// Profipravo.cz / Vlastnické právo

Vlastnické právo

29.12.2016 00:00

ÚS: Porušení práva vlastníka pozemku na soudní ochranu

Pokud ve sporu zahájeném na základě žaloby vlastníka pozemku vůči vlastníkovi odpadu obecné soudy nerespektují omezení dispozičního oprávnění vlastníka odpadu podle § 12 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vylučují pasivní věcnou legitimaci vlastníka odpadu, jde o tzv. kvalifikovanou vadu porušující právo vlastníka pozemku na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3698/15, ze dne 29. 11. 2016


19.12.2016 00:01

Přechod nemovitého majetku na nově vzniklou obec

Přechod nemovitého majetku na nově vzniklou obec ve smyslu ustanovení § 22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích není nuceným odejmutím vlastnictví původní obci (městu). Protože se tedy v případě zákonného přechodu takového majetku (ex lege) nejedná „o vyvlastnění nemovitého majetku původní obce bez náhrady“, nemůže ani soudním rozhodnutím o určení, že nově vzniklá obec je jeho vlastníkem, dojít k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 329/2015, ze dne 20. 9. 2016


18.11.2016 00:00

ÚS: Nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka

I. Obecné soudy poruší právo na ochranu vlastnického práva a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li existenci dobré víry nabyvatele nemovitosti v údaj, dle něhož byl jako vlastník předmětné nemovitosti zapsán ten, který na něj vlastnické právo převedl. Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitosti nabyté od neoprávněného, byla zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku; jinak se postup obecných soudů dostává do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku, či obecněji hodnota veřejného pořádku.

II. Proto je s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která dosud dovolacím soudem nebo Ústavním soudem nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu o ní, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vztahující se k ochraně základních práv a svobod posouzena jinak, není-li o ní dosud rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu.

III. Je nepřípustné, aby obecné soudy při rozhodování o takových otázkách přehlížely existenci jiného právního názoru Ústavního soudu, neboť to s ohledem na postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky znamená současně nerespektování jak jejich povinnosti poskytovat ochranu základním právům a svobodám ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky, tak vázanosti vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1594/16, ze dne 1. 11. 2016


11.11.2016 00:01

ÚS: Pasivní legitimace ve sporu týkajícím se pozemní komunikace

Při posuzování otázky, zda je v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováno hlavní město Praha nebo jeho městská část, je nutno vycházet z toho, k jakému účelu je pozemek využíván. Slouží-li jako místní komunikace III. třídy, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1508/15) pasivně legitimovaným subjektem hlavní město Praha, které je vlastníkem komunikace podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a nikoliv městská část, na jejímž území komunikace sice leží, ale která nevykonává práva a povinnosti vlastníka a z užívání této komunikace nemá příjmy.

Pokud Obvodní soud pro Prahu 1 v napadeném rozhodnutí nesprávně aplikoval závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14, jehož předmětem nebyla otázka náhrady za omezení vlastnického práva, nýbrž řešení střetu mezi restitučním nárokem a konkrétním veřejným zájmem, jako obecně platné osvobození obcí od náhrady za omezení práv vlastníků pozemků užívaných jako veřejná prostranství a nezohlednil odlišnosti právního režimu mezi oběma případy, odchýlil se od ustálené judikatury Ústavního soudu a nedostál požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty. Z této judikatury mj. vyplývá (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/08), že ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je rozumné a spravedlivé, aby omezení vlastnického práva v zájmu veřejném bylo vlastníku vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k danému omezení došlo, tj. společností.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 251/16, ze dne 4. 10. 2016


17.10.2016 00:00

Zřízení nezbytné cesty ve formě nájmu

I. Byť § 1029 odst. 2 věta druhá o. z. předpokládá, že lze nezbytnou cestu zřídit i jinak než jako služebnost, nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena.

Zřízení nezbytné cesty ve formě nájmu je nicméně obecně možné. Způsob, jakým soud v dané věci zřídí nezbytnou cestu, je otázkou úvahovou, kterou může dovolací soud přezkoumat jen z hlediska zjevné nepřiměřenosti.

II. Veřejnou cestou se i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. (§ 1029 odst. 1 o. z.) rozumí také účelová komunikace.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, ze dne 7. 7. 2016


27.09.2016 00:02

K důsledkům začlenění věci do věci hromadné

I. Věc hromadná je zvláštním předmětem právních vztahů, odlišným od věci v právním smyslu a založeným na fikci, v jejímž důsledku se na určitý kvalifikovaný soubor věcí v právním smyslu nahlíží tak, jako by šlo o jednu věc; účelem této právní konstrukce je zjednodušení právního styku. Každá z věcí, z nichž sestává hromadná věc, si přitom zachovává způsobilost být samostatným předmětem právních vztahů. Začlenění do hromadné věci nelze ztotožňovat se situací, kdy se původně samostatná věc stane součástí jiné věci například v důsledku zpracování.

Jednotlivé věci v právním smyslu nepozbývající začleněním do věci hromadné svou právní povahu a lze jimi i nadále samostatně disponovat a tak je ze souboru věci hromadné vyjmout, dokonce i v takovém případě, kdy je hromadná věc tvořena relativně stálou množinou složek a vynětím jedné z nich by došlo k popření smyslu univerzality. Jestliže začleněním do věci hromadné věc v právním smyslu nezaniká, nemá takové jednání za následek ani zánik vlastnického práva k ní.

II. Z povahy věci nutně platilo i za předchozí právní úpravy, že jednotlivé věci tvořící věc hromadnou musí náležet témuž vlastníku; jinak by přeci nemohlo být s věcí hromadnou nakládáno jako s celkem, což je právě účelem tohoto právního instrumentu. Skutečnost, že veškeré její složky náleží jednomu vlastníku, patří mezi pojmové znaky hromadné věci. Nemůže se tedy stát součástí věci hromadné věc, k níž svědčí vlastnické právo osobě odlišné od vlastníka hromadné věci.

III. Začleněním věci do věci hromadné výhrada vlastnického práva zaniknout nemůže.

IV. Ani ze skutečnosti, že se určitá věc stane součástí předmětu díla, bez dalšího neplyne, že taková věc pozbývá způsobilosti být samostatným předmětem právních vztahů a nemůže mít samostatný věcně právní režim, nevyjímaje důsledky sjednané výhrady vlastnického práva. Předmět díla ve smyslu předmětu závazkového vztahu nemusí být (a v praxi často nebývá) vždy jednou jedinou věcí ve smyslu věcněprávním; může jít také o soubor věcí, který pak může, ale nemusí být věcí hromadnou (v závislosti na tom, zda splňuje pojmové znaky hromadné věci či nikoliv).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, ze dne 28. 6. 2016


19.09.2016 00:00

Zamítnutí žaloby na vyklizení z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy

Zjistí-li soud v řízení o vyklizení, že k vyklizení (včetně předání) prostor nedošlo, ačkoliv je žalovaný, jemuž žádný právní titul k jejich užívání nesvědčí, užívat nechce, ale žalobce při ochraně svého vlastnického práva nepostupoval dostatečně obezřetně (např. k podání žaloby přistoupil s velkým prodlením), nemůže odepřít vlastníkovi ochranu jeho vlastnického práva (zamítnutím žaloby „pro tentokrát“ pro rozpor s dobrými mravy), může jen zjištěné okolnosti zohlednit např. při rozhodování o náhradě nákladů řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5680/2015, ze dne 1. 6. 2016


09.09.2016 00:00

Zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí záznamem

Vlastnické právo ve prospěch oprávněné osoby, se kterou Pozemkový fond uzavřel smír schválený soudem, v němž se zavázal uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se zapisuje do katastru nemovitostí záznamem.

Domáhá-li se někdo povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, přestože jde o právo, které se do katastru nemovitostí zapisuje záznamem podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., nemůže být jeho návrhu vyhověno. Rozhodnutí, kterým katastrální úřad takový návrh zamítne, je proto správné (v souladu se zákonem). Žalobu, kterou se ten, kdo tvrdí, že byl tímto rozhodnutím katastrálního úřadu dotčen na svých právech, domáhá, aby tatáž věc vkladu práva k nemovitosti byla projednána v občanském soudním řízení podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu, proto soud podle ustanovení § 250i občanského soudního řádu zamítne. Okolnost, že právo do katastru nemovitostí se nezapisuje vkladem, nýbrž záznamem, je tedy důvodem pro zamítnutí takové žaloby a – vzhledem k tomu, že nepředstavuje překážku, pro kterou by nemohlo být rozhodnuto ve věci samé – nikoli důvodem k zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, ze dne 28. 4. 2016


08.09.2016 00:01

Posuzování dobré víry při nabytí nemovitosti od nevlastníka před 1. 1. 2014

Při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.

Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, ze dne 22. 6. 2016


20.07.2016 00:02

Nárok za omezení vlastnického práva plánovanou stavbou komunikace

Dlouhodobá nečinnost územně samosprávného celku (obce), který nerealizoval veřejně prospěšnou stavbu předpokládanou územním plánem, může – v poměrech konkrétního případu – vést ke vzniku nároku za omezení vlastnického práva k pozemku, na němž má veřejně prospěšná stavba stát.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1425/2014, ze dne 26. 4. 2016


17.06.2016 00:01

ÚS: Náhrada za omezení vlastnického práva

Podle dosavadní nálezové judikatury Ústavního soudu musí být omezení vlastnického práva jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází. Je-li veřejné prostranství ve vlastnictví jednotlivce užíváno především občany té obce, ve které se nachází, a jeho užívání jinými osobami (např. návštěvníky obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec obvykle i prospěšné (např. v podobě přímého ekonomického přínosu z vybíraných poplatků za takové užívání), vzniká obci povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku, na němž je veřejné prostranství, platby z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li mezi těmito subjekty k dohodě o jiném způsobu vyrovnání. Pasivní legitimace obce je dána, pokud vlastník nabyl předmětný pozemek na smluvním základě, přičemž v době koupě se na něm nevyskytovala asfaltová pozemní komunikace. Naopak judikatura, která přiznává restituentům, jimž byl vydán pozemek, k němuž nemohou z důvodu nevratné změny účelu užívání ve prospěch veřejného statku vykonávat v plném rozsahu svá vlastnická oprávnění a vznikl tak vztah obdobný překážce vydání ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., nárok na náhradu vůči státu (viz nález I. ÚS 581/14), není kvůli těmto specifikům pro daný případ relevantní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2520/15, ze dne 26. 4. 2016


16.06.2016 00:00

Náhrada za zatížení pozemku ochranným pásmem leteckých staveb

V případě omezení vlastnického práva podle § 37 a násl. zákona o civilním letectví není náhrada výslovně stanovena. To ovšem neznamená, že by vlastníkovi pozemku zatíženému ve veřejném zájmu ochranným pásmem leteckých staveb podle § 37 a násl. zákona o civilním letectví nepřináležela za žádných okolností náhrada za omezení vlastnického práva. Takový závěr by se totiž především v případech vysoké míry intenzity omezení vlastnického práva ochranným pásmem dostal do rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Na druhou stranu ne každé omezení vlastnického práva automaticky vede k tomu, že vlastníkovi musí být přiznána náhrada za omezení jeho vlastnického práva, obzvláště za situace, kdy ochranné pásmo vlastníka věci nijak zásadně neomezuje. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví.

Soud, který o nároku na náhradu za omezení vlastnického práva rozhoduje, proto musí podle konkrétních okolností případu posoudit, zda po vlastníkovi, který je omezen na svém vlastnickém právu z důvodu existence ochranného pásma a jemuž z příslušného zákona výslovně nevyplývá nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, lze ještě spravedlivě požadovat, aby strpěl omezení svého vlastnického práva způsobené existencí ochranného pásma bez náhrady, nebo zda je třeba mu přiznat náhradu za omezení vlastnického práva ochranným pásmem, a to na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny.

Stanovení přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva není podle čl. 11 odst. 4 Listiny otázkou skutkovou, nýbrž se jedná o otázku právní. Náhrada za omezení vlastnického práva má být proto stanovena úvahou soudu, která zohlední všechny konkrétní okolnosti případu. Zejména je třeba zohlednit, nakolik ochranné pásmo vlastníka ve využívání jeho pozemku skutečně omezuje, jak dlouho ochranné pásmo trvá, jaký byl dosavadní a do budoucna předpokládaný způsob využití zasaženého pozemku. Lze přihlédnout například i k tomu, za jakých podmínek vlastník pozemek nabyl a zda již v okamžiku nabytí ochranné pásmo existovalo. Je však třeba upozornit, že náhradu za omezení vlastnického práva nelze zcela odepřít jen z toho důvodu, že při koupi byl pozemek ochranným pásmem již omezen. Je však především na žalobkyni, která se náhrady domáhá, aby v řízení tvrdila a prokazovala skutečnosti, které posouzení jejího nároku z tohoto pohledu umožní.

Pasivní věcná legitimace k náhradě za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny z důvodu existence ochranného pásma je odvislá od toho, zda ochranné pásmo existuje toliko k ochraně veřejného zájmu, aniž by z jeho zřízení profitoval konkrétní subjekt, či zda je ochranné pásmo sice zřízeno veřejnoprávními předpisy k ochraně veřejného zájmu, ale slouží k tvorbě zisku či ke garanci užívacích práv osoby, v jejíž prospěch je zřízeno. V prve uvedeném případě bude pasivně věcně legitimovaným stát, ve druhém případě bude pasivně věcně legitimovanou osoba, v jejíž prospěch bylo ochranné pásmo zřízeno či v jejíž prospěch ochranné pásmo slouží.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, ze dne 30. 3. 2016


09.05.2016 00:02

Nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka dle ObčZ 1964

Jestliže ani v aktuálním nálezu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, Ústavní soud právní argumenty Nejvyššího soudu jím dříve vyjádřené nepřijal, a tedy má Ústavní soud za to, že veškerá právní argumentace Nejvyššího soudu k problematice „nemo plus iuris“ byla již argumentačně Ústavním soudem zcela překlenuta, je Nejvyšší soud toho právního názoru, že za této judikatorně nejednotné situace nezbývá, než učinit závěr, že je třeba respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor o možnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy, tak, jak je co do skutkové podstaty vymezen v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, na nějž Ústavní soud ve svých navazujících rozhodnutích ustáleně odkazuje.

Velký senát vychází z toho, že v důsledku zrušujících nálezů Ústavního soudu bylo dotčeno sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž je ve smyslu čl. 92 zák. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud, a jenž dle § 14 odst. 1, zák. č. 6/2002 Sb. rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování. V takovém případě je na místě rozpor v judikatuře uvedený ve zrušeném rozhodnutí Nejvyššího soudu odstranit leda postupem podle § 20 odst. 1 posledně uvedeného zákona, a to i tehdy, je-li důvodem pro případnou odlišnost názoru závazný názor Ústavního soudu.

Velký senát proto ve shodě s připomenutou konstantní judikaturou Ústavního soudu uzavírá, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.

podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 353/2016, ze dne 9. 3. 2016


05.05.2016 00:01

Transformace výpůjčky či nájmu na právo vlastnické dle § 879c odst. 2 ObčZ 1964

Účelu § 879c odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 nejlépe odpovídá takový výklad, podle kterého se právo výpůjčky či nájmu transformovalo podle tohoto ustanovení na právo vlastnické jak v případě, že ke změně trvalého užívání na výpůjčku či nájem došlo ze zákona (§ 59 odst. 1 MajČR), tak i v případě, že k němu došlo smluvně, jestliže smlouva se státem byla založena za tím účelem, aby nahradila právo trvalého užívání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Icdo 67/2015, ze dne 26. 1. 2016


17.03.2016 00:00

Posuzování negatorní žaloby po 1. lednu 2014

Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. lednu 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v novém občanském zákoníku, a to v jeho ustanovení § 1042 (srov. Rc 5/2015). Zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby. Jestliže zde však odvolací soud po 1. lednu 2014 aplikoval důvody (§ 3 odst. 1 obč. zák.) pro zamítnutí vlastnické žaloby obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. a nikoliv vztahující se k zákonu č. 89/2012 Sb., spočívá již z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.

V další fázi řízení bude odvolací soud znovu zkoumat, zdali jsou v posuzovaném případě skutečně dány okolnosti, které výjimečně odůvodní zamítnutí vlastnické žaloby, přičemž tuto svou úvahu bude poměřovat již zákonem č. 89/2012 Sb. V této souvislosti nepřehlédne, že problematika dobrých mravů je obsažena v § 2 odst. 3 o. z.; na výkon práva dopadá ustanovení § 8 o. z. v podobě vyloučení právní ochrany při zjevném zneužití práva. Současně pak do své úvahy promítne také úpravu obsaženou v § 6 odst. 1, 2 o. z., podle které má každý povinnost jednat v právním styku poctivě, přičemž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, ze dne 9. 12. 2015


08.03.2016 00:00

Nabytí vlastnictví k nalezené věci podle ObčZ 1964

Opuštěná (a nalezená) věc musí být vydána (vrácena) jejímu vlastníku. Jedině není-li vlastník takové věci znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci. Ve vztahu k opuštěné (ztracené, skryté) věci tak zákon jednoznačně stanoví, jaký postup má zvolit nálezce; nepřipouští, že by se nálezce bez dalšího mohl (jen na základě skutečnosti, že takovou věc nalezl) stát vlastníkem nalezené cizí věci. Není však vyloučeno, že nálezce nabude vlastnictví k takové věci (mimo režim § 135 obč. zák.) jeho vydržením; jedním z předpokladů nabytí vlastnictví k věci vydržením je oprávněná držba věci po stanovenou dobu, přičemž podmínkou oprávněné držby je dobrá víra držitele, že mu věc nebo právo patří. Bez splnění uvedeného předpokladu nemůže k nabytí vlastnictví vydržením dojít.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1216/2015, ze dne 8. 12. 2015


04.03.2016 00:02

ÚS: Požadavek omezení provozu na pozemní komunikaci

1. Uplatňování základního práva jedním subjektem v sobě může vést k možnému omezení či přímo střetu s jiným či stejným základním právem subjektu odlišného. Je proto úkolem soudů rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti. Měly by se tedy snažit o zachování maxima z obsahu vzájemně si kolidujících základních práv. V opačném případě by totiž poskytnutí nepřiměřené ochrany jednomu základnímu právu fakticky představovalo zásah do druhého základního práva, nepřípustně omezující či dokonce zcela znemožňující jeho realizaci.

2. Princip „vlastnictví zavazuje“, plynoucí z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zohledňuje skutečnost, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva, nýbrž že na ústavní úrovni jsou připuštěna jeho omezení, a to zákonem a z důvodu ochrany práv druhých (včetně práva vlastnického) či ochrany veřejného zájmu. I tato omezení vlastnického práva však musí dostát požadavkům principu proporcionality.

3. Obci jako vlastníkovi komunikace proto není možno podle ustanovení § 127 občanského zákoníku z roku 1964 stanovit povinnost („zdržet se ohrožování výkonu vlastnického práva vedlejší účastnice řízení ke stavbě domu, a to působením seismických účinků vyvolaných provozem vozidel na předmětné komunikaci“), kterou není s ohledem na své postavení, specifický charakter svého vlastnického práva a s tím související omezené dispozice se svým vlastnictvím schopna vůbec splnit. Obec totiž v samostatné působnosti nedisponuje oprávněním provoz na komunikaci jakkoliv přímo regulovat a ovlivnit tak i případné negativní důsledky, jež tento provoz způsobuje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2144/14, ze dne 4. 2. 2016


26.02.2016 00:03

ÚS: Absence posouzení dobré víry nabyvatele nemovitosti

I. Odvolací soud (na základě závazného právního názoru dovolacího soudu, kterým bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k novému řízení) a následně Nejvyšší soud nezohlednily a nezkoumaly otázku dobré víry stěžovatelů. To je v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť Ústavní soud zastává ve své nálezové judikatuře konstantní názor, že je třeba při posouzení nabytí vlastnictví k nemovitostem, zapsaným v katastru nemovitostí, od nevlastníka, důsledně zvažovat a hodnotit existenci dobré víry nového nabyvatele. Absencí posouzení dobré víry nabyvatele nemovitosti tak došlo k upřednostnění principu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má před principem právní jistoty, ochrany dobré víry a důvěry v akty státu.

II. Postupem Nejvyššího soudu, který opakovaně odmítá respektovat názor Ústavního soudu, došlo k porušení ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. „Svérázným“ přehodnocováním obsahu nálezů Ústavního soudu se Nejvyšší soud dopouští postupu ultra vires, neboť k takovému jednání ho právní řád nikterak neopravňuje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 247/14, ze dne 28. 1. 2016


23.02.2016 00:01

Převod vlastnictví u tzv. zpětného leasingu

Účelem současného uzavření jak kupní, tak leasingové smlouvy je u tzv. zpětného leasingu to, aby původní vlastník věci získal prodejem věci finanční prostředky, a současně aby mohl věc nadále užívat při plnění podmínek leasingové smlouvy. Účel obou závislých smluv nevyžaduje, aby byla věc nejprve fyzicky předána do moci kupujícího (leasingového pronajímatele), a poté opět fyzicky vrácena do moci leasingového nájemce (prodávajícího).

U tzv. zpětného leasingu není proto vyloučeno, aby si strany sjednaly způsob, jímž jak k převodu vlastnického práva na leasingového pronajímatele, tak k převzetí předmětu leasingu leasingovým nájemcem může dojít jedním právním úkonem (převzetím, o němž je sepsán jeden předávací protokol).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5273/2014, ze dne 26. 11. 2015


26.11.2015 00:00

Aplikace § 1040 odst. 2 o. z. na právní nástupce účastníka smlouvy

V rozporu s výkladovými pravidly (§ 2 o. z.) by byl výklad omezující dopad ustanovení § 1040 odst. 2 o. z. jen na účastníky smlouvy, nikoliv na jejich právní nástupce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5107/2014, ze dne 3. 6. 2015


< strana 1 / 14 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články