// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

18.10.2017 00:00

Vyměření daně po skončení vytýkacího řízení bez vydání platebního výměru

Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 3244/09 zvrátil dosavadní názor Nejvyššího správního soudu o tom, že zahájení vytýkacího řízení představuje absolutní překážku pro možnost aplikace § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků za situace, kdy vytýkací řízení neskončilo zákonem předpokládaným způsobem, tedy vyměřením daně. Ústavní soud měl naopak za to, že v případě, kdy nedošlo z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně k uzavření vytýkacího řízení, tedy nedošlo k pravomocnému vyměření daně, nemůže jít tato skutečnost k tíži daňovému subjektu. Dále Ústavní soud uvedl, že z textu ustanovení § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků není „pojmově vyloučeno aplikovat je také na situaci, kdy ve věci bylo zahájeno vytýkací řízení, ve kterém však z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně daň nebyla pravomocně vyměřena. V takovém případě totiž také není dána existence daně vyměřené odchylně od daně uvedené v daňovém přiznání. Jinými slovy, pokud vytýkací řízení neskončilo zákonem předpokládaným a žádoucím způsobem, tedy stanovením daňové povinnosti, a to z toho důvodu, že uplynula prekluzivní lhůta k vyměření daně, pak je nastolena situace, jako by toto vytýkací řízení vůbec neproběhlo, neboť nemá žádné zákonné účinky na daňovou povinnost daňového subjektu. Nic tak nebrání tomu, použít za dané procesní situace ustanovení § 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ostatně jiný způsob vyměření daňové povinnosti zákon v takovém případě ani neumožňuje.“

Odvolací soud proto pochybil, jestliže nereflektoval naznačený judikatorní vývoj a nevzal v úvahu, že pokud vytýkací řízení neskončilo vydáním platebního výměru, v důsledku čehož nebyla vyměřena daň odchylná od daně uvedené v daňovém přiznání, je třeba postupovat podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a vyměřit daň v té výši, ve které byla tvrzena v daňovém přiznání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2405/2015, ze dne 25. 7. 2017


19.09.2017 00:02

Přístup k informacím obsaženým v účtu pojištěnce

Názor, že údaje, které jsou součástí účtu pojištěnce (tj. údaje o výdajích a platbách), mají povahu zdravotnické dokumentace (tj. v zásadě údajů o pacientovi, jeho zdravotním stavu a poskytnutých zdravotních službách), nemá oporu v zákoně. Mylná je též z tohoto názoru plynoucí úvaha, že na přístup osob blízkých k informacím obsaženým v účtu pojištěnce je třeba analogicky aplikovat úpravu týkající se oprávnění osob blízkých pacientovi nahlížet do jeho zdravotnické dokumentace.

Stanoví-li zákon o veřejném zdravotním pojištění zcela jednoznačné podmínky, za nichž žalovaná může, resp. je povinna poskytnout informace obsažené v osobním účtu pojištěnce, a vymezuje-li konkrétní osoby, jimž může údaje z tohoto účtu poskytnout, nelze z jiného právního předpisu dovozovat oprávnění žádat výpis z účtu pro další osoby. Závěr odvolacího soudu, že analogické použití jiné právní normy není v daném případě možné, je tudíž správný. Osobou, které může být podle výslovného znění § 43 odst. 2, věty druhé zákona o veřejném zdravotním pojištění výpis z účtu pojištěnce poskytnut, je pojištěnec, výjimečně (se souhlasem pojištěnce či jeho zástupců) jeho ošetřující lékař, nikoli však osoba pojištěnci blízká.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3709/2016, ze dne 20. 6. 2017


15.09.2017 00:03

ÚS: Zohlednění zájmu dítěte při ukládání trestu rodiči

I. Atributem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je řádně vyložená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace práva obecným soudem. Evropský soud pro lidská práva sice v zásadě připouští, že soud rozhodující o opravném prostředku může pojmout odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí, či jinak. Na druhou stranu ale musí být patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance. Nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího i dovolacího soudu, ve kterých nebyly dostatečně zohledněny všechny okolnosti případu, jsou základem pro výjimečné oprávnění Ústavního soudu k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

II. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování, Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje. Podle autoritativního výkladu Výboru pro práva dítěte platí, že: „vždy, když je činěno rozhodnutí s dopadem na konkrétní dítě, musí rozhodovací proces zahrnovat posouzení možného dopadu (negativního nebo pozitivního) rozhodnutí na dotčené dítě. Z odůvodnění rozhodnutí musí být patrné, že [nejlepší zájem dítěte] byl vzat v potaz.“.

III. Podle čl. 9 Úmluvy o právech dítěte platí: „(1) Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. (2) V jakémkoli řízení podle odstavce 1 se poskytuje všem dotčeným stranám možnost zúčastnit se řízení a sdělit svoje stanoviska. (3) Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. (…).“ V roce 2011 vydal Výbor pro práva dítěte v návaznosti na citovaný čl. 9 Úmluvy o právech dítěte doporučení o právech dětí uvězněných osob. Uvedl v něm: „Výbor zdůrazňuje, že by při ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí.“.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2027/17, ze dne 7. 8. 2017


08.09.2017 00:07

ÚS: Určení skutečného příjmu pro účely stanovení výživného

Základ daně, který je rozhodný pro daňové účely, nepředstavuje nutně reálný rozdíl mezi příjmy a skutečně vynaloženými výdaji, z něhož je třeba vycházet pro účely stanovení výživného. Nikoliv každý výdaj rodiče, který zákon o dani z příjmu uznává jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů, je pro rodiče z hlediska jeho podnikání nezbytný do té míry, že by po něm nebylo možno důvodně požadovat, aby z něj přednostně splnil svou vyživovací povinnost.

Proto je v zájmu řádného zjištění skutkového stavu nutno vést dokazování takovým způsobem, aby byl prokázán skutečný příjem povinného, z něhož lze spravedlivě požadovat placení výživného, nikoliv jen příjem vykázaný podle daňových a účetních předpisů. Porušení zásady vyhledávací v občanském soudním řízení odvolacím soudem vytvořilo reálnou překážku dosažení účelu tohoto řízení podle § 697 odst. 1 občanského zákoníku a ve svém důsledku vedlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3094/16 ze dne 8. 8. 2017


08.09.2017 00:01

ÚS: Styk rodiče ve výkonu trestu s nezletilými dětmi

Úkolem obecných soudů je, aby při zohlednění všech podstatných okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi.

V případě, že se jeden z rodičů nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, musí soud vzít v úvahu z této skutečnosti vyplývající omezení. Samotný výkon trestu odnětí svobody by však a priori neměl být považován za důvod upřít rodiči ve výkonu trestu přímý styk s nezletilým dítětem. Tím spíš by neměl být rodiči ve výkonu trestu odnětí svobody bez dalšího upírán alespoň nepřímý styk s dítětem, který může přímý styk s ohledem na jeho případnou nevhodnost v konkrétním případě buď dočasně nahradit či vhodně doplnit. Především je však nezbytné, aby se obecné soudy vždy zabývaly možnostmi přímého i nepřímého styku s přihlédnutím ke specifickým okolnostem každého případu a aby svůj závěr v tomto směru také řádně zdůvodnily, a to s odkazem na relevantní důvody a nikoliv pouze pomocí obecného konstatování, že návštěva ve vězení by pro nezletilé dítě mohla představovat trauma (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 úmluvy).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 22/17, ze dne 8. 8. 2017


28.08.2017 00:01

Konkurence přihlášek uchazečů o členství v mysliveckém spolku

Přednostní právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, jemuž je pronajata honitba, a jemu korespondující povinnost mysliveckého spolku preferovat přihlášku takového uchazeče se aktivují výhradně tehdy, usilují-li o členství – v konkurenci s vlastníky (či nájemci) honebních pozemků – současně osoby, jimž právo přednosti nesvědčí. Přihlášky si konkurují zejména tehdy, je-li později uplatněná přihláška podána před tím, než dojde k rozhodnutí o dřívější přihlášce; užití § 32 odst. 6 zákona o myslivosti však nelze omezit pouze na tyto případy. Souvztažnost jednotlivých přihlášek je třeba posuzovat komplexněji.

Uchází-li se osoba s přednostním právem na přijetí opakovaně o členství v mysliveckém spolku za situace, kdy byly v čase mezi uplatněním jednotlivých přihlášek přijaty osoby, kterým přednostní právo nesvědčilo, dopadá na později uplatněnou přihlášku vlastníka (či nájemce) honebního pozemku úprava § 32 odst. 6 zákona o myslivosti. Je tomu tak proto, že později uplatněná přihláška fakticky konkuruje přihláškám osob, které byly do mysliveckého spolku přijaty v mezidobí. Výklad, podle něhož musí být konkurence uchazečů posuzována toliko k okamžiku, v němž je později podaná přihláška uplatněna, tak není správný.

Uchází-li se však vlastník (či nájemce) honebního pozemku o členství v mysliveckém spolku poprvé (byť poté, kdy byla v minulosti přijata osoba, která nebyla vlastníkem či nájemcem honebního pozemku), ke konkurenci přihlášek v důsledku této skutečnosti nedochází.

K přijetí vlastníka (či nájemce) honebního pozemku navíc nemusí postačovat ani sama konkurence přihlášek, a to například tehdy, byla-li přihláška vlastníka (či nájemce) honebního pozemku zamítnuta proto, že ve zkušební době neplnil členské povinnosti. Za těchto okolností se obdobně uplatní závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2123/2013 a při opětovném ucházení se o členství v mysliveckém spolku se přednostní právo dříve nepřijatého vlastníka (či nájemce) honebního pozemku neprosadí (a to i kdyby jeho opakovaná přihláška konkurovala přihláškám dříve přijatých osob).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 484/2017, ze dne 31. 5. 2017


25.08.2017 00:01

ÚS: Znovu k otázce plného odškodnění klientů zkrachovalé CK

Upřednostnění takového výkladu rozhodných ustanovení zákona č. 159/1999 Sb., který nerespektuje mezinárodní závazky České republiky plynoucí z jejího členství v Evropské unii a vede k připuštění možnosti poměrně snížit výši pojistného plnění vyplaceného stěžovatelům s poukazem na limit sjednaný stranami pojistné smlouvy, je porušením práva účastníků řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i jejich práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3092/16, ze dne 18. 7. 2017


25.08.2017 00:00

ÚS: Zdravotní péče poskytovaná pobytovými zařízeními soc. služeb

Obecné soudy se nedopustí protiústavního postupu, pokud při stanovení výše úhrad za zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb pro rok 2012 použijí analogicky způsob výpočtu dle úhradové vyhlášky pro rok 2012. Jde o jednu z možností jak určit obvyklou cenu plnění, která se v daném segmentu služeb v příslušném roce uplatňuje. Je-li v jiných (obdobných) situacích pro tyto účely vytvořen státem nástroj, kterým je cena plnění určena (tj. úhradová vyhláška), nejeví se jako nemožné využít analogicky tento nástroj pro učení ceny i ve vztahu, které je v mnoha ohledech obdobný vztahům, pro které stát uvedený nástroj v podobě podzákonného právního předpisu zvolil, zvláště pak je-li veškerá zdravotní péče hrazena ze stejného zdroje finančních prostředků, a to z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Tyto prostředky jsou účelově vázány dle čl. 31 Listiny právě na krytí nákladů zdravotní péče, tudíž legitimním cílem uvedeného postupu je snaha o spravedlivou či alespoň rozumnou distribuci (z povahy věci omezených) veřejných prostředků v oblasti zdravotnictví.

Hledat spravedlivé řešení určení ceny poskytnuté zdravotní péče v situaci, kdy se pojišťovna a poskytovatel péče na této ceně nedohodnou, přičemž jsou zároveň služby hrazeny z veřejných prostředků (zdravotního pojištění), je v prvé řadě věcí obecných soudů. Z pohledu ústavních záruk základních práv a svobod nelze konstruovat jediný možný ústavně konformní způsob určení ceny plnění. Ústavním limitem či nepodkročitelným prahem soudní úvahy určující cenu zdravotní péče jsou však ústavní záruky plynoucí z čl. 26 odst. 1 Listiny, resp. z nálezů Ústavní soudu Pl. ÚS 3/2000 a Pl. ÚS 19/13.

Nárok na uhrazení ceny zdravotní péče příspěvkovým organizacím na základě argumentu porušení čl. 26 odst. 1 Listiny předpokládá, že v řízení před obecným soudem musí být tvrzeno a prokázáno, že výše úhrad ze strany zdravotní pojišťovny znemožňuje poskytovateli péče (při absenci jiných možných zdrojů financování) pokrytí nezbytných nákladů na tuto péči.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2545/16, ze dne 18. 7. 2017


21.08.2017 00:00

Určení nesouladu rozhodnutí občanského sdružení se zákonem či stanovami

Je pravdou, že § 15 zákona č. 83/1990 Sb. ode dne 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, výslovně zakotvoval právo člena občanského sdružení žádat okresní soud o určení, zda je rozhodnutí občanského sdružení v souladu se zákonem a stanovami. Soudy tudíž podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (v současné době srovnej odlišnou textaci § 258 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) nemohly vyhovět žalobě, jejíž petit zněl na vyslovení neplatnosti rozhodnutí sdružení, nýbrž byly oprávněny toliko konstatovat nesouladnost dotčeného aktu se zákonem či stanovami.

Z předeslané teze však nikterak nevyplývá, že by se snad otázka platnosti rozhodnutí, jehož soulad se zákonem a stanovami byl již autoritativně přezkoumán, zůstávala nejistou a mohla být samostatně posuzována v jiném řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2869/2016, ze dne 1. 6. 2017


04.08.2017 00:04

NSS: Právo na informace o znaleckém posudku

I. Povinný subjekt nemůže odepřít poskytnutí znaleckého posudku vztahujícího se k jeho působnosti s poukazem na § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Znaleckou činnost je třeba vnímat jako odbornou činnost, která se ze své podstaty musí opírat o věrohodné a verifikovatelné metodologické postupy, jež jsou příslušným odborným kruhům známy. Princip znalecké činnosti tedy předpokládá, že výstupy jednotlivých znalců budou při vědomí jejich odbornosti a při důvodném předpokladu, že v důsledku této odbornosti budou užívat obdobných metod práce, srovnatelné. S ohledem na uvedené pak znalecká činnost, resp. její postupy a výsledky ve formě znaleckých posudků, nemohou představovat obchodní tajemství, k jehož obligatorním pojmovým znakům dle § 17 obchodního zákoníku, resp. dle § 504 občanského zákoníku z roku 2012, patří běžná nedostupnost v příslušných obchodních kruzích a konkurenční významnost.

II. Znalecký posudek není jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora ve smyslu § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským, a nemůže být tedy předmětem ochrany práva autorského ve smyslu § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Znalecká činnost předpokládá užití postupů opírajících se o v daném oboru obecně známé, verifikovatelné metody, jejichž užití je výrazem odbornosti znalce, nikoli jeho osobní tvůrčí jedinečnosti.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2017, čj. 6 A 246/2013-59)


25.07.2017 00:02

Krácení víceúčelové paušální náhrady výdajů soudce

Doba dočasné pracovní neschopnosti je důvodem, pro který je soudci krácena víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu podle ustanovení § 35 odst. 3 věty první zákona č. 236/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1748/2016, ze dne 4. 5. 2017


25.07.2017 00:01

Odpovědnost navrhovatele veřejné dobrovolné dražby za pravost pohledávky

Navrhovatel veřejné dobrovolné dražby odpovídá vydražiteli za existenci (pravost) pohledávky, která byla předmětem dražby, podle ustanovení § 63 odst. 1 zákona o veřejných dražbách (v rámci odpovědnosti navrhovatele za vady předmětu dražby) za předpokladu, že mu právní vada předmětu dražby spočívající v neexistenci (nedostatku pravosti) pohledávky byla či měla být při podání návrhu na provedení dražby známa a neupozornil na ni včas dražebníka ve smlouvě o provedení dražby a že z dražební vyhlášky nevyplývá ohledně odpovědnosti navrhovatele za tuto právní vadu něco jiného.

Při posuzování odpovědnosti navrhovatele dobrovolné dražby za vadu předmětu dražby spočívající v tom, že pohledávka, která byla předmětem dražby, neexistuje, je tedy třeba zabývat se nejen tím, zda navrhovateli dražby bylo či mělo být při podání návrhu na provedení dražby známo, že tato pohledávka neexistuje, ale i tím, zda navrhovatel dražby na tuto právní vadu předmětu dražby (na neexistenci pohledávky) včas upozornil dražebníka ve smlouvě o provedení dražby a co bylo ve vztahu k odpovědnosti navrhovatele dražby za uvedenou vadu předmětu dražby stanoveno v dražební vyhlášce (zda odpovědnost navrhovatele dražby za vady není na základě jeho upozornění v dražební vyhlášce v tomto směru omezena).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 387/2017, ze dne 16. 5. 2017


23.06.2017 00:03

ÚS: Veřejné zdravotní pojištění cizinců; bezplatná zdravotní péče

1. Z hlediska rozsahu ústavních záruk nemůže být stírán rozdíl mezi právem na bezplatnou zdravotní péči ve smyslu článku 31 věty druhé Listiny základních práv a svobod a právem na ochranu zdraví dle článku 31 věty prvé Listiny. Nositelem ústavního práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění je totiž pouze občan České republiky, zatímco nositelem práva na ochranu zdraví je každý. Ve vztahu ke svým státním občanům tedy ústavní pořádek předepisuje konkrétní opatření, jehož prostřednictvím má stát zabezpečit finanční dostupnost zdravotní péče, přičemž tímto opatřením je zajištění účasti na systému veřejného zdravotního pojištění. Vůči ostatním skupinám osob ovšem stát tuto ústavní povinnost výslovně uloženu nemá. Těmto osobám tedy přímo nesvědčí ústavně zaručené právo na bezplatnou zdravotní péči hrazenou ze systému veřejného zdravotního pojištění, nýbrž pouze záruky práva na ochranu zdraví.

2. Rozlišování závazků státu ze sociálních práv vůči různým skupinám obyvatelstva podle kritéria těsnosti vazby osoby ke konkrétnímu státu není neobvyklé či dokonce podezřelé. Systémy sociálního zabezpečení mají výsostný teritoriální charakter; odrážejí ekonomické, politické, sociální a kulturní podmínky každé země. Teritoriální charakter systémů sociální ochrany a jejich diverzita jsou příčinou, proč osoby migrující mezi státy nemají z principu bez dalšího zaručeno, že je národní systém „hostitelské země“ přijme okamžitě bez jakýchkoli požadavků do svého osobního rozsahu. Jednotlivé části systému sociální ochrany mají různou citlivost na případné zneužití v rámci tzv. sociální turistiky. Tyto otázky pak řeší mezinárodní smlouvy tzv. koordinačního typu; jen takovýto instrument mezinárodního práva zaručí migrujícím osobám rovnost v zacházení. Sociální práva se totiž neodvozují pouze od postulátu ochrany lidské důstojnosti, ale jejich základem je také solidarita napříč obyvatelstvem.

3. Jakkoliv čl. 31 Listiny odlišuje přístup k bezplatné zdravotní péči podle státoobčanského kritéria, je prováděcí zákonná úprava v tomto ohledu ve vztahu k cizincům výrazně vstřícnější. Rozhodující podmínkou přístupu k veřejnému zdravotnímu pojištění totiž není existence státního občanství, nýbrž trvalého pobytu na území České republiky, resp. sídlo nebo trvalý pobyt zaměstnavatele, u kterého jsou tyto osoby zaměstnány. Je tak zřejmé, že základním dělícím kritériem ve skutečnosti není otázka existence státního občanství, nýbrž faktického sepětí jedince a státu v podobě pobytu či výkonu práce na jeho území.

4. Ústavní soud vnímá čl. 31 věty prvé Listiny jako nepodkročitelný základ pro záruku práva na ochranu zdraví. To zejména znamená, že ze samotné skutečnosti, že bezplatná zdravotní péče je ústavně zaručena jen státním občanům, neplyne nemožnost zákonodárce přiznat ji i dalším skupinám osob. Zákonodárce se proto nemůže dostat do kolize s ústavní normou tehdy, pakliže přizná větší standard ochrany práv, přesahující minimální ústavní záruky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 2/15, ze dne 3. 5. 2017


16.06.2017 00:04

ÚS: Rozhodování odvolacího soudu o předběžném opatření

Při rozhodování o návrzích na nařízení předběžného opatření jsou obecné soudy povinny dbát požadavků § 75c odst. 2 o. s. ř., tedy rozhodnout bezodkladně, pouze v případech, kdy není nebezpečí z prodlení (což je výjimka ze zásady), může být o návrhu rozhodnuto s určitým časovým odstupem, i tak ovšem nejpozději do 7 dnů poté, co byl návrh podán. Aby předběžné opatření splnilo svůj účel, musí být „rychlé“ a částečně i nečekané. Povinnost urgentního projednání se proto vztahuje nejen na soudy nalézací, ale přiměřeně i na soudy odvolací; také ony jsou povinny rozhodovat bezodkladně či alespoň s nejvyšším urychlením. Pokud by tak nečinily, porušily by svoji základní povinnost vyplývající z obecných ustanovení procesního předpisu (§ 6 o. s. ř.), a ostatně i z čl. 38 odst. 2 Listiny, postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná.

Zákon nelze interpretovat tak, že pokud ve vztahu k obecné úpravě předběžných opatření explicitně stanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí jen soudu nalézacímu (na rozdíl od specifických norem § 409 odst. 2 a § 465 odst. 2 z. ř. s.), není odvolací soud nijak limitován a postačí, rozhodne-li o odvolání proti usnesení o návrhu na nařízení předběžného opatření bez jakéhokoliv časového omezení, tedy, jak se v praxi někdy děje, teprve v řádu týdnů či dokonce měsíců. Ústavní soud v této souvislosti uzavírá, že i pro odvolací řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí nalézacího soudu o návrhu na „běžné“ předběžné opatření, platí povinnost postupovat bezodkladně – jinak by byl popřen smysl zákona a institutu předběžného opatření.

Při posuzování práv a povinností provozovatele převzatého rozhlasového a televizního vysílání civilními soudy je třeba vycházet z jeho skutečného jednání a vystupování v právních vztazích; rozhodnutí nelze odvozovat pouze od okolnosti, zda je daný subjekt formálně držitelem registrace ve smyslu § 2 odst. 1 písm. h) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání“). Jinými slovy je chybný přístup, že určité osobě nelze uložit jakoukoli povinnost týkající se šíření vysílání jen proto, že není držitelem platné registrace, bez ohledu na to, zda vysílání skutečně šíří a zda v právních vztazích vůči svým zákazníkům a obchodním partnerům porušuje zákon.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 736/17, ze dne 10. 5. 2017


16.06.2017 00:02

ÚS: Mechanismus stanovování výše úhrady zdravotnických prostředků

I. Vymezení rozsahu zdravotní péče či zdravotních pomůcek, které musejí být občanům poskytovány bezplatně, případně za částečnou úhradu, vyžaduje stanovení podmínek a současně mezí základního práva na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění podle čl. 31 věty druhé Listiny základních práv a svobod.

II. Zákonem stanovené podmínky, za nichž mohou být zdravotnické prostředky poskytovány za úhradu z veřejného zdravotního pojištění, představují meze základního práva dodavatelů zdravotnických prostředků podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III. Zákon, který stanoví meze základních práv a svobod natolik obecně či vágně, že určení jejich obsahu fakticky přenechá praxi státních orgánů či jiných subjektů, je v rozporu s výhradou zákona podle čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ze stejných důvodů, pro které nelze stanovení mezí základních práv přenechat podzákonnému právnímu předpisu.

IV. Ustanovení § 15 odst. 12 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 298/2011 Sb., ve slovech „v provedení nejméně ekonomicky náročném, v závislosti na míře a závažnosti zdravotního postižení; cenu nejméně ekonomicky náročného provedení zdravotnického prostředku zjišťuje zdravotní pojišťovna průzkumem trhu“, a ustanovení přílohy č. 3 oddílu C tohoto zákona v částech, kde jsou definovány symboly úhradových limitů „A“ a „B“ a kde je těmito symboly limitována výše úhrady jednotlivých typů zdravotnických prostředků, nejsou dostatečně určitá a bez další konkretizace ani použitelná. Pojištěnec ani dodavatel zdravotnických prostředků na základě těchto ustanovení nemohou zjistit, jaké zdravotnické prostředky poskytované při ambulantní zdravotní péči mohou být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, jakým způsobem byly posouzeny jejich vlastnosti (provedena jejich kategorizace), zjištěna jejich cena, respektive náklady, a provedeno srovnání jejich „ekonomické náročnosti“. Není stanovena ani forma, jakou se mají dozvědět o zařazení zdravotnického prostředku do systému úhrad a o zdravotní pojišťovnou „zjištěné“ výši úhrady. O obsahu práv pojištěnců a dodavatelů zdravotnických prostředků tak fakticky rozhoduje zdravotní pojišťovna, která tím současně – v rozporu s výhradou zákona podle čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod – konkretizuje meze základního práva občanů na zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění podle čl. 31 věty druhé Listiny základních práv a svobod, respektive meze základního práva dodavatelů zdravotnických prostředků podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozhodující je totiž vždy až konkrétní postup zdravotní pojišťovny, z něhož teprve lze vyvozovat kritéria, na jejichž základě byl „zjištěn“ obsah práva pojištěnce na poskytnutí zdravotnických prostředků hrazených z veřejného zdravotního pojištění. Právě z tohoto postupu zároveň vyplyne, zda zdravotnický prostředek bude hrazen z veřejného zdravotního pojištění a v jaké výši.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 3/15, ze dne 30. 5. 2017


09.06.2017 00:02

ÚS: Mezinárodní únos dítěte

Aplikace čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25.10.1980, podle něhož soudní orgán není povinen nařídit neprodlené navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného či zadrženého z místa jeho obvyklého pobytu, jestliže je zde vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, by měla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. To nicméně nezbavuje soudy povinnosti důkladně, na základě zvážení konkrétních okolností věci zkoumat podmínky pro případné naplnění dikce tohoto ustanovení.

Odvolací soud sice správně nespatřoval naplnění těchto podmínek v nestabilní bezpečnostní situací ve Francii či ve způsobu života a školního vzdělávání místní židovské komunity, k níž matka dítěte patří, pokud však lékařské zprávy vyslovují jednoznačné závěry o riziku těžké traumatizace dítěte a ohrožení jeho duševního vývoje, pak soud, měl-li pochybnosti o jejich vypovídací hodnotě, měl si vyžádat další odborná vyjádření či zadat vypracování znaleckého posudku. Skutečnost, zda je dítě léčeno, či nikoliv, není přitom z hlediska aplikace čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy určující, což se nepřímo podává i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Macready proti České republice).

Odvolací soud tak bez dostatečné důkazní opory, že hrozba fyzické nebo duševní újmy nebo či vystavení nezletilého nesnesitelné situaci v případě jeho návratu do Francie nedosahuje intenzity, kterou předpokládá článek 13 písm. b) Haagské úmluvy, zjevně upřednostnil požadavek na restriktivní využití citovaného článku před zájmy nezletilého, čímž porušil právo stěžovatele (a ve svém důsledku i nezletilého) na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 378/17, ze dne 9. 5. 2017


06.06.2017 00:02

Nárok provozovatele fotovoltaické elektrárny na výkupní ceny pro rok 2010

Předpokladem vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 Cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Tento předpoklad není splněn, jestliže byly dodávky prováděny toliko protiprávně, tj. bezesmluvně a bez připojení k dodávkám provedeného provozovatelem distribuční soustavy.

To, že čerpání určitých zvýhodnění, dotací, bonusů či zvláštních režimů, které mají veřejnoprávní povahu, je podmíněno uzavřením soukromoprávní smlouvy, není samo o sobě ničím protiústavním.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, ze dne 9. 3. 2017


02.06.2017 00:04

ÚS: Biologický otec vs. matrikový otec

Evropský soud pro lidská práva k obdobným případům zdůrazňuje, že čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nechrání pouze rodinný, ale také soukromý život. Z přístupu orgánů Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tradičně plyne, že vztahy, které nespadají pod pojem rodinného života, obecně mohou spadat pod rozsah života soukromého. Evropský soud pro lidská práva proto ve věcech určování nebo popírání otcovství opakovaně shledal, že určení právních vztahů muže a jeho právního nebo domnělého dítěte se může týkat jeho rodinného života, ale že tato otázka může zůstat otevřená, protože v těchto věcech je vždy nepochybně dotčen soukromý život muže ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ten zahrnuje důležité aspekty osobní identity jednotlivce.

Podle Evropského soudu pro lidská práva musí být čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vykládán tak, že ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit jeho biologickému otci založit mezi nimi vztah, např. prostřednictvím přiznání práva na styk. V souladu s tím také platí, že biologický otec nesmí být zcela vyloučen ze života jeho dítěte, ledaže jsou zde k tomu důležité důvody vyplývající z nejlepšího zájmu dítěte. To ale automaticky neznamená povinnost založit biologickému otci právo napadat status otce právního. Tento závazek nelze z dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodit.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a komparace právních úprav ve vybraných zemích Evropské unie nelze dovodit, že by z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod plynul pozitivní závazek, aby byl stěžovatel jako matrikový otec zapsán. Stát podle většinové linie judikatury Evropského soudu pro lidská práva nemá povinnost umožnit domnělému otci zpochybnit otcovství matrikového otce založeného první domněnkou. Ochrana existující právně-sociální rodiny jako zájem převyšující biologickou fakticitu plyne i z právních řádů Německa a Rakouska. Tamější ústavní soudy taktéž judikovaly, že právo na respektování soukromého a rodinného života nedává biologickým otcům nárok na zápis do matriky namísto dosavadního matrikového otce. I v konkrétních okolnostech projednávané věci proto nelze dojít k závěru, že by pozitivní závazek umožnit stěžovateli popření otcovství právního otce existoval.

Nedojde-li k revizi okruhu osob aktivně legitimovaných k podání popěrné žaloby v případě určení otcovství podle první domněnky, zůstává podstatnou otázka možností kontaktu biologického otce s dítětem, k jehož otcovství se tento hlásí. Jak nepochybně plyne z výše shrnuté judikatury Evropského soudu pro lidská práva, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit jeho biologickému otci založit vztah mezi nimi, např. prostřednictvím přiznání práva na styk. Biologický otec nesmí být zcela vyloučen ze života jeho dítěte, ledaže jsou zde k tomu důležité důvody vyplývající z nejlepšího zájmu dítěte.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3122/16, ze dne 16. 5. 2017


18.04.2017 00:00

Bezdůvodné obohacení z neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného

Plnění na základě absolutně neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného splatného v budoucnu pro nezletilé dítě (odbytné) představuje vždy bezdůvodné obohacení. Bezdůvodné obohacení vzniká na straně rodiče, který jako účastník neplatné dohody plnění přijal, a proto bude v soudním řízení o vydání bezdůvodného obohacení z neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného splatného v budoucnu pro nezletilé dítě tento rodič také pasivně věcně legitimován.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2929/2016, ze dne 19. 1. 2017


07.04.2017 00:02

ÚS: Kolize práva na informace a autorského práva

Předmětem přezkumu je vyřízení žádosti o poskytnutí informace – právní analýzy, kterou pro povinný subjekt zpracovala externí advokátní kancelář. Povinný subjekt žádost odmítl, a podle obecných soudů tak učinil v souladu s ustanovením § 11 odst. 2 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím, které zakotvuje výluku z poskytování informací z důvodu ochrany autorských práv třetích osob.

Vedle zákona o svobodném přístupu k informacím a autorského zákona má projednávaná věc i ústavní přesah, neboť způsobem vyřízení žádosti o informace tohoto druhu mohou být dotčena také ústavně zaručená práva, zejména právo na informace (čl. 17 odst. 1 ve spojení s odst. 5) a práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti zaručená v čl. 34 odst. 1 Listiny. Na jedné straně je třeba garantovat široký přístup k informacím týkajícím se výkonu působnosti povinných subjektů, aby nebyl ohrožen smysl a účel právní úpravy svobodného přístupu k informacím, současně je však třeba reagovat i na případy nepřiměřených požadavků či dokonce zneužití zákona k získání neoprávněné výhody, v krajním případě k nepřípustnému zásahu do práv jiných osob.

Orgány veřejné moci musí k žádostem o informace tohoto druhu přistupovat individuálně a vycházet z pravidla, že je třeba poskytnout zásadně veškeré požadované informace, ledaže jde o výjimku z pravidla a jsou dány závažné důvody pro ochranu autorského práva, které převáží nad právem na informace. Správní orgány a soudy jsou povinny zohlednit objektivní vlastnosti požadovaných informací, i to, nakolik by jejich zpřístupnění znamenalo skutečné (materiální) porušení autorských práv. Současně musí zvážit i povahu práva na informace a míru jeho omezení v kontextu individuálních zájmů žadatele i obecného zájmu na kontrole činnosti orgánů veřejné moci. Bude-li třeba, jsou správní orgány povolány zvážit kolizi práva na informace a ochrany práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti. Ze strany správních orgánů postačí elementární a bezformální úvaha, splňující pouze požadavky srozumitelnosti a přezkoumatelnosti; správní soudy jsou k tomu vybaveny podstatně lépe, mj. běžně pracují s testem proporcionality. Na správních soudech lze požadovat, aby vymezily obecná vodítka – typové charakteristiky případů, v nichž mají správní orgány informace poskytnout nebo naopak upřednostnit ochranu autorských práv.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3208/16, ze dne 21. 3. 2017


< strana 1 / 27 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články