když nelze spolehlivě doložit vztah příčinné souvislosti k jednotlivým dílčím nárokům odvozeným od poškození zdraví (§ 2958, § 2960 a § 2962 až § 2964 o. z.), není vyloučen zásah do osobnostních práv pacienta tím, že mu nebyla poskytnuta odborná péče na náležité úrovni a on tím byl zasažen na nejcennější hodnotě, jíž je lidské zdraví, a musí se vnitřně vypořádat s tím, že byl zbaven možnosti dosáhnout uzdravení či dosažení předpokládaného zdravotního stavu. Jde o ryze osobnostní nárok nemajetkové povahy, odlišný od uvedených dílčích nároků, odčinitelný přiměřeným zadostiučiněním podle § 2951 odst. 2 o. z.; tento nárok však nenáleží pozůstalým po zemřelém pacientovi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3332/2020, ze dne 30. 3. 2022

23.08.2022 00:02

Zvláštní odpovědnost za škodu na nemovité věci podle § 2926 o. z.

Podle § 2926 o. z. kdo, byť oprávněně provádí nebo zajišťuje práce, jimiž se jinému působí škoda na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo podstatně ztíží, nahradí škodu z toho vzniklou.

Ačkoliv důvodová zpráva zdůrazňuje, že předlohou ustanovení § 2926 o. z. byl vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937, podle komentářové literatury nelze přehlédnout, že prakticky totožné znění obsahoval i § 420a odst. 1 písm. c) obč. zák., který je řadil mezi případy provozní činnosti. Svou povahou skutečně jde o institut provozní činnosti blízký, neboť pokrývá odpovědnost za škodu způsobenou zpravidla technickými či technologickými postupy, a to bez ohledu na porušení právní povinnosti a na zavinění. Není důvod dovozovat zde podmínku zavinění, naopak tato úprava jednoznačně navazuje na obecné východisko založené ustanovením § 2895 o. z. Jde dokonce o výslovně zdůrazněnou oprávněnost provádění prací, čímž vyniká objektivní charakter povinnosti nahradit škodu. Podmínkou ovšem je, že se škoda dotkla (zpravidla sousední) nemovitosti – buď byla nemovitost přímo poškozena, anebo byla její držba znemožněna či podstatně ztížena. Provádění či zajištění prací nemusí mít charakter provozní činnosti podle § 2924 o. z., může jít i o neziskovou nebo jednorázovou činnost. Prováděním prací se má na mysli faktický výkon práce. Ten může spočívat v různorodé činnosti, nejčastěji půjde o provádění stavebních prací na sousední nemovité věci. Může však jít o jakékoliv práce, které mají vliv na cizí nemovitou věc (např. práškování sousedního pole). Za zajištění prací se považuje jejich obstarání či zabezpečení. Nerozlišuje se mezi tím, zda je činnost škůdce oprávněná, nebo ne. Kromě výše zmíněné inspirace prvorepublikovou úpravou důvodová zpráva k vykládanému ustanovení neuvádí nic dalšího.

Podle § 420a odst. 2 písm. c) obč. zák. je škoda způsobena provozní činností, je-li způsobena oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti.

Z uvedeného podle dovolacího soudu zjevně vyplývá, že pouhou jazykovou změnou slovesného vidu nedokonavého na dokonavý neměl zákonodárce v úmyslu změnit koncepci objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou na sousední nemovitosti provozní činností a omezit ji pouze na škodu, která se projeví právě během provozní činnosti. Takový výklad neplyne ani z důvodové zprávy, ani z odborné literatury a dovolací soud k takové změně nevidí žádný důvod. Závěr odvolacího soudu, že tato speciální odpovědnost podle § 2926 o. z. nedopadá jen na případy, kdy škoda vznikla bezprostředně při činnosti škůdce, nýbrž na všechny případy, kdy škoda na nemovitosti byla vyvolána činností škůdce, a že projevila-li se bezprostředně anebo s časovým odstupem, není rozhodné, je správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 233/2022, ze dne 24. 5. 2022

19.08.2022 00:03

ÚS: Podmínky vzniku odpovědnosti vlastníka komunikace

Analytická právní věta

Nezabývá-li se soud při posuzování odpovědnosti vlastníka komunikace podmínkami vzniku jeho odpovědnosti podle občanského zákoníku, zejména posouzením řádného plnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, postupuje v rozporu s právy poškozeného podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Neodůvodní-li soud náležitě své rozhodnutí a nevypořádá-li se s argumentací účastníka řízení, poruší jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

PRÁVNÍ VĚTY

Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vyšel ze závěrů publikovaných v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, že se odpovědnost za závady ve schůdnosti vztahuje pouze k nepředvídatelným závadám ve schůdnosti, v odůvodnění rozhodnutí se však již nezabýval otázkou zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka komunikace ve smyslu občanského zákoníku. Tj. zejména posouzením řádného plnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob. Samozřejmě i zde bude přicházet v úvahu závěr o spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě, nicméně ani to, zda Nejvyšší soud posuzoval napadená rozhodnutí z tohoto úhlu pohledu a jak se případně toto posouzení odrazilo v konečném rozhodnutí, není z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, jelikož Nejvyšší soud neodůvodnil své rozhodnutí racionálním způsobem a nevypořádal se s argumentací stěžovatele, porušil jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2853/21, ze dne 16. 6. 2022

15.08.2022 00:02

Výše náhrady nákladů nutných k uvedení poškozené věci v předešlý stav

Otázka výše škody na věci (vozidle), jde-li o poškození natolik rozsáhlé, že cena opravy přesahuje hodnotu věci před poškozením (tzv. totální škoda), byla již dovolacím soudem obecně vyřešena a judikatura k této otázce je ustálena v názoru, že není-li uvedení do předešlého stavu možné, pak skutečnou škodu představuje částka nutná k pořízení jiné věci srovnatelné s věcí ve stavu před poškozením.

Stanoví-li § 2951 odst. 1 o. z., že zákonem preferovaná varianta náhrady škody uvedením do předešlého stavu se uplatní tehdy, je-li možná, má tím bezpochyby na mysli nejen možnost faktickou (oprava věci je – bez ohledu na výši nákladů – technicky a konstrukčně proveditelná), právní (uvedení do předešlého stavu nebrání překážka daná normativním právním aktem), ale též možnost hospodářskou, tj. splnění podmínky smysluplnosti opravy věci při současném přihlédnutí k poměrům poškozeného a jeho zájmu na zachování neporušitelnosti vlastnictví konkrétní věci. Zcela obecně lze považovat za přípustné zhruba 30% překročení celkové obvyklé ceny poškozené věci, neboť více jak o třetinu vyšší náklady na opravu věci oproti její obecné ceně před poškozením již zpravidla představují nepoměrně vysoké náklady a znamenají příliš drahou a v důsledku toho i ekonomicky neefektivní opravu věci.

Lze proto uzavřít, že cena opravy vyčíslená nad třetinové převýšení obvyklé ceny věci před poškozením představuje zpravidla překážku pro náhradu škody uvedením do předešlého stavu, tzv. hospodářskou nemožnost tohoto způsobu plnění ve smyslu § 2951 odst. 1 věty první o. z.

Výjimku z pravidla zhruba 30% zvýšení nákladů by mohly zakládat mimořádné okolností konkrétního případu, které by měly být brány na zřetel při posuzování ekonomické smysluplnosti nákladů nutných k vynaložení na opravu věci, tedy například poškození vozidla speciálně vyrobeného pro řidiče imobilního či jinak pohybově handicapovaného, poškození bezbariérového vozidla upraveného pro převoz tělesně postižené osoby apod. Takové mimořádné okolnosti na straně poškozené v posuzované věci shledány nebyly. Nelze za ně považovat fakt, že na svém voze nadmíru lpěla, byť z důvodu jejích zdravotních potíží, a byla zvyklá jej používat jako výhradní dopravní prostředek.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2651/2021, ze dne 16. 5. 2022

12.08.2022 00:06

ÚS: Obrácení důkazního břemene v případě medicínskoprávního sporu

I. Vychází-li soudní znalec z podkladů, které nejsou pro zjištění sporné otázky relevantní (a úkolem soudu je vést dokazování efektivně a hospodárně, tedy se zadání zbytečného znaleckého zkoumání v prvé řadě vyvarovat), je třeba posudek v tomto duchu jako důkaz zhodnotit a z učiněného hodnocení vyvodit adekvátní skutkové závěry (např. i to, že z něj není možné potřebný skutkový závěr učinit). Pak – nejde-li současně o případ, kdy by tvrzení účastníka při absenci zásadního důkazu byla vyvrácena jinými důkazními prostředky (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4013/17 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2350/18 ze dne 16. 4. 2019 či sp. zn. III. ÚS 1341/19 ze dne 30. 7. 2019) – je třeba soustředit pozornost k jiným provedeným důkazům [viz nález sp. zn. I. ÚS 3270/12 ze dne 4. 6. 2013 (N 99/69 SbNU 661)] či dosud neprovedeným důkazním návrhům účastníků, popř. je v tomto směru náležitě poučit. V opačném případě obecné soudy nedodržují principy spravedlivého vedení soudního řízení plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Neobsahuje-li zdravotnická dokumentace zákonem stanovené náležitosti, v důsledku čehož žalobci hrozí neúspěch pro neunesení důkazního břemene k tvrzení vzniku újmy na zdraví, je obecný soud – v souladu se zachováním principu rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod – než sáhnout k ultima ratio prostředku a rozhodnout o obrácení důkazního břemene. Následkem rozhodnutí soudu o obrácení důkazního břemene je pak presumpce postupu non lege artis, neprokáže-li žalovaný poskytovatel zdravotní péče opak.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1785/21, ze dne 28. 6. 2022