// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

30.10.2017 00:02

Chybný postup před sepisem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti

I. Případný chybný postup notáře předcházející sepisu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti nebo při jeho sepisu (například nedostatečné prověření totožnosti účastníků), který nemá za následek absenci formálních náležitostí notářského zápisu, sám o sobě neodůvodňuje závěr, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) ex. řádu.

II. Ověřila-li notářka totožnost (a existenci) oprávněné jako zahraniční právnické osoby z důkazních prostředků, které přímo neprokazují její aktuální existenci, ale pouze tak, že zjistila, že je v českém obchodním rejstříku zapsána její organizační složka působící na území České republiky, nebylo zjištění totožnosti oprávněné (a prokázání její aktuální existence, které je s ověřením totožnosti nerozlučně spjato) provedeno řádně. Zápis organizační složky zahraniční právnické osoby totiž s jistotou nevypovídá o tom, že zahraniční právnická osoba stále existuje a může být ztotožněna.

Brojí-li však dovolatel proti tomu, že totožnost oprávněné jako zahraniční právnické osoby měla být notářkou zjišťována jiným způsobem a důsledněji, brojí nikoliv proto tomu, že chybí údaj o tom, jak byla zjištěna totožnost oprávněné, ale proti procedurálnímu pochybení notářky při zjišťování totožnosti oprávněné. Notář nepochybně má povinnost s náležitou obezřetností a zkušeností ověřovat totožnost osob, které jsou oprávněny nebo povinny z notářského zápisu. Nesprávný postup notáře při zjišťování totožnosti účastníka notářského zápisu však sám o sobě nevede k závěru, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) ex. řádu. Jediným následkem toho, že totožnost některého z účastníků nebyla ověřována důsledně a nebylo proto zjištěno, že některý z účastníků již neexistuje, případně že na jeho místě vystupuje někdo jiný, by pro účely vykonávacího řízení bylo zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s odůvodněním, že výkon rozhodnutí (exekuce) je nepřípustný, protože je zde jiný důvod (zde případná neexistence oprávněné v době sepisu předmětných notářských zápisů), pro který nelze rozhodnutí vykonat.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3231/2017, ze dne 15. 8. 2017


27.10.2017 00:02

ÚS: Standardy spravedlivého procesu ve vztahu k slabší straně

Pokud čl. 36 Listiny klade na obecné soudy povinnost vyčerpávajícím způsobem popsat důkazní postup a přesvědčivě odůvodnit skutkové závěry a pokud z ustálené judikatury k čl. 36 Listiny plyne poučovací povinnost a zákaz překvapivých rozhodnutí, o to spíše mají obecné soudy dbát na dodržování těchto standardů spravedlivého procesu ve vztahu k účastníkovi řízení, který vystupuje v pozici slabší strany.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 615/17, ze dne 10. 8. 2017


11.11.2016 00:01

ÚS: Pasivní legitimace ve sporu týkajícím se pozemní komunikace

Při posuzování otázky, zda je v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováno hlavní město Praha nebo jeho městská část, je nutno vycházet z toho, k jakému účelu je pozemek využíván. Slouží-li jako místní komunikace III. třídy, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1508/15) pasivně legitimovaným subjektem hlavní město Praha, které je vlastníkem komunikace podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a nikoliv městská část, na jejímž území komunikace sice leží, ale která nevykonává práva a povinnosti vlastníka a z užívání této komunikace nemá příjmy.

Pokud Obvodní soud pro Prahu 1 v napadeném rozhodnutí nesprávně aplikoval závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14, jehož předmětem nebyla otázka náhrady za omezení vlastnického práva, nýbrž řešení střetu mezi restitučním nárokem a konkrétním veřejným zájmem, jako obecně platné osvobození obcí od náhrady za omezení práv vlastníků pozemků užívaných jako veřejná prostranství a nezohlednil odlišnosti právního režimu mezi oběma případy, odchýlil se od ustálené judikatury Ústavního soudu a nedostál požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty. Z této judikatury mj. vyplývá (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/08), že ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je rozumné a spravedlivé, aby omezení vlastnického práva v zájmu veřejném bylo vlastníku vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k danému omezení došlo, tj. společností.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 251/16, ze dne 4. 10. 2016


21.07.2016 00:01

Přítomnost třetí osoby při notářském sepisu závěti

Jestliže třetí osoba přítomná při sepisu notářského zápisu nebyla žádnou z osob vyjmenovaných v ustanovení § 63 písm. c) not. ř., neboť účastníkem byl pouze zůstavitel, když obsahem notářského zápisu byla závěť zůstavitele, která je jeho jednostranným projevem vůle, a třetí osoba při sepisu závěti nevystupovala ani jako zástupce zůstavitele ani jako svědek, důvěrník či tlumočník, když ani ve smyslu ustanovení § 65, 67 a 69 not.ř. nebyly v projednávaném případě tvrzeny ani zjištěny skutečnosti odůvodňující přítomnost těchto osob při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele jako základní náležitost notářského zápisu, nelze v projednávané věci zaznamenání přítomnosti třetí osoby při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele považovat za náležitost notářského zápisu. Nelze proto souhlasit s názorem, že u předmětného notářského zápisu nejsou splněny náležitosti notářského zápisu, pro které jej nelze považovat za notářský zápis ani za veřejnou listinu, a tedy ani nelze z tohoto důvodu dovodit neplatnost v notářském zápisu obsaženého právního úkonu – závěti zůstavitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1557/2015, ze dne 6. 5. 2016


23.06.2016 00:00

Neplatnost veřejné nedobrovolné dražby pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí

Nebylo-li v době provedení veřejné nedobrovolné dražby rozhodnutí, kterým byla dražebnímu věřiteli přiznána vymáhaná pohledávka, vykonatelné, je nepochybné, že je to důvodem pro vyslovení neplatnosti dražby, i kdyby o tom dražebník (ani v době konaní dražby) nevěděl.

Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že za vykonatelný (z pohledu ustanovení § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách) nelze považovat rozhodčí nález, jehož vykonatelnost byla (ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů) odložena vykonatelným usnesením soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2524/2015, ze dne 15. 4. 2016


28.04.2016 18:16

Zhlédnutí posuzovaného v řízení o svéprávnosti

Zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z., a podle § 38 odst. 2 z. ř. s. v řízení o jeho svéprávnosti, provede zásadně soudce.

stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 201/2015, ze dne 13. 4. 2016


18.11.2015 00:02

Prominutí zmeškání lhůty z omluvitelného důvodu

I. Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o.s.ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou.

II. Podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty imanentně předpokládá, že účastník ví o tom, že lhůtu (on nebo jeho zástupce) zmeškal a že je proto z procesního úkonu, který mu (jinak) přísluší, vyloučen; nelze totiž úspěšně dovozovat, že by účastníku mohla uplynout patnáctidenní lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 větě druhé o.s.ř. ještě dříve, než se o zmeškání lhůty vůbec dozvěděl.

V projednávané věci byla příčinou toho, proč žalobce zmeškal lhůtu k odvolání proti rozsudku okresního soudu, mylná (chybná) informace poskytnutá jeho (tehdejším) zástupcem o době, kdy mu byl rozsudek doručen. Patnáctidenní lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty proto mohla začít běžet teprve ode dne, kdy se žalobce (jeho "současný" zástupce) dozvěděl o tom, že mu jeho (tehdejší) zástupce poskytnul tuto mylnou (chybnou) informaci.

III. Podle ustálené judikatury soudů je podmínka, aby s návrhem na prominutí zmeškání lhůty byl spojen i zmeškaný úkon, splněna, jestliže účastník učinil zmeškaný úkon již dříve.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 30/2015, ze dne 14. 9. 2015


13.03.2015 00:01

ÚS: K povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU

I. Pomine-li obecný soud obligatorní prostředek k objasnění právního základu (výkladu unijního práva), rozhodný pro rozhodnutí ve věci samé, může dojít k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. V rámci ústavních kautel řádného procesu je povinností Ústavního soudu posoudit, zda jsou respektována kritéria pro položení předběžné otázky formulovaná nad rámec čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie zejména v rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-283/81 (CILFIT v. Ministero della Sanita), což značí, že: a) otázka výkladu ustanovení unijního práva je nutná pro řešení daného případu, b) Ústavní soud není oprávněn podávat jeho obecně závazný výklad, c) ustanovení unijního práva není acte clair, tj. nebyly vyloučeny rozumné pochybnosti ohledně jeho výkladu, neboť Soudní dvůr EU buď ještě o dané otázce nerozhodl v jiném řízení, resp. neexistuje jeho ustálená judikatura (nejedná se o acte éclairé), nebo nebyl výklad jednoznačně ozřejměn ani soudy jiných členských států Evropské unie ve shodě se Soudním dvorem EU.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3808/14, ze dne 26. 2. 2015


14.06.2013 00:00

ÚS: Zrušení § 11 zákona o vyšších soudních úřednících

Základním pravidlem ústavního charakteru je výkon soudnictví soudcem (srov. čl. 81, čl. 82 odst. 1 a čl. 94 odst. 2 Ústavy ČR); podíl ostatních osob na něm je výjimkou z pravidla. Při posouzení rozsahu této výjimky je třeba aplikovat východiska soudnictví demokratického právního státu, jehož nezbytnou vlastností je soudcovská nezávislost. Tato východiska se uplatní i pro případ posouzení otázky míry, v níž se mohou podílet na výkonu soudnictví vyšší soudní úředníci a asistenti soudců.

Ústavní soud shledal, že současná právní úprava úkonů, které může činit vyšší soudní úředník, obsažená v zák. č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, („ZVSÚ“), nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. Ustanovení § 10 a § 11 ZVSÚ jsou ve zcela zjevném rozporu. Podle § 10 ZVSÚ může vyšší soudní úředník provádět jenom to, co je v tomto ustanovení výslovně uvedeno, zatímco podle § 11 ZVSÚ může činit všechno, krom toho, co je mu výslovně zakázáno. Taková úprava nastoluje řadu obtížně řešitelných interpretačních problémů a je zřejmé, že mezi oběma ustanoveními žádný racionální vztah není, neboť obě dvě jsou výrazem dvou různých legislativních přístupů, které vedle sebe nemohou obstát. K ústavně rozporným důsledkům rovněž vede text jednotlivých výjimek vypočtený v § 11 ZVSÚ, který neodpovídá postavení vyššího soudního úředníka, neboť ve svých důsledcích umožňuje, aby vyšší justiční úředník rozhodoval nezávisle na soudci, a dokonce aby rozhodoval ve věci samé. Přitom ústavněprávní odpovědnost za výkon soudnictví nesou soudci a je v i jejich vlastním zájmu se této odpovědnosti nevyhýbat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 31/10, ze dne 22. 5. 2013


10.04.2013 00:01

K výkladu pojmů „němý účastník“ a „důvěrník“ ve smyslu § 67 notářského řádu

I. Ustanovení § 67 odst. 2 not. ř. se týká těch případů, kdy hluchý nebo němý nebo hluchoněmý účastník nemůže číst nebo psát. Toto ustanovení dopadá i na případ, kdy hluchý nebo němý anebo dokonce hluchoněmý nemůže číst i psát.

Podstatná je míra zachované schopnosti komunikace. „Němému“ jeho postižení zpravidla zcela znemožňuje běžnou komunikaci s okolím; nemůže tedy komunikovat jinak než specifickými výrazovými prostředky, tj. např. posunkovou řečí, pokud ji ovládá. V případě pořízení závěti takovou osobou je proto třeba jiné osoby znalé jejího projevu a zprostředkovávající její projev okolí, tj. důvěrníka (např. v podobě tlumočníka pro styk s osobami hluchoněmými).

II. V projednávané věci bylo zjištěno, že zůstavitel v době pořízení předmětné závěti trpěl expresivní afázií způsobující jeho neschopnost psát, avšak zachovávající schopnost řeči psané i mluvené rozumět. Jednalo se o ztrátu již nabyté schopnosti komunikovat projevující se navenek poruchou vlastní tvorby mluvené i psané řeči. Zůstavitel nebyl schopen souvislé řeči, nicméně byl schopen omezeného verbálního projevu, vydával zvuky, vyslovoval „jo, jo“ a „ne, ne“, „souhlasně mručel“ a mimo to ovládal i nonverbální komunikaci, zejména v podobě gestikulace rukama.

Je zřejmé, že toto postižení zůstaviteli bezpochyby zcela neznemožňovalo schopnost komunikovat, pouze ho v komunikaci omezovalo, nikoliv však natolik podstatným způsobem, aby snižovalo jeho možnost v celém rozsahu vnímat okolnosti pořízení závěti a projevit nesporně svou vůli. Zůstavitele proto není na místě hodnotit jako „němého“ a ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 not. ř. jako účastníka, který by – vzhledem k tomu, že nemůže číst nebo psát – musel při sepisu notářského zápisu komunikovat prostřednictvím důvěrníka.

III. K požadavku na přítomnost důvěrníka je třeba přistupovat výjimečně v případě splnění zákonem stanovených podmínek, kdy by zjištění projevu vůle zůstavitele nebylo jinak možné a kdy je nutné přizvat osobu, prostřednictvím které by účastník mohl svou vůli bez jakýchkoliv pochybností projevit (např. i osobu blízkou). Není-li totiž osoby, která by mohla být důvěrníkem, nemůže takový účastník konat písemné právní úkony, pokud nelze postupovat podle § 67 odst. 3 not. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2505/2011, ze dne 25. 2. 2013


19.10.2012 00:02

ÚS: Porušení povinnosti soudu položit předběžnou otázku

Postup obecného soudu, který jako soud poslední instance aplikující normy unijního práva zcela opomněl zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru a její nepoložení řádně neodůvodnil, je postupem svévolným, který porušuje pravidla spravedlivého procesu a zasahuje do stěžovatelčina práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2504/10, ze dne 11.09.2012


19.10.2012 00:01

ÚS: Dezinterpretace žalobního návrhu jako projev svévole

Z hlediska ústavněprávního představuje postup obecných soudů, spočívající v dezinterpretaci žalobního návrhu, svévoli konstituující porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2740/10, ze dne 08.08.2012


02.10.2012 00:02

K určení lhůty k provedení procesního úkonu

I. Má-li být respektována nezávislost soudů a soudců při projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí a zároveň zachováno právo účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, pro řízení návrhu na určení lhůty podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích z toho vyplývá, že příslušný soud sice může soudu, vůči němuž návrh směřuje, stanovit lhůtu k provedení procesního úkonu, avšak nesmí porušit jeho (Ústavou a zákonem zaručenou) nezávislost při rozhodování sporu nebo jiné právní věci tím, že by mu nařídil, jaké procesní úkony má za řízení učinit a tedy jak má při projednávání a rozhodování jednotlivé věci konkrétně postupovat.

Vzhledem k tomu, že smyslem řízení o návrhu na určení lhůty podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích je odstranění průtahů v řízení a že nemůže být prostředkem k ovlivnění (předurčení) postupu soudu, vůči němuž návrh směřuje, v řízení a při rozhodování sporu nebo jiné právní věci, může příslušný soud stanovit lhůtu jen ve vztahu k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení soud, vůči němuž návrh směřuje, již rozhodl (a je v prodlení s jejich provedením) nebo jejichž potřeba provedení - i když o nich dosud nebylo rozhodnuto - je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nepochybná a které ve věci stejně musí být podle zákona učiněny.

II. Při rozhodování o návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu může příslušný soud stanovit lhůtu jen k provedení takového procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány (tvrzeny) průtahy. Příslušný soud může vyhovět návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu jen tehdy, jestliže dospěje k závěru, že s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu dochází v řízení k průtahům ve vztahu k takovému procesnímu úkonu, u něhož navrhovatel namítá (tvrdí) průtahy.

III. Navrhovanou délkou lhůty k provedení procesního úkonu naproti tomu příslušný soud vázán není. Navrhovatel není povinen v návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu uvádět její délku; učiní-li tak, může příslušný soud stanovit i jinou dobu provedení procesního úkonu, která je způsobilá zamezit dalším průtahům v řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cul 5/2012, ze dne 10. 9. 2012


16.08.2012 00:02

ÚS: Podmínky pro uznání a výkon cizích soudních rozhodnutí

Šetří-li obecné soudy podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí cizozemského orgánu veřejné moci, je jejich povinností zabývat se důsledně všemi okolnostmi rozhodnými pro takové posouzení. Porušení této povinnosti je třeba současně pokládat za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ukládá-li zákon obecným soudům povinnost zjistit, zda účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, nebyla postupem tohoto orgánu odňata možnost řádně se účastnit řízení, nelze této povinnosti z hlediska pramenů ústavního pořádku dostát pouhým odkazem na údaje obsažené v apostilační doložce, nýbrž je nutno splnění tohoto požadavku ověřit materiálně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2455/09, ze dne 12.06.2012


08.02.2012 00:04

ÚS: Porušení povinnosti soudu položit předběžnou otázku

Analytická právní věta

V případě, že vnitrostátní soud poslední instance nepoložil předběžnou otázku ESD a nezabýval se aplikací práva EU, ačkoliv v projednávané věci nebylo možno vyloučit aplikaci unijního práva na daný případ, výklad norem práva EU nebyl jednoznačný a ESD jej dosud neřešil, dopustil se porušení práva na zákonného soudce v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny.

PRÁVNÍ VĚTY

Byť jsou Ústavnímu soudu dotčená ustanovení unijního práva známa, není ovšem příslušný k tomu, aby je vykládal, neboť k jejich interpretaci je oprávněn toliko ESD, který zajišťuje jednotný výklad a aplikaci práva EU.

Nelze jednoznačně vyloučit, že kolektivní správa autorských práv nemůže být považována za službu ve smyslu čl. 56 a násl. SFEU a že činnost kolektivního správce práv nemůže mít dopad na hospodářskou soutěž v rámci Unie ve smyslu čl. 101 a násl. SFEU. Ani z relevantních ustanovení směrnice 2006/123/ES přímo nevyplývá, že by nedopadala ratione materiae na oblast kolektivní správy autorských práv. Jelikož nebylo možno vyloučit aplikaci unijního práva na daný případ a výklad norem práva EU není jednoznačný a nebyl ESD dosud řešen, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že městský soud pochybil, pokud se unijní dimenzí projednávaného případu nezabýval, ač je zjevné, že s ohledem na judikaturu ESD a literaturu lze dovozovat, že předběžná otázka měla být položena. Protože má stěžovatel právo na vyčerpání všech prostředků, které právní řád k ochraně jeho práva předvídá, dopustil se městský soud jako soud poslední instance porušení jeho práva na zákonného soudce, které mu garantuje čl. 38 odst. 1 Listiny, když se svévolně (tj. v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny) neobrátil na ESD s předběžnou otázkou.

Svévole přitom vykazuje takové rozhodnutí obecného soudu, které na skutečnost, že k danému problému neexistuje ustálená judikatura ESD či daná judikatura nepokrývá celou problematiku, nijak nereaguje, včetně posouzení výjimek, které ve své judikatuře vypracoval ESD.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1658/11, ze dne 29.11.2011


18.01.2012 00:00

K aplikační přednosti komunitárního práva (Nařízení Brusel I)

Dopadají-li norma vnitrostátní a komunitární na tentýž vztah a jejich úprava je různá, pak se aplikuje norma komunitární.

Článek 3 odst. 1 Nařízení Brusel I potvrzuje univerzální použití pravidel soudní příslušnosti obsažených v tomto nařízení pro žaloby proti osobám s bydlištěm (sídlem) v některém členském státě. Ustanovení § 86 o. s. ř. je v rámci působnosti Nařízení Brusel I nahrazováno v něm obsaženou sjednocující úpravou pravidel příslušnosti. Článek 3 odst. 1 Nařízení Brusel I vylučuje použití nejen pravidel příslušnosti uvedených v § 86 o. s. ř., ale všech pravidel příslušnosti podle národního práva, jež by byla v rozporu s pravidly příslušnosti podle Nařízení. Tedy i použití pravidel příslušnosti místní podle § 84 až 89a o. s. ř. ve spojení s § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. je v takovém případě na otázku mezinárodní příslušnosti vyloučeno.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3689/2011, ze dne 29. 11. 2011


12.01.2012 00:00

K povinnosti soudce usilovat o nalézání práva

Je-li úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2048/09), je soudce principiálně povinen usilovat o nalézání práva, tedy o nalezení právní normy, jež by dopadala na žalobcem vymezený skutkový základ sporu, nikoliv postup opačný.

Jinými slovy je zásadně nepřípustné, aby soudce za situace, kdy skutková tvrzení umožňují podřadit žalobou uplatněný nárok pod příslušnou právní normu, vmanévroval žalobce pod záminkou postupu podle § 118a o. s. ř. do formulace dalších tvrzení, jimiž si vytvořil prostor pro právní posouzení uplatněného nároku jako takového, který právní úprava neznala nebo nezná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3545/2010, ze dne 29. 11. 2011


11.01.2012 00:02

ÚS: Nerespektování závazného právního názoru nadřízeného soudu

Analytická právní věta

Pokud nadřízený soud trvá na dodržení procesních pravidel obsažených v příslušných procesních předpisech, zejména pak na dodržování práv účastníků řízení zaručených čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, nejedná se o zásah do nezávislého rozhodování soudce prvního stupně.

PRÁVNÍ VĚTY

Právní názor nadřízeného soudu, kterým zavazuje soud nižšího stupně k tomu, aby aplikoval § 419 trestního zákoníku i na jednočinný souběh (zatímco soud prvního stupně má za to, že citované ustanovení dopadá pouze na souběh vícečinný) a rozhodl ve smyslu téhož ustanovení trestního zákoníku o poměrném zkrácení trestu, nelze považovat za zásah do nezávislosti soudce. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že ctí právo soudce na nezávislé rozhodování a v jeho rámci na vyjádření nezávislého právního názoru, který vždy nemusí být shodný s právními závěry soudu nadřízeného, je však vždy nutno trvat na dodržení zásad spravedlivého procesu, který mimo jiné spočívá v dodržování procesních pravidel zakotvených v trestním řádu (např. § 149 odst. 6 trestního řádu) a zejména pak v dodržování práv zaručených článkem 36 a následujících Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2420/11, ze dne 16.11.2011


15.11.2011 00:00

K povinnosti odvolacího soudu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU

Lze-li napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, a to i tehdy, závisí-li přípustnost dovolání na úvaze Nejvyššího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), není odvolací soud soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva ve smyslu článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie a není tudíž povinen, vyvstane-li před ním otázka výkladu či platnosti předpisu práva Evropské unie, se s takovou otázkou obrátit na Soudní dvůr. Tím samozřejmě není nikterak dotčena možnost odvolacího soudu tak učinit (článek 267 odst. 1, odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie).

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3164/2010, ze dne 31. 5. 2011


25.08.2011 00:01

ÚS: Umístění nezl. do psych. léčebny při odmítání styku s rodičem

Ústavnost (ve smyslu čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) předběžného opatření nařízeného podle § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jehož účelem je oddělení nezletilého dítěte od vlivu matky, aby mohly být, bez jejího rušivého vlivu, účinně uplatněny odborné postupy, směřující k nastolení adekvátního vztahu k otci, je nutno posuzovat též z hlediska vhodnosti prostředí, v němž má být předběžné opatření uskutečněno, jakož i času, po který má trvat.

Prostředí psychiatrické léčebny není zpravidla vhodným, pakliže ji lze spojovat než s její standardní a typovou provozní náplní, totiž náplní „léčebnou“, neboť ta je v kolizi s cílem, jehož má být předběžným opatřením dosaženo, a není tím respektován ani požadavek, aby bylo opatřením vůči zájmu dítěte šetrným, a tím i přiměřeným.

Nedostatek ústavněprávní přiměřenosti předběžného opatření se zjevuje o to silněji, bylo-li nařízeno, aniž limitováno v čase, resp. nařízeno na dobu omezenou jen dosažením změny postojů dítěte k druhému rodiči.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3363/10 ze dne 13.07.2011


< strana 1 / 6 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články