// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů

Z rozhodnutí dalších soudů

17.02.2017 00:05

ÚS: Lichevní smlouvy o půjčce

Ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího.

Pokud jde o lichvu, představující určité právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, jejím podstatným objektivním znakem je hrubý nepoměr vzájemných plnění, neboť takový nepoměr je v rozporu s ústavní zásadou přiměřenosti, tj. s jedním ze stěžejních principů ústavního soudnictví. Tento nepoměr může být relevantně posouzen pouze na základě rozdílu objektivních hodnot plnění poškozeného a protiplnění lichváře, což je v každém konkrétním případě nezbytné stanovit na základě rozsáhlého zhodnocení dané věci.

Subjektivním znakem lichvy je též tíseň. Při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísni, není dle Ústavního soudu úkolem soudů hodnotit to, jak se dlužník dostal do špatné finanční situace a jaká byla jeho platební morálka, nýbrž zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti.

Při posuzování, zda v tom kterém případě došlo k nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodování promítnout ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3308/16, ze dne 19. 1. 2017


17.02.2017 00:03

ÚS: Náklady řízení, posouzení míry úspěšnosti účastníka

Při rozhodování o nákladech řízení ovládaném zásadou „úspěchu ve věci“, která je doplněna zásadou zavinění, je nezbytné plně respektovat princip řádného a spravedlivého procesu tím spíše, pokud soudy rozhodují se zřetelem k ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a posuzují míru úspěchu konkrétního účastníka ve věci k neúspěchu druhého. Pečlivost této úvahy je požadavkem odrážejícím jak právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), tak i právo na rovnost účastníků v řízení před soudy (čl. 37 odst. 3 Listiny). Pojem „věc“ je proto třeba chápat jako předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, popř. dalšími dispozitivními procesními úkony. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení však nelze úspěch či neúspěch procesních stran posuzovat ve vztahu k řízení jako celku, nýbrž je nutno každou věc, tj. každý nárok, jenž je předmětem řízení, posoudit samostatně. Obecné soudy jsou proto povinny stanovit, zda a kdo má právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu ke každému dílčímu žalobou vymezenému nároku. Určení úspěchu ve věci totiž nemůže být provedeno mechanickým srovnáním počtu zamítavých a vyhovujících výroků a jejich „hodnoty“. Spravedlivé a nikoliv přepjatě formalistické řešení otázky náhrady nákladů řízení naopak vyžaduje, aby byl zohledněn i kontext celé věci, zejména pak reálný věcný vztah mezi (neúspěšným) návrhem určovacím a (úspěšným) návrhem na plnění.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3070/14, ze dne 17. 1. 2017


17.02.2017 00:02

ÚS: Rozdíl mezi skutkovou a právní otázkou v dovolání

Jelikož rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není vždy zřejmé, nemůže být účastník dovolacího řízení sankcionován, pokud má v dobré víře – byť mylně – za to, že uplatnil otázku zásadního právního významu (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. října 2010 ve věci stížnosti č. 35836 Adamíček proti České republice; stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Postup dovolacího soudu, který považuje uplatnění dovolacího důvodu, jehož podstatou je skutková otázka, za vadu podání, ovšem právě k takovému nežádoucímu následku vede.

Ústavně konformní výklad § 241a občanského soudního řádu (srov. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13), podle kterého námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu, může být uplatnitelná i jako dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, musí mít zároveň přesah i do rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ten, i když vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, není zbaven povinnosti přinejmenším posoudit, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele.

Je porušením ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, pokud posouzení otázky, zda je dovolací argumentace povahy právní či skutkové, jež není posouzením formálních náležitostí dovolání (jako je např. opožděnost nebo neoprávněnost dovolatele) a má zásadní význam pro přípustnost dovolání, provádí jen předseda senátu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3643/15, ze dne 10. 1. 2017


17.02.2017 00:01

ÚS: Právo být slyšen při rozhodování o dalším trvání vazby

Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se zbavení osobní svobody.

Obviněného je nutno zásadně slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky.

Ústavní soud nemůže akceptovat argument městského soudu, že stěžovatel nepožádal o konání vazebního zasedání. Podle Evropského soudu pro lidská práva právo osoby ve vazbě být slyšena vyplývá přímo z článku 5 odst. 4 Úmluvy a jeho existenci či realizaci nelze podmiňovat výslovnou žádostí takové osoby.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3909/16, ze dne 18. 1. 2017


17.02.2017 00:01

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí o ponechání v předstižné vazbě

Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů o vzetí do vazby či ponechání v ní není možno zakládat na jiných vazebních důvodech, než jsou ty, které jsou uvedeny ve výroku vazebního rozhodnutí. Tento požadavek vyplývá z povinnosti soudů řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit vzetí obviněného do vazby či jeho ponechání ve vazbě.

Prostý odkaz na průběh předchozího řízení bez uvedení konkrétního zdůvodnění trvání vazebních důvodů nelze považovat za dostatečné, tedy řádné a přesvědčivé, odůvodnění vazby jako zásahu do osobní svobody.

V případech předstižné vazby pro majetkovou trestnou činnost nelze zpravidla výlučně odkazem na předchozí trestnou činnost bez dalšího dospět k závěru o nepřípustnosti využití peněžité záruky.

Argumentace obecných soudů o ponechání v předstižné vazbě musí na rozdíl od některých případů vazby útěkové naplňovat stejné standardy před i po vyhlášení nepravomocného odsuzujícího rozsudku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3533/16, ze dne 17. 1. 2017


17.02.2017 00:00

ÚS: Zjevné administrativní pochybení soudu v bagatelním sporu

O protiústavnost může jít i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelných administrativních pochybení soudu, zvláště za situace, kdy proti rozhodnutí soudu již není přípustný žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek. Není totiž přijatelné, aby nesprávně vyhodnocená skutečnost, vzešlá z organizace pohybu písemností uvnitř soudu, byla vykládána v neprospěch stěžovatele.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 204/16, ze dne 17. 1. 2017


10.02.2017 00:04

ÚS: Kauzální námitky směnečného ručitele

Skripturní závazkové vztahy se vyznačují přísnou formálností (tzv. rigor cambialis) a abstraktností, která omezuje, kromě jiného, uplatnění tzv. kauzálních námitek. Podle ustanovení § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, nemůže ten, kdo je žalován ze směnky, vznést majiteli námitky založené na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Proto neposkytnutí soudní ochrany též směnečnému ručiteli, který s přihlédnutím k okolnostem případu uplatňuje kauzální námitky důvodně nasvědčující možnému zneužití práva majitelem směnky, porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a požadavek ústavně konformního výkladu rigorózních předpisů směnečného práva.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1293/16, ze dne 24. 1. 2017


10.02.2017 00:03

ÚS: Posouzení omezení svéprávnosti soudem

Při zkoumání míry způsobilosti člověka právně jednat vychází soud v řízení o svéprávnosti podle § 38 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce, ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování. Bez provedení nově nařízeného znaleckého zkoumání nemůže soud dospět k dostatečnému zjištění skutečnosti, zda jsou nadále dány důvody, pro které byla stěžovatelka před osmi lety zbavena svéprávnosti. Okolnost, že se stěžovatelka odmítá podrobit znaleckému zkoumání, sama o sobě neodůvodňuje závěr, aby zůstala ve svéprávnosti omezena. Takový postup soudu svědčí o nerespektování § 127 odst. 4 občanského soudního řádu, na jehož základě může předseda senátu dát účastníka ke znalci předvést, jestliže ho o možnosti předvedení poučil.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 934/16, ze dne 13. 12. 2016


10.02.2017 00:01

ÚS: K požadavku spojení věcí ke společnému řízení

Paragraf 112 občanského soudního řádu, podle něhož soud v zájmu hospodárnosti řízení může spojit ke společnému řízení věci, které spolu skutkově souvisejí nebo se týkají týchž účastníků, je třeba interpretovat nikoliv jen tak, že takové spojení je předmětem volné úvahy soudce, ale i z hlediska souladu procesního postupu soudu se zřetelem k principu proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. K samostatnému rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit – aby nebyl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod – pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný.

Pokud by zůstaly námitky stěžovatelky, která byla v době zahájení tří samostatných soudních řízení nezletilá a neměla ani dostatečné rodinné zázemí, takže její schopnost účinně se právně bránit byla velmi sporná, uplatněné v ústavní stížnosti, bez odezvy, ocitla by se díky kumulaci nákladů na soudní spory (o nezaplaceném jízdném, přirážkám k němu a enormních nákladech řízení) v neřešitelné situaci. Pokud se soudci Okresního soudu v Pardubicích nezabývali těmito individuálními okolnostmi, porušili právo na spravedlivý proces, což ve svém důsledku mělo dosah i na právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1765/14, ze dne 20. 12. 2016


10.02.2017 00:01

ÚS: Vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení

Napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a princip vázanosti soudce zákonem, jelikož obecné soudy nerespektovaly kogentní normu § 46 odst. 7 exekučního řádu. Zrušená rozhodnutí jsou nedostatečně zdůvodněná a v konečném důsledku svévolná, stejně jako rozhodovací praxe založená usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014.

Obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu tak, že exekutor vydá insolvenčnímu správci vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce. Účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2264/16, ze dne 17. 1. 2017


10.02.2017 00:00

ÚS: Rovnost účastníků řízení o předběžném opatření

V rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i právem vyjádřit se k projednávané věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je postup odvolacího soudu, který změní rozhodnutí soudu prvního stupně a vyhoví návrhu jednoho z rodičů na nařízení předběžného opatření o úpravě styku s nezletilým dítětem, aniž řádně doručí jeho odvolání druhému z rodičů, čímž mu odejme možnost jednat před soudem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3343/16, ze dne 24. 1. 2017


03.02.2017 00:04

ÚS: Nesouhlas s poskytnutím zdravotní pomoci

I v oblasti poskytování zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla i považována za nezbytnou pro zachování jeho života. Lékaři a další zdravotničtí pracovníci mohou takové osoby přesvědčovat, mohou se snažit je přimět ke změně jejich postoje, pokud je zjevně pro ně škodlivý, ale v konečném důsledku nemohou zabránit realizaci rozhodnutí o odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé svéprávné osoby, pouze z toho důvodu, že se domnívají, že toto rozhodnutí danou osobu poškozuje. Proto jedná-li jakákoliv osoba v souladu s těmito pravidly, a potřebnou péči neposkytne s ohledem na nesouhlas svéprávného dospělého pacienta, nemůže spáchat trestný čin neposkytnutí pomoci, neboť by nebyl naplněn jeden z nezbytných znaků trestného činu - protiprávnost jednání.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2078/16, ze dne 2. 1. 2017


03.02.2017 00:01

ÚS: Míra podílu na vzniklé újmě jako dovolací důvod

I. Otázka, jaká míra podílu na vzniklé újmě je z hlediska právní odpovědnosti relevantní, není otázkou skutkovou, nýbrž právní, a námitky směřující proti jejímu posouzení ze strany odvolacího soudu, naplňují dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012).

II. Označení takových dovolacích námitek za skutkovou otázku, a pominutí odpovědi na právní konsekvence z toho plynoucí, vede k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, neboť ten, kdo se „stanoveným postupem“, jak to vyžaduje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá svého tvrzeného práva, má nárok, aby soud v jeho věci „zákonem stanoveným způsobem“ podle čl. 90 Ústavy České republiky rozhodl.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3067/13, ze dne 20. 12. 2016


03.02.2017 00:01

ÚS: Náhrada nákladů exekuce při zavinění na straně státu

Exekuce byla sice zahájena v době, kdy podkladové rozhodnutí bylo pravomocné, ovšem v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost neobstálo a bylo zrušeno. Za tohoto stavu věci by to měl být právě stát, kdo ponese náklady spojené se zrušením pravomocného rozhodnutí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2511/16, ze dne 4. 1. 2017


03.02.2017 00:00

ÚS: Povinnost k náhradě nákladů řízení dle § 146 odst. 2 OSŘ

Předpokladem uložení povinnosti nahradit žalobci náklady řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu je zpětvzetí žaloby žalobcem, chování žalovaného a rovněž důvodnost žaloby. Pokud obecné soudy důvodnost žaloby dovodily pouze ze skutečnosti, že stěžovatel po jejím podání předmětnou částku zaplatil, aniž se zabývaly jeho tvrzením, že žaloba byla podána před splatností pohledávky, jde o formalistický postup, který zakládá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3592/16, ze dne 17. 1. 2017


27.01.2017 00:02

ÚS: Posuzování ujednání o tzv. propadné zástavě

Moc soudní je povolána k ochraně práv vlastníků, která by byla uplatněním tzv. propadné zástavy (pactum commissorium) citelně zasažena, to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti zvážit v každém individuálním případě účel jejího zákazu; musejí proto při poskytování ochrany vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, negativně dotčeného porušením zákazu tzv. propadné zástavy, současně brát zřetel na princip autonomie vůle subjektů soukromého práva (a podnikatelských subjektů zvlášť), vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, a dávat mu – dovolují-li to okolnosti případu – přednost před výkladem, který vede k závěru o neplatnosti daného právního jednání.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3646/13, ze dne 3. 1. 2017


27.01.2017 00:01

ÚS: Výkon trestu dle právního řádu vykonávajícího státu

I. Trest odnětí svobody na doživotí uznaný soudní mocí České republiky se vykonává podle právního řádu České republiky, který je rovněž rozhodný pro stanovení podmínek pro podmíněné propuštění podle § 88 odst. 5 trestního zákoníku.

II. Rozhodování o uznání či přeměně trestu vysloveného cizozemským soudem a rozhodování o podmínkách výkonu takového trestu jsou podle čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odlišné věci. Ústavní stížnost směřující proti nevyhovění žádosti o podmíněné propuštění proto nemůže být prostředkem ke zpochybnění předchozího rozhodnutí o vině a trestu, stejně jako rozhodnutí o uznání odsuzujícího rozsudku cizího státu.

III. Uznání cizího rozhodnutí neznamená převzetí pravidel cizího státu pro podání a projednání žádosti o podmíněné propuštění; jak uznání cizího rozhodnutí, tak jeho výkon podle právního řádu České republiky, jsou projevem svrchovanosti státní moci podle čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky, neupravuje-li tuto otázku mezinárodní smlouva splňující požadavky čl. 10 Ústavy České republiky odlišně.

IV. Výměrou trestu doživotí je z povahy věci délka života pachatele (tzv. zásada life means life), která je proto stejná bez ohledu na to, zda tento trest byl uložen v České republice nebo jiném státě. Možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí je otázkou tzv. podústavního práva, které však nemůže možnost podmíněného propuštění zcela popřít, neboť by to bylo v rozporu s požadavkem respektování lidské důstojnosti podle čl. 1 a čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Možnost (oprávnění) požádat o podmíněné propuštění tak nelze ztotožňovat s nárokem na možné propuštění, přičemž podmínka uplynutí dvaceti let není předmětem uvážení soudu, na rozdíl od ostatních podmínek, které stanoví § 88 odst. 5 trestního zákoníku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1698/14, ze dne 10. 1. 2017


27.01.2017 00:00

ÚS: Posouzení vzniku členství v bytovém družstvu

Závěr zastávaný obecnými soudy o nezbytné účasti zájemce o členství v družstvu na jeho ustavující schůzi neměl oporu v normách obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., regulujících založení družstva, a pokud tuto podmínku soudy bezpodmínečně vyžadovaly, zasáhly do práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3701/15, ze dne 10. 1. 2017


20.01.2017 00:03

ÚS: Zpřístupnění archiválií bývalých bezpečnostních složek

Účelem přijetí zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, bylo poskytnout osobám pronásledovaným represívními složkami totalitního státu důkazní materiál pro potřeby řízení o soudních a mimosoudních rehabilitacích, lustracích, majetkových restitucích aj. Vzhledem k veřejnosti těchto řízení bylo nutno chránit osobní údaje dotčených osob (nikoliv pronásledovatelů samotných) jejich anonymizací. Účel napadeného ustanovení zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, je však jiný: je jím zpřístupnění archiválií pocházejících z těchto svazků badatelům pro potřeby poznání minulosti jako předpoklad společenské sebereflexe. Podmínka předchozího souhlasu dotčených osob se zpřístupněním jejich údajů, které takto získané informace obsahují, obecně uplatňovaná podle § 37 odst. 2 a 3 při nahlížení do archiválií mladších třiceti let, jejíž praktické naplnění lze však v daném kontextu sotva reálně očekávat, není s tímto účelem slučitelná; vedla by totiž ve svých důsledcích k deformovanému „odosobnění dějin“, resp. de facto k uzavření takových archiválií. Výjimka z podmínky předchozího souhlasu podle odst. 6 (nyní odst. 11) proto sleduje cíl v demokratické společnosti legitimní ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Oba zákony působí vedle sebe, není mezi nimi konkurenční vztah zvláštního a obecného předpisu a přechodné ustanovení § 82 odst. 4 upravuje jejich aplikaci do budoucna ve prospěch zákona posléze uvedeného, při zachování účinků již předtím nastalých podle zákona prvně uvedeného až do uplynutí zmíněné ochranné lhůty.

Ochrana osobních údajů se v režimu zákona o archivnictví přesouvá do fáze jejich dalšího zpracování, kdy badatelé jsou povinni opatřit si, zvláště před zveřejněním takto získaných informací, souhlas dotčených osob. Přiměřenost zásahu do práva na soukromý život a informační sebeurčení, ústavně zaručeného čl. 10 Listiny základních práv a svobod, k němuž dochází v rámci otevřeného režimu podle tohoto zákona, je zajištěna v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ústavně konformním výkladem pojmu „nahlížení“, který znamená zpřístupnění archiválie na základě individuální žádosti badatele pro jeho potřebu, tzn. pouze pro jednotlivý konkrétní případ; nejedná se tedy o „zpřístupnění veřejnosti“. Takový omezující zásah automaticky nezahrnuje oprávnění badatele k dalšímu zpracování získaných informací, je nesrovnatelně méně citelný, než jejich zveřejnění pro neznámý a neomezený počet uživatelů, nedosahuje intenzity poškození lidské důstojnosti, cti a dobrého jména a je vyvážený vůči právu na přístup k informacím, v dané specifické oblasti pak i ospravedlněný významným společenským zájmem na autentickém poznání vlastní minulosti. Předmětné ustanovení zákona o archivnictví neupřednostňuje žádné z dotčených základních práv na úkor druhého způsobem ústavně nepřijatelným.

Přípustnost zásahu do práva na ochranu osobních údajů je ústavním, unijním i mezinárodním lidskoprávním katalogem vázána na účinnou kontrolu dodržování s tím spjatých omezení nezávislým orgánem. Pokud tedy archiv jako správce osobních údajů poruší svou povinnost - uloženou § 5 a 11 zákona o ochraně osobních ůdajů - nastavit v badatelském řádu a při jeho použití podmínky nahlížení do archiválií způsobem respektujícím tato omezení a vylučujícím neoprávněné zpracování, popř. pokud takto nastavené podmínky poruší badatel, je v první řadě úkolem Úřadu pro ochranu osobních údajů zjednat svou dozorovou činností a uplatněním postihu v případě přestupků a správních deliktů nápravu. Stejnou funkci plní i nástroje moci soudní – civilní žaloba na ochranu osobnosti popř. trestní odpovědnost jednotlivce i právnické osoby za neoprávněné nakládání s osobními údaji. To platí zejména pro ochranu nejintimnější osobní sféry dotčených osob, kam spadají citlivé stigmatizující informace o sexualitě, zdravotním stavu či duševním a mentálním postižení, o nezletilých dětech či obdobně zranitelných osobách, potřeba ochrany jejichž soukromí a důstojnosti vyžaduje mimořádnou pozornost.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 3/14, ze dne 20. 12. 2016


20.01.2017 00:02

ÚS: Výběr přísedících v trestním řízení

K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout a je tak vyloučena i odůvodněná pochybnost o existence takového vztahu.

Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat například složení senátu nebo sukcese funkcí, z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných, či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak

Pokud o návrhu stěžovatele na vyloučení předsedy senátu a přísedících podle § 30 trestního řádu bylo jednoznačně procesně rozhodnuto za situace, kdy stěžovatel tento návrh nepodložil závažnými důvody způsobilými zpochybnit nestrannost soudců rozhodujícího soudu, tak nezbylo než, aby Ústavní soud posuzovanou věc zamítl.

Zákonem stanovený postup podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. postup stanovený trestním řádem ve svém důsledku nevedl k porušení tohoto článku z důvodu, že pochybnost o nestrannosti soudu nebyla hodnověrně prokázána, a dále nedošlo ani k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť byla jednoznačně vyřešena otázka zákonného soudce.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2759/16, ze dne 6. 12. 2016


< strana 1 / 87 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články