// Profipravo.cz / Právní úkony

Právní úkony

10.12.2020 00:00

Nepojmenovaná smluvní klauzule utvrzující dluh

Ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane skutečnost, která nepředstavuje porušení smluvní povinnosti dlužníka, nepůjde o smluvní pokutu, nýbrž – podle okolností – o ujednání o odstupném, případně o ujednání nepojmenované smluvní klauzule utvrzující dluh.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 272/2020, ze dne 29. 7. 2020

19.11.2020 00:02

Ratihabice právního úkonu učiněného členem statutárního orgánu

Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 otázku dodatečného schválení právního úkonu učiněného členem statutárního orgánu obchodní společnosti „jejím jménem“ v rozporu se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku nezodpovídá. Jde tak o tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru v zákoně, kterou je třeba vyplnit analogickou aplikací pravidla obsaženého v § 33 odst. 2 obč. zák., které nejlépe odpovídá smyslu a účelu právní úpravy, tedy dovodit, že jednal-li člen statutárního orgánu za obchodní společnost sám, ačkoli dle způsobu jednání obchodní společnosti zapsaného v obchodním rejstříku tak měli činit dva či více jeho členů, je z tohoto právního úkonu zavázán jednající člen statutárního orgánu, ledaže obchodní společnost právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí.

Schválí-li obchodní společnost dodatečně právní úkon, který za ni učinil neoprávněný „zástupce“ (člen statutárního orgánu v rozporu s pravidlem „čtyř očí“), je tímto právním úkonem vázána od počátku (ex tunc).

Obchodní společnost může postupem podle § 33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválit právní úkon učiněný takovým neoprávněným „zástupcem“ (členem statutárního orgánu) i tehdy, nebyla-li třetí osoba (adresát právního úkonu) v dobré víře, že jednajícímu svědčí zástupčí oprávnění. Jinak řečeno, dobrá víra třetí osoby v zástupčí oprávnění jednajícího není podmínkou ratihabice podle § 33 odst. 2 obč. zák. Pravidlo upravené v § 33 odst. 3 obč. zák. „pouze“ znamená, že dodatečně neschválený právní úkon neoprávněného „zástupce“ (člena statutárního orgánu) učiněný vůči třetí osobě, která o nedostatku zmocnění věděla, neváže ani zastoupeného (obchodní společnost), ani neoprávněného „zástupce“ (jednajícího člena statutárního orgánu).

K dodatečnému schválení by mělo dojít bez zbytečného odkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je za ni učinil neoprávněný zástupce (člen statutárního orgánu), obchodní společnost dozví. Obchodní společnost se o těchto skutečnostech dozví tehdy, když se o nich dozví některý z členů statutárního orgánu odlišný od člena, který neoprávněně jednal, popř. jiná osoba, jejíž vědomost o této skutečnosti lze přičítat obchodní společnosti.

Obč. zák. neupravoval formu dodatečného schválení, volba formy dodatečného schválení závisí na obchodní společnosti. A to i tehdy, kdy zákon pro schvalovaný právní úkon formu stanoví. Vždy však musí být zjevné, že k tomu oprávněná osoba projevuje vůli jménem obchodní společnosti dodatečně schválit určitý právní úkon, učiněný za obchodní společnost neoprávněným zástupcem (členem statutárního orgánu).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 760/2019, ze dne 24. 8. 2020

05.11.2020 00:01

Platnost ujednání neupraveného zákonem („automatické odstoupení“)

Samotná skutečnost, že zákon s určitým ujednáním stran výslovně nepočítá, neznamená, že by takové ujednání strany nemohly uzavřít a že by jím neměly být vázány. Pouze tehdy, odporuje-li určité ujednání smyslu a účelu určité právní normy, lze uvažovat o jeho neplatnosti (pakliže to smysl a účel dotčené právní normy vyžaduje).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 684/2020, ze dne 9. 9. 2020

02.11.2020 00:01

Absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek

I. Postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována (není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné). Jinak řečeno, na postupníka nemůže přejít více práv nebo práva (oprávnění) v lepší kvalitě, než jaká svědčila postupiteli.

II. Insolvenční správce se může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 235 a násl. ins. zák. určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil. Převede-li však ten, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil, majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu až poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, jde o neplatný právní úkon (jednání) ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. - za podmínek uvedených v ustanovení § 588 o. z. neplatný absolutně, který nemůže mít za následek změnu majitele hodnot nabytých odporovatelným právním úkonem (jednáním).

Absolutně neplatným je podle ustanovení § 588 o. z. – mimo jiné – právní jednání (úkon), které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Jestliže v dané věci k postoupení pohledávek, jejichž úhrada je složena v soudní úschově, došlo v době, kdy již byla proti postupiteli podána žaloba na určení, že právní úkony (jednání) dlužníka (postoupení stejných pohledávek na postupitele) nejsou vůči věřiteli právně účinné, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby a tedy obejít celý díl 2 Neúčinnost právních úkonů hlavy VII části první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je zřejmé, že šlo o právní úkon (jednání), který odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4036/2019, ze dne 3. 8. 2020

03.08.2020 00:02

Nedodržení formy smlouvy mezi jednočlennou společností a společníkem

I. Ustanovení § 13 z. o. k. chrání právní jistotu (předem neurčeného okruhu) třetích osob, zejména pak věřitelů společnosti a společníka, před případným nekorektním jednáním společníka a zástupce společnosti v jedné osobě; tím současně chrání i podnikatelské prostředí jako takové. Z popsaného smyslu a účelu § 13 z. o. k. vyplývá, že důsledkem nedodržení písemné formy s úředně ověřenými podpisy požadované tímto ustanovením je neplatnost dotčené smlouvy uzavřené mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem. Jelikož právní normy chránící právní jistotu patří mezi právní normy chránící veřejný pořádek, je na místě závěr, že porušení § 13 z. o. k. vede (zpravidla) i k narušení veřejného pořádku.

II. Ne každé odchýlení od právní normy chránící veřejný pořádek lze bez dalšího kvalifikovat jako její porušení, resp. jako narušení veřejného pořádku způsobující absolutní neplatnost právního jednání ve smyslu § 588 o. z. Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2, části věty před středníkem o. z. pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů, či jiných hodnot. Stejně jako v případě jiných hodnot (účelů) chráněných právními normami, i v případě veřejného pořádku je vždy třeba posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy, či zda tento smysl a účel zachovává, byť tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy.

Rovněž v případě nedodržení požadavku stanoveného § 13 z. o. k. je tak nutné vždy posuzovat, zda s ohledem na okolnosti konkrétního případu nebyl naplněn smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené přesto, že jednající společník nedodržel postup podle označeného ustanovení.

Uzavře-li například společnost zastoupená jediným společníkem smlouvu se svým jediným společníkem v elektronické podobě s využitím elektronické identifikace prostřednictvím kvalifikovaného systému elektronické identifikace podle zákona č. 250/2017 Sb., a připojí-li jediný společník (jednající jak za společnost, tak i za sebe samého) uznávaný elektronický podpis, bude zpravidla na místě závěr, že smysl a účel požadavku § 13 z. o. k. byl naplněn a k narušení veřejného pořádku (přes nedodržení § 13 z. o. k.) nedošlo.

Řečené platí i tehdy, kdy sice společník svým jednáním smysl a účel § 13 z. o. k. nenaplnil, nicméně s ohledem na okolnosti konkrétní věci není pochyb ani o obsahu posuzovaného právního jednání, ani o tom, že a kdy bylo učiněno (a že následně nedošlo k „úpravě“ obsahu či data jediným společníkem); ani v tomto případě totiž nedochází k ohrožení práv či oprávněných zájmů třetích osob, a tudíž ani k narušení veřejného pořádku.

Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud bez dalšího, že posuzované právní jednání (zápočet vzájemných pohledávek) je absolutně neplatné podle § 588 věty první o. z., aniž by posoudil, zda s ohledem na okolnosti projednávané věci nelze považovat za jednoznačné, zda, kdy a jaké právní jednání (započtení) společnost a její jediný společník v projednávané věci učinili (a že následně nedošlo k „úpravě“ jeho obsahu či data), je jeho právní závěr o neplatnosti započtení předčasný.

III. Není-li požadavek ustanovení § 13 z. o. k. dodržen, může dotčený společník zjednat nápravu tím, že tuto vadu (absenci písemné formy, popř. úředního ověření podpisu) dodatečně zhojí. S ohledem na smysl a účel § 13 z. o. k. však bude mít tato konvalidace účinky ex nunc; účinky právního jednání nenastanou dříve, než je naplněna písemná forma a než jsou úředně ověřeny podpisy.

IV. Ačkoliv se § 13 z. o. k. výslovně vztahuje toliko na smlouvy (dvoustranná právní jednání), lze za pomoci argumentu a simili (per analogiam) dovodit, že dopadá i na právní jednání jednostranná, adresovaná společností zastoupenou jejím jediným společníkem tomuto společníku, popř. adresovaná jediným společníkem „své“ společnosti. Smysl a účel požadavku na písemnou právní formu a úřední ověření podpisu vyžaduje shodný přístup i k jednostranným právním jednáním.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 ICdo 36/2020, ze dne 10. 6. 2020

03.08.2020 00:02

Absolutní neplatnost právního jednání zjevně narušujícího veřejný pořádek

I. Vyžaduje-li smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání, aby její nedodržení bylo stiženo neplatností, pak tentýž smysl a účel právní normy je nutné zohlednit při posouzení, zda je důsledkem neplatnost relativní či absolutní (tedy, zda k ní má soud přihlédnout toliko k námitce oprávněné osoby či z úřední povinnosti).

II. Veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu.

III. Adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat.

IV. Ne každé odchýlení od právní normy chránící veřejný pořádek lze bez dalšího kvalifikovat jako její porušení, resp. jako narušení veřejného pořádku. Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2, části věty před středníkem o. z. pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů, či jiných – v § 1 odst. 2 o. z. výslovně nezdůrazněných – hodnot. Stejně jako v případě jiných hodnot (účelů) chráněných právními normami, i v případě veřejného pořádku je vždy třeba posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy, či zda tento smysl a účel zachovává, byť tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 ICdo 36/2020, ze dne 10. 6. 2020

30.06.2020 00:02

Přihlédnutí soudu ke zdánlivosti právního jednání

I. Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží i bez návrhu účastníků řízení (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval.

II. Jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze „zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny.

Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Má-li být simulovaným právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.

III. Zdánlivost (nicotnost) právního jednání je třeba odlišovat od jeho neplatnosti. Právní jednání může být neplatné, jen jestliže není zdánlivé (nicotné), neboť na takové právní jednání se hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo.

IV. V projednávané věci podle skutkových zjištění soudů žalovaný a žalobkyně uzavřeli pracovní smlouvu nikoli proto, aby žalobkyně konala práci pro žalovaného, ale jejím účelem bylo zajistit manželovi žalobkyně za jím odvedenou práci „příjmy nepodléhající konkursu“. Soudy proto správně posoudily pracovní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako simulované (předstírané) právní jednání (jednání, které bylo činěno jen „naoko“) žalobkyně a žalovaného, jejichž projevená vůle nebyla vážná ve smyslu ustanovení § 552 o. z., neboť nesměřovala k vyvolání právních následků, které jsou s uzavřením pracovní smlouvy spojeny. Ke zdánlivosti (nicotnosti) tohoto právního jednání soudy správně přihlédly i bez návrhu účastníků (z úřední povinnosti) a v souladu se zákonem dovodily, že touto „pracovní smlouvou“ nebyl (nemohl být) mezi žalobkyní a žalovaným založen pracovní poměr. Na tom, že mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, nemůže nic změnit ani zjištění soudů o některých občasných činnostech, které žalobkyně jménem žalovaného prováděla i před uzavřením „pracovní smlouvy“ a které představovaly jen „příležitostnou výpomoc manželovi“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, ze dne 31. 3. 2020

24.06.2020 00:02

Platnost ujednání o paušalizované náhradě nákladů

Ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane jiná skutečnost, než je porušení smluvní povinnosti, nepůjde sice o smluvní pokutu, nicméně půjde o platné ujednání, které se podle okolností posoudí jako ujednání o odstupném, případně jako ujednání nepojmenované smluvní klauzule.

Ujednání stran o tom, že „příkazník může od příkazce požadovat úhradu nákladů v určité paušalizované výši, pokud příkazce odstoupí od smlouvy nebo od projektu před datem podání žádosti o poskytnutí dotace, popřípadě tuto smlouvu před datem podání žádosti o poskytnutí dotace vypoví bez zavinění příkazníka“, není ujednáním o smluvní pokutě dle § 2048 o. z., které by bylo stiženo neplatností. Aplikace výkladových pravidel podle § 555 a násl. o. z. může vést k závěru, že takové ujednání bude posouzeno jako odvolání příkazu podle § 2443 o. z., které je jednostranným právním jednáním příkazce svou povahou obdobným výpovědi a které vede k zániku závazku založeného příkazní smlouvu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, ze dne 18. 3. 2020

07.05.2020 00:01

ÚS: K prioritě výkladu smlouvy, který zachovává právní účinky

Veřejná moc musí při posuzování soukromoprávních jednání postupovat vždy v souladu s právem na svobodné jednání ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny a se zásadou pacta sunt servanda vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tyto ústavní principy je nutno respektovat i ve vztahu k jednotlivým smluvním ujednáním. Vždy je třeba upřednostnit výklad smlouvy či smluvního ujednání, který zachovává jejich právní účinky, před výkladem, jenž jim je upírá.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3379/19, ze dne 6. 3. 2020

05.05.2020 00:02

K platnosti dodatku smlouvy při nedodržení dohodnuté formy právního jednání

Výhradu formy (ať již nezbytné pro uzavření původní smlouvy nebo nezbytné pro její změnu) je samozřejmě možno později opustit. Dohodou o opuštění dříve vyhrazené formy je tedy možno se z výhrady vyvázat, a to i v jiné formě. Vyžaduje se však, aby strany učinily nejen neformální právní jednání samotné, nýbrž aby současně opustily (ať již v jakékoliv formě) i dříve ujednanou výhradu formy, což musí být prokázáno a doloženo; v tomto smyslu tudíž jde o vyvratitelnou právní domněnku. Může nepochybně jít o součást stejného aktu ve skutkovém smyslu, právně však jde o dvě skutečnosti – dohodu o opuštění sjednané formy, pro niž je právně významné i následné chování stran, a samotné neformální právní jednání. Samotné neformální právní jednání pro opuštění sjednané formy nepostačuje. Bude-li však z okolností konkrétní věci zřejmé, že strany chtějí být uzavřeným právním jednáním vázány i při nedodržení smluvené formy, mělo by jít o vázanost platnou.

V projednávané věci se účastnice v čl. 15 odstavci 15.4 nájemní smlouvy dohodly, že může být měněna pouze „písemnými dodatky, podepsanými oběma stranami, přičemž podpisy stran musí být úředně ověřeny“. Dohodnutý požadavek úředního ověření podpisů lze považovat za jakési zpřísnění smluvené písemné formy, které (toliko) zvyšuje právní jistotu jednajících subjektů (odhlédnuto od případů, kdy existenci úředně ověřených podpisů vyžaduje k platnosti právního jednání přímo zákon, neboť o takovou situaci v projednávané věci nejde).

Z písemných dodatků č. 1 až 3 k nájemní smlouvě vyplývá, že smluvní strany již v úvodu každého z nich konstatovaly, že v souladu s ustanovením čl. 15 odstavce 15.4 uzavírají dodatek k nájemní smlouvě, avšak na žádném z nich jejich podpisy nebyly úředně ověřeny. Odvolávaly-li se však na uvedený článek nájemní smlouvy, bylo jim již při uzavírání dodatku č. 1 nepochybně známo, že pro změnu nájemní smlouvy si dohodly dodatky v písemné formě s úředně ověřenými podpisy. Jestliže již dodatek č. 1 uzavřely sice v písemné formě, avšak přes uvedené ujednání, na něž v něm výslovně odkázaly, bez úředně ověřených podpisů, zastává dovolací soud názor, že i s přihlédnutím k jejich následnému jednání a chování tím konkludentně opustily dříve (v nájemní smlouvě) dohodnutou zpřísněnou písemnou formu s úředně ověřenými podpisy s tím, že nadále půjde o písemné dodatky k nájemní smlouvě opatřené prostými podpisy. Z tohoto důvodu musejí být dodatky vázány.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3501/2019, ze dne 22. 1. 2020

17.04.2020 00:05

ÚS: Princip autonomie vůle při posuzování smluv obecnými soudy

1. Autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu a jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy. Má dvě strukturální dimenze: (1.) státní mocí lze do autonomní sféry jednotlivce (včetně jeho autonomních volních projevů) zasahovat jen v rámci daném výslovným svolením (pokynem) zákonodárce, a (2.) jednotlivec může v rámci činit vše, co mu zákon nezakazuje (nebo v čem ho neomezuje). V této druhé dimenzi je pak autonomie vůle vůči státní moci přímo vykonatelná.

2. Bezprostřední aplikovatelnost autonomie vůle se projevuje v tom, že interpretuje-li soud v soudním řízení mezi účastníky uzavřenou smlouvu, musí k ní přistupovat nikoliv tak, že tato má být bezvadná, ale tak, že v ní jednotlivec vyjádřil, co chce (resp. co chtěl) dosáhnout. Jednotlivec tedy činí, co mu zákon nezakazuje a soud jej výkladem jeho právního jednání (např. interpretací jím uzavřené smlouvy) nesmí nutit k tomu, co mu zákon výslovně neukládá. Prioritu musí mít proto výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá.

3. Naznačenému principu ovšem nutno rozumět nikoliv (jen) tak, že by měl bránit zásahům veřejné (v tomto případně soudní) moci do smluvní volnosti, ale je nutno jej chápat tak, že soud musí při řešení sporů identifikovat ekonomický účel právního jednání (smlouvy) a tuto hospodářskou funkci se snažit zachovat (to samozřejmě jen tehdy, neodporuje-li takový hospodářský účel smlouvy zákonu, dobrým mravům atp.).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 392/20, ze dne 10. 3. 2020

07.04.2020 00:02

Posouzení svobody vůle zaměstnance při pracovněprávním jednání

I. Má-li právní (pracovněprávní) jednání (navenek projevená vůle) účastníka právního vztahu odpovídat jeho vlastní vůli, musí být výsledkem jeho vnitřního (duševního) rozhodovacího procesu. Jen tehdy lze usuzovat na to, že vůle účastníka byla svobodná. Vůle není svobodná, byla-li utvořena pod vlivem bezprávné výhrůžky (psychického donucení, vis compulsiva), neboť vůle zde není projevem přání jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu, ale jednající je přinucen ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (důvodného strachu).

Od bezprávné výhrůžky je třeba odlišovat fyzické násilí (fyzické donucení, vis absoluta) a též tíseň, kterou se rozumí nejen objektivní hospodářský nebo sociální stav, nýbrž i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.) jednajícího, bez něhož by takové právní jednání neučinil, ale nejedná nesvobodně, neboť jeho vůle není ovlivňována fyzickým nebo psychickým násilím (nátlakem).

II. O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon (nyní právní jednání) se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) uzavřeného pod jeho vlivem; tak je tomu například v případě, kdy zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě. Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Právní jednání donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu, anebo od třetí osoby.

III. Z ustanovení § 587 odst. 1 o. z. a jeho dikce „má právo namítnout neplatnost právního jednání“ vyplývá, že občanský zákoník spojuje s bezprávnou výhrůžkou následek v podobě relativní neplatnosti právního (pracovněprávního) jednání.

Dovolání se neplatnosti právního (pracovněprávního) jednání ve smyslu ustanovení § 587 odst. 1 o. z. představuje právní jednání. Z jeho obsahu – jakožto projevu vůle, který lze učinit pouze jednáním a jen výslovně – musí být patrno (jako jeho tzv. podstatné náležitosti), že se jím uplatňuje neplatnost konkrétního právního jednání, a musí v něm být označena vada (nedostatek svobody vůle) dotčeného právního jednání, která způsobila jeho neplatnost, a to včetně vyjádření okolností, v nichž je nedostatek svobody vůle (bezprávná výhrůžka) spatřován. Jedná se o jednostranné právní jednání adresované druhému účastníku právního (pracovněprávního) vztahu, jehož právní následky nastávají okamžikem, kdy došel adresátu. Forma tohoto právního jednání není zákonem stanovena.

IV. Neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru učiněné pod vlivem bezprávné výhrůžky je třeba, kromě dovolání se její neplatnosti ve smyslu ustanovení § 587 o. z., uplatnit také – jak vyplývá z ustanovení § 72 zák. práce – podáním žaloby u soudu. Chce-li tedy zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z dohody o rozvázání pracovního poměru, musí podat u soudu žalobu o určení neplatnosti dohody, a to nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Dovolání se neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 587 o. z. na jedné straně a včasné podání žaloby o určení neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ustanovení § 72 zák. práce na straně druhé jsou (samostatnými) předpoklady, které musí být oba splněny k tomu, aby soud svým rozhodnutím určil (mohl určit) zaměstnancem nebo zaměstnavatelem požadovanou neplatnost právního jednání. Oprávněný účastník se může dovolat neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru nejen před zahájením soudního řízení, ale i kdykoli v průběhu řízení, a to až do vyhlášení (vydání) rozhodnutí, kterým se řízení o věci končí. Protože jde o hmotněprávní jednání, může být dovolání se neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru učiněno také vůči soudu [prostřednictvím žaloby nebo jiného podání (úkonu)]; v tomto případě je účinné vůči druhému účastníku pracovního poměru od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl.

Bezprávná výhrůžka může být v soudním (nebo jiném) řízení uvažována na základě jen těch okolností, v nichž podle názoru oprávněného účastníka (toho, kdo právní jednání učinil pod vlivem bezprávné výhrůžky) spočívá a které proto ve svém projevu vůle, jímž uplatnil relativní neplatnost právního jednání, označil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, ze dne 19. 12. 2019

09.03.2020 00:02

Náhrada škody při relativní neúčinnosti právního jednání

Ustanovení § 596 o. z. stanoví právo věřitele na náhradu škody cestou relativní neúčinnosti v případech, kdy k věci nabyla třetí osoba (další nabyvatel) právo, kterému nelze odporovat. Uvedené právo má věřitel proti tomu, proti němuž se mohl neúčinnosti právního jednání dříve dovolat (tj. proti nabyvateli od dlužníka) a za jehož držby vzniklo právo dalšímu nabyvateli.

Čistě jazykovým výkladem lze dospět k závěru, že § 596 o. z. se užije při jakémkoliv nabytí práva k věci dalším nabyvatelem, tedy i při nabytí nejširšího věcného práva – práva vlastnického. Nárok na náhradu škody dle § 596 o. z. se odvozuje od počínání nabyvatele od dlužníka (nikoliv objektivní kategorie), který věc převedl na dalšího nabyvatele, a může zakládat i jiné nároky typické pro odpovědnostní vztahy, například náhradu zbytečně vynaložených nákladů či ušlý zisk. Protože však jde o nárok na náhradu škody, vyžaduje se zaviněné porušení zákonné povinnosti škůdce (nabyvatele od dlužníka při nakládání s věcí, jíž nabyl od dlužníka) vedoucí v příčinné souvislosti ke vzniku újmy. Tento nárok nezaniká prekluzí, nýbrž jako jiné škodní nároky se může promlčet v systému promlčecích lhůt a soud jej v případě vznesení námitky promlčení nemůže žalobci přiznat.

Ustanovení § 595 o. z. se pak vztahuje nejen na tyto případy, nýbrž i na ostatní situace, kdy se věřitel z ušlé věci nemůže uspokojit z jiných důvodů, než že na věci vázne právo třetí osoby, které tomu brání (například věc zanikla). Je tedy zřejmé, že hypotézy obou těchto norem nejsou shodné a že se vzájemně překrývají. Tomu odpovídá i okolnost, že se liší jejich právní důsledky. V případě objektivně vzniklého stavu nemožnosti využít institut relativní neúčinnosti (§ 595 o. z.) náleží věřiteli náhrada odpovídající částce, o kterou bylo zkráceno uspokojení jeho pohledávky. Vzhledem k přísnému objektivnímu charakteru podmínek vzniku tohoto nároku jej zákon omezuje prekluzivní lhůtou, v níž musí být uplatněn, podobně jako samo uplatnění relativní neúčinnosti.

Není tedy správné omezovat dopad ustanovení § 596 o. z. jen na případy, kdy věc neopustí vlastnictví osoby, která ji nabyla při zkracujícím právním jednání dlužníka, ale její hodnota je snížena zřízením práva ve prospěch dalšího nabyvatele, které snižuje i hodnotu vymožitelného plnění. Jak s ohledem na jazykový výklad § 595 a § 596 o. z., tak na logickou provázanost obou ustanovení, jakož i na smysl úpravy směřující jak k ochraně věřitele, tak dobrověrného nabyvatele, není rozumného důvodu vylučovat z dosahu § 596 o. z. takové případy vzniku práva třetí osoby, jímž je i samotné vlastnické právo. Podle nové úpravy se přitom neuplatní pravidlo absolutní neplatnosti takového právního jednání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 455/2018, ze dne 28. 11. 2019

21.01.2020 00:02

Neplatnost ujednání o jiném způsobu uspokojení zastavené pohledávky

I. Jiný způsob uspokojení zástavního věřitele ze zástavy než zpeněžením zástavy ve veřejné dražbě nebo prostřednictvím soudního prodeje zástavy musí být v dohodě uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavcem (zástavním dlužníkem) sjednán tak, aby nezávisel pouze na vůli zástavního věřitele a aby umožňoval splnění povinnosti zástavního věřitele postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za obvyklou cenu (srov. NS 21 Cdo 5983/2017).

V nyní projednávané věci jde o posouzení ujednání zástavní smlouvy, které zní: „Kdykoliv poté, co nastane případ porušení smlouvy, je zástavní věřitel oprávněn, avšak nikoliv povinen, realizovat zástavní právo k předmětu zástavy a dosáhnout uspokojení zajištěných pohledávek z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy, a to některým z postupů stanovených příslušnými obecně závaznými právními předpisy, vybraným na základě vlastního uvážení, a to včetně přímého prodeje postupem v souladu s § 1365 o. z.“. Jedná se o to, zda uvedené ujednání o způsobu uspokojení zástavního věřitele ze zástavy splňuje výše uvedený požadavek, tedy že (přímé zpeněžení předmětu zástavy) nezávisí pouze na vůli zástavního věřitele a umožňuje splnění povinnosti zástavního věřitele postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka.

Z hlediska ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) o. z. je zde významné pouze to ujednání, které se vztahuje k dohodě o jiném způsobu uspokojení zastavené pohledávky (než zpeněžením zástavy ve veřejné dražbě nebo prostřednictvím soudního prodeje zástavy), tedy ujednání, že zástavní věřitel je oprávněn realizovat zástavní právo k předmětu zástavy a dosáhnout uspokojení zajištěných pohledávek z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy přímým prodejem postupem v souladu s § 1365 o. z. Je zřejmé, že konkrétní způsob zpeněžení zástavy sjednán nebyl a nabízí se tak celá řada možností zpeněžení (přímo zástavním věřitelem, formou dražby, aukce, třetí osobou apod.), které jsou dány na výběr zástavnímu věřiteli (srov. slova „na základě vlastního uvážení“ v ujednání zástavní smlouvy). Jinak řečeno, způsob (forma) zpeněžení předmětu zástavy je tak dán na libovůli zástavního věřitele a jeho podmínky přesně stanoveny nejsou; pouhý odkaz na zákonné omezení tak nepostačuje. Závěr odvolacího soudu, že posuzované ujednání v zástavní smlouvě je v rozporu s ustanovením § 1315 odst. 2 písm. b) o. z. a že je z tohoto důvodu neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je proto správný.

II. Je-li právní jednání neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., jde o neplatnost absolutní v případě, že právní jednání „zjevně narušuje veřejný pořádek“ (§ 588 věta první o. z.); jestliže takové právní jednání veřejný pořádek nenarušuje nebo jestliže se nejedná o narušování „zjevné“, je právní jednání i v tomto případě neplatné jen relativně.

Pojem „veřejný pořádek“ není zákonem definován; důvodová zpráva k občanskému zákoníku v obecné rovině veřejný pořádek v poměrech soukromého práva chápe jako jednu z podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu článku 9 odst. 2 Ústavy. Jde o soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, které však na rozdíl od dobrých mravů mají původ v samotném právním řádu a nikoliv v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Veřejný pořádek – jako kritérium omezující autonomii vůle – se občanský zákoník nepokouší blíže definovat, neboť to v právní normě není možné, stejně jako není možné právní normou definovat dobré mravy. Orientačně lze vyjít z pojetí, že veřejný pořádek prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší společnosti. V obecné rovině tak lze pod pojmem veřejného pořádku chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná.

III. Případné porušení ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) o. z. v zástavní smlouvě uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, který není spotřebitelem ani člověkem, jenž je malým nebo středním podnikatelem, nepředstavuje zjevné narušení veřejného pořádku ve smyslu ustanovení § 588 o. z.; způsobuje proto pouze relativní neplatnost tohoto právního jednání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1961/2019, ze dne 22. 10. 2019

08.01.2020 00:01

K interpretaci ujednání pojistné smlouvy pojistitelem

Při interpretaci obsahu právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. bylo třeba přihlížet k projevené vůli toho, kdo právní úkon učinil, přitom obč. zák. neobsahoval konkrétní výčet skutečností, které je třeba zohledňovat, naopak je judikatorně ustáleno, že soud může přihlížet ke všemu, z čeho je zřejmé na obsah vůle smluvní strany usuzovat, resp. Je třeba brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle této osoby. To, jak pojistitel interpretuje obsah ujednání obsažených v jím předkládaných smlouvách pro pojištění určitého typu obchodů (byť ve vztahu k jiným pojistníkům) lze považovat za okolnost související s projevem vůle pojistitele.

Pokud v posuzované věci pojistník vyjádřil zájem uzavřít pojistnou smlouvu se žalovanou pojišťovnou necelé 4 měsíce poté, co probíhala jednání o vymezení předmětu pojistné smlouvy mezi pojišťovnou a jinou právnickou osobou, a pojišťovna pojistníkovi předložila smlouvu obsahující ujednání, která jsou totožná s výsledky jednání sice s takovou jinou právnickou osobou, jednající ovšem stejnou fyzickou osobou, a to s vědomím toho, že oprávněnou jednat za oba pojistníky byla tatáž osoba, která se podílela na vyjednávání podmínek dříve uzavřené pojistné smlouvy, nelze za důvodné a spravedlivé označit dovolávání se pojišťovnou jiného, než samotnou pojišťovnou (dříve) uvedeného výkladu předmětného smluvního ujednání. Vzhledem k zásadě presumpce poctivosti jednání a hledisku spravedlnosti nelze akceptovat závěr, že žalovaná pojišťovna v pozici pojistitele interpretuje totožná smluvní ujednání odlišným způsobem, tím spíše za situace, kdy pojistníkovi předložila nikoli svůj standardizovaný text smlouvy, ale text smlouvy upravený o výsledky vyjednávání sice s jiným pojistníkem (jinou právnickou osobou), ovšem (fakticky) jednající s toutéž fyzickou osobou (jednatelem), uzavírajícím stejný typ obchodů, a to v krátké časové návaznosti na uzavření dřívější pojistné smlouvy a s vědomím toho, že tento „nový“ pojistník zná výsledky jednání o obsahu, resp. podmínkách dříve uzavřené smlouvy a ví, jak sporné ustanovení pojišťovna dříve interpretovala. Je však důležité zdůraznit, že vše výše uvedené platí pouze v případě, že takto zjištěná vůle pojišťovny nebude v rozporu s jazykovým projevem obsaženým ve smlouvě (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.), či z jiných skutečností významných pro zjištění obsahu vůle stran smlouvy nebude vyplývat jiná vůle pojišťovny.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2069/2017, ze dne 26. 9. 2019

21.10.2019 00:02

Sjednání nesplnitelné povinnosti v kupní smlouvě

Zaváže-li se fyzická osoba k něčemu, co patří do pravomoci státního orgánu (co může/smí pouze státní orgán), jde o závazek nesplnitelný. Bylo-li sjednáno, že splnění „nesplnitelné“ povinnosti jedné smluvní strany je podmínkou pro vznik povinnosti druhé smluvní strany, nelze než uzavřít, že taková podmínka je nemožná.

Zavázala-li se tedy v posuzované věci prodávající k něčemu, co objektivně nemohla splnit (zajistit zrušení chráněného ložiskového území nacházejícího se na některých předmětných nemovitostech), a smluvní strany splnění tohoto závazku učinily podmínkou vzniku povinnosti kupujícího zaplatit poslední splátku kupní ceny, jednalo se o podmínku nemožnou, k níž se ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 věty druhé obč. zák. nepřihlíží.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 118/2019, ze dne 23. 7. 2019

29.08.2019 00:00

Označení neexistující parcely ve smlouvě o smlouvě budoucí

Protože účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, postačí pro účely smlouvy o smlouvě budoucí takové (polohové, geometrické) určení předmětu budoucí koupě, které bude podkladem pro budoucí geometrický plán, aniž by bylo jakkoliv tímto geometrickým plánem toto polohové určení měněno, či doplňováno. Jinak řečeno, cokoli, co dostatečně určitě a nezaměnitelně vymezuje (a je nepodstatné, zda např. fakticky v terénu, slovním popisem či grafickou přílohou) pozemek, který má být předmětem budoucí koupě a který jako parcela má teprve v budoucnu vzniknout, splňuje požadavek určitosti vymezení předmětu smlouvy ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.; nemusí se tedy jednat pouze o oddělovací geometrický plán.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1213/2019, ze dne 24. 5. 2019

05.08.2019 00:02

Povinnost prokázat pravost a správnost plné moci

V případě pochybností o pravosti předložené plné moci má činit úkony potřebné k ověření její pravosti ten, kdo má podle plné moci jménem zmocnitele jednat (zmocněnec), případně ten, jehož jménem zmocněnec jedná.

Podpisy na písemně udělené plné moci nemusí být úředně ověřeny, nelze však pominout, že i plná moc je soukromou listinou, a proto je na každém, kdo se jí dovolává, aby prokázal její pravost a správnost. Tento závěr se uplatní nejen při posouzení pravosti a správnosti soukromé listiny předložené k důkazu při civilním soudním řízení, ale i v případě, že průkaz pravosti a správnosti soukromé listiny je potřebný k tomu, aby osoba soukromého práva, vůči níž se na základě listiny jedná v soukromoprávních vztazích, neměla důvodnou pochybnost o pravosti a správnosti předmětné listiny.

Jestliže zmocněnec nebo zmocnitel do doby jednání zmocněnce neprokážou pravost a správnost plné moci zmocněnce k jednání na základě předložené plné moci, má osoba, vůči níž zmocněnec jedná, právo takový průkaz požadovat s tím, že do doby jeho předložení není tato osoba povinna se zmocněncem jednat, např. plnit zmocněnci dluh, který od ní zmocněnec má podle plné moci jménem zmocnitele převzít. Povinnost k průkazu pravosti a správnosti plné moci přitom má zmocněnec, případně zmocnitel, není tedy záležitostí osoby, vůči níž zmocněnec jedná, aby pravost a správnost plné moci aktivně zjišťovala.

Jestliže v posuzované věci zmocněnec oprávněné ani oprávněná neprokázali povinnému pravost plné moci, na jejímž základě byl K. oprávněn k převzetí stroje (ať už telefonicky, úředním ověřením podpisů na plné moci nebo jinak), přestože si povinná nemohla být bez důvodných pochybností jista, že plná moc je pravá, a na místo toho oprávněná podala exekuční návrh k vymožení povinnosti povinného tento stroj vydat, je na místě uzavřít, že oprávněná neposkytla povinné součinnost potřebnou k převzetí stroje.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1299/2019, ze dne 21. 5. 2019

04.07.2019 00:00

Nesplnění povinnosti řádně prověřit spotřebitelovu schopnost splatit úvěr

I v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. mělo nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018, ze dne 20. 3. 2019

27.06.2019 00:01

Důsledky chyby v počtech na platnost právního úkonu

Případné chyby v psaní nebo počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení listin nemají žádné právní následky, je-li jejich obsah (význam) navzdory takovým chybám nebo jiným zřejmým nesprávnostem nepochybný. Ustanovení § 37 odst. 3 obč. zák. z okruhu neurčitých a nesrozumitelných projevů vůle vydělovalo případy, kdy je obsah právního úkonu nepochybný, pouze jsou sníženy jeho vyjadřovací kvality zjevnými a smyslu ujednání jinak neodporujícími chybami vzniklými v procesu vytváření textu či při výpočtech – např. překlepy, jiné technické nedostatky v psaní, matematické chyby, apod.

Chyba v počtech v pojednávané věci nemůže působit neplatnost nabídky k využití předkupního práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1141/2017, ze dne 21. 3. 2019