// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

03.05.2018 00:01

Porušení povinnosti zaměstnavatele dát výpověď dle § 52 písm. d) zák. práce

Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, i kdyby ho mohl převést na jinou práci. Zaměstnavatel nemusí rozvazovat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, rozhodne-li se ho převést na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, a to i tehdy, nesouhlasí-li zaměstnanec se svým převedením, a může-li tedy (nedošlo-li k dohodě ani dodatečně) převedení na jinou práci trvat jen po (předem) určenou dobu (k uvedenému srov. NS 21 Cdo 1276/2016).

V souladu se smyslem a účelem zákoníku práce však není takový postup zaměstnavatele, který zaměstnanci nezpůsobilému k výkonu dosavadní práce pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí (za situace, kdy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nedošlo k dohodě o řešení situace tím vzniklé) sice přestane dosavadní práci přidělovat, ale již tohoto zaměstnance nepřevede na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce a ani s ním nerozváže pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce. I když volba postupu je zde na zaměstnavateli, zákon mu ke splnění povinnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce nedává jinou možnost než přistoupit k některému z uvedených opatření, která zákon stanoví k ochraně zdraví zaměstnanců před následky výkonu práce neodpovídající jejich zdravotní způsobilosti. Nemá-li proto zaměstnavatel pro takového zaměstnance jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci, nebo není-li zaměstnavatel ochoten převést zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, přestože takovou jinou práci pro něho má, je třeba dovodit povinnost zaměstnavatele rozvázat s dotčeným zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z téhož důvodu; slovům „může dát“ v úvodní části ustanovení § 52 zák. práce je za těchto okolností třeba přikládat význam „musí dát“.

Uvedené platí rovněž pro případ, kdy zaměstnavatel podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce převedl zaměstnance na jinou vhodnou práci bez jeho souhlasu a kdy pracovní zařazení zaměstnance u zaměstnavatele nebylo vyřešeno dohodou ani dodatečně. Zde musí být přihlédnuto k tomu, že převedení zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce provedené bez jeho souhlasu nepředstavuje a ani nemůže představovat definitivní (konečné) řešení otázky, jakou práci zaměstnanec bude nadále konat, ale úpravu jen provizorní (a dočasnou) platící do doby, než dojde k dohodě smluvních stran pracovního poměru o jeho dalším pracovním uplatnění u zaměstnavatele, popřípadě než dojde k rozvázání pracovního poměru.

V důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem (který nemůže konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání) výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů však ještě nenastává situace, za které je (jednou provždy) vyloučeno, aby zaměstnanci mohlo vzniknout právo (nárok) na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce. V příčinné souvislosti s porušením uvedené povinnosti zaměstnavatele proto nemůže být škoda na straně zaměstnance, jejíž výše se rovná tomuto odstupnému, které by mu zaměstnavatel byl povinen vyplatit, kdyby svou povinnost splnil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, ze dne 30. 1. 2018


12.03.2018 00:00

Dání neplatné výpovědi jako (zaviněné) porušení pracovní povinnosti

Mezi základní povinnosti vedoucího zaměstnance patří mimo jiné povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané a také povinnost dodržování právních předpisů zabezpečovat. Činí-li proto vedoucí zaměstnanec při výkonu své práce jménem zaměstnavatele pracovněprávní úkony (právní jednání), musí při tom postupovat v souladu s pracovněprávními předpisy.

V posuzované věci vedoucí zaměstnankyně tím, že dala (jménem zaměstnavatele) zaměstnanci výpověď z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, aniž by pro dání výpovědi podle tohoto ustanovení byly splněny zákonné podmínky, porušila svoji pracovní povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jí vykonávané. Na existenci příčinné souvislosti mezi porušením pracovní povinnosti vedoucí zaměstnankyní a škodou na straně zaměstnavatele v podobě náhrady platu vyplacené zaměstnanci přitom nic nemění okolnost, že ke vzniku povinnosti zaměstnavatele zaplatit zaměstnanci náhradu platu bylo nutné, aby zaměstnanec podal žalobu o neplatnost výpovědi a oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání. Pokud jde o zavinění jako další předpoklad odpovědnosti vedoucí zaměstnankyně za škodu podle § 250 zák. práce, postačuje zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4353/2017, ze dne 14. 12. 2017


30.11.2017 00:02

Limit relutárního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení

I. Také spory vedené zaměstnavatelem o náhradu škody proti zaměstnanci jsou pracovněprávními spory, u nichž se při poskytování relutárního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení presumuje zvýšený význam řízení pro poškozeného.

II. Obecně při poskytování relutárního zadostiučinění za řízení, jež trvalo nepřiměřeně dlouho, není důvodné, aby výše zadostiučinění značně přesahovala výši plnění, jež bylo předmětem průtahového řízení. To však neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. Základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle OdpŠk je individuální posouzení nároku a rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 představuje limitaci tam, kde by se při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění. Projednávaný případ je však ukázkovým příkladem splnění kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť posuzované řízení se vymykalo zejména extrémní délkou (přes 20 let), a proto nebyl pro limitaci výše zadostiučinění podle rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 žádný důvod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, ze dne 3. 10. 2017


21.11.2017 00:02

Škoda způsobená zaměstnancem ve formě nákladů na mzdu

Škoda, kterou zaměstnanec způsobí svému zaměstnavateli zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, může spočívat též v nákladech na opravu poškozeného stroje nebo zařízení, na které pracovali zaměstnanci poškozeného zaměstnavatele, jimž tento zaměstnavatel vyplatil mzdu nebo plat za vykonanou práci.

Náklady na mzdu zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele, kteří pracovali na odstranění následků způsobených škodní událostí (opravě poškozeného stroje nebo zařízení), ovšem nelze bez dalšího považovat za škodu, která vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným porušením pracovních povinností zaměstnance. Takovou škodu lze spatřovat jen v těch nákladech na mzdu zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele, které by jinak - nebýt škodné události – nevznikly (nebyly by vynaloženy). Může se především jednat o náklady na mzdu zaměstnanců, se kterými poškozený zaměstnavatel uzavřel pracovní smlouvu jen na provedení prací směřujících k odstranění následků způsobených škodní událostí (k opravě poškozeného stroje nebo zařízení); uvedené lze vztáhnout též na náklady na odměnu zaměstnanců, s nimiž za tímto účelem poškozený zaměstnavatel uzavřel dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr. U ostatních zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele (např. zaměstnanců, kteří v rámci sjednaného druhu práce vykonávají opravy a údržbu strojů a zařízení zaměstnavatele) se potom bude jednat jen o tu část nákladů na mzdu, které by – pokud by tito zaměstnanci nepracovali na odstranění následků škodní událostí – jinak nevznikly. Půjde především o situace, kdy provádění těchto prací si vyžádalo vyplacení mzdy za práci přesčas, práci ve svátek nebo noční práci anebo kdy zvýšené pracovní úsilí zaměstnanců (v této souvislosti vynaložené) bylo důvodem vyplacení mimořádné odměny.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3268/2016, ze dne 29. 8. 2017


26.07.2017 00:00

Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody

Je-li v důsledku škodní události poškozena (zničena či ztracena) určitá věc, vzniká poškozenému škoda (zmenšení majetkového stavu) již v okamžiku, kdy k poškození (zničení či ztrátě) věci došlo; okolnost zda, popř. kdy poškozený vynaložil peněžní prostředky na opravu věci, přitom není významná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2620/2016, ze dne 15. 5. 2017


30.05.2017 00:01

Počátek běhu promlčecí doby nároku na náhradu škody způsobené zaměstnancem

Je správný závěr, že „otázka splatnosti“ nemá pro počátek běhu promlčecí doby podle ustanovení § 106 odst. 1, 2 obč. zák. právní význam. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že v případě, dohodnou-li se zaměstnavatel se zaměstnancem, že „zaměstnanec zaplatí náhradu škody zaměstnavateli v budoucnosti, v okamžiku stanoveném určitým způsobem“, pak „taková dohoda má za následek, že počátek běhu promlčecí doby pro právo zaměstnavatele na zaplacení náhrady škody zaměstnancem a pro její konec se neřídí § 106 občanského zákoníku“. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.

Povaha ustanovení § 106 obč. zák. o promlčení nároku na náhradu škody vylučovala, aby si účastníci pracovněprávních vztahů upravili dohodou odchylně od zákona skutečnosti, od nichž by měl být odvíjen počátek běhu promlčecí doby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 151/2016, ze dne 23. 2. 2017


23.05.2017 00:01

Opomenutí pojišťovny při poskytování náhrady škody za zaměstnavatele

Z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání příslušná pojišťovna hradí škodu za zaměstnavatele; zaměstnanec nemá vůči pojišťovně přímý nárok. Úkony (opomenutí) učiněné pojišťovnou jsou ve vztahu k zaměstnanci přičítány zaměstnavateli; ocitne-li se např. pojišťovna v prodlení s uspokojením nároku zaměstnance na odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, odpovídá za prodlení ve vztahu k zaměstnanci samotný zaměstnavatel.

Z uvedeného současně vyplývá, že, zastavila-li příslušná pojišťovna výplatu náhrady za ztrátu na výdělku a zaměstnavatel se z tohoto důvodu dostal do prodlení, odpovídá za škodu tím zaměstnanci vzniklou (spočívající v daném případě ve vynaložení nákladů za právní služby advokáta) zaměstnavatel; okolnost, že zaměstnavatel sám porušení povinnosti nezavinil a že případně - s ohledem na povinnosti při součinnosti zaměstnavatele vůči příslušné pojišťovně - postup pojišťovny při odškodňování pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nemohl ovlivnit, jsou tu zcela nerozhodné. Je totiž vyloučeno, aby na újmu práv zaměstnance mohla být případná opomenutí, která způsobila příslušná pojišťovna při poskytování náhrady škody za zaměstnavatele v důsledku „prověřování okolností opravňujících vyplácení nároků poškozenému zaměstnanci“; možnost zaměstnavatele požadovat jejich odčinění proti příslušné pojišťovně tím samozřejmě není dotčena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 630/2016, ze dne 23. 2. 2017


23.05.2017 00:00

Náklady zaměstnance za poskytnuté právní služby advokáta

Náklady za poskytnuté právní služby advokáta vynaložené poškozeným zaměstnancem proto, že zaměstnavatel neplní (přestal plnit) svůj závazek k náhradě škody z důvodu pracovního úrazu, představují věcnou škodu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 630/2016, ze dne 23. 2. 2017


09.05.2017 00:02

Náhrada škody zaměstnancem organizační složky státu

Státu jako zaměstnavateli, za nějž jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, nevznikne škoda, kterou by byl povinen zaměstnanec nahradit podle ustanovení § 250 zákoníku práce, v důsledku toho, že zaplatil pravomocným rozhodnutím uloženou pokutu příslušné organizační složce státu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, ze dne 12. 4. 2017


13.04.2017 00:02

Škoda způsobená zaměstnanci na odloženém dopravním prostředku

Za věci obvykle nošené do zaměstnání lze považovat především takové svršky a takové osobní předměty, které vzhledem k povaze pracoviště, místním a časovým podmínkám, zaměstnanci zpravidla do zaměstnání nosí; vedle oděvu může jí o peněženky, tašky, aktovky, u žen kabelky, přiměřené peněžní částky, hodinky, běžné šperky (prsteny, nikoli však např. cenná briliantová brož), v současné době i mobilní telefony. Za věci obvyklé však nelze považovat žádný dopravní prostředek. Tento závěr se týká nejen osobních automobilů, ale i kol, mopedů apod.

Z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na odložených věcech podle ustanovení § 267 odst. 1 zák. práce tak nelze za věc (předmět), která se obvykle nosí do zaměstnání, považovat osobní automobil, který zaměstnanec používá k cestě do zaměstnání a zpět. Za osobní automobil, který zaměstnanec umístil v objektu zaměstnavatele na nehlídaném parkovišti, zaměstnavatel odpovídá pouze do částky 10.000,- Kč, ledaže škodu na tomto automobilu způsobil jiný zaměstnanec zaměstnavatele (§ 268 odst. 2 zák. práce).

Za zvláštní úschovu osobního automobilu podle ustanovení § 268 odst. 2 zák. práce je možné považovat jeho zaparkování na hlídaném parkovišti, které k tomu účelu zaměstnavatel zřídil. Nelze jím však rozumět parkoviště v areálu zaměstnavatele, které je pouze v dohledu vrátnice nebo hlídače, aniž by zaměstnavatel vrátnému uložil hlídat přesně určená parkovací místa. Byla-li v projednávané věci možnost uložit klíče od osobního automobilu do trezoru, který zaměstnavatel zaměstnancům určil pro ukládání cenných věcí a předmětů (tedy věcí, které se obvykle do práce nenosí), neznamená to, že tímto úkonem (uložením klíčů od dopravního prostředku do trezoru) by zaměstnavatel přebíral do zvláštní úschovy i samotný automobil.

Jestliže nebyly splněny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech zaměstnance podle ustanovení § 267 zák. práce, ani v plném rozsahu podle ustanovení § 268 odst. 2 zák. práce, je třeba posoudit odpovědnost zaměstnavatele ještě podle ustanovení § 265 zák. práce, tedy z hledisek obecné odpovědnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2345/2015, ze dne 23. 1. 2017


12.01.2017 00:00

Odpovědnost za škodu způsobenou porušením BOZP předpisů

Domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance.

Předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu ustanovení § 349 odst. 1 zák. práce je rovněž nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, a které – mimo jiné - vymezuje hygienické limity lokální svalové zátěže a postup jejího měření a hodnocení.

Jestliže zaměstnavatel zařadil práce vykonávané zaměstnancem do nerizikové druhé kategorie, tedy mělo jít o takové práce, kde nejsou překračovány hygienické limity stanovené zvláštním předpisem, přesto však v rámci pracovního poměru zaměstnanci přiděloval práci, při jejímž výkonu byly překračovány hygienické limity (nejvyšší přípustné hodnoty) lokální svalové zátěže stanovené právním předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, porušil právní povinnost.

Je otázkou, co lze považovat u jednotlivého zaměstnance za dostatečně dlouhou dobou pro to, aby se u něj projevilo onemocnění v důsledku překračování hygienických limitů v odškodnitelné podobě; tato skutečnost je nepochybně dána tím, jaká je vnímavost konkrétního zaměstnance vůči výkonu této nadměrně zatěžující práce.

Povinností zaměstnavatele je informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena, aby se zaměstnanec mohl sám rozhodnout, zda v případě, že se jedná o práci rizikovou, má přesto zájem tuto práci u zaměstnavatele vykonávat.

Práce vykonávané v daném případě zaměstnancem byly zařazeny do nerizikové druhé kategorie, tedy mělo jít o takové práce, při nichž podle současné úrovně poznání lze očekávat jejich nepříznivý vliv na zdraví jen výjimečně, zejména u vnímavých jedinců, tedy práce, při nichž nejsou překračovány hygienické limity faktorů stanovené jinými právními předpisy. Bylo-li tedy v daném případě zjištěno překročení hygienických limitů u nejčastěji prováděných prací zaměstnance, lze důvodně předpokládat negativní vliv na jeho zdraví, i když výkon činností trval podle mínění zaměstnavatele „krátkou dobu“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3039/2015, ze dne 7. 11. 2016


08.08.2016 00:01

Náhrada za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti

Předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance je poškození zdraví zaměstnance pracovním úrazem, ztráta na výdělku (škoda), která zaměstnanci vznikla v průběhu pracovní neschopnosti a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. Tuto příčinnou souvislost nemůže přerušit skutečnost, že se účastníci v průběhu pracovní neschopnosti dohodli na skončení pracovního poměru, neboť právní úprava nepodmiňuje trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku trváním pracovního poměru se zaměstnavatelem, který za pracovní úraz zaměstnance (za škodu tím vzniklou) objektivně odpovídá.

Zaměstnanci tak přísluší náhrada za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 370 zák. práce i poté, co v průběhu pracovní neschopnosti rozvázal pracovní poměr.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 582/2015, ze dne 3. 6. 2016


12.05.2015 00:02

Porušení obecné prevenční povinnosti dle § 249 odst. 1 zák. práce

Zaměstnanci lze vytýkat porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce tehdy, nepočíná-li si vzhledem ke konkrétním pracovním podmínkám i k dané časové a místní situaci tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku.

Závisí-li způsob plnění obecné prevenční povinnosti zcela na úvaze zaměstnance, lze mu vytýkat porušení této povinnosti, jestliže je jeho počínání ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností; samotná skutečnost, že zaměstnanec měl možnost volby jiného (možná vhodnějšího) postupu, a že přes zaměstnancem zvolené opatření, které nebylo ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností, ke vzniku škody na majetku přesto došlo, závěru o porušení obecné prevenční povinnosti nepostačuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1924/2013, ze dne 9. 3. 2015


17.12.2014 00:01

Rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu

Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (intelektuální), ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti jednající ví, že může způsobit škodu, avšak nechce ji způsobit a ani s tím není srozuměn; naopak spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, ze dne 25. 9. 2014


27.11.2014 00:00

Odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody

I. Z ustanovení § 249 odst. 1 a 2 zák. práce vyplývá, že zaměstnanec má vedle obecně působící prevenční povinnosti, která mu ukládá chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení, aniž by ještě hrozila nějaká škoda či bezdůvodné obohacení, zvláštní oznamovací povinnost a zvláštní povinnost zakročit v případě hrozící škody. Oznamovací povinnost má zaměstnanec vůči svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci; je přitom nerozhodné, zda škoda hrozí zaměstnavateli, spoluzaměstnancům nebo jiné fyzické či právnické osobě, stejně jako to, který subjekt by nesl za škodu právní odpovědnost. Povinnost upozornit na hrozící škodu rovněž platí bez ohledu na to, zda hrozí škoda na zdraví, nebo škoda na majetku, a v jakém rozsahu škoda hrozí.

Zvláštní prevenční povinnost zaměstnance zakročit pak nastupuje v případě, kdy nelze vyčkávat a kdy je třeba jednat urychleně, protože škoda hrozí natolik bezprostředně, že ji už z časových důvodů nelze účinně odvrátit prostřednictvím oznámení nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, a k odvrácení škody je proto třeba zakročit bez prodlení. Zatímco oznamovací povinnost se týká jakékoliv hrozící škody, povinnost zaměstnance aktivně jednat a neodkladně zakročit se týká jen takové škody, která hrozí zaměstnavateli, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru. Povinnost zakročit zaměstnanec nemá jednak tehdy, jestliže mu v tom brání důležitá okolnost (například jestliže mu chybí odborné znalosti a dovednosti k obsluze stroje, který je třeba k odvrácení hrozící škody ovládnout, nebo fyzické schopnosti potřebné k zakročení), a jednak tehdy, jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké.

Na zaměstnanci, který vědomě nesplnil svou oznamovací povinnost nebo povinnost zakročit v případě hrozící škody, může zaměstnavatel – jak vyplývá z ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce - požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak. Odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody představuje sankci za porušení právní povinnosti stanovené v ustanovení § 249 zák. práce a jejími předpoklady jsou vznik škody, porušení povinnosti upozornit na hrozící škodu, popřípadě proti ní zakročit, příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti upozornit na hrozící škodu, popřípadě proti ní zakročit, zavinění alespoň ve formě vědomé nedbalosti a skutečnost, že škodu není možné uhradit jinak (například proto, že škůdce nebyl zjištěn, nebo proto, že od něj nelze úhrady dosáhnout). Sankční povaha odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody je dána tím, že nejde o vlastní náhradu škody, která by nebyla vznikla, kdyby zaměstnanec dostál své zvláštní prevenční povinnosti uložené mu ustanovením § 249 zák. práce, nýbrž že se jedná jen o podíl zaměstnance na náhradě této škody, jehož rozsah musí být přiměřený okolnostem případu a při jehož určení se přihlédne zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti, a k významu škody pro zaměstnavatele s tím, že výše náhrady škody je limitována trojnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

II. Jsou-li splněny podmínky odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli uvedené v ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, je vyloučena odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení téže škody podle ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce, neboť tento odpovědnostní vztah může vzniknout jen mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, který nesplnil svou oznamovací povinnost nebo povinnost zakročit v případě hrozící škody, kterou nezpůsobil sám svým vlastním jednáním.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, ze dne 29. 10. 2014


18.08.2014 00:02

Prokazování schodku na svěřených hodnotách

Vyúčtování svěřených hodnot může být provedeno nejen tím, že zaměstnanec hodnoty a doklady předá zaměstnavateli (jeho jinému zaměstnanci), který „fyzický stav“ hodnot bezprostředně po jejich předání porovná se stavem účetním, ale i jiným způsobem stanoveným zaměstnavatelem, který je způsobilý vést k závěru o tom, zda na hodnotách svěřených zaměstnanci (ne)vznikl schodek. Takovým způsobem vyúčtování svěřených hodnot může být i jejich uložení zaměstnancem na určité místo, z něhož zaměstnavatel (jeho jiný zaměstnanec) hodnoty později převezme, a to za podmínek určených zaměstnavatelem tak, aby byla zajištěna průkaznost vyúčtování. Stanoví-li proto zaměstnavatel, že zaměstnanec je povinen vyúčtovat svěřené hodnoty tak, že je uloží do určeného prostoru, do něhož zaměstnanec po uložení hodnot nemá přístup a z něhož má hodnoty později převzít jiný zaměstnanec, a určí-li podmínky, za nichž má k uložení hodnot do určeného prostoru dojít a které zajišťují průkaznost stavu hodnot v době jejich uložení, je povinnost zaměstnance k vyúčtování svěřených hodnot splněna, jakmile tyto hodnoty opustí – v souladu s postupem předepsaným zaměstnavatelem – sféru jeho dispozice. Protože tímto okamžikem končí doba, kdy má zaměstnanec možnost se svěřenými hodnotami osobně disponovat, nemůže odpovídat za schodek vzniklý na těchto hodnotách v pozdější době (srov. § 252 odst. 1 zák. práce).

V projednávané věci zaměstnankyně měla podle postupu stanoveného zaměstnavatelem vhodit tzv. safebag s hotovostí (denní tržbou), kterou převzala, do vnitřní schránky trezoru určené zaměstnavatelem k ukládání tržeb, odkud měl „safebag“ vyzvednout jiný zaměstnanec zaměstnavatele, který měl jeden ze dvou odlišných klíčů, jimiž bylo možné vnitřní schránku trezoru otevřít, a který měl „safebag“ s hotovostí předat za účelem jeho odvozu zaměstnanci bezpečnostní agentury, jenž měl druhý klíč od vnitřní schránky trezoru. Za tohoto stavu bylo pro závěr, zda zaměstnankyně splnila svou povinnost k vyúčtování svěřené hotovosti, potažmo pro závěr o její odpovědnosti za schodek na této hotovosti zjištěný tak, že po otevření vnitřní schránky trezoru v ní nebyl „safebag“ s hotovostí nalezen, významné zjištění, jaké podmínky určil zaměstnavatel zaměstnankyni k odevzdání tzv. safebagu s hotovostí jeho vhozením do vnitřní schránky trezoru a zda tyto podmínky zajišťovaly průkaznost stavu hodnot v době jejich uložení do uvedeného prostoru, a tedy i průkaznost tohoto způsobu vyúčtování hodnot.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2536/2013, ze dne 17. 7. 2014


03.10.2013 00:01

K obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na zdraví

Obecná odpovědnost zaměstnavatele podle ustanovení § 265 není vyloučena samotnou skutečností, že nároky zaměstnance z důvodu onemocnění nemocí z povolání či ohrožení touto nemocí jsou „speciálně upraveny“.

Ustálená soudní praxe v tomto ohledu vychází z názoru, že domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance. Vzhledem k uvedenému tedy není podstatné, jaké onemocnění učinilo zaměstnance nezpůsobilým k dosavadní práci, zda se skutečně jednalo o ohrožení nemocí z povolání nebo o jiné onemocnění, významné je jen to, zda škoda zaměstnanci vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti; pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví v tomto případě platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák. práce).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1594/2012, ze dne 26. 8. 2013


22.04.2013 00:01

Ke škodě z nesplnění povinnosti vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání

Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel nemá právní povinnost sjednat se zaměstnancem pracovní poměr, může důvodně předložením potvrzení o zaměstnání podmiňovat vznik pracovního poměru. Za těchto okolností je nesplnění povinnosti vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání způsobilé zabránit zaměstnanci v jeho zaměstnávání a dosahování výdělku u nového zaměstnavatele, nebyl-li nový zaměstnavatel s ním ochoten bez předložení potvrzení sjednat pracovní poměr; postup zaměstnavatele, který odmítne uchazeče o zaměstnání zaměstnat v případě, že mu nepředloží potvrzení o zaměstnání, je v souladu se zákonem.

Nevydání potvrzení o zaměstnání zaměstnavatelem při skončení pracovního poměru může vést ke ztrátě výdělku zaměstnance u jeho nového zaměstnavatele také v případě, že tento zaměstnavatel sice sjedná se zaměstnancem pracovní poměr, aniž by mu zaměstnanec předložil potvrzení o zaměstnání, ale sjednaný pracovní poměr zruší ve zkušební době proto, že zaměstnanec mu potvrzení o zaměstnání nepředložil ani dodatečně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 907/2012, ze dne 26. 3. 2013

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)


04.03.2013 00:00

K řízení o náhradě škody zaměstnancem

Z platebního výměru finančního úřadu na odvod za porušení rozpočtové kázně, vydaného podle ustanovení § 44a zákona č. 218/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), soud v občanském soudním řízení vychází jen tehdy, posuzuje-li u příjemce platebního výměru (nebo jeho právní nástupce), zda jednání popsané v rozhodnutí představuje porušení rozpočtové kázně. Zkoumá-li však v občanském soudním řízení jako předběžnou nebo meritorní otázku to, zda došlo k porušení rozpočtové kázně ve vztahu k zaměstnanci příjemce platebního výměru (jeho právního nástupce) nebo vůči někomu jinému, není soud tímto rozhodnutím finančního úřadu vázán a všechny rozhodné okolnosti je oprávněn (a povinen) posoudit sám.

Žalovaný zaměstnanec v projednávané věci nebyl tím, vůči komu by finanční úřad vedl řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně, a ani osobou, která by byla příjemcem platebních výměrů. Uvedená rozhodnutí proto nejsou vůči žalovanému zaměstnanci závazná a soud při rozhodování, zda je důvodná proti žalovanému žaloba o náhradu škody, kterou způsobil (podle názoru zaměstnavatele) zaviněným porušením pracovních povinností spočívajících v nesprávném použití účelové dotace, z těchto rozhodnutí nemohl bez dalšího vycházet, a byl oprávněn a povinen pro účely tohoto občanského soudního řízení - i bez zřetele k závěrům těchto rozhodnutí - samostatně posoudit otázku porušení rozpočtové kázně u zaměstnavatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3005/2011, ze dne 19. 2. 2013


21.01.2013 00:01

K odpovědnosti za schodek na finančních prostředcích

Schodkem se rozumí rozdíl mezi údaji účetní evidence a skutečným stavem hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a o který je tedy skutečný stav nižší, než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích. Protože schodek vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které je hmotně odpovědný zaměstnanec povinen vyúčtovat, jsou schodkem také chybějící hodnoty, o nichž odpovědný zaměstnanec tvrdí, že mu byly odcizeny, nebo částky, o kterých odpovědný zaměstnanec tvrdí, že mu zákazník částku, kterou měl za poskytnutou službu zaplatit, neuhradil.

Tyto hodnoty jsou schodkem i v případě, jestliže existence škody vzniklé třeba odcizením svěřených hodnot byla zřejmá již před prováděním inventarizace, nebo vyplývá-li rozdíl z průběžné elektronické evidence „počitadel“, neboť z hlediska zaměstnavatele, jemuž zaměstnanec za svěřené hodnoty odpovídá, se vzniklá ztráta projeví po jejím vyúčtování jako inventarizační rozdíl mezi vyšším stavem majetku a závazků v účetnictví (stavem počitadel) a zjištěnou (vykázanou) skutečností.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4443/2011, ze dne 3. 1. 2013

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)


< strana 1 / 4 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů