// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
13.06.2023 00:01
Újma způsobená nepřiměřenou délkou zastaveného trestního stíhání
Ačkoliv skutečnost, že došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu, že trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl pro jiný trestný čin obviněnému uložen nebo který jej podle očekávání postihne, sama o sobě neznamená, že by význam takového řízení pro poškozeného byl natolik nízký, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou zastaveného trestního stíhání by mělo být zpravidla jen konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Každou věc je třeba posuzovat dle individuálních okolností daného případu a řádně zhodnotit, jaký vliv mělo souběžně probíhající trestní stíhání či odsouzení na nejistotu poškozeného ohledně výsledku posuzovaného trestního řízení, neboť existence souběžného trestního stíhání, příp. již odsouzení, pro jinou, mnohem závažnější, trestnou činnost může v konkrétním případě vést k zásadnímu snížení významu posuzovaného trestního řízení pro poškozeného.
Při posuzování nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou zastaveného trestního stíhání není rozhodné, zda poškozený využil možnosti po takovém zastavení na projednání své trestní věci trvat či nikoliv, neboť skutečnost, z jakého důvodu došlo k zastavení trestního stíhání, není pro posouzení tohoto nároku, na rozdíl od nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření (§ 9 a násl. OdpŠk), rozhodná. Zákonodárce v případě posuzovaného nároku nijak nerozlišuje nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním podle jeho výsledku a ani v případě pravomocného odsouzení poškozeného tento nárok nevylučuje. Pouze judikatura v určitých případech uvedených výše dospěla k závěru, že u některých poškozených (kteří byli v posuzovaném trestním řízení uznáni vinnými ze spáchání trestného činu) je význam řízení natolik nízký, že zpravidla (pokud nenastanou další okolnosti jako průtahy a vícero pochybení v postupu orgánů činných v trestní řízení) postačuje poskytnout jim zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V případě zastavení trestního stíhání z důvodu, že trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl pro jiný trestný čin obviněnému uložen nebo který jej podle očekávání postihne, však takové automatické snížení významu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud nedovodil. V každém takovém případě však bude nezbytné zabývat se individuálními okolnostmi dané věci a vypořádat se s tím, zda s ohledem na paralelně probíhající závažnější trestní stíhání, příp. již odsouzení, nedošlo ke snížení významu posuzovaného trestního řízení pro žalobce, příp. v jakém rozsahu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 998/2022, ze dne 10. 3. 2023
12.06.2023 00:02
Kárná žaloba na advokáta jako odpovědnostní titul dle OdpŠk
Kárná žaloba ministra spravedlnosti na advokáta nepředstavuje rozhodnutí, jehož nezákonnost by byla vyslovena jen tím, že by byl advokát kárné žaloby orgány České advokátní komory zproštěn, jako je tomu v případě odškodnění za nezákonně zahájené trestní stíhání dle § 9 a násl. OdpŠk, ale podání kárné žaloby představuje úřední postup.
Podání kárné žaloby ministrem spravedlnosti nepředstavuje nesprávný úřední postup jen proto, že je kárně obviněný kárné žaloby orgány České advokátní komory zproštěn. Z dané okolnosti totiž samo o sobě neplyne, že by podání kárné žaloby představovalo nezákonný zásah do práv kárně obviněného. Lze si však představit situaci, kdy by podání zcela zjevně nedůvodné nebo šikanózní kárné žaloby ministrem spravedlnosti představovalo nesprávný úřední postup, za který by stát v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. nesl odpovědnost, neboť primárním účelem takového postupu by nebylo stíhat případné kárné provinění, ale kárně obviněného poškodit a způsobit mu obtíže.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1072/2022, ze dne 10. 3. 2023
12.06.2023 00:01
Liberační důvod z objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou Policií ČR
Ze znění § 95 odst. 1 věta za středníkem zákona o policii vyplývá, že jediným liberačním důvodem z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou Policií ČR v souvislosti s plněním jejích úkolů je, že škoda byla způsobena osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok Policie ČR vyvolala.
V daném případě byla škoda způsobena žalobcům jako vlastníkům (nikoliv však uživatelům) domu, kde byla domovní prohlídka provedena, a žalovaná spatřuje naplnění výše uvedeného liberačního důvodu v tom, že žalobci dobrovolně přenechali dům do užívání osobě důvodně podezřelé z páchání závažné trestné činnosti, proti které je oprávněný a přiměřený služební zákrok Policie ČR veden. Jak však sama žalovaná ve svém dovolání výslovně uvádí, dle § 1012 o. z. je základním právem vlastníka se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat, tedy jej (úplatně či bezúplatně) přenechat do užívání třetích osob. Realizace tohoto základního práva vlastníka tedy nemůže představovat protiprávní jednání, aniž by dle § 1012 věta druhá o. z. tímto výkonem práva vlastníka byla nad míru přiměřenou poměrům závažně rušena práva jiných osob, nebo aby hlavním účelem takového výkonu vlastnického práva bylo jiné osoby obtěžovat nebo poškodit, což však v daném případě ze skutkových zjištění nijak nevyplývá. Skutečnost, že žalobci přenechali svůj dům do užívání třetí osobě, tudíž jejich protiprávní jednání nepředstavuje a nemůže tak naplňovat ani liberační důvod podle § 95 odst. 1 věta za středníkem zákona o policii.
Pokud žalovaná ve svém dovolání poukazuje na to, že žalobci přenechali svůj dům osobě, která (následně) byla stíhána pro závažný trestný čin a vůči níž byl oprávněný a přiměřený služební zákrok Policie ČR (domovní prohlídka) veden, pokouší se tak rozšiřovat dopad liberačního důvodu podle § 95 odst. 1 věta za středníkem zákona o policii nejen na protiprávní jednání přímo poškozeného (v daném případě žalobců), ale i na protiprávní jednání dalších osob, na které se však tento liberační důvod nevztahuje.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1083/2022, ze dne 10. 3. 2023
19.05.2023 00:05
ÚS: Nezákonně vedené přestupkové řízení
I. Předloží-li v řízení před soudem účastník argumentaci založenou na právním názoru Ústavního soudu, je povinností obecného soudu takový argument vypořádat v odůvodnění rozhodnutí.
II. Obecný soud poruší ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na náhradu škody podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nepřihlédne-li při rozhodování o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ke skutečnosti, že přestupkové řízení bylo bez zavinění stěžovatele zastaveno z důvodu procesního pochybení orgánu veřejné moci, neboť postupuje způsobem, jenž přiznání náhrady škody de facto vylučuje.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3398/22, ze dne 11. 4. 2023
09.05.2023 00:02
Újma způsobená nezákonnými opatřeními v době epidemie Covidu-19
I. Opatření obecné povahy je třeba považovat za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, pro jak rozsáhlé území bylo vydáno, neboť opatření obecné povahy je rozhodnutím v širším smyslu, které sice nesměřuje vůči jmenovitě určené osobě, ale jeho předmětem je, podobně jako u rozhodnutí, řešení určité konkrétní věci. To platí i pro posuzovaná mimořádná opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví podle pandemického zákona v době epidemie Covidu-19.
II. Vzhledem k tomu, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona. Nelze tedy akceptovat názor o existenci aktivní legitimace každé osoby, která sice byla oprávněna mimořádné opatření u soudu napadnout, ale zůstala pasivní a neučinila tak, neboť teprve využitím tohoto prostředku k ochraně práv dává poškozený v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv. Z obdobné koncepce vychází i § 8 odst. 3 OdpŠk, který nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, vyžaduje využití v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, čímž je akcentována obecná právní zásada prevence škod vzniklých z nezákonných rozhodnutí, která poškozený vnímá jako škodlivá. Dle tohoto zákonného ustanovení rovněž není podmínkou vzniku nároku na náhradu újmy, že využití procesních prostředků k ochraně práv poškozeným skutečně ke zrušení nezákonného rozhodnutí (opatření obecné povahy) vedlo, tedy že ke zrušení mimořádného opatření došlo přímo na návrh osoby, která se odškodnění způsobené újmy domáhá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 414/2023, ze dne 21. 4. 2023
13.04.2023 00:01
Místní příslušnost ve věci náhrady újmy za nepřiměřenou délku řízení
Ačkoliv platí, že při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, zůstává i v takovém případě účel úpravy místní příslušnosti na výběr dané stejný, totiž aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla, přičemž těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.
Proto i tehdy, proběhlo-li před odškodňovacím řízením před soudem, za jehož nepřiměřenou délku je náhrada nemajetkové újmy požadována, předběžné projednání nároku, je pro účely posouzení místní příslušnosti na výběr dané místem, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, místo, kde probíhalo řízení před soudem prvního stupně.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3207/2022, ze dne 19. 1. 2023
31.03.2023 00:05
ÚS: Škoda způsobená činností autorizovaného inspektora
I. Účelem institutu autorizovaného inspektora je „oprostit“ stavební úřady od některých činností, které mohou vykonávat efektivněji soukromé subjekty. Vydáním certifikátu a jeho oznámením stavebního úřadu autorizovaný inspektor stvrzuje, že ověřil projektovou dokumentaci a připojené podklady z hledisek uvedených v § 111 odst. 1 a 2 stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.), aby navrhovaná stavba mohla být provedena. K certifikátu je povinen připojit mj. vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení, včetně způsobu vypořádání jejich případných námitek. Bez toho není možné certifikát vydat a následně stavbu realizovat. Pro povolení provedení stavby tímto způsobem musí být vždy splněny zcela shodné podmínky, jaké platí pro „řádné“ stavební povolení.
II. Nepodařilo-li se autorizovanému inspektorovi při vypořádání námitek odstranit rozpory mezi osobami, které by jinak byly účastníky řízení, předloží jejich vyjádření spolu s projektovou dokumentací a závaznými stanovisky dotčených orgánů stavebnímu úřadu, který zajistí vypořádání námitek ve své působnosti nebo rozhodne o nezpůsobilosti stavby pro zkrácené stavební řízení. Právní úprava účinná do 31. 12. 2012 v dostatečné míře neřešila ochranu práv osob, které by byly účastníky řádného stavebního řízení, kdyby se vedlo. Proto došlo k její novelizaci zákonem č. 350/2012 Sb., který celý postup po oznámení certifikátu zpřesnil. Avšak i původní znění § 117 odst. 4 stavebního zákona poskytovalo stavebnímu úřadu kontrolní oprávnění ve vztahu k předloženému certifikátu autorizovaného inspektora.
III. Stavební úřad pochybil, připustil-li možnost provedení stavby podle certifikátu, jenž nesplňoval podmínky pro jeho vydání, a proto na něj nelze hledět jako na rozhodnutí správního úřadu. Nemovitosti stěžovatelů se nacházejí v takové blízkosti stavby, že nelze vyloučit vliv stavby např. na způsob jejich užívání a tím i přímé dotčení vlastnických práv stěžovatelů. Ti se tak měli stát účastníky stavebního řízení, avšak autorizovaný inspektor jim svým postupem znemožnil se ke stavbě vyjádřit. Stavební úřad toto pochybení autorizovaného inspektora nenapravil, ačkoliv touto možností disponoval.
IV. Stavební úřad jednoznačně spadá mezi státní orgány, za škodu jimiž způsobenou odpovídá stát podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu. Žaloba stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy směřující proti státu měla být obecnými soudy posuzována z hlediska možného nesprávného úředního postupu příslušného stavebního úřadu. Obecné soudy nejsou vázány právním posouzením žalobců, ale toliko skutkovým stavem, resp. tvrzeními o tomto stavu. Odpovědnost státu nevylučuje podle názoru Ústavního soudu ani znění § 146 odst. 2 věty první stavebního zákona, který stanovuje, že autorizovaný inspektor odpovídá za škodu způsobenou jeho činností. Toto ustanovení se totiž primárně týká vztahu mezi autorizovaným inspektorem a stavebníkem. Stejně tak stát nemůže eliminovat právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že stanoví povinnost autorizovaného inspektora uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu (§ 146 odst. 2 věta druhá stavebního zákona).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 40/22, ze dne 14. 3. 2023
14.03.2023 00:02
Absence výzvy ke zpřístupnění prostor k domovní prohlídce
Jestliže osoby vykonávající domovní prohlídku podle trestního řádu (zpravidla příslušníci Policie České republiky) při vstupu do obydlí nebo jiných prostor, v nichž se má domovní prohlídka konat, překonají odpor osoby, vůči níž takový úkon směřuje, nebo jí vytvořenou překážku, aniž by ji předem vyzvaly ke zpřístupnění těchto prostor, může se jednat o nesprávný úřední postup.
Není však v rozporu s § 85a odst. 2 tr. ř., a tudíž nesprávným úředním postupem, jestliže policejní orgán provádějící domovní prohlídku nevyzve osobu, vůči níž je prohlídka vykonávána, aby dotčené domovní prostory dobrovolně zpřístupnila, a to za předpokladu, že okolnosti existující v konkrétním případě vzbuzují důvodné obavy, že by předchozí výzva ke zpřístupnění dotčených prostor znamenala riziko pro život a zdraví osob provádějících domovní prohlídku či na prohlídce zúčastněných. Je třeba vždy pečlivě posoudit ty okolnosti, které byly zasahujícím osobám (policistům) známy před vstupem do obydlí, a to při současném zohlednění, že rozhodování o operativním postupu s ohledem na aktuální situaci se zpravidla děje v rámci relativně krátkého časového úseku, přičemž důkazní břemeno v tomto ohledu tíží stát.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1965/2022, ze dne 13. 12. 2022
14.03.2023 00:01
Založení legitimního očekávání příjemce dotace, že dotaci obdrží
Pokud se jedná o otázku, zda může být založeno legitimní očekávání příjemce dotace, že dotaci obdrží ještě před právní mocí rozhodnutí o přidělení dotace, dovolací soud neshledává možnost, že by v případě nenárokové dotace mohla být kladně zodpovězena. Rámec poskytování dotací je upraven zákonem (rozpočtovými pravidly), v jehož § 14 je jednak výslovně stanovena podmínka rozhodnutí poskytovatele, ale též zásadně nenárokový charakter dotace (pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak). Daná ustanovení ve vzájemných souvislostech nedávají prostor pro výklad, podle kterého by před vydáním rozhodnutí o nenárokové dotaci žadatel mohl nabýt legitimního očekávání ohledně obdržení dotace, neboť by takto došlo k úplnému vyprázdnění (resp. popření) minimálně § 14 odst. 1 rozpočtových pravidel. O legitimním očekávání žadatele (resp. příjemce) o nenárokovou dotaci lze hovořit až po rozhodnutí poskytovatele o poskytnutí dotace. Nejisté postavení žadatele o dotaci je zcela ospravedlnitelné s ohledem na skutečnost, že dotace představuje ze strany poskytovatele dobrodiní, o nějž se žadatel uchází.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1529/2022, ze dne 6. 12. 2022
06.03.2023 00:01
Rozpor státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy
Podle judikatury Ústavního soudu jsou na stát jako na účastníka soudního řízení, zvláště jde-li o řízení o náhradu škody, jež měl svou činností způsobit, kladeny vyšší nároky než na jiný subjekt. Stát jako subjekt sui generis, při respektu k hodnotám, na nichž je založen, totiž musí vystupovat též jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při. Ve zcela výjimečných případech se tedy ve vztahu ke státu neuplatní jinak obecně dovozovaný závěr, že by eventuální výkon jeho práv jako účastníka řízení představovaný uplatněním námitky promlčení mohl odporovat tomuto jeho zvláštnímu postavení v podstatě jen tehdy, byl-li by činěn v rozporu se smyslem a účelem takových práv, tedy, byl-li by činěn jen jako přímá šikana druhého účastníka řízení, nýbrž taková námitka by mohla být rozporná s dobrými mravy i tehdy, byla-li by použita vůči účastníku řízení, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdý. Nejvyšší soud proto za současného poukazu na uvedenou judikaturu Ústavního soudu ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 2616/2022 přisvědčil závěru odvolacího soudu o rozporu státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy v situaci, kdy sice ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplynulo, že by hlavním a přímým úmyslem žalovaného státu při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce, zohledněn však byl žalobcův zvláště nepříznivý zdravotní stav, který mu ve včasném uplatnění práva zabránil, neboť se v rozhodné době jednalo o tzv. polymorbidního pacienta s podstatnou ztrátou zraku i přetrvávající téměř trvalou ztrátou sluchu, trpícího též řadou dalších vážných a život ohrožujících onemocnění, přičemž význam byl přikládán též zjištění, že si tento žalobce v rozhodné době neúspěšně snažil potřebnou právní pomoc zajistit, avšak narážel na svou ztíženou možnost plnohodnotné komunikace s úřady.
Na základě uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud uzavírá, že vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu může být výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. i v případě, že hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky není žalobce poškodit, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý.
O takové zjištění se však v nyní posuzovaném případě závěr soudů obou stupňů o rozporu zmíněné námitky s dobrými mravy neopírá. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž vyplynulo, že žalobcův zdravotní stav sice nebyl v rozhodné době dobrý, neboť se u něj rozvinulo onemocnění, za nějž je odškodňován, tato skutečnost mu však nezabránila v tom, aby některé nároky odvozené od předmětného trestního stíhání uplatnil včas (odškodnění za vazbu a náhrada nákladů obhajoby), přičemž ani v pozdější době, kdy žalobce přistoupil k uplatnění dalších svých nároků, se jeho zdravotní stav nezlepšil. Konstatování odvolacího soudu, podle kterého úkon spočívající ve včasném uplatnění nároků na odškodnění za vazbu a na náhradu nákladů obhajoby byl oproti obdobnému úkonu vztahujícímu se k nárokům, jež jsou předmětem tohoto řízení, z hlediska právního a matematického „vcelku triviální“, přičemž na něm měl navíc zájem též žalobcův tehdejší advokát, přitom za daného skutkového stavu věci úvahu o existenci výše popsané závažné překážky, výjimečné mimořádností své povahy, přesvědčivě a dostatečně neodůvodňuje. Za těchto okolností tedy závěr odvolacího soudu o rozporu uplatněné námitky promlčení ze strany žalovaného státu s dobrými mravy neobstojí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, ze dne 30. 11. 2022
01.03.2023 00:01
Dědění pohledávky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení
Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení dle § 14 odst. 1 OdpŠk není uplatněním u orgánu veřejné moci ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 107/2021, ze dne 23. 11. 2022
17.02.2023 00:04
ÚS: Význam stanoviska pléna ÚS pro rozhodování senátů
I. Bylo by v rozporu s ústavně zaručenou soudní ochranou základních práv a svobod a zásadou rovnosti v právech, pokud by závaznost stanoviska pléna podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla omezena jen na konkrétní řízení, z něhož návrh na přijetí tohoto stanoviska vzešel, nebo pouze na rozhodování toliko jednoho ze senátů. Právní názor Ústavního soudu vyjádřený ve stanovisku pléna se musí uplatnit ve všech srovnatelných věcech, v nichž je rozhodováno po jeho přijetí. Obdobně jako právní názor vyslovený v nálezu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky precedenčně zavazuje všechny orgány a osoby, je právní názor vyslovený ve stanovisku pléna závazný pro rozhodování Ústavního soudu, tedy pro rozhodování všech senátů Ústavního soudu.
II. Nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vyhlášený pod č. 149/2020 Sb., kterým byl zrušen § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od 30. června 2018 (dále jen „zákon o střetu zájmů“), a jehož vykonatelnost byla podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky a § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., stanovena uplynutím dne 31. prosince 2020, neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením.
III. Samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. prosince 2020 způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2514/22, ze dne 11. 1. 2023
06.02.2023 00:01
Nemajetková újma způsobená nepřiměřeně dlouhým trestním řízením
V případě, kdy dojde ke zrušení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, je třeba okamžik právní moci daného rozhodnutí považovat za konec rozhodné doby ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, neboť s ním se pojí konec obav poškozeného o výsledek jeho trestního stíhání, které je tím skončeno. Bývalý obviněný sice může mít obavu z toho, zda bude proti němu trestní stíhání znovu zahájeno, tato obava je však totožná s obavou osoby, která je prověřována před tím, než proti ní je či není zahájeno trestní stíhání. Prověřovaná osoba přitom nárok na odškodnění nepřiměřené délky vyšetřování a prověřování nemá, neboť počátek rozhodné doby se pojí teprve s okamžikem zahájení trestního stíhání. Právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se totiž zásadně pojí jen s takovým řízením, které je náležitě formalizované, má počátek a konec a ze kterého plynou jeho účastníkům jasné důsledky, co se týká jejich práv a povinností.
S ohledem na uvedené je zřejmá nesprávnost názoru odvolacího soudu, který všechna čtyři trestní stíhání žalobce považoval z hlediska celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2266/2021, ze dne 1. 11. 2022
01.02.2023 00:01
Postavení státu coby žalovaného subjektu v řízení dle zák. č. 82/1998 Sb.
I. Státu coby žalovanému subjektu v řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb. svědčí ústavněprávní garance zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož součástí je i právo na právní slyšení zahrnující právo činit skutkové přednesy a navrhovat důkazy k prokázání těchto tvrzení, jakož i oprávnění vyjádřit se k právní stránce věci.
II. V řízení o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. se vázanost soudu rozsudkem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., vůči žalovanému státu uplatní pouze za podmínky, že se trestního řízení, které ve vydání odsuzujícího rozsudku vyústilo, účastnil stát v postavení jedné z jeho stran ve smyslu § 12 odst. 6 t. ř., a to prostřednictvím organizační složky, která je za tento stát oprávněna jednat také ve vztahu k následně uplatněnému nároku na náhradu škody (§ 6 zákona č. 82/1998 Sb.). Samotná účast státního zástupce v trestním řízení tuto vázanost trestním rozsudkem vůči žalovanému státu nezakládá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3136/2021, ze dne 25. 10. 2022
30.01.2023 00:01
Vztah odpovědnosti za škodu dle zák. č. 94/2021 Sb. a zák. č. 82/1998 Sb.
I. Institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s mimořádným opatřením uvedeným v § 9 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb. je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Protože na rozdíl od zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, je pro vznik nároku na náhradu skutečné škody podle zákona č. 94/2021 Sb. otázka případné nezákonnosti mimořádných opatření bez právního významu. Stát se může odpovědnosti zprostit pouze tehdy, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si škodu způsobil sám.
Nepřichází do úvahy, aby na stejné plnění měl poškozený nárok současně podle obou právních předpisů. Není-li mimořádné opatření pro nezákonnost zrušeno, nelze o vzniku nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. vůbec uvažovat. Bude-li splněna tato základní podmínka a současně budou splněny i zbývající předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu (účastenství, využití opravného prostředku), může poškozený podle zákona č. 82/1998 Sb. požadovat náhradu těch újem, na které se zákon č. 94/2021 Sb. nevztahuje. Z toho ale současně vyplývá, že pokud dojde k zániku nároku poškozeného na náhradu škody podle zákona č. 94/2021 Sb., např. z toho důvodu, že poškozený svůj důvodný nárok řádně neuplatnil v prekluzivní lhůtě u Ministerstva financí, nemůže se stejného nároku domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., byť by jinak podmínky pro jeho uplatnění podle tohoto zákona splňoval.
II. Aplikaci zákona č. 94/2021 Sb. nelze vyloučit poukazem na čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2713/2022, ze dne 22. 11. 2022
04.01.2023 00:01
Složitost řízení z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení
Ustálená judikatura vychází ze závěru, že určitá řízení lze považovat za typově složitější. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1320/2011 Nejvyšší soud mezi tato řízení zařadil rovněž řízení, v nichž se jedná o náhradu škody na zdraví, a to z toho důvodu, že je v nich zpravidla uplatňováno více nároků, a k posouzení jejich důvodnosti je navíc třeba vypracování znaleckých posudků. Nejinak je tomu rovněž v případě sporů z nekalosoutěžního jednání. I v těchto řízeních je zpravidla uplatňováno více nároků a k posouzení jejich důvodnosti je třeba vypracování znaleckých posudků. Nadto, v případě sporů z nekalosoutěžního jednání je více než v jiných sporech důležitá znalost judikatury Soudního dvora Evropské unie. Všechny tyto okolnosti tak vedou k závěru, že řízení, v nichž jde o spor z nekalosoutěžního jednání, lze považovat za řízení typově složitější.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dovolatelkou předestřená otázka, vztahující se k tomu, že již na úrovni soudu prvního stupně jsou tyto spory řešeny k tomu určeným specializovaným senátem. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že účelem soudní specializace je v případě takto vyčleněných řízení, mimo jiné, zajištění kvalifikovanějšího a časově efektivnějšího rozhodování v typově složitějších řízeních. Nelze se však ztotožnit s názorem dovolatelky, že daná speciální řízení, v nichž rozhodují k tomu určení specializovaní soudci, by měla z toho důvodu být považována za řízení nikoliv složitá, a měla by tudíž být postavena na roveň řízením průměrně složitým. Rovněž specializovaný soudce se totiž musí vypořádat s výše naznačenými právními, procesními i skutkovými složitostmi, jež daný typ řízení přináší. Byť lze předpokládat, že řízení vedené specializovaným samosoudcem (senátem) povede k rychlejšímu rozhodnutí ve věci, než kdyby tutéž věc rozhodoval jiný (nespecializovaný) soudce, neznamená to, že ke složitosti řízení z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení, případně výše přiměřeného zadostiučinění, nelze přihlížet vůbec, neboť ani po specializovaném soudci nelze vyžadovat, aby řízení, jež svou povahou spadá mezi řízení typově složitější, bylo ukončeno stejně rychle jako jiné průměrně složité řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 70/2022, ze dne 4. 10. 2022
27.12.2022 00:06
ÚS: Plošné zveřejňování majetkových přiznání zastupitelů
I. Nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vyhlášený pod č. 149/2020 Sb., kterým byl zrušen § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od 30. června 2018 (dále jen „zákon o střetu zájmů“), a jehož vykonatelnost byla podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky a § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., stanovena uplynutím dne 31. prosince 2020, neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením.
II. Samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. prosince 2020 způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 57/22, ze dne 29. 11. 2022
15.12.2022 00:01
Nepřiměřená délka řízení v důsledku opravy výroku rozsudku
I. V případě opravy rozsudku či usnesení podle § 164 o. s. ř. (ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.) je třeba vycházet především z toho, že by se mělo jednat o opravu zřejmých pochybení v psaní, v počtech či o jiné zřejmé nesprávnosti, které byly zapříčiněny činností soudu, a v zásadě by tím nemělo docházet ke změně obsahu opravovaného rozhodnutí, kterým je soud vázán v okamžiku jeho vyhlášení. Jestliže však ke změně obsahu rozhodnutí opravou jeho výroku dojde, je podle § 204 odst. 1 věty druhé o. s. ř. možné proti němu podat odvolání do patnácti dnů od právní moci opravného usnesení. Pakliže účastník řízení tohoto práva využije, dochází k prolomení právní moci opraveného výroku a výroků na něm závislých.
Z právě uvedeného je tedy třeba dovodit, podobně jako v případě žaloby pro zmatečnost, že dojde-li v důsledku opravy rozhodnutí podle výše uvedených ustanovení ke změně obsahu opravovaného rozhodnutí, a tím i k možnosti prolomení jeho právní moci, bude při posuzování porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení nezbytné započíst do celkové doby řízení i ten časový úsek, který je ohraničen právní mocí opravovaného rozhodnutí na jedné straně a podáním návrhu na vydání opravného usnesení či doručením opravného usnesení vydaného bez návrhu účastníkům řízení na straně druhé. V takovém případě totiž dochází k otevření možnosti zvrátit výsledek původního řízení, a to zpravidla toliko v důsledku pochybení na straně orgánu veřejné moci (soudu). Z hlediska formálního sice není vydání opraveného usnesení či podání návrhu na jeho vydání (mimořádným) opravným prostředkem (jako v případě žaloby pro zmatečnost), avšak fakticky má nutnost vydání opravného usnesení podobné příčiny (pochybení na straně soudu) a podobné následky (možnost znovuotevření řízení ve věci samé) jako právě (důvodná) žaloba pro zmatečnost.
II. Na rozdíl od případu žaloby pro zmatečnost, kdy posléze potvrzená domněnka o existenci důvodu pro podání uvedené žaloby (spočívající v závažném procesním pochybení na straně soudu) zpravidla zakládá silné pochybnosti a nejistotu ohledně správnosti výsledku řízení, existence zřejmé nesprávnosti ve výroku rozhodnutí (ať už přehlédnutá či povšimnutá) naopak takovou nejistotu zpravidla nezakládá, neboť většinou nevede (neměla by vést) k jinému rezultátu řízení, tedy k odlišnému posouzení práv a povinností účastníků řízení. Ostatně nemajetková újma nemusí obecně účastníkům řízení vznikat ani tehdy, jestliže posuzované řízení formálně probíhá. Uvedená úvaha se však již pojí s posouzením přiměřenosti formy či výše přiznaného zadostiučinění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 290/2022, ze dne 13. 9. 2022
30.11.2022 00:01
Nepřiměřená délka řízení z důvodu tzv. instančního ping-pongu
Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21 uzavřel, že instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům. Pokud obecné soudy v takovém případě zkrátí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení s odkazem na složitost věci, poruší tím základní právo poškozeného na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Nejvyšší soud má za to, že uvedené závěry Ústavního soudu dovozené ve vztahu k soudnímu přezkumu lze vztáhnout i na opakované posuzování správními orgány. Vyšší počet opakovaných kasačních rozhodnutí, jak k tomu došlo v posuzované věci, byť by nešlo o tzv. kasace kvalifikované ve smyslu výše uvedené judikatury, již vyvolává silnou pochybnost o kompetentnosti postupu rozhodujícího orgánu veřejné moci ve smyslu jeho koncentrovanosti a efektivity a zakládá silnou domněnku v tom směru, že jeho postup je vadný. Takto vadný postup pak může být jednou z příčin nepřiměřené délky řízení právě u tzv. ping-pongu, a proto je třeba jej zohlednit v rámci kritéria § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk.
Nejvyšší soud je však dalek toho, aby kvantifikoval počet kasací, které již lze označit za tzv. instanční ping-pong, neboť závěr o jeho přítomnosti v posuzované věci se bude odvíjet od složitosti této věci a postupu orgánů veřejné moci v ní. V této souvislosti je třeba vzít do úvahy zejména snahu orgánů veřejné moci o ochranu práva účastníků řízení na projednání a rozhodnutí jejich věci v přiměřené lhůtě.
Zároveň je třeba připomenout, že smyslem kompenzačního řízení dle OdpŠk není a nemůže být podrobný přezkum postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení a úvahy o tom, zda mohlo řízení proběhnout v o něco kratší době, neboť zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení není odškodněním za to, že řízení neproběhlo v ideální době. Výše zmíněná nekompetentnost orgánů veřejné moci při rozhodování a postupu v posuzovaném řízení proto musí být na první pohled zjevná, aby bylo možné o existenci tzv. instančního ping-pongu uvažovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, ze dne 31. 8. 2022
18.11.2022 00:03
ÚS: Zveřejňování majetkových přiznání zastupitelů obcí a krajů
I. V odkladu vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky a § 58 odst. 1 in fine zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze spatřovat příkaz orgánům veřejné moci, aby pokračovaly v porušování ústavně zaručených základních práv a svobod dotčených osob. V demokratickém právním státě podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky není bez dalšího přípustné, aby orgány veřejné moci používaly neústavní právní předpis nebo jeho ustanovení zrušené nálezem Ústavního soudu s odůvodněním, že vykonatelnost jeho zrušujícího výroku byla odložena, a porušovaly tak ústavně zaručená práva a svobody.
II. Přestože jsou zrušený právní předpis nebo jeho ustanovení až do vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu stále platnou a účinnou součástí právního řádu, byla již konstatována její neústavnost. Byl-li tímto důvodem její materiální rozpor se základními právy a svobodami, jsou orgány veřejné moci povinny tento právní předpis či jeho ustanovení v konkrétní věci nepoužít, popřípadě je použít nanejvýš zdrženlivým způsobem tak, aby nedošlo k dalšímu porušování ústavně zaručených základních práv a svobod.
III. Ochrana ústavnosti je úkolem nejen Ústavního soudu, ale i obecných soudů (čl. 4 Ústavy České republiky). Ty jsou povinny při svém rozhodování zohlednit rovněž nosné důvody zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu i před jeho vykonatelností, jde-li v daném řízení o zabránění dalšímu porušování ústavně zaručených základních práv a svobod nebo o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za ně.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 579/22, ze dne 18. 10. 2022