// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

19.04.2017 00:02

Konflikt práva k obchodní firmě a práva z ochranné známky

I. Práva plynoucí z ochranné známky vznikají zápisem ochranné známky do příslušného rejstříku, jejich obsahem je právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky anebo službami, pro které je zapsána, a bránit takovému užívání ostatním, s výjimkami uvedenými v zákoně o ochranných známkách. Jednou z výjimek je právě omezení vlastníka ochranné známky právy třetích osob k obchodní firmě. Kolizi těchto práv řeší § 10 odst. 1 písm. a) ZOZ tak, že vlastník ochranné zámky není oprávněn zakázat třetím osobám užívat v obchodním styku jejich obchodní firmu, pokud je užívání v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže. Z uvedeného plyne, že obě práva jsou rovnocenná, obstojí vedle sebe. Omezení práv k obchodní firmě právy vlastníka ochranné známky dříve platný obchodní zákoník neřešil a výslovnou úpravu nemá ani současný zákoník občanský. Jsou-li však obě práva rovnocenná, je třeba jejich konflikt řešit z pohledu vlastníků obou práv v principu stejně.

Právo k obchodní firmě samo o sobě nemůže být důvodem pro odepření práv vyplývajících z ochranné známky. To však platí pouze za předpokladu, že užívání takového práva je v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže, že tedy není nekalým soutěžním jednáním.

II. Užívá-li vlastník svoji ochrannou známku tak, že naplní definiční znaky nekalé soutěže, pak je třeba proti takovému užívání ochránit toho, kdo je takovým jednáním zasažen, a to způsoby uvedenými v § 2988, větě první, o. z., tedy i uložením povinnosti zdržet se užívání zapsané ochranné známky.

III. Právo k obchodní firmě patří mezi tzv. práva na označení a je považováno za jedno z tzv. průmyslových práv. Speciálním předpisem, upravujícím vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, je zákon č. 221/2006 Sb., který s účinností od 1. ledna 2008 upravil ve svém ustanovení § 6 zvláštní působnost soudu ve věcech průmyslového vlastnictví. Podle § 6 odst. 1 písm. a) rozhoduje Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, a o nárocích podle části první tohoto zákona.

Podle § 39 odst. 2 zákona o soudech a soudcích je Městský soud v Praze věcně a místně příslušným soudem jako soud prvního stupně ve věcech průmyslového vlastnictví a ochrany práv k odrůdám. Zákon o soudech a soudcích určil v uvedeném ustanovení nejen výlučnou místní příslušnost Městského soudu v Praze, ale též jeho výlučnou příslušnost věcnou. Městský soud v Praze se totiž stal s účinností od 1. ledna 2008 zvláštním soudem, který má působnost krajského soudu, přitom jako jediný v České republice rozhoduje v občanském soudním řízení v prvním stupni v senátě. Městský soud v Praze je současně soudem Společenství.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, ze dne 8. 3. 2017


06.01.2017 00:02

Právo předchozího uživatele nezapsaného označení

Pro závěr o existenci práva předchozího uživatele nezapsaného označení, jímž jsou omezeny účinky ochranné známky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách, není podstatný rozsah (místní dosah) užívání nezapsaného označení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3782/2015, ze dne 26. 10. 2016


22.12.2016 00:01

Posouzení platnosti smlouvy o obměně majetku

Pro účely posouzení platnosti smlouvy o obměně majetku není zapotřebí zkoumat, jakým způsobem byl majetek zařazen do pohotovostních zásob.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1096/2015, ze dne 18. 10. 2016


18.10.2016 00:01

K porušování práva duševního vlastnictví na tržnici

Soudní dvůr vydal dne 7. července 2016 ve věci C-494/15 rozsudek, jímž odpověděl na položené předběžné otázky takto:

1. Článek 11 věta třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „prostředník, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví“ ve smyslu tohoto ustanovení, zahrnuje osobu, která má pronajatu tržnici a jednotlivá prodejní místa v této tržnici pozajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků výrobků chráněných ochrannými známkami.

2. Článek 11 věta třetí směrnice 2004/48 musí být vykládán v tom smyslu, že podmínky pro vydání soudního zákazu ve smyslu tohoto ustanovení vůči prostředníkovi, který poskytuje službu spočívající v pronajímání prodejních míst na tržnici, jsou totožné s podmínkami, které Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 12. července 2011, L´Oréal a další (C-324/09, EU:C:2011:474), a které platí v souvislosti se soudními zákazy, jež mohou být vydány vůči prostředníkům na on-line tržišti.

V odůvodnění k odpovědi na druhou otázku Soudní dvůr odkázal na závěry rozsudku ze dne 12. července 2011, L´Oréal a další, C-324/09, EU:C:2011:474. Připomněl, že v bodě 135 tohoto rozsudku konstatoval, že podrobná úprava vydávání soudních zákazů, kterou musí členské státy stanovit podle článku 11 věty třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (dále jen „Směrnice“), jako je úprava podmínek, které je třeba splnit, a postupu, kterým je třeba se řídit, spadá do vnitrostátního práva. Tato pravidla vnitrostátního práva musí být stanovena tak, aby bylo možné uskutečnit cíle Směrnice. Za tím účelem musí být soudní zákazy účinné a odrazující. Současně musí být spravedlivé a přiměřené. Nesmí tedy být nákladné a nesmí vytvářet překážky právně dovolenému obchodu. Po prostředníkovi nelze požadovat, aby nad svými zákazníky vykonával obecný a soustavný dohled. Prostředník naproti tomu může být donucen k přijetí opatření, která přispějí k zamezení dalšímu porušování stejného druhu a stejným obchodníkem. Soudní dvůr uzavřel, že soudní zákaz ve smyslu článku 11 věty třetí Směrnice smí být vydán pouze tehdy, zajišťuje-li spravedlivou rovnováhu mezi ochranou duševního vlastnictví a absencí překážek právně dovolenému obchodu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1184/2013, ze dne 28. 7. 2016


09.08.2016 00:00

Zneužití dominantního postavení vlastníka sítě zpětného odběru

Dominantní postavení na trhu jednoho soutěžitele není samo o sobě postižitelné a protiprávní. Je zakázáno pouze zneužití tohoto dominantního postavení. Bez ohledu na důvody, pro které dominantní postavení některý soutěžitel má, znamená to především, že takový subjekt má zvláštní odpovědnost nedovolit, aby jeho jednání ohrozilo skutečnou soutěž na společném trhu. Ke zneužití dominantního postavení musí dojít k újmě jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů.

Za zneužití dominantního postavení soutěžitele nelze považovat, že dominantní soutěžitel (vlastník sítě zpětného odběru elektrozařízení) neuzavřel požadovaný obchod (prodej sebraného elektroodpadu) s žádným subjektem; zákon neukládá povinnost prodeje sebraného elektroodpadu dalším subjektům.

Systém kolektivního zpětného sběru vyřazených elektrospotřebičů nelze považovat za přenosovou síť, obdobný rozvod nebo jiné infrastrukturní zařízení ve smyslu § 11 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže. Za zneužití dominantního postavení soutěžitele tak nelze považovat ani jednání vlastníka sítě zpětného odběru elektrozařízení, kterým brání v jejím využití jinému soutěžiteli.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5730/2015, ze dne 1. 6. 2016


07.06.2016 00:01

Odpovědnost za možnou ztrátu z prodeje investičního nástroje

Nedohodnou-li si zákazník a investiční zprostředkovatel zvláštní povinnost investičního zprostředkovatele informovat zákazníka o možném vývoji na trhu s investičním nástrojem v době od nákupu investičního nástroje do jeho případného prodeje, neodpovídá investiční zprostředkovatel zákazníkovi za možnou ztrátu z prodeje investičního nástroje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3695/2013, ze dne 27. 10. 2015


18.04.2016 00:01

Postup zadavatele v případě veřejné zakázky malého rozsahu

V případě, kdy zadavatel veřejné zakázky postupuje podle § 18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách v rozhodném znění (nyní viz § 18 odst. 5), platí pro nabývání majetku státu ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., podle něhož při úplatném nabývání majetku lze cenu sjednat pouze do výše rovnající se ocenění tohoto majetku podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. platí, že majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Pro případ překročení ceny nabývaného majetku se uplatní ustanovení § 12 odst. 5 věta druhá zákona č. 219/2000 Sb., podle něhož je dohoda o ceně neplatná v rozsahu rozdílu, o který sjednaná cena přípustnou výši překročila.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 459/2014, ze dne 28. 1. 2016


09.03.2016 00:00

Důsledky novely č. 210/1993 Sb. na ručení Fondu národního majetku

Vypuštěním ustanovení o ručení Fondu národního majetku České republiky (dále jen „Fond“) ze zákona č. 92/1991 Sb. s účinností ke dni 13. srpna 1993 byl nastolen právní režim, v němž za ty závazky, které přešly v rámci privatizace na nabyvatele privatizovaného majetku později než dne 12. srpna 1993, Fond neručí. A to nikoliv pouze na základě zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž neručí za tyto závazky vůbec; vypuštění ustanovení o ručení Fondu ze zákona č. 92/1991 Sb. je třeba v kontextu vývoje právní úpravy § 15 odst. 3 chápat jako speciální úpravu, jíž bylo ručení Fondu zrušeno a která vylučuje aplikaci § 477 odst. 3 obch. zák. na ty závazky, k jejichž přechodu na nabyvatele podniku (jeho části) došlo v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb.

Jestliže tedy nebylo důsledkem novelizace zákona č. 92/1991 Sb. zákonem č. 210/1993 Sb. časově neomezené ručení Fondu, nýbrž naopak právní režim, v němž Fond za závazky přešlé v rámci privatizace po dni 12. srpna 1993 neručí, pak ani ručitelský závazek Fondu, jenž vznikl za účinnosti § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 544/1992 Sb., v době od 8. prosince 1992 do 12. srpna 1993, se v důsledku novelizace zákona č. 92/1991 Sb. provedené ke dni 13. srpna 1993 zákonem č. 210/1993 Sb. nemohl stát závazkem časově neomezeným. Ani v zákoně č. 210/1993 Sb., ani v dalších novelách zákona č. 92/1991 Sb., není pro takový důsledek podklad.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 22/2013, ze dne 16. 12. 2015


24.02.2016 00:02

Posouzení zápisné způsobilosti průmyslového vzoru

Posouzení zápisné způsobilosti (zejména novosti a individuální povahy) průmyslového vzoru při žalobě na jeho ochranu soud neprovádí, a to ani za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovaným namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace (byť v rámci posuzování rozsahu ochrany může zkoumat naplnění podmínky, která je svým slovním vymezením shodná s podmínkou zkoumanou i při posuzování zápisné způsobilosti – např. celkový dojem působící na informovaného uživatele).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4219/2013, ze dne 15. 12. 2015


08.12.2015 22:52

Požadavek na písemnou formu souhlasu k užívání vynálezu chráněného patentem

Z jazykového výkladu ustanovení § 14 odst. 1 zákona o vynálezech vyplývá, že souhlas (licence) k využívání vynálezu chráněného patentem je nutné poskytnout písemnou formou. Z doslovné dikce citovaného ustanovení § 14 odst. 1 zákona o vynálezech je zřejmé, že zákonodárce považuje souhlas k využívání vynálezu chráněného patentem za licenci. V zákoně o vynálezech tedy mají pojmy „souhlas k využívání vynálezu chráněného patentem“ a „licence“ shodný obsah. Z toho lze dovodit, že jakýkoliv souhlas k využívání vynálezu chráněného patentem musí být písemný, neboť takový souhlas je dle zákonodárce licencí, přičemž licenční smlouva musí mít obligatorně písemnou formu v souladu s ust. § 508 odst. 2 obchodního zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1372/2015, ze dne 19. 6. 2015


11.05.2015 00:00

Důkazní břemeno k prokázání, že zadržené zboží je určeno pro evropský trh

Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 ze dne 22. července 2003 musí být vykládáno v tom smyslu, že zboží pocházející ze třetího státu, které je napodobeninou výrobku chráněného v EU právem z ochranné známky nebo kopií výrobku chráněného v EU autorským právem, právem s ním souvisejícím nebo (průmyslovým) vzorem nemůže být kvalifikováno jako „padělky“ nebo „nedovolené napodobeniny“ ve smyslu uvedeného nařízení pouze na základě toho, že vstoupilo na území EU v režimu s podmíněným osvobozením od cla. Toto zboží lze kvalifikovat jako „padělky“ nebo „nedovolené napodobeniny“, je-li prokázáno, že je určeno k prodeji v EU.

Je-li celním úřadem zboží v celním režimu vnější tranzit zadržené s podezřením na porušení práva duševního vlastnictví, tíží důkazní břemeno k tvrzení, že zboží je určeno k uvedení na vnitřní trh členského státu Evropské unie žalobce, tj. toho, kdo tvrdí, že jeho práva duševního vlastnictví jsou porušována.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1612/2014, ze dne 17. 12. 2014


05.03.2015 00:02

K porušování práv z průmyslového vzoru

Pokud se týká k výkladu pojmu „informovaný uživatel“, jehož pohled je zásadní pro vyřešení otázky, zda dochází k porušování práv z průmyslového vzoru, je třeba konstatovat, že ochranu může mít pouze takový zapsaný průmyslový vzor, který nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem. Vychází se při tom z celkového dojmu podobnosti dvou řešení a nehledí se na rozdíly v podrobnostech. Celkový dojem informovaného uživatele se může lišit od dojmu, kterým průmyslový vzor působí na běžného spotřebitele, neboť informovaný uživatel si může všimnout rozdílů, které pro běžného spotřebitele nejsou vůbec patrné.

Pojem „informovaný uživatel“ lze chápat jako pojem označující uživatele, který vykazuje nikoli průměrnou pozornost, ale zvláštní ostražitost, ať už z důvodu své osobní zkušenosti či rozsáhlé znalosti daného odvětví, a kdy přívlastek „informovaný“ naznačuje, že uživatel, ačkoli není návrhářem či technickým odborníkem, zná různé průmyslové vzory existující v dotyčném odvětví, má určitý stupeň znalostí prvků, které tyto průmyslové vzory obvykle obsahují, a v důsledku svého zájmu o dotyčné výrobky vykazuje při jejich užívání relativně vysoký stupeň pozornosti.

Dovolatelce lze přisvědčit, že pojem „informovaný uživatel“ nelze v žádném případě ztotožňovat s pojmem průměrný spotřebitel, popř. běžný uživatel, běžný spotřebitel, konečný spotřebitel, apod., neboť jde o termíny kvalitativní rozdílné. Odlišný celkový dojem je nutné poměřovat očima informovaného uživatele, nikoli např. běžného spotřebitele, neboť u informovaného uživatele se předpokládá, že je schopen si všimnout určitých rozdílů posuzovaných průmyslových vzorů, které u něho vyvolají odlišný celkový dojem. Při právním posouzení odvolací soud pochybil, považoval-li za „informovaného uživatele“ tzv. průměrného spotřebitele (tj. běžného spotřebitele či běžného uživatele) a nekladl vůbec důraz právě na informovanost „informovaného uživatele“, na jeho znalosti a osobní zkušenosti, na jeho zvláštní pozornost či zvláštní ostražitost.

Pro posouzení, zda dochází k porušování práv z průmyslového vzoru žalobce, je důležitý celkový dojem podobnosti dvou řešení (výrobků žalobce a žalované) a nikoli skutečnost, že lze zjistit rozdíly v podrobnostech. Soud měl objektivně posoudit celkový dojem předmětných výrobků (v tomto případě interiérových dveří) a řádně při tom rozlišit, zda posuzované výrobky žalované mají podstatné odlišné prvky, které ve svém souhrnu vytváří u informovaného uživatele celkově odlišný dojem ve vztahu k výrobkům a průmyslovému vzoru žalobce, či zda se jedná pouze o nepodstatné detaily, jichž si informovaný uživatel (s jeho znalostmi, osobními zkušenostmi, při jeho zvláštní pozornosti či zvláštní ostražitosti) ani nepovšimne. Vzhledem k tomu, že odvolací soud chybně nepoměřoval odlišný celkový dojem předmětných dveří žalobce a žalované z pohledu informovaného uživatele, Nejvyšší soud považuje závěr odvolacího soudu, že výrobky žalované spadají do rozsahu ochrany průmyslového vzoru žalobce a porušují práva žalobce, za nesprávný.

S ohledem na tato pochybení v právním posouzení věci je nutno považovat za nesprávné také rozhodnutí odvolacího soudu, že jednání žalované naplňuje současně i všechny zákonné podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. a je jednáním nekalosoutěžním.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2887/2013, ze dne 25. 11. 2014


09.06.2014 00:02

K možnosti promlčení práva držitele nezapsaného označení

Nárok předchozího uživatele užívat shodné nebo podobné nezapsané (formálně nechráněné) označení je odvozeno z povinnosti uložené vlastníku ochranné známky takové užívání strpět. Nejde o subjektivní právo ve smyslu možnosti chování zaručeného právními normami, ale o určitou licenci omezující absolutní právo vlastníka ochranné známky, tedy o prosté oprávnění předchozího uživatele (ve smyslu „nezakázanosti“) nezapsané označení užívat. Není-li takové oprávnění subjektivním právem, ale jen určitou licencí (obranou proti absolutnímu právu vlastníka ochranné známky), nemůže podléhat promlčení podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3790/2011, ze dne 15. 4. 2014


17.04.2014 00:01

Ke vzniku práva předchozího uživatele podle § 10 odst. 2 ZOZ

Právo předchozího uživatele podle § 10 odst. 2 ZOZ může vzniknout, aniž by měl uživatel v rozhodné době podnikatelské oprávnění a aniž by existovala služba či zboží, které se označuje nezapsaným označením.

Byť v komentáři k § 10 odst. 2 ZOZ je za oprávněný subjekt označen podnikatel, který před podáním přihlášky ochranné známky v České republice uváděl na trh stejné nebo podobné zboží opatřené stejným nebo podobným označením, pokud toto označení nemá jen místní dosah, není důvod se domnívat, že by tímto oprávněným subjektem nemohl být i subjekt, který jedná v rámci přípravy své podnikatelské činnosti. Bylo by proti smyslu soukromého práva, aby znesnadňovalo vstup různých subjektů na trh tím, že by neposkytovalo jejich nezapsaným označením stejnou ochranu, jakou poskytuje nezapsaným označením subjektů již na trhu působícím. Skutečnost, že služba, která je propagována pod určitým nezapsaným označením, začne být poskytována teprve v budoucnu, tak nehraje z hlediska § 10 odst. 2 ZOZ roli. Z obdobných důvodů lze považovat za nesprávný i názor, že užívání nezapsaného označení není v souladu s právem České republiky, pokud uživatel takového označení nemá živnostenské oprávnění ke službě, jež nezapsané označení označuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2044/2013, ze dne 20. 2. 2014


20.02.2014 00:01

Oprávněné použití ochranné známky dle § 10 odst. 1 písm. c) zák. č. 441/2003 Sb.

I. Ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách je možné aplikovat nejen na ochranné známky, ale i na označení vycházející z ochranné známky, pokud jsou užita v souladu s tímto ustanovením.

II. Ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách má kogentní povahu, nelze se od něj odchýlit ani dohodou stran. V případě, že jsou naplněny podmínky § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách, tak není možné platně sjednat, že po ukončení smlouvy nebude nadále jeden soutěžitel – účastník smlouvy užívat ochranné známky a loga ve smlouvě vymezené (přičemž nehraje roli, zda druhá smluvní strana je či není majitelem ochranné známky či loga). Ujednání, které by takovou povinnost obsahovalo, by bylo neplatným dle § 39 občanského zákoníku 1964 pro rozpor se zákonem.

III. Je nepochybné, že pro informování zákazníka o prodeji automobilů příslušné značky je nutné používat takové označení, pod jakým jsou tyto automobily uváděny na trh. Je-li takové označení chráněno jako ochranná známka, je užití takové ochranné známky nezbytné k informování zákazníka. Užívání ochranné známky v různých variantách v/a na prodejně je běžnou praxí i u neautorizovaných prodejen (nejen) automobilů. Pokud takové užívání splňuje další podmínky § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách (zejména soulad s obchodními zvyklosti, dobrými mravy a pravidly soutěže – takový nesoulad by mohl nastat například v případě, kdy by užívání ochranné známky mohlo vyvolat klamný dojem o napojení na majitele ochranné známky), jde o užívání oprávněné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2912/2011, ze dne 18. 12. 2013


22.01.2014 00:00

K časové působnosti zákona č. 221/2006 Sb.

Pro posouzení časové působnosti zák. č. 221/2006 Sb. je rozhodující podání žaloby o ochranu práva na zapsanou ochrannou známku, nikoliv již podání žaloby, jíž se oprávněná osoba domáhá pokračující náhrady škody vzniklé jí v dalším období porušením žalobcova práva, tj. nároků spojených s porušením práva, vyplývajícího z průmyslového vlastnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3375/2011, ze dne 11. 12. 2013


27.06.2013 00:00

K posuzování zaměnitelnosti ochranných známek

Posuzování zaměnitelnosti označení je otázkou právní a nelze k tomuto zjištění použít např. znaleckého dokazování.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 971/2011, ze dne 30. 5. 2013


17.12.2012 00:01

K předchozímu užívání označení dle § 10 odst. 2 zák. o ochranných známkách

Podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách je vlastník ochranné známky v obchodním styku povinen strpět užívání shodného či podobného označení, jestliže práva k tomuto označení vznikla před podáním přihlášky a užívání tohoto označení je v souladu s právem České republiky. Případné užívání díla v rozporu s autorským právem přitom nelze považovat za užívání označení v souladu s právem České republiky ve smyslu uvedeného ustanovení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2542/2010, ze dne 27. 11. 2012


13.11.2012 00:01

K právu na vrácení dražební jistoty podle zákona č. 427/1990 Sb.

Právo na vrácení dražební jistoty podle zákona č. 427/1990 Sb. lze uplatnit pouze vůči tomu, komu byla složena (k tomu srov. § 5 odst. 2 větu první zákona stanovící zúčtování dražební jistoty složené vydražitelem na kupní cenu a § 11 odst. 1 zákona ukládající vydražiteli zaplatit cenu po odečtení dražební jistoty na účet orgánu republiky) a komu by v případě platnosti dražby připadla (neboť vrátit může pouze ten, komu bylo plněno), totiž vůči „příslušnému orgánu republiky“, rozuměj vůči státu - České republice. Vzhledem k citované právní úpravě je tomu tak bez dalšího, tedy též bez zřetele na to, kdo nese za neplatnost dražby odpovědnost.

Privatizovaný státní podnik nebyl podle citovaného zákona subjektem, jemuž byla skládána dražební jistota a jemuž by vznikl vůči vydražiteli nárok na zaplacení kupní ceny, na niž by se dražební jistota zúčtovala, ani tím subjektem, jemuž by v případě nezaplacení ceny dražební jistota připadla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 536/2012, ze dne 17. 10. 2012


17.09.2012 00:01

K přechodu práv z licenční smlouvy na nabyvatele privatizovaného majetku

Ustanovení § 16 zákona č. 92/1991 Sb. nedopadá na práva nabytá z licenční smlouvy, neboť se nejedná o práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví; těmi mohou být jen práva majitele patentu uvedená v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o vynálezech. Proto také práva a povinnosti, jež vznikají nabyvateli licence, přecházejí (v poměrech zákona č. 92/1991 Sb.) na nabyvatele privatizovaného majetku podle ustanovení § 15 zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1058/2010, ze dne 12. 9. 2012


< strana 1 / 7 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články