// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení

Bezdůvodné obohacení

14.03.2022 00:00

Splnění dluhu vs. započtení

V případě započtení nedochází k žádnému plnění, nejde tedy o zánik závazku splněním, ale o jiný druh zániku závazku; proto právní úpravu splnění dluhu nelze analogicky použít na započtení pohledávek a opačně právní úpravu započtení nelze analogicky použít na splnění dluhu.

Splnění a započtení jsou tedy dva různé způsoby zániku závazku vyžadující naplnění odlišných skutečností a nelze je zaměňovat. Je-li obohaceným plněno ochuzenému na závazek (pohledávku) z bezdůvodného obohacení, zaniká v tomto rozsahu nárok ochuzeného na vydání bezdůvodného obohacení a není třeba ze strany dlužníka (obohaceného) žádného dalšího projevu, jak je tomu v případě zániku závazku v důsledku započtení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2829/2021, ze dne 8. 12. 2021

18.02.2022 00:04

ÚS: Náhrada za užívání veřejného prostranství

1. Dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních práv stanovených zákonem.

3. Smyslem investování do nemovitostí je očekávaný ekonomický prospěch, a neměl-li by z investice vlastníkovi plynout, postrádala by taková investice smysl. Výhodné nabytí pozemků ve veřejné dražbě proto nelze považovat za mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů. Stejně tak samotné vyvíjení podnikatelské aktivity, jejímž pojmovým znakem je dosahování zisku, nemůže být považováno za něco a priori nemravného.

4. Nedává žádný rozumný smysl, aby obecné soudy dovodily (z důvodu údajného porušení korektivu dobrých mravů), že stěžovatelce nenáleží náhrada za bezdůvodné obohacení žádná. Pokud totiž vycházely ze skutečnosti, že vedlejší účastník užíval předmětné pozemky bez právního důvodu, mohl se zmíněný korektiv dobrých mravů projevit v redukci požadovaného plnění, nikoliv však v jeho úplném odmítnutí.

5. Závěr učiněný obecnými soudy by z pozemků majících charakter veřejného prostranství činil pozemky bezcenné a neprodejné právě z důvodu, že by jejich budoucí nabyvatelé mohli být a priori považováni za „spekulanty“ a požadavky na náhradu za užívání pozemků jinými subjekty či pokusy o narovnání těchto vztahů za rozporné s dobrými mravy. Obce by přitom měly garantováno jejich bezplatné užívání na úkor vlastníků, a to absurdně např. i včetně možnosti z nich profitovat jejich zatížením místním poplatkem za zvláštní užívání veřejného prostranství.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2049/21, ze dne 18. 1. 2022

13.01.2022 00:01

Spravedlivý důvod k užívání historického majetku církví třetími osobami

Spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení ve smyslu § 2991 o. z. se rozumí primárně důvod právní. Toliko zcela výjimečně lze konstatovat, že se navzdory absenci právního důvodu přesun majetkových hodnot opíral o spravedlivý důvod vyplývající ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života. Jako právní důvod pro nabytí obohacení lze pak zásadně označovat právní skutečnost, jež obohacenému zakládá právo, aby na úkor ochuzeného získal majetkový prospěch, respektive aby si tento majetkový prospěch podržel. Vyplývá-li právo na nabytí prospěchu přímo ze zákona, je možné za právní důvod považovat samotnou právní normu, která dotčenému oprávnění dává vzniknout.

Blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 a § 13 zákona č. 428/2012 Sb., jenž § 29 zákona č. 229/1991 Sb. s určitými modifikacemi nahradil, zakazovala vyjmenované dispozice s historickým majetkem církví, avšak sama o sobě k tomuto majetku nezakládala žádná užívací práva třetím subjektům. Nemohla proto sloužit jako právní důvod pro užívání majetku. Smyslem citovaných blokačních ustanovení byla ochrana původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno. Tento smysl § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a § 13 zákona č. 428/2012 Sb. přitom bezpochyby nikterak nevyžadoval, aby bylo třetím subjektům založeno právo blokovaný majetek na úkor státu bezplatně užívat a aby bylo potlačeno právo České republiky na vydání náhrady za majetkový prospěch, jenž užíváním dotčených statků bez odpovídajícího právního důvodu uživatelům vznikal.

Ustanovení § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. pak zakotvuje právo bytových družstev na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví České republiky s cílem sjednotit vlastnictví bytových domů s vlastnictvím funkčně souvisejících pozemků. Do doby uskutečnění této změny v osobě vlastníka však § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. – zavádějící povinnost státu převést pozemky ve prospěch bytového družstva – rovněž nepředstavuje právní důvod pro užívání příslušných pozemků nabyvatelem. Není-li tedy v období předcházejícím převodu pozemků na družstvo jiným zákonem předvídaným způsobem založeno věcné či obligační právo užívat státní pozemky, dostává se mu coby vlastníku staveb umístěných na cizích pozemcích bezdůvodného obohacení protiprávním (právní důvod postrádajícím) užitím cizí věci.

Ve výjimečných případech, kdy by stát (respektive právnická osoba oprávněná k hospodaření s jeho majetkem) záměrně oddaloval převod pozemku na bytové družstvo ve spekulativní snaze extrahovat z družstva náhradu za výkon užívacího práva, by snad bylo možné uvažovat, že by uplatnění požadavku na vydání bezdůvodného obohacení proti družstvu představovalo zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, ze dne 7. 10. 2021

15.10.2021 00:03

ÚS: Bezdůvodné obohacení zranitelné osoby

Pokud z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vznikne bezdůvodné obohacení na straně osoby s psychosociálním postižením či omezenou svéprávností, jakožto osoby zranitelné, je třeba vážit, zda je uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s dobrými mravy. Jestliže se obecný soud s touto otázkou i přes výslovnou námitku účastníka řízení nevypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí, dopustí se porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1292/21, ze dne 7. 9. 2021

22.09.2021 00:02

Vydání bezdůvodného obohacení v případě neoprávněné dispozice s věcí

I v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je vlastník nebo spoluvlastník věci oprávněn požadovat vydání bezdůvodného obohacení po osobě, která neoprávněně dala věc jinému k užívání nebo požívání. Neoprávněný „disponent“ tak i nadále – stejně jako podle právního stavu účinného do 31. 12. 2013 - odpovídá za vznik bezdůvodného obohacení vlastníku či spoluvlastníku věci, neboť bez řádného právního podkladu disponoval cizí majetkovou hodnotou a třetí osobě umožnil její užívání.

Nebyl-li ovšem uživatel v dobré víře, že osoba, která mu věc přenechala k užívání, měla takové oprávnění (např. byla k tomu vlastníkem či spoluvlastníkem věci zmocněna), má vlastník nebo spoluvlastník věci podle § 2994 o. z. právo domáhat se peněžité náhrady i na uživateli majetku; v rozsahu náhrady bezdůvodného obohacení neoprávněným poskytovatelem není vlastník nebo spoluvlastník majetku oprávněn dovolávat se peněžité náhrady i po uživateli věci, a naopak (uplatní se princip ne bis in idem). Není přitom rozhodné, zda právní jednání, na jehož základě došlo k přenechání věci k užívání, je platné či nikoliv. Dobrá víra uživatele, jež je zákonem chráněna (a opak musí prokazovat vlastník věci) tak vede k závěru, že vlastník nebo spoluvlastník věci nemá přímé právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po poctivém uživateli majetku. Ustanovení § 2994 o. z. tudíž rozšiřuje ochranu vlastníka věci, s níž bylo neoprávněně disponováno, proti jejímu uživateli, který při nedostatku dobré víry rovněž (vedle neoprávněného disponenta) odpovídá za vzniklé bezdůvodného obohacení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, ze dne 23. 6. 2021

29.07.2021 00:02

Bezdůvodné obohacení při dání věci k užívání neoprávněnou osobou

I. Za plnění bez právního důvodu coby jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., účinného do 31. prosince 2013, bylo možné pokládat i stav, v němž byl pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vznikal tomu, kdo uživatelská oprávnění realizoval, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 2991 o. z. jsou uvedené závěry použitelné i v poměrech tohoto právního předpisu s výhradou, že řečené situace již není namístě podřazovat skutkové podstatě plnění bez právního důvodu, ale je zapotřebí je kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty.

II. Dovolací soud při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 akcentoval, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání. Na těchto závěrech Nejvyšší soud obecně setrvával i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistoval žádný smluvní vztah.

V režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je podaný výklad nutné modifikovat ve světle § 2994 o. z., podle něhož dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Citované ustanovení na rozdíl od dřívější právní úpravy podmiňuje platnost shora naznačených tezí naplněním požadavku dobré víry, což má za následek, že není-li třetí osoba, jíž byla nemovitost (či její část) přenechána neoprávněně k užívání, v dobré víře, že ten, kdo jí dal předmětnou nemovitost k užívání, k tomu skutečně byl oprávněn, může vlastník požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání, tak po faktickém uživateli, jenž své užívací právo od tohoto subjektu odvozuje. Z dikce § 2994 o. z. potom vyplývá, že se nastíněná idea prosadí i v případě, že subjekt, jenž neoprávněně disponuje s cizí hodnotou, třetí osobě věc přenechal nikoli na základě smlouvy, nýbrž například v rámci společenské úsluhy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 493/2021, ze dne 12. 4. 2021

10.06.2021 00:01

Bezdůvodné obohacení intenzivním užíváním honebního pozemku

I. Na náhradu dle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. nelze nahlížet jako na náhradu za všechny zásahy do vlastnického práva ze strany držitele honitby, nýbrž toliko jako na kompenzaci za to, že na pozemku bude vykonáváno právo myslivosti bez účasti vlastníka pozemku (proto také zákon právo na náhradu vylučuje v případě, kdy je vlastník pozemku členem honebního společenstva a může se tak na realizaci práva myslivosti podílet), tedy jako na náhradu za přičlenění pozemku k honitbě; tomu ostatně odpovídá i způsob výpočtu náhrady, kdy se vychází jen z velikosti honebních pozemků a z výnosu z práva myslivosti na těchto pozemcích. Naproti tomu pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení není významné, zda a jaký výnos (zisk) neoprávněné užívání věci obohacenému přináší.

Ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. tak neposkytuje podklad pro přiznání bezdůvodného obohacení a není kompenzací za užívání honebního pozemku nad rámec jeho přičlenění k honitbě, doprovázené dalšími (intenzivnějšími) zásady do vlastnického práva ze strany držitele honitby.

II. Dle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. I podle rozhodovací praxe zvláštního senátu platí, že je-li podání žalobce podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení; soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního řízení. Byť byl výše citovaný závěr korigován pozdější rozhodovací praxí zvláštního senátu, stalo se tak jen ve vztahu k věcem, které byly by z dosahu pravomoci správních orgánů vyňaty toliko z důvodu právní kvalifikace žalované pohledávky zvolené žalobcem (tedy bez ohledu na právní základ sporu, jenž by jinak ze své povahy náležel k projednání a rozhodnutí správnímu orgánu vybavenému k tomu náležitou odborností).

V posuzované věci se žalobce nedomáhá náhrady za přičlenění svého pozemku k honitbě dle § 30 zákona č. 449/2001 Sb., nýbrž vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalovanému intenzivním užíváním pozemku v žalobcově vlastnictví v rámci uzavřeného areálu (v jehož důsledku mělo žalobci zůstat toliko tzv. holé vlastnictví). I proto nemůže obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jímž rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci orgánu státní správy myslivosti k rozhodnutí o náhradě dle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., která nemůže zcela kompenzovat žalobcem takto uplatňovaný nárok a žalobce ji navíc ani nežádá. K projednání a rozhodnutí této věci je proto dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 185/2021, ze dne 16. 3. 2021

26.05.2021 00:01

Bezdůvodné obohacení plněním na základě později zrušeného rozhodnutí

V případě plnění na základě později zrušeného rozhodnutí vzniká závazek z bezdůvodného obohacení mezi účastníky původního řízení, tj. ochuzeným je ten účastník, kterému byla později zrušeným rozhodnutím uložena povinnost plnit, a obohaceným účastník, kterému bylo oním rozhodnutím právo na plnění přiznáno. Bezdůvodné obohacení v takovém případě ovšem vzniká pouze za předpokladu, že zrušené rozhodnutí neodpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům a ochuzený tak plnil na neexistující dluh.

Na závěru o pasivní legitimaci osoby, které bylo přiznáno právo na plnění později zrušeným rozhodnutím, k vydání bezdůvodného obohacení nezmění nic ani skutečnost, že plnění podle předmětného rozhodnutí bylo zaplaceno na výslovný pokyn oprávněného na účet třetí osoby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3487/2020, ze dne 18. 2. 2021

15.04.2021 00:01

Les jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 obecního zřízení

Dovolací soud již v řadě rozhodnutí pozemky využívané veřejností jako lesopark pojmu veřejného prostranství subsumoval a následně dovodil, že také jejich užíváním širokou veřejností zásadně vzniká bezdůvodné obohacení obci, na jejímž území se nacházejí.

Tomuto závěru není principiálně na překážku, naplňuje-li lesopark v konkrétním případě definiční znaky lesa ve smyslu § 2 písm. a) lesního zákona, neboť i lesy mohou mít charakter veřejného prostranství. Za veřejná prostranství nicméně nelze pokládat všechny lesy, nýbrž pouze takové, které splňují materiální znak veřejného prostranství daný jejich určením k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo funkčním významem pro sídelní celek.

Je tedy zapotřebí odlišit na jedné straně les, jejž veřejnost využívá toliko v rámci obecného užívání lesa podle § 19 odst. 1 lesního zákona (v tomto případě obci na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení nevzniká), a na druhé straně les, jehož funkční význam pro obec je zvýšen tím, že je speciálně určen k rekreaci obyvatel, přičemž je též zpravidla odpovídajícím způsobem upraven, zejména opatřen udržovanými veřejnými cestami a mobiliářem (lavičky, odpadkové koše apod.). Toliko v posléze uvedené situaci nabývá les charakteru veřejného prostranství, jehož užívání veřejností dává vzniknout bezdůvodnému obohacení obce ve smyslu § 2991 o. z.

Předurčení lesního (či jiného) pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zdali má les ve shora uvedeném smyslu specifický charakter a z toho plynoucí zvláštní rekreační význam, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, ze dne 5. 1. 2021

19.01.2021 00:01

Důsledky započtení v případě tzv. falešné (nepravé) dlužnické solidarity

V případě tzv. falešné (nepravé) dlužnické solidarity založené souběhem práva poškozeného na náhradu škody vůči škůdci a práva poškozeného (ochuzeného) na vydání bezdůvodného obohacení vůči obohacenému zanikne povinnost škůdce nahradit škodu v rozsahu, v jakém zanikla pohledávka poškozeného (ochuzeného) vůči obohacenému v důsledku započtení vzájemné peněžité pohledávky obohaceného vůči ochuzenému.

Pokud totiž poškozený obdrží od obohaceného plnění, zaniká v tomto rozsahu jeho nárok vůči škůdci. Stejný závěr je nutno učinit i v případě, že k (částečnému) zániku závazku na vydání bezdůvodného obohacení dojde v důsledku započtení pohledávky poškozeného vůči obohacenému, neboť započtení představuje z hlediska věřitele hospodářsky srovnatelný způsob zániku závazku se splněním, protože věřitelův nárok bývá uspokojen, jinými slovy započtení splnění nahrazuje. I na zánik pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku platného započtení je tak třeba obdobně aplikovat závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2307/2013 že poškozenému se celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3273/2019, ze dne 7. 10. 2020

28.12.2020 00:01

Bezdůvodné obohacení získané úpravami cizí nemovitosti

Otázkou rozsahu bezdůvodného obohacení získaného úpravami cizí nemovitosti uskutečněnými bez právního důvodu, eventuálně na základě neplatného právního úkonu či právního důvodu, který posléze odpadl, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval za účinnosti obč. zák. Dospěl přitom k závěru, že v případě stavebních úprav nemovitosti není dobře možné, aby její vlastník investorovi vydal to, co bezdůvodným obohacením nabyl (rekonstrukci nemovitosti). Proto je namístě poskytnutí peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák.

S účinností od 1. 1. 2014 tuto otázku upravuje § 2999 odst. 1 věta první o. z., podle kterého není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. O. z. tedy na rozdíl od obč. zák. výslovně určuje, že peněžitou náhradu je třeba poskytnout ve výši obvyklé ceny předmětu bezdůvodného obohacení (s výjimkami uvedenými v § 2999 odst. 2 o. z.), tedy toho, o co se majetek obohaceného zvýšil. Kritérium obvyklé ceny přitom již dříve převládlo i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládající ustanovení obč. zák. Vzhledem k tomu je takto utvářená judikatura v zásadě použitelná i za účinnosti o. z. Podle judikatorních závěrů výše náhrady neodpovídá hodnotě vynaložených prostředků či provedených prací (investic), nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdílu mezi hodnotou věci před investicemi a poté. Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2068/2019, ze dne 22. 9. 2020

19.11.2020 00:00

Stanovení vypořádacího podílu podle § 61 odst. 2 obch. zák.

I. Vznik pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení může mít vliv jak na výši vlastního kapitálu společnosti (§ 6 odst. 4 obch. zák.), tak i na výši jejího čistého obchodního majetku (§ 6 odst. 3 obch. zák.), a může tak ovlivnit i výši vypořádacího podílu společníka, jehož účast zanikla (§ 61 odst. 2 obch. zák.). Při stanovení vypořádacího podílu podle § 61 odst. 2 obch. zák. je tak společnost s ručením omezeným povinna zahrnout do svého vlastního kapitálu i pohledávky vzniklé jí z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v neoprávněném vyplacení odměn jejím jednatelům.

II. Otázka, zda v době zániku účasti navrhovatele ve společnosti existovaly pohledávky společnosti za jejími jednateli, je otázkou právní, kterou soudní znalec není oprávněn posuzovat. Naopak skutkovou otázkou je, zda uvedené pohledávky (pokud existovaly) byly řádně zaúčtovány v mimořádné účetní závěrce, která je podkladem pro stanovení výše vypořádacího podílu. Je na soudu, aby při posuzování poctivosti vypořádání účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným otázku existence pohledávek (na základě konkrétních skutkových zjištění v jednotlivé věci) předběžně posoudil a – s ohledem na své právní závěry – směřoval dokazování k zodpovězení otázky, jaký je poměr účetní hodnoty čistého obchodního jmění společnosti ke skutečné (tržní) hodnotě majetku společnosti. Otázka, zda jsou tyto hodnoty v hrubém nepoměru, je opět otázkou právní.

III. V projednávané věci bylo zjištěno, že společnost vyplácela odměny svým jednatelům bez ohledu na své hospodářské výsledky (a to dokonce, i když byla ve ztrátě). Soudy obou stupňů se – přestože navrhovatel okolnosti zpochybňující oprávněnost vyplácení odměn tvrdil – nezabývaly otázkou, z jakého právního titulu byly odměny vyplaceny, zda byly schváleny valnou hromadou společnosti a zda jejich vyplacení, a taktéž i přijetí odměn jednateli nebylo jednáním porušujícím povinnost jednat s péčí řádného hospodáře (tzn. např. zda tím nebyla porušena povinnost loajality vůči společnosti).

Dopěl-li tedy odvolací soud v projednávané věci k závěru, že výše vypořádacího podílu navrhovatele byla společností stanovena poctivě, aniž se zabýval námitkami navrhovatele, že v době zániku účasti navrhovatele ve společnosti existovaly pohledávky společnosti vůči jejím jednatelům, je jeho závěr přinejmenším předčasný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2408/2019, ze dne 27. 8. 2020

21.10.2020 00:02

Bezdůvodné obohacení osoby s omezenou svéprávností

V případě bezdůvodného obohacení jde o objektivně nastalý stav vyvolaný tím, že bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému; nelze tedy bez dalšího vyloučit potenciální obohacení člověka s omezenou svéprávností.

V zásadě objektivní povaha vztahu z bezdůvodného obohacení však jednoznačně nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporujícím dobrým mravům.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 527/2020, ze dne 10. 7. 2020

19.08.2020 00:02

Jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí dle § 2992 o. z.

I. V současnosti je základní rozhodující skutečnost pro vznik závazku k vydání (resp. nahrazení) bezdůvodného obohacení zákonem vymezena (pod vlivem některých zahraničních zákonných úprav či mezinárodně uznávaných akademických osnov) obecně jako plnění „bez spravedlivého důvodu“. Oproti předchozí zákonné úpravě tudíž nelze bezdůvodné obohacení posuzovat pouze na základě existence nebo neexistence právního důvodu, ale i podle zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života.

Vymezení podmínek závazku z bezdůvodného obohacení (resp. závazku k jeho vydání či nahrazení) v § 2991 odst. 1 o. z. představuje generální klauzuli tohoto institutu. Ta je pak v § 2291 odst. 2 o. z. demonstrativně doplněna o nejčastější skutkové podstaty, při kterých zásadně dochází k majetkovému prospěchu na straně obohaceného bez spravedlivého (právem akceptovaného) důvodu. Z povahy věci lze nicméně očekávat praktické uplatnění důvodů bezdůvodného obohacení mimo rámec zákonem demonstrativně vymezených skutkových podstat spíše výjimečně.

II. Zákonná úprava vymezuje některé situace, ve kterých závazek k naturálnímu vydání nabytého majetkového prospěchu či alespoň k jeho peněžitému nahrazení výjimečně nevzniká, a to vzhledem k povahově ospravedlnitelným okolnostem nabytí takového majetkového prospěchu (srov. zejm. § 2992, § 2997 odst. 1, § 2998 věta první o. z.).

Příčina, proč v situacích vymezených v § 2992 o. z. závazek k vydání předmětu bezdůvodného obohacení či alespoň k jeho nahrazení nevzniká, nespočívá v tom, že by obohacený nepřijal plnění bez právního důvodu či z právního důvodu, který odpadl, nebo že by neužil protiprávně cizí hodnotu, popř. že by za něj neplnil někdo jiný, nýbrž jde o to, že vzhledem k mimořádné povaze zákonem vymezených situací nelze ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. (zásadně) považovat za spravedlivé, aby obohacený vydal ochuzenému předmět obohacení či mu jej alespoň nahradil v penězích.

Jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí ve smyslu § 2992 o. z. je nutno vždy posoudit podle konkrétních okolností věci. Vyznačuje se tím, že ochuzený nemá objektivně žádný opodstatněný důvod spoléhat se na to, že se mu za jeho plnění od jiné osoby (či osob) má něčeho dostat, přesto je jednání ochuzeného na tuto osobu (či osoby) orientováno. Byť tak ochuzený může činit i v očekávání majetkové či jiné výhody, protislužby nebo jiného prospěchu od obohaceného jako projevu slušnosti, vděčnosti či společenského uznání apod., jež nelze právně vynutit, jde přesto z jeho strany o jednání, které činí s celkově nejistým výsledkem (je riskantní). Vznik obohacení jiného v případě jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí je tak spíše nepřímým důsledkem (externalitou) činnosti ochuzeného.

O jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí se tudíž nebude zpravidla jednat tehdy, byl-li mezi ochuzeným a obohaceným projeven vzájemný konsenzus o přijímání plnění obohaceným pro své potřeby, aniž by na druhou stranu takový konsenzus (ať už z jakéhokoli důvodu) nabyl podoby platné smlouvy či jiného právního jednání zakládajícího vznik závazku (resp. povinnosti ochuzeného) k tomuto plnění. Za takové situace se jedná o plnění poskytované při vzájemném srozumění (konsenzu) obou stran o poskytování a přijímání daného plnění, a tudíž nikoli o jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí, byť by se tak stalo bez řádného (smluvního) závazkového důvodu.

Samotné zjištění, že ochuzený jednal bez právního důvodu, stejně jako zjištění, že ochuzený bez právního důvodu očekával poskytnutí protiplnění (výhodu), nekvalifikuje jednání ochuzeného bez dalšího jako činnost na jeho vlastní nebezpečí. Plnění bez právního důvodu je naopak samotnou podmínkou (resp. jednou z možných podmínek) vzniku závazku z bezdůvodného obohacení a z povahy věci tak nemůže být zároveň příčinou výluky takového závazku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 82/2019, ze dne 13. 5. 2020

14.02.2020 00:03

ÚS: Vypořádání synallagmatického vztahu dle § 457 obč. zák.

Mechanická interpretace a aplikace § 457 obč. zák. pro vypořádání synallagmatického vztahu, bez zohlednění konkrétních okolností souzené věci a principů vyjádřených v hlavě I části první účinného občanského zákoníku, odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavně konformní je takový výklad, podle kterého nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§ 6 odst. 2, věta druhá, o. z.); žádnému účastníku řetězce neplatných právních jednání nemá po jejich vypořádání zůstat po právu dvojí plnění. V případě řízení zahájeného pro vypořádání účastníků řetězce na sebe navazujících neplatných právních jednání je žádoucí (v mezích žalobního petitu) napravit protiprávní stav jako celek, soud proto také při posuzování povinnosti vrácení plnění musí zvážit efektivnost a smysl jednotlivých kroků, jež od účastníka k naplnění daného účelu vyžaduje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4206/18, ze dne 21. 1. 2020

27.01.2020 00:00

Bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že povinnost zaměstnance vydat zaměstnavateli bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu, popřípadě mu poskytnout peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné, je modifikována ve prospěch zaměstnance jednak ustanovením § 331 zák. práce, z něhož vyplývá, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a jednak ustanovením § 19 odst. 2 část věty před středníkem zák. práce, které stanoví, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. To znamená, že zaměstnanec je povinen vydat zaměstnavateli plnění z neplatného pracovněprávního úkonu (poskytnout mu peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné) jen za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 331 zák. práce a jen tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu způsobil výlučně sám.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1443/2019, ze dne 30. 10. 2019

03.12.2019 00:02

DPH při bezdůvodném obohacení vzniklém užíváním cizí věci

Vzhledem k tomu, že má při zjišťování výše bezdůvodného obohacení určující význam rozsah prospěchu obohaceného, je v rámci kvantifikace obvyklého nájemného porovnávací metodou pro tyto účely nutné zaujímat perspektivu nájemce a zkoumat, jakou částku v daném místě a čase platí nájemci za opatření práva užívat srovnatelnou nemovitost, neboť právě o tuto částku se obohacuje neoprávněný uživatel věci tím, že konzumuje užívací právo, aniž by za to poskytoval tržní protiplnění (jde o částku, o niž se majetek obohaceného nesnižuje, ač by se o ni po právu zmenšit měl). Z tohoto hlediska přitom není ve většině případů významné, zda část plnění, jež nájemce na opatření práva věc užívat vynakládá, představuje úhradu daně z přidané hodnoty placené státu prostřednictvím pronajímatele (takže se tyto platby v konečném důsledku neprojeví jako nárůst aktiv v majetkové sféře pronajímatele, jelikož budou odvedeny ve prospěch fisku), nebo zdali platba poplyne v celém rozsahu ve prospěch pronajímatele jako úhrada za přenechané užívací právo. Při zjišťování obvyklého nájemného porovnávací metodou pro účely kvantifikace bezdůvodného obohacení je tudíž zásadně zapotřebí vycházet z částek hrazených podle nájemních smluv nájemci v daném místě a čase za užívání obdobných věcí, přičemž je-li v konkrétní komparované smlouvě nájemné navýšeno o daň z přidané hodnoty, je namístě vzít za relevantní právě tuto částku a neočišťovat placenou úhradu od zmiňované daně.

Výjimku z právě vysloveného principu ovšem představují situace, v nichž je bezdůvodné obohacení získáno užíváním věci za okolností, jež by uživatele, který je plátcem daně z přidané hodnoty, v souladu s § 72 a násl. zákona o DPH opravňovaly k odpočtu daně zaplacené (v rámci úhrady nájemného) na vstupu, a tedy rovněž ke snížení daně placené na výstupu o dotčený obnos. Zde se totiž daň z přidané hodnoty odvedená prostřednictvím pronajímatele v konečném důsledku negativně nepromítá do majetkové sféry nájemce, neboť vede ke stanovení nižší daňové povinnosti na jeho straně, nebo je mu dokonce vrácena v rámci přeplatku vzniklého v důsledku nadměrného odpočtu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. d) a § 105 zákona o DPH. Při oceňování užívacího práva konzumovaného obohaceným je tudíž za těchto okolností nezbytné poměřovat prospěch uživatele částkami placenými za užívání srovnatelných věcí v daném místě a čase bez započtení daně z přidané hodnoty.

Pakliže je tedy aplikována porovnávací metoda ke zjištění obvyklého nájemného coby měřítka prospěchu uživatele věci, jenž je plátcem daně z přidané hodnoty a věc užívá v rámci své ekonomické činnosti za podmínek zakládajících nárok na odpočet daně dle § 72 a násl. zákona o DPH, je v porovnávaných nájemních smlouvách, v nichž je platba nájemného sjednána s daní z přidané hodnoty, zapotřebí od této daně odhlédnout.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, ze dne 3. 9. 2019

07.11.2019 00:02

Vrácení plnění vymoženého na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce

I v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce výslovně nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se přesto mají za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému. Plnění, které soudní exekutor vymohl na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, je soudní exekutor povinen vydat jako tzv. bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl. Běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku povinného na vrácení částky, kterou exekutor vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, na straně povinného počíná nejdříve právní mocí rozhodnutí o tom, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce.

Povinnost soudního exekutora vrátit plnění na náhradu nákladů exekuce, jež je dodatečně plněním bez právního důvodu, je povinností soukromoprávní. Soudní exekutor není ve vztahu ke své přiznané odměně (rozhoduje-li o ní soud) v postavení orgánu veřejné moci, ale vystupuje jako účastník řízení, kterého lze soudním rozhodnutím zavázat povinností, aby vrátil povinnému, to, co exekutor již na svých nákladech od něho vymohl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, ze dne 10. 7. 2019

17.09.2019 00:01

Bezdůvodné obohacení zaměstnance přijetím plnění dle pravomocného rozsudku

I. Přijala-li zaměstnankyně vyplacenou náhradu mzdy, přičemž věděla, proč je jí plnění poskytováno (protože byla pravomocným soudním rozhodnutím tato povinnost zaměstnavatelce uložena), musela si být vědoma i toho, že náhrada mzdy je jí poskytována pouze pro případ, že tato povinnost bude zaměstnavatelce rozhodnutím soudu určena definitivně (tedy i po vyčerpání mimořádných opravných prostředků, popřípadě též ústavní stížnosti).

Za této situace si ovšem také musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že jí poskytnuté plnění nenáleží a že je bude muset vrátit, jestliže rozsudek bude zrušen a jestliže poté bude pravomocně (a definitivně) rozhodnuto, že zaměstnavatelka není povinna zaměstnankyni uvedenou náhradu mzdy s příslušenstvím zaplatit. Zaměstnankyně tedy při přijetí náhrady mzdy nemohla být ve smyslu ustanovení § 331 zák. práce „v dobré víře“, že jí plnění náleží, neboť si musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že plnění bude muset vrátit, jestliže později (po vyplacení náhrady mzdy) bude její žaloba pravomocně (a z pohledu mimořádných opravných prostředků a ústavní stížnosti definitivně) zamítnuta. Správně proto soudy uzavřely, že přijetím uvedeného plnění vzniklo zaměstnankyni bezdůvodné obohacení, jehož vydání se zaměstnavatelka může domáhat.

II. Ustanovení § 331 zák. práce obsahuje zvláštní úpravu promlčecí lhůty (doby) práva na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, od níž se nelze odchýlit. Neuplatnila se zde proto obecná úprava promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení obsažená v ustanovení § 107 obč. zák. Právo na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, se tedy promlčuje ve lhůtě (době) tří let a promlčecí lhůta (doba) počíná běžet od jejich výplaty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5720/2017, ze dne 18. 6. 2019

10.09.2019 00:02

Věcná legitimace při bezdůvodném obohacení z neplatné či zrušené smlouvy

Věcná legitimace (ať už aktivní, nebo pasivní) při nabytí bezdůvodného obohacení plněním na základě neplatné či zrušené smlouvy je podle konstantně zastávaného výkladu dána pouze na straně účastníků onoho kontraktu.

Není pochyb, že předestřenou koncepci je namístě zachovat i v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, neboť principiální vázanost práva a povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním dle neplatného, zdánlivého či zrušeného právního jednání na smluvní strany zřetelně potvrzuje obsah § 2995 o. z. V souladu s právě citovaným ustanovením platí, že vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti, nebo pokud nebyl svéprávný. A contrario z něj pak také vyplývá, že nejsou-li splněny podmínky uplatnitelnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetímu subjektu vypočtené v § 2995 o. z., je k vrácení prospěchu získaného plněním dle vadné, popřípadě zrušené smlouvy v zásadě povinen smluvní protějšek plnitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 694/2019, ze dne 4. 6. 2019