// Profipravo.cz / Vlastnické právo

Vlastnické právo

03.01.2019 00:01

Právo na povolení nezbytné cesty k pozemku užívanému nájemcem

Právo na povolení nezbytné cesty má, jsou-li splněny zákonné podmínky (§ 1029 a násl. o. z.), vlastník pozemku i v případě, že jej sám neužívá, ale přenechává jej k užívání nájemci či pachtýři.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5305/2017, ze dne 18. 9. 2018


20.11.2018 00:02

Soukromoprávní nároky v případě nesprávného hospodaření státu

Nehospodárné nebo neúčelné hospodaření státu s jeho majetkem nezakládá samo o sobě právo konkrétního nestátního subjektu na užívání takového majetku.

Z ustanovení § 8 odst. 1, § 14 odst. 7, § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., z čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod nevyplývá, že by konkrétní fyzická či právnická osoba měla právní nárok na to, aby jí stát nebo jeho organizační složka hmotnou věc nebo její část, kterou dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, přenechala do užívání. Na stát je v oblasti soukromoprávních vztahů třeba pohlížet jako na kteréhokoliv vlastníka. Není-li tu právní skutečnost, na kterou právní řád (zákon nebo právní jednání) výslovně váže povinnost státu přenechat jiné a konkrétní osobě hmotnou věc nebo její část, kterou organizační složka dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, nemá tato osoba soukromoprávní nárok na přenechání věci do užívání.

Uvedený závěr ovšem nepopírá, že i stát (jeho organizační složky) je povinen s majetkem nakládat účelně a hospodárně. Porušení této povinnosti podléhá kontrole dodržování povinností stanovených právními předpisy a vnitřními předpisy při hospodaření s majetkem, a je důvodem založení odpovědnosti za škodu a za dodržování povinností při hospodaření s majetkem. Takové porušení však nezakládá přímý nárok soukromých či jiných nestátních osob na užívání nepotřebné věci. Není-li tu tedy výslovné ustanovení zákona, které individualizuje konkrétní osobu a zakládá jí nárok na užívání věci, příp. odpovídající právní jednání, nemůže soukromé či nestátní osobě vzniknout právo na užívání, které by mohla uplatnit v soudním řízení, byť jako námitku proti vlastnické žalobě na vyklizení této věci. Má-li tato osoba za to, že organizační složka v této souvislosti postupuje v rozporu s citovaným zákonem, může se obrátit na kontrolní orgány uvedené v tomto zákoně; na užívání věci však (vynutitelný) nárok nemá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 2. 10. 2018


20.11.2018 00:01

K aplikaci zásady smluvní volnosti při prodlužování smlouvy o výpůjčce

Jestliže zde nájemkyně od počátku věděla, že smlouva o výpůjčce nemovitosti je uzavřena na dobu jednoho roku a ze smlouvy nevyplývá, že by měla nárok na její prodloužení, musela objektivně, při zachování obvyklé opatrnosti počítat s tím, že smlouva prodloužena nebude a ona bude muset budovu vyklidit.

Je nepochybné, že vůle vlastníka při nakládání věcí není neomezená, že s ní může nakládat jen v mezích právního řádu. Z této skutečnosti však nevyplývá soukromoprávní povinnost pronajímatelky prodloužit smluvní vztah s nájemkyní na další dobu. Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti). Věc je třeba poměřovat právě zásadou smluvní volnosti; jestliže strany dohodly výpůjčku na jeden rok, pak skutečnost, že jedna ze stran odmítla výpůjčku prodloužit, je jen realizací smluvní volnosti a není-li tu konkrétní právní povinnost smlouvu uzavřít, nelze jí vytýkat, že tak neučinila.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 2. 10. 2018


10.10.2018 00:01

Úpravy koryta vodního toku jako (ne)dovolené nakládání s vodami

Vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou podle § 50 písm. a) vodního zákona povinni strpět na svém pozemku obecné nakládání s vodami ve vodním toku. Obecné nakládání s vodami, jak je definováno v § 6 odst. 1 - 4 vodního zákona, však nepovoluje každému bez omezení takové činnosti, jakými je zasahování do přirozeného koryta toku. Takové zásahy jsou přímo ustanovením § 6 odst. 3 vodního zákona zakázány.

Prohlubují-li žalovaní koryto vodního toku na pozemcích žalobkyně bez jejího svolení a zanechávají-li takto získaný materiál na jeho břehu, nedovoleně porušují její vlastnické právo k pozemkům. Takovou činností totiž přímo zasahují do samotné podstaty pozemku jako předmětu vlastnického práva. Rovněž tím nedovoleně poškozují (mění) břehy vodního toku a narušují tím i stávající přírodní prostředí.

Mechanické zásahy do koryta vodního toku vůbec nesplňují zákonnou definici obecného nakládání s vodami. Tím se rozumí pouze odebírání povrchových vod nebo nakládání s vodami pro vlastní potřebu, případně jejich zachycování jednoduchými zařízeními. Změna přirozeného odtoku vod je v rámci obecného nakládání povolena pouze za účelem ochrany pozemku či stavby před škodlivými účinky těchto vod. Výslovný zákaz měnit směr, podélný sklon a příčný profil koryta vodního toku, poškozovat břehy a těžit z koryt vodních toků zeminu, písek nebo nerosty je obsažen v ust. § 46 odst. 1 vodního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1696/2016, ze dne 27. 6. 2018


24.09.2018 00:01

Nárok na náhradu při změně územně plánovací dokumentace

Je nepochybné, že prostřednictvím územního plánování může dojít k zásahům do vlastnického práva za účelem realizace veřejného zájmu na využití území obce a jeho rozvoje. Územní plán se však zpravidla považuje za stanovení mezí výkonu vlastnického práva, za které nenáleží náhrada

Přesto stavební zákon v § 102 odst. 2 ve znění účinném do 31. 12. 2012 upravil případy, kdy vzniká nárok na náhradu vlastníkovi pozemku, jehož určení k zastavění bylo zrušeno. Předpokladem náhrady bylo, že vlastník nabyl pozemek úplatně před změnou územně plánovací dokumentace jako zastavitelný a následně v důsledku vydání územního či regulačního plánu nebo jeho změny se pozemek změnil v nezastavitelný a tím ztratil svou hodnotu. I po změně § 102 odst. 2 stavebního zákona, provedené zákonem č. 350/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013 je předpokladem nároku na náhradu, že vlastník nabyl pozemek úplatně před změnou územně plánovací dokumentace jako zastavitelný.

Vlastníci v posuzované věci však nabyli předmětný pozemek jako nezastavitelný; již z tohoto důvodu jim nebylo možné poskytnout náhradu podle § 102 odst. 2 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Na jejich žádost byl poté pozemek zařazen prostřednictvím změny územního plánu mezi pozemky zastavitelné a následně novým územním plánem opět zařazen mezi pozemky, které nejsou určeny k zastavění. Tomuto poslednímu zařazení pozemku však předcházelo rozhodnutí Správy Krkonošského národního parku o neudělení výjimky pro realizaci záměru výstavby rekreačního objektu z důvodu výskytu zvláště chráněných rostlin na pozemku. Lze tedy uzavřít, že omezení vlastnického práva nebylo primárně způsobeno územním plánováním, ale tím, že se předmětný pozemek z důvodu zájmu na ochraně vzácných rostlinných druhů, které se na něm nacházejí, nehodí k výstavbě. V takovém případě není možné dovodit, že by územním plánováním bylo vlastnické právo zasaženo ve větší než spravedlivé míře ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 1/2009. Takový závěr odpovídá i v dovolání odkazované teorii „zvláštní oběti“ (Sonderopfertheorie) v rakouské judikatuře a literatuře.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2291/2016, ze dne 27. 6. 2018


13.02.2018 00:03

Samostatné postižení stavby v exekuci prodejem nemovitých věcí

V exekuci prodejem nemovitých věcí nelze samostatně postihnout stavbu (nelze vydat exekuční příkaz) poté, co se stala součástí pozemku podle ustanovení § 3054, případně § 3058 odst. 1 o. z., a to bez ohledu na to, kdy vznikl dluh, pro který je exekuce vedena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4827/2017, ze dne 1. 12. 2017


09.02.2018 00:05

ÚS: Výše náhrady za regulaci nájemného do 31.12.2006

I. Výše náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období let 2002-2006 musí vycházet jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým /tržním/ nájemným v daném místě a čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosahovat či kterého skutečně dosahoval.

II. Obecné soudy mohou vzít v úvahu i další okolnosti případu, přičemž odchýlení od zásady uvedené sub. I musí být založeno na věcných důvodech směřujících ke spravedlivému řešení věci a opřené o přesvědčivou a racionální argumentaci.

III. Jestliže Ústavní soud následuje argumentační linii Evropského soudu pro lidská práva ve skutkově a právně shodných případech, není třeba postupu dle § 23 zákona o Ústavním soudu, třebaže je překonávána dosavadní judikatura Ústavního soudu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2326/16, ze dne 4. 1. 2018


30.01.2018 00:02

Omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného

I. Závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 o selhání státu, který neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, se uplatní ve všech řízeních, jejichž předmětem je nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného, v nichž bude soud posuzovat soulad námitky promlčení vznesené státem s dobrými mravy. V těchto případech tak bude zásadně nutné považovat uplatnění námitky promlčení státem za příčící se obecnému principu spravedlnosti a slušnosti, tedy odporující dobrým mravům.

Uvedené závěry by se výjimečně neprosadily jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ.

II. Výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy. Nelze přehlédnout, že nejde o nárok proti nájemci, který mohl s ohledem na tehdy platnou právní úpravu očekávat, že bude platit regulované a posléze postupně deregulované nájemné, ale proti státu, který prostřednictvím Parlamentu svou dlouhodobou protiústavní nečinností spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn zvýšit nájemné a změnit další podmínky nájemní smlouvy, způsobil, že regulace nájemného v době od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 neměla právní základ.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, ze dne 13. 12. 2017


26.01.2018 00:04

ÚS: K právu na náhradu za omezení vlastnického práva

Opatření obecné povahy vymezující územní rezervu může představovat omezení vlastnického práva, za nějž náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování, zda má být náhrada poskytnuta, je však třeba vždy posoudit okolnosti konkrétního případu a zabývat se rozsahem omezení, které územní rezerva pro konkrétního vlastníka představuje, jakož i délkou trvání tohoto omezení. Paušální vyloučení možnosti poskytnutí náhrady, aniž jsou konkrétní okolnosti případu a důvody zřízení územní rezervy posouzeny, představuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 950/17, ze dne 19. 12. 2017


15.01.2018 00:00

Podmínky pro uplatnění dovolené svépomoci podle § 14 o. z.

Podmínkou pro uplatnění svépomoci podle § 14 odst. 1 o. z. je nejen to, že právo je ohroženo a ohrožení je zřejmé, ale i to, že bezprostředně hrozí vznik závažné újmy a zásah veřejné moci by přišel pozdě. Při zvažování, zda by zásah veřejné moci přišel pozdě, je třeba vzít do úvahy i to, že proti rušení držby se lze bránit držební (posesorní) žalobou, která je projednávána ve zvláštním, zkráceném řízení (§ 176 a násl. o. s. ř.). Při posouzení, zda šlo o dovolenou svépomoc, je třeba zohlednit i povahu a význam bráněného práva, intenzitu zásahu do něj, následky spojené s porušením práva, jakož s použitím svépomoci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4580/2017, ze dne 31. 10. 2017


09.01.2018 00:01

Imise stíněním nepřekračující veřejnoprávní limity

I. Pokud imise stíněním v daném případě nepřekračují veřejnoprávní limity, neznamená to sice, že imisní žalobě nemůže být vyhověno, pro vyhovění by ovšem měly být dány odpovídající důvody, které vyžadují pečlivé zvážení okolností konkrétního případu, protože lze vycházet primárně z předpokladu, že při dodržování veřejnoprávních norem zpravidla nepůjde ani o nepřípustnou imisi v režimu § 1013 odst. 1 o. z. Jestliže totiž není veřejnoprávní limit oslunění překračován a jde právě o imisi stíněním z tvrzeného nedostatku slunečního svitu, měly by soudy adekvátně zvážit, zdali je zde dán zvláštní důvod, pro který je na pozemku žalobců nezbytný zásadně vyšší standard ochrany, tedy vyšší míra oslunění, než která je stanovena ve veřejnoprávních předpisech.

Z odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů se žádná taková (výjimečná, nikoliv zcela obvyklá) situace nepodává a ostatně ji netvrdí ani sami žalobci. Využívání pozemku v blízkosti rodinného domu k rekreaci a drobnému hospodaření a zahrádkaření je naopak zcela obvyklé, a pokud je státní norma koncipována přímo na stanovení rozsahu potřebného minimálního oslunění u pozemků nesloužících k zemědělské výrobě, je zřejmé, že má dopadat právě na takové typické situace užívání pozemků, které je žalobci realizováno. To samo o sobě bez dalšího výjimečnost situace zjevně založit nemůže.

II. Co se týká zkoumání druhových místních poměrů, je nezbytné zdůraznit, že takové zkoumání má smysl především v mezních situacích, kdy se daná lokalita (ať pozitivně, tak i negativně) vymyká z běžného standardu. Soudy v této souvislosti uvedly, že se podobný strom v jiných lokalitách nenachází, tím ovšem nevystihly podstatu problému, neboť pro posouzení případu není rozhodnou otázka, zdali se v takových lokalitách nachází strom takového rozměru, nýbrž spíše otázka, zdali v obdobných lokalitách jsou sousední pozemky ve svém souhrnu (například i více stromy) zásadně odlišným způsobem stíněny (tedy zásadně více či zásadně méně).

III. V řízení o žalobě z imisí zpravidla žalobce obecně tvrdí okolnosti, z nichž lze učinit závěr, že rušení imisemi jde nad míru přiměřenou místním poměrům, případně alespoň druhovým poměrům v obdobných lokalitách. Žalovaný se mimo jiné může bránit tvrzením, že i když poměry v dané lokalitě se mohou jevit jako přiměřené místním poměrům, vymykají se obvyklým standardům v obdobných lokalitách (tzv. druhové poměry), pročež nemá být žalobě vyhověno (stav v místní lokalitě neodpovídá běžnému standardu v jiných lokalitách a není důvodu, proč by místní lokalita měla být nějak zvláště chráněna); v takovém případě je však nezbytné, aby žalovaný uvedl jiné, obdobné lokality, představující průměr, kde je stav jiný; nedostačuje tedy pouhé obecné tvrzení o tom, že místní lokalita neodpovídá druhovým poměrům.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, ze dne 25. 10. 2017


04.01.2018 00:02

Registr silničních vozidel; veřejný seznam ve smyslu § 1109 o. z.

Jelikož je poskytnutí údajů z registru silničních vozidel vázáno na prokázání právního zájmu fyzické či právnické osoby, není registr silničních vozidel veřejným seznamem ve smyslu § 1109 o. z., neboť není splněna jedna z definičních podmínek veřejného seznamu, a to přístupnost této evidence bez omezení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5330/2015, ze dne 20. 9. 2017


20.12.2017 00:00

Posouzení konkrétního nebezpečí opakování imisí v budoucnu

Posouzení otázky, zda v dané věci existuje konkrétní nebezpečí opakování imisí v budoucnu, je do značné míry věcí úvahy soudu v nalézacím řízení opírající se o konkrétní skutková zjištění a hodnocení důkazů. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená.

Dovolací soud nespatřuje úvahu odvolacího soudu ohledně neexistence konkrétního nebezpečí opakování v poměrech posuzované věci jako zjevně nepřiměřenou, když v době jeho rozhodnutí nebylo známo, v jakém rozsahu, případně zda vůbec, bude předmětné hřiště v budoucnu provozováno. S případným uložením povinnosti zdržet se imisí za stavu, kdy není známo, v jaké podobě a v jakém rozsahu bude moci být předmětné hřiště využíváno, by souvisel mimo jiné i problém určení rozsahu, v jakém by měl být žalovaný povinen se imisí zdržet.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3639/2017, ze dne 20. 9. 2017


23.11.2017 00:02

K podmínkám pro rozhodnutí o vyvlastnění podle zákona č. 184/2006 Sb.

Podmínka pro vyhovění návrhu na vyvlastnění spočívající v existenci příslušného územního rozhodnutí je splněna jen tehdy, je-li potřebné územní rozhodnutí pravomocné dříve, než je o vyvlastnění ve smyslu zákona č. 184/2006 Sb. kladně rozhodnuto. Zároveň platí, že pravomocné územní rozhodnutí může být podkladem pro vyvlastnění toliko, byla-li úplná žádost o vyvlastnění podána v době jeho platnosti (2 roky ode dne nabytí právní moci). Pro posouzení dodržení uvedené lhůty tak není významné, kdy (ve vztahu k příslušnému územnímu rozhodnutí) bylo o žádosti o vyvlastnění rozhodnuto, ale pouze kdy byla (úplná) žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení podána. Jinak řečeno, ve lhůtě 2 roky ode dne nabytí právní moci příslušného územního rozhodnutí musí být podána žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení, nikoli též o této žádosti kladně rozhodnuto.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2990/2016, ze dne 22. 8. 2017


21.11.2017 00:00

Posuzování obtěžování imisemi hluku z pozemních komunikací

Soud, který v případě imisí hluku posuzuje míru přiměřenou místním poměrům a omezení obvyklého užívání pozemku v rámci naplnění předpokladů pro úspěšnost tzv. sousedské negatorní žaloby, je povinen zkoumat a zohlednit také poměry panující v jiných obdobných lokalitách (resp. podobných nemovitostech a komunikacích).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1489/2016, ze dne 22.8. 2017


15.11.2017 00:01

Posouzení účelové komunikace v civilním soudním řízení

V usnesení sp. zn. 22 Cdo 4777/2007 Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud vlastník pozemku uplatňuje negatorní žalobu proti žalovanému, který přes jeho pozemek přechází nebo projíždí, a žalovaný se brání tvrzením, že jde o účelovou komunikaci, posoudí soud otázku, zda o takovou komunikaci jde, jako předběžnou, pokud o ní již nerozhodl správní orgán, z jehož rozhodnutí by bylo třeba vycházet. Pokud se však žalobce bude domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost strpět užívání jeho pozemku žalobcem a toto právo bude opírat o existenci účelové komunikace, nebo bude žádat o určení, že jde (nebo nejde) o takovou komunikaci, je třeba řízení zastavit a věc postoupit příslušnému silničnímu orgánu.

Z uvedeného vyplývá, že soudy v civilním soudním řízení mohou jako předběžnou posuzovat otázku, zda jde o účelovou komunikaci, je-li uplatněna jako námitka ze strany žalovaného v řízení o vlastnické žalobě. Tento závěr platí bez ohledu na to, zda jde o žalobu negatorní nebo žalobu na vyklizení, protože obě tyto vlastnické žaloby mohou směřovat k odstranění určitého následku a obě žaloby spadají do civilní soudní pravomoci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, ze dne 2. 8. 2017


29.09.2017 00:02

ÚS: Formalistické odmítnutí žaloby na odstranění závadného stavu

Odmítl-li soud stěžovatelovu žalobu v petitorní části, v níž se domáhal stanovení konkrétní povinnosti všem žalovaným spočívající v „úpravě opěrné zdi“ za účelem zamezení jejího sesuvu, pak tímto postupem byl protiústavně omezen dispoziční prostor stěžovatele a tím i řádný přístup k soudu. Stěžovateli totiž zbyla pouze ta část žaloby, podle níž měli být žalovaní povinni „zdržet se ohrožování“ nemovitostí v jeho vlastnictví. Stěžovatelův nárok tak byl obsahově redukován. Žalovaným již nemohla být uložena žádná povinnost, jejíž bezprostřední splnění by bylo pro odvrácení hrozící majetkové újmy účelné, ale mohlo jim být jen zakázáno stěžovatele ohrozit, což naplňuje pouze hypotézu ustanovení § 2903 odst. 2 občanského zákoníku, nikoli jeho dispozici.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1507/17, ze dne 5. 9. 2017


18.09.2017 00:02

K možnosti odstranění stromů dle § 1017 o.z osázených před 1. lednem 2014

Úpravu obsaženou v § 1017 odst. 1 o. z. je možné ve vztahu k požadavku na odstranění stromů aplikovat až na stromy vysázené po 1. 1. 2014. Vzniklý stav založený výsadbou stromů na vlastním pozemku v době, kdy úprava sousedských práv v obč. zák. neumožňovala domáhat se jejich odstranění (tj. do 1. 1. 2014), založil princip ochrany důvěry, jenž obstojí v konfrontaci s důsledky nepravé zpětné retroaktivity tím spíše, že úprava obsažená v o. z. neznamená v žádném směru nižší standard ochrany pro vlastníka domáhajícího se ochrany oproti prostředkům ochrany v obč. zák.

Vlastník pozemku, který je obtěžován stromy vysázenými na sousedním pozemku před 1. 1. 2014 tak, že jej nad míru přiměřenou místním poměrům obtěžují účinky způsobené těmito stromy, se může bránit cestou negatorní žaloby (§ 1013 odst. 1 o. z.), v případě jejíhož úspěchu může v konečném důsledku odstranění stromu dosáhnout, byť ne přímým žalobním požadavkem na jeho odstranění. Proti přesahu větví nebo prorůstání kořenů pak má i u stromů vysázených před 1. 1. 2014 zákonný nárok vyplývající z § 1016 odst. 2 o. z. a proti hrozící újmě se může domáhat aktivního opatření postupem podle § 2903 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, ze dne 27. 6. 2017


18.09.2017 00:00

Zásah do vlastnického práva popínáním rostlin po zdi domu

Vysázení rostlin při hranici pozemku a jejich následný vzrůst s možným přesahem na sousední pozemek sám o sobě bez dalšího není imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., neboť se nejedná o žádný účinek, který by se – přímo nebo nepřímo – přenášel na sousední pozemek.

Uvedené ovšem neznamená, že by se vlastník sousedního pozemku nemohl domáhat ochrany svého vlastnického práva zasaženého rostlinami rostoucími ze sousedního pozemku. Nevyužije-li vlastník sousedního pozemku svépomoci podle § 1016 odst. 2 a 3, není vyloučeno uplatnění obecné negatorní žaloby podle § 1042 o. z., jíž se může dotčený vlastník domáhat uložení povinnosti vlastníkovi sousedního pozemku, aby odstranil převisy či podrosty rostlin, jimiž zasahuje do vlastnického práva dotčeného vlastníka, s odkazem na § 1016 o. z., popřípadě aby se obecně (do budoucna) zdržel zásahů do vlastnického práva; případy nepřiměřené tvrdosti (například toliko nepatrný zásah do práv souseda), lze pak výjimečně řešit postupem podle § 8 o. z.

Bez ohledu na úpravu obsaženou v § 1016 o. z. se uplatní negatorní žaloba podle § 1042 o. z. ve vztahu k rostlinám tam, kde dochází k přímému užívání cizího pozemku. V poměrech předmětné věci to znamená, že pokud popínavá rostlina popíná zeď sousedního domu, aby zpříjemnila vlastníkovi pozemku, ze kterého vyrůstá, pobyt na jeho pozemku (zkulturňuje prostředí), jde o užívání cizí věci (zdi domu). K obraně proti takovému zásahu do vlastnického práva pak slouží negatorní žaloba podle § 1042 o. z. Vlastník pozemku nesmí bez právního důvodu zasahovat do vlastnictví souseda tím, že opírá (či připíná) popínavé či jiné rostliny o zeď jeho domu; proti takovému zásahu se lze bránit negatorní vlastnickou žalobou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1881/2017, ze dne 27. 6. 2017


28.08.2017 00:02

Vypořádání vztahu mezi vlastníkem původně oprávněné stavby a vlastníkem pozemku

I. Ustanovení § 1084 odst. 2 až § 1086 o. z., upravující režim staveb zřízených neoprávněně na cizím pozemku, jsou založena na uplatnění superficiální zásady. Jde v nich tedy o řešení případů, ve kterých se uplatní superficiální zásada, tedy staveb zřízených neoprávněně na cizím pozemku od 1. 1. 2014. Na jiné případy nelze uvedená ustanovení aplikovat. Ustanovení § 1084 - §1086 o. z. tak nelze aplikovat na stavby zřízené před 1. 1. 2014.

II. Právní vztahy mezi vlastníkem stavby, zřízené celé na cizím pozemku před 1. 1. 2014 na základě časově neomezeného práva mít na cizím pozemku stavbu, které později zaniklo (zejména v důsledku změny právní úpravy), a vlastníkem cizího pozemku nelze posuzovat ani analogicky podle § 135c obč. zák., resp. § 1084 až § 1086 o. z.; to platí i pro stavbu zřízenou v té době na vlastním pozemku, jestliže vlastnické právo vlastníka stavby k pozemku později zaniklo.

Zřídil-li na pozemku stavbu stavebník, který byl vlastníkem pozemku v době výstavby, a šlo tak o stavbu oprávněnou, nepřichází do úvahy odstranění stavby ani tehdy, jestliže po vybudování stavby dojde k oddělení vlastnického režimu pozemku a stavby. Vlastník pozemku se proto nemůže domáhat odstranění stavby; přesto je nutno vzájemný vztah mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku vypořádat, protože stavba objektivně stojí na cizím pozemku a vlastník stavby užívá pozemek bez právního důvodu. Tento vztah mezi nimi se vypořádá podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 828/2017, ze dne 8. 6. 2017


< strana 1 / 16 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů