// Profipravo.cz / Promlčení

Promlčení

20.05.2020 00:01

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody dle § 99 IZ

Z vědomosti věřitele o tom, že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek jeho dlužníka, lze ve skutkové rovině nepochybně usuzovat, že pohledávka tohoto věřitele vůči dlužníku bude zřejmě uspokojena jen poměrně, respektive, že některé její části (typicky příslušenství) nebudou uspokojeny vůbec. Taková vědomost (že je zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka) však nemá žádnou vypovídací schopnost (pro účely zjištění počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle § 106 odst. 1 obč. zák.) ohledně toho, zda vůbec, případně v jakém rozsahu, mělo vliv na míru očekávaného uspokojení věřitelovy pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka protiprávní jednání některé z osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona spočívající v porušení povinnosti bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla, nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o úpadku dlužníka, podat jménem dlužníka insolvenční návrh na jeho majetek.

Ani případné zjištění nedostatečnosti majetku dlužníka v poměru k přihlášeným pohledávkám samo o sobě neříká (pro účely zjištění počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle § 106 odst. 1 obč. zák.) nic o tom, zda nějaká osoba konala před zahájením insolvenčního řízení protiprávně (v rozporu s ustanovením § 98 insolvenčního zákona) a zda takové protiprávní jednání mělo za následek vznik škody na majetku věřitele (věřitelů) co do snížení míry uspokojení pohledávek z majetku dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 339/2018, ze dne 30. 12. 2019

11.05.2020 00:01

Promlčení práva nezletilého na náhradu nemajetkové újmy dle § 2959 o. z.

Pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty nároku na odčinění duševních útrap nezletilých při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví osob jim blízkých podle § 2959 o. z. nelze aplikovat ustanovení § 622 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 79/2020, ze dne 13. 2. 2020

06.05.2020 00:01

Konec běhu promlčení práva podle § 408 odst. 2 obch. zák.

Pro běh speciální tříměsíční lhůty dle § 408 odst. 2 obch. zák., výjimečně prodlužující desetiletou promlčecí dobu podle § 408 odst. 1 obch. zák., je klíčový okamžik možnosti zahájení exekučního (vykonávacího) řízení), tedy den, kdy oprávněný mohl poprvé podat se všemi nezbytnými náležitostmi návrh na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí), patří-li mezi tyto náležitosti návrhu především existence oprávněnému svědčícího - formálně a materiálně vykonatelného - exekučního titulu. V případě exekučního titulu vydaného soudem je nezbytné opatření exekvovaného rozhodnutí doložkou právní moci a vykonatelnosti, které oprávněný nemůže dosáhnout dříve, než skončí (jakékoli) odvolací řízení, bylo-li včas proti exekučnímu titulu vyvoláno.

Exekuční soud je pravomocným rozhodnutím nalézacího soudu o odvolání vázán, z čehož plyne, že není oprávněn přezkoumávat případné vady odvolacího řízení, které rozhodnutí odvolacího soudu předcházely. Relevantní je pouze to, že včasným odvoláním bylo odvolací řízení zahájeno, právní moc a vykonatelnost exekučního titulu do rozhodnutí odvolacího soudu tím byla suspendována a že odvolací soud o odvolání rozhodl, neboť teprve následně mohla být vyznačena právní moc a vykonatelnost exekučního titulu (byť se zpětným datem) a oprávněný se mohl obrátit s návrhem na exekuční soud (ve smyslu § 408 odst. 2 obch. zák. „mohlo být zahájeno“ exekuční řízení).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 87/2019, ze dne 18. 2. 2020

08.04.2020 00:01

Počátek běhu promlčecí doby závazku ručitele nebo spoludlužníka

Splatnost závazků jednotlivých solidárních dlužníků nemusí být totožná a závazek každého z nich se promlčuje zvlášť. Rovněž splatnost závazků dlužníka vůči věřiteli a ručitele vůči věřiteli může být odlišná a jejich závazky se promlčují zvlášť. Právní vztahy mezi věřitelem a ostatními spoludlužníky a mezi věřitelem a ručiteli jsou relativně samostatné právní vztahy, a proto není důvodu, aby počátek běhu promlčecí doby závazku ručitele nebo spoludlužníka byl připínán k době podání přihlášky pohledávky věřitele do insolvenčního řízení vedeného proti obligačnímu dlužníku.

Neurčuje-li insolvenční zákon dále jinak (což v poměrech předmětného oddlužení v rozhodné době nečinil a ani nyní nečiní), nestává se nesplatná pohledávka vůči (insolvenčnímu) dlužníku splatnou jen proto, že ji věřitel přihlásil (mohl přihlásit) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5176/2017, ze dne 30. 12. 2019

02.03.2020 00:02

Promlčení práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky

Obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o. z.), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 o. z.

Právo vypovědět smlouvu o zápůjčce uzavřenou na dobu neurčitou promlčení nepodléhá. Toto oprávnění nemá majetkovou povahu (není majetkovým právem - § 611 o. z.), nýbrž je výrazem dispozičního oprávnění smluvní strany změnit obsah smluvního závazku.

Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu, pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Je chybné, v situaci, kdy nebyla splatnost zápůjčky výslovně sjednána, přesvědčení, že k promlčení takových pohledávek nemůže dojít, neboť běh promlčecí lhůty je spojen se splatností dluhu. V souladu s dosavadní rozhodovací praxí „nese možnost vyvolání splatnosti závazku s sebou současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku (…) první objektivní možnost výkonu práva je dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat“. V takových případech proto není pro počátek běhu promlčecí doby určující den splatnosti dluhu.

Promítnuto do poměrů nyní souzené věci to znamená, že nebyla-li splatnost dluhu (vrácení zápůjčky) dohodnuta, může již den následující po vzniku takového právního poměru zapůjčitel smlouvu o zápůjčce vypovědět ve lhůtě šesti týdnů (§ 605 o. z.), a tím vyvolat její splatnost. Až uplynutím výpovědní lhůty se právo zapůjčitele na vrácení zápůjčky stává nárokem s účinky actio nata. Tento okamžik je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 o. z. Proto pro počátek běhu obecné promlčecí doby je tedy rozhodným den, který následuje po okamžiku, kdy nastalo actio nata, a nikoli den, kdy nastala splatnost dluhu v důsledku výpovědi. Přijetí opačného názoru by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu v situaci, kdy právo podat výpověď smlouvy o zápůjčce sjednané bez dohody o okamžiku splatnosti se nepromlčuje. Z tohoto pohledu pak není určující otázka promlčení práva podat výpověď smlouvy o zápůjčce, nýbrž promlčení práva požadovat vrácení zápůjčky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, ze dne 28. 11. 2019

26.02.2020 00:02

Promlčení práva na pojistné plnění ve smyslu § 635 odst. 2 o.z.

I. Právo na pojistné plnění se ve smyslu ustanovení § 635 odst. 2 o. z. promlčuje nejen současně s uplynutím objektivní promlčecí lhůty stanovené pro právo na náhradu škody, ale i uplynutím promlčecí lhůty subjektivní.

II. Dovolatel ve svém podání vyslovuje názor, že ustanovení § 635 odst. 2 o. z. se v případě práva na pojistné plnění z titulu odpovědnosti z provozu vozidla u poškozeného neaplikuje. Dané ustanovení se má aplikovat pouze v případě odpovědnosti, kdy je poškozený uspokojen prostřednictvím škůdce, tj. v případě, kdy škůdce (pojištěný) poskytne poškozenému plnění z titulu náhrady jím způsobené škody a toto plnění následně požaduje po pojišťovně. I na tuto otázku nastíněnou dovolatelem je třeba odpovědět negativně. Takový výklad občanský zákoník nepřipouští a ani sám dovolatel neuvádí, z čeho ho dovozuje. Občanský zákoník hovoří přímo o právu na pojistné plnění a nerozlišuje situace, kdy vznikne poškozenému právo přímo na pojistné plnění od pojišťovny a kdy mu hradí škodu škůdce, který následně požaduje uhrazené plnění po pojišťovně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, ze dne 28. 11. 2019

19.02.2020 00:02

Promlčení povinnosti zaměstnance platit úroky z prodlení

Povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním svého závazku; tímto dnem počíná běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí „jako celek“. Ze samotného uznání jistiny nelze dovozovat, že byl učiněn i úkon uznání příslušenství. Proto nebylo-li právo na úrok z prodlení písemně uznáno, promlčuje se v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4616/2018, ze dne 19. 11. 2019

19.02.2020 00:00

Počítání běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk

U odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončí odsouzením, vychází judikatura Nejvyššího soudu konstantně ze závěru, že odpovědnostním titulem je usnesení o zahájení trestního stíhání, které se následně ukázalo být nedůvodným. Pro určení, podle kterého občanského zákoníku postupovat podpůrně při počítání běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk, je proto v případě újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním potřeba vyjít z data, kdy bylo poškozenému sděleno obvinění.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1769/2017, ze dne 27. 11. 2019

11.02.2020 00:01

K počátku běhu subjektivní promlčecí doby

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný. Vědomost poškozeného pak musí být taková, jaká je zapotřebí k podání žaloby.

Z odůvodnění posuzovaného rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, kdy žalobkyně získaly takové vědomosti, které jim umožňovaly učinit závěr o tom, že žalovaná 2) pravděpodobně odpovídá za škodu. Samotná skutečnost, že žalovaná 2) je vlastníkem zřícené budovy, totiž nemusela znamenat, že se zároveň jedná o osobu odpovědnou za škodu. V tak složité situaci, kterou bezpochyby provádění stavebních prací v uvedeném případě bylo, nelze automaticky předpokládat, že za škodu odpovídá vlastník zřícené budovy, jestliže se na stavební činnosti podílely i jiné subjekty. Samotnou vědomost, kdo je vlastníkem zřícené budovy, tedy nelze považovat za zjištění osoby odpovědné za škodu, jak tomu bylo v případě řešeném Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 61/2003, kdy ovšem šlo o dřívější zvláštní objektivní odpovědnost vlastníka nemovitosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti chodníku před touto nemovitostí, a kdy tedy již ze samotného vlastnictví nemovitosti bylo možno usuzovat na odpovědnou osobu. Nyní projednávaný případ se odlišuje tím, že žalobkyně sice od počátku věděly, při jaké škodní události byl usmrcen jejich otec, avšak z hlediska běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody proti vlastníku nemovitosti je za takové situace podstatná odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost o tom, že smrt byla způsobena porušením právní povinnosti vlastníka při stavební činnosti (případně zákonem kvalifikovanou okolností, zakládající objektivní odpovědnost, např. z provozní činnosti) nikoli jen teoreticky v úvahu přicházející možnost tohoto důvodu úmrtí odvozovaná z pouhého faktu, že žalovaná byla vlastníkem zřícené budovy. Zároveň platí, že promlčecí doba běží samostatně vůči každému z více odpovědných subjektů, nikoliv vůči všem společně až od naplnění předpokladů o vědomosti poškozeného o všech škůdcích či naopak o některých z nich. Není tedy vyloučeno, že poškozený se teprve postupně po smrti osoby blízké dozvídá skutečnosti, které mu umožňují učinit si dostatečně opodstatněný závěr o odpovědnosti jednotlivých potenciálních škůdců. Závěru odvolacího soudu, že žalobkyně měly vědomost o osobě škůdce v okamžiku, kdy měly možnost zjistit vlastníka objektu, tedy ze všech těchto důvodů není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2930/2019, ze dne 14. 11. 2019

17.01.2020 00:04

ÚS: Změna ustálené judikatury ohledně promlčitelnosti práva

V horizontálních právních vztazích se zpravidla uplatní zásada incidentní retrospektivity judikaturního odklonu a změněný právní názor bude aplikován na všechna již probíhající a v budoucnu zahájená řízení. Při aplikaci nového právního názoru je však vždy nutné zvážit, zda retrospektivní působení změny v ustálené judikatuře nepůsobí v konkrétním případě příliš tvrdě vzhledem k legitimnímu očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci staré judikatury.

Jelikož promlčecí lhůty představují zásah do základního práva na přístup k soudu potenciálních žalobců, je nutné při jejich použití v jednotlivých případech zkoumat, zda limitace neredukuje dané právo neproporcionálním způsobem porušujícím jeho podstatu. Při takovém posuzování je nutné zohlednit i předvídatelnost samotného použití promlčecích lhůt.

Nebyla-li promlčecí lhůta ohledně práva na náhradu nemajetkové újmy jasně určena (definována) zákonem ani ustálenou rozhodovací praxí soudů v okamžik vzniku rozhodné události, nemůže promlčecí lhůta z podstaty věci začít bez dalšího běžet. V důsledku aplikace „nového“ právního názoru na případ stěžovatelů promlčecí lhůta počala běžet a marně uplynula v době, kdy ustálená praxe soudů prosazovala názor, že ve vztahu k právu na náhradu imateriální újmy v penězích žádná promlčecí lhůta neběží. Uvedené posouzení časových účinků natolik zásadní judikaturní změny však nebylo proporcionální vůči právu stěžovatelů na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3500/18, ze dne 10. 12. 2019

08.11.2019 00:05

ÚS: Námitka promlčení vznesená exekutorem

Na stát (a v nyní rozhodované věci obdobně i na soudního exekutora) coby účastníka řízení nutno klást vyšší požadavky, co se týká akceptovatelnosti jeho některých procesních postupů a obrany (zde: námitka promlčení), zvláště je-li pasivně legitimován v řízení o náhradě škody (újmy), již měl při výkonu své činnosti způsobit. Takový přístup považuje Ústavní soud za zcela souladný s jeho ustálenou judikaturou preferující ochranu jednotlivce a jeho základních práv (svobod) v situacích, kdy stát musí odčinit jím způsobenou křivdu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1782/19, ze dne 8. 10. 2019

15.08.2019 00:00

Promlčecí lhůta dle § 32 odst. 3 OdpŠk ve vztahu k dosavadnímu účastníku

I pro účely stanovení počátku běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk se ve vztahu k dosavadnímu účastníku řízení, jehož účast na řízení končí, považuje za rozhodující právní moc usnesení o procesním nástupnictví vydaného podle § 107a o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1724/2017, ze dne 24. 4. 2019

12.07.2019 00:02

ÚS: Dopady uplatnění neplatné rozhodčí doložky před a po 11.5.2011

1. Zásada pacta sunt servanda je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost, která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a též judikatury Ústavního soudu.

2. Rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné exekuci v každé její fázi zastavit, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal.

3. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011 (tzn. před vydáním sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce), činili tak v období neustálené změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavění promlčecí lhůty. Protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu a nemůže s ním být spjato stavění promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.

4. V případě promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy mezi nebankovní úvěrovou společností (podnikatelem profesionálem) a dlužníkem (spotřebitelem) může soud prohlásit vznesení námitky promlčení dlužníkem za rozporné s dobrými mravy pouze ve výjimečných situacích. Za rozporné s dobrými mravy proto nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, stejně tak není v rozporu s dobrými mravy ani pasivita dlužníka při řešení závazku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 996/18, ze dne 4. 6. 2019

11.06.2019 00:01

Posouzení promlčecí doby podle dosavadních předpisů

Z ustanovení § 3036 o. z. vyplývá (a to ze spojení „..až do svého zakončení…“), že podle dosavadních předpisů (tedy podle obč. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby (actio nata), jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení - § 112 obč. zák.) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec.

Tam, kde ze zákona vyplývá, že dochází k přetržení běhu promlčecí doby, znamená to, že zároveň tímto okamžikem dochází i k ukončení jejího běhu, tedy k ukončení běhu původní („staré“) promlčecí doby a počíná běžet promlčecí doba nová, stanovená neodvisle na promlčecí době původní. Z hlediska ustanovení § 3036 o. z. (protože jde o okolnosti vážící se ke konci běhu promlčecí doby) pak uvedené je nutno posoudit podle dosavadních předpisů, tedy v tomto případě podle obč. zák.; aplikace ustanovení § 639 o. z., eo ipso § 2054 odst. 2 o. z. při posouzení otázky promlčení nároku, vzniklého podle právního jednání před 1. 1. 2014, je vyloučena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 292/2018, ze dne 12. 3. 2019

29.04.2019 00:01

Způsobilost pohledávek k započtení podle nového občanského zákoníku

I. Pro účely § 1987 odst. 1 o. z. je rozhodující to, zda započítávaná pohledávka je vskutku promlčena. Názor, že již samotným uplatněním námitky promlčení ztrácí pohledávka způsobilost k započtení, aniž by bylo třeba zkoumat, zda je skutečně promlčena a zdali bylo promlčení namítnuto po právu, je zjevně nesprávný.

II. Pro posuzování otázky způsobilosti pohledávek k započtení je rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla (srov. NS 32 Cdo 5234/2016; skutečnost, že se v tomto judikátu řeší kompenzabilita pohledávek ze smluvních závazků, na přenositelnosti tam vyslovených závěrů do přezkoumávané kauzy, v níž je k započtení namítána pohledávka z deliktu, ničeho nemění).

III. Promlčení pohledávky jejímu započtení nebrání, nastalo-li až poté, co se setkala s pohledávkou, na niž se zápočet provádí. Úvaze, zda započítávaná pohledávka byla z hlediska námitky promlčení kompenzabilní, musí tudíž předcházet závěr o tom, kdy se započítávané pohledávky setkaly, tedy kdy dospěla pohledávka později splatná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2959/2018, ze dne 6. 2. 2019

25.03.2019 00:01

Zavinění ve vztahu k neoprávněnému odběru plynu

Je zřejmý úmysl žalované, pokud bylo zjištěno, že po smrti smluvního odběratele se neúspěšně pokusila o uzavření smlouvy o dodávce plynu na své jméno, a přesto poté pokračovala v odběru bez smlouvy; nelze mít tedy pochyby o její vědomosti, že jí právo k odběru plynu nenáleží.

Ostatně, i kdyby žalovaná nedala najevo, že si je vědoma nutnosti mít uzavřenou smlouvu, musela mít jako každá běžná dospělá osoba průměrných vlastností povědomí, že zemní plyn není volným statkem, že jej lze odebírat jen na základě uzavřené smlouvy a že se za jeho odběr platí. Odebírala-li tedy žalovaná plyn navzdory tomu, že neměla uzavřenou smlouvu o odběru, přičemž věděla, že tak činí bez právního důvodu, musela být srozuměna i s neoprávněností svého počínání, jímž naplnila znaky neoprávněného odběru podle § 74 odst. 1 písm. a) energetického zákona, i se způsobením škody. Takové jednání nelze považovat za lhostejné, a tedy pouze nedbalostní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3009/2017, ze dne 13. 12. 2018

22.03.2019 00:05

ÚS: Promlčení nároku na náhradu škody na zdraví

Obecné soudy porušily formalistickým přístupem právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť se dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatelky, rozpory ve znaleckých posudcích a dospěly k ústavně nekonformnímu závěru o promlčení stěžovatelčina práva na odškodnění ztížení společenského uplatnění.

Z individuálních a specifických okolností přezkoumávané věci nebylo s ohledem na provedené dokazování podle Ústavního soudu možné dospět k závěru, že si stěžovatelka již v roce 2007 musela být subjektivně vědoma na základě informací, které jí mohly být jako laikovi zprostředkovány jen stanovisky odborníků, že její stav se již nezvratně ustálil bez ohledu na to, že budou prováděny další operace.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 774/18, ze dne 27. 2. 2019

15.01.2019 00:02

Promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění

Pro posouzení nároku na náhradu škody na zdraví, jestliže ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, se použije dosavadních právních předpisů; není důvodu, aby otázka promlčení takového nároku byla posouzena jinak. Pro aplikaci přechodného ustanovení obsaženého v § 3079 odst. 1 o. z. není rozhodující okamžik vzniku škody (újmy), nýbrž je toto časové pravidlo spojeno s okamžikem škodní události.

Koncepci samostatných nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 nelze chápat tak, že samostatné nároky vznikají bez souvislosti se samotnou škodní událostí. Všechny složky náhrady nemajetkové újmy na zdraví se řídí právní úpravou účinnou v době vzniku škodní události, neboť to je právní skutečnost, z níž jsou nároky odvozeny a za niž odpovídá škůdce.

Soudy u posuzovaného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění vzniklého v důsledku úrazu ze dne 11. 3. 2013 správně uzavřely, že jde o dvouletou promlčecí dobu dle § 106 odst. 1 obč. zák., jež se dle přechodného ustanovení § 3036 o. z. počítá od okamžiku ustálení zdravotního stavu poškozené, tj. 1. 4. 2014. Není přitom rozhodné, že se zdravotní stav poškozené ustálil až po nabytí účinnosti o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, ze dne 31. 10. 2018

08.01.2019 00:02

Zastavení exekuce z důvodu promlčení soudcovského zástavního práva

I. Vzhledem k tomu, že soudcovské zástavní právo má stejný obsah a hmotněprávní účinky jako jiná (jinak vzniklá) zástavní práva, od nichž se liší pouze způsobem svého zřízení, a že se též stejně realizuje, promlčuje se podle stejných pravidel jako jiná zástavní práva.

II. K zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva může dojít z důvodů uvedených v ustanovení § 268 odst. 1 OSŘ [s výjimkou písm. e)]; za podmínek uvedených v ustanovení § 268 odst. 4 OSŘ může být výkon rozhodnutí zastaven zčásti. Důvodem pro zastavení však nemohou být skutečnosti, které nastaly až po podání návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí, neboť soud může zastavit výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva pouze z důvodu, že neměl být nařízen buď vůbec, nebo jen pro nižší pohledávku. Tomu také odpovídá, že v případě zastavení výkonu rozhodnutí (zcela) soudcovské zástavní právo zanikne od počátku (ex tunc) a že v případě částečného zastavení výkonu rozhodnutí platí, že soudcovské zástavní právo bylo od počátku (s účinky ex tunc) zřízeno pouze pro pohledávku ve zbývající výši po částečném zastavení výkonu rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že promlčení soudcovského zástavního práva je skutečností nastalou až po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jeho zřízením, která není způsobilá odůvodnit závěr, že tento výkon rozhodnutí neměl být nařízen, nemůže být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Je proto správný závěr soudů, že za těchto okolností má žalobce, který namítá promlčení soudcovského zástavního práva zřízeného na předmětných nemovitostech, naléhavý právní zájem na určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy soudcovským zástavním právem, neboť bez tohoto určení by žalobce nemohl dosáhnout výmazu soudcovského zástavního práva z katastru nemovitostí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5209/2017, ze dne 23. 10. 2018

12.11.2018 00:00

Promlčení po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty

Je-li zástava pravomocně vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (obligačního dlužníka), zástavní právo již nemůže být v rámci konkursu realizováno a může být nadále uplatňováno jen v řízení o žalobě zástavního věřitele podané proti zástavnímu dlužníku. Pro stavení běhu promlčecí doby zástavního práva ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. není za těchto okolností významné, zda dále pokračuje konkursní řízení (popřípadě též řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášené do konkursu), nýbrž to, zda zástavní věřitel řádně pokračuje v řízení o zástavním právu zahájeném přihlášením pohledávky do konkursu s uplatněním práva na její oddělené uspokojení i poté, co byla zástava pravomocně vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (obligačního dlužníka). Tak je tomu tehdy, jestliže zástavní věřitel v přiměřené době po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty podá u soudu žalobu, kterou vůči zástavnímu dlužníku uplatní zástavní právo, a jestliže nebrání řádnému pokračování řízení zahájeného touto žalobou. Posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené době, bude vždy odvislé od konkrétních okolností případu.

Jestliže (podle okolností případu) zástavní věřitel v řízení řádně pokračuje podáním žaloby na uspokojení nároku ze zástavního práva, promlčecí doba zástavního práva nezačne dále běžet dnem právní moci rozhodnutí o vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty, ale její běh bude nadále přerušen až do pravomocného skončení tohoto (navazujícího) řízení. Kdyby však zástavní věřitel řádně v řízení nepokračoval, neboť by po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty v přiměřené lhůtě nepodal žalobu na uspokojení svého nároku ze zástavního práva, pokračoval by běh promlčecí doby právní mocí rozhodnutí soudu o vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1564/2018, ze dne 14. 8. 2018