// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace

Restituce a rehabilitace

06.11.2017 00:02

Funkční souvislost ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb.

V případě souboru nemovitých věcí, které měly historicky (jen) souvislost vlastnickou (právní), spotřební, případně prostorovou (kdy rozsáhlý nemovitý majetek sloužil k zabezpečení potřeb farnosti), není naplněna podmínka funkční souvislosti ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, ze dne 25. 7. 2017


31.10.2017 00:01

Prolomení blokačních účinků § 29 zák. č. 229/1991 Sb.

Dobrá víra nabyvatele, ač je sama o sobě hodnotou právem chráněnou, nemůže bez dalšího zhojit porušení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.

Nelze nicméně vyloučit situace, v nichž by nezákonně převedené pozemky měly pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele. V podobných případech je třeba zvažovat, zdali je i zde namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu církevní právnické osoby, anebo zda je přiléhavější poskytnout ochranu nabyvateli dotčených objektů, arciže za striktního předpokladu jeho dobré víry.

I ve vztahu k nemovitostem tvořícím v době rozhodování soudu součást scelené, společně využívané zemědělské plochy se principiálně prosadí závěr o neplatnosti převodů protivících se zákazu dispozic ve smyslu § 29 zákona č. 229/1991 Sb. V duchu shora předestřeného výkladu je ovšem třeba dovodit, že byl-li by v konkrétním (výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 28. 8. 2017


20.10.2017 00:04

ÚS: Restituce - porušení principu rovnosti

I. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří mimo jiné právo na soudní ochranu a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Soud si v průběhu celého řízení, a v rámci dokazování zejména, musí počínat tak, aby respektoval princip rovnosti účastníků, pod nějž spadá princip rovnosti zbraní.

III. Obecné soudy pochybí, pokud restituentovo právo na vydání stavby podle § 1 odst. 1 písm. b) nebo c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, spojují s rozsahem zemědělské výroby, neboť pak zvýhodňují restituenty menších zemědělských usedlostí, u nichž žádná související činnost v relativně osamostatnitelné podobě nepřichází v úvahu. Souvislost stavby se zemědělskou výrobou nadto nemusí být bezprostřední.

IV. O zásadní přestavbu ve smyslu § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jako překážku vydání stavby podle tohoto zákona, půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2690/15, ze dne 5. 9. 2017


18.10.2017 00:01

Porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě

Má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by ustanovení § 29 zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků.

Okolnost, že kupující byl v posuzované kupní smlouvě o převodu vlastnického práva k zemědělskému pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb. Pozemkovým fondem ČR ujištěn, že převodu nebrání blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, tak sama o sobě nemá z hlediska žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. význam.

To platí i pro okolnost, že „Fond před uzavřením kupní smlouvy vyzval eventuální vlastníky, aby upozornili na případné budoucí nároky“. Žalobkyně v době uzavření kupní smlouvy nebyla vlastnicí označeného pozemku, a mohla tehdy mít nanejvýš legitimní očekávání, že zákonodárce přijme restituční zákon o majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace. Tuto právní úpravu však v prosinci 2011, kdy kupní smlouva mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovaným byla uzavřena, nebylo možno - a to ani komparací se stávajícími restitučními zákony - jakkoliv dovozovat či předvídat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3074/2017, ze dne 20. 7. 2017


13.10.2017 00:01

ÚS: Legitimní očekávání náhrady nemajetkové újmy

Analytická právní věta

Uplatnil-li poškozený nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nespravedlivým odsouzením a uvězněním v době nesvobody dříve, než Ústavní soud stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 uznal chybnost svého dosavadního výkladu, postupuje se i po přijetí tohoto stanoviska ve shodě s předchozím výkladem.

PRÁVNÍ VĚTY

Tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vytvořila legitimní očekávání náhrady nemajetkové újmy u poškozených, kteří byli v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni kvůli odmítnutí nastoupit vojenskou službu z důvodů náboženského či obdobného přesvědčení, nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k těm, kteří své nároky uplatnili dříve, než Ústavní soud stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 uznal chybnost svého dosavadního výkladu. I po přijetí uvedeného stanoviska tedy platí, že ve shodě s předchozí judikaturou se postupuje vůči poškozeným, jejichž žaloba byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska, i co do výše náhrady nemajetkové újmy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 823/15, ze dne 23. 8. 2016


29.09.2017 00:00

ÚS: Zadostiučinění za nezákonné věznění během komunist. režimu

U žadatelů o náhradu nemateriální újmy za zásah státu do jejich osobní svobody, ke kterému došlo před 18. 3. 1992 (okamžik závaznosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro Českou republiku), a kteří podali žalobu před přijetím stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, je nutno zohlednit jejich legitimní očekávání vyplývající z předchozí judikatury Ústavního soudu.

Odklon v jejich neprospěch (včetně nynějšího stěžovatele) by byl zjevně nespravedlivý a vytvářel by tím další nerovnost a křivdu v rámci této skupiny osob, které se nacházely ve srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly svých práv, nicméně jen některým z nich by bylo zadostiučinění v penězích přiznáno.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2533/16, ze dne 5. 9. 2017


14.09.2017 00:01

Vhodnost náhradního pozemku za nevydané pozemky

Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval při uspokojování jejího nároku na vydání náhradního pozemku liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu (a tedy i zařaditelnosti do veřejné nabídky podle zákona o půdě) brání jiné právní předpisy, jako je např. § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, ze dne 28. 6. 2017


07.09.2017 00:04

ÚS: K výši finanční náhrady za nevydané pozemky

I. Nepřípustnost výkladu založeného na přepjatém formalismu patří mezi elementární zásady, jež se vztahují na veškerou činnost orgánů veřejné moci. Nerespektování tohoto požadavku ze strany obecných soudů, by ve vztahu k účastníkovi řízení mohlo vést k porušení jeho základních práv a svobod, a to přinejmenším pokud jde o jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4139/16, ze dne 18. 7. 2017


18.08.2017 00:02

ÚS: (Ne)vydání pozemků z důvodů zastavěnosti

V dřívější judikatuře, konkrétně v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 a v nálezu sp. zn. II. ÚS 536/14, Ústavní soud stanovil explicitní kritéria, podle nichž mají obecné soudy - a též pozemkové úřady - postupovat při interpretaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) v situacích, v nichž je otázka zastavěnosti pozemků sporná a pozemek je užíván pro veřejné účely (např. veřejná zeleň v intravilánu obce).

Koliduje-li restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba respektovat maximy obsažené v preambuli a ustanovení § 1 zákona o půdě a neopomíjet, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí a dále, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělský a lesní půdní fond, jakož i na zemědělské usedlosti a ostatní stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě.

Teleologická interpretace citovaného ustanovení zákona o půdě nesmí opomíjet princip efektivity aplikace základního práva. Je třeba zohlednit aktuální užívání pozemku, vyplývající např. z územního plánu dané lokality, a zvážit, nakolik je tato aktuální povaha nevratná. Nevratná změna účelu užívání pozemků kategorie „veřejná zeleň v intravilánu obce“ brání jejich vydání restituentovi.

Pokud by rozhodnutím ve prospěch oprávněných osob a vydáním předmětných pozemků došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), ocitl by se takový stav v kontradikci s účelem pozemkové restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě. Účelem restituce podle zákona o půdě nepochybně nebylo vracet oprávněným osobám jen „holé vlastnictví“. Nastalý skutkový a právní stav „holého vlastnictví“ tvoří překážku vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

V nyní posuzované věci nerespektovaly obecné soudy závěry, vyslovené v dřívější judikatuře Ústavního soudu. Tím porušily ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle nějž „Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“. Extrémně vadnou interpretací aplikovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě obecné soudy zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1961/15, ze dne 11. 7. 2017


11.08.2017 00:03

ÚS: Prolomení tzv. blokačního ustanovení zákona o půdě

Závěr, že rozpor převodu majetku s § 29 zákona o půdě (tzv. blokační paragraf) způsobuje jeho absolutní neplatnost, je plně ústavně konformní, církevní právnické osoby totiž mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku. Pokud stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na práva historických vlastníků a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz vydal jako pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období komunistického režimu, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen jeho převodem na třetí osobu. Spravedlivým řešením takovéto situace je tedy nastolení původního stavu před provedením převodu majetku v rozporu s tzv. blokačním paragrafem, které umožní splnit legitimní očekávání na vypořádání historického církevního majetku. Předchozímu vlastníku zůstává vůči státu majetkový nárok na uspokojení jeho práva ať už vydáním jiného pozemku či finančním ekvivalentem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 349/17, ze dne 22. 6. 2017


31.07.2017 00:00

Osvobození od soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. j) zák. o soudních poplatcích

Řízení o náhradu škody vzniklé v důsledku neplatnosti smlouvy o převodu náhradních pozemků uzavřené podle zákona č. 95/1999 Sb. nepodléhá osvobození od soudních poplatků ani podle § 11 odst. 2 písm. j) zákona o soudních poplatcích.

Předmětem projednávaného sporu mezi účastníky byl nárok na náhradu škody, jež dovolateli měla vzniknout vrácením kupních cen náhradních pozemků, ohledně nichž uzavřel převodní smlouvu s Pozemkovým fondem ČR, jež byla posléze soudním rozhodnutím shledána absolutně neplatnou, a dovolatel byl nucen vrátit kupní cenu za tyto pozemky získanou v mezidobí uskutečněným prodejem. Nejedná se o nárok na vydání věci, ani jiný nárok uplatněný žalobcem jako oprávněnou osobou proti osobě povinné v režimu zákona o půdě, nýbrž nárok poškozeného vůči škůdci, jenž se řídí ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody. Jde proto o jiný nárok, jejž nelze podřadit ustanovení § 11 odst. 2 písm. j) zákona o soudních poplatcích, a proto ani osvobození od soudního poplatku tam upravené nedopadá na řízení o náhradu škody vzniklé následkem neplatnosti dohody, jíž měl být realizován restituční nárok dle zákona o půdě.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 574/2017, ze dne 10. 5. 2017


27.07.2017 12:01

Určování výše náhrady podle zákona o půdě

Rozhodný časový bod odnětí nemovitostí, respektive jejich přechodu na stát, musí být při zkoumání použitelnosti zákona o půdě i v rámci kalkulace výše náhrady za nevydané nemovitosti interpretován shodně, přičemž jím může být jak formální nabytí vlastnického práva státem na základě právního důvodu, tak i chopení se držby bez náležitého titulu v závislosti na tom, od jaké restituční skutkové podstaty se v konkrétním případě odvíjí nárok oprávněné osoby.

Současně však není vyloučeno, aby byla povaha pozemků pro ony dva účely (ve snaze o maximální nápravu historických majetkových křivd) hodnocena poněkud odlišně, tj. aby nemovitost k určitému okamžiku byla vnímána jako zemědělská z pohledu § 30 zákona č. 229/1991 Sb. (jsouc v době přechodu na stát zemědělsky využívána) a současně byla při určování výše náhrady dle § 14 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. k témuž momentu posuzována coby pozemek určený k zastavění (existovala-li kupříkladu schválená územně plánovací dokumentace determinující budoucí využití pozemku nebo byla-li nemovitost vykupována za účelem následně realizované výstavby).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1615/2016, ze dne 3. 5. 2017


21.07.2017 00:01

ÚS: Prolomení tzv. blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě

Církevní právnické osoby mají zákonem založeno legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku; vydal-li stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, a to bez ohledu na zákonný zákaz a práva historických vlastníků jiným restituentům jako náhradní pozemky, prohloubil zásah do práv historického vlastníka, jenž započal v období po roce 1948, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen převodem na třetí osobu.

Zákonodárce vložil do § 18 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi interpretační pravidlo „in favorem restitutionis“, které je založeno na názoru Ústavního soudu vyjadřovaném již dříve při řešení restitučních otázek. Nastolení stavu, který zajistí naplnění legitimního očekávání na vypořádání historického církevního majetku, je za takové situace ústavně konformní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017


03.07.2017 00:01

Vznik vlastnického práva k historickému majetku církví před 1.4.1991

Ani ustanovení § 3 odst. 1 zákona 92/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) nepůsobí zpětně na právní úkony, jimiž bylo nakládáno s majetkem v něm uvedeným v době před účinností tohoto právního předpisu (před 1. 4. 1991) a nemohlo proto zamezit nabytí vlastnického práva akciovou společností (založenou podle zákona č. 104/1990 Sb.) k nemovitostem, které do ní vložil stát coby zakladatel jako nepeněžitý vklad před účinností zákona č. 92/1991 Sb., postupem podle § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 534/2015, ze dne 11. 4. 2017


16.06.2017 00:01

ÚS: Přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce

1. K přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce bylo podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a povinnosti přešly na obce, ale též podmínka, aby obce s takto definovaným majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona reálně hospodařily. Podle ustanovení § 130 a § 134 č. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 platilo, že vlastnické právo vydržením mohl nabýt jen oprávněný držitel, měl-li nemovitou věc nepřetržitě v držbě po dobu 10 let.

2. Pokud se město chopilo držby předmětných pozemků již v roce 1991 a sama Česká republika je v (posléze nesprávném) právním hodnocení věci utvrzovala, je nutno uzavřít, že město předmětné pozemky nabylo vydržením, když od okamžiku, kdy se k nim chovalo jako vlastník, vycházelo z podmínek zakotvených zákonem č. 172/1991 Sb. Je přitom třeba vycházet i ze smyslu zákona č. 172/1991 Sb., kterým bylo navrácení historického majetku obcím.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2599/16, ze dne 23. 5. 2017


09.06.2017 00:03

ÚS: Výklad § 17 odst. 4 katastrálního zákona

Pokud byl proveden vklad vlastnického práva k nemovitostem, které posléze byly vydány v restitučním řízení oprávněným osobám, ve prospěch osob, které však účastníky tohoto restitučního řízení nebyly, má se za to, že převod na tyto osoby je třeba považovat za absolutně neplatné právní jednání ve smyslu § 588 občanského zákoníku, neboť bylo porušeno kogentní ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, jehož obsahem je mj. zákaz zcizování majetku dotčeného restitucemi.

Při řešení kolize mezi zásadou ochrany osoby, jíž svědčí skutečný právní stav (rozporný se stavem zapsaným do veřejného seznamu), a zásadou materiální publicity podle § 984 občanského zákoníku, poskytující ochranu osobě, která uskutečnila právní jednání s důvěrou v stav potvrzený zápisem do veřejné evidence, je možné poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/2011, podle něhož je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

Osoby, jimž jako oprávněným svědčí skutečný právní stav, potvrzený výsledkem restitučního řízení, mohou uplatněním poznámky spornosti podle § 986 občanského zákoníku u toho, kdo veřejný seznam vede, a podáním žaloby na určení vlastnictví usilovat o výmaz vlastnického práva dosud zapsaných osob. Toto řešení dovoluje zabránit výmazu práv těchto osob, aniž by se mohly proti tomu bránit, neboť jako účastníci řízení o žalobě na určení vlastnictví budou jeho výsledkem vázány.

Takový, ústavně konformní výklad § 17 odst. 4 katastrálního zákona, ukládajícího katastrálnímu úřadu přezkoumat před povolením vkladu závaznost soudního rozhodnutí i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru nemovitostí dosud zapsáno, naplňuje i právo na účast při projednání vlastní věci, ústavně zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 10/16, ze dne 23. 5. 2017


21.03.2017 00:01

Určení výše vypořádání podle ust. § 7 odst. 5 zák. č. 212/2009 Sb.

Výše vypořádání (za okruh a cenu nemovitostí) stanovená v ustanovení § 7 odst. 5 zák. č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 121/2012 Sb., nesmí převýšit celkem částku 2.000.000,- Kč, a to i v případě, je-li více oprávněných osob.

Maximální výši vypořádání stanovenou v ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 121/2012 Sb., tj. částku 2.000.000,- Kč, je tedy třeba vždy vztahovat k celku nemovitého majetku (okruhu a ceně nemovitostí uvedených v přihlášce k soupisu) zanechaného na Podkarpatské Rusi, a to bez ohledu na počet jeho (tehdejších) spoluvlastníků a počet přihlášek k soupisu nemovitého majetku podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 883/2016, ze dne 15. 12. 2016


13.01.2017 00:03

ÚS: Nedodržení postupu ke zjištění pravomoci orgánu veřejné moci

I. Mezi základní atributy právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky patří princip právní jistoty, s nímž je neslučitelné, aby o téže věci bylo rozhodnuto dvakrát, neboť orgán veřejné moci může autoritativně rozhodnout „v tomtéž případě“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, popř. čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky jen jednou. Jinak je porušen jeden ze základních procesních principů (překážka věci rozhodnuté) zaručený právem na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Nebyl-li dodržen zákonem stanovený procesní postup týkající se zjištění pravomoci orgánů veřejné moci podle zákona č. 131/2002 Sb., o řešení některých kompetenčních sporů, a nebylo-li zákonem předepsaným způsobem postaveno najisto, zda pravomoc soudu v dané věci je dána, a přesto bylo meritorně rozhodováno, dochází k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v souvislosti s tím i k naplnění zmatečnostního důvodu podle § 229 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu; toto ustanovení občanského soudního řádu třeba ústavně konformně vykládat tak, že zahrnuje i případy, kdy sice není vyloučeno, že pravomoc soudu mohla být dána, ale nebylo to zákonem předepsaným procesním postupem postaveno najisto.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3567/14, ze dne 13. 12. 2016


30.12.2016 00:01

ÚS: K předvídatelnosti soudního rozhodování ve věci restituce

Soud poruší princip předvídatelného rozhodování a zasáhne do práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jestliže v jejich věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil rozhodnutí, rozhodne v jejich neprospěch, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil, opíraje se přitom o akceptovatelné racionální a objektivní důvody.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1663/16, ze dne 30. 11. 2016


30.12.2016 00:01

ÚS: Nárok na peněžní částku dle zák. č. 261/2001 Sb.

I. Nárok, o kterém rozhodl orgán veřejné správy, podléhá soudnímu přezkumu, není-li jeho přezkum vyloučen při respektování požadavků čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; protože jde o vztah orgánu veřejné správy a subjektu soukromého práva, nelze v pochybnostech možnost výluky přezkumu takového správního aktu odůvodnit zásahem do principu právní jistoty orgánu veřejné správy, neboť ve vztahu k veřejné moci jde jen o nápravu stavu vzniklého v důsledku zrušení nezákonného správního aktu.

II. Ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových a náboženských důvodů soustředěných do vojenských táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád v letech 1939 až 1945, podle kterého „Včas uplatněný nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud nedošlo k výplatě jednorázové peněžní částky, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice“ je třeba z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a požadavku rovnosti v rámci skupiny dědiců oprávněných osob podle čl. 11 odst. 1 in fine ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že umožňuje přístup k soudu dědicům oprávněné osoby i za situace, kdy došlo k jejímu úmrtí po právní moci rozhodnutí správního orgánu o nároku na odškodnění.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 84/14, ze dne 13. 12. 2016


< strana 1 / 18 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články