// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

14.01.2019 00:03

Práva a povinnosti z cestovní smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby

I. Pojem „zákazníka“ podle § 852a odst. 1 obč. zák. je nutno vykládat v souladu s účelem a smyslem směrnice Rady (ES) č. 90/314/EHS tak, že jde o osobu, která si koupí nebo se zaváže, že si koupí soubor služeb („hlavní smluvní strana“) nebo o jakoukoliv osobu, jejímž jménem se hlavní smluvní strana zavazuje ke koupi souboru služeb („ostatní příjemci“) nebo o jakoukoliv osobu, na kterou hlavní smluvní strana nebo ostatní příjemci převedou soubor služeb („příjemce“), což obsahově odpovídá definici „spotřebitele“ v článku 2 bodu 4. směrnice.

II. Není pochyb o tom, že subjekty občanskoprávních vztahů mohou uzavřít smlouvu i ve prospěch třetí osoby (contractus in favorem tertii), kterou se dlužník (promitent) zavazuje věřiteli (stipulantovi), který jedná vlastním jménem, že bude plnit třetí osobě (terciovi); tato smlouva se však uzavírá bez účasti této třetí osoby. Projeví-li třetí osoba souhlas přijmout předmět plnění (může se tak stát výslovně či konkludentně), má právo domáhat se předmětu plnění na dlužníkovi, není-li zákonem stanoveno nebo účastníky smlouvy ujednáno něco jiného. Je-li uzavřena smlouva ve prospěch třetího, je jí založeno právo tercia na plnění podle smlouvy sjednané v jeho prospěch.

Jestliže tedy objednatel zájezdu svým jménem uzavřel cestovní smlouvu, znamená to, že veškeré povinnosti vztahující se k jejímu splnění smlouvy z jeho strany (mimo jiné i úhrada ceny zájezdu) tíží pouze jej a nedopadají na třetí osoby, v jejichž prospěch bylo sjednáno pouze „plnění“. To, že třetí osoby přijaly sjednané plnění (vyjádřily souhlas s předmětem plnění), z nich nečiní smluvní stranu cestovní smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 715/2017, ze dne 18. 10. 2018


14.01.2019 00:00

K výkladu ustanovení § 66 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech

Důvody, pro které si organizační složky státu (příspěvkové organizace) podle ustanovení § 66 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech neplatí navzájem úhradu za užívání nemovitosti, jsou stejné, ať se jedná o užívání „celé“ nemovitosti, nebo jen její části, či nebytových prostor; jen ze skutečnosti, že uvedené ustanovení hovoří o užívání nemovitosti, nelze dovodit, že se musí jednat o užívání „celé“ nemovitosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1911/2017, ze dne 3. 10. 2018


09.01.2019 00:01

Odchylka od uveřejněných podmínek pronájmu nemovitého obecního majetku

Nikoli každá – předem nezveřejněná – smluvní odchylka od (dříve uveřejněných) podmínek pronájmu nemovitého obecního majetku způsobuje neplatnost nájemní smlouvy, jíž byl (měl být) zveřejněný záměr realizován.

Nepodléhá-li publikační povinnosti obce každá změna existujícího závazkového právního vztahu, jejímž předmětem je nemovitý obecní majetek, neexistuje jediný rozumný důvod, proč by odlišnému právnímu režimu měly podléhat změny provedené již při založení (vzniku) dotčeného právního vztahu. I v případě, že obec pronajme svůj nemovitý majetek za jiných smluvních podmínek, než jaké vyplývaly ze zveřejněného záměru, je tak zapotřebí zkoumat, zda šlo o natolik významnou změnu (odchylku), že nájemní smlouva svým účelem obchází ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. (tam stanovenou publikační povinnost obce).

I v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 bude přitom negativním důsledkem obcházení citovaného ustanovení neplatnost právního jednání (zde nájemní smlouvy), které učinila obec v rozporu se zveřejněným záměrem. Podle současné právní úpravy soud posuzuje otázku, zda právní jednání neobchází zákon, v rámci úvahy o neplatnosti právního jednání pro rozpor se zákonem (§ 547 ve spojení s § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. prosince 2016).

K neplatnosti právního jednání, jež učinila obec v rozporu se zveřejněným záměrem, soud přihlédne i bez návrhu, neboť jde o jednání, které odporuje zákonu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 273/2018, ze dne 15. 10. 2018


02.01.2019 00:01

Prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle § 792 o. z.

I. Obě podmínky prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení § 792 o. z. (tj. podmínka nejlepšího zájmu dítěte a podmínka rozporu s veřejným pořádkem) jsou formulovány kumulativně, což znamená, že otcovství založené první nebo druhou domněnkou lze úspěšně popřít jen, jsou-li současně splněny obě podmínky.

II. K podmínce nejlepšího zájmu dítěte se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil (přičemž závěry dosažené ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 91/1963 Sb., o rodině, lze aplikovat i ve vztahu k právní úpravě obsažené v o. z.) tak, že v řízení o popření a následném určení otcovství je v nejlepším zájmu dítěte bezpochyby soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje.

III. Podmínka veřejného pořádku je na rozdíl od podmínky zájmu dítěte podmínkou objektivní. Nelze ji tedy ztotožňovat se subjektivními zájmy kteréhokoliv účastníka řízení o popření otcovství. Situaci odporující veřejnému pořádku je v tomto kontextu nezbytné chápat jako takovou situaci, která odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. Situace odporující veřejnému pořádku je tedy charakterizována takovou okolností, kterou by bylo třeba stejným způsobem hodnotit vždy tehdy, pokud nastane, nehledě na další konkrétní okolnosti případu (konkrétní situaci rodičů či dítěte). Jinými slovy prominout zmeškání popěrné lhůty lze pouze tehdy, pokud stávající stav vyvolává takové následky, které jsou v daném čase společensky nepřijatelné, neboť jsou v rozporu se základními hodnotami, na nichž je nezbytné trvat. Lze tedy uvažovat například o situaci, kdy prohlášení o určení otcovství k dítěti bylo učiněno na základě podvodu či v rozporu se zákonem, kdy jde o rodičovství incestní, které nadto není v souladu s biologickou realitou, apod.

Možnost prominout zmeškání lhůty k popření otcovství je tedy nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění napravení poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte.

IV. V projednávané věci popření otcovství matrikový otec shledává jak v zájmu nezletilé, která má právo znát biologické rodiče, tak i v souladu s veřejným pořádkem, jemuž se příčí stav, kdy matrikový otec hradí „veškeré náklady spojené s výchovou a výživou takového dítěte“. Taková okolnost je však ryze subjektivním zájmem matrikového otce a nelze ji hodnotit jako příčící se základním hodnotám do té míry, že by takový trvající stav byl v daném čase společensky nepřijatelný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, ze dne 16. 8. 2018


18.12.2018 00:02

Lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku

I. Subjektivní prekluzivní lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 259 o. z. může začít běžet až od okamžiku, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o tom rozhodnutí, které lze napadnout u soudu (tj. o rozhodnutí, které již nelze napadat u orgánu spolku).

Jinak řečeno, pro běh subjektivní prekluzivní lhůty podle § 259 o. z. není významné, kdy se navrhovatel dozvěděl či mohl dozvědět o rozhodnutí orgánu spolku, které lze napadnout (jehož neplatnosti se lze dovolat) u orgánu spolku, ale kdy se dozvěděl či mohl dozvědět o rozhodnutí orgánu, které již u (některého) orgánu spolku napadnout nelze. Lze-li např. rozhodnutí výboru spolku podle stanov napadnout u členské schůze spolku, začne tříměsíční subjektivní lhůta podle § 259 o. z. k podání návrhu podle § 258 o. z. běžet od okamžiku, kdy se člen spolku dozví či může dozvědět o rozhodnutí členské schůze o „odvolání“ proti rozhodnutí výboru spolku.

II. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 258 a násl. o. z. nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5859/2016, ze dne 19. 9. 2018


17.12.2018 00:02

Rozhodná právní úprava pro posouzení způsobilosti pohledávky k započtení

Pro způsobilost pohledávek k započtení je podle § 3028 odst. 3, věty první, o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr, z něhož pohledávka vznikla (srov. NS sp. zn. 32 Cdo 5234/2016). Fakt, že v citovaném judikátu byla řešena problematika závazků smluvních, zatímco pohledávky zde namítané k započtení mají původ v právní skutečnosti mimosmluvní, nezakládá relevantní odlišnost, jež by činila uvedený závěr v řešené věci neaplikovatelným.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, ze dne 1. 10. 2018


17.12.2018 00:00

Rozhodná právní úprava pro posouzení práva na náhradu škody

Z ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. vyplývá pravidlo, že v případě práva na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 179/2018, ze dne 26. 9. 2018


07.12.2018 00:03

ÚS: Nábor klientů advokátem prostřednictvím jiných osob

Etický kodex advokáta je jedním za základních stavovských předpisů, jehož naplnění musí být primárním zájmem každého advokáta.

Namítá-li stěžovatel, že ustanovení § 32 etického kodexu je dáno primárně na ochranu ostatních advokátů, jedná se o výklad notně zúžený. Citované ustanovení vylučuje nábor klientů prostřednictvím jiných osob. Podle náhledu Ústavního soudu lze smysl a účel uvedeného ustanovení etického kodexu spatřovat též v ochraně samotných potenciálních klientů, již by se v opačném případě mohli stát cílem některého z marketingových nástrojů advokáta. V neposlední řadě se jedná o ustanovení směřující k zachování důstojnosti advokátního stavu jako takového.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3021/17, ze dne 8. 11. 2018


07.11.2018 00:02

Přiměřené snížení smluvní odměny advokáta dle § 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Neposkytuje-li advokát právní služby ve sjednaném rozsahu, přísluší mu poměrná část smluvní odměny, není-li dohodnuto jinak. Ustanovení § 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. explicitně vyžaduje, aby byl naplněn sjednaný rozsah právních služeb; jiný možný náhled se z gramatického výkladu tohoto ustanovení nepodává. Je-li rozsah právních služeb sjednán široce, aniž by následně byl naplněn, přísluší advokátovi odměna jen v poměrné části.

Advokátní kancelář si zde této konstrukce musela být vědoma, a pokud byla ve věci klienta přibrána jako „expert na rozhodčí řízení,“ věděla, v jaké fázi se rozhodčí řízení nachází a že pravděpodobně ani nemůže dojít k naplnění sjednaného rozsahu ve smlouvě předpokládaných právních služeb. Na tom nic nemění ani skutečnost, že podle smlouvy měla být právní služba poskytována na základě požadavků a instrukcí klienta. Musí jít nutně k tíži advokátní kanceláře, že – byť demonstrativně – sjednaný rozsah právních služeb pro klienta nebyl naplněn. Advokátní kancelář sice uvádí, že k „takovému vymezení předmětu smlouvy bylo přistoupeno z důvodu, aby klient měl možnost obdržet právní pomoc, pokud možno komplexní, pokud si o ni však požádá,“ avšak z hlediska znění § 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. je tato výhrada bezpředmětná. Rozsah předpokládaných právních služeb měla advokátní kancelář vymezit právě s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci tak, aby byl buď naplněn zcela, nebo alespoň z jeho podstatné části. V opačném případě bylo namístě sjednanou výši smluvní odměny přiměřeně snížit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3910/2017, ze dne 22. 8. 2018


02.11.2018 00:03

ÚS: Ukončení služebního poměru duchovního

I. Porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není, omezí-li se řízení před obecnými soudy na prokázání existence rozhodnutí církve nebo náboženské společnosti ukončit, v mezích své autonomie zaručené v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, služební poměr duchovního, aniž bude posuzován jeho obsah a důvody pro jeho vydání; otázku prokázání existence takového rozhodnutí rovněž nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy pod pojem „nesprávného právního posouzení věci“, neboť jde o otázku svou povahou skutkovou.

II. Takový postup rovněž neodporuje požadavkům práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť z těchto ustanovení nelze dovodit právo stát se a zůstat duchovním proti vůli orgánů konkrétní církve nebo náboženské společnosti.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3910/17, ze dne 16. 10. 2018


29.10.2018 00:02

Smlouva o ubytování jako spotřebitelská smlouva

I. Uzavře-li smlouvu o ubytování na jedné straně podnikatel, tj. ubytovatel, jehož obchodní činností bude poskytování těchto ubytovacích služeb, a na druhé straně osoby chtějící se ubytovat na přechodnou dobu, tedy bude-li smlouva o ubytování uzavřena mezi podnikatelem a nepodnikatelem, půjde o spotřebitelskou smlouvu.

Protože posuzovanou smlouvu uzavřela žalobkyně jako podnikatelka pronajímající ubytovací sekce studentům a žalovaní ji neuzavřeli ani v rámci své podnikatelské činnosti, ani v rámci výkonu svého povolání (jednalo se o studenty, kteří si chtěli zajistit ubytování na část svého studia), měla smlouva charakter spotřebitelské smlouvy.

II. V posuzované věci je ujednání o možnosti ubytovaných vypovědět smlouvu o ubytování jen s šestiměsíční výpovědní dobou ujednáním nepřiměřeným ve smyslu § 1813 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2666/2017, ze dne 25. 7. 2018


23.10.2018 00:01

Řádné splnění závazku zaplatit kupní cenu ve stanoveném místě

K podmínkám řádného a včasného splnění závazku patří splnění ve stanoveném místě (tzv. splniště). Nebyla-li kupní cena složena do úschovy advokáta v souladu s ujednáním účastníků na k tomu určený a dohodnutý bankovní účet, ale jiným způsobem stejnému schovateli, přičemž však jiný způsob „složení“ nebyl účastníky kupní smlouvy, popř. všemi účastníky smlouvy o úschově dohodnut, nebyla kupní cena kupujícími řádně zaplacena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, ze dne 28. 8. 2018


18.10.2018 00:01

K výkladu bezúhonnosti podle zákona o advokacii

Bezúhonným může být jen takový uchazeč o zápis do seznamu advokátů, který svým dosavadním občanským a pracovním životem naplňuje předpoklad občanské a morální (mravní) zachovalosti. Za bezúhonného ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii lze považovat jen takového uchazeče, u něhož není zpochybněn předpoklad, že bude čestně a svědomitě plnit povinnosti advokáta.

Uvedený výklad bezúhonnosti opravňuje k analogické aplikaci ustanovení § 35 písm. d) zákona o advokacii na případy, kdy advokát vyškrtnutý ze seznamu advokátů „technickým opatřením představenstva České advokátní komory“ (§ 8 odst. 1 písm. c) zákona) se opětovně uchází o zapsání do seznamu a o umožnění složení slibu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3603/2017, ze dne 31. 7. 2018


10.10.2018 00:02

Odpovědnost realitní kanceláře za škodu způsobenou neplatností kupní smlouvy

Zákonná dikce neomezovala dopad ustanovení § 42 obč. zák. jen na účastníky smlouvy (viz velmi široká formulace „vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni…“), nýbrž mohla založit i odpovědnost osoby jiné, měla-li významný či rozhodující podíl na podobě neplatného úkonu.

Bylo-li zjištěno, že se žalovaná realitní kancelář zavázala kupujícímu i prodávající bytu zajistit též jakýsi „právní servis“, tj. zejména vypracovat příslušné smluvní dokumenty a zařídit vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak okolnost, že konkrétní provedení svěřila advokátovi jako tzv. použité osobě (§ 420 odst. 2 obč. zák.) na základě obecné mandátní smlouvy, musí vést k závěru, že je to ona, kdo odpovídá za škodu, pokud ji vyvolala právě neplatnost kupní smlouvy. Proto lze považovat za racionální a odůvodněné očekávání kupujícího, že se mu za sjednanou úplatu (provizi) dostane komplexních a bezvadných služeb souvisejících s koupí nemovitosti, zejména za situace, kdy realitní kancelář zajistila i sepsání smlouvy advokátem a jeho účast při jejím uzavírání a vkladu. Pak ovšem není důvodu spravedlivě po kupujícím požadovat, aby si ochranu svých práv „pojistil“ ještě jiným způsobem, např. si na své náklady zajistil další právní pomoc nebo vlastními silami ověřoval, zda na majetek prodávající není nařízena další exekuce či zda je smlouva sepsána řádně. Kupujícímu tak nelze přičítat k tíži důvěru v bedlivé počínání advokáta, jednajícího za realitní kancelář, o němž se důvodně domníval, že poskytuje právní služby na náležité odborné úrovni a bere zřetel na jeho oprávněné zájmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5007/2016, ze dne 28. 6. 2018


01.10.2018 00:02

K porušení povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie

Pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii lze podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

Odvolací soud zde nesplnění předpokladů odpovědnosti žalované advokátky za škodu dovodil ze závěru, že žalovaná byla pověřena pouze sepisem smlouvy a podáním návrhu na vklad vlastnického práva na katastr nemovitostí, přičemž odevzdáním smlouvy žalobkyni (aniž by byl návrh na vklad podán) došlo k faktickému ukončení právního zastoupení žalovanou a nebylo již její povinností poučovat žalobkyni o dalších možných postupech v realizaci smlouvy. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Pochybila-li žalovaná a v rozporu se smlouvou o právní pomoci nepodala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle sepsané darovací smlouvy, nelze tím mít její povinnost poskytnout právní službu za skončenou. V takovém případě mělo následovat nalezení reálného řešení, jak pochybení napravit a zajistit převod vlastnického práva na žalobkyni, k čemuž právní služba poskytnutá žalovanou měla vést. Bylo tedy její povinností, vzhledem ke znalosti právní problematiky, poučit žalobkyni jako klientku, že uzavřenou darovací smlouvu může uplatnit v dědickém řízení. Neučinila-li tak, respektive poučila-li ji chybně, je nutno i tento její postup považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se žalobkyni zavázala v souvislosti s právní službou ohledně darovací smlouvy.

Jestliže žalobkyně následně uzavřela v rámci probíhajícího dědického řízení dohodu s ostatními dědici, v důsledku které nenabyla ¼ nemovitosti, kterou měla nabýt podle darovací smlouvy, nevylučuje tato okolnost odpovědnost žalované podle § 24 zákona o advokacii, jestliže žalovaná nedostatečným, resp. chybným poučením žalobkyně nezabránila vzniku škody. Závěr odvolacího soudu o neexistenci povinnosti poučit žalobkyni o možnostech nápravy pochybení žalované a o přetržení příčinné souvislosti tak není správný a je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce přetržení příčinné souvislosti dovolací soud uvádí, že okolnost, jež přerušuje příčinnou souvislost, musí působit jako samostatná příčina vzniku téže újmy a musí být způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením původní příčiny. V projednávané věci nepodání návrhu na vklad zůstalo prvotní příčinou, bez níž by ke škodě nedošlo a bez níž by ani nepřicházela do úvahy dědická dohoda v podobě, jak ji žalobkyně uzavřela. K prvotní příčině přistoupila okolnost další (chybné poučení klientky advokátkou) a obě dohromady znamenaly vznik škody. Uzavření dědické dohody nebylo samostatnou příčinou vzniku újmy, a tuto okolnost tak nelze považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, ze dne 20. 6. 2018


26.09.2018 00:02

Výkon funkce člena statutárního orgánu v pracovněprávním poměru od 1. 1. 2014

I. Závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 ohledně možnosti podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou režimu zákoníku práce se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to nejen pro vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací, ale (neurčuje-li zvláštní právní úprava jinak) taktéž pro vztah mezi členem statutárního orgánu ostatních právnických osob a těmito právnickými osobami.

II. Brání-li smysl a účel právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou tomu, aby se od nich strany svým ujednáním odchýlily, prosadí se tyto právní normy při regulaci tohoto vztahu bez ohledu na to, zda si strany sjednaly pro svůj vztah režim zákoníku práce a zda případně některá ustanovení zákoníku práce upravují danou otázku odchylně.

Jinak řečeno, ujednáním, podle něhož se jejich vztah má řídit zákoníkem práce, učiní právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu pravidla obsažená v zákoníku práce (jež by bez takového ujednání vztah mezi nimi neregulovala) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce. Tato pravidla se stávají pravidly smluvními, přičemž u každého z těchto pravidel je nutné zvažovat, zda je lze na vztah mezi právnickou osobou a členem statutárního orgánu (při výkonu jeho funkce) pojmově aplikovat a zda jeho aplikaci (jakožto smluvního ujednání) nebrání kogentní právní norma upravující tento vztah.

III. Zákonná úprava neomezuje obecně prospěšnou společnost a jejího ředitele v tom, jaký právní režim si pro svůj vztah zvolí, mohou si tudíž pro svůj vztah sjednat i režim zákoníku práce. Takové ujednání z jejich vztahu však neučiní vztah pracovněprávní, ředitel se nestane zaměstnancem a společnost zaměstnavatelem.

Pravidla obsažená v zákoníku práce neregulují vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou jakožto pravidla zákonná, ale jakožto pravidla smluvní (na vztah se vztahují nikoliv ex lege, ale jen proto, že si to strany ujednaly). To, zda jejich aplikaci nebrání kogentní právní normy regulující vztah člena statutárního orgánu a právnické osoby, je nutné posuzovat stejně, jako kdyby si strany tato pravidla ujednaly výslovně (tedy jako kdyby do své smlouvy o výkonu funkce „opsaly“ text zákoníku práce).

Ustanovení § 9a odst. 4 in fine a § 10 odst. 5 věty třetí zákona o obecně prospěšných společnostech se prosadí vždy bez ohledu na to, zda si ředitel a společnost sjednali pro svůj vztah režim zákoníku práce, neboť ujednání o podřízení zákoníku práce bude v rozsahu, v němž odkazuje na § 257 odst. 2 zákoníku práce, neplatné pro rozpor s těmito ustanoveními zákona o obecně prospěšných společnostech.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, ze dne 28. 6. 2018


21.09.2018 00:06

ÚS: Splnění kritérií pro svěření do střídavé péče jako vodítko

I. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž jsou jím především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv.

II. Splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je jen vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. K těmto okolnostem třeba řadit i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Skutečnost, že nařízení střídavé péče může v praxi vést k stabilizaci těchto vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, však neznamená, že z tohoto důvodu musí být střídavá péče nařízena. Jestliže obecné soudy takovému požadavku nevyhoví a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

III. Povinností kolizního opatrovníka je v souladu s nejlepšími zájmy dítěte hájit práva nezletilých v řízení před Ústavním soudem, jak to plyne ze zvláštního předpisu [zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“)]. Proto jeho postavení v řízení před Ústavním soudem není postavením vedlejšího účastníka, který chrání podle své úvahy vlastní zájmy, a je oprávněn se svého vedlejšího účastenství vzdát. Kompetence (v tomto postavení v podobě povinnosti) kolizního opatrovníka (nikoli právo jako v případě právnické osoby) je zastupovat se znalostí osobních poměrů zájmy nezletilého, který je právě tímto (vedlejším) účastníkem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 773/18, ze dne 31. 8. 2018


21.09.2018 00:05

ÚS: Nesvěření nezletilých do střídavé péče

Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1286/18, ze dne 31. 8. 2018


14.09.2018 00:05

ÚS: Odpovědnost advokáta za předložení nepravdivých důkazů

Pokud se jednotlivec rozhodne, že nebude před soudy uvádět vědomě nepravdivé či zavádějící informace ani předkládat takové důkazy, jeho jednání podléhá ochraně podle čl. 2 odst. 3 Listiny (právo jednotlivce na svobodné jednání). Za takové jednání nemohou soudy jednotlivce sankcionovat ani jakkoliv zhoršovat jeho právní postavení, protože zákon takové negativní důsledky nestanoví ani nemůže stanovit.

Rozhodnutí klienta, že se nebude řídit pokyny advokáta a nebude se podílet na předkládání nepravdivých důkazů soudům, je ústavně chráněným projevem práva tohoto jednotlivce na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy. Pokud to advokát přesto učiní, nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost, nemůže jít ve sporu mezi klientem a advokátem k tíži klienta.

Soudy se musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Pokud soudy ignorují argument vznesený účastníkem řízení, který je klíčový pro výsledek řízení, vždy tím poruší základní právo jednotlivce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudu vypořádat se s argumenty účastníka řízení způsobem, který odpovídá míře jejich závažnosti, přičemž tato povinnost dopadá i na Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům uplatněným účastníkem řízení a nijak na ně nereaguje, poruší tím jeho právo na spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 644/18, ze dne 17. 8. 2018


21.08.2018 00:01

Vznik členství v občanském sdružení na základě právní události

K členství v občanském sdružení ani k účasti na jeho činnosti nesmí být nikdo nucen. Nevyhnutelnou podmínkou vzniku členství v občanském sdružení podle zák. č. 83/1990 Sb. tak bylo, aby uchazeč projevil vůli, která směřuje ke vzniku jeho členství ve sdružení, a to způsobem předvídaným zákonem či stanovami.

Je pojmově vyloučeno, aby ujednání stanov spojovalo vznik členství pouze s mimovolní právní skutečností (právní událostí), či aby ujednání stanov určovalo, že členství v občanském sdružení sice vzniká v důsledku volního projevu domnělého uchazeče, avšak projevu, kterým jednající nesměřoval ke vzniku členství. Taková ujednání by svým obsahem odporovala zákonu, resp. jeho účelu, a byla by absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.).

Spojují-li posuzované stanovy vznik členství (bez dalšího) již jen s tím, že určitá osoba se stane zaměstnancem, výzkumným pracovníkem či (jen) spolupracovníkem sdružení a že bude zapsána do aktuálního seznamu členů, který je uložen v sekretariátu sdružení, jsou v rozsahu tohoto ustanovení absolutně neplatné. Je tomu tak proto, že vznik členství spojují výlučně s projevem vůle, který ke vzniku členství sám o sobě nesměřuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2721/2016, ze dne 30. 5. 2018


< strana 1 / 30 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů