// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

05.06.2008 00:01

Ke zrušení části zákona, na níž spočívá uplatněný nárok, Ústavním soudem

Soud v občanském soudním řízení vždy přihlédne k tomu, že ustanovení zákona (jiného právního předpisu), na němž spočívá uplatněný nárok (a má být proto použito při právním posouzení věci), bylo Ústavním soudem posléze shledáno "protiústavním" ("protizákonným"), i když bylo zrušeno až poté, co již byly (měly být) splněny předpoklady ke vzniku nároku.

V projednávané věci žalovaný uzavřel jako zástavní věřitel s dražebníkem dne 7.9.2001 smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby nemovitostí žalobců podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Protože uvedené ustanovení bylo později nálezem Ústavního soudu ČR č. 181/2005 Sb. zrušeno a protože jeho "protiústavnost" se s ním pojila již od počátku (od jeho účinnosti), nemohly soudy na jeho základě sjednané veřejné nedobrovolné dražbě poskytnout svým rozhodnutím právní ochranu. Kdyby žalovaný i po účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 181/2005 Sb. trval na provedení ve smlouvě ze dne 7.9.2001 dohodnuté dražby a kdyby žalobci nevzali žalobu o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě zpět, muselo by být soudy rozhodnuto, že prodej nemovitostí žalobců ve veřejné dražbě, sjednané smlouvou ze dne 7.9.2001, je nepřípustný. Z uvedených důvodů proto nelze úspěšně dovozovat, že by žalobci podali (z pohledu ustanovení 166 odst. 4 části věty před středníkem občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.2006) bezdůvodně žalobu o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1704/2007, ze dne 16. 4. 2008

18.03.2008 00:01

K obnově daňového řízení v důsledku nálezu Ústavního soudu

I. Nález Ústavního soudu nemůže být novou skutečností nebo důkazem, jež by byla důvodem obnovy řízení ve smyslu § 54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

II. Okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. R 48/2000).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1339/2006, ze dne 27. 2. 2008

04.03.2008 00:01

K přímé aplikovatelnosti Evropské úmluvy o lidských právech

Součástí ústavního pořádku jsou i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Čl. 95 odst. 2 Ústavy nutno interpretovat v tom smyslu, že je povinností obecného soudu předložit Ústavnímu soudu k posouzení rovněž věc, v níž dojde k závěru, že zákon, jehož má být při jejím řešení použito, je v rozporu s ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01).

Nepřipadá-li však zrušení vnitrostátního ustanovení Ústavním soudem v úvahu, jak je tomu v daném případě, je naopak povinností obecného soudu (čl. 4 Ústavy) poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhl. pod č. 209/1992 Sb. ve znění pozdějších protokolů /dále jen „Úmluvy“/) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení (§ 1 o. s. ř.).

V posuzované věci zrušení ustanovení o restituční tečce Ústavním soudem v částečném rozsahu (tedy jen ve vztahu k některým skupinám osob) nepřipadá v úvahu proto, že v zákonu o půdě se již nenachází podrobnější kategorizace než na původně oprávněné osoby a postupníky (jinak řečeno, v rámci těchto kategorií zákon již nenabízí menší „textovou jednotku“), když právě na této kategorizaci je nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ve věci neústavnosti restituční tečky postaven. Dále je zrušení ustanovení o restituční tečce v plném rozsahu vyloučeno z důvodu překážky věci rozsouzené podle § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s tím, že během méně než 2 let se nemohly zásadně změnit společenské poměry, ani nedošlo k relevantní změně právního řádu (srovnej nález Pl. ÚS 11/02), aby bylo možno uvažovat o neuplatnění této překážky. Dovolací soud rovněž připomíná, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je zde vertikální povahy, neboť Pozemkový fond České republiky byl zřízen zákonem č. 569/1991 Sb. jako veřejný podnik k plnění funkcí státu, přičemž ustanovení Úmluvy nepochybně zavazují stát. Ze všech shora uvedených důvodů dovolací soud dospěl k závěru o přímé aplikovatelnosti čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy v dané věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, ze dne 30. 11. 2007

25.02.2008 00:00

K odepření spravedlnosti, k poučení o hmotněprávním nároku

Není odepřením spravedlnosti a porušením práva na spravedlivý proces, zamítne-li soud žalobu proto, že uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu.

Jelikož soudy nejsou podle konstantní judikatury povinny oprávněny poučovat účastníka o tom, jaký hmotněprávní nárok by mohl ve věci uplatnit, nebyly proto ani v dané věci povinny žalobkyni poučit, jaký postup umožňuje hmotné právo v případě neshod o hospodaření se společným majetkem (penězi na účtu u peněžního ústavu), přičemž uložení peněz na účet u peněžního ústavu takovým hospodařením (správou) je.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2793/2006, ze dne 8. 1. 2008

06.02.2008 09:15

ÚS: Soudní poplatek u žaloby proti identickým správ. rozhodnutím

I. I když výše soudního poplatku má být v souladu se zákonem a rozhodnutí soudu o poplatkové povinnosti má deklaratorní charakter, nutno vzít v úvahu, že i deklaratorní rozhodnutí zásadně zasahuje do sféry práv a povinností dotčené osoby. Teprve napadeným rozhodnutím je určeno, jaký má obecná norma význam ve vztahu ke stěžovateli. Úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem č. 549/1991 Sb., představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z toho plyne, že exces obecného soudu při rozhodování o výši poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb. může dosáhnout takové míry, že zasáhne i do základního práva podle čl. 36 odst. 1 či 2 Listiny.

II. Ústavně konformním výsledkem interpretace zákona č. 549/1991 Sb. nemůže být taková interpretace, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek při podání žaloby proti identickým správním rozhodnutím za každé správní rozhodnutí, pokud jde o rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den stejným správním orgánem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 359/07, ze dne 1. 11. 2007

02.01.2008 00:02

K vázanosti soudů opravou správního rozhodnutí dle zák. č. 71/1967 Sb.

I. Ačkoli soudy v občanskoprávním řízení vychází z rozhodnutí správního orgánu, musí – má-li být jejich rozhodnutí na něm založeno – zjistit jeho obsah, který se ve výjimečných případech zjevných nesprávností nemusí krýt s textem rozhodnutí.

Při zjišťování obsahu správního rozhodnutí soudy nejsou provedenou opravou vázány, neboť oprava ve smyslu § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. toliko sjednocuje formální vyjádření správního rozhodnutí s jeho skutečným obsahem.

II. K opravě podle § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. je příslušný správní orgán, který vydal opravované rozhodnutí. Jestliže v dané věci opravu provedl jiný orgán, nezbývá než uzavřít, že oprava správního rozhodnutí je nicotným aktem, přičemž k nicotnosti se přihlíží z úřední povinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2461/2007, ze dne 1. 11. 2007

(posuzováno dle zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů)

28.12.2007 00:00

K náležitostem ověřovací doložky notáře z hlediska průkazu totožnosti podepisujícího

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že požadavku zákona, aby ověřovací doložka notáře při legalizaci obsahovala údaj o tom, jak byla zjištěna totožnost žadatele, nevyhovuje formulace, že totožnost této osoby byla zjištěna „zákonným způsobem“.

Ustanovení § 74 odst. 2 písm. c) zákona č. 358/1992 Sb. má zřejmou vazbu na ustanovení § 64 téhož zákona a je třeba je vykládat tak, že v ověřovací doložce musí být uvedeno, kterým konkrétním způsobem z těch, jež jsou uvedeny v § 64 zákona č. 358/1992 Sb., byla totožnost žadatele zjištěna (srov. 21 Cdo 1012/2000, 21 Cdo 2053/2004).

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 370/2007, ze dne 22. 8. 2007

12.12.2007 00:02

K postupu při nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu

I. Ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že „bylo-li rozhodnutí zrušeno (odvolacím soudem) a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.“

Jestliže soud prvního stupně nerespektuje závazný právní názor soudu odvolacího (či vůbec vyšších soudních instancí – viz i § 243d odst. 1 o. s. .ř.) v dané věci, pak zpravidla dochází z jeho strany k závažnému porušení procesně právních předpisů. Takovým rozhodnutím dotčený účastník však má vždy právo podat (znovu) opravný prostředek k soudu odvolacímu a dané pochybení namítat. Soud odvolací má pak možnosti, jak s tímto rozhodnutím naložit.

Předně a obvykle může uvedené rozhodnutí zrušit, což lze zcela jasně dovodit z ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., a vynutit si tak respektování svého právního názoru soudem nižšího stupně. Zároveň to ale není jeho povinností, neboť ust. § 219a o. s. ř. mu takový postup výslovně neukládá.

Odvolací soud může však takové rozhodnutí změnit, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 220 o. s. ř.

Konečně může soud odvolací takové rozhodnutí potvrdit, a to tehdy, je-li ve výroku věcně správné (§ 219 o. s. ř.). Tuto možnost odvolacího soudu lze dovodit i z judikatury Nejvyššího soudu, v níž se konstatuje, že odvolací soud není vázán svým dřívějším právním názorem v dané věci neboť ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit (viz 22 Cdo 880/2003).

Soud odvolací tedy může „vadný“ postup soudu prvního stupně napravit, nicméně nepostupuje v rozporu s procesními předpisy, jestliže svůj předchozí právní závěr v dané věci změní a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdí, i když prvoinstanční soud tento jeho dřívější a pro něj závazný právní názor nerespektoval. Není přitom rozhodné, z jakých důvodů soud prvního stupně závazný právní názor odvolacího soudu nectil.

II. Ačkoliv ani nálezy Ústavního soudu nejsou precedenčního charakteru (zejména tedy v případě ústavních stížností) a jejich přímá závaznost se vztahuje toliko na konkrétní případ (viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 609/2000), je nutné jeho rozhodnutí při posuzování obdobného případu velmi pečlivě zvažovat a brát ho vážně, neboť lze důvodně očekávat, že Ústavní soud bude ve svém rozhodování konzistentní a v souladu s legitimním očekáváním účastníků řízení rozhodne v podobném případě stejně i v budoucnu. (viz. i Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 388).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, ze dne 24. 10. 2007

26.11.2007 00:00

K závaznosti metodických opatření a návodů

Podle ustálené právní teorie a praxe se metodická opatření a návody řadí do kategorie vnitřních předpisů, sloužících ke konkretizaci nebo výkladu obecně závazných předpisů vyšší právní síly, tj. zejména zákonů a vyhlášek, za splnění požadavku, že nevybočují z mezí daných těmito obecně závaznými předpisy, tzn. že nemohou být s těmito předpisy v rozporu. Vzhledem k tomu, že tyto předpisy vydává orgán odvozující tuto pravomoc ze svého nadřízeného postavení vůči ostatním orgánům v rámci svého resortu, mají tyto předpisy charakter doplňujících interních předpisů bez obecně závazného charakteru. (srov. např.: Hendrych, D. a kol.: Správní právo, obecná část, 6. vydání 2006, C.H.Beck, Praha 2006, s. 189 a násl.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3255/2006, ze dne 25. 9. 2007

21.11.2007 00:00

K předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu

Občanský soudní řád stojí nyní na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (viz 30 Cdo 749/2005).

Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ, a to z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. O nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy.

V dané věci odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčené části tak, že žalobu zamítl; přitom neposkytl účastníkům možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 4. 9. 2007

(posuzováno podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 4. 2005)

29.10.2007 00:01

K uznání rozhodnutí cizího soudu o neplatnosti manželství

Rozhodnutí cizího soudu, jímž bylo prohlášeno za neplatné manželství cizího státního občana (občanky) s českým státním občanem (občankou), nelze pokládat za příčící se veřejnému pořádku České republiky jen z toho důvodu, že právní řád ČR neupravuje mezi okolnostmi vylučujícími uzavření manželství právní důvod neplatnosti, na jehož základě byla cizím soudem určena neplatnost manželství (viz R 27/1991).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. Ncu 176/2007, ze dne 14. 8. 2007

21.08.2007 00:02

K poučení při odmítnutí návrhu dle § 46 odst. 2 s. ř. s.

Podle ustanovení § 46 odst. 2 soudního řádu správního soud návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat nebo rozhodnout soud v občanskoprávním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.

Zařazení tohoto poučení (pouze) do odůvodnění příslušného rozhodnutí lze považovat za souladné se zákonným požadavkem a současně odpovídá i běžné soudní praxi.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 680/2006, ze dne 30. 4. 2007

23.07.2007 00:01

K dohodě o pravomoci tuzemských soudů bez určení místní příslušnosti

Dohoda, kterou účastníci zakládají pravomoc soudu určitého státu, nemusí obsahovat označení místně příslušného soudu určeného státu; jestliže strany dohodou založily pravomoc českých soudů, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, postupuje se podle § 11 odst. 3 o. s. ř., podle něhož jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne (viz R 50/2004).

Odvolacímu soudu je v dané věci třeba rovněž vytknout, že při výkladu ujednání článku 8 odst. 8 předmětné komisionářské smlouvy neaplikoval interpretační pravidla pro výklad projevu vůle obsažená v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku a v ustanovení § 266 obchodního zákoníku, jelikož se nijak nepokusil vyložit tu část ujednání, kde si účastníci sjednali pravomoc „věcně i místně příslušného soudu určeného procesními předpisy v ČR“, kdy „procesním právem je právo platné a účinné na území ČR“. Při provádění výkladu předmětného smluvního ujednání účastníků nelze pominout námitku dovolatele, že projev vůle stran k založení pravomoci českých soudů směřoval, neboť mají-li být spory rozhodovány dle českých procesních předpisů, může se tak stát pouze tehdy, budou-li spory rozhodovat české soudy.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 405/2006, ze dne 22. 5. 2007

13.06.2007 00:02

K dispozici s žalobou a zneužití práva ve smyslu § 7 odst. 2 sZP

Za zneužití práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. 21 Cdo 992/99).

Jestliže žalobce nejprve své právo uplatní, následně z důvodů, jež neuvedl (ani nebyly blíže objasněny), vezme žalobu zpět, a poté stejné právo znovu uplatní, nelze v tomto jeho jednání spatřovat zneužití práva. Jde totiž o zcela konkrétní realizaci práva petičního (viz čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ve spojení s právem disponovat žalobou.

Veřejný zájem, realizovaný cestou uspořádání pravidel pro uplatňování soukromých práv v procesním předpise (občanském soudním řádu), nemůže potlačovat nebo být vykládán tak, že by omezoval právo petiční nebo dispoziční, jež je právě výrazem ochrany soukromých práv.

Svoboda subjektů soukromého práva, jimž je v civilním procesu poskytována ochrana, se projevuje zejména v zásadě dispoziční a projednací. Široké možnosti svobodné dispozice nejen předmětem řízení a různými prostředky soudní ochrany, ale také volné nakládání procesními prostředky zjišťování skutkového stavu musí zůstat procesním stranám zachovány, nemá-li civilní proces nabýt charakter autoritativní instituce, jež není podstatně ovlivňována svobodnou vůlí stran. Tak jako je procesní strana oprávněna volně rozhodnout, zda podá či nepodá žalobu, vezme ji zpět, uzavře soudní smír, uzná nárok žalobce atd. (zásada dispoziční), stejně má právo rozhodovat o tom, jaký skutkový materiál vnese do řízení, jaká budou její skutková tvrzení, důkazní návrhy, vyjádření k provedeným důkazům atd. (zásada projednací).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1493/2006, ze dne 17. 5. 2007

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999)

23.05.2007 00:01

K důsledku zrušení zákona Ústavním soudem na probíhající řízení

I. Došlo-li ke zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), který protiústavností postihoval uplatněný nárok, za řízení před soudem prvního stupně nebo v průběhu odvolacího řízení, je nepochybné, že soudy jsou povinny k nálezu Ústavního soudu přihlédnout a že nesmí poskytnout ochranu právům nebo vynucovat splnění povinností, které by ze zrušeného zákona (jeho jednotlivého ustanovení) pro projednávanou věc vyplývaly.

Vzhledem k tomu, že po zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) nelze vykonávat soudní rozhodnutí vydaná na jeho základě, nesmí soud v nalézacím řízení poskytnout ochranu právu nebo vynucovat splnění povinnosti na takovém zákoně (jeho jednotlivém ustanovení) založených, neboť by rozhodnutí vycházející z protiústavního zákona (jeho jednotlivého ustanovení) stejně nemohlo být - jak vyplývá z ustanovení § 71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. - vykonatelné.

II. V důsledku zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách nálezem Ústavního soudu (uveřejněným pod č. 181/2005 Sb.) dnem 10.5.2005 je provedení dražby na základě smlouvy o provedení veřejné nedobrovolné dražby, i když byla uzavřena před tímto datem, nepřípustné (srov. 21 Cdo 27/2005).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 695/2006, ze dne 11. 4. 2007

21.05.2007 00:02

K povinnosti soudu obnovit ztracenou část spisu

Povinnost obnovit spis, který byl zcela nebo zčásti zničen nebo se ztratil, svědčí soudu (§ 26 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy). Spis je tvořen všemi písemnostmi (podání, protokoly, záznamy, rozhodnutí, písemnosti soudního komisaře založené do spisu D a pod.), které se vztahují k téže věci (§ 164 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č.j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, dále jen „instrukce“).

Jestliže v posuzované exekuční věci za stavu, kdy byl povinen ztracenou část spisu obnovit, tak soud neučinil a přenesl odpovědnost za tento stav na účastníka (oprávněnou), zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2409/2006, ze dne 28. 3. 2007

27.04.2007 00:07

Rc 87/2006

Položka 1 Sazebníku poplatků upravuje procentní sazbu poplatku za řízení. Je-li v žalobě nebo jiném návrhu na zahájení řízení uplatněno více peněžitých plnění, z nichž se vyměřuje poplatek za řízení podle položky 1 Sazebníku poplatků, vyměřuje se soudní poplatek ze součtu těchto plnění (§ 6 odst. 2, věta první, zákona č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů); to, že jedno z těchto plnění před součtem nepřesahovalo částku 15 000 Kč, není významné.

(usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 21 Co 97/2003)

26.04.2007 23:42

Rc 80/2006

V řízení o návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, může příslušný soud stanovit lhůtu jen ve vztahu k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení soud, vůči němuž návrh směřuje, již rozhodl (a je v prodlení s jejich provedením) nebo jejichž potřeba provedení – i když o nich dosud nebylo rozhodnuto – je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nepochybná a které ve věci musí být podle zákona učiněny.

Při rozhodování o tomto návrhu může příslušný soud stanovit lhůtu jen k provedení takového procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány (tvrzeny) průtahy; navrhovanou délkou lhůty k provedení procesního úkonu však není vázán.

(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 21 Cul 3/2004)

16.04.2007 00:00

K žalobě o neplatnost rozhodnutí shromáždění náboženské společnosti

Není dána pravomoc soudu ve smyslu § 7 odst. 1, 3 o. s. ř. rozhodovat o určovací žalobě o neplatnost rozhodnutí interního orgánu (shromáždění) náboženské společnosti.

Neobstojí ani argumentace žalobců skrze čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dostupná judikatura Evropského soudu pro lidská práva nevyslovila právní názor, přisvědčující po věcné stránce tvrzením žalobců. Její vyznění je jiné: dovozuje se, že řízení, kvalifikovaná vnitrostátním právem jako součást veřejného práva (to je zde relevantní), mohou spadat do působnosti čl. 6 Úmluvy v jeho „občanskoprávní“ části tehdy, je-li jejich výsledek rozhodující pro práva a povinnosti soukromoprávního charakteru. Konkrétně - judikatura Evropského soudu pro lidská práva aplikuje ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy například na vnitrostátní soudní řízení ve věcech konkursních, exekučních, ve věcech nemocenských dávek, restitučních či ve věcech náhrady škody proti státu. Jedná se tedy o takový typ soudního rozhodování, jehož podstatou je ochrana účastníka řízení před poškozením v osobní, zejména majetkové (finanční) sféře. Nikoli však ochrana, jež by se dotýkala aktivit člena náboženského sdružení, vztahujících se k internímu rozhodování tohoto právně autonomního subjektu.

Nelze tedy ani v evropské precedenční rovině dovodit, že by určení neplatnosti rozhodnutí interního orgánu církve či náboženské společnosti bylo „občanským právem nebo závazkem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 823/2006, ze dne 21. 2. 2007

13.04.2007 00:02

K rozporu doručování v cizím řízení s veřejným pořádkem ČR

Je vážným porušením právního řádu ČR i zásad mezinárodního práva procesního, je-li věc s mezinárodním prvkem projednána tak, že návrh na zahájení řízení a předvolání k jednání nejsou řádně doručeny účastníku řízení nebo jeho zástupci (na základě plné moci nebo na základě rozhodnutí soudu).

Je v rozporu s veřejným pořádkem v ČR, bránícím uznání cizozemského rozhodnutí, i rozhodnutí, jímž je obcházen kogentní předpis ve vlasti toho účastníka řízení, jehož se rozhodnutí týká (takové předpisy zahrnují i ustanovení vyjadřující zásadu nutnosti doručovat účastníku řízení návrh na zahájení řízení). V právním řádu ČR zakotvené předpisy o doručování písemností a o doručujících orgánech v občanském soudním řízení je třeba považovat za kogentní ustanovení procesní povahy.

V posuzovaném případě řádné doručení (ve smyslu zmíněných kogentních ustanovení o doručování a doručujících orgánech) bylo nezbytné zejména k tomu, aby účastnici řízení, která je státní občankou ČR a vůči níž směřuje návrh na uznání cizího rozhodnutí o neplatnosti manželství, bylo umožněno v řízení u cizího soudu objasnit opodstatněnost závažného tvrzení druhého účastníka řízení, že údajně jako vdaná žena uzavřela manželství s dalším mužem [srov. k tomu § 11 odst. 1 českého zákona o rodině (zákona č. 94/1963 Sb. ve znění vyhlášením pod č. 210/1998 Sb.), ale i § 210 odst. 1 českého trestního zákona (o dvojím manželství)].

Došlo-li tu k doručení předvolání účastníci (české občance) k jednání u soudu pro soudní obvod J. (USA) pouze právním zástupcem žalobce, nejsou dány zákonné předpoklady podle ustanovení § 67 zákona č. 97/1963 Sb. (s uvážením i ustanovení § 64 písm. c/ a d/ téhož zákona) k tomu, aby bylo vysloveno, že se rozhodnutí cizího soudu uznává na území České republiky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. Ncu 290/2006, ze dne 21.2.2007