// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva
Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva
02.04.2015 00:00
Náhrada škody způsobené neoprávněným odepsáním peněžních prostředků z účtu
Jestliže banka odepíše v rozporu s právními předpisy (protiprávním úkonem) z běžného účtu klienta (majitele účtu) peněžní prostředky a v důsledku tohoto jednání (v příčinné souvislosti s ním) se sníží výše pohledávky, kterou má majitel běžného účtu vůči bance z titulu práva na výplatu peněžních prostředků uložených na běžném účtu, jde o jednání, jímž majiteli účtu vznikla majetková újma (škoda), která se promlčuje ve lhůtě, jejíž počátek vymezuje ustanovení § 398 obch. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3315/2012, ze dne 27. 11. 2014
02.01.2014 00:00
Vliv kumulativní novace na objektivní promlčecí dobu dle § 408 odst. 1 ObchZ
Kumulativní novace týkající se smlouvy o úvěru nemá vliv na běh desetileté objektivní promlčecí doby počítané ode dne původní splatnosti závazku dlužníka vrátit poskytnutý úvěr s úroky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2531/2012, ze dne 29. 10. 2013
19.03.2013 00:01
K postoupení práva na poskytnutí úvěru podle § 524 odst. 1 obč. zák.
Právo dlužníka ze smlouvy o úvěru na poskytnutí úvěru je pohledávkou, kterou lze postoupit smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák.
K odkazu odvolacího soudu na tzv. „bonitu klienta“ považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že povinnost dlužníka ze smlouvy o úvěru vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky (§ 497 obch. zák.) nebyla postupní smlouvou dotčena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1437/2011, ze dne 27. 2. 2013
19.03.2013 00:00
K neplatnosti ujednání o úplatě ve smlouvě o úvěru
Neplatnost ujednání o úplatě ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, když z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (§ 41 obč. zák.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 ICdo 12/2012, ze dne 28. 2. 2013
22.01.2013 00:02
K platnosti smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření
Skutečnost, že stavební spořitelna uzavře smlouvu o překlenovacím úvěru též s osobou, která nemá právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona o stavebním spoření, jako s dalším dlužníkem, nezakládá důvod neplatnosti smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi.
Smlouva o překlenovacím úvěru uzavřená s dlužníkem, který je účastníkem stavebního spoření a dalším dlužníkem, který jím není, není ani v rozporu s ustanovením § 1 písm. b) zákona o stavebním spoření, protože jedním z dlužníků je účastník stavebního spoření. Správnosti výkladu, podle něhož smluvní stranou v postavení dlužníka, vedle účastníka stavebního spoření, může být i osoba, která účastníkem stavebního spoření není, nasvědčuje i ustanovení § 5 odst. 3 zákona o stavebním spoření, podle něhož úvěr ze stavebního spoření může být spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb, přičemž financováním bytových potřeb účastníka - podle znění zákona - se rozumí i financování bytových potřeb osob blízkých účastníku stavebního spoření. V takové situaci odpovídá účelu (funkci) stavebního spoření, aby ten, jehož bytová potřeba je rovněž řešena, byl dalším dlužníkem ze smlouvy o překlenovacím úvěru.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2936/2012, ze dne 19. 12. 2012
30.11.2012 00:02
Ke složení výlučných finančních prostředků na účet druhého manžela
I. Jsou-li na účtu složeny i prostředky, které „majiteli účtu“ nepatří (např. na účet vedený na jméno manžela složí peníze druhý manžel), nemá tento složitel pohledávku za bankou. Nemá-li v těchto případech složitel pohledávku za bankou, nevylučuje to jeho pohledávku za majitelem účtu (nejde-li např. o případy, kdy peníze byly darovány majiteli účtu a uloženy na jeho účet).
II. Samotným uložením výlučných finančních prostředků na účet druhého manžela u peněžního ústavu a jejich následným výběrem nedochází ke změně právního režimu v tom smyslu, že by se uvedené finanční prostředky staly součástí společného jmění manželů. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že na účtu manžela se v době vkladu nacházely již i prostředky tvořící společné jmění manželů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 638/2011, ze dne 25. 9. 2012
15.12.2011 00:04
KS: Příslušenství pohledávky ze smlouvy o úvěru
Příslušenstvím pohledávky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků ze smlouvy o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku nejsou poplatky za vedení úvěrového účtu. Pohledávka na zaplacení těchto poplatků proto není zajištěna zástavním právem, které je zřízeno pouze pro zajištění pohledávky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků ze smlouvy o úvěru.
podle usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 361/2010, ze dne 1. 7. 2011
18.07.2011 00:01
K bezúplatnému převodu pohledávky ze vkladu u peněžního ústavu
Závazkový právní vztah mezi vkladatelem a peněžním ústavem (tzv. vkladový vztah) vzniká na základě (reálné) smlouvy o vkladu (§ 778 odst. 1 obč. zák.). Vkladem se rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek peněžního ústavu vůči vkladateli na jejich výplatu při splnění zákonných podmínek; jinak řečeno, vklad je pohledávka vkladatele vůči peněžnímu ústavu. V takto definovaném závazkovém vztahu slouží vkladní knížka jen jako potvrzení peněžního ústavu o existenci a výši vkladu; není cenným papírem, i když bez jejího předložení nelze s vkladem nakládat. Základním právem vkladatele je nakládání s vkladem, tj. se složenými peněžními prostředky a peněžními prostředky, na něž vkladateli vznikl nárok na základě úroků nebo jiných majetkových výhod. Právo nakládat s vkladem není výrazem vlastnického práva vkladatele k těmto prostředkům, neboť tyto jsou vlastnictvím peněžního ústavu.
Nakládání s vkladem zahrnuje i změnu v osobě věřitele ve vkladovém vztahu. Vkladatel (věřitel) může svou pohledávku (včetně jejího příslušenství a všech práv s ní spojených) postoupit jinému toliko písemnou smlouvou; ta může být úplatná nebo bezúplatná. Bezúplatnou (písemnou) smlouvu o postoupení pohledávky lze ztotožnit s darováním „práva nebo jiné majetkové hodnoty“ jako předmětů občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 1 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že peněžní prostředky, jež převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel s úmyslem obdarovat předá vkladní knížku (na jméno) třetí osobě, případně prohlásí, že jí peněžní prostředky (vklad) poskytuje jako dar. Na tom nic nemění okolnost, že osoba odlišná od vkladatele je ve smyslu ustanovení § 780 odst. 1 obč. zák. osobou oprávněnou s vkladem nakládat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 702/2010, ze dne 27. 6. 2011
29.06.2011 00:02
K poskytnutí předmětu úvěru v okamžiku podpisu smlouvy o úvěru
Doba poskytnutí předmětu úvěru může být sjednána i k okamžiku podpisu smlouvy o úvěru. Jinak řečeno, ani to, že doba poskytnutí peněžních prostředků bude ve smlouvě sjednána k okamžiku podpisu smlouvy a tyto prostředky budou při podpisu smlouvy taktéž věřitelem dlužníkovi fakticky předány, bez dalšího neznamená, že jde o smlouvu o půjčce. Obsahuje-li smlouva podstatné části smlouvy o úvěru podle § 497 obch. zák., nebrání tato skutečnost kvalifikaci takové smlouvy jako smlouvy o úvěru.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 780/2010, ze dne 31. 5. 2011
20.06.2011 00:00
K neplatnému ujednání o úroku ve smlouvě o úvěru
Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná. Závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí (§ 269 odst. 1 obch. zák.). Proto nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixně, ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované.
Případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Úprava obsažená v ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, ze dne 26. 5. 2011
09.11.2010 00:01
K odpovědnosti banky při neoprávněném použití platební karty
V posuzovaném případě odvolací soud vyšel z toho, že škoda byla způsobena porušením povinnosti žalované majitelky účtu předcházet škodám na majetku, tj. „povinnosti žalované průběžně kontrolovat, zda má platební kartu u sebe“ a porušení smluvní povinnosti obchodníků ze závazkového vztahu mezi bankou a těmito obchodníky řádně verifikovat osobu zadavatele plateb, resp. povinnosti banky uskutečnit jen ty platby, ke kterým dal majitel účtu příkaz (§§ 3, 4 a 6 tehdy platného zákona o platebním styku v rozhodném znění - zák. č. 124/2002 Sb. – dále též jen „zákon o platebním styku“) nepokládal za ve věci rozhodující a primární porušení povinnosti spatřoval na straně žalované majitelce účtu. Dovolací soud pokládá toto právní posouzení za neúplné a tím nesprávné.
Z ustálené soudní praxe totiž plyne, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy, přičemž o smlouvu ve prospěch třetího jít nemusí, neboť postačuje, že porušení smluvní povinnosti mělo dopad do právní sféry třetí osoby (poškozeného).
Tento závěr odvolací soud nesprávně nepromítl do povinnosti banky nahradit žalované finanční prostředky za období předcházející okamžiku, v němž mohla žalovaná ztrátu platební karty zjistit, bude-li zjištěno, že žalovaná porušila povinnost předcházet škodám ve smyslu ust. § 382 obchod. zák., popř. v jaké části byla škoda způsobena nesplněním povinnosti žalované a v jaké části byla vzniklá škoda způsobena porušením povinností ze strany obchodníků.
K tomu dovolací soud dodává, že pokud banka provedla příkaz, který neobsahoval pravý podpis jako vyjádření projevu vůle oprávněné osoby, jde o porušení povinnosti uvedené v § 709 odst. 1 obchod. zák. a §§ 3 – 6 zákona o platebním styku. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že podpis na prodejních dokladech nebyl podpisem žalované jako disponenta a odvolací soud nehodnotil, zda obchodníci, jež akceptovali uvedený podpis, mohli při zohlednění určité míry pozornosti a bedlivosti zjistit, že nejde o podpis držitele platební karty uvedený na jejím rubu, nýbrž o napodobeninu. Proto je třeba posoudit, zda banka v rozporu se zákonem i smluvními ujednáními neprovedla peněžní operaci, která nebyla výrazem vůle žalované, protože nebyla provedena na základě jejího příkazu, ale na základě projevu vůle neoprávněné osoby, navíc bezprostředně směřujícího ke spáchání trestného činu.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v názoru, že odpovědnost peněžních ústavů při ztrátě či odcizení platební karty nemůže být neomezená, avšak při respektování tohoto názoru nelze přehlédnout, že tato odpovědnost nemůže být přesouvána bez dalšího na druhou smluvní stranu tak, jak to zde činí banka, jež v žalobě dovozuje, že „odpovědnost za příslušné dispozice s kartami v daném případě leží na majitelce účtu bez ohledu na to, zda je uskutečnila sama anebo došlo k zneužití její platební karty“. Proces verifikace osoby oprávněné k zadání plateb by za takové situace zcela postrádala na významu a banka by mohla – čemuž však brání právě její smluvní závazek – na ochranu platebních transakcí držitelů jejích karet zcela rezignovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3495/2008, ze dne 23. 6. 2010
11.10.2010 00:02
Ke škodě způsobené bankou neoprávněným odepsáním prostředků z účtu
Jakkoli je nutno s dovolatelkou souhlasit v tom, že peněžní prostředky uložené na běžném účtu vedeném bankou na základě smlouvy o běžném účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peněžní prostředky případně byly vloženy či poukázány na účet, nýbrž v majetku banky a oprávnění (nároky) majitele účtu, spočívající – obecně vzato – v tom, aby podle jeho příkazu nebo příkazu jiných k tomu oprávněných osob byly z peněžních prostředků na účtu uskutečněny výplaty nebo platby, představuje pouze „pohledávku“ z účtu peněžního ústavu, závěr, který z výše uvedeného dovozuje dovolatelka, tj. závěr, podle něhož ke vzniku škody neoprávněným odepsáním finančních prostředků z běžného účtu společnosti škoda nevznikla, správný není.
Je jednoznačné, že snížení pohledávky je majetkovou újmou vyjádřitelnou v penězích, tj. škodou. Promítnuto do poměrů projednávané věci, došlo-li v důsledku porušení právní povinnosti bankou k výplatě šeku a tím ke snížení pohledávky majitele účtu za bankou ze smlouvy o běžném účtu o částku 1,000.000,- Kč, došlo na straně majitele účtu k majetkové újmě (škodě) v rozsahu výše vymezeném.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, ze dne 31. 8. 2010
27.07.2010 00:01
K soupisu peněžité částky na běžném účtu do konkursní podstaty
I. Ochranu vlastnického práva k penězům proti tomu, kdo je neoprávněně zadržuje, lze vlastníku přiznat, jen jde-li o peníze jednotlivě určitelné (individualizovatelné) a tím, jak jsou označeny, v majetku toho, kdo je vlastníku zadržuje, rozpoznatelné. Peněžní prostředky uložené na běžném účtu vedeném bankou na základě smlouvy o běžném účtu nejsou (objektivně vzato ani nemohou být) jednotlivě určitelné a v majetku banky rozpoznatelné (tj. odlišitelné od jiných peněžních prostředků vložených nebo poukázaných na účty vedené bankou pro její klienty). Majitel účtu (ani jiná osoba, jejíž peněžní prostředky případně byly vloženy či poukázány na účet) není vlastníkem peněžních prostředků uložených na účtu (ty jsou v majetku banky), přičemž oprávnění (nároky) majitele účtu spočívající v tom, aby podle jeho příkazu nebo příkazu jiných k tomu oprávněných osob byly z peněžních prostředků na účtu uskutečněny výplaty nebo platby, představuje pouze „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“ (srov. např. Rc 4/2001, Rc 50/2006).
II. Správkyně konkursní podstaty zde nemohla práva k peněžité částce uložené na běžném účtu společnosti realizovat (s argumentací, že peníze byly ve skutečnosti ve vlastnictví úpadkyně, nikoli společnosti) pouhým soupisem uvedené částky do konkursní podstaty úpadkyně, když tímto způsobem by bylo možné postupovat (a účinky soupisu pro toto řízení respektovat), jen kdyby šlo o peníze v majetku banky individuálně rozpoznatelné (tj. oddělitelné od jiných peněz v majetku banky). O takový případ však v posuzované věci nejde (žalobkyně nesepsala do konkursní podstaty jednotlivě určitelné bankovky či mince, nýbrž požadovala vydání částky odpovídající zůstatku na běžném účtu).
Právo správkyně konkursní podstaty k zůstatku běžného účtu společnosti vedeného bankou nezakládá ani skutečnost, že do soupisu majetku konkursní podstaty byla pojata (vedle soupisu samotných peněz) také pohledávka úpadkyně vůči společnosti z titulu mandátní smlouvy. V této souvislosti je totiž nutné důsledně rozlišovat mezi pohledávkou úpadkyně vůči společnosti z titulu mandátní smlouvy a pohledávkou této společnosti vůči bance z titulu smlouvy o běžném účtu.
Správce konkursní podstaty soupisem pohledávky úpadce za jeho dlužníkem (zde za společností) do konkursní podstaty bez dalšího nezískává právo použít k jejímu uspokojení pohledávky úpadcova dlužníka (zde společnosti) vůči svým dlužníkům (zde vůči bance). Není proto ani oprávněn požadovat přímo vůči bance (coby subjektu, vůči kterému má majitel běžného účtu pohledávku v rozsahu peněžních prostředků na tomto účtu se nacházejících), aby mu k uspokojení pohledávky úpadce vůči majiteli účtu vydala (vyplatila) peněžní prostředky uložené na běžném účtu tohoto úpadcova dlužníka. Z tohoto pohledu není rozhodné, čí byly peněžní prostředky vložené či poukázané na běžný účet.
Jinak řečeno, skutečnost, že v projednávané věci měly být podle mandátní smlouvy poukazovány na běžný účet společnosti také peněžní prostředky ve prospěch úpadkyně, nemá pro závěr, že osobou aktivně legitimovanou k uplatnění pohledávky z běžného účtu u banky je pouze jeho majitel, žádný význam.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2155/2008, ze dne 20. 5. 2010
(posuzováno podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění)
08.05.2010 07:16
Rc 57/2009
Bylo-li vyrovnání aktivního zůstatku na účtu clearingového a barterového systému podle smlouvy možné jen v rámci systému vůči jiným jeho účastníkům, nemohlo přijetí nabídky subjektem stojícím mimo systém vést k vyrovnání aktivního zůstatku bez zapojení tohoto subjektu do systému.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.8.2008, sp. zn. 32 Cdo 1398/2008)
02.05.2010 22:33
Rc 46/2009
Jestliže se věřitel s dlužníkem nedohodl na zákazu postoupení pohledávky (§ 525 odst. 2 obč. zák.), není smlouva o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení, neplatná jen proto, že postupitelem je banka a že tím došlo k prolomení bankovního tajemství.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2008, sp. zn. 29 Odo 1613/2005)
30.09.2009 00:00
K odepsání částky z běžného účtu před podáním pokynu
Jestliže banka odepsala určitou částku z běžného účtu bez pokynu osoby oprávněné s tímto účtem nakládat, avšak taková osoba později příslušný pokyn vydala, nese banka odpovědnost za majetkovou újmu, která tím v mezidobí vznikla majiteli účtu. Od doby, kdy měla banka příslušný převod uskutečnit podle následného pokynu, však majiteli účtu již nenáleží právo domáhat se po bance vyplacení (vrácení) odepsané částky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3659/2007, ze dne 20. 8. 2009
(posuzováno podle zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném k 26.1.1996 )
30.04.2009 00:01
K vedení účetnictví jako předmětu smlouvy o dílo; ke smlouvě o úvěru
I. Předmětem smlouvy o dílo ve smyslu § 536 a násl. obch. zák. může být i vedení účetnictví (jehož výstupy zpravidla mají hmotnou povahu). Opačný názor, z nějž v dané věci soudy nižších stupňů usuzovaly na neurčitost smlouvy o dílo nebo na její inominátní povahu, tudíž správný není.
II. Smlouvu o úvěru může jako věřitel zásadně uzavřít kterýkoli subjekt, přičemž to, zda poskytování úvěru je předmětem činnosti věřitele, může být významné jen pro řešení otázky, zda si věřitel může platně sjednat úplatu za převzetí závazku poskytnout úvěr (srov. § 499 obch. zák.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 729/2006, ze dne 18. 12. 2008
03.04.2009 00:00
K odpovědnosti majitele účtu za transakce provedené platební kartou
bez právního shrnutí - podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 886/2006, ze dne 28. 8. 2008
06.03.2009 00:00
K bezdůvodnému obohacení plněním z neplatné smlouvy o úvěru
Vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.), je obchodním závazkovým vztahem a právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch. zák. K přijetí tohoto závěru postačí předchozí úsudek, že obchodní závazkový vztah by jinak založil onen neplatný právní úkon (vize R 16/2005).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 591/2007, ze dne 16. 12. 2008
19.02.2009 00:01
K oddělitelnosti ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru
Úprava smlouvy o úvěru v obchodním zákoníku se od úpravy smlouvy o půjčce, jejímž výkladem se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, významně liší již tím, že ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše v úvěrové smlouvě sjednána. Zakotvuje ostatně (v poslední větě) výslovně i řešení situace vzniklé tím, že strany sjednají v úvěrové smlouvě úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona.
Takovou úpravou je pro vztahy založené úvěrovou smlouvou uzavřenou podle § 497 a násl. obch. zák. posílen princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (úvěrové smlouvy), jež se týká úroků a odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže v tomto právním rámci uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích nezpůsobuje v souzené věci neplatnost úvěrové smlouvy jako celku. Tento jeho závěr odpovídá judikatorním východiskům obsaženým k výkladu § 41 obč. zák. v R 3/1981 a neprotiví se ani závěrům, jež u jiného typu smlouvy (smlouvy o půjčce) podal Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, ze dne 10. 12. 2008