// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

18.04.2017 00:00

Bezdůvodné obohacení z neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného

Plnění na základě absolutně neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného splatného v budoucnu pro nezletilé dítě (odbytné) představuje vždy bezdůvodné obohacení. Bezdůvodné obohacení vzniká na straně rodiče, který jako účastník neplatné dohody plnění přijal, a proto bude v soudním řízení o vydání bezdůvodného obohacení z neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného splatného v budoucnu pro nezletilé dítě tento rodič také pasivně věcně legitimován.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2929/2016, ze dne 19. 1. 2017


07.04.2017 00:02

ÚS: Kolize práva na informace a autorského práva

Předmětem přezkumu je vyřízení žádosti o poskytnutí informace – právní analýzy, kterou pro povinný subjekt zpracovala externí advokátní kancelář. Povinný subjekt žádost odmítl, a podle obecných soudů tak učinil v souladu s ustanovením § 11 odst. 2 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím, které zakotvuje výluku z poskytování informací z důvodu ochrany autorských práv třetích osob.

Vedle zákona o svobodném přístupu k informacím a autorského zákona má projednávaná věc i ústavní přesah, neboť způsobem vyřízení žádosti o informace tohoto druhu mohou být dotčena také ústavně zaručená práva, zejména právo na informace (čl. 17 odst. 1 ve spojení s odst. 5) a práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti zaručená v čl. 34 odst. 1 Listiny. Na jedné straně je třeba garantovat široký přístup k informacím týkajícím se výkonu působnosti povinných subjektů, aby nebyl ohrožen smysl a účel právní úpravy svobodného přístupu k informacím, současně je však třeba reagovat i na případy nepřiměřených požadavků či dokonce zneužití zákona k získání neoprávněné výhody, v krajním případě k nepřípustnému zásahu do práv jiných osob.

Orgány veřejné moci musí k žádostem o informace tohoto druhu přistupovat individuálně a vycházet z pravidla, že je třeba poskytnout zásadně veškeré požadované informace, ledaže jde o výjimku z pravidla a jsou dány závažné důvody pro ochranu autorského práva, které převáží nad právem na informace. Správní orgány a soudy jsou povinny zohlednit objektivní vlastnosti požadovaných informací, i to, nakolik by jejich zpřístupnění znamenalo skutečné (materiální) porušení autorských práv. Současně musí zvážit i povahu práva na informace a míru jeho omezení v kontextu individuálních zájmů žadatele i obecného zájmu na kontrole činnosti orgánů veřejné moci. Bude-li třeba, jsou správní orgány povolány zvážit kolizi práva na informace a ochrany práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti. Ze strany správních orgánů postačí elementární a bezformální úvaha, splňující pouze požadavky srozumitelnosti a přezkoumatelnosti; správní soudy jsou k tomu vybaveny podstatně lépe, mj. běžně pracují s testem proporcionality. Na správních soudech lze požadovat, aby vymezily obecná vodítka – typové charakteristiky případů, v nichž mají správní orgány informace poskytnout nebo naopak upřednostnit ochranu autorských práv.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3208/16, ze dne 21. 3. 2017


24.03.2017 00:02

ÚS: Kárné řízení proti advokátovi před orgánem ČAK

Českou advokátní komoru (jednající prostřednictvím kárného orgánu) nelze považovat za vykonavatele státní moci, resp. za právnickou nebo fyzickou osobu vykonávající státní správu, která jí byla svěřena zákonem nebo na základě zákona ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Při výkonu kárné pravomoci Česká advokátní komora nevykonává státní správu, neboť jí nebyla zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ani jiným právním předpisem svěřena.

Vzhledem k tomu, že kárné řízení vedené Českou advokátní komorou představuje výkon decentralizované veřejné správy (profesní samosprávy), odpovědnost za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze uplatňovat, neboť ji tento zákon neupravuje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3638/15, ze dne 28. 2. 2017


15.03.2017 00:02

Posuzování platnosti rozhodnutí spolku o vyloučení jeho člena

Ustanovení § 260 o. z. je použitelné ve všech řízeních, jejichž předmětem je neplatnost aktu orgánu spolku. Ustanovení § 242 o. z., jakožto případ přezkoumávání jednoho určitého rozhodnutí spolku, aplikaci zmíněného ustanovení nevylučuje. Proto i v případě posuzování platnosti rozhodnutí spolku o vyloučení jeho člena podle § 242 o. z. lze aplikovat korektiv obsažený v § 260 téhož zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4916/2015, ze dne 1. 12. 2016


15.03.2017 00:01

Posuzování žaloby podané dle zák. č. 83/1990 Sb. po 31. 12. 2013

Na situaci, ve které bylo řízení zahájeno žalobou, prostřednictvím níž se člen domáhal určení nesouladu rozhodnutí spolku, resp. občanského sdružení, se stanovami a zákonem ve smyslu § 15 zákona č. 83/1990 Sb., avšak soud rozhodoval již za účinnosti občanského zákoníku, pamatuje přechodné ustanovení § 3047 o. z. – soud i v řízení započatém před 1. 1. 2014 rozhodne podle nově účinné právní úpravy.

Přechodná ustanovení občanského zákoníku, včetně citovaného § 3047 o. z., přitom nelze vykládat jako umožňující pravou retroaktivitu dotčených norem o. z., nýbrž je zapotřebí v nich vyjádřenou zpětnou působnost interpretovat jako obecně akceptovatelnou retroaktivitu nepravou, což znamená, že vznik právních vztahů jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé v době do 31. 12. 2013 se i nadále řídí dosavadní právní úpravou.

Předestřená teze a znění § 3047 o. z. tak v kontextu soudního přezkumu rozhodnutí spolků předpokládá použití nové právní úpravy, avšak bez možnosti aplikovat ta ustanovení, jež konstituují práva a povinnosti dosavadním předpisům neznámé či způsobem relevantně odlišným. Odpovídá-li přitom systematice nyní účinného zákona bezprostřední vyslovení neplatnosti napadeného rozhodnutí spolku namísto pouhého konstatování jeho nesouladu se stanovami a zákonem, jak tomu bylo dříve, nejedná se o (ve světle shora uvedeného neakceptovatelné) založení nových oprávnění se zpětnou působností, neboť nárok dotčeného subjektu na soudní ochranu zůstává z tohoto hlediska (bez zřetele na odlišnost v zákonem předvídané formulaci žalobního petitu, potažmo rozsudečného výroku) materiálně ekvivalentním.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4916/2015, ze dne 1. 12. 2016


19.01.2017 00:01

ÚS: K rozhodování soudu o omezení svéprávnosti člověka

Obecný soud porušil základní právo stěžovatele, potažmo i posuzované na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud odvolací řízení zastavil za situace, kdy stěžovatel jako hmotněprávní opatrovník podal jménem posuzované odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ve věci omezení (navrácení) její svéprávnosti, následně nicméně kolizní opatrovník vzal toto odvolání rovněž jménem posuzované zpět. Odvolací soud byl povolán projednat odvolání meritorně, a to s přihlédnutím k povaze věci, kdy předmětem řízení byla esenciální otázka – omezení svéprávnosti osoby, která byla po desítky let zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům a není naprosto schopna samostatného života. Navíc za situace, kdy hmotněprávní opatrovník působící dlouhodobě v této funkci vyjadřoval jménem posuzované setrvalý nesouhlas se závěry nalézacího soudu podložený konzistentní argumentací, zatímco jednorázově ustanovený kolizní opatrovník vzal odvolání zpět poměrně prostým podáním obsahujícím toliko obecné úvahy.

Krajský soud v Praze při odepření meritorního projednání věci nedostatečně přihlédl k esenciálnímu významu institutu svéprávnosti a zásahu do osobnostní integrity v důsledku jejího přezkumu soudem [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353), ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07 (N 224/47 SbNU 941), nebo ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11 (N 193/67 SbNU 319)]. Podle § 57 odst. 1 o. z. může soud omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat. Podle § 55 odst. 1 o. z. lze k omezení svéprávnosti přistoupit jen v zájmu člověka a podle odst. 2 téhož ustanovení jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření. Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře; obecné soudy jsou povinny zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1580/16, ze dne 5. 12. 2016


30.12.2016 00:02

ÚS: Úhradová vyhláška pro rok 2016

1. Otázku financování poskytovatelů zdravotních služeb upravuje ustanovení § 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění, jež předpokládá uzavírání „smluv o poskytování a úhradě hrazených služeb“ mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb (odst. 1), ty se však musí řídit tzv. rámcovou smlouvou, která „je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních poskytovatelů zastupovaných svými zájmovými sdruženími“ (odst. 2); dohoda vzešlá na základě dohodovacího řízení je pak předvídána i za účelem stanovení hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení vždy na následující kalendářní rok (odst. 5), přičemž v obou případech, kdy nedojde k dané dohodě ve stanovené lhůtě, anebo po posouzení jejího obsahu dospěje Ministerstvo zdravotnictví k názoru, že „tato dohoda není v souladu s právními předpisy nebo veřejným zájmem“, je Ministerstvo zdravotnictví oprávněno „učinit rozhodnutí“ (odst. 2), resp. „stanovit hodnotu bodu, výši úhrad hrazených služeb, výši záloh na úhradu hrazených služeb a regulační omezení na následující kalendářní rok vyhláškou“ (odst. 5). Ve vztahu k zařízením pobytových sociálních služeb poskytujících zdravotní služby je však otázka jejich úhrady výslovně regulována specificky toliko v ustanovení § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění, a to ve formě uzavírání tzv. zvláštních smluv. Tyto tzv. zvláštní smlouvy přitom nelze v žádném případě ztotožňovat se smlouvami ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, přičemž zákon o veřejném zdravotním pojištění nijak blíže neupravuje jejich obsah, náležitosti a koneckonců ani způsob stanovení hodnoty bodu atp., jak činí právě ve vztahu ke smlouvám dle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, pouze zakotvuje kontraktační povinnost dotčených subjektů.

2. Ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění proto nelze považovat za jasné, srozumitelné a pro dotčené subjekty předvídatelné zmocnění, opravňující Ministerstvo zdravotnictví úhradovou vyhláškou regulovat rovněž úhradu zdravotních služeb poskytovaných zařízeními pobytových sociálních služeb [dle § 22 písm. e) zákona o veřejném zdravotním pojištění]. Jakkoliv se Ústavnímu soudu jeví do značné míry racionální důvody, jimiž Ministerstvo zdravotnictví odůvodňuje svůj postup, nemůže tak činit mimo meze zákonného zmocnění a tedy v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy, omezující příslušné orgány veřejné moci v rámci normotvorné pravomoci před nežádoucí (v rozporu s čl. 2 odst. 1 Ústavy) ingerencí do oblasti moci zákonodárné. Stávající situace totiž ve výsledku znamená, že zákon o veřejném zdravotním pojištění na straně jedné sice výslovně předpokládá specifický režim uzavírání zvláštních smluv zařízení pobytových sociálních služeb se zdravotními pojišťovnami (§ 17a), a to mimo rámec mechanismu uzavírání smluv zakotveného v ustanovení § 17 stejného zákona, nicméně na straně druhé napadená část ustanovení § 4 odst. 2 vyhlášky č. 273/2015 Sb. tato zařízení „vtahuje“ do stejného režimu jako je tomu u poskytovatelů zdravotních služeb; to ovšem bez jakékoliv výslovné zákonné opory.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/16, ze dne 13. 12. 2016


23.12.2016 00:04

ÚS: K § 35 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích

1. Řízení o tzv. komunální ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy se odlišuje od úpravy „obecné“ ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, a to mimo jiné tím, že zatímco v řízení o obecné ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumá porušení výhradně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, u tzv. komunální ústavní stížnosti přezkoumává Ústavní soud nejen porušení ústavně zaručeného práva na územní samosprávu (čl. 8 Ústavy), nýbrž i zákonnost takového zásahu ve smyslu čl. 101 odst. 4 Ústavy, čímž se přezkumný práh snižuje na hranici zákonnosti.

2. Ochrana veřejné zeleně na veřejném prostranství je obecní záležitostí (§ 35 obecního zřízení). Činnost obce v rámci samostatné působnosti má však své limity určené principem legality (čl. 101 odst. 4 Ústavy) a výhrady zákona (čl. 104 odst. 1 Ústavy). Ustanovení § 35 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích proto nelze vykládat tak, že povinným subjektem za péči o veškerou silniční vegetaci (včetně kácení stromů ohrožujících provoz na vlastní náklady) v průjezdním úseku silnice v intravilánu obce je tato obec bez ohledu na vlastnictví pozemků podléhajících režimu veřejného prostranství.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2200/15, ze dne 22. 11. 2016


19.12.2016 00:01

Přechod nemovitého majetku na nově vzniklou obec

Přechod nemovitého majetku na nově vzniklou obec ve smyslu ustanovení § 22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích není nuceným odejmutím vlastnictví původní obci (městu). Protože se tedy v případě zákonného přechodu takového majetku (ex lege) nejedná „o vyvlastnění nemovitého majetku původní obce bez náhrady“, nemůže ani soudním rozhodnutím o určení, že nově vzniklá obec je jeho vlastníkem, dojít k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 329/2015, ze dne 20. 9. 2016


16.12.2016 00:03

ÚS: Zohlednění rozsahu péče o dítě při stanovení výživného

Základem rodinných vazeb je tradičně pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny; péče o děti se tak uskutečňuje primárně v rámci biologické rodiny. Institut náhradní rodinné péče, jehož účelem je zejména výkon osobní péče o dítě člověkem odlišným od rodiče, tak musí být pojmově pojímán jako subsidiární k péči vlastních rodičů.

Otci dítěte nelze klást k tíži jeho legitimní snahu jednat v zájmu dítěte a – v situaci, kdy bylo svěřeno do pěstounské péče - o ně osobně pečovat tak, aby vytvořil co nejlepší podmínky pro jeho převzetí do své osobní péče. Tím, že obecné soudy nevzaly při výkladu zákona dostatečně v potaz rozsah osobní péče stěžovatele ve vztahu k jeho nezletilému dítěti v době, kdy bylo formálně svěřeno do pěstounské péče, a uložily stěžovateli povinnost hradit výživné státu za celou tuto dobu, nepřiměřeně zasáhly také do jeho majetkové sféry, tedy do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1764/16, ze dne 3. 11. 2016


07.11.2016 00:03

K rozhodování o výživném pro nezletilé děti

I. Vyživovací povinnost prarodičů a dalších předků vůči dítěti nastupuje tehdy, jestliže rodič nemůže své vyživovací povinnosti byť i částečně - do 31. 12. 2013 tehdy, neplnil-li rodič vyživovací povinnost v rozsahu uspokojujícím nutné potřeby dítěte - dostát z objektivních důvodů nebo je-li vyloučeno, aby plnění vyživovací povinnosti mohlo být na rodičích vymáháno. Výživné prarodičům a dalším předkům vůči dítěti po 1. 1. 2014 soudy stanoví v rozsahu odpovídajícím odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného (povinných); zákon však nestanoví kritérium shodné životní úrovně dítěte s životní úrovní prarodičů a dalších předků. Řízení o vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků k nezletilému dítěti soud zahájí, nebo tyto osoby do probíhajícího řízení o vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti přibere, z úřední povinnosti, a to v okamžiku, kdy vyjde najevo, že rodiče dítěte nemohou své vyživovací povinnosti dostát.

II. V odůvodnění rozhodnutí o schválení dohody rodičů o výživném soud uvede, jaká zjištění učinil o oprávněných potřebách dítěte na straně jedné, a schopnostech, možnostech a majetkových poměrech povinných a jejich životní úrovni na straně druhé, s přihlédnutím k tomu, kdo a v jakém rozsahu o dítě osobně pečuje, a to alespoň v takovém rozsahu, aby bylo zřejmé, že dohoda rodičů není ve zjevném rozporu se zájmy dítěte.

III. Rozhoduje-li soud po 1. 1. 2014 o dlužném výživném pro děti, nelze oprávněnému společně s dlužným výživným přiznat i zákonné úroky z prodlení.

IV.
A. Při určení výše potenciálního příjmu soud nevychází z vyššího příjmu, kterého povinný dříve dosahoval, ale z příjmu, kterého by s ohledem na své skutečné schopnosti a možnosti (popř. i majetkové), dané mimo jiné jeho fyzickým stavem, nadáním, vzděláním, pracovními zkušenostmi a nabídkou a poptávkou na rozumně regionálně určeném trhu práce mohl dosahovat.

B. Na splnění podmínek uvedených v ustanovení § 913 odst. 2 o. z. (dříve ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině) lze usuzovat zejména tam, kde povinný dlouhodobě vykazuje účetní ztrátu, jestliže byl opakovaně sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, vyhýbá se nabízené práci odpovídající jeho věku, zdravotnímu stavu a vzdělání, zavinil, že mu nevznikl nárok na invalidní důchod pro nesplnění doby pojištění, vzdal se bezúplatně či za zjevně nepřiměřeně nízkou úplatu nemovitosti či jiné věci vyšší majetkové hodnoty, z níž mohl mít majetkový prospěch, či podílu na ní apod.

C. Výkon vazby nebo trestu odnětí svobody, jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy ve smyslu ustanovení § 196 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku či úmyslný trestný čin, odůvodňuje závěr o potencialitě příjmů povinného, který po dobu trvání vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody nemá žádné příjmy. Povinnost hradit výživné ve výši odpovídající potenciálnímu příjmu povinného však soud nestanoví, bylo-li by to v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.

D. Za potenciální příjem je možné považovat jen takový příjem, který odpovídá jak schopnostem a možnostem povinného, tak zejména nabídce a poptávce na rozumně regionálně určeném trhu práce, která je schopnostem a možnostem povinného adekvátní.

E. Potenciální příjem se vztahuje k pracovní činnosti, kterou povinný rodič s ohledem na své schopnosti a možnosti může vykonávat, jakož i k nabídce a poptávce na rozumně regionálně určeném trhu práce, nikoliv k potenciálním náhradám (nemocenským dávkám), které by (hypoteticky) bylo možno odvodit z potenciálního příjmu.

F. U pracovních poměrů rozvázaných po 1. 1. 2012 dohodou podle ustanovení § 49 zákoníku práce nelze bez dalšího dovodit splnění podmínek uvedených v ustanovení § 913 odst. 2 o. z. (§ 96 odst. 1 zákona o rodině).

G. Potenciálním příjem povinného rodiče žijícího v zahraničí, je příjem, kterého by mohl dosahovat s ohledem na jeho schopnosti a možnosti a nabídku a poptávku na rozumně regionálně určeném trhu práce.

V. U povinných k plnění vyživovací povinnosti, kteří mají příjem z jiné než závislé činnosti, soudy nehodnotí pouze evidenční údaje o hospodaření, ale jejich celkovou životní úroveň, na které děti mají právo se podílet (§ 915 odst. 1 o. z.).

stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 204/2012, ze dne 19. 10. 2016


04.11.2016 00:04

ÚS: Vyšší nároky na obsah žaloby při užití kvalifikované výzvy

V řízení o stanovení výživného zletilé osobě obvykle již povaha věci a okolnosti případu (§ 114b odst. 1 o. s. ř.), s výjimkou věcí skutkově prima vista zcela jednoznačných, nepovedou k dílčímu závěru nalézacího soudu o reálné možnosti aplikace ustanovení o kvalifikované výzvě s následnou fikcí uznání nároku na výživné respektovanou v rozsudku. Okruh podle zákona nezbytných dokazovaných skutečností zde takřka nevyhnutelně povede k využití adekvátních důkazních prostředků.

K fikci uznání nároku je tedy nutné přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech procesně přiléhavých, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016).

Při aplikaci ustanovení § 114b o. s. ř. musí soud vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří. Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti. V opačném případě vzniklá situace brání aplikaci kvalifikované výzvy a nejsou tak ani splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1261/15, ze dne 13. 10. 2016


03.11.2016 00:01

Souhlas obvodního báňského úřadu k převodu dobývacího prostoru

Smlouva o převodu dobývacího prostoru podle § 27 odst. 7 horního zákona v rozhodném znění má veřejnoprávní povahu. Přezkum smluv o převodu práv k dobývacím prostorům tak náleží do pravomoci správních orgánů – obvodních báňských úřadů. Avšak s ohledem na to, že v této věci jde o spor vyvolaný konkursem, konkrétně o vyloučení majetkového práva z konkursní podstaty úpadce, je dána pravomoc civilních soudů a je tak možné v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř., aby byla smlouva o převodu práv k dobývacím prostorům přezkoumána konkursními soudy jako otázka prejudiciální, pokud na tom závisí posouzení oprávněnosti žaloby na vyloučení práv k dobývacím prostorům.

U veřejnoprávních smluv není možné všeobecně hovořit o jejich neplatnosti v soukromoprávním významu. Dokud veřejnoprávní smlouva není příslušným správním orgánem zrušena, trvají z ní vzniklá práva a povinnosti, a to i když by smlouva vznikla v rozporu s právními předpisy. Jedinou výjimkou je případná nicotnost veřejnoprávní smlouvy, která zákonem předvídané účinky nevyvolává. Tato premisa pak nepochybně platila již před nabytím účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, 1. ledna 2006 a lze ji tak bez dalšího vztáhnout i na starší veřejnoprávní smlouvy.

Vznik smluv o převodu práv k dobývacím prostorům uzavřených do 31. prosince 2005 se posoudí (prakticky pouze) podle § 27 odst. 7 horního zákona, když jiná právní úprava na tento smluvní typ nedopadala, dané ustanovení na jinou právní normu neodkazuje a ani nelze s ohledem na veřejnoprávní povahu této smlouvy o aplikaci jiných právních předpisů uvažovat (před 1. lednem 2006 neexistovala obecná právní úprava jako v současném správním řádu). Přezkum souladu uzavření takové smlouvy s tehdy účinnými právními předpisy je pak i při prejudiciálním posouzení ze strany civilního soudu třeba provést obdobně, jako by tak činil příslušný správní orgán dle procesněprávních norem správního řádu v souladu s odkazem dle § 182 odst. 2 správního řádu.

Souhlas obvodního báňského úřadu dle 27 odst. 7 horního zákona je vázán na modus (samotný převod) a nikoli na titulus (smlouva) a musí tak být udělen před převodem, nikoli před uzavřením smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1376/2014, ze dne 30. 6. 2016


03.11.2016 00:00

Rozhodování o způsobu využití společenstevní honitby

Ustanovení § 21 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti svěřuje sice rozhodování o způsobu využití společenstevní honitby do působnosti valné hromady honebního společenstva, ovšem § 21 odst. 2 umožňuje právě (a jen) toto rozhodování přenést na honební výbor.

Jestliže valná hromada honebního společenstva sama rozhodovala o takto závažné otázce, kterou svěřila do působnosti jiného orgánu (honebního výboru), aniž si takové rozhodnutí vyhradila pro sebe (§ 21 odst. 1 písm. f/ zákona o myslivosti), ač nepochybně mohla, rozhodovala v rozporu se svými stanovami; přitom se jednalo o podstatné porušení práv dotčených osob. Závěry dovozené soudy nižších stupňů, které shodně konstatovaly rozpor napadeného rozhodnutí valné hromady se stanovami, protože valná hromada rozhodovala o otázce, o které měl na základě jejího vlastního pověření rozhodovat honební výbor, tedy zjevně respektují ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3196/2014, ze dne 27. 7. 2016


27.10.2016 00:00

Zákaz vymáhat pohledávku cestou veřejné nedobrovolné dražby

Veřejnou dražbou je jen takové jednání, které je veřejné, které se koná na základě návrhu navrhovatele (na podkladě smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi navrhovatelem a dražebníkem), které se uskutečňuje na předem určeném místě, jehož smyslem (účelem) je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob, které se dostavily za účelem činit podání, s výzvou činit nabídky a které je ukončeno buď udělením příklepu tomu, kdo za stanovených podmínek učinil nejvyšší podání, nebo tím, že nebylo učiněno ani nejnižší podání, a jen jestliže bylo provedeno osobou, která má k provádění dražeb příslušné živnostenské oprávnění. Jde-li o veřejnou nedobrovolnou dražbu, musí být rovněž řádně doloženo, že navrhovatelem dražby je dražební věřitel, který je legitimován požadovat uspokojení své pohledávky z výtěžku dražby. Jednání, které by neodpovídalo všem uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou nedobrovolnou dražbou; i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany. V občanském soudním řízení, v němž jeho účastník uvádí, že své vlastnické nebo jiné právo získal vydražením ve veřejné dobrovolné dražbě, vydražitel tvrdí a prokazuje všechny skutečnosti o tom, že vskutku šlo o veřejnou nedobrovolnou dražbu.

Při veřejné nedobrovolné dražbě tak má navrhovatel dražby postavení dražebního věřitele (oprávnění požadovat uhrazení své pohledávky z výtěžku dražby) pouze tehdy, jestliže mu nebrání ve vymáhání pohledávky cestou veřejné nedobrovolné dražby rozhodnutí soudu nebo jiný úřední zákaz. V případě, že při dokládání postavení dražebního věřitele byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat oprávnění navrhovatele dražby požadovat uhrazení své pohledávky z výtěžku dražby za doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že mu vymáhaná pohledávka nesvědčila nebo že mu bylo zakázáno požadovat její uspokojení cestou veřejné nedobrovolné dražby; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k předmětu dražby i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby měl právní postavení dražebního věřitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 959/2016, ze dne 20. 7. 2016


18.10.2016 00:01

K porušování práva duševního vlastnictví na tržnici

Soudní dvůr vydal dne 7. července 2016 ve věci C-494/15 rozsudek, jímž odpověděl na položené předběžné otázky takto:

1. Článek 11 věta třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „prostředník, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví“ ve smyslu tohoto ustanovení, zahrnuje osobu, která má pronajatu tržnici a jednotlivá prodejní místa v této tržnici pozajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků výrobků chráněných ochrannými známkami.

2. Článek 11 věta třetí směrnice 2004/48 musí být vykládán v tom smyslu, že podmínky pro vydání soudního zákazu ve smyslu tohoto ustanovení vůči prostředníkovi, který poskytuje službu spočívající v pronajímání prodejních míst na tržnici, jsou totožné s podmínkami, které Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 12. července 2011, L´Oréal a další (C-324/09, EU:C:2011:474), a které platí v souvislosti se soudními zákazy, jež mohou být vydány vůči prostředníkům na on-line tržišti.

V odůvodnění k odpovědi na druhou otázku Soudní dvůr odkázal na závěry rozsudku ze dne 12. července 2011, L´Oréal a další, C-324/09, EU:C:2011:474. Připomněl, že v bodě 135 tohoto rozsudku konstatoval, že podrobná úprava vydávání soudních zákazů, kterou musí členské státy stanovit podle článku 11 věty třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (dále jen „Směrnice“), jako je úprava podmínek, které je třeba splnit, a postupu, kterým je třeba se řídit, spadá do vnitrostátního práva. Tato pravidla vnitrostátního práva musí být stanovena tak, aby bylo možné uskutečnit cíle Směrnice. Za tím účelem musí být soudní zákazy účinné a odrazující. Současně musí být spravedlivé a přiměřené. Nesmí tedy být nákladné a nesmí vytvářet překážky právně dovolenému obchodu. Po prostředníkovi nelze požadovat, aby nad svými zákazníky vykonával obecný a soustavný dohled. Prostředník naproti tomu může být donucen k přijetí opatření, která přispějí k zamezení dalšímu porušování stejného druhu a stejným obchodníkem. Soudní dvůr uzavřel, že soudní zákaz ve smyslu článku 11 věty třetí Směrnice smí být vydán pouze tehdy, zajišťuje-li spravedlivou rovnováhu mezi ochranou duševního vlastnictví a absencí překážek právně dovolenému obchodu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1184/2013, ze dne 28. 7. 2016


17.10.2016 00:01

Odpovědnost zadavatele veřejné soutěže za škodu

Zadavatel veřejné soutěže odpovídá za správnost a úplnost zadávací dokumentace, proto při jejím zpracování musí postupovat náležitě obezřetně a pečlivě. Za situace, kdy již při zveřejnění zadávací dokumentace existuje objektivní skutečnost, na niž formulované požadavky neberou zřetel, a uchazeči se účastní veřejné soutěže v dobré víře ve správnost dokumentace, podle jejíhož obsahu postupují, jedná se o pochybení na straně zadavatele. Jestliže podaná nabídka uchazeče splnila předpoklady zadávacího řízení a byla úplná, předčasným zrušením zadávacího řízení v důsledku pochybení zadavatele při zpracování zadávací dokumentace se veřejná soutěž nerealizovala a náklady uchazeče vynaložené na účast v ní se staly zbytečně vynaloženými a představují tak skutečnou škodu. Zjištění, zda by uchazeč byl vybrán jako vítěz a veřejnou zakázku skutečně získal, není přitom z hlediska příčinné souvislosti rozhodující.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1409/2015, ze dne 26. 7. 2016


04.10.2016 00:02

Uvedení nesprávné výše RPSN ve smlouvě o spotřebitelském úvěru

Informační povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu věřitel splní pouze úplným a správným uvedením všech údajů vyžadovaných zákonem. Uvede-li věřitel ve smlouvě o spotřebitelském úvěru některý ze zákonem vyžadovaných údajů nesprávně, ať už tak učiní z jakéhokoliv důvodu (např. omylem, v důsledku početní chyby apod.), svoji povinnost nesplní.

Jedním z údajů, které musí podle § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a přílohy č. 3 k tomuto zákonu pod sankcí uvedenou v § 8 téhož zákona smlouva o spotřebitelském úvěru obsahovat, je roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr. I tento údaj musí být ve smlouvě o úvěru uveden ve správné výši. Nelze tak přisvědčit závěru odvolacího soudu, podle kterého sankce stanovená v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru nenastane, je-li výše RPSN uvedena ve smlouvě chybně v neprospěch spotřebitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4838/2015, ze dne 12. 7. 2016


30.09.2016 00:02

ÚS: Určování výše výživného pro nezletilé děti

Pokud má být životní úroveň dítěte shodná s životní úrovní rodičů, měl by ji soud při určování výše výživného pro nezletilé děti z úřední povinnosti komplexně zjišťovat. Zákon výslovně ukládá soudu povinnost vycházet při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů nejen z fakticity příjmů povinného, resp. z reálných majetkových poměrů povinného, ale z potenciality příjmů povinného.

Mezi otázky, které by měl soud v této souvislosti řešit, spadá i otázka, zda vliv povinného ve společnosti s ručením omezeným, podíl na jejím fungování, příjem a benefity příznivě ovlivňující jeho životní úroveň, které pro něj z této společnosti plynou, případně by mohly plynout, povinný neuvádí či nesnižuje s vidinou ovlivnění výše vyživovací povinnosti.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1356/16, ze dne 12. 9. 2016


29.09.2016 00:01

Dohoda o ztrátě výhody splátek obsažená v notářském zápisu

O dohodu o ztrátě výhody splátek v režimu ustanovení § 565 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 se nejedná, zavázal-li se v notářském zápisu povinný zaplatit oprávněnému dluh ve splátkách s tím, že nezaplacením některé z nich ztrácí povinný výhodu splátek a stává se splatným celý dluh, neboť v takovém případě je notářský zápis vykonatelný okamžikem prodlení povinného se zaplacením některé ze splátek bez ohledu na to, zda byl oprávněným k zaplacení celého dluhu vyzván.

Uvedený závěr by platil i v případě, že by předmětná smlouva byla smlouvou spotřebitelskou. Ujednání o předčasném splacení závazku v případě prodlení dlužníka není v rozporu se zásadou ochrany spotřebitele.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 5266/2015, ze dne 1. 7. 2016


< strana 1 / 26 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články