// Profipravo.cz / Právní úkony

Právní úkony

28.01.2019 00:01

Obvyklá míra opatrnosti u omylu vyvolaného nepravdivým prohlášením

Uvede-li ve smlouvě jedna ze smluvních stran nepravdivé prohlášení, které je s to přivodit omyl druhé smluvní strany ohledně skutečnosti, jež je pro uskutečnění právního úkonu (uzavření smlouvy) rozhodující, je zpravidla třeba mít za to, že jedná-li druhá smluvní strana důvěřujíc takovému prohlášení, vyvinula obvyklou míru opatrnosti, aby se omylu vyhnula (ledaže by bylo již při uzavírání smlouvy s ohledem na okolnosti konkrétního případu zjevné, že takové prohlášení není pravdivé).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4851/2016, ze dne 23. 10. 2018


24.01.2019 00:02

Zjišťování rozporu v zájmech zástupce a zastoupeného

Rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného musí reálně existovat v době sporného právního jednání a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto), neboť sama možnost existence rozporu se zájmy zastoupeného k zákazu zastupovat nestačí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3298/2018, ze dne 23. 10. 2018


22.01.2019 00:01

K posuzování, zda je určité právní jednání zdánlivé či se k němu nepřihlíží

Povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost. Proto § 574 o. z. výslovně určuje, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné. To platí i při posuzování, zda je určité právní jednání zdánlivé či zda se k němu nepřihlíží.

Jinak řečeno, pro závěr, že ustanovení občanského zákoníku zakazuje adresátům určité ujednání, a to pod sankcí neplatnosti, zdánlivosti či toho, že se k danému ujednání nepřihlíží, musí svědčit především jeho teleologický výklad, tj. smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené.

Sankci spočívající v tom, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, upravuje občanský zákoník i zákon o obchodních korporacích na mnoha místech. Jakkoliv důvodová zpráva naznačuje, že ve všech těchto situacích jde o právní jednání zdánlivá, je zjevné, že tomu tak v řadě případů být nemůže. Např. v § 5 odst. 2 z. o. k. uvedený obrat vyjadřuje prekluzi práva, v § 14 z. o. k. dokonce toliko dočasnou neúčinnost určitého ujednání. Ostatně z pravidla určujícího, že je-li právní jednání zdánlivé, tak se k němu nepřihlíží (§ 554 o. z.), nelze bez dalšího usuzovat na pravdivost obrácené implikace, tedy že každé jednání, k němuž se nepřihlíží, je zdánlivé.

Nicméně bez zřetele k tomu, zda důvodem, proč se k určitému ujednání nepřihlíží, je v tom kterém případě jeho zdánlivost, neplatnost či dokonce pouhá (dočasná) neúčinnost, z příkazu zákonodárce nepřihlížet k němu plyne, že soud tak musí – jsou-li splněny zákonem předepsané předpoklady – učinit ex officio, bez ohledu na návrhy stran. Příkaz zákonodárce k určitému právnímu jednání nepřihlížet tak má zpravidla obdobné důsledky jako v případě zdánlivých či absolutně neplatných právních jednání.

I s ohledem na tyto závažné důsledky proto platí, že pro závěr, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, musí svědčit smysl a účel právní normy uvedenou sankci obsahující.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, ze dne 21. 11. 2018


14.01.2019 00:03

Práva a povinnosti z cestovní smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby

I. Pojem „zákazníka“ podle § 852a odst. 1 obč. zák. je nutno vykládat v souladu s účelem a smyslem směrnice Rady (ES) č. 90/314/EHS tak, že jde o osobu, která si koupí nebo se zaváže, že si koupí soubor služeb („hlavní smluvní strana“) nebo o jakoukoliv osobu, jejímž jménem se hlavní smluvní strana zavazuje ke koupi souboru služeb („ostatní příjemci“) nebo o jakoukoliv osobu, na kterou hlavní smluvní strana nebo ostatní příjemci převedou soubor služeb („příjemce“), což obsahově odpovídá definici „spotřebitele“ v článku 2 bodu 4. směrnice.

II. Není pochyb o tom, že subjekty občanskoprávních vztahů mohou uzavřít smlouvu i ve prospěch třetí osoby (contractus in favorem tertii), kterou se dlužník (promitent) zavazuje věřiteli (stipulantovi), který jedná vlastním jménem, že bude plnit třetí osobě (terciovi); tato smlouva se však uzavírá bez účasti této třetí osoby. Projeví-li třetí osoba souhlas přijmout předmět plnění (může se tak stát výslovně či konkludentně), má právo domáhat se předmětu plnění na dlužníkovi, není-li zákonem stanoveno nebo účastníky smlouvy ujednáno něco jiného. Je-li uzavřena smlouva ve prospěch třetího, je jí založeno právo tercia na plnění podle smlouvy sjednané v jeho prospěch.

Jestliže tedy objednatel zájezdu svým jménem uzavřel cestovní smlouvu, znamená to, že veškeré povinnosti vztahující se k jejímu splnění smlouvy z jeho strany (mimo jiné i úhrada ceny zájezdu) tíží pouze jej a nedopadají na třetí osoby, v jejichž prospěch bylo sjednáno pouze „plnění“. To, že třetí osoby přijaly sjednané plnění (vyjádřily souhlas s předmětem plnění), z nich nečiní smluvní stranu cestovní smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 715/2017, ze dne 18. 10. 2018


09.01.2019 00:02

Výjimka z možnosti dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka

I. Za „bezúplatné právní jednání dlužníka“ ve smyslu ustanovení § 591 o. z. ve spojení s ustanovením § 592 o. z. lze považovat i dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti schválenou soudem, na jejímž základě dlužník nenabyl majetek ve výši odpovídající alespoň jeho dědickému podílu, který by jinak (nebýt této dohody) z pozůstalosti nabyl a který právě v důsledku uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti nemůže být použit k uspokojení jeho věřitelů.

II. Ustanovení § 591 písm. d) o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

III. Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli.

Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z.

Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti).

Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat například poskytování „výživného“, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku.

Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí se jednat o takový mravní závazek, který převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 867/2018, ze dne 9. 10. 2018


09.01.2019 00:01

Odchylka od uveřejněných podmínek pronájmu nemovitého obecního majetku

Nikoli každá – předem nezveřejněná – smluvní odchylka od (dříve uveřejněných) podmínek pronájmu nemovitého obecního majetku způsobuje neplatnost nájemní smlouvy, jíž byl (měl být) zveřejněný záměr realizován.

Nepodléhá-li publikační povinnosti obce každá změna existujícího závazkového právního vztahu, jejímž předmětem je nemovitý obecní majetek, neexistuje jediný rozumný důvod, proč by odlišnému právnímu režimu měly podléhat změny provedené již při založení (vzniku) dotčeného právního vztahu. I v případě, že obec pronajme svůj nemovitý majetek za jiných smluvních podmínek, než jaké vyplývaly ze zveřejněného záměru, je tak zapotřebí zkoumat, zda šlo o natolik významnou změnu (odchylku), že nájemní smlouva svým účelem obchází ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. (tam stanovenou publikační povinnost obce).

I v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 bude přitom negativním důsledkem obcházení citovaného ustanovení neplatnost právního jednání (zde nájemní smlouvy), které učinila obec v rozporu se zveřejněným záměrem. Podle současné právní úpravy soud posuzuje otázku, zda právní jednání neobchází zákon, v rámci úvahy o neplatnosti právního jednání pro rozpor se zákonem (§ 547 ve spojení s § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. prosince 2016).

K neplatnosti právního jednání, jež učinila obec v rozporu se zveřejněným záměrem, soud přihlédne i bez návrhu, neboť jde o jednání, které odporuje zákonu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 273/2018, ze dne 15. 10. 2018


08.11.2018 00:00

K neplatnosti smlouvy pro neurčitost v případě zřejmé chyby v psaní

Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti), a též se zřetelem na zásadu, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby platily a aby strany jimi byly vázány a dosáhly tak jimi zamýšleného výsledku.

Je nepochybné (a lidské činnosti vlastní), že ve vyhotovení listin dochází (může dojít) k pozměnění jejich obsahu (oproti vůli jednajícího) v důsledku chyby v psaní nebo v počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti; nebylo by proto odpovídající, aby bylo z každé takové chyby nebo nesprávnosti bez dalšího dovozováno, že je vždy bez právních účinků listina, která je jimi postižena. Chyba nebo jiná nesprávnost může na druhé straně ovlivnit chování (jednání) toho, komu je listina adresována, a nebylo by správné, aby nesl následky pochybení, kterého se dopustil původce listiny. Ve snaze nalézt vyvážené řešení následků chyb a jiných zřejmých nesprávností je pokládán za odpovídající závěr, že případné chyby v psaní nebo počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení listin nemají žádné právní následky, je-li jejich obsah (význam) navzdory takovým chybám nebo jiným zřejmým nesprávnostem nepochybný.

Ustanovení § 37 odst. 3 obč. zák. z okruhu neurčitých a nesrozumitelných projevů vůle vyděluje případy, kdy je obsah právního úkonu nepochybný, pouze jsou sníženy jeho vyjadřovací kvality zjevnými a smyslu ujednání jinak neodporujícími chybami vzniklými v procesu vytváření textu či při výpočtech – např. překlepy, jiné technické nedostatky v psaní, matematické chyby apod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, ze dne 21. 8. 2018


07.11.2018 00:01

Neplatnost dohody o převedení na jinou práci dle § 39 obč. zák.

Dohoda o převedení na jinou práci uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v situaci, kdy zaměstnanec již v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, nebyl zdravotně způsobilý k výkonu práce, na kterou měl být podle této dohody převeden (nejednalo-li se pouze o dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, která je překážkou v práci na straně zaměstnance, jejíž existence by představovala právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností a vzhledem k tomu rovněž dočasnou suspenzi pracovního závazku), je v posuzované věci neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť z ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplývá zákaz, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Jedná se tedy o nedovolený právní úkon, který je neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť svým obsahem odporuje zákonu, a nikoli o právní úkon neplatný podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že předmětem právního úkonu je plnění nemožné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 673/2018, ze dne 7. 8. 2018


31.10.2018 00:01

Aktivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě dle § 42a odst. 1 obč. zák.

I. Vymahatelnou pohledávkou za dlužníkem, která může založit aktivní věcnou legitimaci věřitele k odpůrčí žalobě podle § 42a odst. 1 obč. zák., je též pohledávka ze směnky přiznaná věřiteli směnečným platebním rozkazem.

II. Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě podle § 42a odst. 1 obč. zák. je ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu.

S převodem avalované směnky rubopisem nový majitel směnky nabývá i právo domáhat se neúčinnosti právního úkonu podle § 42a obč. zák., který dlužník (směnečný rukojmí) učinil v době, kdy směnečným věřitelem byl předchozí majitel směnky.

Jinak řečeno, jde-li o legitimaci k podání odpůrčí žaloby, není žádný důvod, pro který by měl mít věřitel směnky, kterou nabyl rubopisem, méně práv, než věřitel, který nabyl pohledávku (např. ze závazkového vztahu) smlouvou o postoupení pohledávky. O tom, že v posledně uvedeném případě postupník nabývá (spolu s pohledávkou) i právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, přitom pochybnosti nejsou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 620/2017, ze dne 14. 8. 2018


02.10.2018 00:00

Rozpor kupní smlouvy s dobrými mravy pro hrubý nepoměr plnění

I. Samotná okolnost, že se účastníku smlouvy na základě dohody o rozsahu a předmětu plnění nedostane plného ekvivalentu plnění, které se zavázal poskytnout, není v rozporu s dobrými mravy. Účastníci kupní smlouvy si mohou sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní). Právní předpisy účinné do 31. 12. 2013 nemají žádné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), není-li taková cena v rozporu s cenovými předpisy.

Nelze ovšem vyloučit, že hrubý nepoměr plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu (nikoliv sám o sobě) naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy.

II. V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že sjednaná kupní cena za převod podílových listů (2.000 Kč) je mnohonásobně nižší, než kolik činila v době uzavření kupní smlouvy cena obvyklá (14.160 Kč až 15.120 Kč). K této skutečnosti (jež sama o sobě nevede k závěru o rozporu uzavřené smlouvy s dobrými mravy) pak přistupují další okolnosti, za nichž byla kupní smlouva uzavřena. Způsob, jakým žalobce oslovoval potenciální zájemce o prodej akcií (prostřednictvím reklamních letáků distribuovaných do poštovních schránek obyvatel) a jakým organizoval „hromadné“ uzavírání kupních smluv (předem připravené texty smluv, do nichž byly doplňovány pouze údaje o konkrétních prodávajících, převáděných cenných papírech a o výši kupní ceny, přítomnost pracovnice notáře, ověřování účtů prodávajících u centrálního depozitáře atd.), vyvolával dojem, že žalobce je osobou oprávněnou poskytovat hlavní investiční službu ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, a tedy že jde v dané oblasti o profesionála.

Aniž Nejvyšší soud hodnotí okolnost, že žalobce neměl povolení České národní banky k poskytování takové investiční služby, je pro posouzení projednávané věci významné, že jeho zákazníci se oprávněně mohli domnívat, že jde o osobu, jež s nimi bude jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v jejich nejlepším zájmu (tedy v souladu s požadavky ustanovení § 15 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Žalobce tak přitom jednoznačně nepostupoval, kupující neinformoval o skutečné ceně převáděných podílových listů, zneužil její neznalosti této skutečné hodnoty a sjednal s ní cenu mnohonásobně nižší, než činila cena obvyklá. Současně nelze přehlédnout, že celé jednání včetně uzavření smlouvy a ověření podpisu prodávající na plné moci proběhlo ve velmi krátké době (cca 5 minut), neumožňující reálné seznámení s obsahem smlouvy.

Tyto okolnosti v poměrech projednávané věci ve svém souhrnu odůvodňují závěr o rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3467/2016, ze dne 27. 6. 2018


24.09.2018 00:02

Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele

Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018


05.09.2018 00:01

K výkladu pojmu „zmocnění se věci“ v pojistných podmínkách

Podle judikatury Nejvyššího soudu se chápe zmocnění se cizí věci tak, že osoba, resp. pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, tedy věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. Přitom u drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. U větších věcí bude zmocnění se věci záležet v jejím odnesení nebo odvezení, tedy za pomoci nástroje.

V tomto smyslu je třeba vykládat i posuzované ustanovení pojistných podmínek, dle kterého „krádeží se rozumí zmocnění se cizí věci s úmyslem nakládat s ní jako s věcí vlastní…“. Pojištěná měla odevzdat L. K. předmětné pojištěné vozidlo v důsledku jeho vylákání lstí. Již jen z tohoto důvodu ke zmocnění se vozidla nemohlo dojít, neboť pojištěná svěřila předmětné vozidlo L. K. dobrovolně. Prvek zmocnění se cizí věci (vozidla) tak, jak je vykládán rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zde chybí. Jednání L. K. proto nelze z pohledu pojistných podmínek podřadit pod pojem krádeže.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4141/2017, ze dne 29. 5. 2018


29.08.2018 00:01

K výkladu rozporu mezi ustanoveními pojistných podmínek

Zjevný rozpor mezi ustanoveními pojistných podmínek jako součástmi pojistné smlouvy je třeba odstranit výkladem právního úkonu za užití interpretačních pravidel stanovených zákonem a blíže vysvětlených judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V neposlední řadě je přitom třeba vzít na zřetel zásadu „contra proferentem“, podle níž jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2757/2016, ze dne 12. 6. 2018


26.07.2018 00:02

Pohledávka přiznaná vykonatelným směnečným platebním rozkazem

Ten, kdo svou aktivní legitimaci k odpůrčí žalobě dovozuje z toho, že má vůči dlužníku pohledávku přiznanou vykonatelným směnečným platebním rozkazem, a kdo je osobou odlišnou od osoby, v jejíž prospěch byl směnečný platební rozkaz vydán, musí prokázat, že se stal řádným majitelem směnky, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán.

K tomu, aby podle tohoto vykonatelného titulu (vykonatelného směnečného platebního rozkazu) bylo možné nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), je navíc třeba, aby věřitel ve vykonávacím (exekučním) řízení převod (přechod) práva prokázal způsobem uvedeným v ustanovení § 256 odst. 1 a 2 o. s. ř. (v případě exekuce v ustanovení § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5368/2017, ze dne 24. 4. 2018


22.06.2018 00:02

ÚS: Priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy

Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 658/18, ze dne 22. 5. 2018


18.04.2018 00:02

K posouzení neplatnosti závěti učiněné v duševní poruše

K posouzení neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5196/2016, ze dne 22. 1. 2018


12.04.2018 00:00

Omluvitelný omyl podle § 49a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Jednající osoba se mohla účinně dovolat podle § 49a obč. zák. podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen šlo-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul.

Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté co /by/ vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. Nelze totiž akceptovat, že by bylo možné účinně se dovolat neplatnosti podle § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o následcích zamýšleného právního úkonu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 942/2017, ze dne 23. 1. 2018


10.04.2018 00:01

Ujednání o výši budoucí kupní ceny odkazem na budoucí oceňovací předpis

Není vyloučeno, aby výše kupní ceny, jako jedné z obligatorních náležitostí (budoucí) kupní smlouvy, byla ve smlouvě o smlouvě budoucí stanovena jiným způsobem než uvedením konkrétní peněžní částky, ovšem musí se tak stát způsobem, kterým bude možno budoucí kupní cenu zcela nepochybně určit v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, tzn. že nestačí, lze-li kupní cenu zjistit až k okamžiku předkládání návrhu na uzavření realizační smlouvy, nýbrž musí být zjistitelná již v okamžiku uzavírání předběžné smlouvy. Tomuto požadavku by např. vyhovoval odkaz na konkrétní matematický postup (vzorec), podle něhož by dosazením konkrétních veličin (hodnot proměnných) do jeho zadání bylo možno v okamžiku uzavření předběžné smlouvy bez jakýchkoli pochyb stanovit přesnou finanční částku.

Naproti tomu, pokud výši kupní ceny v budoucí smlouvě není možno ke shora uvedenému okamžiku zjistit proto, že pro její určení má být rozhodující oceňovací předpis platný až v okamžiku uzavírání realizační (kupní) smlouvy, nemůže jít o určitý a tedy platný právní úkon, neboť ani samotným účastníkům smlouvy o smlouvě budoucí v době jejího uzavření nebylo známo, za jakou částku budou vlastně předmětné podíly na nemovitostech prodány; vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle nic měnit na podstatných náležitostech budoucí realizační smlouvy, je vyloučeno, aby neurčité údaje byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě.

Určení výše budoucí kupní ceny podle oceňovacího předpisu, který bude účinný v době uzavírání kupní smlouvy, ve svých důsledcích představuje ujednání o určení kupní ceny podle „v budoucnu vypracovaného znaleckého posudku“, neboť zjištění její výše smluvní strany ponechávají na dosud neznámých (budoucích) kritériích. O neurčitosti takového způsobu sjednání budoucí kupní ceny v dané věci svědčí i to, že stanovení budoucí kupní ceny svěřili účastníci znalci (znalcům), aniž by přitom určili další ukazatele rozhodné pro určení její výše.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3951/2015, ze dne 25. 1. 2018


29.03.2018 00:03

ÚS: Určitost smluvní pokuty obsažené v notářském zápisu

Dovodit absenci určení doby splatnosti smluvní pokuty jen z toho, že tato se nachází na jiném místě notářského zápisu než v pasáži, kde je formulováno svolení s nařízením a provedením výkonu rozhodnutí či exekuce, by představovalo nejen porušení zásady přednosti výkladu ve prospěch platnosti právního jednání (resp. právního úkonu), ale i výklad jdoucí proti samotnému textu zákona (contra verba legis). Ustanovení § 71b odst. 2 notářského řádu totiž v písm. a) až f) uvádí náležitosti dohody účastníků se svolením k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí či exekuce. Tyto náležitosti se týkají celé dohody (zákonná formulace zní "Dohoda účastníků musí obsahovat...") a z hlediska systematiky ustanovení § 71b odst. 2 notářského řádu jsou si všechny náležitosti dle písm. a) až f) rovny. Již samotná formulace tohoto ustanovení tak vyžaduje pouze to, aby všechny tyto náležitosti obsahovala dohoda jako celek, nikoliv že by musely být všechny uvedeny či zopakovány v pasáži, v níž je formulováno svolení k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí či exekuce.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 173/17, ze dne 6. 3. 2018


28.03.2018 00:01

Náležitá pečlivost k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele

I. Nebude-li v řízení o odpůrčí žalobě prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat.

Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla).

V posuzované věci za činnost (aktivitu) dlužníkovi blízké osoby dostačující s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu odporovaných darovacích smluv k poznání úmyslu dlužnice zkrátit věřitele nelze považovat pouhý dotaz blízké osoby na dlužnici před uzavřením smluv, zda má dluhy, na který dlužnice reagovala ujištěním, že „věřiteli nic nedluží“. Vzhledem k tomu, že dlužnice měla podle zjištění soudů dluhy i vůči jiným osobám, o kterých osoba blízká věděla a z nichž některé za ni i splácela, a že osoba blízká dlužnici poskytla ze svého stavebního spoření částku, kterou dlužnice zaplatila věřiteli, osoba blízká mohla a měla využít dalších možností k tomu, aby se přesvědčila, zda ujištění dlužnice o tom, že věřiteli nic nedluží, koresponduje se skutečností (přinejmenším se na to, zda má dlužnice vůči věřiteli nějaké závazky, mohla dotázat přímo věřitele).

II. Pro posouzení toho, zda dlužníkovi blízká osoba při uzavření odporovaných smluv nemohla poznat úmysl dlužnice zkrátit její věřitele i při vynaložení náležité pečlivosti, není významné, zda dlužnice uzavřením darovacích smluv sledovala „určité majetkové vyrovnání v rodině“ představující „určité zabezpečení“ osoby blízké do budoucna. Z hlediska podmínek pro odporovatelnost právního úkonu stanovených zákonem je podstatné, že smlouvy (objektivně) zkracovaly věřitele dlužnice (a že s tím byla dlužnice alespoň srozuměna); případný motiv nebo pohnutka dlužnice pro uzavření těchto smluv ani to, že jejich sjednáním plnila nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) morální nebo právní závazek, přitom nejsou rozhodné.

I v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy svůj závazek, může tím sledovat úmysl zkrátit své věřitele; zákon proto po osobě dlužníkovi blízké i v takové situaci požaduje, aby vynaložila náležitou pečlivost a tímto způsobem se přesvědčila, že smlouva (právní úkon) nezkracuje věřitele dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3312/2017, ze dne 14. 12. 2017


< strana 1 / 28 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů