// Profipravo.cz / Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy

Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy

13.04.2017 00:00

Uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy

Pro závěr o (výjimečné) nemravnosti námitky promlčení je rozhodující, zda celková situace, v níž byla námitka promlčení uplatněného nároku vznesena, se vzhledem ke všem konkrétním okolnostem jeví jako zneužití institutu promlčení na úkor toho, kdo svůj nárok u soudu uplatnil opožděně, a nemusí přitom jít jen o aktivní jednání zabraňující včasnému podání žaloby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, ze dne 20. 12. 2016


31.03.2017 00:04

ÚS: K výkladu pojmu dobrých mravů dle zákoníku práce

Pro použití korektivu „dobré mravy“ podle § 14 odst. 1 zákoníku práce v době před nabytím účinnosti zákona č. 303/2013 Sb. zákoník práce nestanovil, z jakých hledisek má soud vycházet a bylo tak přenecháno soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu dané právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Zásada zákazu přenosu rizika z výkonu závislé práce na zaměstnance se proto uplatní v rámci uvedeného posouzení, zda se z hlediska konkrétního případu, ve vzájemném jednání účastníků pracovněprávního vztahu, jedná o porušení „dobrých mravů“, aniž by to bylo důvodem pro odlišování významu daného pojmu od právní úpravy „dobrých mravů“ v § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Takové odlišování vede k rozporu se zásadou vnitřní jednoty a bezrozpornosti právního řádu.

Uvedený závěr o stejném významu porušení „dobrých mravů“ v právních úpravách zákoníku práce a občanského zákoníku ostatně odpovídá i následnému legislativnímu vývoji, kdy právní úprava neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, byla ponechána přímo na právní úpravě nového občanského zákoníku (§ 580 odst. 1) a zákoník práce od účinnosti zákona č. 303/2013 Sb. již žádnou vlastní právní úpravu neplatnosti právního jednání z důvodu porušení „dobrých mravů“ pro pracovněprávní vztahy neobsahuje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 129/16, ze dne 7. 3. 2017


17.03.2017 00:01

ÚS: Aplikace institutu dobrých mravů na námitku promlčení

I. Uplatnění námitky promlčení se může příčit dobrým mravům jen v případech odůvodňujících významný zásah do principu právní jistoty; posoudí-li odvolací soud takovou námitku odlišně od názoru soudu prvního stupně, jakož i od právní argumentace účastníků řízení, aniž jim dá příležitost vyjádřit se k jeho odlišnému náhledu, porušuje jejich právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr se uplatní rovněž při vadné aplikaci tzv. moderačního práva soudu podle § 150 občanského soudního řádu, není-li vytvořen procesní prostor pro účastníky řízení, aby se k jeho eventuálnímu uplatnění vyjádřili.

II. Vypořádá-li soud námitky žalobce, nikoli však již obranné námitky druhé strany sporu, upírá tím fakticky možnost procesní obrany proti uplatněnému žalobnímu návrhu; takový postup je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň tím dochází k porušení rovnosti všech účastníků v řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

III. Dovolací soud, který při posuzování přípustnosti dovolání pomine konkrétně formulované námitky proti porušení základních práv a svobod v rozhodnutí odvolacího soudu, poruší povinnost chránit základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1020/16, ze dne 28. 2. 2017


02.12.2016 00:00

ÚS: Přezkum výkonu práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy

Přezkum výkonu práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) je v zásadě vyhrazen obecným soudům, respektují-li ústavní kautely práva na spravedlivý proces; k porušení tohoto práva dojde, není-li námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dostatečně vypořádána v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu, takže není dostatečně zváženo chování obou stran, závěry obecných soudů směřují jen k jednání jedné ze stran, a proto jsou vůči straně druhé nepřiměřeně tvrdé a příčí se tak požadavkům řádně vedeného procesu a ekvity.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2700/15, ze dne 8. 11. 2016


09.11.2016 00:01

Uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy

Z R 59/2004 je zjevné, že odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Proto pro závěr, zda vznesení námitky promlčení ohledně náhrady škody za zaniklé věci, jež byl žalovaný povinen vydat do konkursní podstaty, odporuje dobrým mravům, není sama o sobě právně významná argumentace založená na skutečnostech, jež předcházely vzniku povinnosti vydat sporné věci do konkursní podstaty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, ze dne 28. 7. 2016


04.11.2016 00:05

ÚS: Vznesení námitky promlčení státem

1. Zásada výkonu práv s dobrými mravy v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor k uplatnění spravedlnosti a také slušnosti. Pojem „dobré mravy“ totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti. Ústavněprávně je tedy ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku jakousi otevřenou „branou“, kterou mohou být do podústavního práva „vpuštěny“ ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Dobré mravy tak mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci.

2. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

3. Specifickou skupinu případů tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem. V případě regulace nájmů bytů stát vzdor svým povinnostem i opakovaným apelům ze strany Ústavního soudu na jedné straně prostřednictvím Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky „sázkou do loterie“, zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2062/14, ze dne 25. 10. 2016


20.10.2016 00:02

Zastavení exekuce z důvodu šikanózního exekučního návrhu

Samotné podání exekučního návrhu může být kvalifikováno jako zneužití práva – jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu. Jako postup příčící se účelu exekučního řízení – a tedy důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. – je pak nutno hodnotit tzv. šikanózní exekuční návrh. Šikanózním exekučním návrhem je např. takový návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce; o takovou situaci půjde zpravidla tehdy, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní. Eticky neobhajitelný je návrh na nařízení exekuce podaný v době, kdy by povinný v případě poskytnutí součinnosti ze strany oprávněného již finanční prostředky s největší pravděpodobností obdržel (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/14).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 366/2016, ze dne 28. 7. 2016


07.10.2016 00:03

ÚS: Námitka promlčení vznesená státem v odškodňovacím řízení

Pokud písemné vyhotovení konečného rozhodnutí ve věci bylo obviněnému doručeno až po uplynutí šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (§ 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu) a bývalý obviněný v přiměřené době (nikoliv delší než šest měsíců) od takového doručení řádně svůj nárok na náhradu újmy uplatní, nelze případnou námitku státu, že nárok je již promlčen, akceptovat pro rozpor s dobrými mravy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1532/16, ze dne 14. 9. 2016


06.10.2016 00:01

Vymáhání pohledávek banky, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs

Samotná okolnost, že banka vymáhá pohledávky za dlužníky, kteří jsou zároveň jejími věřiteli a u nichž je rozsah uspokojení pohledávek za bankou závislý na výsledku konkursu vedeného na majetek banky, není důvodem pro odepření výkonu práva ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 871/2014, ze dne 30. 6. 2016


01.09.2016 00:00

Pochybení v názoru o délce promlčecí doby a o počátku jejího běhu

Okolnost, že věřitel pochybil v názoru o délce promlčecí doby a o počátku jejího běhu, neznamená, že vznesení námitky promlčení lze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Pochybení v právním posouzení okolností opodstatňující užití korektivu dobrých mravů není. Účastník soukromoprávního vztahu střežící svá práva (vigilantibus iura scripta sunt) v případě pochybností o tom, jakým právním režimem se jeho právní vztah řídí, postupuje z opatrnosti tak, aby vyhověl i přísnější z možných variant právního posouzení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2287/2014, ze dne 2. 6. 2016


07.04.2016 00:00

Aplikace § 2 odst. 3 o. z. při vydání konstitutivního rozhodnutí

Ustanovení § 2 odst. 3 o. z., které zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, je aplikovatelné i při vydání konstitutivního rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, ze dne 16. 12. 2015


02.10.2015 00:00

ÚS: Hodnocení souladu smlouvy o smlouvě budoucí s dobrými mravy

Nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2108/14, ze dne 1. 9. 2015

Právní věta není k dispozici.


01.06.2015 00:02

Aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. na činnost právnické osoby

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu nepochybuje o tom, že činnost právnické osoby lze poměřovat dobrými mravy z hlediska § 39 či § 3 odst. 1 obč. zák.

Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4209/2011 zdůraznil neobvyklost posuzovaného případu, kdy původce dopravní nehody (žalovaný, tehdy patnáctiletý chlapec) byl nejenom při srážce sám zraněn (za své zranění při nehodě nese rovněž odpovědnost sám, neboť řidič vozidla srážku nezavinil), ale navíc se stal po nehodě obětí závažného trestného činu ze strany řidiče vozidla. Ten se k němu zachoval zcela nevybíravým způsobem, neboť namísto toho, aby mu poskytl první pomoc, ohrozil jej na životě tím, že jej v nočních hodinách v polovině měsíce listopadu vyvezl mimo obec a nechal se zlomenými holenními kostmi obou nohou, otřesem mozku a dalšími zraněními ležet na lesní cestě. Utrpení a stres, kterému řidič vozidla vystavil zraněnou nedospělou osobu, našlo svůj odraz kromě jiného v trestním odsouzení a nemůže být přehlédnuto ani v občanskoprávním sporu o náhradu škody, byť nárok žalobkyně (obchodní společnosti - vlastnice služebního vozidla) je v základu a po formální stránce opodstatněný. Bylo-li pak prokázáno, že mezi vlastnicí vozidla a řidičem, který se zachoval zavrženíhodným způsobem vůči žalovanému, je úzce provázaný vztah, lze počínání řidiče, alespoň pokud jde o posouzení otázky dobrých mravů v souvislosti s žalobou na náhradu škody, z tohoto pohledu přičítat i žalobkyni. I když jednání řidiče následovalo až po škodném jednání žalovaného, bezprostředně na něj navazovalo a šlo o natolik svévolný útok na základní hodnoty chráněné právem i morálními normami společnosti (život a zdraví žalovaného), že požadavek, aby jím dotčená osoba byla povinna nahradit škodu na vozidle, se příčí obecnému pojímání spravedlnosti, všeobecnému nazírání na rozumné uspořádání vztahů, a představuje proto s přihlédnutím ke všem výjimečným a mimořádným okolnostem případu výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Lze souhlasit s žalobkyní, že žalovaný za poškození vozu odpovídá a v běžné situaci by byl povinen škodu nahradit. Nelze ovšem přehlédnout, že tehdy nezletilý žalovaný způsobil škodu na vozidle pouhou vlastní nedbalostí a poté, co si sám přivodil zranění, stal se vzápětí obětí úmyslného trestného činu proti životu a zdraví, který vedl ke značné nemajetkové újmě spočívající v zásahu do zdraví a lidské důstojnosti, spojenému s výrazným stresem a odůvodněnou obavou ze ztráty života. Ve světle způsobu jednání vůči zraněnému dítěti, kterému nebylo následně poskytnuto prakticky žádné zadostiučinění ke zmírnění vytrpěné nemajetkové újmy, se uplatnění nároku na náhradu majetkové újmy (škody na vozidle) vůči žalovanému, který musel čelit zcela bezdůvodnému ataku proti životu, jeví skutečně jako postup postrádající sebereflexi a morální odpovědnost za osobu, jíž je svěřeno služební vozidlo. Na tom nic nemění okolnost, že žalobu podává právnická osoba, neboť i ona je povinna ctít dobré mravy a způsob uplatnění práva z její strany nesmí být v rozporu s tím, co je vnímáno jako základní pravidlo slušnosti v rozumném uspořádání mezilidských vztahů. Tyto požadavky se v takovém případě samozřejmě kladou na osoby jednající jménem právnické osoby, a vytvářející tak její vůli v právních vztazích. To vše podtrhují zjištěné skutečnosti o tom, že odepření práva na náhradu škody nepředstavuje pro žalující společnost natolik citelný zásah srovnatelný s tvrdostí, jakou by znamenalo uložení povinnosti k náhradě škody tehdy nemajetnému nezletilému, který se musel navíc vypořádat s následky úmyslného trestného činu proti své osobě. Ze všech těchto důvodů nepožívá realizace práva na náhradu škody žalující obchodní společností podle § 3 odst. 1 obč. zák. právní ochrany, proto žalobě nemůže být vyhověno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3419/2014, ze dne 18. 2. 2015


22.04.2015 00:01

Posuzování oprávněnosti umístění stavby na cizím pozemku

I. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku nároku žalobce na odstranění stavby zde mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

II. Namítají-li žalovaní, že nebyli přímo stavebníky, nýbrž že stavbu toliko nabyli od svých právních předchůdců, nemá tato skutečnost na právní posouzení věci žádný vliv. Oprávněnost umístění stavby se posuzuje po celou dobu její existence. Stavba může být neoprávněná od počátku, nebo stavebník může pozbýt právní titul k umístění stavby později v důsledku zániku práva mít stavbu na cizím pozemku. Oprávněnost stavby dále nezávisí na tom, jestli vlastník stavby byl či nebyl stavebníkem, ale naopak závisí na tom, jak si vlastník stavby upraví své vztahy s vlastníkem pozemku. Jinými slovy i vlastník stavby, který nebyl stavebníkem, může mít zřízenou neoprávněnou stavbu na cizím pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 604/2013, ze dne 28. 1. 2015


03.03.2015 00:00

Žaloba o určení jako výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku

Žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není podle § 80 písm. c) o. s. ř., nelze zamítnout s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. Je tomu tak proto, že žaloba o určení nesměřuje k výkonu práva a rozhodnutí o ní je deklaratorní povahy, nezakládají se jím žádná práva a povinnosti, pouze se jím konstatuje, zda tu určitý právní vztah či právo je či není.

Uvedený závěr se obdobně prosadí i při úvaze o aplikaci § 265 obch. zák. Jinými slovy žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nelze zamítnout z důvodu, že jde o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2680/2013, ze dne 30. 10. 2014


03.12.2014 00:02

Odepření výkonu práva na vyklizení nebytových prostor pro rozpor s dobrými mravy

I. Pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor.

II. Mají-li být při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, zváženy všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, a jsou-li oněmi rozhodnými okolnostmi i ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po „žalobci“ spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila, pak je skutečnost, kdo se vyklizení domáhá (kdo je žalobcem), obecně vzato jednou ze zásadních právních skutečností ovlivňujících možnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. na příslušný spor.

Po prohlášení konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat rozpor s dobrými mravy (dlužníka), soud musí ve sporu zahájeném reivindikační žalobou o vyklizení nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (jako stávajícímu žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka (původního žalobce) odepřít (dle § 3 odst. 1 obč. zák.) právo na vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka.

podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, ze dne 12. 11. 2014


14.07.2014 00:02

Dohoda zástavního věřitele a osobního dlužníka o nevymáhání pohledávky

Dohoda uzavřená mezi zástavním věřitelem a osobní dlužnicí, v níž se věřitel zavázal v případě, že osobní dlužnice částečně uhradí pohledávku vymáhanou v jiném exekučním řízení, upustit od vymáhání zbývající části pohledávky vůči ní, a zároveň, že v budoucnu proti ní nezahájí další exekuční řízení pro tutéž pohledávku, a v níž účastníci této dohody konstatovali, že se netýká nároku oprávněného vůči zástavnímu dlužníku z titulu zástavního práva k zastaveným nemovitostem, není ve vztahu k zástavnímu dlužníkovi v rozporu s dobrými mravy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 828/2014, ze dne 29. 5. 2014


19.07.2013 00:01

K bránění v průchodu v rozporu s dobrými mravy

Bránění v průchodu může být klasifikováno jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.

Jestliže jde o zajištění přístupu ve prospěch veřejnoprávní korporace, je třeba přihlížet nejen k jejímu dosavadnímu (případně i nedbalému) postupu ve věci, ale je též třeba zvážit z hlediska dobrých mravů postavení veřejnosti tímto postupem dotčené.

Je-li výkon takového práva v rozporu s dobrými mravy, lze podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nejen – výjimečně – zamítnout negatorní žalobu, ale lze i „pro tentokrát“ vyhovět žalobě na strpění užívání průchodu či průjezdu. V zásadě totiž není rozhodující (a je do značné míry jen věcí náhody), zda žalobu podá ten, jehož nemovitost je takto užívána, nebo ten, kdo je zamezením přístupu omezen v právu užívat svou nemovitost. Za takové omezení však náleží vlastníkovi náhrada; nárok na její poskytnutí vyplývá přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Protože poskytnutí náhrady je hmotněprávní podmínkou omezení vlastnického práva, rozhodne soud o přiznání náhrady i bez návrhu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2798/2011, ze dne 19. 6. 2013


21.03.2013 00:01

K nahrazení chybějícího projevu vůle pohnutkou jednajícího

Při posuzování obsahu projevu vůle není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil.

Chybějící projev vůle nemůže být nahrazen pohnutkou jednajícího účastníka ani v případě, kdyby to podle úsudku vnějšího pozorovatele odpovídalo pravidlům slušnosti a občanského soužití, neboť na základě pravidel ekvity lze za určitých podmínek odmítnout ochranu výkonu práva, nelze však právo nově konstituovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3628/2011, ze dne 20. 2. 2013


02.12.2012 22:05

Rc 60/2012

I v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí platí, že námitka promlčení může být výrazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.)

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010)


< strana 1 / 6 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články