// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

11.04.2023 00:01

K určitosti a výkladu popěrného úkonu insolvenčního správce

Při výkladu popěrného úkonu, jímž insolvenční správce popírá celou výši přihlášené nevykonatelné pohledávky věřitele, je nutné přihlížet k důvodům popření, které insolvenční správce může doplňovat nebo měnit (v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení.

Popření (celé) výše přihlášené pohledávky z titulu smluvní pokuty není podle svého obsahu neurčité a nelze ho ani vykládat jako popření (pouze) pravosti pohledávky, jestliže insolvenční správce popěrný úkon odůvodní tím, že pohledávka z titulu smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a současně žádá, aby soud uplatnil moderační oprávnění a snížil výši pohledávky; pro účely výkladu popěrného úkonu přitom není podstatné, zda lze skutečně moderovat přihlášenou pohledávku až na částku 0 Kč a zda je v tomto ohledu insolvenční správce (případně) v právním omylu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 54/2021, ze dne 30. 12. 2022

03.04.2023 00:02

Lhůta k předložení, doplnění nebo opravě reorganizačního plánu

Poté, co insolvenčnímu soudu předloží reorganizační plán, může jej předkladatel až do rozhodnutí o plánu doplňovat nebo měnit (§ 350 odst. 3 věta první před středníkem insolvenčního zákona). Takové doplnění nebo změna však slouží k tomu, aby předkladatel reorganizačního plánu mohl pružně reagovat na aktuální změny, které se vyskytly v době do rozhodnutí o předloženém reorganizačním plánu, nikoliv k odstraňování vad reorganizačního plánu [a doplňování jeho povinných (zákonem stanovených) náležitostí]. Právo doplnit či změnit reorganizační plán podle § 350 odst. 3 insolvenčního zákona není neomezené a insolvenční soud by měl vždy dbát, aby doplněním či změnou reorganizačního plánu nebyly porušovány práva a právem chráněné zájmy insolvenčních věřitelů a aby předkladatel reorganizačního plánu toto právo nezneužíval k oddalování rozhodnutí o plánu.

Rozhodne-li insolvenční soud o předloženém reorganizačním plánu, je možnost jeho další opravy či změny závislá na způsobu rozhodnutí. Jestliže insolvenční soud reorganizační plán schválí, lze jej měnit pouze v souladu s § 361 insolvenčního zákona. Po zamítnutí reorganizačního plánu jej může předkladatel předložit (v opravené, doplněné či změněné verzi) znovu pouze tehdy, neuplynula-li insolvenčním soudem prodloužená lhůta podle § 339 odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona. Insolvenční soud může lhůtu k předložení reorganizačního plánu v odůvodněných případech prodloužit v rozhodnutí, jímž zamítá reorganizační plán, avšak pouze před jejím uplynutím (§ 351 odst. 3 insolvenčního zákona). Jestliže lhůta k předložení reorganizačního plánu podle § 339 odst. 1 insolvenčního zákona uplynula, nelze ji prodloužit prostřednictvím § 351 odst. 3 insolvenčního zákona (ani jinak).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 10/2021, ze dne 22. 12. 2022

03.04.2023 00:01

Postup insolvenčního soudu po zamítnutí reorganizačního plánu dlužníka

Jestliže zamítne reorganizační plán dlužníka po uplynutí lhůty k jeho předložení, musí insolvenční soud před rozhodnutím o přeměně reorganizace v konkurs vždy umožnit věřitelům, aby na takové rozhodnutí v přiměřené lhůtě reagovali. Rozhodnout o zamítnutí reorganizačního plánu a o přeměně reorganizace v konkurs jedním rozhodnutím sice není vyloučené, tímto způsobem však lze postupovat pouze tehdy, není-li zde žádná osoba oprávněná předložit reorganizační plán. Tak tomu bude po zamítnutí reorganizačního plánu osoby odlišné od dlužníka, která podala návrh na povolení reorganizace nebo k němu přistoupila, anebo (není-li takové osoby) po zamítnutí reorganizačního plánu osoby určené schůzí věřitelů. Při zamítnutí reorganizačního plánu dlužníka je současné rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs zásadně vyloučeno; nový předkladatel reorganizačního plánu totiž může být určen schůzí věřitelů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 10/2021, ze dne 22. 12. 2022

29.03.2023 00:02

Postavení správce zajištěného majetku v insolvenčním řízení

I. Rozhodnutím o zajištění majetku vydaným podle § 79e trestního řádu nedochází ke změně vlastníka zajištěného majetku; stejně tak nevede ke změně vlastníka zajištěného majetku ani případné následné písemné opatření, kterým příslušný orgán pověří k tomu určenou osobu správou zajištěného majetku. Správce zajištěného majetku spravuje takový majetek jako majetek jiné osoby [skutečného vlastníka, jímž zpravidla bude osoba, které orgán činný v trestním řízení takový majetek odňal (zajistil)].

Správce zajištěného majetku je zvláštním případem správce cizího majetku (§ 1400 a násl. o. z. zákona), přičemž jeho postavení je odvozeno od zajištění majetku vzniklého rozhodnutím státního orgánu a je tak v tomto ohledu (v rozsahu vzniklého zajištění a správy) srovnatelné s postavením insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka, což lze odvodit i z pravidel formulovaných v § 10 zákona o zajištění majetku. Uplatňuje-li věřitel pohledávku vůči dlužníku přihláškou v insolvenčním řízení, stává se správce zajištěného majetku osobou, která namísto dosavadního majitele (věřitele) a jeho případného dosavadního zástupce činí v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o zajištění majetku v insolvenčním řízení (potažmo v incidenčním sporu) všechny úkony, k nimž byl dosud oprávněn věřitel (jeho zástupce) [nabývá právo s tímto majetkem disponovat k naplnění účelu takové správy]. Děje se tak bez dalšího, okamžikem, kdy se pověření ke správě zajištěného majetku stane účinným. Soudy nižších stupňů tedy nepochybily, jestliže bez dalšího jednaly se správcem pohledávky.

Jakkoli se z ustanovení § 10 zákona o zajištění majetku podává, že správce zajištěného majetku činí příslušné úkony vlastním jménem, lze oběma soudům vytknout, že do označení tehdejších účastníků sporu nepromítly u označení žalobce, že jde o správce. Správce pohledávky musí být označen způsobem, z něhož je patrno, že jedná při výkonu funkce správce zajištěného majetku; součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení osoby, s jejímž majetkem nakládá (v daném případě: „Česká republika – Úřad pro zastupování ve věcech majetkových, jako správce zajištěné pohledávky věřitele WPB Capital, spořitelního družstva v likvidaci“).

Pominou-li účinky zajištění tím, že je k tomu oprávněný orgán zruší, insolvenční soud (opět bez dalšího) přestane v insolvenčním řízení (potažmo v incidenčním sporu) jednat s osobou pověřenou správou zajištěné pohledávky.

II. Přihlásí-li do téhož insolvenčního řízení postupitel i postupník totožnou pohledávku (panuje-li mezi postupitelem a postupníkem spor o to, zda došlo k platnému postoupení pohledávky) a bude-li taková pohledávka v průběhu insolvenčního řízení zajištěna v trestním řízení podle trestního řádu, nestává se správce zajištěné pohledávky, který k ní vykonává práva a povinnosti podle zákona o zajištění majetku, věřitelem pohledávky z hlediska hmotného práva. Insolvenční soud je povinen přezkoumat v insolvenčním řízení uvedené pohledávky samostatně a jsou-li obě popřeny insolvenčním správcem co do pravosti, rozhodnout o nich v případných incidenčních sporech o určení pravosti pohledávky; skutečnost, že správce zajištěné pohledávky vykonává její správu, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zjistit postupem podle insolvenčního zákona, komu pohledávka náleží (kdo je jejím majitelem).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 12/2021, ze dne 22. 12. 2022

29.03.2023 00:02

Možnost postupitele namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky

Neoznámí-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky (§ 526 obč. zák.), neboť má za to, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná (nebo dokonce neexistuje), pak mu zůstává zachována námitka neplatnosti (neexistence) postupní smlouvy i v případném sporu, jímž se na dlužníku domáhá zaplacení pohledávky, popřípadě v incidenčním sporu, jímž se na dlužníku (respektive na insolvenčním správci majetkové podstaty dlužníka) domáhá určení pravosti své popřené nevykonatelné pohledávky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 12/2021, ze dne 22. 12. 2022

29.03.2023 00:01

Projednání obecné odpůrčí žaloby podané po zahájení insolvenčního řízení

V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2917/2020 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda zákaz pokračování v řízení o „obecné“ odpůrčí žalobě podle ustanovení § 42a obč. zák. V tomto rozsudku pak ozřejmil, že za určitých okolností může odpadnout překážka pokračování v řízení o „obecné“ odpůrčí žalobě podané v době po zahájení insolvenčního řízení na majetek žalobcova (věřitelova) dlužníka (o jehož odporovatelný právní úkon šlo), dokonce ještě v průběhu onoho insolvenčního řízení.

Lze-li při splnění podmínek formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2917/2020 pokračovat v řízení o takové (obecné) odpůrčí žalobě dokonce ještě v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobcova (věřitelova) dlužníka (o jehož odporovatelný právní úkon šlo), pak řečené platí tím více pro situaci, kdy účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek takového dlužníka již pominuly (po pravomocném skončení insolvenčního řízení). To je ostatně plně v souladu s dikcí § 239 odst. 1 insolvenčního zákona (lhostejno, zda v aktuálním znění nebo ve znění účinném před 1. lednem 2014), jež překážku pokračování v řízení o „obecné“ odpůrčí žalobě omezuje pouze (výslovně) dobou „do skončení insolvenčního řízení“. To platí nejen tehdy, bylo-li řízení o „obecné“ odpůrčí žalobě zahájeno žalobou podanou věřitelem (žalobcem) před zahájením insolvenčního řízení na majetek jeho dlužníka (o jehož odporovatelný právní úkon šlo), nýbrž i tehdy, bylo-li řízení o „obecné“ odpůrčí žalobě zahájeno žalobou podanou věřitelem (žalobcem) až po zahájení insolvenčního řízení na majetek jeho dlužníka (o jehož odporovatelný právní úkon šlo). Podstatné je, že v době, kdy soud o věci rozhoduje, zde již není žádná překážka, která by bránila věcnému projednání podané žaloby.

Jinak řečeno, okolnost, že věřitel (žalobce) v rozporu s ustanovením § 239 odst. 1 insolvenčního zákona podal odpůrčí žalobu podle § 42a obč. zák. až po zahájení insolvenčního řízení na majetek jeho dlužníka (o jehož odporovatelný právní úkon šlo), nebrání věcnému projednání takové žaloby v době po skončení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.

Výsledek insolvenčního řízení vedeného na majetek takového dlužníka (zejména to, zda a jakým způsobem bylo případně naloženo s majetkem, jenž měl odporovatelným právním úkonem dlužníka ujít z dlužníkova majetku, nebo s náhradou za takový majetek) může mít vliv na závěr, zda obecné odpůrčí žalobě lze vyhovět, potud však již jde o věcné posouzení nároku (o jeho opodstatněnost), nikoli o zkoumání podmínek, za nichž lze pokračovat v řízení o takové odpůrčí žalobě.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 41/2023, ze dne 16. 1. 2023

24.03.2023 00:00

ÚS: Rozhodování o nákladech insolvenčního řízení

Rozhodne-li Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení ve zjevném rozporu s kogentním ustanovením § 202 odst. 1 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zasáhne tím do práva insolvenčního správce na ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 192/23, ze dne 28. 2. 2023

15.03.2023 00:02

Pohledávka dle § 78 zák. o dani z přidané hodnoty v insolvenčním řízení

I. Pohledávkami vázanými na splnění odkládací podmínky ve smyslu § 173 odst. 3 insolvenčního zákona jsou jen takové pohledávky, u nichž podmínka má oporu v textu zákona nebo ve smluvním ujednání. Mechanismus vzniku pohledávky z titulu úpravy původního odpočtu daně z přidané hodnoty popsaný v § 78 zákona o dani z přidané hodnoty však závěr, že jde o pohledávku, která jako vázaná na splnění odkládací podmínky mohla být přihlášena již v přihlašovací lhůtě určené rozhodnutím o úpadku, nepodporuje.

Zvláštnosti úpravy obsažené v § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. března 2019 (jež přímo cílí na „vznik“ pohledávky pro účely insolvenčního řízení), rozebrané v R 11/2019, nejsou přenositelné (argumentačně využitelné) pro účely povahy daňové pohledávky vzniklé úpravou odpočtu daně z přidané hodnoty v rozhodném období podle § 78 zákona o dani z přidané hodnoty.

Mechanismus vzniku předmětné pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona neodporuje ani základním zásadám insolvenčního řízení formulovaným v § 5 insolvenčního zákona.

II. Navíc však dovolatel přehlíží, že výsledek sporu zůstane stejný, i když se prosadí jeho názor, že šlo o pohledávku, kterou finanční úřad mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako vázanou na splnění odkládací podmínky již v přihlašovací lhůtě určené rozhodnutím o úpadku. Pohledávkou vázanou na splnění odkládací podmínky se ve smyslu ustanovení § 173 odst. 3 insolvenčního zákona rozumí taková pohledávka, o které je známo, že na splnění (smluvené nebo zákonem stanovené) podmínky závisí vznik pohledávky.

Vznikne-li pohledávka, jejíž vznik je vázán na splnění odkládací podmínky, po rozhodnutí o úpadku, pak pro účely posouzení, zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou, je rozhodné jen to, zda je obsažena v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou obsaženém v § 168 odst. 2 insolvenčního zákona.

Jinak řečeno, okolnost, že šlo o pohledávku, která jako vázaná na splnění odkládací podmínky mohla být přihlášena (nebo jiným způsobem uplatněna) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka již v přihlašovací lhůtě určené rozhodnutím o úpadku, nebrání tomu, aby ji věřitel v okamžiku vzniku (po rozhodnutí o úpadku) uplatnil v insolvenčním řízení vůči osobě s dispozičními oprávněními postupem podle § 203 insolvenčního zákona jako pohledávku obsaženou v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou v § 168 odst. 2 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 132/2021, ze dne 22. 12. 2022

08.03.2023 00:01

Účinky popření pohledávky přihlášeným věřitelem po dobu reorganizace

Jelikož doslovné znění zákona (§ 51 odst. 2 a § 336 odst. 4 insolvenčního zákona) a jeho smysl a účel jsou ve vzájemném souladu (sledovaným cílem je zamezit účelovému popírání pohledávek ze strany věřitelů a upřednostnit společný oprávněný zájem věřitelů před individuálním zájmem popírajícího věřitele), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že popření pohledávky přihlášeným věřitelem nemá po dobu trvání reorganizace vliv ani na zjištění (a následné uspokojení) popřené pohledávky, ani na hlasovací právo věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena.

Skutečnost, že se takové popření pohledávky považuje za žalobu, kterou věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil, čímž byl zahájen incidenční spor, na výše uvedeném závěru nic nemění; právně významné účinky takto zahájeného řízení by totiž (fakticky) nastaly (mohly nastat) jen v souvislosti s (případnou) přeměnou reorganizace v konkurs [§ 363 odst. 1 písm. d) až g) insolvenčního zákona].

Jakkoli ustanovení § 340 odst. 2 insolvenčního zákona výslovně určuje, že v reorganizačním plánu musí být též uvedeno, jak je zajištěno splnění pohledávek, ohledně kterých dosud nebyl skončen incidenční spor, a pohledávek vázaných na odkládací podmínku, jaká je výše částky určené k uspokojení těchto pohledávek pro každou skupinu věřitelů, do které byly zařazeny, a jaká je celková výše částky určené k uspokojení těchto pohledávek podle reorganizačního plánu, tento požadavek se nemůže prosadit v případě incidenčního sporu zahájeného popřením pohledávky přihlášeným věřitelem, které nemělo po dobu trvání reorganizace vliv na zjištění pohledávky (§ 336 odst. 4 insolvenčního zákona).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 135/2022, ze dne 30. 11. 2022

02.03.2023 00:01

Insolvenční správce více dlužníků tvořících koncern

Opatření, jímž předseda insolvenčního soudu, byť nesprávně [tj. podle ustanovení § 25 odst. 2 insolvenčního zákona, ač tak měl učinit (vzhledem ke koncernovému propojení) podle ustanovení § 25 odst. 4 insolvenčního zákona], určil osobu insolvenční správkyně, nelze přezkoumat v odvolacím (nebo dovolacím) řízení. Takové opatření předsedy insolvenčního soudu bylo pro insolvenční soud závazné; jinak řečeno, insolvenční soud se od něj nemohl odchýlit.

Za stavu, kdy takto ustanovená insolvenční správkyně splňovala (obecné) podmínky pro ustanovení (§ 21 až § 23 insolvenčního zákona), nebyl u ní dán žádný z důvodů, pro které byla vyloučena z insolvenčního řízení a namítaná skutečnost (koncernové propojení) nenastala (nevznikla) po vydání rozhodnutí insolvenčního soudu, zjevně nebyl naplněn žádný z (právně významných) důvodů, jejichž prostřednictvím mohl věřitel po právu zpochybnit usnesení insolvenčního soudu o ustanovení insolvenční správkyně (§ 26 insolvenčního zákona).

Na těchto závěrech není způsobilá nic změnit ani argumentace, podle níž by se pro určení osoby „zákonného“ insolvenčního správce měla obdobně prosadit pravidla platná pro určení osoby „zákonného“ soudce. Zásada zákonného soudce (na straně jedné) a zásada totožného insolvenčního správce více dlužníků tvořících koncern (na straně druhé) primárně chrání kvalitativně odlišná práva a zájmy účastníků řízení; skutečnost, že sledují (i) společný cíl (procesní koncentrace řízení s pozitivními dopady na rychlost řízení a koordinaci informací a postupů v řízení, jakož i účinnější a výnosnější průběh insolvenčních procesů), na tomto závěru nic nemění.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 167/2022, ze dne 30. 11. 2022

21.02.2023 00:01

Aplikace § 80a insolvenčního zákona v incidenčních sporech

Ustanovení § 80a insolvenčního zákona se v incidenčních sporech nepoužije.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 123/2021, ze dne 14. 12. 2022

15.02.2023 00:01

Pohledávka vyloučená z uspokojení v insolvenčním řízení

I. Úprava obsažená v § 170 písm. c) insolvenčního zákona má povahu výjimky z pravidla (v intencích základní zásady insolvenčního řízení formulované v § 5 písm. c/ insolvenčního zákona je pravidlem, že věřitelé o možnost uspokojit práva nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení nepřicházejí jen proto, že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek jejich dlužníka). Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována.

Rozšiřujícím (nepřípustným) výkladem ustanovení § 170 písm. c) insolvenčního zákona by byl právě takový výklad, jenž by za pohledávky věřitelů „z darovacích smluv“ pokládal bezúplatná plnění vzešlá (ve shodě s příslušným smluvním typem) z jiných nominátních smluv; vedle bezúplatně uzavřené smlouvy o důchodu srov. např. bezplatné dočasné užívání nezuživatelné věci na základě smlouvy o výpůjčce, bezúplatné poskytnutí licence licenční smlouvou, nebo právo bezplatného požívání „jiného“ předmětu vkladu společníky společnosti. Závěr, že nejde o darovací smlouvu ve smyslu ustanovení § 170 písm. c) insolvenčního zákona, pak u smlouvy uzavřené dlužníkem bezúplatně (včetně bezúplatně uzavřené smlouvy o důchodu) nevylučuje (stejně jako u samotné darovací smlouvy, na kterou již dlužník věřiteli plnil) možnost takové smlouvě odporovat (při splnění dalších podmínek) podle § 240 insolvenčního zákona.

Proto ani tam, kde plátce uzavřel s příjemcem smlouvu o důchodu bezúplatně (§ 2705 o. z.) za účelem splnění oddlužení příjemcem (§ 392 odst. 3 insolvenčního zákona), není pohledávka příjemce z titulu dlužných dávek důchodu pohledávkou vyloučenou ve smyslu ustanovení § 170 písm. c) insolvenčního zákona z uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek plátce.

II. V návaznosti na vlastní obsah smlouvy o důchodu není nikterak vyloučeno, aby posouzení, zda v tom kterém období po účinnosti smlouvy o důchodu vzniká příjemci právo na výplatu dalšího plnění [další dávky důchodu (renty)], bylo závislé nejen na vymezení určitého časového úseku (měsíčně, čtvrtletně, apod.), jenž uplynul od předchozího plnění [od doby, kdy byla (nebo měla být) uhrazena předchozí dávka důchodu (renty)], nýbrž i na existenci (trvání) další právní skutečnosti (události, která určitě nastane, ale není jisto kdy, nebo události, o které není jisto, zda nastane). V takovém případě je uskutečnění (nebo trvání) oné události odkládací podmínkou, bez jejíhož splnění nenastane právní následek spočívající ve vzniku nároku na výplatu dalšího (opětovného) plnění [další dávky důchodu (renty)].

Jestliže se plátce ve smlouvě o důchodu zavázal platit příjemci pravidelné (měsíční) peněžní dávky (důchod) po dobu trvání oddlužení příjemce plněním splátkového kalendáře, přihlašují se opětující (opakující) se dávky (důchod), na které má příjemci vzniknout nárok v budoucnu, do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce jako pohledávky vázané na splnění odkládací podmínky (představované pro každou jednotlivou dávku trváním oddlužení plněním splátkového kalendáře). I pro vymáhání těchto dávek (důchodu) platí omezení plynoucí z § 140c insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 407/2021, ze dne 22. 11. 2022

19.01.2023 00:02

Všeobecná procesní plná moc k zastupování věřitele v insolvenčním řízení

I. Opravňuje-li procesní plná moc udělená přihlášeným věřitelem advokáta k zastupování věřitele v rámci všech úkonů, k nimž je věřitel oprávněn a povinen v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, pak zároveň platí, že účinkům plné moci nebrání (není na překážku) skutečnost, že ji zastoupený (nebo jeho zástupce) předložil insolvenčnímu soudu pouze v rámci incidenčního sporu, jehož se účastní.

II. Zástupci účastníka se v občanském soudním řízení písemnost doručuje jen tehdy, byla-li v době odeslání písemnosti soudem vykázána jeho plná moc. Byla-li soudu předložena plná moc až po odeslání písemnosti, není třeba písemnosti zástupci účastníka doručovat, i kdyby v době vlastního doručení byl účastník již zastoupen; rozhodující v tomto směru (z hlediska potřeby doručení písemnosti zástupci účastníka) totiž není den doručení písemnosti, ale den jejího odeslání adresátu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 109/2021, ze dne 31. 10. 2022

19.01.2023 00:01

Vrácení kupní ceny po zpeněžení nemovitosti v insolvenčním řízení

Je-li kupní smlouva, kterou pozdější insolvenční dlužník nabyl nemovitost do svého vlastnictví, neplatná či zrušená, nemá na vypořádání účastníků takové smlouvy podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 a § 2999 o. z. vliv, že předmět koupě (nemovitost) byl po uzavření kupní smlouvy zpeněžen v insolvenčním řízení vedeném na majetek kupujícího a je nyní ve vlastnictví třetí osoby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3762/2020, ze dne 29. 9. 2022

10.01.2023 00:01

Žaloba podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona

Spor podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona, tedy sporem o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu.

Žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona lze projednat, aniž by žalobce musel tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zpeněžení majetkové podstaty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 156/2020, ze dne 30. 9. 2022

22.12.2022 00:02

Doložení potvrzení o pohledávce za dlužníkem dle § 105 odst. 1 IZ

I. Tím, že zákonodárce vtělil požadavek na předložení potvrzení o tom, že věřitel o pohledávce účtuje, do § 105 odst. 1 insolvenčního zákona, učinil z něj povinnou přílohu k insolvenčnímu návrhu. Nedoložení předepsané listiny tak nevede k zamítnutí insolvenčního návrhu (pro neprokázání pohledávky), ale k jeho odmítnutí pro vady příloh podle § 128 odst. 2 insolvenčního zákona. Jakkoliv insolvenční zákon v § 105 odst. 1 části první věty za středníkem hovoří o „doložení“ pohledávky, ve skutečnosti jde o doložení zákonem požadované přílohy.

Je-li tedy nově upravený požadavek, aby insolvenční navrhovatel ve stanovených případech připojil k insolvenčnímu návrhu kromě přihlášky pohledávky i kvalifikované potvrzení o tom, že o pohledávce účtuje, koncipován jako jedna z povinných příloh insolvenčního návrhu, plyne odtud i to, že insolvenční soud je povinen tuto náležitost zkoumat ihned po zahájení insolvenčního řízení, tedy v té jeho fázi, v níž zkoumá formální náležitosti (projednatelnost) insolvenčního návrhu a jeho příloh, nikoli ve fázi, kdy zkoumá důvodnost insolvenčního návrhu.

II. Zákonem požadované potvrzení musí jednoznačně vypovídat o řádné evidenci pohledávky za dlužníkem v účetnictví insolvenčního navrhovatele. Účelem potvrzení naopak není potvrzovat existenci a právní důvod pohledávky či termín její splatnosti (což insolvenční soud hodnotí až při posouzení důvodnosti insolvenčního návrhu).

Insolvenční zákon stanoví, že vyžadované potvrzení musí být vypracováno osobou k tomu odborně způsobilou (auditorem, daňovým poradcem či soudním znalcem), která bude po přezkoumání účetnictví insolvenčního navrhovatele schopna učinit závěr, zda o své tvrzené pohledávce za dlužníkem řádně účtuje. Úkolem insolvenčního soudu při hodnocení, zda insolvenční navrhovatel svůj insolvenční návrh doložil řádnou přílohou dle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona, tak bude především posoudit, zda je potvrzení vystaveno k tomu zákonem určenou osobou, zda se týká pohledávky, z níž insolvenční navrhovatel podle insolvenčního návrhu dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci, a zda potvrzení po obsahové stránce vyhovuje náležitostem plynoucím z § 105 odst. 1 insolvenčního zákona. Naopak insolvenční soud nemůže hodnotit věcnou správnost potvrzení (nemá na to odborné předpoklady).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 130/2020, ze dne 30. 9. 2022

22.12.2022 00:01

Neúčinné právní jednání ve smyslu § 111 insolvenčního zákona

I. Z ustanovení § 111 insolvenčního zákona plyne, že tam formulovaná pravidla omezují v právním jednání (ve všech jeho formách, včetně opomenutí) dlužníka (nikoli jeho věřitele). Jinak řečeno, právní jednání, jímž bylo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, nakládáno s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, způsobem vedoucím k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo způsobem vedoucím k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení, může být neúčinným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 111 insolvenčního zákona jen tehdy, jde-li (bez zřetele k tomu, kdo další se na něm podílel) o právní jednání přičitatelné dlužníku (o právní jednání dlužníka). Je-li takovým právním jednáním právní jednání směřující k započtení věřitelovy pohledávky proti pohledávce dlužníka, pak [v situaci, kdy je vyloučeno uvažovat o „nikoli zanedbatelném zmenšení majetku náležejícímu do majetkové podstaty dlužníka“ (srov. R 116/2019)] lze závěr, že může jít o neúčinné právní jednání ve smyslu ustanovení § 111 insolvenčního zákona, jelikož takové započtení vedlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který může náležet do majetkové podstaty dlužníka, přijmout jen tehdy, je-li započtení (bez zřetele k tomu, kdo další se na něm podílel) právním jednáním dlužníka.

II. Jen proto, že dlužníkův věřitel s dlužníkem tvořil koncern (§ 79 zákona č. 90/2012 Sb.), nebo proto, že šlo o osoby (obchodní korporace) navzájem si blízké (srov. § 22 odst. 2 o. z.), nelze jednostranné právní jednání, jímž dlužníkův věřitel započetl svou pohledávku proti pohledávce dlužníka, pokládat za právní jednání dlužníka (nebo též za právní jednání dlužníka).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 29/2021, ze dne 29. 9. 2022

20.12.2022 00:01

Vyjádření posouzení předběžné otázky formou výroku rozsudku

Posouzení předběžné otázky nemůže být v žádném případě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí.

Tím, že insolvenční soud učinil součástí výroku rozsudku, jímž zamítl odpůrčí žalobu, kterou se insolvenční správkyně domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy, i důvod zamítnutí („neboť toto jednání je neplatné“), tedy nepřípustně (též v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř.) zahrnul do výroku i posouzení předběžné otázky; tím řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 71/2021, ze dne 15. 9. 2022

08.12.2022 00:02

Převod obchodního závodu s pohledávkou sepsanou do majetkové podstaty

I. Obchodní závod je zvláštní případ věci hromadné a jakožto organizovaný soubor jmění zahrnuje zásadně veškerý majetek a dluhy, které mají souvislost s provozováním podnikání. Představuje přitom funkční celek a považuje se za jeden předmět nesoucí společné označení. Je-li závod rozhodnutím podnikatele z jeho vůle vytvořen, je dána vyvratitelná domněnka, že jej tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu (§ 502 věta druhá o. z.). Závod mohou tvořit hmotné i nehmotné věci (včetně pohledávek), osobní složky podnikání i jiné majetkové hodnoty (např. know-how). Obsah závodu se může měnit (a zpravidla i mění) v čase; jestliže závodu přibudou nové složky nebo naopak některé složky zmizí (aniž by byla porušena vlastnost závodu coby funkčního celku a organizovaného souboru), podstata závodu jako věci hromadné se nemění.

V případě koupě obchodního závodu nabyvatel nabývá vlastnické právo k závodu jako celku a není nutné na něj převádět jednotlivé složky závodu samostatně. Uvedené má praktické důsledky pro stanovení okamžiku nabytí vlastnického práva; jsou-li například součástí závodu nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nenabývá nabyvatel vlastnické právo podle obecného pravidla vyjádřeného v § 1105 o. z. vkladem vlastnického práva do takového seznamu (katastru nemovitostí), nýbrž k jinému (zpravidla dřívějšímu) okamžiku určenému podle § 2180 odst. 1 a 2 o. z.

Převod obchodního závodu uno actu je speciálním právním titulem pro převod jednotlivostí uvnitř závodu; převod celku zde převod jednotlivostí subsumuje, a proto již není potřeba dalších převodních titulů (či modů), ledaže zákon stanoví jinak. Právy, na která se prodej závodu vztahuje, jsou též pohledávky, které jsou ke dni účinnosti smlouvy o prodeji závodu jeho součástí; pohledávky, které při prodeji závodu či jeho části přecházejí na kupujícího, tedy ve smlouvě identifikovány být nemusí. Neuvede-li se v zápisu (o předání závodu) věc náležející k závodu, nabývá ji (přesto) kupující společně se závodem.

II. Vlastník závodu coby věci hromadné, který jej převede na jiného nebo jej vloží do základního kapitálu jiné společnosti, neprovádí zakázanou dispozici s pohledávkou tvořící součást závodu (zakázanou proto, že tomu brání účinky soupisu pohledávky do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka). Původní vlastník závodu pohledávku převodem závodu „nepřevádí“; ta coby pohledávka (věc), která k závodu „náleží“ na nabyvatele závodu „přechází“. Přitom je plně možné (a logické), že takto přejdou i pohledávky sporné [o nichž později může vyjít najevo, že vůbec nevznikly, nebo že neexistují v udávané výši či „kvalitě“ (např. co do zajištění)].

Koupí obchodního závodu se kupující stává věřitelem (všech) pohledávek, které k závodu náleží (§ 2177 odst. 1 o. z.); tomu nebrání ani skutečnost, že konkrétní pohledávka tvořící součást závodu je zapsána v soupisu majetkové podstaty třetí osoby. Na kupujícího přechází právo vyloučit takovou pohledávku z majetkové podstaty (tzv. vylučovací nárok ve smyslu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona).

III. Všechny dosavadní závěry použijí obdobně (s ohledem na § 2183 o. z.) i na převod části závodu tvořící samostatnou organizační složku včetně situace, kdy je závod (nebo jeho část) vnesen jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu obchodní společnosti na základě smlouvy o vkladu (části) závodu, popřípadě jde o případ zvýšení základního kapitálu obchodní společnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 92/2020, ze dne 30. 6. 2022

08.12.2022 00:01

Neúčinnost započtení pohledávek před zahájením insolvenčního řízení

Dohoda, kterou si dlužník s věřitelem před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka započetli své vzájemné pohledávky, sama o sobě není právním jednáním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona a zpravidla nepůjde ani o právní jednání neúčinné podle § 241 insolvenčního zákona nebo podle § 242 insolvenčního zákona. Dospěje-li insolvenční soud v řízení o odpůrčí žalobě podané insolvenční správcem přesto k závěru, že jsou splněny předpoklady, za nichž lze dohodu o započtení vzájemných pohledávek dlužníka a jeho věřitele samu o sobě pokládat za právní jednání neúčinné podle § 241 insolvenčního zákona nebo podle § 242 insolvenčního zákona, může odpůrčí žalobě vyhovět jen tehdy, jestliže současně dovodí, že dlužník by nemohl takové právní jednání platně a účinně zopakovat (dohodu s věřitelem uzavřít) v průběhu insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek (poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek); srov. zejména ustanovení § 111, § 122 odst. 3, § 140 odst. 2 až 4 a § 324 odst. 3 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 127/2020, ze dne 31. 8. 2022