// Profipravo.cz / Řízení o dědictví

Řízení o dědictví

10.09.2018 00:00

Nařízení soupisu pozůstalosti v domě, který není vlastnictvím zůstavitele

I. Soupis pozůstalosti se provede v domě zůstavitele, v jeho bytě nebo i v jiných prostorách, v nichž jsou nebo mohou být umístěny zůstavitelovy hmotné movité věci, přičemž je třeba v soupisu uvést nejen majetek, který patřil výlučně zůstaviteli, ale také věci, které patří do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela.

II. I když zákon výslovně nestanovuje povinnost osoby strpět vstup osob do svého obydlí a umožnit jim prohlídku a soupis věcí v jejím obydlí, vyplývá taková povinnost bez dalšího ze zákonných ustanovení upravujících soupis pozůstalosti a postup při provedení tohoto úkonu.

III. Vyrozumění osob, které nemají právo vznášet dotazy a připomínky, ale do jejichž práv provádění soupisu pozůstalosti zasáhne (i tehdy, pokud soupis má být proveden v nemovitosti, která nepatřila zůstaviteli), zůstává v praxi otázkou. I taková osoba by však zřejmě měla být o místu a termínu soupisu alespoň neformálně vyrozuměna a měla by být vyzvána k odpovídající součinnosti (zpřístupnění věcí, jež mají být sepsány).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3604/2017, ze dne 25. 6. 2018

22.06.2018 00:05

ÚS: Právo vypravitele pohřbu odmítnout majetek nepatrné hodnoty

Požadovat úhradu nákladů spojených s pohřbem představuje právo a nikoliv povinnost toho, kdo se postaral o pohřeb; záleží tedy na vypraviteli pohřbu, zda svou pohledávku uplatní či nikoliv. Posouzení, zda jsou dány podmínky pro použití ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř., je tedy sice věcí volné úvahy obecného soudu (srov. slovo „může“ v dotčeném ustanovení), nikoli však věcí jeho libovůle. Neexistuje proto žádný racionální důvod, pro který by vypraviteli pohřbu neměla být zachována možnost volby. Nutnost ponechat vypraviteli pohřbu možnost nabytí majetku odmítnout vystupuje do popředí tím spíše, že důsledkem postupu dle cit. ustanovení může být vydání movitých či nemovitých věcí, jejichž vlastnictví může pro vypravitele pohřbu znamenat významnou zátěž (čl. 11 odst. 3 věta první Listiny). Opačný výklad by vedl k tomu, že by se právo vypravitele požadovat náhradu nákladů pohřbu transformovalo v povinnost převzít majetek zůstavitele, jež nestíhá žádného věřitele zůstavitele (§ 471, § 472 odst. 2 občanského zákoníku), dokonce ani jeho dědice (§ 463 a násl. občanského zákoníku). Tak závažný hmotněprávní důsledek přitom nelze ospravedlnit ani procesní ekonomií dědického řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 550/18, ze dne 22. 5. 2018

14.03.2018 00:01

Odvolání závěti; originál kompletní závěti v dědickém řízení

I. Závěť je projev vůle, kterým zůstavitel činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku, jejími podstatnými náležitostmi je ustanovení dědice (dědiců) a také uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla závěť podepsána. Ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. nezmiňuje o tom, jak musí být v závěti den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, uveden, z ustanovení upravujících způsob pořízení jednotlivých zákonných forem závěti je však zřejmé, že v případě závěti pořízené vlastní rukou zůstavitele i závěti pořízené v jiné písemné formě se svědky úkonu je lhostejné, kde se datum podepsání v textu nachází, ale musí být uvedeno tak, aby celý text závěti tvořil logický, tj. srozumitelný (vyložitelný) celek.

Tento závěr o umístění data podepsání závěti byl vysloven ve vztahu k pořízení závěti, není však žádného důvodu k tomu, aby pro případ zrušení závěti neplatilo stejné pravidlo, tedy aby den, měsíc a rok, kdy pořizovatel podepsal úkon zrušení dřívějších svých závětí, byly na listině umístěny tak, aby tvořily logický celek s tím, co je jinak na listině uvedeno.

Judikatura připouští, aby jedna listina obsahovala více právních úkonů (např. závěť a vydědění, nebo zrušení dřívější závěti a pořízení závěti nové). V těchto případech sice postačí, aby na listině bylo pouze jedno datum podepsání, ovšem pouze tehdy, je-li nepochybné, že právní úkony obsažené na listině byly učiněny, resp. podepisovány současně.

II. Jestliže je dědické právo založeno na závěti zůstavitele, nelze se v řízení o dědictví obejít bez originálu závěti, popř. jejího opisu ověřeného tím, kdo má podle příslušných právních předpisů originál v evidenci, a musí jít samozřejmě o kompletní text závěti. Jen z kontextu celé závěti lze vycházet při posuzování její určitosti, a tím i platnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4234/2016, ze dne 19. 12. 2017

21.07.2016 00:01

Přítomnost třetí osoby při notářském sepisu závěti

Jestliže třetí osoba přítomná při sepisu notářského zápisu nebyla žádnou z osob vyjmenovaných v ustanovení § 63 písm. c) not. ř., neboť účastníkem byl pouze zůstavitel, když obsahem notářského zápisu byla závěť zůstavitele, která je jeho jednostranným projevem vůle, a třetí osoba při sepisu závěti nevystupovala ani jako zástupce zůstavitele ani jako svědek, důvěrník či tlumočník, když ani ve smyslu ustanovení § 65, 67 a 69 not.ř. nebyly v projednávaném případě tvrzeny ani zjištěny skutečnosti odůvodňující přítomnost těchto osob při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele jako základní náležitost notářského zápisu, nelze v projednávané věci zaznamenání přítomnosti třetí osoby při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele považovat za náležitost notářského zápisu. Nelze proto souhlasit s názorem, že u předmětného notářského zápisu nejsou splněny náležitosti notářského zápisu, pro které jej nelze považovat za notářský zápis ani za veřejnou listinu, a tedy ani nelze z tohoto důvodu dovodit neplatnost v notářském zápisu obsaženého právního úkonu – závěti zůstavitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1557/2015, ze dne 6. 5. 2016

13.07.2016 00:02

Samostatné rozhodování o tom, zda určitá věc patří nebo nepatří do dědictví

Posouzení toho, co patřilo (nebo nepatřilo) do dědictví po zůstaviteli, se v dědickém řízení může řešit pouze v usnesení o dědictví podle ustanovení § 175q o.s.ř. Tato otázka je tudíž výhradně předmětem tohoto usnesení, příp. usnesení o vypořádání společného jmění manželů podle ustanovení § 175l o.s.ř., pokud nebylo součástí usnesení o dědictví. Z uvedeného je zřejmý závěr, že o tom, co tvoří (či netvoří) součást dědictví, nelze v dědickém řízení rozhodovat samostatně (tj. vydávat jiná usnesení než podle § 175q a § 175l o.s.ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1246/2015, ze dne 20. 4. 2016

17.02.2016 00:02

Pravomoc českého soudu projednat dědictví ohledně nemovitosti ležící v SR

V případech, kdy jsou předmětem dědictví po zůstaviteli nemovitosti ležící na území Slovenské republiky, je – bez ohledu na státní příslušnost zůstavitele - ve smyslu ustanovení § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 97/1963 Zb. účinného pro Slovenskou republiku dána výlučná pravomoc slovenského soudu k jejich projednání. Výlučná pravomoc slovenského soudu má za následek, že na základě čl. 23 písm. d) smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou by rozhodnutí českého soudu ohledně nemovitostí ležících na území Slovenské republiky nebylo ve Slovenské republice uznáno ani vykonáno.

Na základě uvedeného lze také uzavřít, že v těchto případech (tj. ohledně nemovitostí ležících na území Slovenské republiky) by právní následky rozhodnutí českého soudu nebyly Slovenskou republikou přiznány, a proto ani není splněn předpoklad zakládající pravomoc českého soudu k projednání dědictví nacházejícího se v cizině ve smyslu ustanovení § 44 věta druhá zákona č. 97/1963 Sb. V projednávané věci tak není dána pravomoc českého soudu k dodatečnému projednání dědictví po zůstavitelce, neboť slovenskými justičními orgány by jeho rozhodnutí ohledně nemovitostí ležících na území Slovenské republiky nebyly právní následky přiznány, a z tohoto důvodu bylo nezbytné dodatečné řízení o dědictví po zůstavitelce ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 OSŘ zastavit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 282/2015, ze dne 23. 11. 2015

07.01.2016 00:01

Procesní nástupnictví v řízení o určení dědického práva

V řízení o určení dědického práva se soud samostatně procesním nástupnictvím podle § 107 OSŘ nezabývá a pro jeho úvahu, zda na straně žalobce (účastníka dědického řízení odkázaného k podání žaloby), který v průběhu řízení o určení dědického práva zemřel, došlo k procesnímu nástupnictví formou univerzální sukcese, je rozhodné, kdo se stal procesním nástupcem tohoto účastníka v řízení o dědictví.

Z toho vyplývá, že dokud nenabude právní moci usnesení vydané soudem v řízení o dědictví o procesních nástupcích ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 OSŘ, respektive dokud nebude zřejmé, kdo se stal na základě usnesení dědického soudu procesním nástupcem zemřelého žalobce, nejsou dány podmínky k tomu, aby soud ve sporném řízení rozhodl spor o určení dědického práva tohoto (zemřelého) žalobce. V takovém případě není ani možné řízení o určení dědického práva žalobce podle § 107 odst. 5 OSŘ zastavit, neboť v řízení o dědictví po zemřelém žalobci nemůže být rozhodnuto, že žalobce zemřel bez právních nástupců, neboť rozsah jeho majetku není (prozatím) znám. Za této situace proto nelze řízení o dědictví po zemřelém žalobci zastavit podle § 175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ (z důvodu, že zůstavitel nezanechal žádný majetek nebo proto, že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty), neboť dosud není postaveno najisto, zda žalobce je či není právním nástupcem zůstavitele a zda případně zdědí „další“ majetek po zůstaviteli.

Jestliže účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle § 175k odst. 2 OSŘ zemřel poté, co podal žalobu o určení dědického práva, soud projednávající spor o určení dědického práva řízení přeruší a vyčká rozhodnutí dědického soudu, v němž tento spor vznikl, o procesních nástupcích po žalobci. Poté, co usnesení, jímž soud v řízení o dědictví rozhodl o procesních nástupcích po zemřelém žalobci ve smyslu § 107 odst. 2 OSŘ, nabylo právní moci, je soud v řízení o určení dědického práva povinen jednat jako s účastníky řízení na straně žalující s procesními nástupci zemřelého žalobce, aniž by o tom sám vydával rozhodnutí podle § 107 odst. 2 OSŘ. O tom, že ve sporu o určení dědického práva došlo ke změně v osobě žalobce (případně žalovaného), soud ve sporném řízení samostatně nerozhoduje; může však procesní nástupce zemřelého žalobce (eventuelně žalovaného) vzít na vědomí prostřednictvím usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2238, 2423/2015, ze dne 15. 10. 2015

05.11.2015 00:01

Vypořádání společného jmění manželů v řízení o dědictví

Sporností "aktiv" nebo "pasiv" společného jmění zůstavitele a jeho manžela ve smyslu ustanovení § 175l odst. 1 věty druhé a § 175k odst. 3 OSŘ se v ustálené judikatuře soudů rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení [manžela zůstavitele a (ostatních) dědiců] o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (pro právní závěr), zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, tvořily společné jmění zůstavitele a jeho manžela.

Jsou-li tvrzení účastníků řízení shodná nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, jakož i tehdy, vyjádří-li některý z účastníků pouhý nesouhlas se zařazením majetku nebo dluhů do "aktiv" (popřípadě "pasiv") společného jmění manželů, aniž by vůbec uvedl skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, nejde o spor o "aktiva" nebo "pasiva" společného jmění manželů. V případě, že manžel zůstavitele, a nebo některý z (ostatních) dědiců mají jen rozdílný právní nebo jiný názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh (závazek) tvořily společné jmění manželů, nemůže se soud omezit na "zjištění spornosti"; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patřily do společného jmění zůstavitele a jeho manžela.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4439/2014, ze dne 2. 9. 2015

29.10.2015 00:01

Vypořádání SJM zůstavitele a jeho pozůstalé manželky – občanů RF

Je-li dána pravomoc českých soudů k projednání dědictví po zůstaviteli, který byl občanem Ruské federace, podle článku 43 odst. 2 smlouvy o právní pomoci (uveřejněné ve Sbírce zákonů jako vyhláška č. 95/1983 Sb.) ohledně nemovitého majetku nacházejícího se na území České republiky, je dána také pravomoc českých soudů k vypořádání části společného jmění tohoto zůstavitele a jeho pozůstalé manželky, občanky Ruské federace, týkající se nemovitého majetku nacházejícího se na území České republiky ve smyslu § 175l o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2013.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2375/2014, ze dne 7. 8. 2015

14.10.2015 00:01

Zpeněžení obchodního podílu po pravomocném nařízení likvidace dědictví

I. Byla-li pravomocným usnesením soudu nařízena likvidace dědictví, je tím vyloučeno, aby kdokoliv z titulu dědického práva nabyl dědictví, nebo aby dědictví nebo jeho část připadly státu z titulu universální sukcese jako tzv. odúmrť. Znamená to (mimo jiné), že po pravomocném nařízení likvidace dědictví nemůže obchodní podíl zůstavitele ve společnosti s ručením omezeným přejít na "dědice" ve smyslu ustanovení § 116 odst. 3 obch. zák. a použije se obdobně ustanovení § 113 odst. 5 a 6 obch. zák.

Jestliže v projednávané věci byla usnesením soudu prvního stupně nařízena likvidace dědictví po zůstaviteli, nemohly jeho obchodní podíly ve společnostech přejít na jeho dědice nebo na stát (z důvodu tzv. odúmrti); dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví přešly jeho obchodní podíly na společnosti a do likvidační podstaty patřila pouze práva na vypořádací podíly. Obchodní podíly tedy nemohly být způsobilým předmětem zpeněžení zůstavitelova majetku prováděného podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ, protože ode dne právní moci usnesení soudu prvního stupně již patřily samotným společnostem; nebyly proto splněny ani předpoklady pro rozhodnutí, že připadly státu podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ.

II. Ustanovení § 113 odst. 5 a 6 obch. zák. se, zemřel-li vlastník (majitel) obchodního podílu, použijí obdobně vždy, ledaže by obchodní podíl zůstavitele ve společnosti s ručením omezeným přešel z titulu dědického práva na dědice, kterému bylo potvrzeno jeho nabytí podle ustanovení § 481 občanského zákoníku a § 175q odst. 1 písm. a) OSŘ nebo podle ustanovení § 483 občanského zákoníku a § 175q odst. 1 písm. d) OSŘ anebo který obchodní podíl nabyl na základě schválené dohody o vypořádání dědictví podle ustanovení § 175q odst. 1 písm. c) OSŘ, popřípadě by přešel na stát jako tzv. odúmrť podle ustanovení § 462 občanského zákoníku a § 175q odst. 1 písm. b) OSŘ.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2720/2014, ze dne 12. 8. 2015

06.10.2015 00:01

Přerušení běhu lhůty k podání žaloby o určení dědického práva

Skutečnost, že dědic (odkázaný soudem v řízení o dědictví k podání žaloby o určení dědického práva) podal ve lhůtě určené k podání žaloby žádost o ustanovení zástupce, nemá ze zákona za následek přerušení běhu lhůty určené podle § 175k odst. 2 o.s.ř. Ustanovení zástupce účastníku, který splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a současně to vyžaduje ochrana jeho zájmů, není důvodem pro přerušení či obnovení běhu lhůty k podání žaloby o určení dědického práva; ustanovenému zástupci proto neběží nová lhůta k podání určovací žaloby a usnesení, jímž byl dědic vyzván ve smyslu § 175k odst. 2 o.s.ř. k podání takové žaloby, není třeba následně ustanovenému zástupci (znovu) doručovat, bylo-li předtím řádně doručeno přímo dědici nebo jeho (v době doručení aktuálnímu) zástupci (ať již zákonnému či zmocněnému).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 235/2014, ze dne 8. 7. 2015

18.08.2015 00:01

Platnost odlišné formy závěti dle § 18 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb.

I. Pro aplikaci cizího práva ve smyslu § 18 odst. 2 první věty části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2013 je nezbytné nejprve zjistit, zda zůstavitel měl relevantní vztah k cizímu státu, na jehož území učinil závěť v odlišné formě, než kterou umožňuje právo státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem v době pořízení závěti (např. pravidelně po určitou dobu v roce zde bydlel, pracoval nebo z jiných důvodů pobýval), případně zda měl k pořízení takové závěti na území cizího státu nějaký jiný opodstatněný důvod (např. nacházel se nebo se cítil v bezprostředním ohrožení života a nemohl pořídit závětí v písemné formě), či zda tak zůstavitel učinil, aniž by měl jakýkoliv objektivní důvod pro pořízení závěti v jiné formě, než kterou umožňuje právo státu určené podle hraničního určovatele lex patrie (zejména během krátkodobého pobytu na území cizího státu).

II. Odvolací soud dále řešil otázku, jak má být formulován výrok usnesení, jímž se odkazuje účastník dědického řízení k podání žaloby na určení, že je dědicem z ústní závěti. Dospěl k závěru, že „je nutno prokazovat nejen existenci závěti, ale také její obsah (žalovat na určení, jaký majetek, resp. jakou jeho část má podle sporné závěti poz. manželka nabýt)“, a že je nutno změnit petit žaloby „tak, aby se žaloba týkala i tohoto obsahu závěti“. S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.

Výrok usnesení vydaného podle § 175k odst. 2 OSŘ musí obsahovat určení dědického práva, tj. určení, který z účastníků dědického řízení je či není zůstavitelovým dědicem, přičemž zodpovězení otázky, jaký je obsah konkrétní závěti (tj. rozsah majetku, o kterém zůstavitel předmětnou závětí pořídil a jak jej rozdělil mezi závětní dědice), o niž některý z účastníků opírá své dědické právo nebo jejíž pravost či platnost účastník odkázaný k podání žaloby popírá, je (pouze) předběžnou otázkou pro posouzení existence (neexistence) dědického práva, bez níž nelze o předmětu sporného řízení vůbec rozhodnout. Prokázání obsahu konkrétní závěti (případně jiného pořízení pro případ smrti), tj. také rozsahu majetku, o němž zůstavitel závětí pořídil, a způsobu, jak jej mezi závětní dědice rozdělil, je totiž předpokladem pro vyhovění žalobě o určení dědického práva jako takové.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 15/2014, ze dne 18. 6. 2015

03.06.2015 00:01

Autoritativní vypořádání společných dluhů zůstavitele a pozůstalého manžela

V usnesení vydaném podle § 175l odst. 1 OSŘ nelze autoritativně vypořádat společné dluhy zůstavitele a pozůstalého manžela, aniž by se předtím všichni účastníci dohodli na způsobu jejich vypořádání.

Ustanovení § 175l odst. 1 OSŘ počítá s tím, že v rámci dědického řízení soud (soudní komisař) autoritativně vypořádává jen majetek bývalých manželů náležející do jejich společného jmění, nikoliv také společné závazky bývalých manželů. Pouze v případě, že se účastníci pozůstalostního řízení ve fázi, kdy soudní komisař rozhoduje o vypořádání majetku ve společném jmění (tj. dědicové a pozůstalý manžel), dohodnou na vypořádání společných dluhů (což také předpokládá, že se shodnou na pravosti a výši jednotlivých závazků), pak je možné, aby soud (soudní komisař) učinil tuto dohodu součástí usnesení vydaného podle § 175l odst. 1 OSŘ. Jen v takovém případě může usnesení vydané podle § 175l odst. 1 OSŘ obsahovat vedle vypořádání aktiv společného jmění, také vypořádání pasiv společného jmění bývalých manželů vycházející z platně uzavřené dohody účastníků (pozůstalého manžela a dědiců) o vypořádání společných dluhů bývalých manželů. Nedohodnou-li se všichni účastníci na způsobu vypořádání společných dluhů, není možné ke společným závazkům (ať jsou mezi účastníky sporné či nesporné) při autoritativním vypořádávání společného majetku podle ustanovení § 175l odst. 1 OSŘ přihlížet.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1107/2014, ze dne 27. 3. 2015

27.05.2015 00:01

Dražba prováděná při likvidaci dědictví soudním exekutorem

Účastníkem dražby prováděné při likvidaci dědictví soudním exekutorem podle ustanovení § 76 odst. 2 ex. ř. je notář, jenž byl soudem pověřen, aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o dědictví, a na jehož návrh se provádí zpeněžení zůstavitelova majetku v dražbě prováděné soudním exekutorem; v dražbě má postavení oprávněného. Povinný v této dražbě nevystupuje.

Udělil-li soudní exekutor v dražbě nemovitosti prováděné při likvidaci dědictví podle ustanovení § 76 odst. 2 ex. ř. příklep, mohou proti usnesení o příklepu podat odvolání pouze notář, jenž byl soudem pověřen, aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o dědictví, vydražitel a dražitelé, kteří po udělení příklepu vznesli námitky, popřípadě též osoby, které mají na dražené nemovitosti předkupní právo, věcné právo (s výjimkou práv zajišťujících pohledávky) nebo nájemní právo, kterým nebyla doručena dražební vyhláška, jestliže se z tohoto důvodu nezúčastnily dražby.

Ten, kdo popírá, že určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota patřily do majetku zůstavitele nebo že by mohly být z jiného důvodu zpeněženy při likvidaci dědictví a výtěžek zpeněžení použit k uspokojení zůstavitelových věřitelů, musí své právo uplatnit návrhem, kterým se bude u soudu, u něhož je vedeno příslušné řízení o dědictví, domáhat rozhodnutí, že označená věc, právo nebo jiná majetková hodnota nepatří do likvidace dědictví; dokud nebude o tomto návrhu pravomocně rozhodnuto, nesmí soud (notář jako soudní komisař) přistoupit ke zpeněžení takové věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty podle ustanovení § 175u odst. 1 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 559/2014, ze dne 4. 12. 2014

26.05.2015 00:02

Ke splnění předpokladů pro nařízení likvidace dědictví

Předpoklady pro nařízení likvidace dědictví nejsou splněny nejen tehdy, má-li být řízení o dědictví zastaveno (§ 175h o.s.ř.), ale ani v případě, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty a že k zastavení řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 2 o.s.ř. nedošlo jen proto, že ten, kdo se postaral o pohřeb, odmítl převzít nepatrný majetek zůstavitele do vlastnictví.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1346/2014, ze dne 19. 3. 2015

25.05.2015 00:01

Výjimka ze zániku ručitelského závazku dle § 311 odst. 2 obch. zák.

Podle ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, pravomocným skončením likvidace vedle pohledávek věřitelů zůstavitele zaniká i zajištění těchto pohledávek vč. ručitelského závazku řídícího se obchodním zákoníkem. Smrt dlužníka nepředstavuje nemožnost plnění, výjimku ze zániku ručení stanovenou v § 311 odst. 2 obch. zák., ve znění do 31. 12. 2013, tudíž v takovém případě aplikovat nelze.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3490/2014, ze dne 25. 2. 2015

04.05.2015 00:01

Podání odpůrčí žaloby podle § 42a obč. zák. soudním komisařem

Právo podat odpůrčí žalobu podle § 42a obč. zák. má výlučně věřitel, který má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, tedy pohledávku, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Na uvedeném nic nemění skutečnost, že dlužník (zůstavitel) zemřel a v dědickém řízení byla pravomocným usnesením soudu nařízena likvidace dědictví. Protože z žádného ustanovení, která upravují postup při likvidaci dědictví (§ 175t - § 175u OSŘ), nelze dovodit, že by v případě nařízené likvidace dědictví byla k podání odpůrčí žaloby věcně legitimována jiná osoba než věřitel zůstavitele (např. soudní komisař nebo správce dědictví), je nutno uzavřít, že soudní komisař v dědickém řízení není oprávněn k podání odpůrčí žaloby podle § 42a obč. zák.

Protože neúčinnost právního úkonu dlužníka (zůstavitele) může určit jen soud ve sporném řízení zahájeném na základě žaloby podle § 42a obč. zák. (případně v rámci insolvenčního řízení insolvenční soud na základě odpůrčí žaloby podané insolvenčním správcem podle § 239 insolvenčního zákona), není soud (soudní komisař) v dědickém řízení (a to ani poté, co byla nařízena likvidace dědictví) oprávněn zjišťovat účinnost právních úkonů zůstavitele, byť by z obsahu spisu vyplývaly skutečnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že zůstavitel učinil před smrtí právní úkony, které by mohly splňovat podmínky pro určení jejich neúčinnosti ve smyslu § 42a obč. zák.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1611/2013, ze dne 27. 2. 2015

29.04.2015 00:00

Existence ručení za závazky zůstavitele po skončení likvidace dědictví

Pravomocným skončením likvidace dědictví nezaniká ručení, které převzal ručitel k zajištění pohledávek zůstavitelových věřitelů, i když zůstaly při rozvrhu výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku neuspokojeny.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 919/2014, ze dne 26. 2. 2015

27.04.2015 00:00

K předmětu tzv. dodatečného projednání dědictví

Předmětem tzv. dodatečného projednání dědictví (ve smyslu ustanovení § 175x občanského soudního řádu) nemůže být majetek zůstavitele, který již byl projednán v původním (dřívějším) dědickém řízení, a to ani vyšlo-li by při tzv. dodatečném řízení o dědictví najevo, že některému z dědiců, který podle dříve vydaného pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví nebo jeho část, ve skutečnosti nesvědčí dědické právo.

Po právní moci usnesení, kterým bylo řízení skončeno, soud může (smí) provést řízení o dědictví jen o majetku, který dosud (v době do právní moci tohoto usnesení) nebyl v řízení o dědictví znám; za dosud v řízení neznámý se zásadně pokládá takový zůstavitelův majetek, který v průběhu řízení o dědictví neuvedl (netvrdil) žádný z účastníků řízení o dědictví a který nevyplynul ani jinak nevyšel najevo z výsledků předběžného šetření nebo ze zpráv, které byly soudu v řízení sděleny na jeho dotaz, anebo z šetření, která byla soudem provedena v rámci přípravy jednání.

Z pohledu dodatečného řízení o dědictví prováděného podle ustanovení § 175x OSŘ není (a nemůže být) významné, zda potvrzení nabytí dědictví proběhlo v původním řízení o dědictví v souladu se zákonem; dodatečné projednání dědictví totiž neslouží (a nemůže sloužit) k nápravě "chyb" původního dědického řízení a v řízení o dodatečném projednání dědictví nelze měnit "pravomocné výsledky" původního dědického řízení; k tomu slouží (a mohou být účastníky využity) řádné a mimořádné opravné prostředky. Řízení o dodatečném projednání dědictví "neotvírá dědickou věc již jednou pravomocně skončenou, ale naopak navazuje na výsledky dosavadního dědického řízení, vychází z nich a v ničem do stavu jimi vytvořeného nezasahuje"; důvodem dodatečného projednání dědictví tedy není (a nesmí být) vadné skutkové zjištění, které mohlo mít vliv na rozhodnutí, jímž bylo původní dědické řízení skončeno, ani porušení procesních zásad při jednání a rozhodování ve věci, ale pouze neúplnost skutkových podkladů týkajících se jen (a výlučně) rozsahu zůstavitelova majetku nebo dluhů, která se nedotýká správnosti původního rozhodnutí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, ze dne 19. 2. 2015

17.02.2015 00:01

K důvodům pro obnovu řízení o dědictví

Vzhledem k tomu, že v řízení o dědictví se neprokazují (rovněž při rozhodování podle ustanovení § 175l o.s.ř.) shodná tvrzení účastníků o skutečnostech rozhodných pro posouzení, jaký majetek patřil do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela, nemohou být zpochybněna ani později najevo vyšlými okolnostmi, tedy ani "novými" skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy, které jinak představují důvody obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, i kdyby byly "nové", totiž nemohou mít za následek, že by soud v řízení o dědictví mohl pominout shodná tvrzení účastníků (pozůstalé manželky a ostatních zůstavitelových dědiců) o tom, co má být zahrnuto do vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, a že by tedy soud vzal za základ svého rozhodnutí takové skutečnosti, které odporují shodným tvrzením účastníků.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4165/2013, ze dne 15. 1. 2015