// Profipravo.cz / Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy

Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy

22.04.2015 00:01

Posuzování oprávněnosti umístění stavby na cizím pozemku

I. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku nároku žalobce na odstranění stavby zde mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

II. Namítají-li žalovaní, že nebyli přímo stavebníky, nýbrž že stavbu toliko nabyli od svých právních předchůdců, nemá tato skutečnost na právní posouzení věci žádný vliv. Oprávněnost umístění stavby se posuzuje po celou dobu její existence. Stavba může být neoprávněná od počátku, nebo stavebník může pozbýt právní titul k umístění stavby později v důsledku zániku práva mít stavbu na cizím pozemku. Oprávněnost stavby dále nezávisí na tom, jestli vlastník stavby byl či nebyl stavebníkem, ale naopak závisí na tom, jak si vlastník stavby upraví své vztahy s vlastníkem pozemku. Jinými slovy i vlastník stavby, který nebyl stavebníkem, může mít zřízenou neoprávněnou stavbu na cizím pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 604/2013, ze dne 28. 1. 2015

03.03.2015 00:00

Žaloba o určení jako výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku

Žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není podle § 80 písm. c) o. s. ř., nelze zamítnout s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. Je tomu tak proto, že žaloba o určení nesměřuje k výkonu práva a rozhodnutí o ní je deklaratorní povahy, nezakládají se jím žádná práva a povinnosti, pouze se jím konstatuje, zda tu určitý právní vztah či právo je či není.

Uvedený závěr se obdobně prosadí i při úvaze o aplikaci § 265 obch. zák. Jinými slovy žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nelze zamítnout z důvodu, že jde o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2680/2013, ze dne 30. 10. 2014

03.12.2014 00:02

Odepření výkonu práva na vyklizení nebytových prostor pro rozpor s dobrými mravy

I. Pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor.

II. Mají-li být při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, zváženy všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, a jsou-li oněmi rozhodnými okolnostmi i ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po „žalobci“ spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila, pak je skutečnost, kdo se vyklizení domáhá (kdo je žalobcem), obecně vzato jednou ze zásadních právních skutečností ovlivňujících možnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. na příslušný spor.

Po prohlášení konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat rozpor s dobrými mravy (dlužníka), soud musí ve sporu zahájeném reivindikační žalobou o vyklizení nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (jako stávajícímu žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka (původního žalobce) odepřít (dle § 3 odst. 1 obč. zák.) právo na vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka.

podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, ze dne 12. 11. 2014

14.07.2014 00:02

Dohoda zástavního věřitele a osobního dlužníka o nevymáhání pohledávky

Dohoda uzavřená mezi zástavním věřitelem a osobní dlužnicí, v níž se věřitel zavázal v případě, že osobní dlužnice částečně uhradí pohledávku vymáhanou v jiném exekučním řízení, upustit od vymáhání zbývající části pohledávky vůči ní, a zároveň, že v budoucnu proti ní nezahájí další exekuční řízení pro tutéž pohledávku, a v níž účastníci této dohody konstatovali, že se netýká nároku oprávněného vůči zástavnímu dlužníku z titulu zástavního práva k zastaveným nemovitostem, není ve vztahu k zástavnímu dlužníkovi v rozporu s dobrými mravy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 828/2014, ze dne 29. 5. 2014

19.07.2013 00:01

K bránění v průchodu v rozporu s dobrými mravy

Bránění v průchodu může být klasifikováno jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.

Jestliže jde o zajištění přístupu ve prospěch veřejnoprávní korporace, je třeba přihlížet nejen k jejímu dosavadnímu (případně i nedbalému) postupu ve věci, ale je též třeba zvážit z hlediska dobrých mravů postavení veřejnosti tímto postupem dotčené.

Je-li výkon takového práva v rozporu s dobrými mravy, lze podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nejen – výjimečně – zamítnout negatorní žalobu, ale lze i „pro tentokrát“ vyhovět žalobě na strpění užívání průchodu či průjezdu. V zásadě totiž není rozhodující (a je do značné míry jen věcí náhody), zda žalobu podá ten, jehož nemovitost je takto užívána, nebo ten, kdo je zamezením přístupu omezen v právu užívat svou nemovitost. Za takové omezení však náleží vlastníkovi náhrada; nárok na její poskytnutí vyplývá přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Protože poskytnutí náhrady je hmotněprávní podmínkou omezení vlastnického práva, rozhodne soud o přiznání náhrady i bez návrhu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2798/2011, ze dne 19. 6. 2013

21.03.2013 00:01

K nahrazení chybějícího projevu vůle pohnutkou jednajícího

Při posuzování obsahu projevu vůle není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil.

Chybějící projev vůle nemůže být nahrazen pohnutkou jednajícího účastníka ani v případě, kdyby to podle úsudku vnějšího pozorovatele odpovídalo pravidlům slušnosti a občanského soužití, neboť na základě pravidel ekvity lze za určitých podmínek odmítnout ochranu výkonu práva, nelze však právo nově konstituovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3628/2011, ze dne 20. 2. 2013

02.12.2012 22:05

Rc 60/2012

I v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí platí, že námitka promlčení může být výrazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.)

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010)

16.10.2012 00:00

K odstoupení od smlouvy nemravnému z důvodu dřívějšího zneužití práva

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že aplikaci dobrých mravů dle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze popřít prostým závěrem, že pokud si strany sjednaly právo odstoupit od smlouvy, pak výkon tohoto řádně sjednaného práva nemůže založit rozpor s dobrými mravy. Z toho, že někdo vykonal právo v souladu s výslovným ustanovením zákona či smlouvy, totiž nijak neplyne, že právo vykonal v souladu s dobrými mravy.

Má-li být odstoupení od smlouvy posouzeno jako nemravné proto, že odstupující oprávnění odstoupit od smlouvy získal dřívějším zneužitím práva (v daném případě podat odvolání), pak tu musí být mezi vznikem oprávnění odstoupit od smlouvy a dřívějším zneužitím práva příčinná souvislost.

I pokud k určitému důsledku (např. vzniku práva odstoupit od smlouvy nebo zničení budovy) došlo v přímé návaznosti na určitou právní událost, nezávislou na lidské vůli (např. marné uplynutí lhůty pro nabytí právní moci nebo povodeň), nevylučuje to, aby jednou z právně relevantních příčin tohoto důsledku bylo právní jednání (např. podání odvolání nebo výstavba v záplavovém území).

Dovolací soud v dané věci uzavřel, že soudy nižšího stupně věc nesprávně právně posoudily, pokud se vyhnuly řešení otázky, zda kupující, když se odvolával proti územnímu rozhodnutí, sledoval jako hlavní účel odložit právní moc tohoto rozhodnutí a tím nabýt právo odstoupit od Smlouvy – tedy zda kupující zneužil své právo podat odvolání –, anebo zda se kupující dle svého rozumného přesvědčení bránil svým odvoláním nikoli jen nepodstatné újmě, kterou mu nesprávnost územního rozhodnutí v prvním stupni mohla způsobit. (V souzené věci by se zejména mohlo jednat o nemožnost užívat zakoupený pozemek určitým způsobem.) Případný závěr o zneužití práva podat odvolání by pak (při neexistenci výjimečných skutkových okolností, které by v mezidobí převážily či zhojily stav nemravnosti založený zneužitím práva) zakládal rozpor navazujícího odstoupení od Smlouvy (k němuž by nedošlo, nebýt zneužití práva) s dobrými mravy – a tím i neplatnost tohoto odstoupení dle § 39 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2287/2011, ze dne 19. 9. 2012

21.09.2012 00:00

ÚS: K námitce promlčení restitučního nároku

Analytická právní věta

V situaci, kdy uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro něž své právo včas neuplatnil, je soud povinen zkoumat, zda námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy.

PRÁVNÍ VĚTY

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; nicméně nevyloučil výskyt situací, v nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. uplatnění promlčení mezi příbuznými, či státem vůči oprávněným osobám). Posléze uvedené lze vztáhnout i na posuzovanou věc, v níž stěžovatelé uplatnili nárok podle § 8 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., nemohli ho však uplatnit žalobou u soudu, neboť výše nároku byla zcela závislá na znaleckém posouzení zadaném žalovaným. Pokud žalovaný liknavě postupoval při zadání tohoto posudku a nebyl dostatečně důrazný v procesu jeho zpracování, je namístě, aby nesl majetkové následky vyvolané takovým postupem, postupem podlamujícím důvěru ve stát, jako společenství občanů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 718/11, ze dne 26.06.2012

20.08.2012 00:01

K odpovědnosti provozovatele poštovních služeb za škodu

Podle zákona o poštovních službách, v rozhodném znění, za škodu vzniklou v souvislosti s poštovním poukazem provozovatel poštovních služeb odpovídá jen tehdy, bylo-li to v poštovní smlouvě sjednáno. Zákon o poštovních službách obsahuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou při plnění smluvního závazku poskytovatelem poštovních služeb. Ve vztahu k dodání poukázané peněžní částky odkazuje na podmínky sjednané v poštovní smlouvě. Pojem škoda není definován, proto platí, že i v těchto vztazích jde o újmu vyjádřitelnou v penězích, projevující se snížením majetkovém stavu poškozeného (§ 442 odst. 1 obč. zák.).

Dodáním poukázaných částek v posuzované věci škoda žalobci nevznikla, neboť tyto částky byl povinen osobě, který částky obdržela, uhradit na základě soudního rozhodnutí, takže jeho majetkový stav se tím snížil právě o hodnotu, kterou byl bez ohledu na postup pošty nucen vynaložit.

Provozovatel poštovních služeb zde navíc neporušil žádnou povinnost ze závazkového vztahu, neboť formálně vzato sice nedoručil peníze osobě odesílatelem označené za adresáta, která neexistuje, nicméně je doručil osobě existující a ztotožnitelné s osobou pouze chybně označenou, aniž by došlo k záměně subjektů a k doručení peněz osobě, jíž nemohly být vůbec adresovány. Peníze totiž obdržela osoba, jíž odesílatel drobně zkomolil jméno, a to úmyslně s cílem vyvolat problém na straně poskytovatele poštovních služeb ve snaze přivodit mu odpovědnost za škodu v rozsahu poukázané částky. Už jen tyto důvody představují výkon práva v rozporu s dobrými mravy, který je podle § 3 odst. 1 obč. zák. nepřípustný a musí být soudem odepřen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4791/2010, ze dne 19. 7. 2012

(posuzováno podle zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, ve znění účinném do 31. 10. 2009)

28.06.2012 00:01

K odepření práva na vydání bezdůvod. obohacení pro rozpor s dobrými mravy

Míní-li soud s ohledem na rozpor s dobrými mravy odepřít právo na vydání bezdůvodného obohacení, pak by se měl zabývat veškerými relevantními okolnostmi vzniku bezdůvodného obohacení, a nikoliv bez dalšího ztotožnit rozpor s dobrými mravy se zaviněním neplatnosti právního úkonu, coby okolnosti, jež apriori pro vznik vztahu z bezdůvodného obohacení není rozhodující.

Třebaže nelze vyloučit, že by pochybení jedné smluvní strany při uzavírání smlouvy mohlo být v určitých případech tak zásadního rázu, že by pro něj bylo možno považovat právo této smluvní strany na vydání bezdůvodného obohacení za nemravné, je zapotřebí, aby v takovém případě bylo náležitě vysvětleno, proč je s přihlédnutím k dalším okolnostem týkajícím se vztahu z bezdůvodného obohacení právě tato skutečnost natolik zásadní, že lze pro ni odepřít výkon za zákona vzniklého práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, ze dne 16. 5. 2012

01.05.2012 23:00

Rc 28/2012

Podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi. Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010)

12.04.2012 00:00

K námitce promlčení uplatněné v rozporu s dobrými mravy

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva.

O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit druhého účastníka by nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž z těch z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 129/2010, ze dne 27. 3. 2012
ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.129.2010.1

23.03.2012 00:03

ÚS: Ochrana vlastnického práva bývalé manželky

Z okolností daného případu bylo možné obsahově dovodit, která svá tvrzení s jednáním v rozporu s dobrými mravy stěžovatelka spojuje, přičemž obecnými soudy zjištěné skutečnosti tento postup dále odůvodňovaly (iura novit curia). Na tom nic nemění ani to, že stěžovatelka v řízení před nalézacím a odvolacím soudem nepoužila výslovně pojem dobré mravy a neodkázala na ust. § 3 odst. 1 OZ, neboť jde toliko o právní kvalifikaci stěžovatelkou tvrzených skutečností a skutečností zjištěných obecnými soudy.

Podvod a nesprávnost uváděných údajů totiž zcela zřetelně vyplývá z kupní smlouvy na předmětnou nemovitost (bod 15), kterou měli jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník k dispozici; nadto to byla právě banka, která měla reálnou možnost, na rozdíl od stěžovatelky, si tuto skutečnost ověřit prostřednictvím dálkového přístupu do katastru nemovitostí a s ohledem na odborné zázemí, jímž banka disponovala.

Za situace, kdy se stejného pochybení (neověření správnosti uváděných údajů, jež byly snadno zjistitelné z předložených listin, vigilantibus iura skripta sunt) dopustí na jedné straně právně nevzdělaná stěžovatelka, jejíž účast na celé kontraktaci (která probíhala v době, kdy manželé spolu již delší dobu nežili a byli v rozvodovém řízení a stěžovatelka měla přirozený zájem na klidném rozvodu neklidného manželství, v němž žily děti) byla ryze formální, a která z ní neměla mít a ani neměla žádný majetkový prospěch (což samo o sobě dokládá formálnost její účasti), a na druhé straně profesionální subjekt disponující značným odborným aparátem, jehož předmětem podnikání je právě poskytování úvěrů, je třeba dle názoru Ústavního soudu, s ohledem na povinnost podnikatelského subjektu počínat si s péčí řádného hospodáře, vážit toto pochybení k tíží věřitele - profesionála.

Ústavní soud shledal pochybení obecných soudů, které nerozpoznaly působení základního práva stěžovatelky, kterému je rovněž nutno poskytnout ochranu. Toto základní právo stěžovatelky vymezuje, resp. tvoří hranici pro domáhání se ochrany legitimního očekávání vedlejšího účastníka a je-li tato hranice přestoupena, v daném případě uložením platební povinnosti stěžovatelce o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud při rozhodování dané věci zcela přehlédl existenci vlastnického práva stěžovatelky, jehož ochranu měl vážit, stejně jako zvažoval ochranu legitimního očekávání vedlejšího účastníka.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1826/11, ze dne 07.03.2012

03.01.2012 00:00

K odepření nároku na úrok z prodlení pro výkon práva v rozporu s dobrými mravy

Institut úroků z prodlení, představující odůvodněnou ochranu věřitele, slouží k zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň jej sankcionuje za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas a současně přináší věřiteli kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Využití tohoto prostředku věřitelem zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení.

Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku věřitele na úrok z prodlení, který by uvedená hlediska opomíjel, nevycházel by ze smyslu institutu prodlení, případně by byl dokonce zneužíván k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Za výjimečné okolnosti však nelze považovat skutečnost, že věřitel bezprostředně po splatnosti své pohledávky nevyzve dlužníka k její úhradě, popř. ji nezačne soudně uplatňovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4770/2009, ze dne 30. 11. 2011

27.10.2011 00:02

ÚS: Výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného

V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nemá pouhá hospitalizace nájemce bez dalšího za následek vznik objektivně existující tíživé (sociální) situace a sama o sobě neodůvodňuje, při potřebě zohlednění zájmu pronajímatele, neplacení nájmu z bytu.

Pokud dovolací soud vyčerpávajícím způsobem vyložil meze aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (porušení dobrých mravů) na danou věc, jíž se stěžovatel domáhal, nedošlo napadeným rozhodnutím dovolacího soudu k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nelze pustit ze zřetele ani zákonem aprobovaný zájem pronajímatelů (na řádném plnění povinností nájemcem) a tomu odpovídající povahu argumentu prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák.; ten je uplatnitelný nikoli v poloze přímého „práva“ nájemce, nýbrž ve smyslu odepření práva pronajímatele, aby k jím – v souladu se zákonem – dané výpovědi bylo přivoleno. Je samozřejmé, že „odepřít právo“ vyžaduje důvody adekvátně silné.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 678/11, ze dne 08.09.2011

30.08.2011 00:01

K zamítnutí žaloby na vyklizení nebytových prostor podle § 3 odst. 1 obč. zák.

Na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná.

Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 6/2009 a názor v něm přijatý (skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu /nebo nemovitosti sloužící k bydlení/ je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení /§ 160 odst. 1 o.s.ř./, vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby /pro tentokrát/) nelze na právní vztahy týkající se vyklizení nebytových prostor aplikovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, ze dne 20. 7. 2011

10.08.2011 00:03

ÚS: K posuzování dobrých mravů při vznesení námitky promlčení

Jak je uvedeno kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2008, III. ÚS 151/08, „Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přitom přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu „dobré mravy“ je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy.“.

Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že žádný z obecných soudů na citovanou námitku stěžovatele o rozporu námitky promlčení vedlejšího účastníka s dobrými mravy nijak nereagoval, ať již tím, že by odůvodnily svůj event. závěr o souladu námitky promlčení s dobrými mravy, či tím, že by stěžovatele vyzvaly k doplnění důkazů k prokázání jeho – výše uvedeného - tvrzení. Tím obecné soudy zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, která má ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu za následek porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 9.12.2010 sp. zn. IV. ÚS 2600/09).

Nejvyšší soud v napadeném usnesení - a priori (paušálně) - vyloučil možnost posuzování zásadního právního významu u otázky, zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. To proto, že každý případ je jedinečný a zobecnění je tedy nemožné. Takové odůvodnění závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatele v napadeném usnesení Nejvyššího soudu však Ústavní soud v této souzené věci za ústavně konformní nepovažuje. Lze si představit případy, kdy bude zobecnění možné i tehdy, pokud bude dovolatel tvrdit, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Sem mohou patřit i případy, kdy advokát účastníka řízení hrubou nedbalostí či následným zatajováním významných skutečností způsobil svému klientu ztrátu procesu a posléze ve sporu o náhradu škody uplatní proti bývalému klientu námitku promlčení. Ostatně, ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.10.2007 sp. zn. 25 Cdo 235/2007 – které Nejvyšší soud v napadeném usnesení citoval – nesvědčí pro paušální vyloučení výhrady o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, z přezkumu případné existence otázky zásadního právního významu. V citovaném usnesení se totiž Nejvyšší soud zabýval tím, zda okolnosti námitky promlčení jsou či nejsou natolik specifické, že by rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné považovat za zobecnitelné a mající tak judikatorní přesah („Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti vznesení námitky promlčení žalovanými jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah.“).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 548/11, ze dne 21.06.2011

01.07.2011 00:01

ÚS: K námitce promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy

Bylo především povinností obecných soudů, aby při svém rozhodování vzaly do úvahy případný rozpor státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Obecné soudy tak měly skrze aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zák. posoudit státem vznesenou námitku promlčení jako nemravnou a v souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky poskytnout ochranu základním právům stěžovatelek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Navíc v posuzovaném případě měla být ochrana vlastnického práva stěžovatelek zesílena i tím, že se jednalo o specifický (privatizační) vztah mezi jednotlivcem a státem, v němž stát, i přes soukromoprávní povahu samotného převodu majetku (kupní smlouva), rozhodoval a vůči stěžovatelkám (resp. jejich právním předchůdcům) působil převážně ve vrchnostenském (mocenském) postavení (rozhodování Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci). Proto obecné soudy měly důvodnost a mravnost státem vznesené námitky promlčení posoudit i z hlediska narušení principu důvěry druhého účastníka privatizačního vztahu v rozhodovací činnost orgánů státu a presumpci její správnosti, což však neučinily.

Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení.

Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2216/09, ze dne 31.05.2011

15.04.2011 00:00

K výkonu práva v rozporu s dobrými mravy v pracovněprávních vztazích

I. Chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovením § 14 odst. 1 zák. práce, i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Za zneužití výkonu práva ve smyslu uvedeného ustanovení lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu.

II. Kdyby bylo prokázáno, že zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi (resp. k odvolání zaměstnance z funkce) až poté, co u ní byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl nabídnout, mohl by být odůvodněn závěr, že zaměstnavatel nepřistoupil k uvedeným povinnostem s cílem (záměrem) naplnit jejich účel (pokračování pracovním poměru bez nutnosti jeho rozvázání), ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4897/2009, ze dne 11. 3. 2011