// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

22.10.2018 00:02

Řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku

I. Soud v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku musí nejprve posoudit soulad napadeného rozhodnutí orgánu spolku se zákonem a stanovami; teprve poté, kdy dospěje k závěru, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon či stanovy, zvažuje, zda je na místě vyslovit jeho neplatnost, či zda je – s ohledem na konkrétní okolnosti – naplněn některý z důvodů upravených v § 260 o. z., pro které nelze neplatnost rozhodnutí orgánu spolku vyslovit.

Závěrem soudu o tom, že napadeným rozhodnutím orgánu spolku byl porušen zákon či stanovy (a to bez ohledu na to, zda soud vyslovil neplatnost tohoto rozhodnutí či zda návrh zamítl podle § 260 o. z.), je pak vázán i soud rozhodující o případném nároku člena spolku na přiměřené zadostiučinění podle § 261 o. z.

II. Předpokladem vzniku práva na přiměřené zadostiučinění podle § 261 o. z. je – vedle porušení základního členského práva člena spolku závažným způsobem – rozhodnutí soudu v řízení o návrhu podle § 258 o. z. o tom, že rozhodnutí orgánu spolku je neplatné, popřípadě zamítnutí takového návrhu z důvodů uvedených v § 260 o. z.

III. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s.].

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, ze dne 19. 7. 2018


18.09.2018 00:02

Odpovědnost skladovatele za škodu na skladované věci

Ustanovení § 533 obch. zák. (včetně liberačního důvodu upraveného v jeho odst. 1) představovalo zvláštní úpravu odpovědnosti skladovatele za škodu na skladované věci; užití obecné úpravy odpovědnosti za škodu bylo vyloučeno, neuplatnila se ani úprava okolností vylučujících odpovědnost dle § 374 obch. zák. Okolnosti vylučující odpovědnost dle § 374 obch. zák. tak nemohly zbavit skladovatele odpovědnosti za škodu na skladované věci.

Obecná úprava náhrady škody dle § 373 a násl. obch. zák. se uplatnila při porušení smlouvy o skladování v případě jiné škody než škody na skladované věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 701/2017, ze dne 19. 6. 2018


27.08.2018 00:02

Zdanitelné plnění v případě podvodného úmyslu kupujícího

Samotný podvodný úmysl kupujícího nevylučuje uskutečnění zdanitelného plnění podle zákona o dani z přidané hodnoty v případě, že dojde na základě kupní smlouvy k dobrovolnému předání zboží za úplatu a je kupujícímu umožněno se zbožím nakládat, jako kdyby byl jeho vlastníkem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 288/2018, ze dne 19. 6. 2018


18.07.2018 00:01

Užití cizí ochranné známky v systémech placeného vyhledávání

Z rozsudků SDEU plyne, že „majitel ochranné známky je oprávněn zakázat konkurentovi, aby prostřednictvím klíčového slova, které je totožné s touto ochrannou známkou a které konkurent bez souhlasu majitele zvolil v rámci služby optimalizace pro vyhledávače na internetu, nechal zobrazit reklamu na výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro které je uvedená ochranná známka zapsána, pokud je toto užívání s to zasáhnout do některé z funkcí ochranné známky.“ K tomu zejm. viz bod 66 rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer.

V řešené věci bylo proto na místě posoudit, zda způsob, jakým žalovaná použila slova totožná s ochrannými známkami žalobkyně, byl způsobilý zasáhnout do některé z funkcí ochranné známky. Podle SDEU je základní funkcí ochranné známky funkce označení původu, kterou ochranná známka plní vždy (na rozdíl od funkce investiční či reklamní, které plní pouze tehdy, je-li majitelem v tomto směru užívána). Ohledně zásahu do funkce označení původu konstatoval Soudní dvůr Evropské unie následující: „Jestliže inzerce třetí osoby navozuje dojem existence hospodářského propojení mezi touto třetí osobou a majitelem ochranné známky, je třeba dospět k závěru, že dochází k zásahu do funkce označení původu této ochranné známky. Stejně tak platí, že jestliže inzerce, třebaže nenavozuje dojem existence hospodářského propojení, zůstane ohledně původu dotčených výrobků nebo služeb tak neurčitá, že běžně informovaný a přiměřeně pozorný uživatel internetu není s to na základě reklamního odkazu a k němu připojeného obchodního sdělení zjistit, zda je inzerent třetí osobou ve vztahu k majiteli ochranné známky, či naopak je s ním hospodářsky propojen, je třeba dospět k závěru, že dochází k zásahu do uvedené funkce ochranné známky.“ Viz bod 45 rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer.

Při aplikaci citovaných závěrů judikatury Soudního dvora EU na řešený případ je třeba dospět k závěru, že jednání žalované představovalo zásah do funkce označení původu ochranné známky žalobkyně. Z reklamního sdělení žalobkyně totiž není zřejmé, zda je žalovaná třetí osobou nezávislou na žalobkyni, či zda jsou skutečně hospodářsky propojené či zda je dojem hospodářské propojenosti těchto subjektů navozen reklamním sdělením. K takovému závěru je třeba dospět také s ohledem na další skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž plyne, že žalobkyně s žalovanou dřív velmi úzce spolupracovaly a prezentovaly se vůči třetím osobám společně. Průměrně informovanému uživateli internetu, kterému se při hledání klíčových slov odpovídajících ochranným známkám žalobkyně ukáže reklamní sdělení žalované (které samo o sobě užívá také slova tvořící ochranné známky žalobkyně), pak nemusí být vůbec zřejmé, v jakém vztahu je žalovaná s žalobkyní, neboť takový uživatel nemusí mít žádné informace o tom, že žalobkyně se žalovanou již nespolupracuje. Nastává tedy situace, při které je původ dotčených výrobků neurčitý (není zřejmé, zda pochází od majitele ochranné známky či nikoli) a kterou Soudní dvůr EU považuje za zásah do funkce označení původu ochranné známky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4931/2017, ze dne 16. 4. 2018


06.06.2018 00:05

NSS: Pravděpodobnost záměny ochranné známky

Existence pravděpodobnosti záměny ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, není vyloučena ani v případě, že se přihlašované označení vztahuje na výrobky, zatímco starší ochranná známka na služby, jestliže tyto výrobky a služby mají úzkou souvislost (zde s oborem informačních technologií) a nejedná se tedy o zcela odlišné produkty.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, čj. 9 A 346/2014-60)


19.02.2018 00:01

Uživatel práv průmyslového vlastnictví dle § 2 zák. č. 221/2006 Sb.

Uživatelem práv průmyslového vlastnictví podle § 2 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, který je oprávněn svým jménem tato práva vymáhat, může být i ten, kdo se stal jejich uživatelem podle jiných než českých právních předpisů.

Oním „zvláštním právním předpisem“ uvedeným v ustanovení § 2 odst. 1 ZVPPV nemohou být míněny jen (v poznámce pod čarou příkladmo uvedené) české právní předpisy upravující práva průmyslového vlastnictví. Podle tohoto ustanovení je třeba poskytnout ochranu všem vlastníkům či uživatelům práv průmyslového vlastnictví, která jsou na území České republiky vymahatelná. To jsou nejen průmyslová práva vzniklá podle národních právních předpisů uvedená v poznámce pod čarou, ale též práva vzniklá podle předpisů evropských nebo podle mezinárodní úmluvy. Vlastníkem i uživatelem takového práva může být jakýkoli zahraniční právní subjekt, a je obvyklé, že dispozice s těmito právy (například formou licenční smlouvy) činí podle práva své domovské země. Uživatele práva průmyslového vlastnictví nelze zbavit možnosti vymáhat tato práva v České republice jen proto, že mu oprávnění užívat právo průmyslového vlastnictví bylo poskytnuto v souladu s právem jeho domovského státu (či v souladu s jiným právem, které si účastníci daného smluvního vztahu zvolili). Z uvedeného plyne, že pojem „zvláštní právní předpis“ se musí vztahovat nejen na právní předpisy upravující jednotlivá práva průmyslového vlastnictví, ale též na právní předpisy upravující licenční smlouvu jako smluvní typ. Závěr odvolacího soudu, že aktivní legitimaci žalobkyni zakládá též v souladu s německým právem ústně uzavřená licenční smlouva, je tudíž správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, ze dne 6. 12. 2017


14.02.2018 00:03

Zadostiučinění podle zákona o vymáhání práv průmyslového vlastnictví

I. Tzv. prostředníku podle úpravy obsažené v zákoně o vymáhání práv průmyslového vlastnictví nelze uložit, aby poskytl zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva průmyslového vlastnictví. Podle § 5 odst. 1 a 5 zákona o vymáhání práv průmyslového vlastnictví se oprávněná osoba může domoci přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu jen vůči porušovateli, nikoli vůči prostředníkovi.

II. Ustanovení § 19b obč. zák. bylo obecným ve vztahu ke speciálnímu ustanovení § 5 zákona o vymáhání práv průmyslového vlastnictví, které upravuje možnost domáhat se (mimo jiné) náhrady nemajetkové újmy za poškození dobré pověsti ve zvláštních případech, totiž tehdy, byla-li pověst poškozena porušením práv průmyslového vlastnictví. Speciální právní úprava má přednost před úpravou obecnou. Platí proto, že ochrany dobré pověsti právnické osoby poškozené zásahem do práv průmyslového vlastnictví se nelze domáhat podle § 19b odst. 3 obč. zák.

Je třeba vždy důsledně zkoumat, jak je uplatněný nárok vymezen, a to na základě skutkových tvrzení uvedených v žalobě ve spojitosti s žalobním petitem, a rozlišit mezi nárokem, který je založen na skutku, jenž je primárním zásahem do dobré pověsti právnické osoby (typicky šíření dehonestujících informací o daném subjektu), a nárokem, jímž může být, je-li přiznán, odčiněna morální újma vzniklá jako „druhotný produkt“ porušení práva průmyslového vlastnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2213/2017, ze dne 29. 11. 2017


23.01.2018 00:00

Oprávnění vymáhat práva z průmyslového vlastnictví podle § 2 VPPV

Oprávnění vymáhat práva z průmyslového vlastnictví podle § 2 odst. 1 zák. č. 221/2006 Sb. (v posuzované věci právo „prosazovat“ známkoprávní nároky v řízení) je odvozeno od vlastnictví předmětu průmyslového vlastnictví či od práva jeho užívání; samotné vymáhání práva průmyslového vlastnictví však není jeho užíváním. Poskytnutí „oprávnění prosazovat v zemích Evropské unie práva ze známky, zejména podávat žaloby pro porušení práv ke známce“ tak není užíváním práva průmyslového vlastnictví ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 221/2006 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2360/2015, ze dne 25. 10. 2017


19.12.2017 00:01

Práva majitele starší ochranné známky

V rozsudku ze dne 21. února 2013, ve věci C-561/11, dospěl Soudní dvůr k závěru, že článek 9 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství je třeba vykládat v tom smyslu, že se výlučné právo majitele ochranné známky Společenství zakázat všem třetím stranám užívat v obchodním styku označení totožná nebo podobná s jeho ochrannou známkou vztahuje na třetí stranu, jež je majitelem pozdější ochranné známky Společenství, aniž je nutné, aby tato pozdější ochranná známka byla nejdříve prohlášena za neplatnou.

Ustanovení § 8 odst. 2 OchrZ je třeba vykládat ve stejném duchu. Z ustanovení § 12 odst. 1 OchrZ vyplývá, že skutečnost, že je nějaké označení zapsáno jako ochranná známka, neznamená, že vlastník starší ochranné známky nemůže zakázat užívání pozdější ochranné známky, která je shodná či podobná se starší ochrannou známkou. Proto i co se týče národní ochranné známky, platí, že práva majitele ochranné známky podle § 8 OchrZ se vztahují na třetí stranu, jež je majitelem pozdější ochranné známky, aniž je nutné, aby tato pozdější ochranná známka byla nejdříve prohlášena za neplatnou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2159/2015, ze dne 26. 9. 2017


16.11.2017 00:01

Neplatnost koncesní smlouvy podle § 30 koncesního zákona

I. Jelikož neplatnost koncesní smlouvy podle § 30 koncesního zákona není stanovena pouze na ochranu některého účastníka, jde o neplatnost absolutní. Zásada, podle níž neplatnosti právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, se v případě absolutní neplatnosti právního úkonu neuplatní.

Neplatnost koncesní smlouvy podle § 30 koncesního zákona lze konstatovat bez ohledu na to, zda ÚOHS uložil zákaz jejího plnění podle § 25 odst. 2 koncesního zákona, neboť obě zákonná ustanovení mají jiný účel. Zatímco zákaz plnění koncesní smlouvy a s ním spojené důsledky uvedené v § 25 odst. 5 koncesního zákona mají za účel chránit hospodářskou soutěž, předchozí stanovisko Ministerstva financí k uzavření koncesní smlouvy je v § 30 koncesního zákona vyžadováno v rámci rozpočtového dozoru.

II. Pojmy „služby“ a „dílo“ uvedené v § 16 odst. 1 koncesního zákona mají stejný obsah jako tytéž pojmy použité v předpisech soukromého práva, neboť koncesní zákon neobsahuje žádnou zvláštní úpravu, která by stanovila jinak.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 772/2016, ze dne 28. 8. 2017


09.08.2017 00:01

Informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb

Ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), je nutno vykládat tak, že se použije i na situaci, kdy se v samostatném řízení žalobce domáhá informací o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo duševního vlastnictví, poté, kdy bylo pravomocně ukončeno řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno toto právo duševního vlastnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2765/2012, ze dne 23. 5. 2017


04.08.2017 00:02

NSS: Vymezení předmětu místního šetření demonstrativním způsobem

Vymezení předmětu šetření na místě v obchodních prostorách v pověření podle § 21f zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, pomocí slova „zejména“ či obdobným demonstrativním či všezahrnujícím způsobem představuje vadu pověření k tomuto šetření. Tato vada však sama o sobě nezakládá nezákonnost místního šetření jako celku, pokud Úřad pro ochranu hospodářské soutěže provedeným šetřením nepřekročí rámec vstupního podezření, jež jej k nařízení šetření vedlo.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, čj. 6 As 113/2017-83)


19.04.2017 00:02

Konflikt práva k obchodní firmě a práva z ochranné známky

I. Práva plynoucí z ochranné známky vznikají zápisem ochranné známky do příslušného rejstříku, jejich obsahem je právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky anebo službami, pro které je zapsána, a bránit takovému užívání ostatním, s výjimkami uvedenými v zákoně o ochranných známkách. Jednou z výjimek je právě omezení vlastníka ochranné známky právy třetích osob k obchodní firmě. Kolizi těchto práv řeší § 10 odst. 1 písm. a) ZOZ tak, že vlastník ochranné zámky není oprávněn zakázat třetím osobám užívat v obchodním styku jejich obchodní firmu, pokud je užívání v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže. Z uvedeného plyne, že obě práva jsou rovnocenná, obstojí vedle sebe. Omezení práv k obchodní firmě právy vlastníka ochranné známky dříve platný obchodní zákoník neřešil a výslovnou úpravu nemá ani současný zákoník občanský. Jsou-li však obě práva rovnocenná, je třeba jejich konflikt řešit z pohledu vlastníků obou práv v principu stejně.

Právo k obchodní firmě samo o sobě nemůže být důvodem pro odepření práv vyplývajících z ochranné známky. To však platí pouze za předpokladu, že užívání takového práva je v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže, že tedy není nekalým soutěžním jednáním.

II. Užívá-li vlastník svoji ochrannou známku tak, že naplní definiční znaky nekalé soutěže, pak je třeba proti takovému užívání ochránit toho, kdo je takovým jednáním zasažen, a to způsoby uvedenými v § 2988, větě první, o. z., tedy i uložením povinnosti zdržet se užívání zapsané ochranné známky.

III. Právo k obchodní firmě patří mezi tzv. práva na označení a je považováno za jedno z tzv. průmyslových práv. Speciálním předpisem, upravujícím vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, je zákon č. 221/2006 Sb., který s účinností od 1. ledna 2008 upravil ve svém ustanovení § 6 zvláštní působnost soudu ve věcech průmyslového vlastnictví. Podle § 6 odst. 1 písm. a) rozhoduje Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, a o nárocích podle části první tohoto zákona.

Podle § 39 odst. 2 zákona o soudech a soudcích je Městský soud v Praze věcně a místně příslušným soudem jako soud prvního stupně ve věcech průmyslového vlastnictví a ochrany práv k odrůdám. Zákon o soudech a soudcích určil v uvedeném ustanovení nejen výlučnou místní příslušnost Městského soudu v Praze, ale též jeho výlučnou příslušnost věcnou. Městský soud v Praze se totiž stal s účinností od 1. ledna 2008 zvláštním soudem, který má působnost krajského soudu, přitom jako jediný v České republice rozhoduje v občanském soudním řízení v prvním stupni v senátě. Městský soud v Praze je současně soudem Společenství.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, ze dne 8. 3. 2017


06.01.2017 00:02

Právo předchozího uživatele nezapsaného označení

Pro závěr o existenci práva předchozího uživatele nezapsaného označení, jímž jsou omezeny účinky ochranné známky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách, není podstatný rozsah (místní dosah) užívání nezapsaného označení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3782/2015, ze dne 26. 10. 2016


22.12.2016 00:01

Posouzení platnosti smlouvy o obměně majetku

Pro účely posouzení platnosti smlouvy o obměně majetku není zapotřebí zkoumat, jakým způsobem byl majetek zařazen do pohotovostních zásob.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1096/2015, ze dne 18. 10. 2016


18.10.2016 00:01

K porušování práva duševního vlastnictví na tržnici

Soudní dvůr vydal dne 7. července 2016 ve věci C-494/15 rozsudek, jímž odpověděl na položené předběžné otázky takto:

1. Článek 11 věta třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „prostředník, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví“ ve smyslu tohoto ustanovení, zahrnuje osobu, která má pronajatu tržnici a jednotlivá prodejní místa v této tržnici pozajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků výrobků chráněných ochrannými známkami.

2. Článek 11 věta třetí směrnice 2004/48 musí být vykládán v tom smyslu, že podmínky pro vydání soudního zákazu ve smyslu tohoto ustanovení vůči prostředníkovi, který poskytuje službu spočívající v pronajímání prodejních míst na tržnici, jsou totožné s podmínkami, které Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 12. července 2011, L´Oréal a další (C-324/09, EU:C:2011:474), a které platí v souvislosti se soudními zákazy, jež mohou být vydány vůči prostředníkům na on-line tržišti.

V odůvodnění k odpovědi na druhou otázku Soudní dvůr odkázal na závěry rozsudku ze dne 12. července 2011, L´Oréal a další, C-324/09, EU:C:2011:474. Připomněl, že v bodě 135 tohoto rozsudku konstatoval, že podrobná úprava vydávání soudních zákazů, kterou musí členské státy stanovit podle článku 11 věty třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (dále jen „Směrnice“), jako je úprava podmínek, které je třeba splnit, a postupu, kterým je třeba se řídit, spadá do vnitrostátního práva. Tato pravidla vnitrostátního práva musí být stanovena tak, aby bylo možné uskutečnit cíle Směrnice. Za tím účelem musí být soudní zákazy účinné a odrazující. Současně musí být spravedlivé a přiměřené. Nesmí tedy být nákladné a nesmí vytvářet překážky právně dovolenému obchodu. Po prostředníkovi nelze požadovat, aby nad svými zákazníky vykonával obecný a soustavný dohled. Prostředník naproti tomu může být donucen k přijetí opatření, která přispějí k zamezení dalšímu porušování stejného druhu a stejným obchodníkem. Soudní dvůr uzavřel, že soudní zákaz ve smyslu článku 11 věty třetí Směrnice smí být vydán pouze tehdy, zajišťuje-li spravedlivou rovnováhu mezi ochranou duševního vlastnictví a absencí překážek právně dovolenému obchodu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1184/2013, ze dne 28. 7. 2016


09.08.2016 00:00

Zneužití dominantního postavení vlastníka sítě zpětného odběru

Dominantní postavení na trhu jednoho soutěžitele není samo o sobě postižitelné a protiprávní. Je zakázáno pouze zneužití tohoto dominantního postavení. Bez ohledu na důvody, pro které dominantní postavení některý soutěžitel má, znamená to především, že takový subjekt má zvláštní odpovědnost nedovolit, aby jeho jednání ohrozilo skutečnou soutěž na společném trhu. Ke zneužití dominantního postavení musí dojít k újmě jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů.

Za zneužití dominantního postavení soutěžitele nelze považovat, že dominantní soutěžitel (vlastník sítě zpětného odběru elektrozařízení) neuzavřel požadovaný obchod (prodej sebraného elektroodpadu) s žádným subjektem; zákon neukládá povinnost prodeje sebraného elektroodpadu dalším subjektům.

Systém kolektivního zpětného sběru vyřazených elektrospotřebičů nelze považovat za přenosovou síť, obdobný rozvod nebo jiné infrastrukturní zařízení ve smyslu § 11 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže. Za zneužití dominantního postavení soutěžitele tak nelze považovat ani jednání vlastníka sítě zpětného odběru elektrozařízení, kterým brání v jejím využití jinému soutěžiteli.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5730/2015, ze dne 1. 6. 2016


07.06.2016 00:01

Odpovědnost za možnou ztrátu z prodeje investičního nástroje

Nedohodnou-li si zákazník a investiční zprostředkovatel zvláštní povinnost investičního zprostředkovatele informovat zákazníka o možném vývoji na trhu s investičním nástrojem v době od nákupu investičního nástroje do jeho případného prodeje, neodpovídá investiční zprostředkovatel zákazníkovi za možnou ztrátu z prodeje investičního nástroje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3695/2013, ze dne 27. 10. 2015


18.04.2016 00:01

Postup zadavatele v případě veřejné zakázky malého rozsahu

V případě, kdy zadavatel veřejné zakázky postupuje podle § 18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách v rozhodném znění (nyní viz § 18 odst. 5), platí pro nabývání majetku státu ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., podle něhož při úplatném nabývání majetku lze cenu sjednat pouze do výše rovnající se ocenění tohoto majetku podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. platí, že majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Pro případ překročení ceny nabývaného majetku se uplatní ustanovení § 12 odst. 5 věta druhá zákona č. 219/2000 Sb., podle něhož je dohoda o ceně neplatná v rozsahu rozdílu, o který sjednaná cena přípustnou výši překročila.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 459/2014, ze dne 28. 1. 2016


09.03.2016 00:00

Důsledky novely č. 210/1993 Sb. na ručení Fondu národního majetku

Vypuštěním ustanovení o ručení Fondu národního majetku České republiky (dále jen „Fond“) ze zákona č. 92/1991 Sb. s účinností ke dni 13. srpna 1993 byl nastolen právní režim, v němž za ty závazky, které přešly v rámci privatizace na nabyvatele privatizovaného majetku později než dne 12. srpna 1993, Fond neručí. A to nikoliv pouze na základě zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž neručí za tyto závazky vůbec; vypuštění ustanovení o ručení Fondu ze zákona č. 92/1991 Sb. je třeba v kontextu vývoje právní úpravy § 15 odst. 3 chápat jako speciální úpravu, jíž bylo ručení Fondu zrušeno a která vylučuje aplikaci § 477 odst. 3 obch. zák. na ty závazky, k jejichž přechodu na nabyvatele podniku (jeho části) došlo v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb.

Jestliže tedy nebylo důsledkem novelizace zákona č. 92/1991 Sb. zákonem č. 210/1993 Sb. časově neomezené ručení Fondu, nýbrž naopak právní režim, v němž Fond za závazky přešlé v rámci privatizace po dni 12. srpna 1993 neručí, pak ani ručitelský závazek Fondu, jenž vznikl za účinnosti § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 544/1992 Sb., v době od 8. prosince 1992 do 12. srpna 1993, se v důsledku novelizace zákona č. 92/1991 Sb. provedené ke dni 13. srpna 1993 zákonem č. 210/1993 Sb. nemohl stát závazkem časově neomezeným. Ani v zákoně č. 210/1993 Sb., ani v dalších novelách zákona č. 92/1991 Sb., není pro takový důsledek podklad.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 22/2013, ze dne 16. 12. 2015


< strana 1 / 8 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů