// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů

Z rozhodnutí dalších soudů

19.10.2018 00:05

ÚS: Nález Ústavního soudu jako důvod pro obnovu řízení

Pokud Ústavní soud zaujme v určité věci právní názor, který by mohl být ku prospěchu stěžovatelům v dřívějších, již ukončených, řízeních před Ústavním soudem, resp. ku prospěchu osob v již ukončených řízeních před obecnými soudy, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro obnovu daných řízení. Totéž platí pro případy osob, které se nacházely v právní situaci obdobné té, v níž uspěly jiné osoby před Evropským soudem pro lidská práva, ale které ústavní stížnost a posléze stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva nepodaly, resp. jsou jejich řízení již skončena.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2546/18, ze dne 2. 10. 2018


19.10.2018 00:03

ÚS: Aplikace faktoru tzv. sdílené újmy

Analytická právní věta

Neposoudí-li obecný soud náležitě otázku možné aplikace faktoru tzv. sdílené újmy při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zák. č. 82/1998 Sb., jež měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž vystupoval větší počet poškozených, může se dopustit porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny.

PRÁVNÍ VĚTY

Nedostatečné zvážení možné aplikace faktoru tzv. sdílené újmy při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, v trestním řízení, ve kterém vystupoval větší počet poškozených, porušuje právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod ve spojení s právem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3520/17, ze dne 25. 9. 2018


19.10.2018 00:03

ÚS: Neveřejné projednání stížnosti proti zamítnutí obnovy řízení

Zamítne-li soud v neveřejném zasedání jako nedůvodnou stížnost [§ 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu] proti rozhodnutí, kterým se zamítá návrh na povolení obnovy řízení [§ 283 písm. d) trestního řádu] v situaci, kdy již sám dokazování neopakuje, popř. nedoplňuje, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 47/18, ze dne 25. 9. 2018


19.10.2018 00:02

ÚS: Doručení doplnění blanketní stížnosti

Analytická právní věta

Pokud orgán rozhodující o stížnosti nemá její doplnění k dispozici, přestože toto bylo avizováno a přestože již navržená lhůta k jejímu doplnění uplynula, je povinen si před vydáním rozhodnutí ověřit u orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, zda mu doplnění stížnosti bylo doručeno či nikoliv. Jiný postup porušuje právo účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.

PRÁVNÍ VĚTY

Je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buďto upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího.

Postup pro podání stížnosti je jednoznačně stanoven v § 143 odst. 1 trestního řádu a orgány činné v trestním řízení jsou povinny předpokládat, že podání, i jeho případné doplnění, bude učiněno tímto způsobem. Pokud tedy orgán rozhodující o stížnosti nemá její doplnění k dispozici, přestože toto bylo avizováno a přestože již navržená lhůta uplynula, je povinen si před vydáním rozhodnutí ověřit u orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, zda mu doplnění stížnosti bylo doručeno či nikoliv. Odporovalo by principům spravedlivého procesu, aby riziko spojené s prodlevou při předání písemností mezi orgány činnými v trestním řízení bylo přenášeno na stěžovatele, který konal v souladu se zákonem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1692/18, ze dne 4. 9. 2018


19.10.2018 00:01

ÚS: Rozhodování o náhradě nákladů řízení dle § 142 (2) o.s.ř.

Spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. K zásahu do práva na soudní ochranu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod však v takovém sporu dojde tehdy, kdy obecný soud zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba vzít v úvahu, že žalovaná částka byla uhrazena na základě předchozího pravomocného rozsudku posléze zrušeného Ústavním soudem, proto – v důsledku zániku pohledávky – byla žaloba zamítnuta, ač žalobou uplatněný nárok soud shledal zcela po právu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1971/18, ze dne 25. 9. 2018


12.10.2018 00:04

ÚS: Aplikace zásady acte claire při odlišném výkladu

I. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí není k dispozici opravný prostředek, nemá rozumné pochybnosti o výkladu ustanovení unijního práva, není povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru ani tehdy, kdy se daný výklad unijního práva liší od výkladu soudů nižších stupňů ve stejné věci. Za těchto podmínek nedochází k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

II. Potřeba obecného soudu dotazovat se prostřednictvím předběžné otázky na výklad unijního práva Soudního dvora je výrazně oslabena, pokud je spor v řízení naprosto jedinečný a předmětný výkladový problém nemůže mít v budoucnu žádný dopad na jednotu, soudržnost či vývoj unijního práva. Tuto skutečnost musí obecný soud podrobně zdůvodnit, jinak postupuje svévolně a vystavuje se hrozbě zrušení svého rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

III. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí je k dispozici opravný prostředek, změní v důsledku následování právního názoru vyšší instance svůj předchozí výklad unijního práva, postupuje i bez podání předběžné otázky v rámci svého uvážení a neporušuje právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zásady legitimního očekávání a právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3432/17, ze dne 11. 9. 2018


12.10.2018 00:02

ÚS: Novela zákona o ochraně přírody a krajiny (národní parky)

Existence národních parků a pravidel, jak se v nich chovat, je otázka politicko-odborně-ekologická. Jde o ideový střet (zejména) tzv. environmentalistů s podnikateli, vlastníky nemovitostí a zástupci územních samospráv, který má být řešen v zákonodárném sboru, nikoliv u Ústavního soudu. Napadená zákonná úprava národních parků je přiměřená a vhodně vyvažuje střet práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, svobody pohybu podle čl. 14 Listiny a práva na samosprávu dle čl. 101 Ústavy na straně jedné a práva na příznivé životní prostředí, rovněž zakotveného na ústavní úrovni článkem 35 Listiny, doprovázeného pozitivním závazkem státu dbát o ochranu přírodního bohatství podle čl. 7 Ústavy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 18/17, ze dne 25. 9. 2018


12.10.2018 00:01

ÚS: Náležité odůvodnění rozhodnutí v případě restituce pozemků

Obecné soudy pochybily, když se řádně nevypořádaly s důvody, pro které považovaly pozemek p. č. 1321/38 v k. ú. Bohunice za součást sídliště jako celku. Napadenými usneseními tak došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantovány čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 217/17, ze dne 4. 9. 2018


05.10.2018 00:04

ÚS: Návrh na předložení předběžné otázky SDEU

Analytická právní věta

Nevypořádání se s návrhem stěžovatelky na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie ze strany Nejvyššího soudu je porušením práva stěžovatelky na spravedlivý proces, chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Z judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2673/14, II. ÚS 2504/10, II. ÚS 1009/08, II. ÚS 4255/16, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2435/07) jednoznačně vyplývá povinnost soudu vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s návrhem účastníka řízení na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie. Tuto povinnost nelze nahradit tvrzením, uvedeným až ve vyjádření k ústavní stížnosti, že se jednalo o případ, kdy je podle doktríny acte clair „správná interpretace ustanovení komunitárního práva tak zřejmá, že není prostoru pro rozumnou pochybnost o tom, jak má být otázka, která v řízení vyvstala, zodpovězena“ (283/81 CILFIT ), a položení předběžné otázky tudíž nebylo nezbytné.

Pochybením Nejvyššího soudu, který se argumentací stěžovatelky týkající se předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie vůbec nezabýval a v tomto směru své rozhodnutí nijak neodůvodnil, došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2607/17, ze dne 4. 9. 2018


05.10.2018 00:02

ÚS: Nesprávné posouzení přípustnosti dovolání

V posuzované věci Nejvyšší soud nebral ohledně jednotlivých dovolacích bodů (vliv složitosti trestní věci na délku řízení, snížení zadostiučinění z důvodu průběhu řízení před všemi stupni soudní soustavy a snížený zájem poškozených na řízení) v úvahu výslovný odkaz stěžovatelky na jeho judikaturu (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010).

Ústavní soud proto nemohl nezohlednit svá dřívější rozhodnutí ve věcech, které se v meritu neodlišují od posuzovaného případu, a jejichž právními závěry je vázán. Na tom nemůže ničeho změnit skutečnost, že Nejvyšší soud ve věci stěžovatelky se svým závěrem o hranici 50% snížení vztahující se k hodnocení každého kritéria spojil nepřípustnost dovolání, když následně ohledně jednotlivých stěžovatelkou předestřených důvodů, pro které by ke snížení nemělo dojít, či případně v menší míře, nesprávně tvrdil (tak jako v ostatních nálezy zrušených usneseních) nevymezení přípustnosti dovolání. Oproti shora uvedeným věcem dalších poškozených v kauze H-system Nejvyšší soud pouze formálně změnil strukturu svého odmítavého usnesení.

Stejně tak Nejvyšší soud nereflektoval odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), který se taktéž zabýval otázkou výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) přitom platí, že § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 53/18, ze dne 18. 9. 2018


27.09.2018 00:05

ÚS: Ochrana důvěry v zákonnost postupu orgánů veřejné moci

I. Je-li správní rozhodnutí v rozporu s objektivním právem (nebo vydáno na základě vad řízení), musí správní orgán při uplatnění prostředků dozorčího práva při svém rozhodování zohlednit, z jakých důvodů k přijetí takového rozhodnutí došlo, a jaké následky by jeho zrušení mělo. Musí jednotlivé případy hodnotit z hlediska dobré víry oprávněných z rozhodnutí, jejich důvěry v zákonnost rozhodnutí, ale i jejich podílu na důvodech nezákonnosti. Tato kritéria musí hodnotit i správní soud, který přezkoumá zákonnost správního rozhodnutí o takovém prostředku dozorčího práva.

II. Závěr o nedostatku dobré víry nemůže vyplývat jen z konstatování, že oprávněný měl povědomí o určitých skutečnostech, které podle mínění soudu způsobují nezákonnost správního rozhodnutí, pokud zároveň není prokázáno, že oprávněný věděl či měl vědět též o tom, že jde o skutečnosti právně relevantní. Nedostatek dobré víry tedy není dán jen tím, že oprávněný nepředpokládal, jaký výklad práva zaujmou orgány veřejné moci v rámci uplatnění prostředků dozorčího práva vůči pravomocnému rozhodnutí.

III. V řízení o ústavní stížnosti lze osobám zúčastněným na řízení před správními soudy (§ 34 soudního řádu správního) přiznat procesní postavení vedlejšího účastníka jen podle § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, pokud prokáží právní zájem na výsledku řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 17/16, ze dne 4. 9. 2018


27.09.2018 00:04

ÚS: K hodnocení obsahu dovolání Nejvyšším soudem

Nereaguje-li Nejvyšší soud na otázku, kterou dovolatel odůvodnil přípustnost jeho dovolání, dojde k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3029/17, ze dne 5. 9. 2018


27.09.2018 00:02

ÚS: K povinnosti vypořádat se s námitkou účastníka řízení

I. Ze žádné části odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu není zřejmé, z jakého důvodu měla na základě přiměřené aplikace ustanovení § 337h odst. 4 občanského soudního řádu – které stanoví předmětnou informační povinnost exekutorovi v případech skončení exekuce jejím zastavením – pro exekutora vyplývat informační povinnost i v případech, kdy exekuce skončila vymožením dlužné částky.

II. V případě, že napadený rozsudek obvodního soudu je nedostatečně odůvodněn a obvodní soud se v něm dostatečně nevypořádal s námitkou stěžovatele – exekutora, že mu zákon povinnost informovat o skončení exekuce příslušný katastrální úřad neukládal, bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2177/17, ze dne 28. 8. 2018


27.09.2018 00:02

ÚS: Zákaz výdělečné činnosti příslušníků bezpečnostních sborů

Zákonodárce osobám ve služebním poměru v bezpečnostních sborech paušálně zakázal výkon jakékoli výdělečné činnosti, zároveň připustil výjimky z tohoto zákazu, ovšem jejich obsah a rozsah zcela ponechal na interním aktu vydaném ředitelem příslušného bezpečnostního sboru, a to bez jakýchkoli zákonných mezí či kritérií.

Meze základního práva musí plynout přímo ze zákona, přičemž dle čl. 4 odst. 3 Listiny „zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky“. V zájmu rovnosti před zákonem při omezování základních práv a svobod je tedy nutné, aby konkrétní rozsah základního práva, který má být z pohledu zákonodárce jednotlivci garantován, plynul ze zákona a platil pro všechny subjekty stejně. Napadená právní úprava tak nikterak nezaručuje, že pro všechny případy, které jsou svou podstatou obdobné, budou meze práva dle čl. 26 Listiny stanoveny taktéž obdobně. Např. jednotliví ředitelé bezpečnostních sborů mohou stanovit výjimky odlišně, aniž by pro danou odlišnost existoval mezi jednotlivými bezpečnostními sbory jakýkoli rozumný důvod. Tudíž i z hlediska zachování rovnosti v právech, resp. zákazu svévole (čl. 1 Listiny) je nezbytné, aby byla dodržena shora uvedená výhrada zákona při omezování základních práv.

Výhradu zákona nelze obcházet tím, že se na úrovni zákona určité základní právo omezí ve větším rozsahu, než je reálně zamýšleno, popř. se zcela znemožní jeho výkon, a poté se prostřednictvím normativních aktů exekutivy stanovují výjimky, které rozsah základního práva opět rozšiřují a fakticky v konečném důsledku jeho meze obecně stanovují. Účel výhrady zákona spočívající v tom, že sám zákonodárce musí v rámci dělby moci stanovit meze konkrétního základního práva, by byl tímto postupem zcela popřen.

Nelze na straně jedné připustit, že smyslem napadeného ustanovení je vyvážit proti sobě stojící zájem na řádném výkonu služby, na straně jedné, a výkon ústavních práv příslušníků bezpečnostních sborů (a to nejen práv spadajících pod režim čl. 41 odst. 1 Listiny), na straně druhé, zároveň však při tomto vyvážení zcela rezignovat na roli zákonodárce z pohledu čl. 2 odst. 3, resp. čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny, a delegovat bez dalšího stanovení mezí základních práv na orgány moci výkonné, a to dokonce nikoli na podzákonný prováděcí předpis, ale pouze na interní akty řízení.

V mezidobí od vyhlášení tohoto nálezu až do doby účinnosti nové právní úpravy pak jsou správní soudy sice formálně povinny aplikovat napadené ustanovení jakožto platnou součást právního řádu, zároveň však jsou povinny s ohledem na čl. 4 Ústavy poskytovat ochranu základním právům účastníků řízení, a nacházet spravedlivou rovnováhu mezi zájmem na řádném výkonu služby v bezpečnostních sborech, na straně jedné, a právy příslušníků bezpečnostních sborů, která jsou zrušenou právní úpravou omezována, na straně druhé. Hlediska, která mohou být brána na zřetel, jsou kupř. obsažena v návrhu právní úpravy zmíněné v bodu č. 44. Pokud zákonodárce rezignoval na vyvážení těchto zájmů, resp. práv tím, že limity základního práva dle čl. 26 Listiny, resp. též dalších ústavně zaručených práv, sám nevymezil, nýbrž stanovení těchto mezí bez dalšího delegoval na interní akty řízení, jsou soudy povinny tyto hranice dočasně nalézat do doby, než je stanoví sám zákonodárce přijetím nové právní úpravy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 24/17, ze dne 11. 9. 2018


27.09.2018 00:01

ÚS: Nesprávné posouzení práva na vrácení soudního poplatku

Pokud poplatková povinnost stěžovatele vznikla podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé a rozhodnutí soudů všech stupňů ve věci samé byla zrušena nálezem Ústavního soudu, došlo tím i k zániku poplatkové povinnosti stěžovatele, neboť zanikl její zákonný titul. Stěžovatel má v takovém případě právo na vrácení soudního poplatku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4104/17, ze dne 15. 8. 2018


21.09.2018 00:06

ÚS: Splnění kritérií pro svěření do střídavé péče jako vodítko

I. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž jsou jím především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv.

II. Splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je jen vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. K těmto okolnostem třeba řadit i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Skutečnost, že nařízení střídavé péče může v praxi vést k stabilizaci těchto vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, však neznamená, že z tohoto důvodu musí být střídavá péče nařízena. Jestliže obecné soudy takovému požadavku nevyhoví a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

III. Povinností kolizního opatrovníka je v souladu s nejlepšími zájmy dítěte hájit práva nezletilých v řízení před Ústavním soudem, jak to plyne ze zvláštního předpisu [zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“)]. Proto jeho postavení v řízení před Ústavním soudem není postavením vedlejšího účastníka, který chrání podle své úvahy vlastní zájmy, a je oprávněn se svého vedlejšího účastenství vzdát. Kompetence (v tomto postavení v podobě povinnosti) kolizního opatrovníka (nikoli právo jako v případě právnické osoby) je zastupovat se znalostí osobních poměrů zájmy nezletilého, který je právě tímto (vedlejším) účastníkem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 773/18, ze dne 31. 8. 2018


21.09.2018 00:05

ÚS: Nesvěření nezletilých do střídavé péče

Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1286/18, ze dne 31. 8. 2018


21.09.2018 00:03

ÚS: Souběh funkcí předsedy představenstva a generálního ředitele

Chtějí-li obecné soudy dovozovat zákaz soukromoprávního jednání, který není výslovně stanoven zákony (zde souběh pracovního poměru a funkce statutárního orgánu obchodní společnosti), musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, neboť jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob (nález sp. zn. I. ÚS 190/15).

Pokud obecné soudy nepodloží svůj výklad příslušných právních předpisů takovými přesvědčivými argumenty, porušují základní práva stěžovatele (a to zejména subjektivní právo na svobodné jednání v zákonných mezích ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny a zásadu pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy, ale i princip dělby moci, který je nedílnou součástí principu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 669/17, ze dne 21. 8. 2018


21.09.2018 00:01

ÚS: K posouzení naplnění dovolacího důvodu

I. Posouzení toho, zda zadavatel veřejné zakázky podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, může uplatňovat nárok na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku pochybení administrátora veřejné zakázky (jako osoby soukromého práva), který podle jeho žalobního tvrzení nedodržel své závazky plynoucí ze smlouvy příkazní, popř. zda jeho odpovědnost podle zákona o veřejných zakázkách za výběr nejvýhodnější nabídky vždy vylučuje soukromoprávní odpovědnost takového administrátora, je právní otázkou závisející na výkladu příslušných (zejména kogentních) ustanovení tehdy platných zákonů, spoluurčujících obsah předmětného soukromoprávního vztahu, tzn. zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Je proto nutno rozlišovat ustanovení zakotvující předpoklady zákonné povinnosti zadavatele veřejné zakázky a ustanovení právních předpisů omezující smluvní volnost stran příkazní smlouvy.

II. Označení takových dovolacích námitek za skutkovou otázku, ačkoli je obsažena v každé věci téhož druhu a neplyne pouze z konkrétních souvislostí posuzované věci (test způsobilosti zobecnění dovolací námitky), je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3181/17, ze dne 31. 8. 2018


14.09.2018 00:05

ÚS: Odpovědnost advokáta za předložení nepravdivých důkazů

Pokud se jednotlivec rozhodne, že nebude před soudy uvádět vědomě nepravdivé či zavádějící informace ani předkládat takové důkazy, jeho jednání podléhá ochraně podle čl. 2 odst. 3 Listiny (právo jednotlivce na svobodné jednání). Za takové jednání nemohou soudy jednotlivce sankcionovat ani jakkoliv zhoršovat jeho právní postavení, protože zákon takové negativní důsledky nestanoví ani nemůže stanovit.

Rozhodnutí klienta, že se nebude řídit pokyny advokáta a nebude se podílet na předkládání nepravdivých důkazů soudům, je ústavně chráněným projevem práva tohoto jednotlivce na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy. Pokud to advokát přesto učiní, nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost, nemůže jít ve sporu mezi klientem a advokátem k tíži klienta.

Soudy se musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Pokud soudy ignorují argument vznesený účastníkem řízení, který je klíčový pro výsledek řízení, vždy tím poruší základní právo jednotlivce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudu vypořádat se s argumenty účastníka řízení způsobem, který odpovídá míře jejich závažnosti, přičemž tato povinnost dopadá i na Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům uplatněným účastníkem řízení a nijak na ně nereaguje, poruší tím jeho právo na spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 644/18, ze dne 17. 8. 2018


< strana 1 / 109 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů