// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

31.07.2018 00:01

Neplatnost veřejné dobrovolné dražby dle § 17 odst. 5 zák. o veřejných dražbách

Jedním z důvodů neplatnosti veřejné dobrovolné dražby je provedení této dražby, aniž by byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejných dražbách. Tyto podmínky spočívají mimo jiné v souhlasu osob oprávněných ze zákonných předkupních práv uvedených v tomto ustanovení s provedením dražby věcí, na nichž tato předkupní práva váznou, nebo - koná-li se dražba na návrh správce konkursní podstaty - v tom, že oprávněné osoby přes výzvu správce konkursní podstaty k využití jejich předkupního práva tohoto práva včas nevyužijí.

Nejsou-li tyto podmínky vyplývající z ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejných dražbách splněny, je dán důvod neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, aniž by bylo významné, zda jejich nedodržení způsobil (zavinil) dražebník, nebo navrhovatel dražby (správce konkursní podstaty, na jehož návrh se dražba konala).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 487/2018, ze dne 22. 5. 2018


30.07.2018 00:00

Definice pojmu „uvedení výrobny do provozu“ v cenovém rozhodnutí ERÚ

Energetický regulační úřad má pravomoc vydávat cenová rozhodnutí jakožto obecné normativní akty a kromě stanovení výše výkupních cen elektřiny může podle § 5 odst. 5 zákona o cenách stanovit další věcné podmínky.

Energetický regulační úřad nepřekročil zákonné zmocnění, pokud v cenových rozhodnutích č. 4/2009 a č. 2/2010 definoval pojem „uvedení výrobny do provozu“. Vymezení toho, co se rozumí pod pojmem „uvedení výrobny do provozu“, totiž nepředstavuje stanovení nové povinnosti subjektům práva, která by nevyplývala ze zákona o podpoře využití obnovitelných zdrojů.

Pokud tedy ERÚ v cenovém předpisu podmínil jeho aplikaci právě podmínkou spočívající v legálním dodávání (tj. na základě licence) elektřiny do distribuční sítě, čímž definoval pojem „uvedení výrobny do provozu“, nedopustil se žádného vybočení z mezí svého zákonného zmocnění, ani nezaložil subjektům práva novou povinnost v rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny základní práv a svobod, nýbrž pouze konkretizoval podmínky, za nichž se uplatní konkrétní výkupní ceny, a to v souladu se zákonem o cenách a se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. ERÚ v cenovém rozhodnutí žádné nové skutečnosti nedefinoval, pouze uvedl to, co vyplývá již ze zákona, tj. že podmínkami pro uplatnění výkupních cen elektřiny je její legální dodávání do distribuční sítě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, ze dne 9. 5. 2018


27.07.2018 00:05

ÚS: Realizace styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost

Pokud dojde k tomu, že rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, se odstěhuje do větší vzdálenosti z původního místa bydliště, obecné soudy nemohou ponechat tento aspekt stranou a musí jej zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti.

V zájmu rovnoměrného vyvážení překážek, spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost, považuje Ústavní soud za vhodné, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2996/17, ze dne 29. 5. 2018


20.07.2018 00:01

ÚS: Předběžné opatření o umístění dítěte v ústavním zařízení

Rozdělení rodiny v podobě oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná mírnější opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná. Jako mírnější opatření vystupující alternativně k prodloužení předběžného opatření, na jehož základě bylo dítě umístěno v ústavním zařízení (§ 460 odst. 1 ve spojení s § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních), může sloužit uplatnění některých z oprávnění, které zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, svěřuje orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Poukazuje-li rodič či dítě na konkrétní skutečnosti, ze kterých dovozuje, že místo prodloužení předběžného opatření, na jehož základě bylo dítě umístěno v ústavním zařízení, postačí využití některého z oprávnění orgánu sociálně-právních ochrany dětí, je povinností soudu se s touto argumentací vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí o dalším trvání předběžného opatření. Pokud tak soud neučiní, poruší právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1265/16, ze dne 19. 6. 2018


18.07.2018 00:00

Aplikace § 22 odst. 2 autorského zákona na přenos prostřednictvím družice

Ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona je možno vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení uvedený pojem „kabelový přenos“ lze zahrnout i přenos (sdělení veřejnosti) prostřednictvím družice.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3972/2017, ze dne 18. 4. 2018


16.07.2018 00:01

Pravomoc soudu ve věci porušení zákazu diskriminace u vojáků z povolání

I. Ve věcech služebního poměru vojáků z povolání vyplývajících z porušení práva na rovné zacházení nebo zákazu diskriminace, je-li vojákem požadován jiný nárok (jiné nároky) než náhrada škody (majetkové újmy), je podle ustanovení § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona dána pravomoc soudu.

II. Přijetí antidiskriminačního zákona znamenalo ukončení novelizací ostatních (zvláštních) právních předpisů upravujících rovné zacházení a zákaz diskriminace. Z tohoto důvodu zůstala současná právní úprava této problematiky v poměrech vojáků z povolání, obsažená v ustanoveních § 2 odst. 3 až 6 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, (ve srovnání s právní úpravou obsaženou v antidiskriminačním zákoně) v některých ohledech neúplná a zastaralá. Na straně jedné sice zvlášť upravuje ochranu vojáka před zneužíváním práv a povinností vyplývajících ze služebních vztahů k jeho újmě nebo k ponižování jeho důstojnosti a před postihem či znevýhodněním proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků vyplývajících ze služebního poměru (srov. § 2 odst. 4 a 6 zákona o vojácích z povolání), a také upravuje navíc určité diskriminační důvody (srov. § 2 odst. 3 zákona o vojácích z povolání), na straně druhé je však právo vojáka na rovné zacházení a zákaz diskriminace vymezeno neúplně a právní prostředky ochrany před diskriminací nedostatečně. Zákon o vojácích z povolání v ustanovení § 2 odst. 5 poskytuje vojákům prostředky právní ochrany pouze pro případ, že dojde ve služebním vztahu k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s vojáky nebo k nežádoucímu sexuálnímu chování při výkonu služby; diskriminace zde zmíněna není. Voják se přitom může domáhat jen toho, aby bylo upuštěno od tohoto jednání a aby byly odstraněny důsledky tohoto jednání; právo na přiměřené zadostiučinění a náhradu nemajetkové újmy mu zákon o vojácích z povolání nepřiznává. V tomto směru je proto třeba použít obecnou úpravu obsaženou v antidiskriminačním zákoně, neboť s ohledem na jeho snahu zajistit stejný standard pro všechny oběti nerovného zacházení a diskriminace bez ohledu na to, z jakého důvodu a v jakém z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 1 odst. 1 k diskriminaci došlo, není důvod k tomu, aby vojáci z povolání měli nižší míru ochrany než ostatní.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5948/2017, ze dne 24. 4. 2018


10.07.2018 00:00

K tzv. soudcovskému dotvoření práva

I. O soudcovské dotváření práva jde tehdy, když soudní rozhodnutí dospívá k řešení, které nemá oporu ani v nejširším možném jazykovém významu textu právního předpisu. Jinak řečeno, právní předpis obsahuje mezeru, která může být buď pravá, nebo nepravá (teleologická). Teleologická (nepravá) mezera v zákoně je dána neúplností explicitní zákonné úpravy, která se podává z rozporu mezi smyslem a účelem zákonné úpravy na straně jedné a jeho doslovného významu na straně druhé. Podle § 2 odst. 1 věty druhé a odst. 2 části věty za středníkem o. z. je rozhodující smysl příslušného ustanovení, nikoliv jeho jazykové vyjádření. Nepravá otevřená teleologická mezera pak je taková, kdy zákonný text vyjadřuje méně, než odpovídalo smyslu jeho regulace. Právní norma dopadá pouze na určitou skutkovou podstatu, a nikoliv na skutkovou podstatu jinou, a neexistuje přitom rozumný důvod, proč by se na tuto obdobnou skutkovou podstatu neměla použít. Jde o argumentaci podobností, přičemž platí, že kde je stejný smysl a účel, má být stejná úprava.

Základní legitimační důvody, které hovoří ve prospěch dotváření práva, jsou princip účelnosti, princip bezrozpornosti právního řádu, který úzce souvisí s principem rovnosti, resp. formální spravedlnosti. Občanský zákoník se k dotváření práva přihlásil jednak vyslovenou prioritou teleologických argumentů, a to i nad jazykovým výkladem v § 2 odst. 1 větě druhé a jednak v závěru druhého odstavce § 2, kde výslovně uvádí, že „nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.“ Dotváření práva je pak zcela věnován § 10 o. z.

II. Soud při posuzování možnosti použití argumentu a contrario či úvaze o soudcovském dotváření práva musí zvážit, zda případný interpretační závěr, získaný argumentem a contrario nezakládá bezdůvodnou diferenciaci, což by bylo v rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu a principem rovnosti. Tyto principy jsou legitimačním důvodem pro dotváření práva za pomoci argumentu a simili či a fortiori. Nejde o tvorbu práva, nýbrž o dotváření práva, kterým soudce „toliko“ domýšlí existující právní řád do důsledků, čímž soudce stále zůstává na půdě platného práva a jen vychází z presumpce racionálního zákonodárce. Toto dotváření práva je třeba odlišit od představy soudce rozporné s platným právem, jejíž realizace by byla možná pouze cestou změny zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 155/2018, ze dne 27. 3. 2018


09.07.2018 00:02

Kompenzabilita vzájemných pohledávek ze smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013

Pro posouzení způsobilosti pohledávky na zaplacení smluvní pokuty k započtení proti jiné peněžité pohledávce ze závazkového vztahu v případě, že obě pohledávky vznikly ze závazkového vztahu založeného smlouvou uzavřenou v době do 31. 12. 2013, je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový právní poměr. Kompenzabilita vzájemných pohledávek ze smlouvy uzavřené v režimu předchozí právní úpravy se řídí dosavadními právními předpisy bez ohledu na to, že právo na zaplacení smluvní pokuty porušením smluvní povinnosti vzniklo a kompenzační právní jednání bylo učiněno až v době po dni 31. 12. 2013.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, ze dne 18. 4. 2018


27.06.2018 00:00

Aplikace tiskového zákona na internetové zpravodajství II.

Ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (včetně institutu „odpovědi“ podle § 10 tiskového zákona). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2968/2017, ze dne 6. 3. 2018


25.06.2018 00:01

Aplikace tiskového zákona na internetové zpravodajství

Ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (vč. institutu „dodatečného sdělení“ dle § 11 tiskového zákona). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1870/2017, ze dne 21. 3. 2018


19.06.2018 00:02

Ke změně účelu nadačního fondu prostřednictvím § 3049 odst. 2 a 3 o.z.

I. Zakladatel nadačního fondu je v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 oprávněn měnit zakládací listinu nadačního fondu (i co do účelu) v rozsahu a způsobem, který si pro sebe v zakládací listině výslovně vyhradil, a to za (analogicky aplikovaných) podmínek stanovených pro změnu nadačních listin nadací. Za stejných podmínek je také oprávněn vyhradit si právo vydávat a měnit statut nadačního fondu, respektive právo jmenovat a odvolávat členy správní rady a revizora.

II. Umožňuje-li občanský zákoník (per analogiam k nadacím) zakladatelům nadačních fondů vzniklých v poměrech po 1. lednu 2014, aby si pro sebe v zakládací listině vyhradili právo měnit zakládací listinu (včetně účelu), jakož i právo vydávat a měnit statut nadačního fondu, respektive právo jmenovat a odvolávat členy správní rady a revizora, pak platí, že zakladatel nadačního fondu vzniklého před 1. lednem 2014 může postupem podle § 3049 odst. 2 a 3 o. z. upravit zakládací listinu tak, aby obsahovala uvedená oprávnění zakladatele.

Zakladatel si přitom může jediným projevem vůle jak vyhradit právo měnit nadační či zakládací listinu (s odkazem na § 3049 odst. 2 a 3 o. z.), tak (totožným právním jednáním) realizovat změnu nadační či zakládací listiny (a to i změnu účelu fundace).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3225/2016, ze dne 27. 3. 2018


19.06.2018 00:01

Předpoklady pro užití analogie („právní úprava nadačního fondu“)

I. Vedle tzv. otevřené mezery v zákoně je dalším předpokladem pro užití analogie podobnost s jiným − právem výslovně upraveným – případem; použití analogie se přitom nesmí příčit smyslu a účelu právní úpravy.

II. Z teleologického hlediska není důvodu, aby zakladatel nadace měl oprávnění vyhradit si pro sebe právo měnit nadační listinu (včetně účelu nadace) – jakož i právo vydávat a měnit statut nadace, respektive právo jmenovat a odvolávat členy správní rady a revizora – a zakladateli nadačního fondu takové právo ve vztahu k zakládací listině, statutu nadačního fondu a jmenování či odvolání členů správní rady a revizora nadačního fondu nesvědčilo. Takový stav se neslučuje s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu. Ve vztahu k nadačním fondům tedy existuje v zákoně tzv. otevřená nepravá (teleologická) mezera, kterou je třeba uzavřít pomocí analogie.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3225/2016, ze dne 27. 3. 2018


15.06.2018 00:03

ÚS: Zneužití práva na zastupování advokátem

Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. je posuzovat účelnost nákladů řízení, přičemž nesmí pouštět ze zřetele samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. Mezi případy, kdy nelze dovodit účelnost vynaložených nákladů řízení, spadá i zneužití práva na zastupování advokátem.

Obecně platí, že právnická osoba neztrácí právo na náhradu nákladů právního zastoupení jen proto, že je jejím statutárním orgánem, společníkem či konečným vlastníkem advokát. Na druhou stranu nelze vyloučit existenci případů, ve kterých se uvedená teze vzhledem ke specifickým okolnostem neuplatní. V tomto případě bylo třeba přihlédnout k množství žalob, které vedlejší účastník podával na ustáleném vzoru, jakož i k povaze jeho podnikání, které vykazovalo spíše znaky inkasní agentury, což vede k závěru, že by měl pro správu svých pohledávek, jež má převážně administrativní charakter, disponovat příslušným aparátem. Jestliže byl pak tento předpoklad obcházen tím způsobem, že se vedlejší účastník nechával právně zastoupit advokátem, jenž je nadto jeho vlastníkem, získává takový postup charakter zneužití práva na náhradu nákladů řízení, neboť účelově navyšuje náklady s vymáháním pohledávek spojené.

Rozhodnutí soudu, který nevěnuje náležitou pozornost opakovaným námitkám stěžovatele ohledně nezákonnosti přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku z důvodu neúčelnosti zastoupení a snahy o zneužití práva na zastoupení advokátem, navíc doloženou závěry jiných soudů ve srovnatelných rozhodnutích, včetně rozhodnutí Ústavního soudu, nelze považovat za řádně odůvodněné, a jako takové porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 585/17, ze dne 10. 4. 2018


14.06.2018 00:01

Rozhodná právní úprava v řízení o vyvlastnění

Vyvlastňovací úřad postupuje v řízení o žádostech o vyvlastnění, o nichž bylo řízení zahájeno přede dnem 1. 2. 2013 a do tohoto dne nebylo pravomocně skončeno, podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne 31. 1. 2013. Žádosti o vyvlastnění, o nichž bylo řízení zahájeno po 31. 1. 2013, projedná a rozhodne podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném ode dne 1. 2. 2013.

Je-li věc vyvlastnění projednávána soudem v občanském soudním řízení, postupuje soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne 31. 1. 2013, bylo-li řízení (podáním žaloby u soudu) zahájeno před 1. 2. 2013 a nebylo-li do tohoto dne pravomocně skončeno. Byla-li však žaloba ve věci vyvlastnění podána u soudu až po 31. 1. 2013, postupuje soud v řízení o ní podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném ode dne 1. 2. 2013, tedy ve znění zákona č. 405/2012 Sb. Okolnost, kdy bylo u vyvlastňovacího úřadu zahájeno řízení o žádosti o vyvlastnění, není z hlediska použití rozhodné právní úpravy v řízení u soudu ve věci vyvlastnění podle části páté občanského soudního řádu významná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5858/2017, ze dne 27. 3. 2018


25.05.2018 00:05

ÚS: Výše výživného a právo na svobodnou volbu povolání

Východiskem pro určení rozsahu výživného za situace, kdy tvrzená změna majetkových poměrů povinného neovlivnila jeho schopnost platit výživné v nadprůměrných částkách – a jde o to, jak vysoko „nad průměrem“, bude – musí být požadavek shodné životní úrovně dle § 915 o.z., odůvodněné potřeby oprávněných a současné majetkové poměry povinného. Z příjmů, kterých povinný nedosahuje, by soudy měly vyjít podpůrně, přičemž důsledná ústavně konformní aplikace § 913 odst. 2 o.z. vyžaduje, aby soudy řešily případnou kolizi se zásahem do práva na svobodnou volbu povolání zaručenou čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; stanovit výživné na základě příjmů, kterých povinný nedosahuje, mohou jen v případech, kdy to smysl a účel výživného vyžaduje a kdy je legitimní požadovat, aby si povinný našel „lepší“ zaměstnání (in concreto: příjem cca půl milionu korun českých čistého měsíčně). Ve výkonu práva dle čl. 26 odst. 1 Listiny by povinný neměl být omezován jen proto, aby si oprávnění zachovali značně nadstandardní životní úroveň, které dosahovali v minulosti díky dřívějším příjmům stěžovatele.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2324/17, ze dne 18. 4. 2018


25.05.2018 00:03

ÚS: Výkon rodičovských práv vazebně stíhaného rodiče

I. Vazba jako zajišťovací institut zajišťuje dosažení účelu trestního řízení podle § 1 odst. 1 trestního řádu, takže její uvalení musí sloužit k tomu, aby tento účel nebyl v rozporu s veřejným zájmem zmařen nebo aby jeho dosažení nebylo neodůvodněně ztíženo. V takovém případě nelze na rozdíl od výkonu trestu (§ 322 trestního řádu) uvažovat o odkladu výkonu vazby ani v případě námitky péče o nezletilé dítě (§ 28a zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění zákona č. 52/2004 Sb.).

II. Z čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny lze dovodit požadavek, aby veřejná moc při jinak přípustném zásahu do rodinného života a rodičovských práv přihlížela rovněž k tomu, že trestně stíhaný rodič nezletilého dítěte je součástí ústavně chráněného institutu rodiny, takže zásah do této jeho ústavní pozice, zejména do práva nebýt odloučen od svého dítěte, by měl být odůvodněn podle principu proporcionality.

III. V případě, kdy nelze uvalení vazby na rodiče nezletilého dítěte z legitimních důvodů nejen odložit, nýbrž ani nahradit jiným mírnějším prostředkem, nutno věc posoudit také z hlediska tzv. nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte ve spojení čl. 10 Ústavy České republiky. Jestliže obecné soudy tuto otázku pominou, poruší tím rovněž právo matky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2/18, ze dne 9. 5. 2018


23.05.2018 00:02

K povinnosti dokončit umělé oplodnění po smrti manžela

Poskytovatel, kterému bylo uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína, není povinen dokončit umělé oplodnění ze zárodečné buňky ženy a kryokonzervovaných spermií jejího zemřelého manžela.

Dokončit proces umělého oplodnění podle zákona o specifických lékařských službách je poskytovatel povinen jen v rámci léčby neplodného páru. Postup podle tohoto zákona je možný jen „inter vivos“ (mezi živými), a to navíc jen při „léčbě neplodnosti“. Po smrti muže tvořícího neplodný pár, již pojmově o neplodném páru nelze uvažovat, a nelze proto ani takový neplodný pár „léčit“.

Platná právní úprava, jak je stanovena v českém právním řádu, se s ohledem na judikaturní závěry Evropského soudu pro lidská práva nachází v prostoru pro uvážení států a námitky žalobkyně proto nelze uznat ani na podkladě čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud tak neshledává důvod k přijetí závěru o skutečném zásahu do práva na respektování soukromého života žalobkyně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4020/2017, ze dne 21. 2. 2018


15.05.2018 00:00

Zmeškání hmotněprávní prekluzivní lhůty pro popření otcovství

Není-li vyhověno návrhu jednoho z rodičů na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a je-li zároveň návrh na popření otcovství podán po uplynutí zákonem stanovené popěrné lhůty, nemůže soud postupovat jinak, než že takový návrh na popření otcovství zamítne, a to aniž by se dále zabýval konkrétními okolnostmi případu.

Takový postup přitom nelze považovat za rezignaci na zjišťování nejlepšího zájmu dítěte, neboť samotná právní úprava popírání otcovství je odrazem zákonodárcem provedeného vážení zájmu dítěte a zájem dítěte je dále též zjišťován při rozhodování o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Naopak pokud by se soud v řízení o popření otcovství zahájeném na návrh podaný po lhůtě a poté, co byl zamítnut návrh na prominutí zmeškání lhůty, zabýval věcnými námitkami matky ohledně nesouladu biologické, sociální a právní reality, byl by takový postup v rozporu se smyslem a účelem zákona a zejména pak v rozporu s jednoznačným zněním zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5903/2016, ze dne 31. 1. 2018


25.04.2018 00:03

ÚS: Zjišťování názoru dítěte ve sporu o volbu základní školy

K porušení práva na soudní ochranu jednoho z rodičů podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojde také tím, že obecný soud při posuzování nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nepřihlédne k právu dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být vyslyšeno v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 827/18, ze dne 10. 4. 2018


16.04.2018 00:02

Porušení poučovací povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie

I. Pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii lze podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

II. Neodpovídá-li sepsaný text smlouvy o půjčce skutečnému průběhu realizace půjčky, nelze právní služby advokáta (výkon advokacie) omezit jen na samotný sepis smlouvy a nevzít přitom v potaz případný nedostatek poučení o právních důsledcích okolnosti, že v rozporu s textem smlouvy nebyly peníze řádně předány a že na rozdíl od toho, co smlouva předpokládá, závazkový vztah dosud nevznikl a jeho vznik bude závislý na dalším postupu stran.

Sepsal-li tedy žalovaný advokát smlouvu o půjčce s vědomě nepravdivým údajem o již proběhnuvším předání peněz (bez ohledu, na čí popud se tak stalo), byl povinen klienta poučit, že smlouva o půjčce peněz dosud nevznikla a že vyžaduje předání peněz druhé straně smlouvy, aby věřiteli vznikl nárok na plnění od dlužníka, i když byl advokát pověřen pouze sepisem smlouvy o půjčce, kterou vyhotovil podle vůle klienta, a nebyl již pověřen, aby zajistil předání peněz dlužníku. Byl povinen vysvětlit klientovi rizika pro případ, že k předání peněz nedojde.

Účast advokáta při následném předání peněz mezi osobami, jejichž oprávnění jednat za účastníky smlouvy (zejména na straně přejímající) neověřil, je pak již spíše jakousi kumulovanou povinností, odvozující se od předchozích nedostatků v poskytované právní službě, byť by advokát nebyl klientem přímo pověřen k činnosti související s předáním peněz. Byl-li advokát následně přítomen předání peněz mezi osobami, které nebyly účastníky smlouvy, nýbrž deklarovaly své pověření k tomuto úkonu, bylo jeho povinností ověřit, zda je osoba přebírající peníze skutečně zmocněna k jednání zajišťujícímu vznik reálného kontraktu. V případě nedostatku zmocnění na straně přijímající osoby byl povinen na to upozornit klienta a dát mu možnost zvážit, zda hodlá podstoupit takové riziko, které se oproti stavu v době sepisu smlouvy stalo ještě reálnějším. Tedy i nečinnost žalovaného advokáta v tomto směru při peněžní transakci je nutno považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se klientovi zavázal v souvislosti s právní službou ohledně smlouvy o půjčce, a je třeba posoudit jeho řádné provedení ve smyslu § 24 a § 16 zákona o advokacii. Je nepochybné, že bezprostřední příčinou, proč reálný kontrakt nevznikl, bylo deliktní počínání ručitelky, která si peníze ponechala. Tato okolnost však sama o sobě nevylučuje odpovědnost žalovaného advokáta, který popsanými pochybeními neeliminoval právě takové nebezpečí, ač byl povinen ve prospěch svého klienta provést právní kroky vedoucí k dosažení zamýšleného právního účinku vzniku půjčky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 347/2016, ze dne 20. 12. 2017


< strana 1 / 29 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů