// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace

Restituce a rehabilitace

21.03.2017 00:01

Určení výše vypořádání podle ust. § 7 odst. 5 zák. č. 212/2009 Sb.

Výše vypořádání (za okruh a cenu nemovitostí) stanovená v ustanovení § 7 odst. 5 zák. č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 121/2012 Sb., nesmí převýšit celkem částku 2.000.000,- Kč, a to i v případě, je-li více oprávněných osob.

Maximální výši vypořádání stanovenou v ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 121/2012 Sb., tj. částku 2.000.000,- Kč, je tedy třeba vždy vztahovat k celku nemovitého majetku (okruhu a ceně nemovitostí uvedených v přihlášce k soupisu) zanechaného na Podkarpatské Rusi, a to bez ohledu na počet jeho (tehdejších) spoluvlastníků a počet přihlášek k soupisu nemovitého majetku podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 883/2016, ze dne 15. 12. 2016


13.01.2017 00:03

ÚS: Nedodržení postupu ke zjištění pravomoci orgánu veřejné moci

I. Mezi základní atributy právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky patří princip právní jistoty, s nímž je neslučitelné, aby o téže věci bylo rozhodnuto dvakrát, neboť orgán veřejné moci může autoritativně rozhodnout „v tomtéž případě“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, popř. čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky jen jednou. Jinak je porušen jeden ze základních procesních principů (překážka věci rozhodnuté) zaručený právem na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Nebyl-li dodržen zákonem stanovený procesní postup týkající se zjištění pravomoci orgánů veřejné moci podle zákona č. 131/2002 Sb., o řešení některých kompetenčních sporů, a nebylo-li zákonem předepsaným způsobem postaveno najisto, zda pravomoc soudu v dané věci je dána, a přesto bylo meritorně rozhodováno, dochází k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v souvislosti s tím i k naplnění zmatečnostního důvodu podle § 229 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu; toto ustanovení občanského soudního řádu třeba ústavně konformně vykládat tak, že zahrnuje i případy, kdy sice není vyloučeno, že pravomoc soudu mohla být dána, ale nebylo to zákonem předepsaným procesním postupem postaveno najisto.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3567/14, ze dne 13. 12. 2016


30.12.2016 00:01

ÚS: K předvídatelnosti soudního rozhodování ve věci restituce

Soud poruší princip předvídatelného rozhodování a zasáhne do práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jestliže v jejich věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil rozhodnutí, rozhodne v jejich neprospěch, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil, opíraje se přitom o akceptovatelné racionální a objektivní důvody.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1663/16, ze dne 30. 11. 2016


30.12.2016 00:01

ÚS: Nárok na peněžní částku dle zák. č. 261/2001 Sb.

I. Nárok, o kterém rozhodl orgán veřejné správy, podléhá soudnímu přezkumu, není-li jeho přezkum vyloučen při respektování požadavků čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; protože jde o vztah orgánu veřejné správy a subjektu soukromého práva, nelze v pochybnostech možnost výluky přezkumu takového správního aktu odůvodnit zásahem do principu právní jistoty orgánu veřejné správy, neboť ve vztahu k veřejné moci jde jen o nápravu stavu vzniklého v důsledku zrušení nezákonného správního aktu.

II. Ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových a náboženských důvodů soustředěných do vojenských táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád v letech 1939 až 1945, podle kterého „Včas uplatněný nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud nedošlo k výplatě jednorázové peněžní částky, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice“ je třeba z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a požadavku rovnosti v rámci skupiny dědiců oprávněných osob podle čl. 11 odst. 1 in fine ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že umožňuje přístup k soudu dědicům oprávněné osoby i za situace, kdy došlo k jejímu úmrtí po právní moci rozhodnutí správního orgánu o nároku na odškodnění.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 84/14, ze dne 13. 12. 2016


19.12.2016 00:00

Podmínka vydání movité věci církvi dle § 7 odst. 2 zák. č. 428/2012 Sb.

Je-li znění restitučního zákona zcela jednoznačné a pochybnosti nevyvolává, není v principu přiléhavé normu vymezující rozsah restituovaného majetku teleologickou redukcí sémanticky zužovat.

Jako zásadu je proto možné akceptovat tezi, že podmínkou vydání movité věci dle § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. není trvání historické funkční souvislosti daného objektu s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb., po alespoň část rozhodného období; postačuje, vykazoval-li dotčený objekt funkční souvislost s příslušnou nemovitostí oprávněné osoby v době rozhodnému období předcházející.

Nelze však vyloučit, že se naopak vyskytnou případy, v nichž bude mezi okamžikem přetržení vazeb nárokované věci na majetek církve a počátkem rozhodného období natolik velký časový odstup, že se bude s ohledem na účel majetkového vyrovnání s církvemi v režimu zákona č. 428/2012 Sb. restituce vlastnického práva k ní na základě § 7 odst. 2 citovaného předpisu jevit absurdní, v kteréžto situaci mohou teleologická hlediska působící ve prospěch restrikce odkazované normy nabýt převahy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 945/2016, ze dne 3.11. 2016


04.11.2016 00:01

ÚS: K nedostatku obsahových náležitostí smlouvy

Princip priority výkladu smluvního ujednání upřednostňující ve výsledku platnost smlouvy (jako projev maximy potius valeat actus quam pereat), je principem, který odpovídá povaze soukromoprávních vztahů, jakož i rozumné potřebě běžného soukromoprávního styku. Nerespektují-li obecné soudy tento princip a vyžadují-li (s důsledkem neplatnosti ujednání), aby se smluvní strany dohodly o takových náležitostech, které expressis verbis nejsou vyžadovány zákonem, jde o požadavek odporující ústavní zásadě autonomie vůle smluvních stran (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky), a je třeba ho proto klasifikovat jako tzv. kvalifikovanou vadu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 882/16, ze dne 11. 10. 2016


01.09.2016 00:02

Převod vlastnictví k historickému majetku církví v malé privatizaci

I. Ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. překážku převodu vlastnictví k věcem náležejícím původně církvím v procesu tzv. malé privatizace nezakládalo. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 bránící dispozicím s historickým majetkem církví ve velké privatizaci na dražbu probíhající v režimu zákona č. 427/1990 Sb. nebylo aplikovatelné ani analogicky.

II. Bylo by zajisté myslitelné, aby byl převod majetku v malé privatizaci, jenž se odehrál po účinnosti zákona o půdě, vyloučen v důsledku aplikace blokačních ustanovení právě tohoto restitučního předpisu. Ustanovení § 29 zákona o půdě, jež omezovalo nakládání s věcmi, které původně náležely církvím, nezakotvovalo ovšem „generální“ blokační normu, nýbrž se vztahovalo pouze na majetek zemědělský. Uskutečnění dražby nemovitostí, které neměly charakter zemědělského majetku, na základě zákona č. 427/1990 Sb. tak ani § 29 zákona o půdě nepřekážel.

III. Smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona o půdě a § 3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž toliko překlenutí nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, ze dne 21. 6. 2016


26.08.2016 00:04

ÚS: Charakter lhůty k uplatnění nároku dle zák. č. 172/1991 Sb.

Výklad obecných soudů, podle nichž „lhůta stanovená v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012, je speciální lhůtou, na jejíž počítání se nevztahuje ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák.“, je ústavně konformní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 20/16, ze dne 9. 8. 2016


19.08.2016 00:03

ÚS: Určovací žaloba v případě uplynutí restitučních lhůt

Určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 – 1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3943/14, ze dne 2. 8. 2016


17.08.2016 00:00

Uznání dluhu podle ust. § 558 ObčZ 1964

Ustanovení 558 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 nevyžadovalo, aby se dlužník v uznávacím prohlášení přímo zavázal k plnění; stačilo, že z obsahu písemného projevu dlužníka bylo zřejmé, že je si své povinnosti k plnění vědom.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4981/2015, ze dne 24. 5. 2016


04.08.2016 00:02

Platnost dohody o novaci restitučních nároků

Oprávněná osoba nemá žádnou povinnost uplatnit své restituční nároky v plném rozsahu, není namístě upírat oprávněné osobě možnost požadovat při celkovém vypořádání svých nároků za určitých podmínek méně, než by jí podle zákona příslušelo, s čímž koresponduje oprávnění státu takový požadavek respektovat. Není tak principiálního důvodu pro to, aby bylo restituentovi znemožněno uzavření dohody o novaci, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona o půdě nahradí novými oprávněními konstituovanými zmíněnou dohodou.

Je zajisté třeba vést v patrnosti, že svobodu účastníků právních vztahů utvářejících se v rámci restitučního procesu vymezovat svá vzájemná práva a povinnosti limituje též smysl restitučního zákonodárství spočívající primárně ve snaze společnosti alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd spáchaných v tzv. době nesvobody. Je proto nutno zjišťovat, zda dohoda o novaci restitučních nároků respektuje naznačený účel; sám fakt, že oprávněná osoba rezignuje na uplatnění části svých práv, se arci smyslu restituční legislativy neprotiví. Zatímco sjednání obdobné smlouvy vedoucí toliko k obmyslnému krácení práv restituenta představuje (se zřetelem k hodnotám, na nichž restituční předpisy spočívají) právem reprobované jednání, uzavření dohody sledující coby svůj účel definitivní, komplexní a konsensuální řešení restitučních nároků není se zájmem na efektivní a včasné nápravě historických bezpráví v rozporu.

Promítnuto do kontextu přezkoumávané kauzy lze říci, že pokud žalobce s povinnou osobou uzavřel soubor dohod, jejichž cílem bylo úplné vypořádání veškerých jeho restitučních nároků, přičemž povinná osoba v souladu s těmito právními úkony posléze skutečně jednala a žalobci poskytla bezúplatné naturální plnění ve formě pozemků odpovídajících svou kvantitou a kvalitou pozemkům odňatým, není na újmu platnosti vzpomínaných dohod, že v nich byla práva žalobce na plnění ze strany povinné osoby sjednána v rozsahu menším, než by potenciálně vyplýval přímo ze zákona o půdě. Bylo-li úmyslem žalobce a Pozemkového fondu České republiky případné reziduální nároky oprávněné osoby opírající se o zákon o půdě potlačit, není zde důvodu tuto jejich intenci nereflektovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, ze dne 4. 5. 2016


08.07.2016 00:01

ÚS: Ústavně konformní výklad předpisů komunistického režimu

K diskriminaci stěžovatelky došlo neústavní preferencí socialistického či družstevního vlastnictví, obsaženého v § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, přičemž dnes je bezvýjimečně garantována rovná ochrana vlastnického práva. Za minulého režimu se jednalo o projev marxistického třídního přístupu, který podobně jako rasově podmíněné zákonodárství protiprávně rozděloval občany do nestejných kategorií. Takový přístup není v dnešní době možno přijmout. Přitom nutno podotknout, že ani v tehdejší mezistátní smlouvě mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině, publikované pod č. 186/1946 Sb., ani v restitučním zákoně č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, podobné diskriminační ustanovení nebylo obsaženo, to přinesla až prováděcí vyhláška. Pak ale nelze pominout, že soudce není podzákonným předpisem vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy), nota bene když takový předpis zakládá zřetelně diskriminační účinek ve vztahu k legitimnímu očekávání oprávněných osob. V daném případě proto musí teleologický přístup k výkladu práva převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem. Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd; stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Rovněž odkazuje na svoji již ustálenou judikaturu o moderním materiálním právním státu, povinnosti ústavněkonformní interpretace i velmi starých právních předpisů s ohledem na dnes platné konstitutivní principy a hodnotovou diskontinuitu se starým režimem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3964/14, ze dne 13. 6. 2016


20.06.2016 00:01

Přechod původního církevního majetku ze státu na kraje

Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, přechodu věcí, náležejících původně církvím, z majetku státu do majetku krajů dle zákona č. 290/2002 Sb. nebránilo, na čemž nic nemohla změnit ani skutečnost, že kraje posléze nebyly zahrnuty do okruhu povinných osob, obsaženého v § 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, jenž nabyl účinnosti k 1. 1. 2013.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, ze dne 1. 6. 2016


16.06.2016 00:01

Žaloba o určení vlastnického práva k církevnímu majetku

Ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. lze aplikovat i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a probíhající po nabytí účinnosti tohoto zákona, s tím, že právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, zůstávají zachovány.

Podala-li tak registrovaná církev nebo náboženská společnost před účinností zákona č. 428/2012 Sb. žalobu o určení vlastnického práva státu k majetku, jenž původně náležel církvím nebo náboženským společnostem a který byl převeden nebo přešel z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, avšak soud o takové žalobě rozhoduje až po účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., nemusí jako oprávněná osoba po účinnosti tohoto zákona tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3217/2014, ze dne 22. 3. 2016


30.10.2015 00:01

ÚS: Formalistické posuzování účasti na soudní rehabilitaci

1. Obecné soudy jsou povinny v řízení o vyslovení účasti na soudní rehabilitaci dle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci vždy přihlížet k účelu a smyslu jmenovaného zákona, jímž je co nejširší odčinění křivd, které byly v období od 25. února 1948 do konce roku 1989 způsobeny konkrétním jednotlivcům ať již nespravedlivým odsouzením, či nezákonným zbavením osobní svobody nebo majetku. V souladu s tímto účelem mají soudy povinnost rehabilitační předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch dotčených osob. Jedině takto mohou být adekvátně naplněny požadavky článku 36 Listiny základních práv a svobod a ochrana práva na spravedlivý proces.

2. Z povahy řízení o soudní rehabilitaci vyplývá, že se soudy musejí vyrovnat s tvrzeními navrhovatelů, která se týkají událostí, jež se odehrály často před desítkami let, navíc ve zcela odlišném společensko-politickém kontextu. Za situace, kdy je prokázáno, že v rozhodné době mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 došlo k nezákonnému zbavení svobody či majetku dotčené osoby ve smyslu § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, nemůže jít k tíži navrhovatele to, že neexistuje dostatek archivních podkladů, které by umožnily jednoznačně posoudit, jakého skutku (resp. skutku spáchaného v jakém období) se takový nezákonný zásah týkal. Řádná evidence a archivace takových záznamů je totiž především úlohou státních orgánů. Případné pochybnosti o naplnění podmínek soudní rehabilitace, které již nelze dalším dokazováním objasnit, musejí být v souladu se základními zásadami trestního řízení vykládány ve prospěch navrhovatele. Extenzivním přístupem, který jsou soudy povinny soudy zaujmout k aplikaci zákona o soudní rehabilitaci, přitom nemohou být nijak dotčeny zájmy třetích osob.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2887/14, ze dne 8. 10. 2015


23.10.2015 00:03

ÚS: Poučovací povinnost a spravedlivé rozhodnutí

Meze otázek, o kterých má soud účastníky řízení poučovat, nevede z hlediska ústavních záruk práva na spravedlivý proces mezi právem procesním a právem hmotným, ale tyto meze leží tam, kde by jejich překročením došlo k porušení rovnosti účastníků. Soud tedy nesmí poučovat jednoho z účastníků, jak uplatňovat nárok vůči druhému účastníkovi nebo jak se procesně bránit, kupř. vznesením námitky promlčení. Poučení o tom, že je nutné nechat do řízení vstoupit i další účastníky na jedné či druhé straně sporu, aby soud mohl posoudit nárok žalobce po jeho obsahové stránce, je na pomezí poučení o právu procesním a hmotném a nijak nenarušuje rovnost účastníků. Poučovací povinnost vystupuje do popředí zejména v případech, kdy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd, vzniklých porušováním obecně uznávaných lidských práv a svobod. Uvedené však neznamená, že toto pojetí je vlastní pouze restitučním věcem; i v jiných případech lze zajisté shledat důvody srovnatelné s těmi, které vedou soud demokratického právního státu k tomu, aby v zájmu spravedlnosti bylo upuštěno od příliš formalistického postupu. Namístě je tedy interpretace vycházející z hodnotových a principiálních hledisek současného ústavního státu, kterým musí být všechny právní předpisy poměřovány.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 4004/14, ze dne 22. 9. 2015


09.10.2015 00:02

ÚS: K výkladu § 13 odst. 4 zák. o mimosoudních rehabilitacích

Skutečnost, že v důsledku plynutí času došlo ke ztrátě reálné hodnoty náhrady vyplácené dle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nemůže jít k tíži vedlejších účastníků coby v restituci oprávněných osob, které se svých práv domáhají nejméně od roku 1995 a které neměly možnost domoci se poskytnutí náhrady dříve, když tyto osoby se svých práv musely domáhat nejprve cestou řízení o vydání nemovitosti a teprve následně, po zamítnutí žaloby na vydání věci, cestou řízení o finanční náhradu (srov. § 13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 130/14, ze dne 13. 8. 2015


01.07.2015 00:01

Povinnost přednostní bezúplatné nabídky státu dle zák. č. 290/2002 Sb.

Vzhledem ke specifickému vztahu převodce jako organizační jednotky nabyvatele, jejichž účel je shodný, s přihlédnutím k okolnosti, že byl převeden pouze spoluvlastnický podíl menšího rozsahu a jeho převodem byly získány finanční prostředky na opravu a údržbu předmětných nemovitostí, nebylo zde povinností převodce nabídnout podíl přednostně státu podle § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, ve znění účinném do 15. 6. 2010.

Takový výklad je v souladu s účelem zákona, jímž bylo nepochybně zachování nemovitého majetku k účelům, jimž původně (v době přechodu ze státu do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu) sloužil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3332/2013, ze dne 24. 3. 2015


12.06.2015 00:01

ÚS: Ochrana při vydání majetku v důsledku restituce

Zájem na udržení spravedlivé rovnováhy nevyžaduje, aby bylo při vydání majetku v důsledku restituce kompenzováno jiné zmenšení majetku, než to, které přiměřeně odpovídá prostředkům vynaloženým na jeho získání. Jestliže tedy stěžovatelka jako akciová společnost za popsaných okolností pozbyla nemovitost, kterou předtím získala od státu v důsledku vložení majetku státního podniku do jejího základního kapitálu, a tato ztráta ji nebyla nijak kompenzována, jedná se o přiměřený zásah do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či majetkových práv dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a nikoliv o jejich porušení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3247/13, ze dne 5. 5. 2015


15.05.2015 00:01

ÚS: Bezúplatný převod pozemků dle § 60a zákona č. 219/2000 Sb.

Nárok na bezúplatný převod pozemků podle § 60a zákona č. 129/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, nepodléhá promlčení podle § 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Připuštění aplikace promlčení na majetkové nároky založené uvedeným ustanovením by citelně zasáhlo do vytvořeného legitimního očekávání jejich adresátů, a proto takovou interpretaci nelze jako ústavně konformní připustit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1389/13, ze dne 31. 3. 2015


< strana 1 / 18 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články