// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

16.01.2024 00:01

Splatnost práva na jinou výši protiplnění dle § 183k odst. 3 obch. zák.

I. Neprojeví-li dosavadní vlastník listinných účastnických cenných papírů jinou vůli, nastává splatnost práva na protiplnění v případě nuceného výkupu účastnických cenných papírů bez zbytečného odkladu poté, kdy dosavadní vlastník předá účastnické cenné papíry společnosti podle § 183m odst. 2 obch. zák.

II. Neprojeví-li dosavadní vlastník listinných účastnických cenných papírů jinou vůli, potom předáním listinných účastnické cenné papíry společnosti podle § 183m odst. 2 obch. zák. vyzývá hlavního akcionáře k zaplacení plné výše protiplnění, tedy i (případného) doplatku protiplnění, který by přesahoval výši protiplnění stanovenou v usnesení valné hromady o výkupu účastnických cenných papírů. To platí zásadně bez ohledu na to, zda dosavadní vlastník účastnických cenných papírů požádal soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle § 183k obch. zák.

III. Nevyplatí-li hlavní akcionář (resp. obchodník s cennými papíry, banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo) dosavadnímu vlastníkovi listinných účastnických cenných papírů protiplnění (zahrnující i jinou výši protiplnění ve smyslu § 183k odst. 3 obch. zák.) bez zbytečného odkladu poté, co dosavadní vlastník předá listinné účastnické cenné papíry společnosti (podle § 183m odst. 2 obch. zák.), dostává se hlavní akcionář do prodlení, a tak dosavadnímu akcionáři vzniká právo požadovat vedle protiplnění i úroky z prodlení.

IV. Úroky z prodlení z jiné výše protiplnění přiznaného soudem podle § 183k odst. 3 obch. zák. počínají běžet (již) okamžikem, v němž má být splněna ta část protiplnění, která byla vytěsněným akcionářům přiznána v usnesení valné hromady, na jehož základě k vytěsnění došlo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2245/2022, ze dne 19. 10. 2023

08.01.2024 00:02

K možnosti společníka spol. s r.o. vymáhat reflexní škodu

Společník společnosti s ručením omezeným není oprávněn se sám domáhat náhrady tzv. reflexní škody (tj. škody, která vznikla společnosti, a v jejímž důsledku se snížila hodnota podílu společníka ve společnosti) ani prostřednictvím § 2913 odst. 1 o. z.

Použitelnosti dosavadních judikatorních závěrů v projednávané věci nebrání ani skutečnost, že byly přijaty v situaci, kdy společnosti způsobil škodu člen jejího statutárního orgánu a společníkovi tak jako nástroj ochrany jeho práv mohla sloužit společnická (derivativní) žaloba. I za situace, kdy škodu společnosti (zatím) nezpůsobil člen jejího statutárního orgánu, je jednatel – má-li dostát požadavkům jednání s péčí řádného hospodáře – povinen za společnost škodu vymáhat. Je-li jednatel nečinný a nevymáhá za společnost jí způsobenou škodu, je nástrojem ochrany práv společníka (a společnosti) před nečinností jednatele při vymáhání škody, která byla společnosti způsobena (a jež je ve vztahu ke společníkovi škodou reflexní), právě společnická (derivativní) žaloba, kterou společník může za společnost uplatnit vůči jednateli (§ 157 a násl. z. o. k.). Opačný závěr, podle něhož by byl v případě, kdy škoda společnosti nebyla způsobena členem jejího statutárního orgánu, oprávněn náhradu škody požadovat přímo společník, nemůže obstát právě s důrazem na skutečnost, že zatímco nahrazením skutečné škody způsobené společnosti je v rozsahu úhrady nahrazena též reflexní škoda způsobena společníkovi, tak nahrazením (pouze) reflexní škody společníkovi se nenahrazuje skutečná škoda způsobená společnosti. Nahrazení reflexní škody přímo společníkovi by naopak mohlo způsobit poškození ostatních společníků či věřitelů společnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3333/2022, ze dne 19. 9. 2023

08.01.2024 00:01

Mimořádná nepředvídatelná okolnost ve smyslu § 2620 odst. 2 o. z.

Smyslem a účelem ustanovení § 2620 odst. 2 o. z. je zmírnění tvrdosti pravidla uvedeného v odstavci 1, podle kterého je-li rozpočet jen pomůckou pro ujednání ceny ve smlouvě pevnou částkou, platí mezi stranami takto ujednaná cena díla a případné změny rozpočtu změnu pevně dohodnuté ceny neovlivní. Míří na situace, kdy provedení díla ztíží a prodraží mimořádná okolnost blížící se svým charakterem vyšší moci. Nedohodnou-li se strany v takovém případě o zvýšení ceny, může o přiměřeném zvýšení ceny rozhodnout na návrh zhotovitele soud.

Okolnost, která ve smyslu aplikovaného ustanovení dokončení díla podstatně ztěžuje, musí kumulativně splňovat následující předpoklady - je (i) zcela mimořádná, (ii) nepředvídatelná a (iii) dokončení díla bude podstatně ztěžovat. Podmínky pro zvýšení ceny díla nebo zrušení smlouvy zákon stanoví velmi restriktivně. Půjde tedy patrně o případy zcela ojedinělé (např. živelné pohromy, válečné události apod.). Je zřejmé, že takovou okolností nemohou být např. nečekané vyšší náklady vzniklé v důsledku zvýšení cen materiálu apod.

Za zcela mimořádnou a nepředvídatelnou ve smyslu aplikovaného ustanovení lze tedy považovat skutkovou okolnost, která podstatně ztěžuje dokončení díla, vznikla (zcela) mimo sféru kontroly zhotovitele, jejímu působení není ani nebylo možno zamezit při vyvinutí úsilí, které lze rozumně požadovat na osobě v postavení zhotovitele, a její vznik a skutečnost, že podstatně ztěžuje dokončení díla, nemohl zhotovitel v době uzavření smlouvy předpokládat (s adekvátní mírou pravděpodobnosti) a tato okolnost se svou mimořádností zcela vymyká okolnostem, k nimž v podobných situacích běžně dochází.

Za zcela mimořádnou a nepředvídatelnou okolnost ve smyslu § 2620 o. z., která dokončení díla podstatně ztěžuje, nelze považovat situaci, kdy v průběhu díla vyjde najevo, že v důsledku vady v projektové dokumentaci dodané objednatelem vyvstane potřeba dodatečných prací. Projektová dokumentace dodaná objednatelem zhotoviteli tvoří součást příkazu objednatele, tudíž objeví-li zhotovitel v projektové dokumentaci vadu, potom (překáží-li taková vada v řádném provádění díla) na takovou situaci pamatuje úprava § 2594 a § 2595 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 301/2023, ze dne 27. 9. 2023

20.12.2023 00:02

Přičitatelnost výhod z obchodního zastoupení v rámci seskupení

Otázku přičitatelnosti výhod plynoucích mateřské společnosti z činnosti obchodního zástupce, kterou vyvíjel pro dceřinou společnost, je třeba vždy posuzovat podle konkrétních okolností případu a podle konkrétního smluvního vztahu obchodního zástupce se zastoupenou společností a jejím možným propojením s mateřskou společností.

Právní názor Soudního dvora EU vyjádřený v rozsudku Turgay Semen nelze bez dalšího vykládat jako paušální zapovězení možnosti přičíst výhody plynoucí jinému subjektu v rámci podnikatelského seskupení zastoupenému. V nyní řešené věci jde o skutkově značně odlišný případ než ten, který byl řešen v rozsudku Turgay Semen. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů týkajících se míry propojenosti zastoupené a její mateřské společnosti totiž vyplývá, že obě společnosti byly velmi úzce propojené, zastoupená byla existenčně závislá na mateřské společnosti, neboť jejím hlavním účelem bylo obstarávat klienty pro mateřskou společnost. Sama zastoupená žádné své produkty nenabízela. Ve vztahu k vystupování vůči obchodní zástupkyni pak obě společnosti působily natolik propojeně, téměř jako jeden subjekt. Obchodní zástupkyně nadto nemohla reálně ovlivnit způsob, jakým byl podnikatelský model obou společností nastaven; nemohla ovlivnit, se kterou společností smlouvu uzavře. Nelze opomenout ani to, že v řešené věci veškeré výhody z činnosti obchodní zástupkyně plynuly přímo mateřské společnosti zastoupené, a to právě kvůli uvedené úzké propojenosti obou společností, díky níž zastoupená působila pouze jako zprostředkovatelská společnost pro svoji mateřskou společnost a sama žádné produkty nenabízela.

Účelem Směrnice č. 86/653/EHS, resp. úpravy odškodnění obchodního zástupce, je ochrana obchodního zástupce. Optikou účelu právní úpravy odškodnění obchodního zástupce je pak třeba nahlížet i na nyní řešenou otázku.

Pokud zastoupená působila pouze jako zprostředkovatel pro svoji mateřskou společnost, sama žádné produkty nenabízela, bylo by v rozporu s účelem právní úpravy odškodnění obchodního zástupce, aby výhody její mateřské společnosti, pro kterou klienty obstarávala, nebyly považovány pro účely určení odškodnění podle § 669 obch. zák. za výhody samotné zastoupené. Opačný závěr o nepřičitatelnosti výhod mateřské společnosti zastoupené by za těchto konkrétních skutkových okolností vedl k absurdnímu důsledku – nulové výši odškodnění pro obchodní zástupkyni, neboť při určení odškodnění by se nezohlednily žádné výsledky, kterých obchodní zástupkyně dosáhla, a to s odkazem, že zastoupené z nich neplynuly žádné výhody (ačkoli veškeré výhody plynuly její mateřské společnosti, s níž byla velmi úzce provázána).

S ohledem na specifické okolnosti řešené věci je tedy třeba dospět k závěru, že v nyní řešené věci je na místě výhody (tj. pojistné ze smluv uzavřených obchodní zástupkyní) plynoucí mateřské společnosti zastoupené považovat za výhody samotné zastoupené, a to právě s ohledem na účel právní úpravy a na výše shrnuté skutkové okolnosti (úzké propojení obou společností, model jejich podnikání a vystupování vůči obchodní zástupkyni).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1879/2023, ze dne 15. 9. 2023

20.12.2023 00:01

Vliv nesjednání konkurenční doložky na odškodnění obchodního zástupce

Absence konkurenční doložky ve smyslu § 672a obch. zák. je obvykle důvodem ke snížení základní výše odškodnění obchodního zástupce, a to ve druhé fázi výpočtu [podle § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.]. Skutečnost, zda byla ve smlouvě o obchodním zastoupení sjednána konkurenční doložka či nikoli, je pouze jednou z okolností, kterou je třeba ve druhé fázi výpočtu výše odškodnění zvažovat. Podle judikatury nelze úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity redukovat toliko na vyhodnocení výše provize a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka; zákon již pro účely posouzení vzniku nároku na odškodnění ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které mají vzhledem ke své povaze význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé.

Nelze tedy paušálně uzavřít, do jaké míry má být základní výše odškodnění snížena s ohledem na absenci konkurenční doložky. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, v němž dovolací soud považoval za vhodné krácení základní výše odškodnění o 25 %, a to právě s odkazem na neexistenci konkurenční doložky a také s odkazem na délku trvání obchodního zastoupení, proto lze považovat toliko za inspirační vodítko, nikoli přesné a paušálně použitelné pravidlo o míře snížení odškodnění v případě absence konkurenční doložky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1879/2023, ze dne 15. 9. 2023

20.12.2023 00:00

Přiznání maximální výše odškodnění obchodního zástupce

Z právní úpravy ani z judikatury nevyplývá, že by bylo možné při určení výše odškodnění přistoupit přímo k přiznání maximální výše odškodnění podle § 669 odst. 2 obch. zák., aniž by byla určena základní výše odškodnění postupem upraveným v § 669 odst. 1 obch. zák. a rozvedeným v judikatuře Nejvyššího soudu i SDEU. Postup soudů obou stupňů tak nerespektoval smysl a účel ustanovení § 669 obch. zák., neboť pro určení výše odškodnění soudy použily výpočet podle § 669 odst. 2 obch. zák., kterým se určuje toliko maximální možná částka odškodnění a který zákonodárce do mechanismu určení výše odměny vložil pouze jako korektiv maximální možné částky, nikoli jako výchozí způsob určení výše odměny.

Bez určení základní výše odškodnění podle § 669 odst. 1 obch. zák. se tak nelze obejít, neboť maximální výše odškodnění určená podle § 669 odst. 2 obch. zák. nepředstavuje způsob určení výše odškodnění, ale toliko limit, který nesmí základní výše odškodnění překročit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1879/2023, ze dne 15. 9. 2023

14.12.2023 00:01

Absence překročení hranic při mezinárodní nákladní silniční přepravě

Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že Úmluva CMR se podle jejího článku 1 odst. 1 vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy.

Z usnesení sp. zn. 32 Cdo 2812/2018 a ze závěrů odborné literatury potom obecně vyplývá, že v případě, že má být zásilka dopravena např. z nizozemského města do francouzského města a je v průběhu cesty přeložena ve státě odeslání ze silničního vozidla na loď a poté ve státě dodání z lodi na silniční vozidlo, vyloučí toto přeložení zásilky platnost Úmluvy CMR nejen pro přepravu zásilky do francouzského přístavu, ale i z tohoto přístavu po silnici do francouzského města, neboť nejde o přepravu silničním vozidlem (zásilka je přepravována lodí) a ani o mezinárodní silniční přepravu (zásilka je naložena na silniční vozidlo ve francouzském přístavu a jde tedy o přepravu na francouzském území) Lze poukázat i na rozsudek Vrchního zemského soudu v Karlsruhe ze dne 5. 12. 1986, sp. zn. 15 U 242/85, v němž soud uvedl, že pouze skutečnost, že k překročení hranic dvou států dojde v rámci celé multimodální přepravy, ale nikoli na úseku silniční přepravy, k použitelnosti Úmluvy CMR nestačí.

V projednávané věci nákladní přeprava (zahrnující silniční nákladní přepravu v rámci České republiky, leteckou dopravu z České republiky do Švédska a navazující silniční nákladní dopravu v rámci Švédska) mezinárodní rozměr ve výše uvedeném smyslu postrádala, neboť došlo k silniční přepravě z Kolína do Mošnova (tj. uvnitř ČR), z Kolína do Hradce Králové (tj. uvnitř ČR) a samostatně ze Stockholmu do Södertälje (tj. uvnitř Švédska). Odvolací soud proto pochybil, pokud uzavřel, že soud prvního stupně nárok žalobkyně správně posoudil podle Úmluvy CMR. Právě absence překročení hranic při mezinárodní nákladní silniční přepravě vylučuje možnost na daný vztah účastníků Úmluvu CMR aplikovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2221/2023, ze dne 12. 9. 2023

13.12.2023 00:02

Dohlédací činnost insolvenčního soudu

I. Dohlédací činnost insolvenčního soudu se netýká jen procedurální části insolvenčního řízení; zaměřuje se též k dohledu nad tím, zda některý z (dalších) procesních subjektů nepřekračuje meze svých oprávnění, anebo zda jinak nedochází k porušení zákona. Dohlédací činnost insolvenčního soudu je přitom v § 10 písm. b/ insolvenčního zákona výslovně definována (oproti dikci § 12 ZKV) jako dohled nad postupem a činností „ostatních procesních subjektů“, tedy těch subjektů, které vypočítává jako procesní subjekty podle insolvenčního zákona ustanovení § 9 insolvenčního zákona, vyjma insolvenčního soudu samotného

Jde tedy nejen o dohled nad činností insolvenčního správce, popřípadě dalšího správce, nýbrž i o dohled nad činností dlužníka, státního zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu, likvidátora dlužníka a nad činností věřitelů, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku. V mezích tohoto dohledu insolvenční soud také „rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících“.

„Rozhodnutí“, „opatření“ a „pokyny“, které insolvenční soud vydává, činí nebo udílí „při výkonu dohlédací činnosti“, mohou být zatížena chybami (nesprávnostmi) stejně jako rozhodnutí, jejichž vydání zákon v průběhu insolvenčního řízení „ukládá“ nebo „předpokládá“. Důvod, pro který proti takovému „rozhodnutí“, „opatření“ nebo „pokynu“ [jež insolvenční soud vydává (v souladu s § 88 odst. 1 insolvenčního zákona) formou usnesení] není zásadně (pokud zákon nestanoví jinak) odvolání přípustné, tkví v tom, že zásadně (typově) mají povahu usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení, leč v některých případech by povaha vydaného „usnesení“ mohla být z pohledu ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) o. s. ř. sporná. Závěr, že rozhodnutí vydaná v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu se neomezují (poměřováno úpravou obsaženou v občanském soudním řádu) jen na usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení, ostatně podporuje přímo dikce § 91 insolvenčního zákona, z nějž je patrno, že „opatřením“, které insolvenční soud v tomto rámci vydá, a proti němuž zásadně není odvolání přípustné, může být i předběžné opatření (srov. slovní spojení „včetně předběžných opatření“).

„Rozhodnutí“, „opatření“ nebo „pokyn“ insolvenčního soudu vydané při výkonu dohlédací činnosti neztrácí svou povahu jen proto, že je nesprávné; jeho povahu nelze poměřovat tím, zda bylo vydáno „správně“, ani tím, že (nebo jak výrazně) případně omezilo konkrétní procesní subjekt nebo subjekty (jde o jeden z účinků, který takové usnesení podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona může mít).

II. Usnesení, jímž insolvenční soud uděluje pokyn insolvenční správkyni k vyplacení finančních prostředků sražených ze mzdy dlužnice v exekuci v období od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice do schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, je rozhodnutím vydaným při dohlédací činnosti soudu, proti němuž není odvolání přípustné, jelikož insolvenční zákon nestanoví jinak.

Tímto rozhodnutím totiž insolvenční soud pouze plní svou povinnost vykonávat dohled nad činností insolvenční správkyně, které uděluje pokyn k postupu nezbytnému pro další průběh insolvenčního řízení (tedy aby dlužnici vyplatila finanční prostředky, k nimž má podle ustanovení § 409 odst. 2 insolvenčního zákona – poté, co usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nabylo právní moci – dispoziční oprávnění dlužnice).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 71/2021, ze dne 27. 9. 2023

13.12.2023 00:00

K výkladu § 109 odst. 1 písm. c) a § 409 odst. 2 insolvenčního zákona

Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) a § 409 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 již v R 4/2020 uzavřel, že nastanou-li v průběhu exekuce na majetek povinného srážkami ze mzdy povinného účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek povinného uvedené v § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, provádí plátce mzdy srážky ze mzdy povinného dále, ale nevyplácí je oprávněnému (soudnímu exekutorovi), dokud tyto účinky nepominou. Pominou-li účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na základě některého z „jiných“ rozhodnutí o insolvenčním návrhu (§ 142 a § 146 odst. 1 insolvenčního zákona), vyplatí plátce mzdy povinného sražené částky oprávněnému (soudnímu exekutorovi). Bude-li rozhodnuto o úpadku povinného, bude postup plátce mzdy povinného ohledně sražených částek závislý na zvoleném způsobu řešení úpadku dlužníka; při oddlužení plněním splátkového kalendáře je vyplatí povinnému (dlužníku) a od účinnosti rozhodnutí o schválení oddlužení již další srážky ze mzdy povinného ve vazbě na daný výkon rozhodnutí nebo exekuci neprovádí (srov. § 409 odst. 2 insolvenčního zákona).

Důvody, proč by se neměly výše uvedené závěry uplatnit i po 1. lednu 2014 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.), Nejvyšší soud nenachází, když potud k žádné obsahové změně v postupu, jakým má být naloženo se sraženými částkami po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, nedošlo (to, co bylo pro dobu před 1. lednem 2014 dovozováno výkladem, bylo nově zakotveno přímo do znění § 409 odst. 2 insolvenčního zákona).

O tom, že srážky ze mzdy dlužnice provedené v exekučním řízení nepředstavují ani „majetek, který slouží k zajištění“, jak se snaží dovozovat dovolatel, Nejvyšší soud pochyb nemá.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 71/2021, ze dne 27. 9. 2023

07.12.2023 00:02

Zákaz poskytnout oprávněnému plnění z bankovní záruky

Skutečnost, že výstavce finanční (bankovní) záruky ručí za splnění zajištěného dluhu do výše a za podmínek uvedených v záruční listině, přičemž výstavce může vůči věřiteli uplatnit pouze námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští, vyplývá přímo z textu zákona (§ 2034 odst. 1 o. z.). Neplyne-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže výstavce uplatnit vůči věřiteli námitky, které by vůči němu byl oprávněn uplatnit dlužník.

V okamžiku, kdy se věřitel obrátí na banku s výzvou k plnění bankovní záruky, je banka povinna zkontrolovat, za jakých podmínek je oprávněna finanční prostředky uvolnit a pokud jsou podmínky splněny, musí je (na základě dřívější dohody s dlužníkem v souladu se záruční listinou) oprávněné osobě vyplatit. V tom okamžiku již nemůže dlužník požadovat, aby banka věřiteli v souladu se záruční listinou neplnila či uplatňovala námitky, o nichž záruční listina mlčí. Dlužník nemá žádný zákonný ani smluvní titul k tomu, aby výstavci znemožnil poskytnout věřiteli (beneficientovi) plnění z bankovní záruky. Opačný závěr by vedl k popření smyslu finanční (bankovní) záruky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1807/2021, ze dne 30. 8. 2023

07.12.2023 00:01

Solidarita věřitelů v návaznosti na výklad § 249 odst. 2 insolvenčního zákona

Mezi ustanoveními § 249 odst. 2 insolvenčního zákona a § 1877 o. z. není vztah speciality. Je-li insolvenční dlužník v postavení solidárního věřitele, je nutné tato ustanovení aplikovat ve vzájemné souvislosti. Dovolatel se proto mýlí, má-li za to, že § 249 odst. 2 insolvenčního zákona má přednost před § 1877 o. z. Při posuzování, zda konkrétní pohledávka náleží do majetkové podstaty, je nejdříve nutné zjistit (dle pravidel stanovených v § 1877 o. z.), kterému ze solidárních věřitelů má dlužník plnit (není-li ve smlouvě určeno jinak, může dlužník plnit kterémukoliv věřiteli do doby, než některý z věřitelů uplatní právo předstihu). Poté může plnit, s účinky splnění dluhu, pouze tomu věřiteli, který předstih (prevenci) uplatnil. Teprve při zjištění, že věřitelem, kterému je dlužník takto povinen plnit, je insolvenční dlužník, se aplikuje § 249 odst. 2 insolvenčního zákona. Pouhá vědomost dlužníka o prohlášení konkursu na majetek jednoho ze solidárně oprávněných věřitelů jeho povinnost plnit věřiteli, na jehož majetek byl prohlášen konkurs (do jeho majetkové podstaty), nezakládá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3005/2021, ze dne 30. 8. 2023

27.11.2023 00:02

K účinkům doručení do sídla podnikatele (obchodní korporace)

Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že nebyla-li identifikována konkrétní osoba, která učinila právní úkon, a nebylo-li ani určeno konkrétní místo, kde byl učiněn, není možno ustanovení § 16 obch. zák. bez dalšího použít. Tyto závěry, přijaté ve vztahu k § 16 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, se uplatní obdobně i v poměrech právní úpravy § 430 odst. 2 o. z., účinné od 1. 1. 2014.

V projednávané věci byla dokazováním zjištěna jak totožnost jednající osoby, tak konkrétní místo, na které byla zásilka obsahující odstoupení doručena. Dospěl-li pak odvolací soud s odkazem na § 430 odst. 2 o. z. k závěru, podle něhož „je-li na adrese sídla společnosti zřízena recepce, lze bez dalších pochybností důvodně předpokládat (při vědomí, že recepce vyřizuje běžnou každodenní administrativní činnost /zprostředkovává kontakt s třetími osobami/, mezi kterou obvykle náleží i přijímání písemností), že zásilka doručená do sídla společnosti vybaveného recepcí, je společnosti řádně doručena“, nelze tomuto závěru ničeho vytknout.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 485/2023, ze dne 20. 9. 2023

27.11.2023 00:01

Ochrana dobré víry třetích osob při odstoupení od smlouvy

I. Ustálené judikatorní závěry Ústavního a Nejvyššího soudu ohledně ochrany dobré víry třetích osob (dalších nabyvatelů), byť přijaté za účinnosti občanského zákoníku 1964 (ve znění účinném do 31. 12. 2013), se přiměřeně uplatní i v poměrech právní úpravy postavení třetích osob při odstoupení od smlouvy účinné od 1. 1. 2014, obsažené v § 2005 odst. 1 větě druhé o. z. I ta je totiž (oproti § 48 odst. 2 obč. zák. výslovně) na principu ochrany dobré víry založena.

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se dále podává, že § 7 o. z. vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře; ten, kdo ji popírá, musí tvrdit skutečnosti ji vylučující a ohledně nich nese důkazní břemeno. Účastník, který se brání právním důsledkům, které zákon váže na jednání v dobré víře, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru protistrany.

Pro poměry právnických osob je pak pro závěr o dobré víře právnické osoby relevantní dobrá víra osob, které utvářejí její vůli, tedy zásadně jejího statutárního orgánu.

Obecně lze shrnout, že pokud došlo k odstoupení prodávajícího od kupní smlouvy až poté, co kupující již tentýž majetek převedl na třetí osobu, je třeba vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06, jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem.

II. Jelikož se dobrá víra podle § 7 o. z. presumuje, odvolací soud pochybil, pokud vyloučil existenci dobré víry dovolatelky v oprávnění CRC akcie společnosti převést pouhým odkazem na argumentaci soudu prvního stupně založenou na 100% propojení dovolatelky a CRC, které „vylučuje ochranu … ve smyslu ust. § 2005 odst. 1 věty druhé o. z.“. Soud prvního stupně přitom – bez bližší argumentace – odkázal na úpravu jednání ve shodě obsaženou v § 78 z. o. k. a na úpravu osob blízkých obsaženou v § 22 o. z. Takový názor však neodpovídá právní úpravě ani ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Nelze totiž souhlasit s názorem, podle něhož by majetkové propojení právnických osob nebo skutečnost, že se může jednat o osoby blízké ve smyslu § 22 o. z., byly – samy o sobě – způsobilé vyloučit dobrou víru jednající osoby.

Lze dodat, že ani příbuzenský vztah mezi statutárními orgány právnických osob (CRC a dovolatelky) není sám o sobě dostatečný pro vyloučení dobré víry.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 485/2023, ze dne 20. 9. 2023

09.11.2023 00:02

Osvědčení existence přihlašované vykonatelné směnečné pohledávky

Námitku, že věřitel neosvědčil existenci přihlašované vykonatelné směnečné pohledávky, neboť (opětovně) nepředložil originál sporné směnky, již nelze v insolvenčním řízení jako způsobilý důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky účinně uplatnit. Samotný (ničím neodůvodněný) požadavek insolvenčního správce na opětovné předložení prvopisu sporné směnky totiž nepředstavuje námitku, jejímž prostřednictvím by insolvenční správce popíral pravost či výši přihlašované pohledávky, tedy – jinak řečeno – namítal, že pohledávka přihlašujícího věřitele „nevznikla nebo že již zcela zanikla“ (viz § 193 insolvenčního zákona), případně „že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka“ (viz § 194 insolvenčního zákona).

Potřeba předložit také v insolvenčním řízení originál směnečné listiny, z níž přihlašující věřitel dovozuje uplatněnou vykonatelnou pohledávku, by mohla být dána jen v těch případech, kdy insolvenční správce jako důvod popření pravosti či výše takové pohledávky uplatní skutečnosti, jež v intencích ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nevybočují z mezí popěrného práva u vykonatelných pohledávek, tedy – jinak řečeno – skutečnosti, jejichž prostřednictvím lze přihlášenou vykonatelnou pohledávku (navzdory tomu, že vzájemný vztah věřitele a dlužníka byl již v mimoinsolvenčních poměrech rozřešen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu) účinně popřít.

V projednávané věci tak zbývá tak posoudit, zda a jaký význam má (pro účely posouzení důvodnosti popření vykonatelné pohledávky žalovaného) skutečnost, že insolvenční správce ve svém popěrném úkonu namítl též skutečnost, že od rozhodnutí soudu (rozuměj směnečného platebního rozkazu) uplynula významná doba, ve které mohlo dojít k indosaci směnky.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za podstatné, že žalovaný věřitel je univerzálním nástupcem remitenta (oprávněného ze směnečného platebního rozkazu) na základě fúzí sloučením; nebyly zde ani žádné pochybnosti o tom, že oprávněným z vykonatelného směnečného platebního rozkazu je univerzální nástupce remitenta (jinými slovy, že směnka nebyla převedena na třetí osobu).

Za stavu, kdy insolvenční správce v popěrném úkonu (a žalobě) neuvedl žádnou okolnost, která by byla způsobilá jakkoli zpochybnit, že věřitelem přihlášené vykonatelné (směnečné) pohledávky je stále univerzální nástupce remitenta (neuvedl žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno usuzovat na změnu v osobě věřitele této pohledávky), a kdy pohledávku ze směnky přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice jen žalovaný (nešlo o konkurenci věřitelů přihlašujících tutéž pohledávku), neměl insolvenční správce žádný důvod k tomu, aby po právu požadoval po žalovaném předložení originálu směnky. Pouhá skutečnost, že od vydání směnečného platebního rozkazu uplynula „významná doba“, na použitelnosti závěrů formulovaných shora nic nemění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 77/2023, ze dne 31. 7. 2023

09.11.2023 00:01

Dosavadní majetek při společném oddlužení plněním splátkového kalendáře

Dosavadní majetek dlužníků při společném oddlužení plněním splátkového kalendáře není určen k uspokojení věřitelů (s výjimkou majetku, který slouží k zajištění) a dlužníci k němu mají po schválení oddlužení dispoziční oprávnění. Jeho hodnota se tak může měnit v čase, dlužníci jej mohou zcizit, či s ním jinak volně nakládat. U majetku, který v době schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře náležel do majetkové podstaty dlužníka (a zároveň nesloužil k zajištění), jsou pro účely rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek nerozhodné změny v jeho hodnotě, k nimž došlo v průběhu insolvenčního řízení po schválení oddlužení. Dlužník neporušuje svou povinnost podle schváleného způsobu oddlužení, jestliže insolvenčnímu správci a insolvenčnímu soudu nesdělí, že došlo ke změně (byť podstatné) v hodnotě jeho dosavadního majetku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 112/2022, ze dne 30. 8. 2023

07.11.2023 00:02

K právnímu jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 IZ

I. K výkladu § 240 insolvenčního zákona budiž uvedeno, že pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního jednání do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jímž k datu nabytí účinků sporného právního jednání dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporné právní jednání učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jako i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotřené právní jednání učinil (srov. R 64/2017). Přitom platí, že protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů (srov. R 110/2020).

II. Pro výsledek daného dovolacího řízení je určující odpověď na otázku, zda se bezúplatné zrušení služebnosti užívání nemovitostí negativně odrazilo v možnosti dlužnice uspokojit její věřitele, především zda by se jim dostalo vyššího uspokojení, kdyby se dlužnice služebnosti nevzdala, nebo kdyby za zrušení služebnosti požadovala náhradu.

Zpeněžení služebnosti nepřicházelo v úvahu, neboť osobní služebnosti jsou na jiné osoby nepřevoditelné. Tímto způsobem by tedy služebnost nebyla využitelná pro věřitele dlužnice. Dovolatelka dále uvádí, že dlužnice za zrušení služebnosti měla požadovat peněžitou náhradu; potud však přehlíží, že žalovaná jako vlastnice služebných nemovitostí nebyla povinna takovou nabídku akceptovat. Povinnosti dlužníka (vždy) „si nárokovat“ úplatu za vypořádání služebnosti užívání by totiž fakticky odpovídala povinnost vlastníka služebné nemovitosti (vždy) tuto úplatu zaplatit, a to bez ohledu na jiné okolnosti případu, představované např. „jiným protiplněním“, vůli stran, atp. Taková povinnost však žalované ze zákona nevzniká, nejde-li o případ zrušení či omezení služebnosti pro změnu poměrů podle § 1299 odst. 2 o. z.

Vycházeje z těchto úvah a přihlížeje k tomu, že dlužnici bylo současně se zrušením služebnosti zřízeno obligační právo bezúplatného užívání totožných nemovitostí a že zrušení služebnosti užívání bylo provedeno na žádost a ku prospěchu dlužnice „ve snaze získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů“ (srov. R 64/2017), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zrušení služebnosti užívání za daných skutkových okolností nebylo právním jednáním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, a tedy ani zkracujícím právním jednáním ve smyslu s § 235 insolvenčního zákona. Dlužnice se sice bezúplatně vzdala věcného práva k nemovitostem ve vlastnictví žalované, avšak s ohledem na povahu tohoto práva, které nebylo využitelné pro uspokojení pohledávek věřitelů dlužnice, tím nedošlo ke zkrácení věřitelů dlužnice.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 91/2021, ze dne 31. 7. 2023

07.11.2023 00:01

Určení výše jistiny přihlášené pohledávky ve smyslu § 172 odst. 2 IZ

Jestliže smluvní strany dohodou změní v průběhu závazkového vztahu (v posuzovaném případě vzešlého ze smlouvy o úvěru ke kreditní kartě a ze smlouvy o zřízení a vedení Perfekt konta) obsah vzájemných práv a povinností, v důsledku čehož vznikne věřiteli další pohledávka (vyčerpáním zvýšeného limitu revolvingového úvěru, resp. čerpáním debetu na běžném účtu do výše nově dohodnuté částky), neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by pro účely posouzení, zda jde o pohledávku podřízenou ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, mělo být příslušenství pohledávky (případně smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky) poměřováno s jinou jistinou než s tou, k níž se ono příslušenství či smluvní pokuta váže.

Právní posouzení věci soudy obou stupňů co do závěru, že pro určení výše „jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku“ ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona je v projednávané věci určující výše nové jistiny, vzniklé na základě dohody o změně obsahu závazkového právního vztahu (na základě dodatků původně uzavřených smluv), je správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 41/2022, ze dne 31. 7. 2023

25.10.2023 00:02

Pojem ztracené provize ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.

Pojem ztracené provize ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. nemůže zahrnovat takové provize, ke kterým má obchodní zástupce podmíněný („čekatelský“) nárok ve smyslu § 659a nebo § 659b obch. zák., neboť o ně nepřichází (neztrácí je). Provize, které obchodnímu zástupci plynou z již uzavřených obchodů, mohou být ztracenými provizemi ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. toliko tehdy, jestliže obchodní zástupce na ně ukončením smlouvy o obchodním zastoupení ztrácí v důsledku zvláštního smluvního ujednání právo.

Názor, který se prosadil v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a podle něhož ztracenými provizemi ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. jsou provize, které by zástupce jinak z již uskutečněných obchodů dostával, nemůže ve světle eurokonformního výkladu obstát. Provizemi, které obchodní zástupce ztrácí ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák., nejsou (nemohou být) provize z již uskutečněných obchodů, na něž má obchodní zástupce právo ze smlouvy o obchodním zastoupení, nýbrž provize, které by obdržel v případě hypotetického trvání smlouvy za obchody uskutečněné po ukončení smlouvy se zákazníky, které pro zastoupeného získal, jakož i s dosavadními zákazníky, s nimiž rozvinul významně obchod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1774/2023, ze dne 13. 9. 2023

24.10.2023 00:02

K povinnosti vydat obydlí insolvenčnímu správci ke zpeněžení

I. Pro rozhodnutí o povinnosti dlužnice (ne)vydat obydlí ke zpeněžení insolvenčnímu správci při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty podle § 398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona nejsou rozhodná žádná jiná kritéria než prosté porovnání hodnoty obydlí dlužnice (předpokládaného výtěžku zpeněžení tohoto obydlí) a hodnoty obydlí (pro tento účel) stanovené prováděcím právním předpisem; insolvenční soud nemůže při vydání takového rozhodnutí přihlížet k dalším skutečnostem, ani rozhodnout tak, že místo vydání dotčeného obydlí insolvenčnímu správci ke zpeněžení uloží dlužnici doplatit jen rozdíl mezi hodnotou obydlí a jeho hodnotou určenou podle nařízení vlády (stanovenou hodnotou tzv. chráněného obydlí).

Opačný postup by v konečném důsledku neznamenal nic jiného než vytvoření další (zákonem neupravené) výjimky z obecné povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení veškerý svůj majetek (náležející do majetkové podstaty) při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

II. Ve smyslu ustanovení § 398 odst. 6 insolvenčního zákona lze považovat za obydlí, které (případně) dlužník nemusí být povinen vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení, rovněž družstevní byt, respektive družstevní podíl (v bytovém družstvu). To však platí za předpokladu, že s družstevním podílem je spojeno právo nájmu družstevního bytu, který je dlužníkovým obydlím.

III. Přestože insolvenční zákon, ani prováděcí právní předpis (nařízení vlády č. 189/2019 Sb.) výslovně nestanoví, k jakému okamžiku má být určena hodnota obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, je z povahy věci zřejmé, že se tak musí stát nejpozději v okamžiku, kdy insolvenční soud schvaluje oddlužení plněním splátkové kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a ukládá dlužníku povinnost vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty. Do té doby insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby zohlednil případné změny týkající se skutečností rozhodných pro stanovení hodnoty tzv. chráněného obydlí, včetně počtu zohledňovaných osob.

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže při rozhodování o povinnosti dlužnice (ne)vydat její obydlí (družstevní podíl) ke zpeněžení insolvenčnímu správci při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty přihlédly ke změně v počtu zohledňovaných osob, k níž došlo v době od zahájení insolvenčního řízení. Jestliže dcera dlužnice v době, kdy insolvenční soud rozhodoval o schválení oddlužení a uložení povinnosti vydat obydlí dlužnice ke zpeněžení insolvenčnímu správci, již nebyla (oproti stavu, z něhož vyšel původně znalec při zpracování znaleckého posudku) osobou, které by dlužnice byla povinna poskytovat výživné, neboť již byla sama v pracovním poměru (jinak řečeno, byla schopna se sama živit), nemohl insolvenční soud při určení hodnoty družstevního podílu vycházet z jiného stavu než z toho, že zde již (v daný okamžik) není žádná zohledňovaná osoba ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 nařízení vlády. Přihlédnout ke skutečnostem dosud nenastalým, k nimž by (snad) mohlo dojít někdy v budoucnu, zjevně možné nebylo.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 44/2021, ze dne 31. 7. 2023

18.10.2023 00:02

Výjimka z povinnosti popírajícího věřitele složit jistotu

Výjimka z povinnosti popírajícího věřitele složit jistotu obsažená v ustanovení § 202 odst. 6 věty druhé insolvenčního zákona (dle které přihlášený věřitel nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky) dopadá (pouze) na situaci vymezenou v ustanovení § 336 odst. 4 insolvenčního zákona. Po dobu trvání reorganizace je přihlášená pohledávka, která byla popřena (jiným) věřitelem, pokládána za zjištěnou. Popěrný úkon přihlášeného věřitele má při řešení úpadku dlužníka konkursem nebo oddlužením vliv na zjištění popřené pohledávky i tehdy, jestliže pohledávku ve stejném rozsahu současně nebo i dříve popřela jiná osoba nadaná popěrným právem (jiný přihlášený věřitel nebo insolvenční správce při řešení úpadku dlužníka konkursem anebo jiný přihlášený věřitel, insolvenční správce nebo dlužník při řešení úpadku dlužníka oddlužením).

Uzavřel-li v dané věci odvolací soud, že přihlášený věřitel, který popřel pohledávku jiného přihlášeného věřitele, byl povinen složit jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve lhůtě určené v § 202 odst. 3 insolvenčního zákona, byť totožnou pohledávku popřel insolvenční správce, je jeho právní posouzení správné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 94/2021, ze dne 31. 7. 2023