Odpovědnost za škodu

21.04.2023 00:03

ÚS: Rozhodování o ztížení společenského uplatnění

I. Metodika k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění (podle § 2958 občanského zákoníku) není právní předpis ani výkladová pomůcka, která by vzešla z rozhodovací praxe obecných soudů. Aby obecný soud dostál požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je při jejím využití povinen do svých úvah promítnout a korigovat její nedostatky tak, aby přiznal odčinění újmy na zdraví jednotlivce, spočívající ve ztížení společenského uplatnění, ve výši odpovídající zásadám slušnosti, jak mu ukládá zákon, kterým jediným je ve své rozhodovací činnosti podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán.

II. Princip předvídatelnosti soudního rozhodování požívá jako jeden ze základních principů materiálního právního státu ústavněprávní ochrany prostřednictvím samotného čl. 1 odst. 1 Ústavy, ale i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako součást práva na soudní ochranu. Aby mu obecné soudy dostály při rozhodování, jaká výše odčinění nemajetkové újmy v penězích je přiměřená, je třeba při srovnávání jiné rozhodovací praxe vzít v potaz nejen skutkovou obdobnost případu, nýbrž zasadit srovnávanou částku také do ekonomického kontextu doby jejího přiznání.

III. Není souladné s právem na rovné zacházení (čl. 3 odst. 1 Listiny) a ochranou lidské důstojnosti, aby se z věku jako neovlivnitelné osobní charakteristiky jedince vytvářelo pravidelně aplikované kritérium při posuzování výše přiměřeného odčinění nemajetkové újmy na zdraví.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1010/22, ze dne 8. 3. 2023

31.03.2023 00:05

ÚS: Škoda způsobená činností autorizovaného inspektora

I. Účelem institutu autorizovaného inspektora je „oprostit“ stavební úřady od některých činností, které mohou vykonávat efektivněji soukromé subjekty. Vydáním certifikátu a jeho oznámením stavebního úřadu autorizovaný inspektor stvrzuje, že ověřil projektovou dokumentaci a připojené podklady z hledisek uvedených v § 111 odst. 1 a 2 stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.), aby navrhovaná stavba mohla být provedena. K certifikátu je povinen připojit mj. vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení, včetně způsobu vypořádání jejich případných námitek. Bez toho není možné certifikát vydat a následně stavbu realizovat. Pro povolení provedení stavby tímto způsobem musí být vždy splněny zcela shodné podmínky, jaké platí pro „řádné“ stavební povolení.

II. Nepodařilo-li se autorizovanému inspektorovi při vypořádání námitek odstranit rozpory mezi osobami, které by jinak byly účastníky řízení, předloží jejich vyjádření spolu s projektovou dokumentací a závaznými stanovisky dotčených orgánů stavebnímu úřadu, který zajistí vypořádání námitek ve své působnosti nebo rozhodne o nezpůsobilosti stavby pro zkrácené stavební řízení. Právní úprava účinná do 31. 12. 2012 v dostatečné míře neřešila ochranu práv osob, které by byly účastníky řádného stavebního řízení, kdyby se vedlo. Proto došlo k její novelizaci zákonem č. 350/2012 Sb., který celý postup po oznámení certifikátu zpřesnil. Avšak i původní znění § 117 odst. 4 stavebního zákona poskytovalo stavebnímu úřadu kontrolní oprávnění ve vztahu k předloženému certifikátu autorizovaného inspektora.

III. Stavební úřad pochybil, připustil-li možnost provedení stavby podle certifikátu, jenž nesplňoval podmínky pro jeho vydání, a proto na něj nelze hledět jako na rozhodnutí správního úřadu. Nemovitosti stěžovatelů se nacházejí v takové blízkosti stavby, že nelze vyloučit vliv stavby např. na způsob jejich užívání a tím i přímé dotčení vlastnických práv stěžovatelů. Ti se tak měli stát účastníky stavebního řízení, avšak autorizovaný inspektor jim svým postupem znemožnil se ke stavbě vyjádřit. Stavební úřad toto pochybení autorizovaného inspektora nenapravil, ačkoliv touto možností disponoval.

IV. Stavební úřad jednoznačně spadá mezi státní orgány, za škodu jimiž způsobenou odpovídá stát podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu. Žaloba stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy směřující proti státu měla být obecnými soudy posuzována z hlediska možného nesprávného úředního postupu příslušného stavebního úřadu. Obecné soudy nejsou vázány právním posouzením žalobců, ale toliko skutkovým stavem, resp. tvrzeními o tomto stavu. Odpovědnost státu nevylučuje podle názoru Ústavního soudu ani znění § 146 odst. 2 věty první stavebního zákona, který stanovuje, že autorizovaný inspektor odpovídá za škodu způsobenou jeho činností. Toto ustanovení se totiž primárně týká vztahu mezi autorizovaným inspektorem a stavebníkem. Stejně tak stát nemůže eliminovat právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že stanoví povinnost autorizovaného inspektora uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu (§ 146 odst. 2 věta druhá stavebního zákona).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 40/22, ze dne 14. 3. 2023

28.03.2023 00:02

Odpovědnost za schůdnost komunikace osazené fontánou

Okolnost, že se ve veřejném prostoru určeném k průchodu nachází v zájmu zpříjemnění a oživení prostranství různé objekty (lavičky, květináče, stromy), jež ze své podstaty brání průchodu v místě svého výskytu, by nebylo vhodné pokládat za riziko průchodu, lze-li se těmto prvkům rozumně vyhnout a nepředstavují-li tyto prvky pro chodce v jejich bezprostřední blízkosti reálně nerozeznatelnou či záludnou překážku a chodce neohrožují ani svým působením na okolí.

Okrasná fontána umístěná v úrovni terénu odlišená od okolního chodníku jiným druhem dlažby a mírným vyvýšením tak není sama o sobě závadou ve schůdnosti ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2136/2022, ze dne 15. 12. 2022

27.03.2023 00:02

Odpovědnost za škodu pomocníka v pozici zaměstnance a jednatele

Při výkladu ustanovení § 2914 věty první o. z. Nejvyšší soud vychází z toho, že míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní.

Značně specifickou situaci v rámci široké množiny případů představuje pozice osoby v pracovněprávním vztahu (zaměstnance), která způsobila újmu z nedbalosti. Nejvyšší soud již dovodil, že za újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel.

V posuzované věci ovšem žalovaný, který zavinil střet vozidel, nebyl v době škodní události pouze zaměstnancem společnosti s r. o., ale také jejím jednatelem a společníkem. Za těchto okolností nelze pracovní činnost žalovaného u uvedené společnosti považovat za závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, neboť byl osobou ovládající společnost, v které byl také zaměstnán. Sám tak řídil svoji pracovní činnost a rozhodl o tom, že vykoná pracovní cestu, při které došlo ke škodní události. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaného nelze označit za pomocníka ve smyslu § 2914 věta první o. z., za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel, neboť újmu sice způsobil z nedbalosti třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, tuto činnost však nevykonával v pozici podřízeného zaměstnance, který je pokyny zaměstnavatele vázán.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1319/2022, ze dne 14. 12. 2022

24.03.2023 00:04

ÚS: Nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění

Nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění je jedním z množiny prostředků ochrany zdraví, jež je jako součást fyzické integrity člověka chráněno čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Předpoklady uplatnění nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění před soudem je proto třeba vykládat v souladu s principem přiměřenosti a tzv. plné náhrady újmy, a to i z hlediska plynutí času. Nepřiznání úroků z prodlení s povinností škůdce nahradit ztížení společenského uplatnění při újmě na zdraví poškozeného musí být opodstatněno objektivními a racionálními důvody, protože úroky z prodlení motivují škůdce plnit jeho povinnost řádně a včas, a zajišťují tak účinnou ochranu ústavně chráněného statku. Takovými objektivními a racionálními důvody není rozlišení nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění podle způsobu výpočtu výše odškodnění podzákonným právním předpisem, tedy jednak bodovým ohodnocením, a jednak volnou úvahou soudu. Způsob určení výše zadostiučinění podle podzákonného právního předpisu, jehož účelem je toliko překlenout výkladové obtíže s vyčíslením peněžité hodnoty nemajetkové újmy a jímž soud není bezvýhradně vázán podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, nemůže odůvodnit závěr, že škůdce není do okamžiku rozhodnutí soudu v prodlení se svou povinností plně nahradit poškozenému jeho újmu na zdraví. Existenci nároku na náhradu újmy na zdraví nelze činit závislou ryze na vůli moci výkonné. Závazkový vztah mezi škůdcem a poškozeným vzniká ze samotného deliktu a o celkové výši nároku na přiměřené a plné odškodnění soud rozhoduje v případném soudním řízení deklaratorním rozhodnutím. Opačný závěr odporuje právu poškozeného na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože bez náležitého důvodu znemožňuje účinnou soudní ochranu jeho práva na zdraví.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2370/22, ze dne 21. 2. 2023

24.03.2023 00:03

ÚS: Dovolání v případě nároku na náhradu škody za zpožděný let

Ve sporu o nároku podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, v němž je účastníkem fyzická osoba v postavení spotřebitele a v němž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, je dovolání přípustné, neboť jde o tzv. spotřebitelský vztah. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání v takovém sporu podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro nepřípustnost, poruší právo dovolatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 1 větou první Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 92/23, ze dne 28. 2. 2023

24.03.2023 00:02

ÚS: Dokazování v řízení o náhradě újmy za zpožděný let

I když jde o věc bagatelní, není možno odhlížet od existující judikatury, včetně nálezových rozhodnutí Ústavního soudu, jelikož zákonem stanovená částka nemůže být absolutní či jedinou mezní hranicí pro připuštění ústavněprávního přezkumu ve výjimečných případech zásadních pochybení orgánů veřejné moci s důsledky pro samotnou esenci určitého ústavně zaručeného základního práva u bagatelních věcí. Ani u těchto věcí totiž nelze slevit ze základních principů, na nichž je založeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když nelze ani odhlížet od existující judikatury, včetně nálezových rozhodnutí Ústavního soudu. Součástí práva na spravedlivý (řádný) proces je totiž i zásada předvídatelnosti soudního rozhodování a s ní spojený princip právní jistoty a ochrana legitimního očekávání účastníků řízení. Vyjádřením zásady předvídatelnosti v soudním řízení je mj. i skutečnost, že soudy budou rozhodovat ve srovnatelných případech obdobně (srov. i § 13 občanského zákoníku).

Jestliže je z hlediska naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti leteckého dopravce za zpoždění letu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, v dokazování před obecným soudem za jediný klíčový a věrohodný podklad k prokázání délky zpoždění letu v cílovém místě určení pro zkoumaný případ považován toliko záznam o provedení letu, vypracovaný provozujícím leteckým dopravcem, který má možnost s údaji zapisovanými do takového záznamu volně disponovat podle svých zájmů, je takový postup odporující smyslu a účelu nařízení, spočívající v ochraně cestujících (spotřebitelů) jako slabší smluvní strany. Cestující by v takovém případě neměli ve sporu s provozujícím leteckým dopravcem fakticky žádnou možnost prokázat délku zpoždění letu, neboť i pokud by svá tvrzení o délce zpoždění letu prokazovali jakýmikoliv jinými důkazními prostředky, například výpisy o letech z různých zdrojů, informacemi z letišť či od řízení letového provozu, svědeckými výpověďmi atp., byla by pro zjištění délky zpoždění letu v cílovém místě rozhodující toliko informace obsažená v záznamu o provedení letu vyhotoveném provozujícím leteckým dopravcem, a to bez ohledu na její správnost.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1758/22, ze dne 21. 2. 2023

22.03.2023 00:01

Konkurence úpravy odškodnění druhotných obětí dle zák. práce a o. z.

Za ústavně konformní je možno považovat výklad, podle něhož uplatnění nároku na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením nebo zvlášť závažným ublížením na zdraví osoby blízké podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb. u pojistitele vozidla, jímž byla způsobena újma, nebrání okolnost, že k újmě došlo při pracovní cestě přímého poškozeného, pokud újma byla způsobena provozem dopravního prostředku, jehož provozovatelem byl jeho zaměstnavatel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 54/2021, ze dne 15. 12. 2022

20.03.2023 00:02

Nárok družky na náhradu/příspěvek po úmrtí druha dle § 2966 o. z.

Mezi osoby oprávněné k náhradě nákladů na výživu podle § 2966 odst. 1 o. z. nepatří osoby, kterým zemřelý nebyl povinen poskytovat výživné na základě zákona, ani poskytoval-li je dobrovolně. Druh a družka nemohou být osobami oprávněnými podle § 2966 odst. 1 o. z., a to ani za použití analogie.

Snížení životní úrovně osoby, které zemřelý poskytoval dobrovolně výživné, ač k tomu nebyl ze zákona povinen, není bez dalšího okolností, odůvodňující přiznání nároku na příspěvek na výživné podle § 2966 odst. 2 o. z.

V projednávané věci by se žalobkyně jako družka zemřelého mohla případně vůči žalované pojišťovně domáhat pojistného plnění odpovídajícího nároku na příspěvek na výživné podle § 2966 odst. 2 o. z. za splnění tam uvedených podmínek, což však (dle jejích skutkových tvrzení) nečiní. Netvrdí totiž, že by jí zemřelý poskytoval nějaké pravidelné finanční plnění, ale jen to, že při soužití s ním měla významně vyšší životní úroveň než po jeho úmrtí (když i tu lze označit za nadstandardní). Ve vztahu k základní podmínce, aby ztráta výživného od zemřelého uvrhla oprávněnou osobu do situace vymykající se obecným představám o slušném, přiměřeném a spravedlivém uspořádání poměrů, neuvedla žalobkyně žádné relevantní argumenty, vyjma konstatování rozdílu mezi mimořádně příznivou životní úrovní a popisem ekonomických výhod, jimž se těšila při soužití se zemřelým a mezi životní úrovní, jíž dosahuje ze svého příjmu po jeho úmrtí. Jakkoli se jistě jedná o pro ni citelně nepříjemnou změnu, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že nedovodil rozpor s požadavkem slušnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3144/2021, ze dne 14. 12. 2022

07.03.2023 00:02

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti

Pobíral-li poškozený podle zákona o nemocenském pojištění v pracovní neschopnosti v důsledku nemoci či úrazu dávky nemocenského pojištění, pak se podle § 2962 odst. 1 o. z. pro zjištění výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti tyto dávky odečtou od průměrného výdělku před vznikem újmy; podle § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění škůdce zaplatí částku odpovídající vyplaceným nemocenským dávkám jako regresní náhradu orgánu nemocenského pojištění, který poškozenému dávky vyplatil.

Jestliže poškozený žádné dávky podle jiného právního předpisu nepobíral, nelze i vzhledem k výslovné dikci § 2962 odst. 1 o. z. při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti odečítat od předchozích příjmů částky, které by hypoteticky pobírat mohl. Nikdo není povinen platit si nemocenské pojištění, a to ani s poukazem na prevenční povinnost.

Odvolací soud i soud prvního stupně tedy správně vyložily § 2962 odst. 1 o. z., jestliže uzavřely, že nepobíral-li poškozený po dobu pracovní neschopnosti dávky nemocenského pojištění, náleží mu náhrada za ztrátu na výdělku ve výši průměrného výdělku před vznikem újmy. Při stanovení této náhrady nelze brát v úvahu nemocenské dávky, které by byly poškozenému vyplaceny, kdyby byl účasten nemocenského pojištění, ostatně to lze dovodit i jazykovým výkladem citovaného ustanovení, které počítá s fakticky vyplacenými dávkami, nikoliv hypotetickými (viz formulace „co poškozenému bylo vyplaceno…“).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3053/2021, ze dne 30. 11. 2022

27.01.2023 00:02

ÚS: Postřelení při pokusu o přechod tehdejší státní hranice

1. Svoboda pohybu (pobytu) patří do skupiny přirozených práv člověka, do níž by mělo být veřejnou mocí zasahováno jen v nejnutnějších případech. Zmíněná svoboda je totiž jedním z předpokladů svobody jednání člověka, jakožto tvůrčí, myslící bytosti; prostřednictvím svobody pohybu (pobytu) je realizována řada dalších práv a svobod člověku vlastních.

2. Ke skutečně reálnému a úspěšnému uplatnění odškodnění (zde: za postřelení a omezení osobní svobody v důsledku pokusu o překročení státní hranice do NSR v červenci roku 1989) byla nutná nejen existence pozitivního práva zakotvujícího hmotněprávní i procesněprávní nástroje, jak se takového nároku domoci, ale byla k tomu nutná též reálná změna společenské konstelace. Uplatnění nároku vázaného na poškození zdraví totiž bylo dříve deformováno celkovým pohledem na jednotlivce, neboť zájmy a potřeby jednotlivce byly hodnoceny toliko jako prostředek jiných cílů; teprve později docházelo k tomu, že veřejná moc začala jednotlivce a ochranu jeho zájmů vnímat jako smysl a důvod své existence (primát jednotlivce před státem). K uplatnění nároku souvisejícího s odškodněním bezpráví způsobeného totalitní mocí bylo proto kromě existence pozitivního práva nutno překonat též zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci.

3. Nelze stavět na srovnatelnou úroveň situaci, kdy na stěžovatele stříleli pohraničníci na straně jedné a zranili jej při realizaci jeho základního práva, a okolnosti vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání na straně druhé. Okolnosti, za kterých došlo k poškození zdraví stěžovatele, je nutno považovat za mimořádné a tomu by měla odpovídat i výše jeho odškodnění.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3025/22, ze dne 10. 1. 2023

24.01.2023 00:01

Nárok policisty na náhradu nemajetkové újmy na zdraví

Odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu vzniklou jeho příslušníkovi úrazem, který utrpěl při činnosti v tomto sboru, podle zákona č. 361/2003 Sb. nevylučuje povinnost jiného subjektu nahradit (odčinit) mu újmu z téže škodní události podle ustanovení občanského zákoníku.

Jsou-li splněny předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle ustanovení § 98 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., tak předpoklady vzniku povinnosti nahradit (odčinit) jinému újmu podle ustanovení občanského zákoníku, mohou být nároky na náhradu (odčinění) škody (újmy) úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému (povinnému) subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost (povinnost) jednoho subjektu nevylučuje povinnost (odpovědnost) druhého subjektu. Plněním jednoho z odpovědných (povinných) subjektů pak zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2280/2022, ze dne 13. 10. 2022

18.01.2023 00:02

K rozlišení povinnosti k náhradě škody dle § 1728 a § 1729 o. z.

I. Možnost vzniku povinnosti k náhradě škody mezi kontrahenty v situaci, kdy předsmluvní jednání ještě nebyla završena uzavřením smlouvy, upravuje občanský zákoník v § 1728 a § 1729 o. z. Podmínky pro vznik povinnosti k náhradě škody jsou v obou ustanoveních rozdílné, proto je třeba mezi nimi rozlišovat.

II. Ustanovení § 1728 o. z. dopadá na případy, kdy strana zahájí jednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli smlouvu uzavřít, přičemž je nerozhodné, do jaké fáze se předsmluvní jednání dostala.

III. Právní úprava nároku na náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu (§ 1729 o. z.) vychází z obecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod. Jestliže tedy strany vedou jednání poctivě a s úmyslem smlouvu uzavřít, pak může kterákoli strana bez dalšího svobodně jednání ukončit, to však jen do chvíle, kdy se druhé straně začne uzavření smlouvy jevit jako vysoce pravděpodobné. Poté lze bez následků ve smyslu § 1729 odst. 2 o. z. ukončit smluvní jednání jen ze spravedlivého důvodu.

Co je oním spravedlivým důvodem pro ukončení kontraktačního procesu, nelze říci obecně, vždy bude záležet na okolnostech konkrétního jednání. Případná odpovědnost za újmu vzniklou ukončením kontraktačního jednání bez spravedlivého důvodu má však být spíše výjimkou, nikoli pravidlem, a posouzení spravedlivosti důvodu, a tudíž poctivosti či nepoctivosti jednání, nesmí být příliš přísné. Jako spravedlivý důvod by pak měla být posouzena každá racionální úvaha jednající strany, vycházející z objektivní skutečnosti, ale i z obhajitelného subjektivního přesvědčení podloženého konkrétními okolnostmi v daném místě a čase.

V posuzované věci žalovaný v souladu se zákonem o obcích projevil svou vůli formou usnesení zastupitelstva ze dne 30. 5. 2017, jímž souhlasil s uzavřením kupní smlouvy s žalobkyní po splnění podmínky, že žalobkyně „doloží takový právní vztah k pozemkům, na kterých je stavba umístěná, který umístění stavby na těchto pozemcích umožňuje“. Vysoce pravděpodobným se proto uzavření smlouvy mohlo žalobkyni jevit nejdříve po splnění této podmínky. Žalobkyně sama však v listopadu 2017 projevila vůči žalovanému vůli o prodeji dále nejednat. Od té chvíle se již žalobkyni (ani žalovanému) nemohlo uzavření kupní smlouvy jevit vysoce pravděpodobným. Proto bez ohledu na to, zda bylo možno pokládat podmínku žalovaného za splněnou doložením smlouvy z 26. 9. 2018 (nebo návrhem na uzavření dodatku k původní smlouvě o výpůjčce), či nikoli, mohl žalovaný svobodně podle svého uvážení ukončit kontraktační proces, aniž by odpovídal za to, že smlouvu neuzavřel (§ 1729 odst. 1 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2535/2021, ze dne 12. 10. 2022

03.01.2023 00:01

Provozovatel vozidla podle § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu

Ustanovení § 45 zákona o silničním provozu upravuje odstranění vozidel, které představují překážku provozu na pozemních komunikacích, zatímco § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu umožňuje odstranění vozidel, která stojí na vyhrazeném parkovišti v rozporu s § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu, tedy neoprávněně. Obě citovaná ustanovení tedy upravují soukromoprávní nárok na kompenzaci odtahu vozidla a není důvod, aby byl pojem provozovatele užitý v § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu vykládán odlišně od pojmu provozovatele podle § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu, a to zvláště za situace, kdy se jedná o totožný právní předpis.

Proto i v případě § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu platí, že primárním subjektem povinným nahradit náklady na odstranění vozidla je osoba zapsaná jako vlastník či provozovatel v registru silničních vozidel, avšak není vyloučeno, aby náklady hradil skutečný vlastník nebo provozovatel, bude-li prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1655/2022, ze dne 13. 9. 2022

19.12.2022 00:01

Omezení obecného užívání pozemních komunikací uzavírkami a objížďkami

Omezení obecného užívání pozemních komunikací uzavírkami a objížďkami a podmínky, za nichž k němu lze přistoupit, je upraveno v § 24 zákona o pozemních komunikacích. O těchto úpravách užívání pozemních komunikací je oprávněn rozhodnout příslušný silniční správní úřad na žádost subjektu, v jehož prospěch má omezení sloužit, při dodržení citovaným ustanovením stanovených podmínek. Pozemní komunikace nejsou všechny stejné kvality a totožných vlastností, proto z logiky věci při omezení provozu a vytyčení objízdné trasy nemůže být vždy a za všech okolností zajištěno, že objízdná trasa povede po komunikacích kvalitou a délkou srovnatelných s uzavřenou komunikací. Proto zákon silničnímu správnímu úřadu ukládá jen obecně povinnost zajistit, aby byla uzavírka omezena na nejkratší možnou dobu, objížďka byla řádně technicky zabezpečena a byla z hlediska provozu vyhovující. O tom, zda byla tato kritéria dodržena, je třeba učinit závěr v každém konkrétním případě, přičemž nelze očekávat zachování zcela stejných parametrů objízdné trasy, jaké měla původní přístupová komunikace.

Třetím kritériem při rozhodování o omezení provozu na komunikacích je umožnění přístupu k sousedním nemovitostem, čímž jsou míněny nemovitosti přímo sousedící s uzavřenou komunikací. Toto kritérium se tedy týká pouze uzavírky, nikoliv již objížďky. Osobám, které v sousedních nemovitostech bydlí, podnikají apod., pak zákon garantuje pouze zajištění přístupu, nikoliv příjezdu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1626/2021, ze dne 23. 9. 2022

13.12.2022 00:02

Odpovědnost za škodu vzniklou zřícením budovy nebo odloučením její části

I. U objektivní odpovědnosti za škodu stanovenou zvlášť zákonem (§ 2895 o. z.), do které spadá i odpovědnost vlastníka stavby při zřícení budovy nebo odloučení její části v důsledku vady budovy nebo nedostatečného udržování budovy (§ 2938 o. z.), je třeba v případě absence explicitních přechodných ustanovení vyjít z pravidla, že zpětná (retroaktivní) účinnost takové právní úpravy je vyloučena. Pro posouzení objektivní odpovědnosti za škodu stanovenou zvlášť zákonem je tak rozhodná právní úprava účinná v okamžiku škodní události. Došlo-li v posuzované věci ke zřícení schodiště dne 4. 5. 2018, je věc nutno po právní stránce posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.

II. Odpovědnost vlastníka stavby při jejím zřícení nebo odloučení její části v důsledku vady budovy nebo nedostatečného udržování budovy (§ 2938 o. z.) vychází z ústavního principu, že vlastnictví zavazuje a vlastník je povinen dbát na stav věcí ve svém vlastnictví. Pasivně legitimován je ve sporu vždy vlastník, a to i tehdy, užíval-li budovu v době vzniku škody či předtím někdo jiný.

Vlastník odpovídá za to, že údržba jeho stavby je prováděna řádně tak, aby nedocházelo ke škodám na straně třetích osob v důsledku zřícení stavby a také za nesprávnou či nevhodnou činnost třetích osob zmocněných vlastníkem k údržbě stavby, i kdyby vycházely z pokynů odborníků nebo byly odborníky.

Jde o objektivní odpovědnost (bez ohledu na přímé porušení právní povinnosti a na zavinění), a to dokonce bez možnosti liberace (tzv. absolutní odpovědnost). Vzhledem k dikci § 2938 o. z. však okolnost vady či nedostatečné údržby musí ve sporu tvrdit a prokazovat poškozený, neboť jde o zákonem stanovený znak skutkové podstaty.

Protože předpokladem vzniku povinnosti nahradit újmu podle § 2938 o. z. je, že ke zřícení nebo odloučení došlo v důsledku vady budovy nebo v důsledku nedostatečného udržování budovy, musí být následek adekvátním ve vztahu k příčině. Zkoumat je třeba věcnou stránku – zda byla budova postavena nebo udržována způsobem, který odpovídá požadavkům na její odolnost a bezpečnost při zohlednění všech předvídatelných okolností. V zásadě nezáleží na tom, jak došlo k rozdělení nebo uvolnění– zda s vnějším podnětem nebo bez něj. Vnější vlivy mohou pocházet přímo od vlastníka budovy, mohou spočívat v jednání třetí osoby, nebo může jít o klimatické vlivy – bouře, záplavy, zemětřesení apod. Důležité však je, aby vada budovy nebo její nedostatečné udržování bylo podstatnou adekvátní příčinou škodné události, tedy aby následkem vady či nedostatečné údržby nastala situace, ve které může přistoupení nějaké zvláštní, spouštěcí okolnosti (např. jednání třetí osoby) vést ke škodné události. Vada nebo nedostatečná údržba tak nemusí být jedinou příčinou škodní události. Z výše uvedeného vyplývá, že povinnost k náhradě újmy nevzniká, pokud ke škodní události vedla např. výlučně mimořádná přírodní katastrofa, se kterou nemohlo být za daných okolností počítáno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1080/2022, ze dne 14. 9. 2022

09.12.2022 00:02

ÚS: Řízení o náhradě nemajetkové újmy za zpožděný let

05.12.2022 00:02

K (ne)možnosti snížení výše postižního práva pojistitele dle § 2953 o. z.

Skutečnost, že postižní právo pojistitele podle § 10 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. nemá povahu práva na náhradu škody, nýbrž se jedná o originární právo pojistitele vůči pojištěnému, vylučuje přímou aplikaci ustanovení § 2953 o. z., které umožňuje soudu z důvodů zvláštního zřetele hodných přiměřeně snížit právo poškozeného na náhradu škody. Ustanovení § 2953 o. z. nelze v případě postižního práva pojistitele aplikovat ani analogicky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2888/2020, ze dne 31. 8. 2022

05.12.2022 00:01

Stanovení obvyklé ceny služeb po hromadné dopravní nehodě

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že k stanovení ceny za vyproštění vozidel, jejich odtah, přeložení nákladů a čistění vozovky po hromadné dopravní nehodě neměl použít cenu obvyklou podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť definice této ceny neodpovídá mimořádnosti prací provedených dovolatelkou.

Obvyklou cenou podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, se oceňují majetek a služba, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim.

Podle této definice obvyklou cenou lze ocenit i služby poskytované dovolatelkou, neboť vyproštění vozidel, jejich odtah, přeložení nákladů a čistění vozovky po hromadné dopravní nehodě jsou činnosti, které po dopravních nehodách provádí více subjektů. K dopravním nehodám dochází často a vyproštění vozidel, jejich odtah a čištění komunikace jsou obvyklou a nezbytnou službou po těchto nehodách. Cena takové služby je zjistitelná a porovnatelná s ostatními poskytovateli, nejedná se o službu zvláštní obliby, ve vztahu mezi objednatelem a poskytovatelem služby není osobní vztah. Za mimořádné okolnosti trhu nelze označit to, že jsou zde oceňovány služby po hromadné nehodě s rozsáhlými následky, neboť ani takové nehody nejsou ojedinělé. Příčinou poskytnutí služby nebyla ani přírodní či jiná kalamita. Dovolací soud z uvedených důvodů neshledal tuto dovolací námitku důvodnou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3577/2021, ze dne 31. 8. 2022

30.11.2022 00:02

Pasivní legitimace leteckého dopravce dle nařízení (ES) č. 261/2004

Nárok cestujícího ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 („Nařízení“) nelze podle rozhodovací praxe SDEU striktně vázat k osobě, jež je přímo ve smluvním vztahu s cestujícím, neboť se podle Nařízení nejedná o nezbytnou kvalifikační podmínku provozujícího leteckého dopravce, jenž je povinován k poskytnutí příslušné kompenzace (viz zejména čl. 5, čl. 6, čl. 7 Nařízení). Není tak samo o sobě určující, jak je dopravce označen na dokumentech vystavených k letu. Jakkoliv se může jednat o okolnost napomáhající ke zjištění rozhodujících okolností, je třeba jeho označení mít jen za jeden ze zdrojů informací pro potřebná zjištění, nikoliv za jednoznačnou identifikaci povinné osoby. Současně platí, že let je třeba pojímat jako jednu operaci letecké dopravy zahrnující případně i mezipřistání, takže může být realizován více než jedním leteckým dopravcem.

Pro poměry posuzované věci lze shrnout, že ve sporu o náhradu za zpoždění letu není pasivní legitimace leteckého dopravce Společenství, který zajišťoval část letu sestávajícího z více letů s mezipřistáními (je tedy provozujícím leteckým dopravcem), vyloučena tím, že letenku na kompletní let vystavil letecký dopravce ze třetí země.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2426/2021, ze dne 31. 8. 2022

< strana 3 / 48 >

Reklama

Jobs

Nabídky na JOBS.CZ, celá ČR
01.04., Q: jobs.cz
Nabídky na webu ČAK, celá ČR
01.04., Q: www.cak.cz

Více