// Profipravo.cz / Věcná práva

Věcná práva

15.11.2017 00:01

Posouzení účelové komunikace v civilním soudním řízení

V usnesení sp. zn. 22 Cdo 4777/2007 Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud vlastník pozemku uplatňuje negatorní žalobu proti žalovanému, který přes jeho pozemek přechází nebo projíždí, a žalovaný se brání tvrzením, že jde o účelovou komunikaci, posoudí soud otázku, zda o takovou komunikaci jde, jako předběžnou, pokud o ní již nerozhodl správní orgán, z jehož rozhodnutí by bylo třeba vycházet. Pokud se však žalobce bude domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost strpět užívání jeho pozemku žalobcem a toto právo bude opírat o existenci účelové komunikace, nebo bude žádat o určení, že jde (nebo nejde) o takovou komunikaci, je třeba řízení zastavit a věc postoupit příslušnému silničnímu orgánu.

Z uvedeného vyplývá, že soudy v civilním soudním řízení mohou jako předběžnou posuzovat otázku, zda jde o účelovou komunikaci, je-li uplatněna jako námitka ze strany žalovaného v řízení o vlastnické žalobě. Tento závěr platí bez ohledu na to, zda jde o žalobu negatorní nebo žalobu na vyklizení, protože obě tyto vlastnické žaloby mohou směřovat k odstranění určitého následku a obě žaloby spadají do civilní soudní pravomoci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, ze dne 2. 8. 2017


28.08.2017 00:02

Vypořádání vztahu mezi vlastníkem původně oprávněné stavby a vlastníkem pozemku

I. Ustanovení § 1084 odst. 2 až § 1086 o. z., upravující režim staveb zřízených neoprávněně na cizím pozemku, jsou založena na uplatnění superficiální zásady. Jde v nich tedy o řešení případů, ve kterých se uplatní superficiální zásada, tedy staveb zřízených neoprávněně na cizím pozemku od 1. 1. 2014. Na jiné případy nelze uvedená ustanovení aplikovat. Ustanovení § 1084 - §1086 o. z. tak nelze aplikovat na stavby zřízené před 1. 1. 2014.

II. Právní vztahy mezi vlastníkem stavby, zřízené celé na cizím pozemku před 1. 1. 2014 na základě časově neomezeného práva mít na cizím pozemku stavbu, které později zaniklo (zejména v důsledku změny právní úpravy), a vlastníkem cizího pozemku nelze posuzovat ani analogicky podle § 135c obč. zák., resp. § 1084 až § 1086 o. z.; to platí i pro stavbu zřízenou v té době na vlastním pozemku, jestliže vlastnické právo vlastníka stavby k pozemku později zaniklo.

Zřídil-li na pozemku stavbu stavebník, který byl vlastníkem pozemku v době výstavby, a šlo tak o stavbu oprávněnou, nepřichází do úvahy odstranění stavby ani tehdy, jestliže po vybudování stavby dojde k oddělení vlastnického režimu pozemku a stavby. Vlastník pozemku se proto nemůže domáhat odstranění stavby; přesto je nutno vzájemný vztah mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku vypořádat, protože stavba objektivně stojí na cizím pozemku a vlastník stavby užívá pozemek bez právního důvodu. Tento vztah mezi nimi se vypořádá podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 828/2017, ze dne 8. 6. 2017


18.07.2017 00:02

Uplatnění superficiální zásady u staveb zřízených před r. 2014 na více pozemcích

I. Ustanovení § 3054 o. z. dopadá na případy, kde se stavba ve vlastnictví určitého subjektu (subjektů) celá nachází na pozemku téhož vlastníka (vlastníků).

II. Ačkoliv znění § 3059 o. z. odkazem na § 3056 až 3058 o. z. naznačuje, že se tam zmíněné pravidlo uplatní toliko v situaci, kdy stavba coby samostatná věc v právním smyslu byla zřízena na více pozemcích, přičemž až po nabytí účinnosti občanského zákoníku by se sjednotil vlastnický režim ke stavbě a k pozemku, na němž převážná část této stavby leží, je třeba argumentem a fortiori dospět k závěru, že se stejné pravidlo uplatní i v situaci, kdy taková stavba již před 1. 1. 2014 byla zřízena na více pozemcích v situaci, kdy vlastník stavby byl zároveň vlastníkem pozemku, na němž se stavba nacházela alespoň svou převážnou částí, přičemž i zde ke zbylým částem pozemků, na které přesahovala, se může uplatnit režim přestavku při splnění zákonných předpokladů.

Zákonodárce ustanovením § 3059 větou druhou o. z. obecně připustil použití režimu přestavku i na stavby zřízené alespoň z části na cizím pozemku před nabytím účinnosti občanského zákoníku. Ustanovení § 3059 věty druhé o. z. naopak nelze vykládat tak, že by stanovilo zvláštní podmínky pro uplatnění institutu přestavku nad rámec § 1087 o. z. Jinými slovy řečeno, úmysl zákonodárce je třeba vykládat tak, že se prostřednictvím § 3059 věty druhé o. z. rozšiřuje toliko aplikace ustanovení o přestavku i na stavby zřízené před 1. 1. 2014 alespoň zčásti na cizím pozemku, ale nemodifikují se jím podmínky pro uplatnění přestavku.

III. Institut přestavku podle § 1087 o. z. systematicky spadá do úpravy režimu staveb zřízených na cizím pozemku bez existence oprávnění na cizím pozemku stavět. Právní úprava staveb zřízených na cizím pozemku přitom s ohledem na různé skutečnosti, zejména s ohledem na dobrou víru stavebníka, stanoví různé právní následky takové činnosti. Základním předpokladem pro aplikaci ustanovením o přestavku je skutečnost, že je stavba zřizována na cizím pozemku v dobré víře, že stavebník stavbu zřizuje na svém vlastním pozemku, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Tento předpoklad není naplněn tehdy, jestliže je stavba zřizována na cizím pozemku, ačkoliv stavebník v dobré víře není, a ani tehdy, má-li stavebník ke zřízení stavby na cizím pozemku platný právní titul; o dobré víře ve vztahu k tomu, že stavebník staví na vlastním pozemku, nelze v tomto případě uvažovat právě pro existenci takového právního titulu.

Z toho lze argumentem a contrario dovodit, že byla-li stavba zřízena zčásti na cizím pozemku na základě platného existujícího oprávnění (např. nájmu, věcného břemene apod.), nelze uvedená ustanovení (§ 3059 ve spojení s § 1087 o. z.) aplikovat, byť by později oprávnění k umístění stavby zaniklo, neboť v době zřízení stavby se nejednalo o stavbu zřizovanou na cizím pozemku v dobré víře, že stavebník zřizuje stavbu na svém vlastním pozemku. To platí i pro situace, kdy stavba byla zcela zřízena na pozemku stavebníka, přičemž později se stavba z nejrůznějších důvodů stala zčásti stavbou na cizím pozemku; ani v těchto případech totiž není stavba zřizována na cizím pozemku. Uvedené závěry pak plně platí i pro stavby zřízené před 1. 1. 2014.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, ze dne 18. 4. 2017


31.05.2017 00:00

Zřízení nezbytné cesty ke stavbám ve vlastnictví státu pro státní podnik

I. Státní podnik se může na základě zvláštního oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 16 odst. 2 zákona o státním podniku ve spojení s § 1 o. s. ř. domáhat zřízení věcného břemene nezbytné cesty ke stavbám ve vlastnictví státu podle § 151o odst. 3 obč. zák.

II. V řízení ohledně majetku státu svěřeného státnímu podniku k hospodaření zcela postačuje, pokud bude účastníkem řízení toliko státní podnik, který by měl dostatečně hájit práva státu; stát nemusí být účastníkem řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 466/2015, ze dne 28. 2. 2017


03.04.2017 00:01

Podpovrchová skládka jako součást pozemku; příčinná souvislost

I. Jestliže odpad zavážený různými subjekty, hromadící se po dobu více než padesáti let na místě kaolinového lomu, překrytý zeminou působením času doznal takových fyzikálních a biologických změn, že již nelze rozlišit, v jakém objemu jej nahromadily jednotlivé subjekty, v jakém rozsahu ještě nedošlo ke smísení s pozemkem a kde tedy fakticky jsou hranice dosud nezrecyklovaného odpadu, pak nelze zbytky skládky hodnotit jako jednu samostatnou věc movitou, s níž by bylo možno nakládat a manipulovat. Nelze si představit, že by bylo možné odpad od pozemků oddělit, aniž by se tím předmětné pozemky znehodnotily.

II. Ušlý zisk znamená ztrátu očekávaného majetkového přínosu za situace, že poškozený měl zajištěny veškeré předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, a do tohoto děje vedoucího k získání majetkového prospěchu zasáhlo protiprávní jednání škůdce. Pokud by však ke zvětšení majetku (zisku) nedošlo i bez protiprávního jednání škůdce (zde pro stavební uzávěru), není příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a ušlým ziskem dána.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2479/2016, ze dne 22. 12. 2016


26.01.2017 00:02

K účinkům ustanovení § 3054 o. z. na probíhající exekuci

Právo oprávněného na uspokojení z exekuce není věcným právem, a nemůže proto (na rozdíl od například zástavního práva) ex lege zabránit spojení stavby s pozemkem podle ustanovení § 3054 o. z., nicméně byla-li exekuce před nabytím účinnosti (nového) občanského zákoníku zahájena a vedena po právu, z pohledu procesního práva je nutné tuto skutečnost respektovat. Pokud skutkový stav v průběhu exekuce nedočkal žádných relevantních změn, nemohlo právo oprávněného na uspokojení z této exekuce zaniknout pouze z důvodu nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku, neboť jistě nebylo úmyslem zákonodárce přiznat ustanovení § 3054 o. z. účinek pravé retroaktivity. Pro účely probíhající exekuce je tak nutné posuzovat předmětné stavby jako věci samostatné. Opačný závěr by znamenal rozpor se zásadou zákazu pravé retroaktivity právních norem, jakož i zásadou legitimního očekávání a tím i s obecným principem právní jistoty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 531/2016, ze dne 1. 11. 2016


22.11.2016 00:00

Zařízení pěstitelské pálenice jako součást věci hlavní

I. Stejně jako je zabudovaný plynový kotel součástí bytu a provozní zařízení součástí vodní elektrárny, jsou i zabudovaná zařízení pěstitelské pálenice součástí pěstitelské pálenice, jakožto věci hlavní. Jejich oddělením by se znemožnilo užívání pěstitelské pálenice k jejímu účelu a došlo by ke znehodnocení stavby, když by významně klesla její užitná hodnota i její cena.

Neobstojí argument dovolatele, že výrobní zařízení pěstitelské pálenice se ze zákona nemůže stát součástí věci, když nakládání s ním je veřejnoprávně regulováno tak, aby byla vedena evidence toho, kdo je vlastníkem těchto zařízení a kde se nacházejí. Jednotlivé položky zařízení pěstitelské pálenice jsou způsobilé existovat jako věci samostatné a pro jejich dovážení, prodávání a přemisťování platí oznamovací povinnost podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o lihu. Byly-li ovšem zabudovány do budovy pěstitelské pálenice, přestaly být samostatnými věcmi a staly se její součástí. Za tohoto stavu je až do jejich demontáže (faktického oddělení od věci hlavní), kdy se opět stanou samostatnými věcmi, vyloučeno jejich dovážení či přemisťování. Dojde-li k prodeji pěstitelské pálenice, jejíž součástí je i její zařízení, oznamovací povinnost trvá bez ohledu na to, že výrobní zařízení není samostatnou věcí.

II. Součást věci od věci hlavní nelze oddělit pouhým projevem vůle, a to bez ohledu na skutečnost, jestli jde o projev jednorázový nebo opakovaný. Dokud je součást s věcí hlavní spojena, nemá vůle vlastníka vliv na to, že jde stále o jedinou věc. Samostatnou věcí se může součást stát teprve jejím faktickým oddělením (demontáží) od věci hlavní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, ze dne 1. 9. 2016


27.09.2016 00:02

K důsledkům začlenění věci do věci hromadné

I. Věc hromadná je zvláštním předmětem právních vztahů, odlišným od věci v právním smyslu a založeným na fikci, v jejímž důsledku se na určitý kvalifikovaný soubor věcí v právním smyslu nahlíží tak, jako by šlo o jednu věc; účelem této právní konstrukce je zjednodušení právního styku. Každá z věcí, z nichž sestává hromadná věc, si přitom zachovává způsobilost být samostatným předmětem právních vztahů. Začlenění do hromadné věci nelze ztotožňovat se situací, kdy se původně samostatná věc stane součástí jiné věci například v důsledku zpracování.

Jednotlivé věci v právním smyslu nepozbývající začleněním do věci hromadné svou právní povahu a lze jimi i nadále samostatně disponovat a tak je ze souboru věci hromadné vyjmout, dokonce i v takovém případě, kdy je hromadná věc tvořena relativně stálou množinou složek a vynětím jedné z nich by došlo k popření smyslu univerzality. Jestliže začleněním do věci hromadné věc v právním smyslu nezaniká, nemá takové jednání za následek ani zánik vlastnického práva k ní.

II. Z povahy věci nutně platilo i za předchozí právní úpravy, že jednotlivé věci tvořící věc hromadnou musí náležet témuž vlastníku; jinak by přeci nemohlo být s věcí hromadnou nakládáno jako s celkem, což je právě účelem tohoto právního instrumentu. Skutečnost, že veškeré její složky náleží jednomu vlastníku, patří mezi pojmové znaky hromadné věci. Nemůže se tedy stát součástí věci hromadné věc, k níž svědčí vlastnické právo osobě odlišné od vlastníka hromadné věci.

III. Začleněním věci do věci hromadné výhrada vlastnického práva zaniknout nemůže.

IV. Ani ze skutečnosti, že se určitá věc stane součástí předmětu díla, bez dalšího neplyne, že taková věc pozbývá způsobilosti být samostatným předmětem právních vztahů a nemůže mít samostatný věcně právní režim, nevyjímaje důsledky sjednané výhrady vlastnického práva. Předmět díla ve smyslu předmětu závazkového vztahu nemusí být (a v praxi často nebývá) vždy jednou jedinou věcí ve smyslu věcněprávním; může jít také o soubor věcí, který pak může, ale nemusí být věcí hromadnou (v závislosti na tom, zda splňuje pojmové znaky hromadné věci či nikoliv).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, ze dne 28. 6. 2016


07.03.2016 00:00

Samostatnost stavby vymezené a identifikované v katastru nemovitostí

I. Otázku samostatnosti věci, byť by se jednalo o stavbu, neřeší bez dalšího její „vymezení a identifikace“ v katastru nemovitostí. Zákonnými kritérii pro vymezení součásti věci hlavní je jednak vzájemná sounáležitost součásti s věcí hlavní a jednak míra jejich oddělitelnosti.

II. Podle skutkových zjištění obou nalézacích soudů sporný objekt nemá vlastní základy ani podélné stěny a využívá nosné konstrukce sousedních budov, do kterých jsou zabudovány jeho příčné stěny, stropy i střecha. Jeho přízemí je svým vchodem, topením i elektroinstalací propojeno pouze s budovou 1, první patro pouze s budovou 2. Z toho vyplývá vzájemný stavebně-technický i provozní vztah přízemí objektu s domem 1 a prvního patra s domem 2 a je tím dán i rozsah faktického užívání jednotlivých shora vymezených prostor objektu uživateli označených domů. Absence propojenosti přízemí a prvního patra pak vylučuje možnost jejich společného užívání. Vzájemná sounáležitost těchto prostor s vedlejšími budovami jako věcmi hlavními je umocněna nemožností jejich samostatné existence vzhledem k absenci vlastních nosných a základových konstrukcí.

Jako nepřesvědčivý se jeví závěr odvolacího soudu ohledně druhého zákonného kritéria, tedy míry jejich oddělitelnosti. To, že domy mají svoji „samostatnou cenu“, nevylučuje jejich znehodnocení v případě oddělení prvního patra od budovy 2 a přízemí od budovy 1. Jejich oddělením by se přinejmenším snížila podlahová plocha obou budov a došlo by i ke ztrátě napojeného technického vybavení (topení, elektroinstalace). To by znamenalo jak funkční znehodnocení jednotlivých domů, tak zcela zřejmě i ztrátu jejich peněžní hodnoty.

Z těchto závěrů jednoznačně vyplývá, že předmětný objekt není samostatnou věcí, ale jeho přízemí tvoří součást domu 1 a první patro (společně se střešní konstrukcí) součást domu 2.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3938/2013, ze dne 16. 12. 2015


13.06.2014 00:00

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí ve věci převodu vlastnického práva

Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna. Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založeny, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům.

Vzhledem k tomu, že k nabytí vlastnického práva může dojít pouze na základě některého z právních důvodů, s kterými zákon tento právní následek spojuje, musí z rozsudku, kterým bylo vyhověno žalobě na určení vlastnictví, vždy jednoznačně vyplývat právní důvod, od něhož se odvozuje vlastnické právo konkrétní osoby k určité věci. Poukaz na „specifické a jedinečné okolnosti případu“ v tomto směru zjevně nelze považovat za postačující.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1404/11, ze dne 29. 4. 2014


25.11.2013 00:00

Posouzení zániku stavby a občanskoprávního titulu k jejímu zřízení

I. Při posuzování, zda šlo z hlediska občanského práva o zánik (demolici) původní stavby či její přestavbu není rozhodné, jak bylo formulováno stavební povolení nebo jiné rozhodnutí stavebního úřadu. Stavební úřad se věcí zabývá z jiných (veřejnoprávních) hledisek, než soud rozhodující o vlastnictví budovy, a proto lze v řízení o vlastnictví stavby k stavebnímu povolení přihlížet, pro posouzení věci však není rozhodující.

II. Správní řízení není z hlediska posouzení občanskoprávního titulu ke zřízení stavby významné. Pro posouzení otázky, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní titul (důvod), a pro obsah jeho práva mít na cizím pozemku stavbu, není obsah stavebního rozhodnutí určující.

Ze samotného rozhodnutí stavebního úřadu nelze rovněž učinit závěr o případné neoprávněnosti stavby a možném postupu při jejím odstranění podle § 135c občanského zákoníku. Z občanskoprávního hlediska totiž není pro kvalifikaci stavby jako neoprávněné významné, zda stavebník měl stavební povolení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2999/2011, ze dne 16. 9. 2013


03.09.2013 00:01

K posouzení, zda je dráha ke vzletům a přistávání letadel samostatnou věcí

V případě pozemku, jehož povrch byl zpracován (položením tří vrstev stavebního materiálu) tak, aby sloužil jako dráha ke vzletům a přistávání letadel, nejde o stavbu z pohledu občanskoprávního. Vzletová a přistávací dráha zde jako součást letiště představuje pouze zpracování povrchu pozemku, tedy jeho určitou kvalitu. Nemůže být současně pozemkem a stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze ji od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět.

Dráhu ke vzletům a přistávání letadel nelze posuzovat ani jako pozemní komunikaci ve smyslu § 2 odst. 1, 2 zákona o pozemních komunikacích, neboť se nejedná o dopravní cestu určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci. Zákon o civilním letectví nerozlišuje (na rozdíl od § 17 odst. 1, 2 zákona o pozemních komunikacích) vlastnictví pozemků pod dráhou ke vzletům a přistávání letadel od vlastnictví samotné dráhy tak, aby se na vzletovou a přistávací dráhu dalo pohlížet jako na samostatný předmět právních vztahů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2417/2011, ze dne 30. 7. 2013


30.05.2013 00:01

K existenci naléhavé komunikační potřeby užívání účelové komunikace

I. Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je mimo jiné existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Má-li ten, kdo účelovou komunikaci využívá, možnost jiného přístupu, byť méně komfortního, nicméně ještě postačujícího, není tu naléhavá komunikační potřeba, a tudíž ani právo obecného užívání účelové komunikace.

V dané věci odvolací soud neučinil závěr, že by žalovaný na svoje pozemky neměl jiný přístup; naopak se ze spisu podává, že žalobkyně cestu zahradila, že žalovaný jezdí přes obec, která to, navzdory obtěžování občanů těžkou technikou, trpí. Z odůvodnění rozhodnutí se pak podává, že nezbytnou komunikační potřebu odvolací soud vidí v tom, že jiné cesty ohrožují občany a zhoršují jim pohodu bydlení; jiný způsob cesty „zatěžuje neúměrně obec“. V těchto důvodech však nelze spatřovat „nutnou a nenahraditelnou komunikační potřebu“. Ochrana veřejného zájmu a životního prostředí nezakládá komunikační potřebu; tyto zájmy lze řešit např. vyvlastněním pozemku za náhradu, pokud jsou pro něj splněny zákonné podmínky. Odvolací soud tak sice zohlednil legitimní veřejný zájem na ochraně životního prostředí, ten však nelze v tomto případě uspokojovat na úkor vlastníka pozemku bez poskytnutí náhrady (viz čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). K tomu rozhodování o existenci práva obecného užívání účelové komunikace neslouží.

II. Na některých pozemcích, které byly později vydány v restituci oprávněným osobám, v tzv. rozhodném období socialistická organizace v rámci jejího tehdejšího oprávnění zřídila účelovou komunikaci. Restituční předpisy upravily případy, ve kterých byly za znehodnocené nemovitostí poskytovány náhrady (§ 14 a násl. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), za zatížení pozemku právem veřejného užívání účelové komunikace však kompenzaci neposkytly a ani další existence tohoto práva se nijak nedotkly. Nicméně jestliže nyní vlastník s další existencí účelové komunikace nesouhlasí, je třeba zvlášť pečlivě a přísně zvažovat podmínky pro trvání práva veřejného užívání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2178/2012, ze dne 16. 5. 2013


02.04.2013 00:00

K vlastnictví stavby na pozemku podle obč. zák. č. 141/1950 Sb.

Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. v § 25 stanovil, že stavby nejsou součástí pozemku. Podle § 562 tohoto zákoníku platilo: „Ustanoveními tohoto zákona se řídí, pokud není dále ustanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším“. Z toho je zřejmé, že ode dne účinnosti uvedeného zákoníku přestaly být stavby součástí pozemku, i když šlo o stavby zřízené dříve, tedy za účinnosti obecného občanského zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2128/2011, ze dne 20. 3. 2012


04.01.2013 00:01

Ke kanalizaci a kanalizační přípojce jako samostatným předmětům právních vztahů

I. Kanalizace a kanalizační přípojky nejsou součástí pozemku, ve kterém jsou umístěny; kanalizace a kanalizační přípojky jsou totiž na základě zákona o vodovodech a kanalizacích samostatnými předměty právních vztahů (nemovitostmi, které nepodléhají evidenci v katastru nemovitostí - § 5 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích).

II. Kanalizace je provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod společně nebo odpadních vod samostatně a srážkových vod samostatně, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace (§ 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích). Je nepochybné, že součástí kanalizace jsou ty stavby, které slouží k jejímu provozu, nikoliv ty, ze kterých je jen do kanalizace odváděna srážková voda.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2653/2011, ze dne 28. 11. 2012


04.12.2012 00:00

K užívání účelových komunikací více vlastníků v uzavřeném areálu

Funkcí § 7 odst. 2 zák. o pozemních komunikacích je ohraničení kategorie veřejně přístupné účelové komunikace, která je vymezena v § 7 odst. 1 a která je předmětem obecného užívání upraveného v § 19 an. zákona o pozemních komunikacích. Tomu odpovídá, že zákon o pozemních komunikacích poměry neveřejně přístupných účelových komunikací nereguluje a nepodřizuje je orgánům veřejné správy. Pokud zakotvuje pravomoc silničního úřadu rozhodnout v pochybnostech o tom, zda jde o uzavřený prostor či objekt, slouží takové rozhodnutí toliko jako prostředek určení, zda účelová komunikace je či není veřejně přístupná, a zda tedy je či není předmětem obecného užívání. Vyjadřuje-li ustanovení právo vlastníka, případně provozovatele uzavřeného areálu rozhodovat o užívání účelové komunikace, jde o pouhou deklaraci práva vyplývajícího z obecných ustanovení o vlastnickém právu, podanou v rámci negativního vymezení veřejně přístupné účelové komunikace.

Z obecné úpravy vlastnického práva v § 123 an. obč. zák. vyplývá, že vlastník pozemku sloužícího v uzavřeném areálu jako účelová komunikace svobodně rozhoduje o tom, kdo smí pozemek užívat, a bez jeho svolení tudíž nikdo pozemek užívat nesmí. V případě, že je uzavřený areál tvořen nemovitostmi různých vlastníků, je nutno jeho vlastníkem ve smyslu § 7 odst. 2 zák. o poz. kom., rozhodujícím o užívání účelové komunikace, rozumět vlastníka účelové komunikace. Provozovatelem pak třeba rozumět osobu, která oprávnění rozhodovat o užívání účelové komunikaci odvozuje, ať už přímo či nepřímo, od svolení vlastníka.

Jestliže má vlastník jiné nemovitosti v uzavřeném areálu potřebu užívat cizí účelovou komunikaci a její vlastník mu k tomu nedá svolení, může se vlastník jiné nemovitosti za podmínek § 151o odst. 3 obč. zák. domáhat, aby mu bylo k účelové komunikaci za náhradu zřízeno věcné břemeno. Svolí-li vlastník účelové komunikace k užívání, aniž by k tomu jinému zřídil právo (výprosa), může svolení kdykoliv odvolat.

Institut obecného užívání se týká veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zák. o poz. kom. Obecné užívání je výjimečným omezením vlastnického práva reagujícím na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Případné analogické použití institutu obecného užívání a pravidla neodvolatelného „věnování“ pozemku obecnému užívání by tak v případě uzavřeného areálu nebylo na místě.

Třetím myslitelným způsobem, jak vztah mezi vlastníky různých částí uzavřeného areálu částečně vyjmout z obecné úpravy vlastnického práva, a tím založit právo užívat cizí účelovou komunikaci, je analogické použití úpravy podílového spoluvlastnictví. Z významu vlastnického práva jakožto základního lidského práva ovšem vyplývá, že tato možnost by byla zcela výjimečná a musela by být podpořena dostatečně silnými důvody. Přitom je třeba přihlížet k možnosti uspokojení komunikační potřeby zřízením věcného břemene. Prostor pro analogickou aplikaci úpravy podílového spoluvlastnictví je navíc zúžen, ne-li vyloučen, ústavněprávním požadavkem, aby nucené omezení vlastnického práva bylo kompenzováno náhradou. V posuzovaném případě se uvedená omezení uplatní. Úvaze o analogické aplikaci brání především existence institutu věcného břemene nezbytné cesty upraveného v § 151o odst. 3 obč. zák. Jestliže má žalobkyně možnost vyřešit svou komunikační potřebu prostřednictvím tohoto institutu (žalobkyně alespoň netvrdí, že by tento prostředek použít nemohla), nelze o omezení vlastnického práva analogickým použitím úpravy spoluvlastnictví uvažovat. V neprospěch analogie hovoří také absence právní úpravy, která by řešila otázky náhrady za omezení vlastnického práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, ze dne 30. 10. 2012


30.11.2012 00:00

K součásti věci podle obecného zákoníku občanského

Pojem "součást věci" nebyl výslovně v obecném zákoníku občanském upraven. Dovolací soud však vychází z ustálené judikatury a literatury, která byla od doby jeho účinnosti vytvořena a která v této otázce podává jasné řešení. Z ní vyplývá, že pokud je spojení součásti věci s věcí hlavní tak úzké, že nemůže být reálně oddělena nebo může být oddělena jen nehospodárným způsobem, jedná se o nesamostatnou součást věci, která sdílí osud věci hlavní, protože nemůže být zvláštním předmětem práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2280/2012, ze dne 25. 9. 2012


14.11.2012 00:02

K právu užívat neoprávněně zřízenou místní komunikaci

I. Je třeba rozlišovat právo mít na cizím pozemku stavbu místní komunikace od práva místní komunikaci, byť neoprávněně zřízenou na cizím pozemku, užívat. To se podává i z § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, podle kterého, jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, a to za jednorázovou náhradu ve výši, která podle zvláštního předpisu náleží za vyvlastnění. Z ustanovení § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích vyplývá, že zákon rozlišuje vlastnictví pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví samotné komunikace. Podobně např. může vlastník užívat neoprávněnou stavbu (§ 135c obč. zák.).

II. Skutečnost, že by sporná komunikace nebyla obecně přístupná a užívaná, nevyšla v řízení najevo; nicméně tato okolnost by byla významná jen v řízení o zařazení komunikace do určité kategorie ve správním řízení (§ 3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), soud v řízení o zdržení se zásahů do vlastnického práva uvedené zařazení nemůže přezkoumávat.

III. Ze zákona o pozemních komunikacích nevyplývá, že by pro posouzení povahy pozemní komunikace bylo rozhodující, kdo ji vybudoval a co bylo jeho motivem; rozhodující je zařazení komunikace do určité kategorie. Je-li místní komunikace vedena (převážně) po jiném pozemku, nevylučuje to, aby její část – byť i ze soukromoprávního hlediska neoprávněně – zasahovala na sousední pozemek. Dokonce i v případě, že část pozemní komunikace zasahuje do pozemku, po kterém by podle příslušné dokumentace vést neměla, neznamená to, že v této části nejde o (nesamostatnou) součást stavby pozemní komunikace a že provoz na této části by měl mít jiná pravidla než na ostatních částech.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4427/2010, ze dne 17. 10. 2012


06.11.2012 00:02

K účelové komunikaci jako součásti pozemku

Ustanovení § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích představuje výjimku z pravidla, že stavba spočívající jen v určitým způsobem zpracovaném pozemku není „v zásadě“ samostatnou věcí. Proto nelze toto ustanovení, odrážející vyšší hospodářský význam komunikací v něm uvedených a tudíž i veřejný zájem na jejich zachování, vykládat extenzívně.

Nejvyšší soud setrvává na své dosavadní judikatuře, podle které účelové komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim.

Není-li účelová komunikace stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale jen součástí pozemku, nelze uvažovat o tom, že by mohly být občanskoprávní vztahy ke komunikaci a k pozemku, na kterém se nachází, rozdílné; proto ani není možné, aby např. někdo vlastnictví k takové komunikaci vydržel (aniž by současně vydržel vlastnictví k pozemku, na kterém se komunikace nachází). Nelze ani uvažovat o projednání věcí podle ustanovení o neoprávněné stavbě podle § 135c obč. zák.

Po zániku práva obecného užívání účelové komunikace se pak lze podle okolností věci domáhat jejího odstranění, ale jen po tom, kdo ji zřídil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 766/2011, ze dne 17. 10. 2012


06.11.2012 00:01

K zániku práva obecného užívání účelové komunikace

I. Existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Protože nutnou podmínkou existence účelové komunikace je uspokojení nutné komunikační potřeby, trvá právo užívat takovou komunikaci na cizím pozemku bez souhlasu jejího vlastníka pod podmínkou, že to vyžaduje nutná komunikační potřeba. Jakmile tato potřeba zanikne, zanikne i právo obecného užívání účelové komunikace.

II. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Při posuzování problematiky účelových komunikací existujících proti vůli jejich současného vlastníka, je třeba dbát na to, aby jeho vlastnické právo bylo omezováno co nejméně. Je též třeba vzít do úvahy, že naprostá většina stavebně zpracovaných účelových komunikací vznikla mezi léty 1948 – 1990, kdy vlastníci pozemků (resp. osoby, kterým bylo vlastnictví odňato a později navráceno restitučními předpisy) neměli na zřízení těchto komunikací žádný vliv. V této souvislosti Ústavní soud v nálezu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, konstatoval: „Ústavní soud akceptuje v obecné rovině názor Nejvyššího soudu ČR, že omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu na tento pozemek je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a že není třeba souhlasu nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Tento závěr jistě platí tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno. Tento závěr však nelze podle Ústavního soudu vztahovat na případ stěžovatelů, kteří nabyli vlastnické právo k pozemku v restituci. V daném případě je totiž nezbytné přihlížet k tomu, že předchozím vlastníkem byla veřejnoprávní korporace, jejíž přístup k otázce veřejného užívání pozemků je jistě velmi odlišný od postojů ryze soukromého vlastníka pozemku. Lze konstatovat, že stěžovatelé v tomto smyslu nemohli vstupovat do práv a povinností předchozího vlastníka, a naopak by bylo proti smyslu vlastnické restituce, pokud by sice získali vlastnické právo, ovšem zatížené veřejným užíváním pozemku. Podle Ústavního soudu je proto porušením vlastnického práva, pokud obecné soudy jejich souhlas bez dalšího presumovaly“.

I když v dané věci nejde o totožný případ, společné oběma kategoriím vlastníků zatížených pozemků (restituentům i členům jednotných zemědělských družstev) je společné to, že jejich práva k pozemkům byla podstatným způsobem omezena a že na akty, zřizující zatížení jejich pozemků v rozhodné době je třeba pohlížet přísněji, než na akty dobrovolně učiněné vlastníkem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 766/2011, ze dne 17. 10. 2012


< strana 1 / 5 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články