// Profipravo.cz / Žaloba o určení, naléhavý právní zájem
Žaloba o určení, naléhavý právní zájem
14.10.2010 00:00
K žalobě o určení vlastnictví České republiky k nemovitosti
Pokud se žalobce žalobou domáhá určení, že Česká republika je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí, je zapotřebí zohlednit také i to, že podle § 39 odst. 5 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, pokud je osobou, jejíž věcné právo vzniká, mění se nebo zaniká, Česká republika, je v listinách určených záznamem do katastru uvedena (i) organizační složka státu nebo státní organizace, která naposledy byla nebo dosud je příslušná hospodařit s dotčenou nemovitostí nebo Pozemkový fond České republiky, který má k dotčené nemovitosti právo správy.
Tento právní režim se uplatní i tehdy, pokud má být rozsudkem deklarováno existující věcné právo České republiky, jejíž věcněprávní vztah k příslušnému nemovitému majetku (např. pro absolutní neplatnost převodní smlouvy či z jiného důvodu) nezanikl, a tedy deklaratorním rozsudkem ani (nově) takový věcněprávní vztah nevzniká. Jestliže žalobní petit není formulován i s ohledem na § 39 odst. 5 vyhlášky č. 26/2007 Sb. a nemohl by být již z tohoto důvodu převzat do výroku rozsudku, je povinností soudu procesním způsobem vést žalobce k jeho precizaci (srov. NS 30 Cdo 2855/2008).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 757/2009, ze dne 30. 7. 2010
06.10.2010 00:01
K přezkoumání rozhodnutí osoby v tvrzeném postavení jediného společníka s.r.o.
Ustanovení § 131 obch. zák. se vztahuje i na přezkoumání platnosti rozhodnutí jediného společníka přijatého v působnosti valné hromady (§ 132 obch. zák.).
Bylo-li však sporné rozhodnutí přijato osobou, která nebyla oprávněná vykonávat práva jediného společníka, její „rozhodnutí v působnosti valné hromady“ nemá (nemůže mít) žádné právní účinky a ustanovení § 131 obch. zák. se v takovém případě neuplatní. Dovolatelé tudíž - majíce za to, že správce konkursní podstaty úpadce nebyl oprávněn sporné rozhodnutí přijmout - správně nepostupovali podle označeného ustanovení a tato skutečnost nemůže být důvodem pro závěr o nedostatku jejich naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
V situaci, kdy je v obchodním rejstříku jako likvidátorka společnosti zapsána jiná osoba, jež měla být jmenována rozhodnutím učiněným v působnosti valné hromady osobou, která nebyla (dle tvrzení navrhovatelů) práva jediného společníka společnosti oprávněna vykonávat, nelze tomu, kdo se považuje za likvidátora společnosti, ani samotné společnosti, upřít naléhavý právní zájem na určení, že je likvidátorem společnosti.
Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož měli dovolatelé postupovat podle ustanovení § 131 obch. zák. a na požadovaném určení jim tudíž nesvědčí naléhavý právní zájem, tudíž správný není.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3247/2009, ze dne 16. 6. 2010
25.08.2010 00:01
K naléhavému zájmu na určení neplatnosti náhradního převodu pozemku
I. Judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě zastává právní názor, že nebyl-li při uzavření smluv o převodu náhradních pozemků, které byly sjednány v době od 1. 1. 2003 (tedy po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, včetně jeho § 8) do 13. 4. 2006 (tedy do nabytí účinnosti zákona č. 131/2006 Sb.), dodržen Pozemkovým fondem ČR postup vyplývající z § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., jsou takové smlouvy absolutně neplatné. Tento právní názor byl sice později rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu modifikován v tom smyslu, že zveřejnění nabídky převodu pozemku není vždy třeba, to však jen v případě že postup Pozemkového fondu České republiky v procesu převodu náhradních pozemků se jeví zřejmě liknavým či svévolným a restituent se svého práva domáhá v soudním řízení (viz NS 31 Cdo 3767/2009).
Neobstojí zde názor odvolacího soudu, že uspokojení restitučního nároku ve smyslu § 18a zákona č. 229/1991 Sb. nepředpokládá předchozí zahrnutí převáděného pozemku do veřejné nabídky. Není důvodu, proč by se na poskytování náhrad podle tohoto ustanovení neměl vztahovat režim § 11 odst. 2 téhož zákona (s účinností do 13. 4. 2006), a tedy i požadavky kladené na postup převodu náhradních pozemků obsažené v § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.
II. Nejvyšší soud již několikrát ve své judikatuře zdůraznil, že je-li žalobou na určení neplatnosti právního úkonu zpochybňována platnost smlouvy, která byla uzavřena na základě některé z forem veřejného výběrového řízení, tedy za nároku na jistou transparentnost projednání nabídek, je na takovém určení dán naléhavý právní zájem (např. obchodní veřejná soutěž či nabídkové řízení při převodu vlastnického práva obce).
Důvodem pro tento závěr je obecně to, že rozsudek, kterým soud určí, že smlouva uzavřená s jiným zájemcem o koupi je neplatná, je dostatečným podkladem k tomu, aby se neúspěšný zájemce mohl znovu domáhat práv, jež mu porušením pravidel výběrového řízení byla upřena. To platí i pro souzený spor, neboť v případě určení neplatnosti předmětné smlouvy o převodu náhradního pozemku oprávněné osobě podle § 18a zákona o půdě se budou žalobci moci nepochybně domáhat opětovně toho, aby byl vzat do úvahy jejich zájem o převod vlastnického práva k uvedenému pozemku. Dovolací soud však v žádném případě nepředjímá, zda takový jejich požadavek bude při existenci zájmu žalovaných, popřípadě dalších osob, úspěšný či nikoliv.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, ze dne 12. 5. 2010
25.08.2010 00:00
K určovací žalobě na neplatnost smlouvy o převodu majetku státu
V judikatuře Nejvyššího soudu se konstantně uplatňuje názor, že je-li žalobou na určení neplatnosti právního úkonu zpochybňována platnost smlouvy, která byla (či měla být) uzavřena na základě některé z forem výběrového řízení, tedy za nároku na jistou transparentnost projednání nabídek, žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení nepostrádá.
Žaloba o určení neplatnosti smlouvy a vlastnického práva ke státem převáděnému majetku však nemůže být používána jako prostředek kontroly občanů při nakládání se státním majetkem; žalobce může mít naléhavý právní zájem na žádaném určení jen tehdy, jestliže tvrdí a prokazuje, že byl dotčen na svých subjektivních právech vyplývajících z práva soukromého (mutatis mutandis srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4365/2009, jež řeší podobnou otázku při hospodaření s obecním majetkem).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2037/2010, ze dne 13. 7. 2010
13.08.2010 00:00
K odpůrčí žalobě dle § 42a ObčZ, k odpůrčímu nároku dle § 16 ZKV
I. Odpůrčí žaloba podle ustanovení § 42a obč. zák. není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není; je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. Uvedené závěry platí - s určitými odchylkami danými povahou konkursního řízení - i pro ustanovení § 16 ZKV.
Předpokladem úspěšnosti odpůrčí žaloby tudíž není prokázání naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení neúčinnosti právního úkonu.
II. Odpůrčí nárok podle ustanovení § 16 ZKV nelze (na rozdíl od neúčinnosti ze zákona ve smyslu ustanovení § 15 ZKV) uplatnit tím, že správce konkursní podstaty sepíše majetek, jenž v důsledku odporovatelného právního úkonu ušel z dlužníkova majetku, do konkursní podstaty, neboť k prosazení tohoto nároku slouží odpůrčí žaloba.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5063/2008, ze dne 20. 5. 2010
04.03.2010 00:01
K žalobě o určení podané jedním z manželů proti vůli druhého manžela
Žalobu o určení, že předmětná nemovitost je ve společném jměním manželů, může podat i jeden z manželů, a to i tehdy, kdy s tímto postupem druhý manžel nesouhlasí nebo kdy původně daný souhlas s podáním žaloby vzal zpět.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3745/2009, ze dne 21. 12. 2009
01.03.2010 08:21
K určovací žalobě podle § 183k odst. 1 obch. zák.
Navrhovatel má právo domáhat se návrhem podle § 183k odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění určení, jaká je výše přiměřeného protiplnění poskytnutého akcionářům podle § 183m odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění, aniž by musel prokazovat [v intencích § 80 písm. c) o. s. ř.] naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Na základě takového návrhu pak soud rozhodne tak, že určí konkrétní výši protiplnění připadající na jeden účastnický cenný papír akciové společnosti, jejíž valná hromada přijala rozhodnutí podle § 183i obch. zák.
Současně však je třeba uvést, že nevýhodou určovacího návrhu je, že i když navrhovatel v řízení uspěje, soudní rozhodnutí mu nemůže sloužit jako titul pro výkon rozhodnutí (exekuci). Neuhradí-li hlavní akcionář dobrovolně protiplnění ve stanovené výši, popřípadě neuhradí-li dobrovolně rozdíl mezi vyplacenou výší protiplnění a částkou vycházející z pravomocného určení výše přiměřeného protiplnění soudem, bude se muset navrhovatel obrátit znovu na soud a v novém nalézacím řízení požadovat odsouzení hlavního akcionáře k zaplacení určeného protiplnění či rozdílu mezi protiplněním vyplaceným a určeným.
K tomu Nejvyšší soud uzavírá, že není vyloučeno ani aby se navrhovatel domáhal návrhem podle § 183k odst. 1 obch. zák. zaplacení protiplnění ve výši uvedené v návrhu, popřípadě doplacení v návrhu specifikovaného rozdílu mezi výší protiplnění, vyplaceného hlavním akcionářem, a výší, již považuje za přiměřenou. Rozhodne-li pak soud o povinnosti hlavního akcionáře zaplatit přiměřené protiplnění dříve, než dosavadním vlastníkům účastnických cenných papírů vznikne právo na zaplacení (§ 183m odst. 2 obch. zák.), musí stanovit lhůtu k plnění tak, aby neuplynula předtím, než navrhovateli vznikne právo na zaplacení protiplnění.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4712/2007, ze dne 16. 12. 2009
25.01.2010 00:00
K veřejnému návrhu smlouvy o koupi akcií do 31. 12. 2000
Akcionář, který dospěl k závěru, že veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2000 byl učiněn v rozporu se zákonem, se nemohl domáhat určení neplatnosti (části) takového návrhu, jelikož neměl na takovém určení naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez toho určení bylo ohroženo právo navrhovatele nebo kde by bez tohoto určení se stalo jeho právní postavení nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. Jestliže se však určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba o splnění povinnosti.
Taková situace však v projednávané věci nenastala. Určením (případné) neplatnosti návrhu smlouvy o koupi akcií, který navrhovatel nepřijal, se nevytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Takový základ může být vytvořen až rozhodnutím o tom, že je osoba, které vznikla povinnost učinit veřejný návrh, povinna uzavřít s navrhovatelem smlouvu o koupi akcií společnost za podmínek, které stanoví zákon, tj. v projednávané věci, že je C. G., a. s. povinna uzavřít s navrhovatelem smlouvu o koupi akcií za jím tvrzenou cenu a dobu její splatnosti anebo že jí taková povinnost nevznikla.
Možnost domáhat se uzavření takové smlouvy přitom nepochybně vyplývá z ustanovení § 183b obch. zák. a § 161 odst. 3 o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 101/2008, ze dne 9. 12. 2009
22.01.2010 00:00
K předběžné otázce v řízení o nahrazení prohlášení vůle
V řízení, v němž se účastník smlouvy o smlouvě budoucí domáhá nahrazení prohlášení vůle, může soud jako předběžnou posoudit otázku platnosti smlouvy, kterou druhý účastník smlouvy o smlouvě budoucí převede věc, jež je předmětem zamýšlené smlouvy, na třetí osobu, která je jako vlastník věci zapsána v katastru nemovitostí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1721/2007, ze dne 25.11.2009
18.11.2009 00:02
K určení, že manžel žalobce je společníkem společnosti
Může-li být obchodní podíl ve společném jmění manželů bez ohledu na to, že společníkem ve společnosti s ručením omezeným je jen jeden z nich, není pochyb o tom, že se manžel, který společníkem není, může, za situace, kdy je do obchodního rejstříku zapsán jako majitel obchodního podílu někdo jiný, než osoba, se kterou má obchodní podíl ve společném jmění, domáhat určení, že tato osoba (její manžel) je společníkem společnosti s ručením omezeným.
Jako předběžné otázky v posuzovaném řízení o určení, že je manžel, který má obchodní podíl ve společném jmění, společníkem společnosti s ručením omezeným, bude soud posuzovat, zda byl obchodní podíl v okamžiku uzavření smlouvy o jeho převodu ve společném jmění manželů a zda se tedy ten z manželů, který společníkem není, může dovolávat neplatnosti smlouvy o jeho převodu.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 673/2008, ze dne 15. 9. 2009
18.11.2009 00:01
K řízení o jmenování chybějících členů představenstva soudem
Neodpovídá-li počet členů představenstva akciové společnosti v důsledku zániku funkce některého (některých) z nich počtu určenému zákonem (§ 194 odst. 3 obch. zák.) či stanovami a představenstvo není z tohoto důvodu schopno plnit své funkce, může být návrhem oprávněné osoby zahájeno řízení o jmenování chybějících členů představenstva soudem.
Je-li však již takové řízení zahájeno, nelze ohledně téže společnosti (a téhož skutkového stavu) vést jiné řízení o jmenování chybějících členů představenstva soudem. Další návrh, podaný osobou odlišnou od původního navrhovatele poté, kdy řízení podle ustanovení § 194 odst. 2 obch. zák. již bylo zahájeno a nebylo dosud pravomocně skončeno, je tudíž nutno považovat za přistoupení do řízení zahájeného prvním návrhem.
Soud v takovém případě nerozhoduje o spojení věcí ke společnému řízení (§ 112 o. s. ř.) ani o přibrání dalšího navrhovatele do řízení (§ 94 odst. 3 o. s. ř.), neboť závěr, že o všech návrzích se vede jedno (společné) řízení, vyplývá přímo ze zákona (§ 194 odst. 2 obch. zák.).
Nejedná-li soud s dalším navrhovatelem jako s účastníkem řízení (zahájeného původním návrhem), nemůže soudní rozhodnutí nabýt právní moci před doručením opomenutému navrhovateli. Pro každého dalšího navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení. Z uvedeného (mimo jiné) plyne, že došel-li další návrh soudu poté, kdy rozhodnutí o návrhu původním bylo již účastníkům řízení doručeno, avšak dosud nenabylo právní moci, není třeba (vzhledem ke stavu, v němž se řízení nachází) toto rozhodnutí novému účastníku doručovat. Jeho právo napadnout rozhodnutí odvoláním zůstává zachováno, a to ve lhůtě, v níž je oprávněn podat odvolání původní navrhovatel, a bylo-li jich více, ve lhůtě, počítané od doručení rozhodnutí poslednímu z nich.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1202/2009, ze dne 2. 9. 2009
12.11.2009 00:00
K žalobě na vydání věci odňaté podle § 80 a násl. tr. řádu
Postup upravený v ustanovení § 80 a násl. trestního řádu nemůže osoba, která věc vydala nebo které byla věc odňata, obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení, ve kterém by civilní soud přezkoumával zákonnost postupu v přípravném řízení (uplatnění nároku v řízení ve věcech občanskoprávních sice připouští § 80 odst. 1 trestního řádu, ale tam jde o případ, kdy není jasné, komu se má věc vrátit, zda tomu, kdo ji vydal či komu byla odňata, anebo třetí osobě, která si na ni činí nárok) – (k tomu srovnej 22 Cdo 4944/2007).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4028/2007, ze dne 29. 9. 2009
05.11.2009 00:02
K aktivní legitimaci manžela k ochraně vlastnictví určovací žalobou
Dle ustálených závěrů judikatury každý z bezpodílových spoluvlastníků (přičemž uvedené závěry se uplatní i v případě společného jmění manželů) je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněné zadržované věci z bezpodílového spoluvlastnictví a také žaloby o vyklizení nemovitosti, jejímž je bezpodílovým spoluvlastníkem (R 10/1990). Ochrany vlastnictví k věci ve společném jmění manželů vůči neoprávněným zásahům třetích osob se u soudu může domáhat také jen jeden z manželů, i když s tím druhý manžel nesouhlasí (28 Cdo 555/2002). Je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka; jestliže se pak bezpodílový spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, ale naopak brání společný majetek proti zásahům třetích osob.
Není důvodu co do základu z těchto zásad nevycházet i v případě, kdy se jedná o ochranu vlastnického práva uplatněnou prostřednictvím určovací žaloby, jestliže jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnice osoby, které vlastnické právo žalobkyně a jejího manžela popírají. Podle názoru dovolacího soudu není důvod jen pro zvolenou formu právní ochrany odejmout žalobkyni právo samostatně se domáhat ochrany vlastnického práva samostatně, neboť i žalobkyni náleží v případě, že předmětný pozemek je podle jejího tvrzení ve společném jmění jí a manžela, vlastnické právo k celému pozemku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4208/2008, ze dne 17. 9. 2009
14.04.2009 00:00
K vydobytí závazku vzniklého za trvání manželství jednomu z manželů
Ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud dovodil, že „námitka rozvedeného manžela povinné osoby, že exekučně vymáhaná pohledávka vznikla povinnému až po rozvodu jeho manželství, nebrání nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, jestliže byl nařízením výkonu rozhodnutí postižen majetek ze zaniklého společného jmění manželů, které ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebylo vypořádáno“. Dále vyslovil právní názor, že „k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí nebylo vypořádáno“.
Z této judikatury se tak podává, že se nelze úspěšně domoci vyloučení majetku náležejícího do společného jmění manželů z výkonu rozhodnutí, vedenému pro pohledávku oprávněné osoby vůči jedinému dlužníku – jednomu z manželů, jestliže tato vykonatelná pohledávka vznikla za trvání společného jmění manželů, resp. před jeho vypořádáním, a nejde o žádný z případů vypočtených v ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ.
Žalobkyně v dané věci proto nemá naléhavý právní zájem na určení, že součástí společného jmění manželů, žalobkyně a žalovaného, není závazek žalovaného z prohlášení o ručitelském závazku. Žalobkyně by však mohla účelně uplatňovat svá tvrzení o neplatnosti ručitelského závazku žalovaného a o tom, že ručitelský závazek žalovaného netvoří jejich společné jmění, v řízení o vypořádání společného jmění manželů, pokud by se na jeho vypořádání dohodou žalobkyně a žalovaný nedohodli.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2530/2007, ze dne 17. 2. 2009
16.03.2009 00:01
K určení neplatnosti pravomocně schválené dohody dědiců
Pokud rozhoduje soud ve sporném řízení o otázkách souvisejících s řízením o dědictví, vychází vždy z konkrétního zákonného ustanovení. Možnost opětného posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví ve sporném soudním řízení z žádného zákonného ustanovení nevyplývá. Povaha věci přitom vylučuje možnost aplikovat na řízení o dědictví ustanovení § 99 odst. 3 o.s.ř. umožňující zrušit rozsudkem usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný.
Z výše uvedeného vyplývá, že se nelze s úspěchem domáhat určení neplatnosti dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví; taková žaloba, je-li podána, proto musí být soudem zamítnuta. Případné rozhodnutí soudu, vydané ve sporném řízení, že soudem schválená dohoda o vypořádání dědictví je neplatná, by totiž nemělo (nemohlo mít) vliv na závaznost rozhodnutí vydaného soudem v řízení o dědictví podle § 39 odst. 2 not.ř. (nyní § 175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 305/2008, ze dne 18. 12. 2008
17.02.2009 00:01
K určení vlastnictví zůstavitele k věci podléhající restitučním přepisům
Pokud se žalobce nebo jeho právní předchůdce mohl domáhat vydání věci v restitučním řízení, nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva svého předchůdce (který pozbyl věc za podmínek uvedených v restitučních předpisech) ke dni jeho úmrtí.
podle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 154/2006, ze dne 15. 10. 2008
09.01.2009 00:02
K přezkoumání rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady
Platná právní úprava ustanovení § 131 odst. 8 a § 183 odst. 1 obch. zák. určuje, že nebyl-li podán návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle odstavce 1 nebo 2 anebo jestliže nebyl úspěšný, lze jeho platnost přezkoumávat jen v rejstříkovém řízení, ve kterém soud rozhoduje o povolení zápisu skutečnosti založené usnesením valné hromady do obchodního rejstříku. Toto ustanovení se uplatní i pro rozhodování jediného společníka (akcionáře) v působnosti valné hromady.
Nebude-li však osoba, která přijala rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady, jediným akcionářem, nebude mít její „rozhodnutí v působnosti valné hromady“ žádné právní účinky, ustanovení § 131 odst. 8 a § 183 odst. 1 obch. zák. se v takovém případě neuplatní a žaloba na určení, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím jediného akcionáře a tudíž nemá žádné právní účinky, je přípustná.
Žalobce však bude muset prokazovat, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Aktivní legitimace v takové určovací žalobě se neodvíjí od toho, zda je žalobce akcionářem, jak je tomu u návrhu podle § 131 obch. zák. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1639/2006, ze dne 8. 10. 2008
21.11.2008 00:01
K naléhavému právnímu zájmu na určení povinné osoby dle zák. o půdě
Soudní praxe připouští, že i v případech, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky).
Určení, že žalovaný je povinnou osobou k poskytnutí náhrad podle ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě, je určením právního vztahu podle zákona o půdě, protože deklaruje právní vztah mezi osobou, která je oprávněna k přijetí náhrad a osobou, jež je zákonem označována jako osoba povinná k jejich poskytnutí (srov. 28 Cdo 1489/2001). Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně má v dané věci naléhavý právní zájem na určení daného právního vztahu, neboť otázka, kdo je povinnou osobou, nebyla v průběhu let objasněna.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3315/2006, ze dne 19. 8. 2008
14.10.2008 00:01
K určení, že trvá pracovní poměr duchovního k církvi
Neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské činnosti. Protože církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech, může soud v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí (je-li činnost duchovního vykonávána v pracovním poměru) pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti, nikoliv též jeho „věcnou správnost“.
Z toho, že se soudy nemohou „vměšovat“ do záležitostí církví nebo náboženských společností, samo o sobě nevyplývá, že by k rozhodování v těchto věcech neměly pravomoc; z článku 16 odst. 2 Listiny a ani z ustanovení § 4 odst. 3 zákona o církvích a náboženských společnostech nic takového nevyplývá. Příkaz „nevměšovat“ se do záležitostí církví a náboženských společností tedy nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (jde o soukromoprávní vztah, o němž žádný zákon neurčuje, že jej projednávají a rozhodují jiné orgány - § 7 o.s.ř. a contrario), ale v případné zamítnutí žaloby, neboť autonomie církví a náboženských společností brání soudu v tom, aby posuzoval „věcnou správnost“ rozhodnutí o odvolání z funkce; může pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí bylo řádně přijato orgánem, který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 3 odst. 1 Listiny základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Tvrdí-li proto někdo, že jeho služební poměr k církvi byl ukončen (jeho výkon znemožněn) v rozporu s vnitřními předpisy církve tím, že zde není k tomu způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán církve, nemůže mu již být soudní ochrana odepřena; jinak by dotčený subjekt – v rovině ochrany soukromých práv – byl nepřípustně diskriminován. Takové ochrany se lze nepochybně domáhat též žalobou o určení, že služební poměr duchovního k církvi trvá. Tím spíše se lze domáhat určení, že trvá pracovní poměr duchovního k církvi.
Závěr, že se nelze domáhat u soudu určení, že rozhodnutí nebo jiné opatření přijaté církví nebo náboženskou společností bylo neplatné, tím dotčen není a nedochází ani k „zásahu do vnitřní autonomie církve“. Soud „nezávislou rozhodovací pravomoc“ církve nepřípustně neomezuje, neboť právní akty vydané církevními orgány nepřezkoumává; omezuje se jen na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být důvodem zániku jeho služebního (pracovního) poměru.
Stejně tak nelze považovat za zásah do vnitřní autonomie a rozhodovací pravomoci církve nebo náboženské společnosti, jde-li o žalobu o mzdu, případně o jiné majetkové nároky duchovních. I v těchto případech je třeba mít za to, že obecné soudy jsou podle § 7 o. s. ř. povolány k tomu, aby rozhodovaly ve věcech vyplývajících z občanskoprávních, pracovních a dalších vztahů, neboť i zde vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 702/2007, ze dne 11. 9. 2008
08.10.2008 00:01
K určení vlastnictví k rozestavěné stavbě – součásti pozemku
Podle ustálené soudní praxe je „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již jen k dokončení takto druhově i individuelně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží.“
Je-li rozestavěná stavba (dosud) součástí pozemku, není věcí v právním smyslu - nemovitou stavbou spojenou se zemí pevným základem ve smyslu § 119 odst. 2 ObčZ. Taková stavba nemůže být předmětem občanskoprávního vztahu, tedy ani práva vlastnického; nelze proto určit, kdo je vlastníkem takové stavby. Určení vlastnického práva je možné jen u věci, která je (samostatnou) věcí ve smyslu práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, ze dne 16. 7. 2008