// Profipravo.cz / Držba, vydržení

Držba, vydržení

16.06.2017 00:01

ÚS: Přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce

1. K přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce bylo podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a povinnosti přešly na obce, ale též podmínka, aby obce s takto definovaným majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona reálně hospodařily. Podle ustanovení § 130 a § 134 č. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 platilo, že vlastnické právo vydržením mohl nabýt jen oprávněný držitel, měl-li nemovitou věc nepřetržitě v držbě po dobu 10 let.

2. Pokud se město chopilo držby předmětných pozemků již v roce 1991 a sama Česká republika je v (posléze nesprávném) právním hodnocení věci utvrzovala, je nutno uzavřít, že město předmětné pozemky nabylo vydržením, když od okamžiku, kdy se k nim chovalo jako vlastník, vycházelo z podmínek zakotvených zákonem č. 172/1991 Sb. Je přitom třeba vycházet i ze smyslu zákona č. 172/1991 Sb., kterým bylo navrácení historického majetku obcím.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2599/16, ze dne 23. 5. 2017


27.04.2017 00:02

Vstup na cizí pozemek za účelem údržby a úprav sousední nemovitosti

Z § 1021 a § 1022 o. z. nevyplývá, že by soused, hodlající provést údržbu svého pozemku včetně stavby na něm stojící a provádět stavební práce či obvyklé úkony hospodaření, mohl vstupovat na cizí pozemek bez souhlasu jeho vlastníka. Nejprve musí vlastníka o povolení vstupu požádat, a sdělit mu důvody, proč na jeho pozemek potřebuje vstoupit, resp. jej jinak užít, a v případech uvedených v § 1022 o. z. se s ním domluvit na přiměřené náhradě. Jestliže k dohodě o vstupu a jeho podmínkách nedojde, může se ten, kdo požaduje vstup na sousední pozemek či jeho užití, domáhat rozhodnutí orgánu veřejné moci, a to buď soudu nebo stavebního úřadu. V rozhodnutí o povolení vstupu je třeba vymezit jeho podmínky, zejména v jaké době, na jakou část pozemku a případně i s jakými mechanismy může žalobce na pozemek žalovaného vstoupit.

Vstupuje-li však soused za účelem realizace oprávnění uvedených v § 1021 a § 1022 o. z. na cizí pozemek bez souhlasu souseda, aniž by jej k tomu opravňovalo rozhodnutí orgánu veřejné moci, aniž by šlo o případ nouze (§ 1037 o. z. ve spojení s § 14 o. z.), zasahuje neoprávněně do držby i do vlastnického práva vlastníka pozemku, a ten se proti tomu může bránit jak držební, tak vlastnickou žalobou. V řízení o vlastnické (případně držební) žalobě pak nemůže žalovaný úspěšně namítat, že realizoval svá práva vyplývající z § 1021 a násl. o. z.

Je-li vydáno rozhodnutí ukládající žalovanému povinnost zdržet se vstupu na pozemek, neznamená to naprostý a bezvýjimečný zákaz; i v tomto případě se rozhodnutí týká předmětu řízení, vymezeného nejen žalobním petitem, ale i skutkovým dějem, o který se opírá. Vstoupí-li pak osoba, které byla uložena povinnost zdržet se vstupu na sousední pozemek (povinný), na tento pozemek za podmínek uvedených v § 14 a § 1037 o. z. a k návrhu oprávněného bude nařízen výkon rozhodnutí, ukládajícího žalovanému povinnost vstupu se zdržet, je tu důvod pro jeho zastavení. Dovolená svépomoc totiž vylučuje protiprávnost jednání, na ni se zákaz budoucího jednání vyslovený soudem z povahy věci nevztahuje. Stejně tak se žalovaný, jemuž byla uložena obecná povinnost zdržet se vstupu na sousední pozemek, může – nastanou-li nové skutečnosti měnící dosavadní skutkový stav - v dalším řízení domáhat, aby mu byl tento vstup umožněn za účelem uvedeným v § 1021 a v § 1022 o. z., v žalobě konkrétně vymezeným a za podmínek stanovených soudním rozhodnutím.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, ze dne 25. 1. 2017


25.07.2016 00:01

Oddělovací geometrický plán jako příloha soudního rozhodnutí

Určuje-li soud vlastnické právo k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru nemovitostí, musí podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto část pozemku vždy zřetelně vymezit oddělovacím geometrickým plánem, na který ve výroku rozhodnutí odkáže a učiní jej přílohou soudního rozhodnutí. Na tomto požadavku ničeho nemění ani skutečnost, že výměra drženého pozemku je nepatrná, takže cena za vyhotovení geometrického plánu zjevně přesáhne cenu takto oddělené části pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 75/2016, ze dne 20. 4. 2016


22.07.2016 00:00

ÚS: Povinnost soudu nařídit jednání v odvolacím řízení

V řízení ve věcech ochrany z rušené držby (§ 176 až 180 občanského soudního řádu) soud ve věci samé rozhoduje usnesením a jednání není třeba nařizovat. To však platí pouze pro nalézací řízení. K projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé odvolací soud musí nařídit jednání. To platí tím spíše, doplňuje-li dokazování. Opačný postup porušuje právo odvolatele na spravedlivý proces chráněné ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3623/15, ze dne 16. 6. 2016


05.05.2016 00:00

Omluvitelnost omylu držitele při překročení výměry o více jak 100 %

Omluvitelnost omylu držitele při překročení výměry nabytého pozemku o více jak 100 % lze připustit jen zcela výjimečně, byly-li pro to dány mimořádné okolnosti případu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3872/2015, ze dne 26. 1. 2016


29.04.2016 00:00

ÚS: K počátku běhu vydržecí doby

Ústavněprávně konformní interpretací zákonných podmínek vydržení je nutno dospět k závěru, že vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní.

Jestliže v posuzovaném případě obecné soudy vadně určily počátek běhu vydržecí doby a nerespektovaly pravidlo, že počátek běhu vydržecí doby začíná až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní, a jestliže navíc nepřihlédly k faktu, že ztrátou dobré víry dojde k zániku oprávněné držby, porušily zákaz svévole v rozhodování a stěžovatelovo právo na soudní ochranu, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny.

Zároveň tím obecné soudy porušily stěžovatelovo právo vlastnit majetek, zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 875/14, ze dne 5. 4. 2016


04.04.2016 00:01

Vydržení podílu na akciové společnosti, která nevydala platné akcie

V poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné za analogického použití úpravy vydržení věcí movitých vydržet podíl na akciové společnosti, která nevydala platné akcie.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2639/2014, ze dne 13. 1. 2016


03.12.2015 00:01

Posuzování držby spoluvlastnického podílu

Držitelem spoluvlastnického podílu je ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (zpravidla respektovaný ostatními spoluvlastníky). Nestačilo by tedy, kdyby někdo nároky spoluvlastníka vůči ostatním spoluvlastníkům vznášel, avšak pro jejich nesouhlas by je nemohl realizovat. Držby spoluvlastnického podílu se nabývá tak, že držitel začne fakticky vykonávat (ne tedy jen uplatňovat vůči ostatním spoluvlastníkům) ta práva a povinnosti, které mu zákon jako spoluvlastníkovi dává.

Uvedené zásady se uplatní i při nabývání držby podle § 990 o. z. a posuzování držby spoluvlastnického podílu v novém občanském zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 473/2015, ze dne 7. 7. 2015


30.09.2015 00:00

Faktické ovládání věci (corpus possesionis)

Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. To je samozřejmě především ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (jde spíše o vykonávání obsahu práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 204/2013, ze dne 25. 3. 2015


24.06.2015 00:00

Oprávněná držba a vydržení sousední parcely

Judikatura dovolacího soudu nepožaduje, aby osoba, která se ujala držby pozemku, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení hranic.

Nedostatek dobré víry žalobce zde odvolací soud opřel též o názor, že tu šlo o držbu samostatného pozemku (nikoliv jeho části). V případě vydržení části sousední parcely však jde vždy o vydržení samostatného pozemku. I když snad měl odvolací soud na mysli, že šlo o vydržení parcely, nic to na věci nemění; nepožaduje-li se, aby oprávněná držba byla v souladu s údaji v katastru nemovitostí, resp. aby držitel se o skutečném průběhu hranice přesvědčil, není podstatné, zda jde o parcelu či „jen“ o pozemek neevidovaný takto v katastru nemovitostí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, ze dne 28. 1. 2015


04.06.2015 00:00

Posouzení dobré víry držitele; knihovní držba

I. Při posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, nelze jen na základě úzkého příbuzenského vztahu bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen o skutečnostech, o nichž bezpečně věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru. I když dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení rozhodných skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence však nelze presumovat bez dalšího vědomost o konkrétních skutečnostech.

Dovolatel sice v této souvislosti namítá, že u osob blízkých by se měla dobrá víra posuzovat podobně jako u relativní neúčinnosti právních úkonů podle § 42a obč. zák., této námitce však nelze dát za pravdu, neboť obě úpravy stanovují odlišné předpoklady a mají také jiný účel. Právní úprava odporovatelnosti právních úkonů klade z důvodu ochrany dlužníkova věřitele na osobu blízkou vyšší požadavky než právní úprava oprávněné držby, a proto není možné přisvědčit názoru, že by se u osob blízkých v případě oprávněné držby měla presumovat jejich vzájemná znalost o skutečnostech důležitých pro posouzení dobré víry.

II. Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 77/2013, ze dne 22. 1. 2015


27.06.2014 00:01

ÚS: Zpětné vydržení majetku obce státem

Analytická právní věta

Pokud obecné soudy nezohlednily v soukromoprávním sporu specifickou roli státu, která vyplývá z jeho výkonu státní moci, a nezabývaly se argumenty stěžovatelky, která namítala, že stát nemůže zpětně vydržet majetek obce nabytý na základě restitučních zákonů, jejichž účelem byla náprava historických křivd, porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

PRÁVNÍ VĚTY

K přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb., což v obecné rovině vylučuje dobrou víru státu k tzv. historickému majetku obcí. Výklad in favorem restitutionis se uplatní s ohledem na to, že to byl právě stát, který již jednou obcím vlastnictví odňal a citovaným zákonem sledoval účel nápravy této historické křivdy, přičemž současně nesl a nese odpovědnost za vedení evidence věcných práv k nemovitostem, a byl to stát, který až v § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., jednoznačně stanovil, že teprve marným uplynutím lhůty (pro podání návrhu na zápis vlastnického práva obcí nejpozději do 31. března 2013) přechází majetek obcí do vlastnictví státu. Takovýto sankční důsledek z původní formulace § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění do 28. 6. 2012, dovozovat nelze.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1962/13, ze dne 7. 5. 2014


11.06.2014 00:02

Neplatnost ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva

I. Ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti o tom, že pokud převodce (dlužník) řádně a včas neuhradí nabyvateli (věřiteli) převodem vlastnického práva zajištěnou pohledávku, stane se ze zajišťovacího převodu práva převod trvalý a nabyvatel (věřitel) je oprávněn s nemovitostmi nakládat, představovalo i před sjednocením judikatury rozhodnutím R 45/2009 neplatné ujednání o tzv. propadné zástavě a způsobovalo absolutní neplatnost (celé) předmětné smlouvy dle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.

II. Jestliže smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti v době jejího uzavření představovala zajišťovací právní institut, je z povahy věci vyloučeno, aby v případě, že předmětem tohoto zjištění byla nemovitost zapsaná v katastru nemovitostí, věřitel dovozoval svou dobrou víru z hlediska nabytí vlastnického práva k této nemovitosti vydržením od okamžiku uzavření takové smlouvy nebo od okamžiku, resp. právních účinků vkladu vlastnického práva ve prospěch věřitele tohoto nemovitého majetku v katastru nemovitostí podle této smlouvy.

V situaci, kdy na věřitele bylo převedeno vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí coby předmět zajištění (peněžitého) závazku, nemohl věřitel – nabyvatel takto převedeného práva – z takto „podmíněného“ vlastnictví dovozovat, že je vlastníkem věci, k níž mu náleží neomezené právní panství. Jinými slovy řečeno, jestliže je zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí zajišťovacím právním institutem (pro zajištění a uspokojení závazku), pak nemůže současně plnit roli nabytí vlastnického práva coby primárního účelu, proč účastníci k uzavření takové věcné smlouvy přistupovali.

V postavení oprávněného držitele se ovšem podle tehdejší občanskoprávní úpravy věřitel nemohl ocitnout ani v okamžiku prodlení svého dlužníka, jenž na něj v rámci zajištění svého závazku převedl své vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, a to ani za existence smluvního ujednání, že v takovém případě „k přechodu vlastnického práva k bytové jednotce…zpět na dlužníka nedojde…a ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod trvalý, kdy věřitel je poté oprávněn s předmětnou bytovou jednotkou disponovat.“ Je tomu tak z toho důvodu, že takové ujednání z hlediska sledovaných právních důsledků zjevně vykazuje charakter zákonem nepřípustné tzv. propadné zástavy ve smyslu § 169 písm. e) obč. zák. Nemůže být dána dobrá víra u věřitele, na nějž dlužník v rámci zajištění svého závazku „převedl“ své vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě absolutně neplatné smlouvy podle § 39 obč. zák., kdy vadou převodní smlouvy, jež způsobuje její absolutní neplatnost, je účastníky sjednané a zákonem nepřípustné „propadnutí“ dlužníkova zajištěného majetku v okamžiku prodlení s úhradou jeho dluhu vůči věřiteli, jemuž v případě platnosti smlouvy mohlo svědčit pouze „podmíněné“ vlastnictví k této nemovitosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1685/2014, ze dne 28. 5. 2014


29.04.2014 00:02

K posouzení oprávněné a poctivé držby právnické osoby

Je věcí individuálního posouzení, zda a kdy jedná držitel (resp. osoba, jejíž vědomost je držiteli přičítána) v omluvitelném omylu; to nutně platí i v případě, že jde o člena statutárního orgánu obchodní společnosti, jehož vědomost či nevědomost o určitých skutečnostech je připisována právnické osobě. Ani v tomto případě není vyloučen omluvitelný omyl o tom, že pozemek, jehož je ve skutečnosti spoluvlastníkem, patří právnické osobě, jejíhož statutárního orgánu je členem.

Samotná skutečnost, že člen statutárního orgánu právnické osoby je spoluvlastníkem pozemku, který tato právnická osoba drží, tak nevylučuje ani omluvitelný omyl tohoto člena, že vlastníkem je právnická osoba, ani oprávněnou držbu právnické osoby. To platí i pro poctivou držbu podle § 992 obč. zák. č. 89/2012 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 427/2013, ze dne 9. 4. 2014


29.04.2014 00:01

Vliv zlé víry správce konkursní podstaty na oprávněnou držbu úpadce

Správce konkursní podstaty nakládá s majetkem, který je součástí podstaty; nemůže disponovat s majetkem úpadce, dokud nebyl do konkursní podstaty zahrnut. Jakmile však do podstaty byla věc (např. pozemek) zahrnuta, může její skutečný vlastník uplatnit své právo jen vylučovací žalobou; jakmile byla věc zpeněžena, platí nevyvratitelná právní domněnka, že byla do podstaty zahrnuta oprávněně. Tato úprava chrání nabyvatele zpeněžené věci, a to i na úkor jejího skutečného vlastníka, jehož vlastnictví zaniká. Dobrá víra správce konkursní podstaty tu již není rozhodující, stejně jako to, že věc snad měl úpadce jen v držbě.

Jestliže věc do konkursní podstaty zahrnuta nebyla, není správce oprávněn s ní nakládat, a tak je jeho vědomost ohledně práva k takové věci nevýznamná. Ani v případě, že konkurs byl zrušen (§ 44 a násl. ZKV), nelze úpadci přičítat případnou zlou víru správce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 427/2013, ze dne 9. 4. 2014


05.03.2014 00:00

K vydržení členského podílu v bytovém družstvu

Proto, aby držitel mohl členský podíl v družstvu vydržet, musel být v dobré víře, že podíl řádně nabyl, a musel se chopit všech práv a povinností spojených s členstvím v družstvu. K tomu, aby mohlo dojít k vydržení členského podílu v bytovém družstvu, se musí držitel chopit jak individuálních práv a povinností určených stanovami vztahujících se ke konkrétnímu bytu (včetně práva nájmu bytu), tak práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru.

Nelze v posuzované věci přitom pominout, že skutečnosti, na kterých založil svůj závěr o dobré víře nabyvatele soud prvního stupně, nejsou pro závěr o dobré víře nabyvatele dostatečné. To, že převodce neinformoval nabyvatele o tom, jak a od koho členský podíl nabyl, a že nabyvatel členský podíl nabyl prostřednictvím realitní kanceláře za přiměřenou cenu, samo o sobě dobrou víru nabyvatele založit nemůže. Pro posouzení otázky, zda nabyvatel byl při nabytí členského podílu v družstvu v dobré víře, bude rozhodné zejména to, zda nabyvatel vycházel ze zápisu v seznamu členů družstva svědčícího pro převodce (v případě, že se s ním seznámil) a zda byl i on sám následně zapsán do seznamu členů družstva.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2080/2012, ze dne 28. 1. 2014


16.01.2014 00:04

ÚS: Vydržení tzv. historického majetku obcí státem

Zákonným předpokladem vydržení jakožto originárního způsobu nabytí vlastnictví k věci je vedle uplynutí vydržecí doby i oprávněnost držby. Držba je oprávněná, pokud je držitel v dobré víře, že mu věc patří. Existence dobré víry se posuzuje objektivně; jde o to, zda držitel neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti pochybnost, že věc ve skutečnosti patří někomu jinému. Vlastnictví k tzv. historickému majetku přešlo na obce účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy na základě aktu, jehož autorem je stát. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu vyloučila v obecné rovině dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále fakticky nakládal. Správnost tohoto výkladu potvrzuje i pozdější postup zákonodárce. Ten zákonem č.173/2012 Sb., s účinností od 29. 6. 2012, novelizoval ustanovení § 8 zákon č. 172/1991 Sb. tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, kterým se teprve jednoznačně stanoví lhůta, do kdy nejpozději je třeba podat návrh na zápis vlastnického práva, a současně se stanoví, že uplynutím tohoto termínu přechází majetek do vlastnictví státu. Tím sám zákonodárce vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty.

V této souvislosti Ústavní soud ještě jednou připomíná, že uplynutí doby delší jak deset let od účinnosti zákona 172/1991 Sb. však není bez významu ve vztahu k dobré víře dalších nabyvatelů nemovitostí, na které bylo vlastnictví k nemovitostem dotčených zákonem 172/1991 Sb. převedeno státem či následně dalšími subjekty po uplynutí lhůty, v níž obec měla učinit příslušný návrh na zápis do katastru nemovitostí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 250/06; http://nalus.usoud.cz). Tam není ani vyloučeno, aby těmto nabyvatelům byla jako doba oprávněné držby započtena doba jdoucí po dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. V případě nyní přezkoumávaném ovšem v mezidobí k žádným transferům na třetí osoby nedošlo. Stěžovatel se svého práva domáhal hned, jak se o pozemku dozvěděl.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2876/12, ze dne 13. 11. 2013


30.11.2013 12:40

Rc 107/2012

Oprávněný držitel má právo věc užívat ve stejném rozsahu jako vlastník a z tohoto užívání mu ve vztahu k vlastníkovi nevznikají žádné povinnosti jediná povinnost, kterou oprávněný držitel vůči vlastníkovi má, je povinnost vydat mu věc.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009)


06.09.2013 00:00

ÚS: Užívání pozemku v dobré víře

Obecné soudy vytýkají právní předchůdkyni stěžovatele nezájem o její vlastnictví - resp. hlavně, s ohledem na podstatně delší období – i v době existence totalitního státu (Nejvyšší soud hovoří o přibližně 60 letech nezájmu). Tato úvaha však racionálně neobstojí a dostává se v jistém smyslu do kolize s názorem vysloveným i v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10 (b. 58, 59, 65):

S ohledem na poměry totalitního státu, ve spojení s užíváním vlastních pozemků totalitním státem či socialistickými organizacemi; byla bdělost těchto vlastníků (tedy i právní předchůdkyně stěžovatele) a jejich vůle hájit svůj majetek (ať již proti státu či proti osobě jiné) značně oslabena. I kdyby se totiž domohli ochrany svého vlastnického práva, a faktické hranice jejího majetku by se rozšířily na úkor právních předchůdců žalovaných, valný význam by to pro ně nemělo, protože tento rozšířený pozemek by nadále stejně užíval totalitní stát či socialistická organizace.

Nelze proto spravedlivě a rozumně právní předchůdkyni stěžovatele vytýkat, že rezignovala na hájení svého majetku, nacházejícím se tehdy v užívání totalitního státu. To muselo být zřejmé i straně druhé, tedy právním předchůdcům žalovaných.

Ústavní soud k tomu uvádí, že obecné soudy význam tohoto hlediska – i z hlediska vlastní judikatury – nezhodnotily adekvátně. Totiž, podle ustálené judikatury obecných soudů je rozlišováno, zda jde o nabytí nemovitosti od osob blízkých úplatně či bezúplatně, přičemž se zdůrazňuje, že dobré víře svědčí obzvláště převod bezúplatný.

Vzdor tomu obecné soudy použily paušálně kritérium nabytí od blízkých osob a nerozlišily intenzitu naplnění toho kritéria (jeho význam) co do úplatnosti v. bezúplatnosti nabytí nemovitosti. Tím vlastní ustálenou judikaturu reflektovaly nedostatečně.

Dále, obecné soudy (v podstatě) připustily, že nesvědčí pro dobrou víru, pokud se nabyvatel chopil i držby pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil. Ani toto hledisko - poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku - však neindividualizovaly, neinterpretovaly jeho význam v konkrétním případě, jak to jejich judikatura vyžaduje.

Ústavní soud poukazuje na smysl požadavku najít patřičnou intenzitu, kterou je naplněno hledisko poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Obecně totiž platí, že – v zásadě - čím vyšší bude rozdíl mezi výměrou koupeného a skutečně drženého pozemku tím více bude dobrá víra objektivně snižována. Bude totiž možné argumentovat, že běžně opatrný nabyvatel by si toho kterého rozdíl v plochách musel všimnout (i s přihlédnutím k jeho věku, vzhledu pozemku aj.).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 4365/12, ze dne 16. 7. 2013


01.09.2013 23:25

Rc 90/2012

Titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci; v případě pozemku lze takto nabýt oprávněnou držbu i tehdy, jestliže tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedí s pozemkem, který držitel nabyl v dědickém řízení, a to za předpokladu, že dědic se ujal jeho držby (resp. držby spoluvlastnického podílu) a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010)


< strana 1 / 6 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články