// Profipravo.cz / Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy

Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy

27.05.2019 00:00

Nárok dražebníka na náhradu nákladů zmařené dražby

Není žádný rozumný důvod obecně vyjímat nárok dražebníka na náhradu nákladů zmařené dražby jakožto běžný majetkový nárok soukromoprávní povahy z obecné povinnosti soudu jej (individuálně, podle zjištěných skutkových okolností) posuzovat i optikou dobrých mravů.

Výši nároků dražebníka vyplývajících z ustanovení § 28 odst. 4 ZVD lze tedy korigovat odkazem na ustanovení § 2 odst. 3 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1063/2018, ze dne 12. 2. 2019

22.03.2019 00:02

ÚS: Přezkum rozporu s dobrými mravy v dovolacím řízení

Zastává-li odvolací soud názor, že některé typově určené skutečnosti vůbec nemohou být významné pro úvahu o rozporu s dobrými mravy, a dovolatel zastává názor opačný, jde o otázku směřující k učinění obecného právně interpretačního úsudku o tom, jaké skutečnosti vůbec mohou být relevantní pro právní závěry soudu (a mají tedy být v řízení prokazovány). Tato otázka není vyřešena obecným sdělením dovolacího soudu, že závěr o rozporu právního jednání s dobrými mravy lze přezkoumat pouze v případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení, neboť toto sdělení neodpovídá na to, co může být relevantní úvahou, jejíž přiměřenost by následně mohla být hodnocena ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu.

Konstatuje-li dovolací soud, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na rozhodnutí, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, odpírá dovolateli soudní ochranu práva stanoveným postupem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2657/18, ze dne 19. 2. 2019

20.11.2018 00:01

K aplikaci zásady smluvní volnosti při prodlužování smlouvy o výpůjčce

Jestliže zde nájemkyně od počátku věděla, že smlouva o výpůjčce nemovitosti je uzavřena na dobu jednoho roku a ze smlouvy nevyplývá, že by měla nárok na její prodloužení, musela objektivně, při zachování obvyklé opatrnosti počítat s tím, že smlouva prodloužena nebude a ona bude muset budovu vyklidit.

Je nepochybné, že vůle vlastníka při nakládání věcí není neomezená, že s ní může nakládat jen v mezích právního řádu. Z této skutečnosti však nevyplývá soukromoprávní povinnost pronajímatelky prodloužit smluvní vztah s nájemkyní na další dobu. Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti). Věc je třeba poměřovat právě zásadou smluvní volnosti; jestliže strany dohodly výpůjčku na jeden rok, pak skutečnost, že jedna ze stran odmítla výpůjčku prodloužit, je jen realizací smluvní volnosti a není-li tu konkrétní právní povinnost smlouvu uzavřít, nelze jí vytýkat, že tak neučinila.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 2. 10. 2018

25.04.2018 00:00

ÚS: Námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy

Námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy. Proto také platí, že z ústavněprávního hlediska nazíráno může nastat i situace, kdy akceptace námitky promlčení obecnými soudy může být považována za porušení základních práv jednotlivce. Platí totiž, že institut dobrých mravů (ať již v předchozím či nyní účinném občanském zákoníku) nelze vnímat izolovaně jako institut výhradně občanského práva. Z ústavněprávního hlediska jde o institut, jehož otevřená textura dovoluje zohlednit při výkladu podústavního práva též ústavní principy, jež jsou v podústavním právu z podstaty věci explicitně zachyceny pouze nedokonale.

Stěžovatelé tvrdí, že zmeškali uplatnit nárok v promlčecí době, neboť se řídili starší judikaturou, dle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě nepromlčovaly, přičemž opačný právní názor byl nastolen až v rozsudku publikovaném sub R 72/2013, tedy až po okamžiku, kdy nárok soudně uplatnili.

Uvedené tvrzení stěžovatelů je relevantní. V poměrech občanského zákoníku byl dlouhodobě zastáván právní názor, že nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčení nepodléhá. Tento právní názor byl částečně překonán až rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněným pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Uvedené rozhodnutí se však vztahovalo pouze na promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích jakožto specifické formy zadostiučinění. Pro omluvu a jiné formy morální satisfakce nadále platilo, že jsou nepromlčitelné, a to až do přijetí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2387/2012 (R 72/2013).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 76/17, ze dne 3. 4. 2018

10.04.2018 00:00

Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Odvolací soud se v projednávané věci při posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy výše uvedenými judikatorními kritérii neřídil. Závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy přijal toliko s odkazem na skutečnost, že žalobce nebyl vyrozuměn o konání hlavního líčení a nesprávným procesním postupem trestního soudu mu bylo znemožněno navrhnout u hlavního líčení (před zahájením dokazování), aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil žalovanému povinnost nahradit škodu způsobenou spácháním druhého skutku. Nijak se přitom nevypořádal s (možnými) důvody, které žalobci bránily uplatnit nárok na náhradu škody způsobené spácháním druhého skutku v řízení ve věcech občanskoprávních.

Opřel-li tedy odvolací soud závěr o tom, že žalobce marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, výhradně o skutečnost, že žalobce nebyl vyrozuměn o konání hlavního líčení, aniž se zabýval tím, jaké důvody žalobci bránily uplatnit nárok na náhradu škody, kterou žalovaný způsobil spácháním druhého skutku, v řízení ve věcech občanskoprávních, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, ze dne 23. 1. 2018

04.07.2017 00:02

Dohoda o zastoupení v řízení o společnické žalobě podle § 131a obch. zák.

I. Společník společnosti s ručením omezeným vystupuje v řízení o žalobě podle § 131a obch. zák. (tzv. actio pro socio či společnické žalobě) v souladu s § 21 odst. 2 o. s. ř. jako zákonný zástupce společnosti. Účastníkem řízení (žalobcem) je v takovém řízení sama společnost. Opravňuje-li ustanovení § 131a odst. 1 věty druhé obch. zák. společníka ke zmocnění jiné osoby k zastupování společnosti v řízení podle tohoto ustanovení, opravňuje jej též k uzavření hmotněprávní dohody o zastoupení (včetně ujednání o odměně za zastupování). Zmocněnou osobou může být i advokát.

Společník přitom nemusí sjednat jménem společnosti odměnu za zastoupení toliko do výše mimosmluvní odměny určené podle advokátního tarifu; takové omezení se nepodává z žádného právního předpisu. Nicméně i společník coby zákonný zástupce společnosti v řízení podle § 131a obch. zák., resp. při uzavírání související dohody o zastoupení, je povinen jednat v zájmu společnosti.

Z toho plyne, že odměna advokáta sjednaná společníkem coby zákonným zástupcem společnosti v dohodě o zastoupení nemůže svou výší přesáhnout odměnu v daném místě a čase obvyklou. Uhradí-li společník advokátu smluvní odměnu za společnost, má vůči společnosti nárok na její náhradu jen do obvyklé výše odměny (ať už ji sjednal v jakékoli výši), a to jen za úkony právní služby skutečně a účelně poskytnuté; uvedené platí obdobně i pro úhradu účelně vynaložených nákladů zástupce (a bez ohledu na to, zda společník zastupující společnost převzal ručení za závazek společnosti zaplatit advokátu odměnu a náklady zastoupení, či nikoli).

II. Zneužije-li společník společnosti s ručením omezeným své právo podat společnickou žalobu, resp. toto své právo vykonává v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, není možné jeho právu na náhradu nákladů zastoupení, jež za společnost vynaložil v řízení podle § 131a obch. zák., poskytnout právní ochranu. Jinými slovy, společník zneužívající svého práva podat za společnost žalobu podle § 131a obch. zák., se (následně) vůči společnosti zásadně nemůže úspěšně domoci přiznání nároku na náhradu nákladů řízení, které v řízení podle § 131a obch. zák. vynaložil.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 736/2016, ze dne 26. 4. 2017

29.05.2017 00:01

Přikázání nemovitostí do vlastnictví spoluvlastníka bez přiměřené náhrady

Ustanovení § 1147 o. z. nevylučuje přikázání nemovitostí do vlastnictví spoluvlastníka bez stanovení přiměřené náhrady. Judikatura dovolacího soudu výjimečně připouští modifikaci náhrady, pokud by byla v rozporu s dobrými mravy. Náhradu přitom lze pro rozpor s dobrými mravy nejen snížit, ale také nepřiznat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5124/2016, ze dne 28. 2. 2017

13.04.2017 00:00

Uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy

Pro závěr o (výjimečné) nemravnosti námitky promlčení je rozhodující, zda celková situace, v níž byla námitka promlčení uplatněného nároku vznesena, se vzhledem ke všem konkrétním okolnostem jeví jako zneužití institutu promlčení na úkor toho, kdo svůj nárok u soudu uplatnil opožděně, a nemusí přitom jít jen o aktivní jednání zabraňující včasnému podání žaloby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, ze dne 20. 12. 2016

31.03.2017 00:04

ÚS: K výkladu pojmu dobrých mravů dle zákoníku práce

Pro použití korektivu „dobré mravy“ podle § 14 odst. 1 zákoníku práce v době před nabytím účinnosti zákona č. 303/2013 Sb. zákoník práce nestanovil, z jakých hledisek má soud vycházet a bylo tak přenecháno soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu dané právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Zásada zákazu přenosu rizika z výkonu závislé práce na zaměstnance se proto uplatní v rámci uvedeného posouzení, zda se z hlediska konkrétního případu, ve vzájemném jednání účastníků pracovněprávního vztahu, jedná o porušení „dobrých mravů“, aniž by to bylo důvodem pro odlišování významu daného pojmu od právní úpravy „dobrých mravů“ v § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Takové odlišování vede k rozporu se zásadou vnitřní jednoty a bezrozpornosti právního řádu.

Uvedený závěr o stejném významu porušení „dobrých mravů“ v právních úpravách zákoníku práce a občanského zákoníku ostatně odpovídá i následnému legislativnímu vývoji, kdy právní úprava neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, byla ponechána přímo na právní úpravě nového občanského zákoníku (§ 580 odst. 1) a zákoník práce od účinnosti zákona č. 303/2013 Sb. již žádnou vlastní právní úpravu neplatnosti právního jednání z důvodu porušení „dobrých mravů“ pro pracovněprávní vztahy neobsahuje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 129/16, ze dne 7. 3. 2017

17.03.2017 00:01

ÚS: Aplikace institutu dobrých mravů na námitku promlčení

I. Uplatnění námitky promlčení se může příčit dobrým mravům jen v případech odůvodňujících významný zásah do principu právní jistoty; posoudí-li odvolací soud takovou námitku odlišně od názoru soudu prvního stupně, jakož i od právní argumentace účastníků řízení, aniž jim dá příležitost vyjádřit se k jeho odlišnému náhledu, porušuje jejich právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr se uplatní rovněž při vadné aplikaci tzv. moderačního práva soudu podle § 150 občanského soudního řádu, není-li vytvořen procesní prostor pro účastníky řízení, aby se k jeho eventuálnímu uplatnění vyjádřili.

II. Vypořádá-li soud námitky žalobce, nikoli však již obranné námitky druhé strany sporu, upírá tím fakticky možnost procesní obrany proti uplatněnému žalobnímu návrhu; takový postup je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň tím dochází k porušení rovnosti všech účastníků v řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

III. Dovolací soud, který při posuzování přípustnosti dovolání pomine konkrétně formulované námitky proti porušení základních práv a svobod v rozhodnutí odvolacího soudu, poruší povinnost chránit základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1020/16, ze dne 28. 2. 2017

02.12.2016 00:00

ÚS: Přezkum výkonu práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy

Přezkum výkonu práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) je v zásadě vyhrazen obecným soudům, respektují-li ústavní kautely práva na spravedlivý proces; k porušení tohoto práva dojde, není-li námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dostatečně vypořádána v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu, takže není dostatečně zváženo chování obou stran, závěry obecných soudů směřují jen k jednání jedné ze stran, a proto jsou vůči straně druhé nepřiměřeně tvrdé a příčí se tak požadavkům řádně vedeného procesu a ekvity.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2700/15, ze dne 8. 11. 2016

09.11.2016 00:01

Uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy

Z R 59/2004 je zjevné, že odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Proto pro závěr, zda vznesení námitky promlčení ohledně náhrady škody za zaniklé věci, jež byl žalovaný povinen vydat do konkursní podstaty, odporuje dobrým mravům, není sama o sobě právně významná argumentace založená na skutečnostech, jež předcházely vzniku povinnosti vydat sporné věci do konkursní podstaty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, ze dne 28. 7. 2016

04.11.2016 00:05

ÚS: Vznesení námitky promlčení státem

1. Zásada výkonu práv s dobrými mravy v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor k uplatnění spravedlnosti a také slušnosti. Pojem „dobré mravy“ totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti. Ústavněprávně je tedy ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku jakousi otevřenou „branou“, kterou mohou být do podústavního práva „vpuštěny“ ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Dobré mravy tak mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci.

2. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

3. Specifickou skupinu případů tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem. V případě regulace nájmů bytů stát vzdor svým povinnostem i opakovaným apelům ze strany Ústavního soudu na jedné straně prostřednictvím Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky „sázkou do loterie“, zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2062/14, ze dne 25. 10. 2016

20.10.2016 00:02

Zastavení exekuce z důvodu šikanózního exekučního návrhu

Samotné podání exekučního návrhu může být kvalifikováno jako zneužití práva – jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu. Jako postup příčící se účelu exekučního řízení – a tedy důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. – je pak nutno hodnotit tzv. šikanózní exekuční návrh. Šikanózním exekučním návrhem je např. takový návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce; o takovou situaci půjde zpravidla tehdy, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní. Eticky neobhajitelný je návrh na nařízení exekuce podaný v době, kdy by povinný v případě poskytnutí součinnosti ze strany oprávněného již finanční prostředky s největší pravděpodobností obdržel (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/14).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 366/2016, ze dne 28. 7. 2016

07.10.2016 00:03

ÚS: Námitka promlčení vznesená státem v odškodňovacím řízení

Pokud písemné vyhotovení konečného rozhodnutí ve věci bylo obviněnému doručeno až po uplynutí šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (§ 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu) a bývalý obviněný v přiměřené době (nikoliv delší než šest měsíců) od takového doručení řádně svůj nárok na náhradu újmy uplatní, nelze případnou námitku státu, že nárok je již promlčen, akceptovat pro rozpor s dobrými mravy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1532/16, ze dne 14. 9. 2016

06.10.2016 00:01

Vymáhání pohledávek banky, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs

Samotná okolnost, že banka vymáhá pohledávky za dlužníky, kteří jsou zároveň jejími věřiteli a u nichž je rozsah uspokojení pohledávek za bankou závislý na výsledku konkursu vedeného na majetek banky, není důvodem pro odepření výkonu práva ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 871/2014, ze dne 30. 6. 2016

01.09.2016 00:00

Pochybení v názoru o délce promlčecí doby a o počátku jejího běhu

Okolnost, že věřitel pochybil v názoru o délce promlčecí doby a o počátku jejího běhu, neznamená, že vznesení námitky promlčení lze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Pochybení v právním posouzení okolností opodstatňující užití korektivu dobrých mravů není. Účastník soukromoprávního vztahu střežící svá práva (vigilantibus iura scripta sunt) v případě pochybností o tom, jakým právním režimem se jeho právní vztah řídí, postupuje z opatrnosti tak, aby vyhověl i přísnější z možných variant právního posouzení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2287/2014, ze dne 2. 6. 2016

07.04.2016 00:00

Aplikace § 2 odst. 3 o. z. při vydání konstitutivního rozhodnutí

Ustanovení § 2 odst. 3 o. z., které zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, je aplikovatelné i při vydání konstitutivního rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, ze dne 16. 12. 2015

02.10.2015 00:00

ÚS: Hodnocení souladu smlouvy o smlouvě budoucí s dobrými mravy

Nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2108/14, ze dne 1. 9. 2015

Právní věta není k dispozici.

01.06.2015 00:02

Aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. na činnost právnické osoby

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu nepochybuje o tom, že činnost právnické osoby lze poměřovat dobrými mravy z hlediska § 39 či § 3 odst. 1 obč. zák.

Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4209/2011 zdůraznil neobvyklost posuzovaného případu, kdy původce dopravní nehody (žalovaný, tehdy patnáctiletý chlapec) byl nejenom při srážce sám zraněn (za své zranění při nehodě nese rovněž odpovědnost sám, neboť řidič vozidla srážku nezavinil), ale navíc se stal po nehodě obětí závažného trestného činu ze strany řidiče vozidla. Ten se k němu zachoval zcela nevybíravým způsobem, neboť namísto toho, aby mu poskytl první pomoc, ohrozil jej na životě tím, že jej v nočních hodinách v polovině měsíce listopadu vyvezl mimo obec a nechal se zlomenými holenními kostmi obou nohou, otřesem mozku a dalšími zraněními ležet na lesní cestě. Utrpení a stres, kterému řidič vozidla vystavil zraněnou nedospělou osobu, našlo svůj odraz kromě jiného v trestním odsouzení a nemůže být přehlédnuto ani v občanskoprávním sporu o náhradu škody, byť nárok žalobkyně (obchodní společnosti - vlastnice služebního vozidla) je v základu a po formální stránce opodstatněný. Bylo-li pak prokázáno, že mezi vlastnicí vozidla a řidičem, který se zachoval zavrženíhodným způsobem vůči žalovanému, je úzce provázaný vztah, lze počínání řidiče, alespoň pokud jde o posouzení otázky dobrých mravů v souvislosti s žalobou na náhradu škody, z tohoto pohledu přičítat i žalobkyni. I když jednání řidiče následovalo až po škodném jednání žalovaného, bezprostředně na něj navazovalo a šlo o natolik svévolný útok na základní hodnoty chráněné právem i morálními normami společnosti (život a zdraví žalovaného), že požadavek, aby jím dotčená osoba byla povinna nahradit škodu na vozidle, se příčí obecnému pojímání spravedlnosti, všeobecnému nazírání na rozumné uspořádání vztahů, a představuje proto s přihlédnutím ke všem výjimečným a mimořádným okolnostem případu výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Lze souhlasit s žalobkyní, že žalovaný za poškození vozu odpovídá a v běžné situaci by byl povinen škodu nahradit. Nelze ovšem přehlédnout, že tehdy nezletilý žalovaný způsobil škodu na vozidle pouhou vlastní nedbalostí a poté, co si sám přivodil zranění, stal se vzápětí obětí úmyslného trestného činu proti životu a zdraví, který vedl ke značné nemajetkové újmě spočívající v zásahu do zdraví a lidské důstojnosti, spojenému s výrazným stresem a odůvodněnou obavou ze ztráty života. Ve světle způsobu jednání vůči zraněnému dítěti, kterému nebylo následně poskytnuto prakticky žádné zadostiučinění ke zmírnění vytrpěné nemajetkové újmy, se uplatnění nároku na náhradu majetkové újmy (škody na vozidle) vůči žalovanému, který musel čelit zcela bezdůvodnému ataku proti životu, jeví skutečně jako postup postrádající sebereflexi a morální odpovědnost za osobu, jíž je svěřeno služební vozidlo. Na tom nic nemění okolnost, že žalobu podává právnická osoba, neboť i ona je povinna ctít dobré mravy a způsob uplatnění práva z její strany nesmí být v rozporu s tím, co je vnímáno jako základní pravidlo slušnosti v rozumném uspořádání mezilidských vztahů. Tyto požadavky se v takovém případě samozřejmě kladou na osoby jednající jménem právnické osoby, a vytvářející tak její vůli v právních vztazích. To vše podtrhují zjištěné skutečnosti o tom, že odepření práva na náhradu škody nepředstavuje pro žalující společnost natolik citelný zásah srovnatelný s tvrdostí, jakou by znamenalo uložení povinnosti k náhradě škody tehdy nemajetnému nezletilému, který se musel navíc vypořádat s následky úmyslného trestného činu proti své osobě. Ze všech těchto důvodů nepožívá realizace práva na náhradu škody žalující obchodní společností podle § 3 odst. 1 obč. zák. právní ochrany, proto žalobě nemůže být vyhověno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3419/2014, ze dne 18. 2. 2015