// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů

Z rozhodnutí dalších soudů

22.06.2018 00:05

ÚS: Právo vypravitele pohřbu odmítnout majetek nepatrné hodnoty

Požadovat úhradu nákladů spojených s pohřbem představuje právo a nikoliv povinnost toho, kdo se postaral o pohřeb; záleží tedy na vypraviteli pohřbu, zda svou pohledávku uplatní či nikoliv. Posouzení, zda jsou dány podmínky pro použití ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř., je tedy sice věcí volné úvahy obecného soudu (srov. slovo „může“ v dotčeném ustanovení), nikoli však věcí jeho libovůle. Neexistuje proto žádný racionální důvod, pro který by vypraviteli pohřbu neměla být zachována možnost volby. Nutnost ponechat vypraviteli pohřbu možnost nabytí majetku odmítnout vystupuje do popředí tím spíše, že důsledkem postupu dle cit. ustanovení může být vydání movitých či nemovitých věcí, jejichž vlastnictví může pro vypravitele pohřbu znamenat významnou zátěž (čl. 11 odst. 3 věta první Listiny). Opačný výklad by vedl k tomu, že by se právo vypravitele požadovat náhradu nákladů pohřbu transformovalo v povinnost převzít majetek zůstavitele, jež nestíhá žádného věřitele zůstavitele (§ 471, § 472 odst. 2 občanského zákoníku), dokonce ani jeho dědice (§ 463 a násl. občanského zákoníku). Tak závažný hmotněprávní důsledek přitom nelze ospravedlnit ani procesní ekonomií dědického řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 550/18, ze dne 22. 5. 2018


22.06.2018 00:04

ÚS: K prolomení blokačního § 29 zákona o půdě

Problematiku restitucí nelze ani s odstupem dvou desítek let nahlížet jako otázku historické nespravedlnosti, která by se vymykala nástrojům právního státu. Účel § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, je proto nutno sledovat v kontextu hodnotového základu restituční a rehabilitační legislativy a judikatury Ústavního soudu. Podle ní (např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/07) účelem tohoto ustanovení není toliko samotná blokace určité části státního, resp. obecního majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace. Jeho podstatou je především závazek zákonodárce přijmout právní úpravu, která vypořádá historický majetek církví a § 29 tak fakticky konzumuje, a do jejíhož přijetí nelze tento majetek převádět na jiné osoby.

Za určitých podmínek může dojít s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem individuálního případu k výjimečnému prolomení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Je-li například formální vlastnické právo státu v kolizi s reálným vlastnickým právem stěžovatele, který ho nabyl v dobré víře, je namístě poskytnout ochranu stěžovateli, zejména když naplnění legitimního očekávání církve může být dosaženo i jinými prostředky (nález I. ÚS 2166/10). Není-li možno z obou kolidujících základních práv zachovat co nejvíce, pak je třeba dát přednost tomu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti.

Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost státních orgánů je jedním z atributů pro nastolení stavu, který je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je ochrana dobré víry jednotlivce v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, která se v rovině objektivní projevuje jako princip správnosti takového aktu (nález IV. ÚS 42/09).

Byl-li stěžovatel jako nabyvatel pozemku v kupní smlouvě prodávajícím – Státním pozemkovým úřadem – ujištěn, že převoditelnost pozemku byla ověřena, není závěr krajského soudu i Nejvyššího soudu, že dobrou víru nelze stěžovateli přiznat, jelikož jiný článek smlouvy toto ujištění relativizoval poukazem na absolutní neplatnost kupních smluv porušujících § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jako postup svědčící o mechanickém a formalistickém výkladu práva ústavně souladný.

K prolomení účinků § 29 zákona č. 229 /1991 Sb. pouhá dobrá víra nepostačuje, nýbrž musí být dány i další konkrétní okolnosti mimořádného významu odůvodňující poskytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatele. Na případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s § 29 nelze mechanicky aplikovat judikaturu Ústavního soudu o nabytí vlastnického práva od nevlastníka. To však nezbavuje soud povinnosti zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové mimořádné okolnosti, které by se vztahovaly např. k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, dopadu pozbytí majetku apod., a které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2640/17, ze dne 22. 5. 2018


22.06.2018 00:02

ÚS: Priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy

Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 658/18, ze dne 22. 5. 2018


22.06.2018 00:01

ÚS: Odmítnutí dovolání pro vady, kterými netrpělo

Tvrdil-li stěžovatel, že postup soudů, které zamítly jeho žalobu s odůvodněním, že měl brojit proti rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu ve správním řízení, je v rozporu se svobodnou volbou efektivního postupu obhajoby v přestupkovém řízení, když za méně než tři měsíce dosáhl pravomocného rozhodnutí o zastavení řízení a vrácení neoprávněně zadržovaného řidičského průkazu, šlo o námitku spočívající v porušení jeho základních práv, kterou se Nejvyšší soud v rámci posouzení přípustnosti dovolání měl zabývat. Nepostupoval-li takto vstřícně vůči uplatnění subjektivních práv stěžovatele, vedlo jeho rozhodnutí k odepření přístupu stěžovatele k dovolacímu soudu jako zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny a tím i k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3151/17, ze dne 29. 5. 2018


22.06.2018 00:01

ÚS: Náhrada nákladů při neexistenci přísudkové vyhlášky

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky nevylučují, aby obecný soud mohl individuálně posoudit, v jakých situacích převáží nutnost poskytnout ochranu legitimnímu očekávání žalobce, že procesní pravidla stanovená tzv. přísudkovou vyhláškou se po dobu řízení nezmění, nad postupem uplatňovaným po jejím zrušení rozhodnutím Nejvyššího soudu, který její použití bez dalšího vylučuje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1374/17, ze dne 22. 5. 2018


22.06.2018 00:00

ÚS: Nárok soudního exekutora na odměnu v případě úpadku dlužníka

Právo soudního exekutora na náhradu nákladů při souběhu exekučního a insolvenčního řízení je nutné posuzovat ve shodě s judikaturou Ústavního soudu, podle níž se účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení.

Rozhodnutí krajského soudu, jehož odůvodnění je založeno výhradně na právním závěru vysloveném v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, které Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích shledal neústavním a které ani neobsahuje další argumenty ve prospěch právního názoru, podle něhož povinní nemusí hradit exekutorovi náklady exekuce, nelze považovat za přesvědčivé a odpovídající právu na spravedlivý (řádný) proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2881/17, ze dne 15. 5. 2018


15.06.2018 00:04

ÚS: Náhrada nákladů vynaložených na péči o poškozeného

Nerespektování nosných důvodů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015 (N 152/78 SbNU 311) o aktivní věcné legitimaci osob, které poskytují osobní péči poškozeným, při uplatnění nároku na náhradu nákladů vynaložených na tuto péči, je porušením legitimního očekávání stěžovatelů a tím i jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 610/18, ze dne 15. 5. 2018


15.06.2018 00:03

ÚS: Zneužití práva na zastupování advokátem

Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. je posuzovat účelnost nákladů řízení, přičemž nesmí pouštět ze zřetele samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. Mezi případy, kdy nelze dovodit účelnost vynaložených nákladů řízení, spadá i zneužití práva na zastupování advokátem.

Obecně platí, že právnická osoba neztrácí právo na náhradu nákladů právního zastoupení jen proto, že je jejím statutárním orgánem, společníkem či konečným vlastníkem advokát. Na druhou stranu nelze vyloučit existenci případů, ve kterých se uvedená teze vzhledem ke specifickým okolnostem neuplatní. V tomto případě bylo třeba přihlédnout k množství žalob, které vedlejší účastník podával na ustáleném vzoru, jakož i k povaze jeho podnikání, které vykazovalo spíše znaky inkasní agentury, což vede k závěru, že by měl pro správu svých pohledávek, jež má převážně administrativní charakter, disponovat příslušným aparátem. Jestliže byl pak tento předpoklad obcházen tím způsobem, že se vedlejší účastník nechával právně zastoupit advokátem, jenž je nadto jeho vlastníkem, získává takový postup charakter zneužití práva na náhradu nákladů řízení, neboť účelově navyšuje náklady s vymáháním pohledávek spojené.

Rozhodnutí soudu, který nevěnuje náležitou pozornost opakovaným námitkám stěžovatele ohledně nezákonnosti přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku z důvodu neúčelnosti zastoupení a snahy o zneužití práva na zastoupení advokátem, navíc doloženou závěry jiných soudů ve srovnatelných rozhodnutích, včetně rozhodnutí Ústavního soudu, nelze považovat za řádně odůvodněné, a jako takové porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 585/17, ze dne 10. 4. 2018


15.06.2018 00:03

ÚS: Odpovědnost státu za škodu způsobenou procesním rozhodnutím

Nelze dovodit, že by pro účely náhrady škody byla rozhodnutí orgánů státní moci rozlišována podle jiného kritéria, než je jich zákonnost či nezákonnost. Podle náhledu Ústavního soudu není důvodem poskytnutí náhrady škody povaha zrušeného rozhodnutí, ale zásah do práv účastníka řízení. Jinými slovy řečeno, z hlediska odpovědnosti státu je zcela podružné, jak je nezákonné rozhodnutí právně teoreticky označeno, podstatný je samotný vznik škody. Podle náhledu Ústavního soudu je lichý závěr, že procesním rozhodnutím nemůže dojít ke vzniku škody.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1676/17, ze dne 24. 4. 2018


15.06.2018 00:02

ÚS: Nevymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání

Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností obecného soudu odpovídající základnímu právu na soudní ochranu, zaručenému v čl. 36 Listiny, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. Ústavní soud pak není vázán jen argumenty stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti a okolnosti naplnění podmínek projednatelnosti návrhu posoudí i bez konkrétní argumentace stěžovatele.

Výjimkou není ani rozhodování dovolacího soudu o tom, zda dovolání má obsahové náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2869/17, ze dne 14. 5. 2018


15.06.2018 00:01

ÚS: K posuzování obsahu dovolání Nejvyšším soudem

Pokud má dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, a Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že dovolatelem citované rozhodnutí na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Odmítnout dovolání pro vady lze pouze za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti a nikoliv za odlišný právní názor dovolatele.

Neposoudí-li obecný soud náležitě otázky složitosti řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zák. č. 82/1998 Sb., jež měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž vystupoval větší počet poškozených, může se dopustit porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2119/17, ze dne 14. 5. 2018


08.06.2018 00:05

ÚS: K možnosti obrácení důkazního břemene v medicínských sporech

V případě občanskoprávního sporu, v němž na straně jedné stojí pacient, který tvrdí, že mu protiprávním jednáním poskytovatele zdravotních služeb vznikla újma a který je v důkazní nouzi, a na straně druhé stojí poskytovatel zdravotních služeb, který porušil svou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci, je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opomene-li obecný soud zvážit důvody pro obrácení důkazního břemene.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 14/17, ze dne 9. 5. 2018


08.06.2018 00:03

ÚS: Objektivní hledisko pro stanovení styku dítěte s rodičem

Právem rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Od tohoto principu však existují odchylky odůvodněné ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, jako je specifický zdravotní stav nezletilého dítěte coby objektivní hledisko pro posouzení důvodů pro změnu poměrů, které musí dosáhnout intenzity ve všech pro rodičovskou péči významných aspektech.

Změna rozsahu styku je odůvodnitelná nejen zásadní změnou poměrů, ale musí být také v nejlepším zájmu dítěte, který – i podle Výboru OSN pro práva dítěte – by měl být definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě nachází. Krajský soud rozhodl i přesto, že mu bylo známo doporučení opatrovníka i závěry lékařských zpráv a znaleckého posudku o přetrvávající vývojové dysfázii a přítomnosti separační úzkostné poruchy, která brání v tom, aby dítě přespávalo nejen u otce, ale kdekoliv mimo domov, o úpravě styku s otcem v běžném standardním rozsahu. Jeho rozhodnutí nebylo podpořeno dalšími objektivními zjištěními, nýbrž pouze subjektivním přesvědčením soudu o nutnosti změny stávajících poměrů, přičemž nepřihlédl ani k přání dítěte, čímž porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1191/17, ze dne 15. 5. 2018


08.06.2018 00:02

ÚS: K rozhodování o zabrání věci podle trestního řádu

Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty v trestním řízení představuje významný zásah do práv vlastníka této věci a z toho důvodu nemůže být rozhodování o použití tohoto institutu pouhou formalitou. Jestliže obecné soudy nedospěly k jednoznačnému závěru o původu předmětných finančních prostředků, tedy si byly vědomy, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že tyto prostředky byly nabyty za majetek získaný z trestné činnosti, a aniž by vyvrátily verzi jejich možného legálního původu, rozhodly o jejich zabrání, porušily tím ustanovení § 102 trestního zákoníku a současně došlo k porušení základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1849/17, ze dne 22. 5. 2018


08.06.2018 00:01

ÚS: Protiprávní zvýhodnění nabyvatele v restitučních sporech

Má-li být naplněn účel a smysl restitucí, musí se nadále plně uplatnit požadavek, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vykládaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nebo osob jednajících za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1206/15, ze dne 14. 5. 2018


06.06.2018 00:05

NSS: Pravděpodobnost záměny ochranné známky

Existence pravděpodobnosti záměny ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, není vyloučena ani v případě, že se přihlašované označení vztahuje na výrobky, zatímco starší ochranná známka na služby, jestliže tyto výrobky a služby mají úzkou souvislost (zde s oborem informačních technologií) a nejedná se tedy o zcela odlišné produkty.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, čj. 9 A 346/2014-60)


06.06.2018 00:04

NSS: Projednání zprávy o daňové kontrole

Projednání zprávy o daňové kontrole (§ 88 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) je konečnou fází daňové kontroly. Prostor pro vyjádření a navržení důkazů má daňový subjekt po seznámení se s výsledkem kontrolního zjištění (§ 88 odst. 2 a 3 téhož zákona). Projednání zprávy o daňové kontrole slouží k seznámení daňového subjektu s konečným stanoviskem správce daně, které se projevuje ve zprávě o daňové kontrole, včetně stanoviska, proč nezměnil kontrolní zjištění v návaznosti na vyjádření daňového subjektu, a k podpisu zprávy o daňové kontrole. Při projednání zprávy o daňové kontrole proto mohou být relevantní již například pouze námitky daňového subjektu proti chybějícím podstatným náležitostem předložené zprávy o daňové kontrole nebo to, že správce daně zahrnul do zprávy o daňové kontrole kontrolní zjištění, se kterými dříve daňový subjekt neseznámil, čímž mu nedal možnost se k nim vyjádřit.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, čj. 9 Afs 305/2016-31)


06.06.2018 00:02

NSS: Zastavení stavebního řízení pro zjevnou bezpředmětnost

Po účinnosti novely stavebního zákona z roku 2006 provedené zákonem č. 350/2012 Sb. (tj. od 1. 1. 2013) nelze zastavit, po předchozím zrušení stavebního povolení správním soudem, stavební řízení pro zjevnou bezpředmětnost s odůvodněním, že stavba byla v mezidobí dokončena a je užívána. Je třeba vést opakované stavební řízení podle § 129 stavebního zákona z roku 2006, a to i v případech, kdy bylo stavební řízení zahájeno a následně zrušené stavební povolení vydáno před účinností shora uvedené novely.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2018, čj. 7 As 70/2017-29)


06.06.2018 00:01

NSS: Závazné limity využití území

Minimální podíl bydlení je regulativem funkčního uspořádání území, tj. limitem jeho využití [§ 18 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci], a má být proto zařazen do závazné části územního plánu (§ 29 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976). Při změnách hodnoty minimálního podílu bydlení (byť nesprávně zařazeného do směrné části územního plánu) je proto nutno postupovat dle § 188 odst. 3 věty prvé stavebního zákona z roku 2006.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, čj. 1 As 285/2017-69)


01.06.2018 00:05

ÚS: Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla

I. Skutečnost, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, výslovně nepamatuje na situaci, kdy soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky dospěje k závěru o protiústavnosti již zrušeného, avšak stále použitelného zákona, nelze vykládat ve smyslu vyloučení uplatnění pravomoci Ústavního soudu vyslovit jeho protiústavnost. Ustanovení zákona o Ústavním soudu upravující řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nutno – jako svou povahou nejbližší – použít i pro posouzení těchto návrhů, ledaže by použití některého z nich bylo vyloučeno z povahy věci. Tak tomu bude právě v případě § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který s možností pokračovat v řízení, v rámci něhož bude posouzena otázka ústavnosti již zrušeného právního předpisu, nepočítá.

II. Nikomu nelze uložit nesplnitelnou povinnost. Jakákoliv povinnost uložená zákonem podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod musí být splnitelná a jen k splnění takovéto povinnosti může být jednotlivec podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nucen. Povinnost, která by tomuto požadavku nedostála, by byla uložena v rozporu s těmito ustanoveními.

III. Požadavek splnitelnosti právní povinnosti lze vztáhnout jak na povinnost, s jejímž porušením je spojen vznik objektivní odpovědnosti, tak na sankční povinnost, která je jejím právním následkem. Z povahy věci naopak není možné posuzovat splnitelnost objektivní odpovědnosti samotné, neboť ta není vlastním pravidlem chování, ale jen stanovením právního následku.

IV. Odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. června 2017, je věcně opodstatněna tím, že právě na provozovateli vozidla, kterým je buď vlastník, nebo jiná osoba se souhlasem vlastníka, zpravidla závisí, kdo vozidlo užívá. Protože provozovatel vozidla odpovídá za správní delikt bez ohledu na zavinění, jeho odpovědnost primárně neslouží potrestání řidiče, který porušil některou z povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Vůči řidičům má působit zejména preventivně, aby se porušování těchto povinností do budoucna nedopouštěli. Předpokládá se, že provozovatel vozidla ví, kdo v době spáchání přestupku podle zákona o silničním provozu užil jeho vozidlo, jakož i že má zájem domoci se po řidiči náhrady zaplacené pokuty, respektive určené částky, případně, že bude na řidiče v rámci vzájemných vztahů působit jiným způsobem tak, aby se porušení povinnosti neopakovalo, včetně možnosti zamezit mu v dalším užívání vozidla. Pokud by provozovatel vozidla na porušování povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích adekvátně nereagoval, vystavil by se riziku, že v budoucnu sám ponese případné další sankční následky.

V. Správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. června 2017, zasahuje výlučně do vlastnického práva provozovatele vozidla podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S obviněním ze spáchání tohoto deliktu není spojen žádný významný zásah do osobnostních práv obviněného, který by se například v podobě určitého stigmatizujícího působení dotýkal jeho jména a dobré pověsti. Pokuta, respektive určená částka, sice nepřímo umožňuje potrestání porušení povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích, vzhledem k objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla má však spíše regulační funkci ve vztahu k jednání účastníků silničního provozu. Tím vším se tento správní delikt liší od některých jiných správních deliktů, u nichž uznání vinným vypovídá o určitém společensky škodlivém jednání obviněného, což prostor pro jakoukoliv formu objektivní odpovědnosti podstatně zužuje.

VI. Zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebrání objektivní odpovědnosti za správní delikt. Jde o procesní zásadu vztahující se k trestnímu řízení, respektive k řízení o trestním obvinění, z níž samotné však neplynou omezení pro stanovení skutkových podstat trestných činů či správních deliktů. Takováto omezení lze naopak – v závislosti na povaze deliktu i právních následcích, které jsou spojeny s jeho spácháním – dovozovat z jiných ústavně zaručených základních práv a svobod. Právě takto dotčená základní práva, a nikoliv zásada presumpce neviny, jsou rozhodujícím kritériem přípustnosti objektivní odpovědnosti za správní delikt.

VII. Samotná možnost provozovatele vozidla vyhnout se stíhání pro správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. června 2017, označením řidiče vozidla, která je důsledkem subsidiarity tohoto správního deliktu k přestupku řidiče, ještě nezakládá právní či faktickou překážku uplatnění práva odepřít výpověď pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo jeho osoby blízké podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Každý z těchto správních deliktů sleduje jiný účel. Zatímco subjektivní odpovědnost řidiče za přestupek je následkem jeho protiprávního jednání, objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt je výrazem jeho širší odpovědnosti jako vlastníka vozidla, respektive osoby, která vozidlo se souhlasem jeho vlastníka provozuje. Zákon může stanovit provozovateli vozidla povinnosti k zajištění účinné regulace silničního provozu, kterou si vyžaduje masivní využívání motorových vozidel, s nímž jsou přirozeně spojena některá nebezpečí pro životy, zdraví a majetek lidí. Každý, kdo se rozhodne opatřit si vozidlo, si musí být těchto povinností vědom.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 15/16, ze dne 16. 5. 2018


< strana 1 / 106 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů