// Profipravo.cz / Držba, vydržení

Držba, vydržení

06.05.2013 00:01

K držbě a vydržení nemovitého majetku ve vlastnictví státu

Právě u státu lze očekávat a požadovat, aby řádně plnil svá práva a povinnosti vlastníka a to tím spíše, jestliže obdobné chování požaduje a vyžaduje i u adresátů právních norem.

Jestliže státní orgány opakovaně potvrdí nabytí vlastnického práva k nemovitostem, jakožto exponovanému předmětu vlastnického práva, určitému okruhu osob, jeví se přiměřenou úvaha, že tak nebudou činit ve vztahu k majetku, který má být právě ve vlastnictví státu samotného, neboť lze předpokládat vědomost příslušných orgánů státu o jeho vlastním majetku. Pokud tak přesto učiní, musí jít důsledky takového postupu především na úkor právě státu a činnosti jeho orgánů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, ze dne 17. 4. 2013

12.04.2013 00:00

ÚS: Spravedlivé posuzování vydržení vlastnického práva

Pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních, tedy na konkrétních skutkových zjištěních založených rozměrů každé soudem projednávané věci. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro nalezení spravedlivého řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Spravedlnost musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel, neboť nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je rozpoznat skrze zákon spravedlnost.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1241/12, ze dne 13. 3. 2013

18.02.2013 00:00

K držbě a vydržení nemovitosti neuvedené v převodní smlouvě

Nejvyšší soud vychází z toho, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel zpravidla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.

Současně však platí, že hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení a že je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána. V nálezu sp. zn. I ÚS 2576/10, k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, Ústavní soud uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly, držitel mohl být v dobré víře, že sporné pozemky nabyl do vlastnictví, a tedy k nim vlastnictví mohl vydržet. Opačný závěr by značil porušení základního práva na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tudíž, neobstojí jako ústavně konformní závěr, že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny. Ústavní soud též poukázal na to, že účastníci smlouvy právem spoléhali na to, že notář jako kvalifikovaná osoba do smlouvy řádně promítne jejich vůli; nelze tedy dovodit, že není „dobře omluvitelné“, aby se při podpisu smlouvy právní nabyvatel nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, ze dne 22. 1. 2013

10.01.2013 00:00

K nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce

Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka.

Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1484/2011, ze dne 28. 11. 2012

09.01.2013 00:00

K omluvitelnosti právního omylu držitele vyvolaného orgánem obce

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva. Podle judikatury může být právní omyl držitele omluvitelný jen výjimečně. Právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo (NS ČR sp. zn. 22 Cdo 4484/2007). S ohledem na okolnosti konkrétního případu lze toto pravidlo uplatnit i v případě omylu vyvolaného orgány místní samosprávy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1489/2012, ze dne 22. 11. 2012

19.12.2012 00:02

K vydání užitků z neoprávněné držby spoluvlastnického podílu

Pro spor o vydání užitků z neoprávněné držby spoluvlastnického podílu není významné, zda žalovaná strana je spoluvlastnicí věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2897/2010, ze dne 12. 12. 2012

16.10.2012 00:01

K vydržení vlastnického práva k věci nabyté obcí na základě zák. č. 172/1991 Sb.

Z žádného právního předpisu nebylo možné vyloučit uplatnění námitky vydržení vlastnického práva, týkající se přechodů věci podle zákona č. 172/1991 Sb. Nemožnost uplatnění námitky vydržení tu nelze vyloučit ani s poukazem na ustanovení ústavně právních předpisů. Nemožnost uplatnění námitky vydržení nelze bez dalšího dovodit nyní ani z ustanovení zákona č. 173/2012 Sb.

Přijetím zákona č. 172/1991 Sb., v jehož důsledku došlo k přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nemohla být bez dalšího prolomena dobrá víra oprávněného držitele věci, který s věcí nakládal jako s vlastní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1966/2012, ze dne 2. 10. 2012

26.09.2012 00:01

K náhradě účelně vynaložených nákladů na věc po dobu oprávněné držby

Povinnost k náhradě účelně vynaložených nákladů, jimiž oprávněný držitel zhodnotil v době oprávněné držby věc vlastníka, se změnou vlastnického práva k věci na nového vlastníka bez dalšího nepřechází.

Podle přesvědčení dovolacího soudu nárok na náhradu nákladů vynaložených na účelné zhodnocení věci je nárokem relativní (závazkové) povahy, směřující vždy proti tomu (nebo v prospěch toho), koho se jednání držitele dotklo. V daném směru je třeba oddělit věcněprávní aspekt (vydání věci) od závazkových vztahů vznikajících v jejím důsledku, byť jsou upraveny v části občanského zákoníku nazvané „věcná práva“. Charakter nároku na náhradu nákladů za účelné zhodnocení věci nevyjadřuje takovou vazbu na věc a práva a povinností s ní spojená, která by přecházela na právního nástupce v případě změny vlastníka. Uvedený názor koresponduje i závěru vyslovenému v odborné literatuře, podle níž jedině nárok na vydání věci a těch plodů, které jsou věcmi, je nárokem věcněprávním

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3404/2010, ze dne 23. 8. 2012

23.08.2012 00:01

K presumpci dobré víry držitele a prokazování držby

Presumpce dobré víry držitele (§ 130 odst. 1 obč. zák.) se nevztahuje na držbu samotnou, kterou musí dokázat ten, kdo se jí dovolává.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4330/2010, ze dne 12. 7. 2012

23.08.2012 00:00

Ke konkurenci při držbě věci

I. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Toto právní panství však nemohou vykonávat dvě či více osob současně (nejde-li o společnou držbu vykonávanou např. spoluvlastníky). Má-li věc v držbě jedna osoba, může se někdo jiný chopit držby až poté, co držba dosavadního držitele zanikne, buď fakticky („corpore“), nebo jasným vyjádřením úmyslu se jí vzdát („animo“), případně kombinací těchto prvků („animo et corpore“). To platí tím spíše, užívá-li věc stále její vlastník; v takovém případě by držba uchopená někým jiným připadala do úvahy jen ve výjimečných případech (např. vlastník převede věc a její držbu na někoho jiného a vymíní si její užívání, nicméně převodní smlouva bude neplatná).

V dané věci tak nebylo možno pominout skutkové zjištění, že sporný pozemek užívaly obě strany sporu; za této situace bylo třeba postavit najisto, která z nich byla držitelkou, přičemž nestačilo zjištění o subjektivní dobré víře jedné ze stran; pokud by totiž druhá ze stran byla vlastníkem pozemku a jako vlastník jej užívala, nemohl by ani jinak omluvitelný omyl druhé strany vést k držbě pozemku a k jeho vydržení.

II. Užívá-li někdo pozemek jako držitel, nemůže jeho držbu vyloučit pouhá okolnost, že jiná osoba je v dobré víře, že držitelem je ona sama, a že uživatel (držitel) je jejím detentorem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4330/2010, ze dne 12. 7. 2012

02.08.2012 00:00

K zániku dobré víry při zpětvzetí žaloby proti držiteli

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zaniká dobrá víra ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Není tedy rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby.

K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval. Podá-li žalobu, je podstatné, zda v ní uplatní ony skutečnosti způsobilé vyvolat pochybnost o oprávněnosti držby. Uplatní-li je, avšak posléze vezme žalobu zpět, záleží na tom, zda zpětvzetím – objektivně nahlíženo – mohou být ony skutečnosti vyvráceny, a pochybnosti o oprávněnosti držby tak být rozptýleny. Pouhý fakt zpětvzetí k tomu ale způsobilý není.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1406/2010, ze dne 21. 6. 2012

26.07.2012 00:00

K omluvitelnosti omylu o geometrickém a polohovém určení pozemku

„Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, byť domnělému, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou.“

Z těchto východisek sice plyne požadavek, aby nabyvatel pozemku porovnal text smlouvy se svou představou o identitě pozemku, který chce na základě smlouvy nabýt, nikoliv ale nezbytný požadavek, aby text smlouvy a svou představu porovnal s katastrální mapou nebo se zaměřením hranic pozemku. Tak přísný požadavek nelze na nabyvatele pozemku klást, nejsou-li pro to zvláštní důvody (pochybnosti). Kdyby tomu tak nebylo, bylo by prakticky nemožné, aby držitel nemovité věci nabyté do držby na základě právního omylu v rozporu s údaji v katastru nemovitosti, mohl tuto věc vydržet.

Jinými slovy, omyl o geometrickém a polohovém určení pozemku může být omluvitelný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1733/2012, ze dne 21. 6. 2012

14.07.2012 16:31

Rc 50/2012

Podá-li vlastník žalobu o vyklizení nemovitosti proti oprávněnému držiteli, dochází dnem zahájení řízení ke stavení běhu vydržecí doby jen za předpokladu, že žalobě bylo vyhověno pravomocným soudním rozhodnutím.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011)

02.02.2012 00:00

K rozhodnutí o vypořádání dědictví jako titulu oprávněné držby

Titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci; v případě pozemku lze takto nabýt oprávněnou držbu i tehdy, jestliže tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedí s pozemkem, který držitel nabyl v dědickém řízení, a to za předpokladu, že dědic se ujal jeho držby (resp. držby spoluvlastnického podílu) a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, ze dne 27. 10. 2011

31.10.2011 00:02

Ke stavení vydržecí doby podáním žaloby proti oprávněnému držiteli

Podáním vindikační žaloby (jež má u nemovitostí podobu žaloby na vyklizení) vůči oprávněnému držiteli se vydržecí doba nepřetrhuje, nýbrž staví.

Pravomocné zamítnutí vindikační žaloby (respektive pravomocné zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy) má pak stejný důsledek, jako kdyby ke stavení běhu vydržecí doby vůbec nedošlo. Oprávněný držitel, jenž svou držbu obhájil v soudním sporu o vydání věci (respektive ve sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou věc nabyl do svého vlastnictví) tím, že žaloba vůči němu byla pravomocně zamítnuta, se totiž již z povahy věci nemůže ocitnout v horším postavení, než v jakém by se nacházel, kdyby taková žaloba vůči němu nebyla vůbec podána nebo kdyby řízení o takové žalobě bylo zastaveno např. pro zpětvzetí žaloby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, ze dne 26. 9. 2011

31.03.2011 00:01

K formulaci žaloby na vydání (předání, resp. uchopení) držby

Formálně právním vyjádřením uplatněného nároku na vydání (předání, resp. uchopení) držby nemovité věci je i formulace žalobního petitu ústícího v požadavek, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci označenou nemovitost. Takový žalobní požadavek přitom může vycházet nejen v důsledku výkonu vlastnického práva žalobce k žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu § 126 odst. 1 a § 130, resp. § 131 obč. zák., ale i v důsledku požadavku na vrácení plnění (vrácení nemovitosti) z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 obč. zák.

Zatímco např. v případě reivindikačního sporu k vydání (předání, resp. uchopení) držby domu či bytu nebude zpravidla postačovat pouhé vyklizení domu či bytu žalovaným, nýbrž též jeho předání žalobci, i kdyby snad žalovaný tvrdil, že v domě či v bytě již fakticky nebydlí, v případě vydání (předání, resp. uchopení) držby např. pozemků požadavek na uložení povinnosti, aby žalovaný vyklidil předmětné pozemky a tyto předal žalobci, ztrácí praktický význam, pokud žalovaný tyto pozemky již nedrží a pro uchopení jejich držby není zapotřebí jejich předání (např. v situaci, kdy pozemky jsou volně přístupné). O jiný případ by se jednalo, pokud by pozemky byly např. oplocené se vstupní zamykatelnou bránou a bylo by tak nezbytné předat žalobci klíče od brány umožňující vstup na tyto pozemky.

Domáhá - li se vlastník vydání (vindikace) ve smyslu uchopení se držby nemovité věci (pozemku), musí znít žalobní petit na jeho vyklizení. Procesně právní teorie pak v souvislosti s tím dovozuje, že nemovitost je vyklizena tehdy, jestliže z ní povinný nejen odstranil všechny v ní (na ní) umístěné věci, nýbrž až tehdy, kdy ji učinil přístupnou oprávněnému [(předal mu klíče, odstranil uzávěry, apod.).

Jakkoliv s vydáním (předáním, resp. uchopením) držby nemovité věci je v soudní praxi spojován požadavek na formulaci žaloby na vyklizení nemovitosti, může v praxi nastat i situace, kdy žalobce buďto (z různých důvodů) nemá zájem o vyklizení nemovitosti a usiluje pouze o vydání (předání, resp. uchopení) její držby, anebo z důvodů učiněných právních úkonů oprávněným držitelem (žalovaným) se ani nemůže úspěšně domáhat vyklizení nemovitosti užívané např. detentorem (nájemcem). V takovém případě - vzhledem k absenci příslušné právní úpravy – by ovšem nebylo možno žalobu o vyklizení nemovitosti, jež by zde (za určitých podmínek - vzhledem k § 126 odst. 2 a § 130 odst. 2 obč. zák.) nemusela mít naději na úspěch, nahradit žalobou „o vydání (předání, resp. uchopení) držby“, nýbrž v závislosti na daných okolnostech případu by bylo možné domáhat se po žalovaném např. vydání příslušné (listinné) dokumentace nezbytné pro řádnou držbu nemovitosti nebo např. vydání (mezi držitelem a nájemcem) uzavřené nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl pronájem uvedené nemovitosti atd.

Prvotním předpokladem pro úspěch žaloby je tedy konstruování (formulování) žalobního petitu v intencích daného (hmotněprávního) pravidla chování, o jehož aplikaci (použití) žalobce usiluje. Poněvadž institut držby v občanském zákoníku neobsahuje práva a povinnosti související s „vydáním (předáním, resp. uchopením) držby“ (nemovité) věci, nýbrž se pouze v ustanoveních § 130 odst. 3 a 131 odst. 1 obč. zák. zmiňuje o vrácení, resp. vydání věci v souvislosti s právy a povinnostmi oprávněného, resp. neoprávněného držitele, nelze – též s přihlédnutím k procesní úpravě (občanskému soudnímu řádu) – dost dobře uvažovat o formulaci žalobního petitu např. na „vydání (předání, resp. uchopení) držby (specifikovaného) pozemku (domu atd.).“

V případě, kdy se držba předmětného pozemku žalobcem stala nesporná již tím, že rozhodnutím soudu bylo pravomocně deklarováno (určeno) jeho vlastnické právo k tomuto pozemku [a na straně žalovaného tak (objektivně) zanikla držební vůle (animus possidendi)], který žalovaný (ani prostřednictvím jiné osoby) v době rozhodování o určení vlastnictví již neužíval [absence znaku faktického ovládání věci (corpus possidendi)], je žaloba na vyklizení [z hlediska žalobcem zamýšleného způsobu vydání (předání, resp. uchopení držby)] takto volně přístupného a žalovaným neužívaného pozemku a jeho odevzdání žalobci nedůvodná. Jinými slovy řečeno, v popsaných souvislostech není zde již žádného důvodu takový pozemek žalobci vracet, resp. jej žalovaným vyklízet a odevzdávat žalobci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, ze dne 28. 2. 2010

15.02.2011 00:00

K počátku a zániku dobré víry držitele – nabyvatele nemovitosti

I. V případě, kdy je titulem držby převodní smlouva uzavřená a registrovaná státním notářstvím přede dnem 1. 1. 1993, tj. přede dnem účinností zákona č. 264/1992 Sb., mohl být nabyvatel v dobré víře, že se stal vlastníkem převáděných nemovitostí až od okamžiku, kdy se dozvěděl, že převodní smlouva byla registrována státním notářstvím. V uvedené době platilo a bylo samozřejmostí, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi občany nabývala účinnosti až registrací státním notářstvím – viz § 134 odst. 2 obč. zák. ve znění po novele č. 131/1982 Sb., podle kterého k účinnosti smlouvy o převodu nemovité věci bylo třeba registrace státním notářstvím, nešlo-li o převod do socialistického vlastnictví. Ostatně sama skutečnost, že se držitel chopil držby nemovitosti jen na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohla se zřetelem ke všem okolnostem založit dobrou víru držitele (nabyvatele), že je vlastníkem této nemovitosti.

II. Pro ztrátu dobré víry držitele věci není určující, kdy ztratí své dosavadní přesvědčení o svém vlastnictví, ale kdy se mu dostane informace objektivně způsobilé k tomu, aby zapochyboval, že mu věc náleží. Vlastník věci není ani povinen svá tvrzení, že věc patří jemu, dokládat. Pochybnost držitele může vyvolat i informace od jiné osoby než vlastníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4181/2008, ze dne 25. 1. 2011

03.08.2010 00:01

K vydržení části cizího pozemku (i) pro ostatní spoluvlastníky

Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby. Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem; není ani nutné fyzické převzetí věci držitelem.

V případě, kdy společnou nemovitost výlučně užívá jeden z podílových spoluvlastníků z titulu podílového spoluvlastnictví, přičemž z omluvitelného důvodu drží současně i sousedící část cizího pozemku, pak, naplňuje-li předpoklady vydržení, vydrží takový pozemek v zásadě nikoli výlučně pro sebe, ale do podílového spoluvlastnictví, tedy i pro ostatní spoluvlastníky podle poměru jejich spoluvlastnických podílů. Tento závěr by neplatil v případě, že by ostatní spoluvlastníci (neužívající předmětný pozemek) nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek jako spoluvlastníkům patří.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4166/2008, ze dne 19. 7. 2010

01.06.2010 23:36

Rc 114/2009

Odpůrčí nárok podle § 16 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31.12.2007 nelze uplatnit tím, že správce konkursní podstaty úpadce sepíše majetek, jenž v důsledku odporovatelného právního úkonu ušel z dlužníkova majetku, do konkursní podstaty. K prosazení tohoto nároku slouží odpůrčí žaloba.

Zakládaná akciová společnost má z hlediska oprávněnosti držby věcí odvíjející se od vkladu těchto věcí do jejího majetku stejnou víru (dobrou či zlou) jako tu, kterou byli při vložení těchto věcí nadáni její jediní zakladatelé.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2009, sp. zn. 29 Odo 788/2006)

05.11.2009 00:00

K vydržení spoluvlastnického podílu do společného jmění

Nabytí ideální poloviny věci děděním nebrání vydržení druhé ideální poloviny do společného jmění.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4111/2007, ze dne 16. 9. 2009