// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

18.10.2018 00:01

K výkladu bezúhonnosti podle zákona o advokacii

Bezúhonným může být jen takový uchazeč o zápis do seznamu advokátů, který svým dosavadním občanským a pracovním životem naplňuje předpoklad občanské a morální (mravní) zachovalosti. Za bezúhonného ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii lze považovat jen takového uchazeče, u něhož není zpochybněn předpoklad, že bude čestně a svědomitě plnit povinnosti advokáta.

Uvedený výklad bezúhonnosti opravňuje k analogické aplikaci ustanovení § 35 písm. d) zákona o advokacii na případy, kdy advokát vyškrtnutý ze seznamu advokátů „technickým opatřením představenstva České advokátní komory“ (§ 8 odst. 1 písm. c) zákona) se opětovně uchází o zapsání do seznamu a o umožnění složení slibu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3603/2017, ze dne 31. 7. 2018


10.10.2018 00:02

Odpovědnost realitní kanceláře za škodu způsobenou neplatností kupní smlouvy

Zákonná dikce neomezovala dopad ustanovení § 42 obč. zák. jen na účastníky smlouvy (viz velmi široká formulace „vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni…“), nýbrž mohla založit i odpovědnost osoby jiné, měla-li významný či rozhodující podíl na podobě neplatného úkonu.

Bylo-li zjištěno, že se žalovaná realitní kancelář zavázala kupujícímu i prodávající bytu zajistit též jakýsi „právní servis“, tj. zejména vypracovat příslušné smluvní dokumenty a zařídit vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak okolnost, že konkrétní provedení svěřila advokátovi jako tzv. použité osobě (§ 420 odst. 2 obč. zák.) na základě obecné mandátní smlouvy, musí vést k závěru, že je to ona, kdo odpovídá za škodu, pokud ji vyvolala právě neplatnost kupní smlouvy. Proto lze považovat za racionální a odůvodněné očekávání kupujícího, že se mu za sjednanou úplatu (provizi) dostane komplexních a bezvadných služeb souvisejících s koupí nemovitosti, zejména za situace, kdy realitní kancelář zajistila i sepsání smlouvy advokátem a jeho účast při jejím uzavírání a vkladu. Pak ovšem není důvodu spravedlivě po kupujícím požadovat, aby si ochranu svých práv „pojistil“ ještě jiným způsobem, např. si na své náklady zajistil další právní pomoc nebo vlastními silami ověřoval, zda na majetek prodávající není nařízena další exekuce či zda je smlouva sepsána řádně. Kupujícímu tak nelze přičítat k tíži důvěru v bedlivé počínání advokáta, jednajícího za realitní kancelář, o němž se důvodně domníval, že poskytuje právní služby na náležité odborné úrovni a bere zřetel na jeho oprávněné zájmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5007/2016, ze dne 28. 6. 2018


01.10.2018 00:02

K porušení povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie

Pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii lze podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

Odvolací soud zde nesplnění předpokladů odpovědnosti žalované advokátky za škodu dovodil ze závěru, že žalovaná byla pověřena pouze sepisem smlouvy a podáním návrhu na vklad vlastnického práva na katastr nemovitostí, přičemž odevzdáním smlouvy žalobkyni (aniž by byl návrh na vklad podán) došlo k faktickému ukončení právního zastoupení žalovanou a nebylo již její povinností poučovat žalobkyni o dalších možných postupech v realizaci smlouvy. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Pochybila-li žalovaná a v rozporu se smlouvou o právní pomoci nepodala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle sepsané darovací smlouvy, nelze tím mít její povinnost poskytnout právní službu za skončenou. V takovém případě mělo následovat nalezení reálného řešení, jak pochybení napravit a zajistit převod vlastnického práva na žalobkyni, k čemuž právní služba poskytnutá žalovanou měla vést. Bylo tedy její povinností, vzhledem ke znalosti právní problematiky, poučit žalobkyni jako klientku, že uzavřenou darovací smlouvu může uplatnit v dědickém řízení. Neučinila-li tak, respektive poučila-li ji chybně, je nutno i tento její postup považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se žalobkyni zavázala v souvislosti s právní službou ohledně darovací smlouvy.

Jestliže žalobkyně následně uzavřela v rámci probíhajícího dědického řízení dohodu s ostatními dědici, v důsledku které nenabyla ¼ nemovitosti, kterou měla nabýt podle darovací smlouvy, nevylučuje tato okolnost odpovědnost žalované podle § 24 zákona o advokacii, jestliže žalovaná nedostatečným, resp. chybným poučením žalobkyně nezabránila vzniku škody. Závěr odvolacího soudu o neexistenci povinnosti poučit žalobkyni o možnostech nápravy pochybení žalované a o přetržení příčinné souvislosti tak není správný a je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce přetržení příčinné souvislosti dovolací soud uvádí, že okolnost, jež přerušuje příčinnou souvislost, musí působit jako samostatná příčina vzniku téže újmy a musí být způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením původní příčiny. V projednávané věci nepodání návrhu na vklad zůstalo prvotní příčinou, bez níž by ke škodě nedošlo a bez níž by ani nepřicházela do úvahy dědická dohoda v podobě, jak ji žalobkyně uzavřela. K prvotní příčině přistoupila okolnost další (chybné poučení klientky advokátkou) a obě dohromady znamenaly vznik škody. Uzavření dědické dohody nebylo samostatnou příčinou vzniku újmy, a tuto okolnost tak nelze považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, ze dne 20. 6. 2018


26.09.2018 00:02

Výkon funkce člena statutárního orgánu v pracovněprávním poměru od 1. 1. 2014

I. Závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 ohledně možnosti podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou režimu zákoníku práce se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to nejen pro vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací, ale (neurčuje-li zvláštní právní úprava jinak) taktéž pro vztah mezi členem statutárního orgánu ostatních právnických osob a těmito právnickými osobami.

II. Brání-li smysl a účel právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou tomu, aby se od nich strany svým ujednáním odchýlily, prosadí se tyto právní normy při regulaci tohoto vztahu bez ohledu na to, zda si strany sjednaly pro svůj vztah režim zákoníku práce a zda případně některá ustanovení zákoníku práce upravují danou otázku odchylně.

Jinak řečeno, ujednáním, podle něhož se jejich vztah má řídit zákoníkem práce, učiní právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu pravidla obsažená v zákoníku práce (jež by bez takového ujednání vztah mezi nimi neregulovala) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce. Tato pravidla se stávají pravidly smluvními, přičemž u každého z těchto pravidel je nutné zvažovat, zda je lze na vztah mezi právnickou osobou a členem statutárního orgánu (při výkonu jeho funkce) pojmově aplikovat a zda jeho aplikaci (jakožto smluvního ujednání) nebrání kogentní právní norma upravující tento vztah.

III. Zákonná úprava neomezuje obecně prospěšnou společnost a jejího ředitele v tom, jaký právní režim si pro svůj vztah zvolí, mohou si tudíž pro svůj vztah sjednat i režim zákoníku práce. Takové ujednání z jejich vztahu však neučiní vztah pracovněprávní, ředitel se nestane zaměstnancem a společnost zaměstnavatelem.

Pravidla obsažená v zákoníku práce neregulují vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou jakožto pravidla zákonná, ale jakožto pravidla smluvní (na vztah se vztahují nikoliv ex lege, ale jen proto, že si to strany ujednaly). To, zda jejich aplikaci nebrání kogentní právní normy regulující vztah člena statutárního orgánu a právnické osoby, je nutné posuzovat stejně, jako kdyby si strany tato pravidla ujednaly výslovně (tedy jako kdyby do své smlouvy o výkonu funkce „opsaly“ text zákoníku práce).

Ustanovení § 9a odst. 4 in fine a § 10 odst. 5 věty třetí zákona o obecně prospěšných společnostech se prosadí vždy bez ohledu na to, zda si ředitel a společnost sjednali pro svůj vztah režim zákoníku práce, neboť ujednání o podřízení zákoníku práce bude v rozsahu, v němž odkazuje na § 257 odst. 2 zákoníku práce, neplatné pro rozpor s těmito ustanoveními zákona o obecně prospěšných společnostech.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, ze dne 28. 6. 2018


21.09.2018 00:06

ÚS: Splnění kritérií pro svěření do střídavé péče jako vodítko

I. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž jsou jím především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv.

II. Splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je jen vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. K těmto okolnostem třeba řadit i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Skutečnost, že nařízení střídavé péče může v praxi vést k stabilizaci těchto vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, však neznamená, že z tohoto důvodu musí být střídavá péče nařízena. Jestliže obecné soudy takovému požadavku nevyhoví a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

III. Povinností kolizního opatrovníka je v souladu s nejlepšími zájmy dítěte hájit práva nezletilých v řízení před Ústavním soudem, jak to plyne ze zvláštního předpisu [zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“)]. Proto jeho postavení v řízení před Ústavním soudem není postavením vedlejšího účastníka, který chrání podle své úvahy vlastní zájmy, a je oprávněn se svého vedlejšího účastenství vzdát. Kompetence (v tomto postavení v podobě povinnosti) kolizního opatrovníka (nikoli právo jako v případě právnické osoby) je zastupovat se znalostí osobních poměrů zájmy nezletilého, který je právě tímto (vedlejším) účastníkem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 773/18, ze dne 31. 8. 2018


21.09.2018 00:05

ÚS: Nesvěření nezletilých do střídavé péče

Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1286/18, ze dne 31. 8. 2018


14.09.2018 00:05

ÚS: Odpovědnost advokáta za předložení nepravdivých důkazů

Pokud se jednotlivec rozhodne, že nebude před soudy uvádět vědomě nepravdivé či zavádějící informace ani předkládat takové důkazy, jeho jednání podléhá ochraně podle čl. 2 odst. 3 Listiny (právo jednotlivce na svobodné jednání). Za takové jednání nemohou soudy jednotlivce sankcionovat ani jakkoliv zhoršovat jeho právní postavení, protože zákon takové negativní důsledky nestanoví ani nemůže stanovit.

Rozhodnutí klienta, že se nebude řídit pokyny advokáta a nebude se podílet na předkládání nepravdivých důkazů soudům, je ústavně chráněným projevem práva tohoto jednotlivce na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy. Pokud to advokát přesto učiní, nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost, nemůže jít ve sporu mezi klientem a advokátem k tíži klienta.

Soudy se musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Pokud soudy ignorují argument vznesený účastníkem řízení, který je klíčový pro výsledek řízení, vždy tím poruší základní právo jednotlivce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudu vypořádat se s argumenty účastníka řízení způsobem, který odpovídá míře jejich závažnosti, přičemž tato povinnost dopadá i na Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům uplatněným účastníkem řízení a nijak na ně nereaguje, poruší tím jeho právo na spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 644/18, ze dne 17. 8. 2018


21.08.2018 00:01

Vznik členství v občanském sdružení na základě právní události

K členství v občanském sdružení ani k účasti na jeho činnosti nesmí být nikdo nucen. Nevyhnutelnou podmínkou vzniku členství v občanském sdružení podle zák. č. 83/1990 Sb. tak bylo, aby uchazeč projevil vůli, která směřuje ke vzniku jeho členství ve sdružení, a to způsobem předvídaným zákonem či stanovami.

Je pojmově vyloučeno, aby ujednání stanov spojovalo vznik členství pouze s mimovolní právní skutečností (právní událostí), či aby ujednání stanov určovalo, že členství v občanském sdružení sice vzniká v důsledku volního projevu domnělého uchazeče, avšak projevu, kterým jednající nesměřoval ke vzniku členství. Taková ujednání by svým obsahem odporovala zákonu, resp. jeho účelu, a byla by absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.).

Spojují-li posuzované stanovy vznik členství (bez dalšího) již jen s tím, že určitá osoba se stane zaměstnancem, výzkumným pracovníkem či (jen) spolupracovníkem sdružení a že bude zapsána do aktuálního seznamu členů, který je uložen v sekretariátu sdružení, jsou v rozsahu tohoto ustanovení absolutně neplatné. Je tomu tak proto, že vznik členství spojují výlučně s projevem vůle, který ke vzniku členství sám o sobě nesměřuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2721/2016, ze dne 30. 5. 2018


31.07.2018 00:01

Neplatnost veřejné dobrovolné dražby dle § 17 odst. 5 zák. o veřejných dražbách

Jedním z důvodů neplatnosti veřejné dobrovolné dražby je provedení této dražby, aniž by byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejných dražbách. Tyto podmínky spočívají mimo jiné v souhlasu osob oprávněných ze zákonných předkupních práv uvedených v tomto ustanovení s provedením dražby věcí, na nichž tato předkupní práva váznou, nebo - koná-li se dražba na návrh správce konkursní podstaty - v tom, že oprávněné osoby přes výzvu správce konkursní podstaty k využití jejich předkupního práva tohoto práva včas nevyužijí.

Nejsou-li tyto podmínky vyplývající z ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejných dražbách splněny, je dán důvod neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, aniž by bylo významné, zda jejich nedodržení způsobil (zavinil) dražebník, nebo navrhovatel dražby (správce konkursní podstaty, na jehož návrh se dražba konala).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 487/2018, ze dne 22. 5. 2018


30.07.2018 00:00

Definice pojmu „uvedení výrobny do provozu“ v cenovém rozhodnutí ERÚ

Energetický regulační úřad má pravomoc vydávat cenová rozhodnutí jakožto obecné normativní akty a kromě stanovení výše výkupních cen elektřiny může podle § 5 odst. 5 zákona o cenách stanovit další věcné podmínky.

Energetický regulační úřad nepřekročil zákonné zmocnění, pokud v cenových rozhodnutích č. 4/2009 a č. 2/2010 definoval pojem „uvedení výrobny do provozu“. Vymezení toho, co se rozumí pod pojmem „uvedení výrobny do provozu“, totiž nepředstavuje stanovení nové povinnosti subjektům práva, která by nevyplývala ze zákona o podpoře využití obnovitelných zdrojů.

Pokud tedy ERÚ v cenovém předpisu podmínil jeho aplikaci právě podmínkou spočívající v legálním dodávání (tj. na základě licence) elektřiny do distribuční sítě, čímž definoval pojem „uvedení výrobny do provozu“, nedopustil se žádného vybočení z mezí svého zákonného zmocnění, ani nezaložil subjektům práva novou povinnost v rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny základní práv a svobod, nýbrž pouze konkretizoval podmínky, za nichž se uplatní konkrétní výkupní ceny, a to v souladu se zákonem o cenách a se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. ERÚ v cenovém rozhodnutí žádné nové skutečnosti nedefinoval, pouze uvedl to, co vyplývá již ze zákona, tj. že podmínkami pro uplatnění výkupních cen elektřiny je její legální dodávání do distribuční sítě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, ze dne 9. 5. 2018


27.07.2018 00:05

ÚS: Realizace styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost

Pokud dojde k tomu, že rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, se odstěhuje do větší vzdálenosti z původního místa bydliště, obecné soudy nemohou ponechat tento aspekt stranou a musí jej zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti.

V zájmu rovnoměrného vyvážení překážek, spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost, považuje Ústavní soud za vhodné, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2996/17, ze dne 29. 5. 2018


20.07.2018 00:01

ÚS: Předběžné opatření o umístění dítěte v ústavním zařízení

Rozdělení rodiny v podobě oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná mírnější opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná. Jako mírnější opatření vystupující alternativně k prodloužení předběžného opatření, na jehož základě bylo dítě umístěno v ústavním zařízení (§ 460 odst. 1 ve spojení s § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních), může sloužit uplatnění některých z oprávnění, které zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, svěřuje orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Poukazuje-li rodič či dítě na konkrétní skutečnosti, ze kterých dovozuje, že místo prodloužení předběžného opatření, na jehož základě bylo dítě umístěno v ústavním zařízení, postačí využití některého z oprávnění orgánu sociálně-právních ochrany dětí, je povinností soudu se s touto argumentací vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí o dalším trvání předběžného opatření. Pokud tak soud neučiní, poruší právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1265/16, ze dne 19. 6. 2018


18.07.2018 00:00

Aplikace § 22 odst. 2 autorského zákona na přenos prostřednictvím družice

Ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona je možno vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení uvedený pojem „kabelový přenos“ lze zahrnout i přenos (sdělení veřejnosti) prostřednictvím družice.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3972/2017, ze dne 18. 4. 2018


16.07.2018 00:01

Pravomoc soudu ve věci porušení zákazu diskriminace u vojáků z povolání

I. Ve věcech služebního poměru vojáků z povolání vyplývajících z porušení práva na rovné zacházení nebo zákazu diskriminace, je-li vojákem požadován jiný nárok (jiné nároky) než náhrada škody (majetkové újmy), je podle ustanovení § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona dána pravomoc soudu.

II. Přijetí antidiskriminačního zákona znamenalo ukončení novelizací ostatních (zvláštních) právních předpisů upravujících rovné zacházení a zákaz diskriminace. Z tohoto důvodu zůstala současná právní úprava této problematiky v poměrech vojáků z povolání, obsažená v ustanoveních § 2 odst. 3 až 6 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, (ve srovnání s právní úpravou obsaženou v antidiskriminačním zákoně) v některých ohledech neúplná a zastaralá. Na straně jedné sice zvlášť upravuje ochranu vojáka před zneužíváním práv a povinností vyplývajících ze služebních vztahů k jeho újmě nebo k ponižování jeho důstojnosti a před postihem či znevýhodněním proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků vyplývajících ze služebního poměru (srov. § 2 odst. 4 a 6 zákona o vojácích z povolání), a také upravuje navíc určité diskriminační důvody (srov. § 2 odst. 3 zákona o vojácích z povolání), na straně druhé je však právo vojáka na rovné zacházení a zákaz diskriminace vymezeno neúplně a právní prostředky ochrany před diskriminací nedostatečně. Zákon o vojácích z povolání v ustanovení § 2 odst. 5 poskytuje vojákům prostředky právní ochrany pouze pro případ, že dojde ve služebním vztahu k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s vojáky nebo k nežádoucímu sexuálnímu chování při výkonu služby; diskriminace zde zmíněna není. Voják se přitom může domáhat jen toho, aby bylo upuštěno od tohoto jednání a aby byly odstraněny důsledky tohoto jednání; právo na přiměřené zadostiučinění a náhradu nemajetkové újmy mu zákon o vojácích z povolání nepřiznává. V tomto směru je proto třeba použít obecnou úpravu obsaženou v antidiskriminačním zákoně, neboť s ohledem na jeho snahu zajistit stejný standard pro všechny oběti nerovného zacházení a diskriminace bez ohledu na to, z jakého důvodu a v jakém z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 1 odst. 1 k diskriminaci došlo, není důvod k tomu, aby vojáci z povolání měli nižší míru ochrany než ostatní.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5948/2017, ze dne 24. 4. 2018


10.07.2018 00:00

K tzv. soudcovskému dotvoření práva

I. O soudcovské dotváření práva jde tehdy, když soudní rozhodnutí dospívá k řešení, které nemá oporu ani v nejširším možném jazykovém významu textu právního předpisu. Jinak řečeno, právní předpis obsahuje mezeru, která může být buď pravá, nebo nepravá (teleologická). Teleologická (nepravá) mezera v zákoně je dána neúplností explicitní zákonné úpravy, která se podává z rozporu mezi smyslem a účelem zákonné úpravy na straně jedné a jeho doslovného významu na straně druhé. Podle § 2 odst. 1 věty druhé a odst. 2 části věty za středníkem o. z. je rozhodující smysl příslušného ustanovení, nikoliv jeho jazykové vyjádření. Nepravá otevřená teleologická mezera pak je taková, kdy zákonný text vyjadřuje méně, než odpovídalo smyslu jeho regulace. Právní norma dopadá pouze na určitou skutkovou podstatu, a nikoliv na skutkovou podstatu jinou, a neexistuje přitom rozumný důvod, proč by se na tuto obdobnou skutkovou podstatu neměla použít. Jde o argumentaci podobností, přičemž platí, že kde je stejný smysl a účel, má být stejná úprava.

Základní legitimační důvody, které hovoří ve prospěch dotváření práva, jsou princip účelnosti, princip bezrozpornosti právního řádu, který úzce souvisí s principem rovnosti, resp. formální spravedlnosti. Občanský zákoník se k dotváření práva přihlásil jednak vyslovenou prioritou teleologických argumentů, a to i nad jazykovým výkladem v § 2 odst. 1 větě druhé a jednak v závěru druhého odstavce § 2, kde výslovně uvádí, že „nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.“ Dotváření práva je pak zcela věnován § 10 o. z.

II. Soud při posuzování možnosti použití argumentu a contrario či úvaze o soudcovském dotváření práva musí zvážit, zda případný interpretační závěr, získaný argumentem a contrario nezakládá bezdůvodnou diferenciaci, což by bylo v rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu a principem rovnosti. Tyto principy jsou legitimačním důvodem pro dotváření práva za pomoci argumentu a simili či a fortiori. Nejde o tvorbu práva, nýbrž o dotváření práva, kterým soudce „toliko“ domýšlí existující právní řád do důsledků, čímž soudce stále zůstává na půdě platného práva a jen vychází z presumpce racionálního zákonodárce. Toto dotváření práva je třeba odlišit od představy soudce rozporné s platným právem, jejíž realizace by byla možná pouze cestou změny zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 155/2018, ze dne 27. 3. 2018


09.07.2018 00:02

Kompenzabilita vzájemných pohledávek ze smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013

Pro posouzení způsobilosti pohledávky na zaplacení smluvní pokuty k započtení proti jiné peněžité pohledávce ze závazkového vztahu v případě, že obě pohledávky vznikly ze závazkového vztahu založeného smlouvou uzavřenou v době do 31. 12. 2013, je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový právní poměr. Kompenzabilita vzájemných pohledávek ze smlouvy uzavřené v režimu předchozí právní úpravy se řídí dosavadními právními předpisy bez ohledu na to, že právo na zaplacení smluvní pokuty porušením smluvní povinnosti vzniklo a kompenzační právní jednání bylo učiněno až v době po dni 31. 12. 2013.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, ze dne 18. 4. 2018


27.06.2018 00:00

Aplikace tiskového zákona na internetové zpravodajství II.

Ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (včetně institutu „odpovědi“ podle § 10 tiskového zákona). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2968/2017, ze dne 6. 3. 2018


25.06.2018 00:01

Aplikace tiskového zákona na internetové zpravodajství

Ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (vč. institutu „dodatečného sdělení“ dle § 11 tiskového zákona). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1870/2017, ze dne 21. 3. 2018


19.06.2018 00:02

Ke změně účelu nadačního fondu prostřednictvím § 3049 odst. 2 a 3 o.z.

I. Zakladatel nadačního fondu je v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 oprávněn měnit zakládací listinu nadačního fondu (i co do účelu) v rozsahu a způsobem, který si pro sebe v zakládací listině výslovně vyhradil, a to za (analogicky aplikovaných) podmínek stanovených pro změnu nadačních listin nadací. Za stejných podmínek je také oprávněn vyhradit si právo vydávat a měnit statut nadačního fondu, respektive právo jmenovat a odvolávat členy správní rady a revizora.

II. Umožňuje-li občanský zákoník (per analogiam k nadacím) zakladatelům nadačních fondů vzniklých v poměrech po 1. lednu 2014, aby si pro sebe v zakládací listině vyhradili právo měnit zakládací listinu (včetně účelu), jakož i právo vydávat a měnit statut nadačního fondu, respektive právo jmenovat a odvolávat členy správní rady a revizora, pak platí, že zakladatel nadačního fondu vzniklého před 1. lednem 2014 může postupem podle § 3049 odst. 2 a 3 o. z. upravit zakládací listinu tak, aby obsahovala uvedená oprávnění zakladatele.

Zakladatel si přitom může jediným projevem vůle jak vyhradit právo měnit nadační či zakládací listinu (s odkazem na § 3049 odst. 2 a 3 o. z.), tak (totožným právním jednáním) realizovat změnu nadační či zakládací listiny (a to i změnu účelu fundace).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3225/2016, ze dne 27. 3. 2018


19.06.2018 00:01

Předpoklady pro užití analogie („právní úprava nadačního fondu“)

I. Vedle tzv. otevřené mezery v zákoně je dalším předpokladem pro užití analogie podobnost s jiným − právem výslovně upraveným – případem; použití analogie se přitom nesmí příčit smyslu a účelu právní úpravy.

II. Z teleologického hlediska není důvodu, aby zakladatel nadace měl oprávnění vyhradit si pro sebe právo měnit nadační listinu (včetně účelu nadace) – jakož i právo vydávat a měnit statut nadace, respektive právo jmenovat a odvolávat členy správní rady a revizora – a zakladateli nadačního fondu takové právo ve vztahu k zakládací listině, statutu nadačního fondu a jmenování či odvolání členů správní rady a revizora nadačního fondu nesvědčilo. Takový stav se neslučuje s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu. Ve vztahu k nadačním fondům tedy existuje v zákoně tzv. otevřená nepravá (teleologická) mezera, kterou je třeba uzavřít pomocí analogie.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3225/2016, ze dne 27. 3. 2018


< strana 1 / 29 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů