// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace

Restituce a rehabilitace

21.11.2018 00:02

Stavba jako překážka vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb.

I. Překážku vydání pozemku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb. zakládá toliko zastavění stavbou ve smyslu občanskoprávním, tj. objektem, jenž (by) byl podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 (tedy i ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.) samostatnou věcí. Naproti tomu chápání pojmu „stavba“ v předpisech veřejnoprávních pro účel interpretace výluk z naturální restituce určující není. Není ani přiléhavé usuzovat, že by změna koncepce právní povahy staveb, jež se uskutečnila v rámci rekodifikace soukromého práva, měla přivodit zúžení dopadu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. toliko na stavby, které jsou samostatnými věcmi v právním smyslu i v režimu zákona č. 89/2012 Sb.

II. Pro řešení otázky, zdali vydání sporných pozemků v posuzované věci znemožňuje úprava koryta potoka, který se na nich nachází, je tudíž určující, zda realizované stavební prvky měly charakter samostatných staveb v soukromoprávním smyslu či představovaly pouhé zpracování povrchu. Stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, přitom samostatnými věcmi ve smyslu soukromoprávním zpravidla nejsou.

III. Překážkou vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb. může být podle okolností případu i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (např. přísluší-li k veřejnému prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), a to přesto, že taková situace není v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena. O podobný případ se však v posuzované kauze nejedná, poněvadž nelze přesvědčivě usuzovat, že by se žalobkyni při vydání pozemků tvořících koryto sporného vodního toku dostávalo toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, tak jak by tomu bylo při vydání nemovitosti náležejících k veřejnému prostranství. Vlastník vodního koryta je totiž sice v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej § 50 zákona č. 254/2001 Sb.), není však zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky (např. umístěním vodní elektrárny).

Naturální restituovatelnost majetku by jistě mohla být z teleologických důvodů vyloučena v případech, v nichž by výkon vlastnického práva oprávněnou osobou byl s ohledem na povahu vodního toku a v něm situovaného vodního díla zcela znemožněn.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 4. 9. 2018


23.10.2018 00:00

Aplikace lhůty dle 8 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. na vztah mezi obcemi

Lhůta stanovená v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., se týká pouze vztahů mezi obcemi a státem a jejím smyslem je vyřešení stavu, kdy obec vůči státu nečiní žádné kroky k zápisu svého vlastnického práva. O takový případ však nejde, jestliže k zápisu vlastnického práva obce ze státu již došlo a spor vedou dvě obce navzájem o určení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5735/2017, ze dne 18. 7. 2018


12.10.2018 00:01

ÚS: Náležité odůvodnění rozhodnutí v případě restituce pozemků

Obecné soudy pochybily, když se řádně nevypořádaly s důvody, pro které považovaly pozemek p. č. 1321/38 v k. ú. Bohunice za součást sídliště jako celku. Napadenými usneseními tak došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantovány čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 217/17, ze dne 4. 9. 2018


07.09.2018 00:00

ÚS: Uzavření smlouvy o převodu tzv. náhradních pozemků

Postup obecných soudů nerespektující vady převodu tzv. náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy že takový pozemek mohla nabýt pouze oprávněná osoba, tj. osoba disponující adekvátním restitučním nárokem, je nerespektováním jednoznačně znějící kogentní normy, které vede k porušení ústavnosti, v tomto případě porušení práva na ochranu vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1539/18, ze dne 31. 7. 2018


23.07.2018 00:00

Podmínka funkční souvislosti dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.

Podmínka funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může být naplněna i poměrem k nemovité věci, ve vztahu k níž jsou dle zákona č. 428/2012 Sb. dány předpoklady jejího vydání jiné, od osoby dovolávající se naplnění dané podmínky odlišné, oprávněné osobě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1429/2018, ze dne 16. 5. 2018


18.07.2018 00:01

Hřbitov jako překážka vydání pozemku podle § 8 zákona č. 428/2012 Sb.

Určení pozemků ke zřízení, potažmo rozšíření hřbitova nebrání jejich vydání oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5855/2017, ze dne 7. 5. 2018


13.07.2018 00:06

ÚS: Zrušení tzv. druhé restituční tečky

Stanovení data, po jehož uplynutí již oprávněné osoby nemohou požádat o bezúplatné převedení náhradního pozemku, by mohlo představovat legitimní cíl v tom smyslu, že zájem na právní jistotě všech zúčastněných subjektů obecně vzato vskutku může vyžadovat stanovení nějakého data, ke kterému je třeba veškeré restituční nároky vypořádat. To však není případ posuzované věci, neboť v tomto ohledu ani napadená právní úprava žádnou faktickou a definitivní tzv. restituční tečku nestanoví, pouze – aniž by zde byl nějaký přesvědčivý a nezpochybnitelný důvod takového postupu – zakládá nerovnost v rámci srovnatelné skupiny oprávněných osob. Sledovaný cíl přitom nemůže bez dalšího legitimizovat ani skutečnost, že se dosud neskončená restituční správní řízení týkají již „pouze desítek osob“. I kdyby totiž zbývalo již pouze jediné restituční správní řízení, není namístě – není-li pro to nějaký legitimní důvod – zakládat nerovnost mezi jinak srovnatelnou skupinou oprávněných osob. V opačném případě by totiž došlo k zásahu do legitimního očekávání části oprávněných osob, respektive k nepřípustnému zásahu do jimi nabytého práva (iura quaesita) mít možnost uspokojit svůj restituční nárok prostřednictvím náhradního pozemku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 35/17, ze dne 19. 6. 2018


22.06.2018 00:04

ÚS: K prolomení blokačního § 29 zákona o půdě

Problematiku restitucí nelze ani s odstupem dvou desítek let nahlížet jako otázku historické nespravedlnosti, která by se vymykala nástrojům právního státu. Účel § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, je proto nutno sledovat v kontextu hodnotového základu restituční a rehabilitační legislativy a judikatury Ústavního soudu. Podle ní (např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/07) účelem tohoto ustanovení není toliko samotná blokace určité části státního, resp. obecního majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace. Jeho podstatou je především závazek zákonodárce přijmout právní úpravu, která vypořádá historický majetek církví a § 29 tak fakticky konzumuje, a do jejíhož přijetí nelze tento majetek převádět na jiné osoby.

Za určitých podmínek může dojít s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem individuálního případu k výjimečnému prolomení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Je-li například formální vlastnické právo státu v kolizi s reálným vlastnickým právem stěžovatele, který ho nabyl v dobré víře, je namístě poskytnout ochranu stěžovateli, zejména když naplnění legitimního očekávání církve může být dosaženo i jinými prostředky (nález I. ÚS 2166/10). Není-li možno z obou kolidujících základních práv zachovat co nejvíce, pak je třeba dát přednost tomu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti.

Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost státních orgánů je jedním z atributů pro nastolení stavu, který je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je ochrana dobré víry jednotlivce v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, která se v rovině objektivní projevuje jako princip správnosti takového aktu (nález IV. ÚS 42/09).

Byl-li stěžovatel jako nabyvatel pozemku v kupní smlouvě prodávajícím – Státním pozemkovým úřadem – ujištěn, že převoditelnost pozemku byla ověřena, není závěr krajského soudu i Nejvyššího soudu, že dobrou víru nelze stěžovateli přiznat, jelikož jiný článek smlouvy toto ujištění relativizoval poukazem na absolutní neplatnost kupních smluv porušujících § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jako postup svědčící o mechanickém a formalistickém výkladu práva ústavně souladný.

K prolomení účinků § 29 zákona č. 229 /1991 Sb. pouhá dobrá víra nepostačuje, nýbrž musí být dány i další konkrétní okolnosti mimořádného významu odůvodňující poskytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatele. Na případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s § 29 nelze mechanicky aplikovat judikaturu Ústavního soudu o nabytí vlastnického práva od nevlastníka. To však nezbavuje soud povinnosti zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové mimořádné okolnosti, které by se vztahovaly např. k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, dopadu pozbytí majetku apod., a které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2640/17, ze dne 22. 5. 2018


08.06.2018 00:01

ÚS: Protiprávní zvýhodnění nabyvatele v restitučních sporech

Má-li být naplněn účel a smysl restitucí, musí se nadále plně uplatnit požadavek, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vykládaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nebo osob jednajících za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1206/15, ze dne 14. 5. 2018


31.05.2018 00:02

Právní předchůdce oprávněné osoby podle zákona č. 428/2012 Sb.

Oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. jest třeba rozumět právnickou osobu naplňující některý z definičních znaků dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že tato právnická osoba sama nebo její právní předchůdce utrpěly v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) interpretovaným zákonem odškodňovanou majetkovou křivdu.

Při řešení nastolené hmotněprávní otázky, koho jest považovat za oprávněnou osobu, nutno zákonný pojem „právní předchůdce takovéto osoby“ předně vykládat tak, že i tento předchůdce musel být právnickou osobu zařaditelnou do některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb.

Výklad pojmu „právní předchůdce oprávněné osoby“, jakožto zákonného předpokladu právní kvalifikace subjektu, uplatňujícího restituční nároky dle zákona č. 428/2012 Sb., coby osoby ve smyslu ustanovení § 3 tohoto zákona oprávněné, musí současně odpovídat judikaturou již bezpočtukrát akcentovanému interpretačnímu principu ex favore restitutionis; případné legislativní nedůslednosti nemohou jít k tíži restituentům.

V situaci, kdy zákonodárcem použitý právní pojem „právní předchůdce“, jakož i jemu korespondující právní pojem „právní nástupce“, obecně vzato nevystihují toliko právní vztah subjektů práv vzniklý poté, co mezi nimi podle hmotného práva došlo k přechodu veškerých práv a povinností formou univerzální sukcese (např. v důsledku dědění nebo zániku právnické osoby s právním nástupnictvím), nýbrž též právní vztah těch subjektů práv, mezi nimiž dle hmotného práva došlo k přechodu či převodu toliko některých práv a povinností formou sukcese singulární (např. na základě postoupení pohledávky), je tedy namístě přijmout takový právům restituentů vstřícný výklad, dle kterého osobu uplatňující restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb. bude možno se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu posuzovat jako osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 tohoto zákona i tehdy, zanikla-li právnická osoba, nesoucí jinak znaky některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb., která v rozhodném období utrpěla odškodňovanou majetkovou křivdu a od jejíhož právního nástupnictví je status oprávněné osoby odvozován, bez právního nástupnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5344/2017, ze dne 6. 3. 2018


25.05.2018 00:02

ÚS: Kasační závaznost nálezu Ústavního soudu

Vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby včetně samotného Ústavního soudu a zakládá nepominutelnou procesní překážku věci rozhodnuté, která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení věci. Požadavky na reflektování kasačního nálezu v následném rozhodnutí obecného soudu jsou výrazně přísnější, než je tomu v případě tzv. precedenční závaznosti. V případě precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval jeho právní názory a v dobré víře předestřel konkurující úvahy, na jejichž základě započne s Ústavním soudem ústavněprávní justiční dialog. Kasační závaznost však lze reflektovat pouze bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu.

Kasační závaznost rozhodnutí ustupuje jen tehdy, pokud nižší soud při dalším řízení zjistí fakta, kterými bude věc dostatečně odlišena od podoby, v níž byla předtím předložena instančně vyššímu soudu a na jejímž základě vyšší soud zaujal svůj právní názor. Pokud by byly odlišnosti dostatečně právně relevantní pro to, aby se daný právní názor vyššího soudu neuplatnil, nebyl by soud tímto názorem vázán.

Účelu blokace církevního majetku lze ve zcela výjimečných případech dosáhnout i jinými prostředky, kromě restituce naturální může jít i o restituci relutární, resp. kombinaci obou těchto prostředků. Městský soud v Praze a Nejvyšší soud nectily závěr Ústavního soudu, že je v této namístě poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatele, pokud koliduje s formálním vlastnickým právem státu zeslabeným legitimním očekáváním církve na majetkové vypořádání. Nezohlednily připomenutí Ústavního soudu, že maximou při volbě metod zmírnění křivd je nezpůsobení křivd nových, a to i na straně třetích osob. Vlastnické právo stěžovatele proto tvoří hranici pro domáhání se ochrany legitimního očekávání církve skrze naturální restituci.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2941/17, ze dne 24. 4. 2018


28.02.2018 00:01

Překážka vydání věci oprávněné osobě podle zák. č. 428/2012 Sb.

I. Při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

II. Účelem restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. je napravení majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona, nikoliv navracení holého vlastnictví k pozemku.

Má-li předmětný (nezastavěný) pozemek charakter veřejného prostranství, resp. jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, tedy má povahu veřejného statku (je zatížen veřejným užíváním), musí soud v řízení o vydání pozemku posoudit, zda pro tuto překážku spočívající v realizaci veřejného zájmu lze či nikoliv restituci v naturální formě uskutečnit v situaci, v níž by žalobkyně objektivně nemohla plně realizovat své vlastnické právo a užívat pozemek způsobem odpovídajícím účelu restituce podle zákona č. 428/2012 Sb., a to přesto, že taková situace není přímo v § 8 odst. 1 tohoto zákona mezi vypočtenými výlukami vydání výslovně uvedena. Veřejný zájem na nevydání pozemku je vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu.

Překážkou vydání nezastavěného pozemku majícího charakter veřejného prostranství, resp. účelové komunikace, jenž přiléhá k sousednímu výrobnímu a zemědělskému areálu ve vlastnictví třetí osoby, tak může být okolnost, že by osobě oprávněné podle zákona č. 428/2012 Sb. bylo navráceno jen holé vlastnictví k tomuto pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 14. 11. 2017


20.02.2018 00:01

Lhůta k podání návrhu na vydání zemědělské nemovitosti církvi

Lhůta podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. je lhůtou hmotněprávní prekluzivní, jejímž uplynutím právo oprávněné osoby podat návrh na vydání zemědělské nemovitosti u pozemkového úřadu zaniká.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5143/2017, ze dne 29. 11. 2017


12.02.2018 00:01

Spor o určení vlastnického práva státu dle § 18 zák. č. 428/2012 Sb.

I. Ve sporu o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby.

II. Při hodnocení interních poměrů církví a náboženských společností pak nelze ztrácet ze zřetele, že soudní přezkum úkonů příslušných orgánů registrovaných církví a náboženských společností nesmí odporovat ústavně zaručené autonomii církví a náboženských společností ve smyslu článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti tudíž právní skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., osvědčuje sama církev či náboženská společnost s tím, že soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí jejího příslušného orgánu o takovémto opatření je se zřetelem k církevní autonomii vyloučen.

V případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu nepochybně podléhá. Pro závěr o tom, zda takovýto právní předchůdce oprávněné osoby naplňoval znaky definované ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. je současně právně významný účel, za nímž byl zřízen nebo založen. Znakem oprávněné osoby dle § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. je totiž okolnost, že byla zřízena nebo založena za účelem podpory činnosti registrované církve nebo náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, ze dne 28. 11. 2017


18.12.2017 00:02

Nárok na náhradu nemateriální újmy podle článku 5 odst. 5 Úmluvy

Výrok II stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 se vztahuje na případy zbavení osobní svobody v trestním řízení, kde byla vyslovena účast poškozeného (odsouzeného) na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., bez ohledu na to, pro jaký trestný čin byl poškozený stíhán, příp. odsouzen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 724/2016, ze dne 18. 10. 2017


06.11.2017 00:02

Funkční souvislost ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb.

V případě souboru nemovitých věcí, které měly historicky (jen) souvislost vlastnickou (právní), spotřební, případně prostorovou (kdy rozsáhlý nemovitý majetek sloužil k zabezpečení potřeb farnosti), není naplněna podmínka funkční souvislosti ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, ze dne 25. 7. 2017


31.10.2017 00:01

Prolomení blokačních účinků § 29 zák. č. 229/1991 Sb.

Dobrá víra nabyvatele, ač je sama o sobě hodnotou právem chráněnou, nemůže bez dalšího zhojit porušení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.

Nelze nicméně vyloučit situace, v nichž by nezákonně převedené pozemky měly pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele. V podobných případech je třeba zvažovat, zdali je i zde namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu církevní právnické osoby, anebo zda je přiléhavější poskytnout ochranu nabyvateli dotčených objektů, arciže za striktního předpokladu jeho dobré víry.

I ve vztahu k nemovitostem tvořícím v době rozhodování soudu součást scelené, společně využívané zemědělské plochy se principiálně prosadí závěr o neplatnosti převodů protivících se zákazu dispozic ve smyslu § 29 zákona č. 229/1991 Sb. V duchu shora předestřeného výkladu je ovšem třeba dovodit, že byl-li by v konkrétním (výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 28. 8. 2017


20.10.2017 00:04

ÚS: Restituce - porušení principu rovnosti

I. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří mimo jiné právo na soudní ochranu a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Soud si v průběhu celého řízení, a v rámci dokazování zejména, musí počínat tak, aby respektoval princip rovnosti účastníků, pod nějž spadá princip rovnosti zbraní.

III. Obecné soudy pochybí, pokud restituentovo právo na vydání stavby podle § 1 odst. 1 písm. b) nebo c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, spojují s rozsahem zemědělské výroby, neboť pak zvýhodňují restituenty menších zemědělských usedlostí, u nichž žádná související činnost v relativně osamostatnitelné podobě nepřichází v úvahu. Souvislost stavby se zemědělskou výrobou nadto nemusí být bezprostřední.

IV. O zásadní přestavbu ve smyslu § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jako překážku vydání stavby podle tohoto zákona, půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2690/15, ze dne 5. 9. 2017


18.10.2017 00:01

Porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě

Má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by ustanovení § 29 zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků.

Okolnost, že kupující byl v posuzované kupní smlouvě o převodu vlastnického práva k zemědělskému pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb. Pozemkovým fondem ČR ujištěn, že převodu nebrání blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, tak sama o sobě nemá z hlediska žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. význam.

To platí i pro okolnost, že „Fond před uzavřením kupní smlouvy vyzval eventuální vlastníky, aby upozornili na případné budoucí nároky“. Žalobkyně v době uzavření kupní smlouvy nebyla vlastnicí označeného pozemku, a mohla tehdy mít nanejvýš legitimní očekávání, že zákonodárce přijme restituční zákon o majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace. Tuto právní úpravu však v prosinci 2011, kdy kupní smlouva mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovaným byla uzavřena, nebylo možno - a to ani komparací se stávajícími restitučními zákony - jakkoliv dovozovat či předvídat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3074/2017, ze dne 20. 7. 2017


13.10.2017 00:01

ÚS: Legitimní očekávání náhrady nemajetkové újmy

Analytická právní věta

Uplatnil-li poškozený nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nespravedlivým odsouzením a uvězněním v době nesvobody dříve, než Ústavní soud stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 uznal chybnost svého dosavadního výkladu, postupuje se i po přijetí tohoto stanoviska ve shodě s předchozím výkladem.

PRÁVNÍ VĚTY

Tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vytvořila legitimní očekávání náhrady nemajetkové újmy u poškozených, kteří byli v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni kvůli odmítnutí nastoupit vojenskou službu z důvodů náboženského či obdobného přesvědčení, nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k těm, kteří své nároky uplatnili dříve, než Ústavní soud stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 uznal chybnost svého dosavadního výkladu. I po přijetí uvedeného stanoviska tedy platí, že ve shodě s předchozí judikaturou se postupuje vůči poškozeným, jejichž žaloba byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska, i co do výše náhrady nemajetkové újmy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 823/15, ze dne 23. 8. 2016


< strana 1 / 19 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů