// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

12.10.2018 00:04

ÚS: Aplikace zásady acte claire při odlišném výkladu

I. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí není k dispozici opravný prostředek, nemá rozumné pochybnosti o výkladu ustanovení unijního práva, není povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru ani tehdy, kdy se daný výklad unijního práva liší od výkladu soudů nižších stupňů ve stejné věci. Za těchto podmínek nedochází k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

II. Potřeba obecného soudu dotazovat se prostřednictvím předběžné otázky na výklad unijního práva Soudního dvora je výrazně oslabena, pokud je spor v řízení naprosto jedinečný a předmětný výkladový problém nemůže mít v budoucnu žádný dopad na jednotu, soudržnost či vývoj unijního práva. Tuto skutečnost musí obecný soud podrobně zdůvodnit, jinak postupuje svévolně a vystavuje se hrozbě zrušení svého rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

III. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí je k dispozici opravný prostředek, změní v důsledku následování právního názoru vyšší instance svůj předchozí výklad unijního práva, postupuje i bez podání předběžné otázky v rámci svého uvážení a neporušuje právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zásady legitimního očekávání a právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3432/17, ze dne 11. 9. 2018


05.10.2018 00:04

ÚS: Návrh na předložení předběžné otázky SDEU

Analytická právní věta

Nevypořádání se s návrhem stěžovatelky na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie ze strany Nejvyššího soudu je porušením práva stěžovatelky na spravedlivý proces, chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Z judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2673/14, II. ÚS 2504/10, II. ÚS 1009/08, II. ÚS 4255/16, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2435/07) jednoznačně vyplývá povinnost soudu vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s návrhem účastníka řízení na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie. Tuto povinnost nelze nahradit tvrzením, uvedeným až ve vyjádření k ústavní stížnosti, že se jednalo o případ, kdy je podle doktríny acte clair „správná interpretace ustanovení komunitárního práva tak zřejmá, že není prostoru pro rozumnou pochybnost o tom, jak má být otázka, která v řízení vyvstala, zodpovězena“ (283/81 CILFIT ), a položení předběžné otázky tudíž nebylo nezbytné.

Pochybením Nejvyššího soudu, který se argumentací stěžovatelky týkající se předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie vůbec nezabýval a v tomto směru své rozhodnutí nijak neodůvodnil, došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2607/17, ze dne 4. 9. 2018


03.10.2018 00:02

Odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí správního orgánu

Odkladný účinek přiznaný žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 a 3 s. ř. s. se vztahuje nejen na rozhodnutí odvolacího správního orgánu, ale i na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (nemělo-li odvolání podané proti němu odkladný účinek), aniž by to muselo být výslovně uvedeno ve výroku usnesení soudu, jímž se žalobě přiznává odkladný účinek.

Vztahovat odkladný účinek žaloby jen k rozhodnutí odvolacího správního orgánu neodpovídá účelu ustanovení § 73 odst. 2 a 3 s. ř. s. a zcela postrádá smysl zejména v případech, kdy rozhodnutí odvolacího orgánu neukládá žádnou povinnost, neboť se jím pouze zamítá odvolání podané proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nebo kdy se rozhodnutím odvolacího orgánu mění prvostupňové rozhodnutí jen částečně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1829/2018, ze dne 20. 6. 2018


13.08.2018 00:01

Intertemporální účinky rozhodnutí zvláštního senátu dle zák. č. 131/2002 Sb.

Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu.

Byť jsou tyto teze někdy vyslovovány s tím, že platí v kontextu horizontálních právních vztahů, není důvodu, aby se neprosadily též v právu procesním, kde se zásada, dle níž neurčují-li přechodná ustanovení nového předpisu jinak, použije se nové procesní právo také v řízeních zahájených přede dnem nabytí jeho účinnosti, uplatňuje i v rámci posuzování časového střetu norem obsažených v právních předpisech.

V posuzované kauze se stala v důsledku judikatorního vývoje nejistou sama otázka, zda mají civilní soudy pravomoc k jejímu projednání. Jakkoli není pochyb o tom, že úsudek zvláštního senátu vyjádřený v jeho usnesení č. j. Konf 10/2015-11 musí být v souladu s § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. a principem incidentní retrospektivity judikatorních změn napříště zásadně respektován i ve sporech dosud pravomocně neskončených, nyní přezkoumávaný případ je značně specifický přinejmenším potud, že v něm již byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek, kterému se dostalo aprobace rozsudkem Nejvyššího soudu, čímž byla velmi silně utvrzena důvěra žalobce ve správnost jeho postupu spočívajícího v uplatnění požadavku na úhradu sporné částky žalobou před civilními soudy. Zmíněný mezitímní rozsudek přitom nelze v žádném případě pokládat za nicotný.

Bez ohledu na to, kudy má být do budoucna vedena hranice mezi pravomocí soudů a správních orgánů, bylo by projevem nepřiměřeného lpění na technických pravidlech (jdoucího na úkor snahy o efektivní řešení merita sporu), jakož i naprostým popřením procesní ekonomie, pokud by v řešené věci byl po více než 10 letech od podání žaloby a poté, co byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek o důvodnosti základu nároku (jenž obstál v dovolacím přezkumu a v současnosti již nemůže být procesně regulérním způsobem odpraven), konstatován nedostatek soudní pravomoci a byly-li by veškeré výstupy dosavadního řízení anulovány s poukazem na vývoj v náhledu zvláštního senátu na výklad pojmu „spory z veřejnoprávní smlouvy“, k němuž došlo v průběhu řízení o odvolání proti konečnému rozhodnutí prvostupňového soudu. To platí tím spíše, že dokončení projednávání řešeného sporu civilními soudy v souladu s dříve se prosazujícím názorem vrcholných soudů samo o sobě nepřivodí žádnou materiální újmu ve sféře žalované, nýbrž pouze stanoví procesní rámec pro autoritativní posouzení nároku vzneseného předmětnou žalobou, aniž by tím byl artikulován jakýkoli úsudek o jeho důvodnosti nebo byl předurčen způsob řešení dalších případných rozepří mezi účastníky, v nichž již bude pravomoc orgánů veřejné moci zkoumána v duchu usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 10/2015-11.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, ze dne 5. 6. 2018


30.05.2018 00:02

Uložení povinnosti cizinci složit jistotu na náklady řízení

I. Domáhá-li se žalobce – cizinec, který není ani občanem členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, rozhodnutí o majetkovém právu, soud návrhu žalovaného na uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení vyhoví, aniž by zkoumal, zda v konkrétním případě je vymahatelnost případné náhrady nákladů řízení skutečně ohrožena.

Není proto podstatné, má-li žalobce v místě svého obvyklého pobytu (sídla) majetek dostačující k úhradě nákladů řízení, rozhodující dokonce není ani to, má-li takový majetek na území České republiky. Výjimku zákon v tomto ohledu stanoví pouze pro případ, že žalobce má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě nákladů, které žalovanému v řízení vzniknou [§ 11 odst. 2 písm. c) z. m. p. s.]. Skutková podstata § 11 odst. 2 písm. c) z. m. p. s. přitom není naplněna tím, že nemovitosti na území České republiky vlastní nikoliv žalobce, nýbrž obchodní společnosti, v nichž má žalobce podíly.

II. Nahlížení do spisu nelze považovat za procesní úkon ve smyslu výjimky podle § 11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 5912/2016, ze dne 28. 2. 2018


22.03.2018 00:01

NSS: Položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie

I. V řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu nemůže Nejvyšší správní soud krajskému soudu určit lhůtu k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve vztahu k takovému procesnímu úkonu, jehož učinění nebo neučinění je odvislé od posouzení krajského soudu a k jehož učinění není krajský soud bezpodmínečně povinen.

II. K položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie není bezpodmínečně povinen krajský soud ve správním soudnictví, proti jehož rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, jde-li o výklad smluv, které tvoří primární právo Evropské unie, a aktů Evropské unie. K položení předběžné otázky není takový krajský soud povinen ani tehdy, jde-li o otázku platnosti aktů Evropské unie a krajský soud neshledá opodstatněné důvody neplatnosti aktů Evropské unie uvedené účastníky řízení a ani sám důvody pro jejich neplatnost nespatřuje.

(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, čj. Aprk 24/2017-36)


30.10.2017 00:02

Chybný postup před sepisem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti

I. Případný chybný postup notáře předcházející sepisu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti nebo při jeho sepisu (například nedostatečné prověření totožnosti účastníků), který nemá za následek absenci formálních náležitostí notářského zápisu, sám o sobě neodůvodňuje závěr, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) ex. řádu.

II. Ověřila-li notářka totožnost (a existenci) oprávněné jako zahraniční právnické osoby z důkazních prostředků, které přímo neprokazují její aktuální existenci, ale pouze tak, že zjistila, že je v českém obchodním rejstříku zapsána její organizační složka působící na území České republiky, nebylo zjištění totožnosti oprávněné (a prokázání její aktuální existence, které je s ověřením totožnosti nerozlučně spjato) provedeno řádně. Zápis organizační složky zahraniční právnické osoby totiž s jistotou nevypovídá o tom, že zahraniční právnická osoba stále existuje a může být ztotožněna.

Brojí-li však dovolatel proti tomu, že totožnost oprávněné jako zahraniční právnické osoby měla být notářkou zjišťována jiným způsobem a důsledněji, brojí nikoliv proto tomu, že chybí údaj o tom, jak byla zjištěna totožnost oprávněné, ale proti procedurálnímu pochybení notářky při zjišťování totožnosti oprávněné. Notář nepochybně má povinnost s náležitou obezřetností a zkušeností ověřovat totožnost osob, které jsou oprávněny nebo povinny z notářského zápisu. Nesprávný postup notáře při zjišťování totožnosti účastníka notářského zápisu však sám o sobě nevede k závěru, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) ex. řádu. Jediným následkem toho, že totožnost některého z účastníků nebyla ověřována důsledně a nebylo proto zjištěno, že některý z účastníků již neexistuje, případně že na jeho místě vystupuje někdo jiný, by pro účely vykonávacího řízení bylo zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s odůvodněním, že výkon rozhodnutí (exekuce) je nepřípustný, protože je zde jiný důvod (zde případná neexistence oprávněné v době sepisu předmětných notářských zápisů), pro který nelze rozhodnutí vykonat.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3231/2017, ze dne 15. 8. 2017


27.10.2017 00:02

ÚS: Standardy spravedlivého procesu ve vztahu k slabší straně

Pokud čl. 36 Listiny klade na obecné soudy povinnost vyčerpávajícím způsobem popsat důkazní postup a přesvědčivě odůvodnit skutkové závěry a pokud z ustálené judikatury k čl. 36 Listiny plyne poučovací povinnost a zákaz překvapivých rozhodnutí, o to spíše mají obecné soudy dbát na dodržování těchto standardů spravedlivého procesu ve vztahu k účastníkovi řízení, který vystupuje v pozici slabší strany.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 615/17, ze dne 10. 8. 2017


11.11.2016 00:01

ÚS: Pasivní legitimace ve sporu týkajícím se pozemní komunikace

Při posuzování otázky, zda je v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováno hlavní město Praha nebo jeho městská část, je nutno vycházet z toho, k jakému účelu je pozemek využíván. Slouží-li jako místní komunikace III. třídy, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1508/15) pasivně legitimovaným subjektem hlavní město Praha, které je vlastníkem komunikace podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a nikoliv městská část, na jejímž území komunikace sice leží, ale která nevykonává práva a povinnosti vlastníka a z užívání této komunikace nemá příjmy.

Pokud Obvodní soud pro Prahu 1 v napadeném rozhodnutí nesprávně aplikoval závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14, jehož předmětem nebyla otázka náhrady za omezení vlastnického práva, nýbrž řešení střetu mezi restitučním nárokem a konkrétním veřejným zájmem, jako obecně platné osvobození obcí od náhrady za omezení práv vlastníků pozemků užívaných jako veřejná prostranství a nezohlednil odlišnosti právního režimu mezi oběma případy, odchýlil se od ustálené judikatury Ústavního soudu a nedostál požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty. Z této judikatury mj. vyplývá (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/08), že ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je rozumné a spravedlivé, aby omezení vlastnického práva v zájmu veřejném bylo vlastníku vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k danému omezení došlo, tj. společností.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 251/16, ze dne 4. 10. 2016


21.07.2016 00:01

Přítomnost třetí osoby při notářském sepisu závěti

Jestliže třetí osoba přítomná při sepisu notářského zápisu nebyla žádnou z osob vyjmenovaných v ustanovení § 63 písm. c) not. ř., neboť účastníkem byl pouze zůstavitel, když obsahem notářského zápisu byla závěť zůstavitele, která je jeho jednostranným projevem vůle, a třetí osoba při sepisu závěti nevystupovala ani jako zástupce zůstavitele ani jako svědek, důvěrník či tlumočník, když ani ve smyslu ustanovení § 65, 67 a 69 not.ř. nebyly v projednávaném případě tvrzeny ani zjištěny skutečnosti odůvodňující přítomnost těchto osob při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele jako základní náležitost notářského zápisu, nelze v projednávané věci zaznamenání přítomnosti třetí osoby při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele považovat za náležitost notářského zápisu. Nelze proto souhlasit s názorem, že u předmětného notářského zápisu nejsou splněny náležitosti notářského zápisu, pro které jej nelze považovat za notářský zápis ani za veřejnou listinu, a tedy ani nelze z tohoto důvodu dovodit neplatnost v notářském zápisu obsaženého právního úkonu – závěti zůstavitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1557/2015, ze dne 6. 5. 2016


23.06.2016 00:00

Neplatnost veřejné nedobrovolné dražby pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí

Nebylo-li v době provedení veřejné nedobrovolné dražby rozhodnutí, kterým byla dražebnímu věřiteli přiznána vymáhaná pohledávka, vykonatelné, je nepochybné, že je to důvodem pro vyslovení neplatnosti dražby, i kdyby o tom dražebník (ani v době konaní dražby) nevěděl.

Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že za vykonatelný (z pohledu ustanovení § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách) nelze považovat rozhodčí nález, jehož vykonatelnost byla (ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů) odložena vykonatelným usnesením soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2524/2015, ze dne 15. 4. 2016


28.04.2016 18:16

Zhlédnutí posuzovaného v řízení o svéprávnosti

Zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z., a podle § 38 odst. 2 z. ř. s. v řízení o jeho svéprávnosti, provede zásadně soudce.

stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 201/2015, ze dne 13. 4. 2016


18.11.2015 00:02

Prominutí zmeškání lhůty z omluvitelného důvodu

I. Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o.s.ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou.

II. Podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty imanentně předpokládá, že účastník ví o tom, že lhůtu (on nebo jeho zástupce) zmeškal a že je proto z procesního úkonu, který mu (jinak) přísluší, vyloučen; nelze totiž úspěšně dovozovat, že by účastníku mohla uplynout patnáctidenní lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 větě druhé o.s.ř. ještě dříve, než se o zmeškání lhůty vůbec dozvěděl.

V projednávané věci byla příčinou toho, proč žalobce zmeškal lhůtu k odvolání proti rozsudku okresního soudu, mylná (chybná) informace poskytnutá jeho (tehdejším) zástupcem o době, kdy mu byl rozsudek doručen. Patnáctidenní lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty proto mohla začít běžet teprve ode dne, kdy se žalobce (jeho "současný" zástupce) dozvěděl o tom, že mu jeho (tehdejší) zástupce poskytnul tuto mylnou (chybnou) informaci.

III. Podle ustálené judikatury soudů je podmínka, aby s návrhem na prominutí zmeškání lhůty byl spojen i zmeškaný úkon, splněna, jestliže účastník učinil zmeškaný úkon již dříve.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 30/2015, ze dne 14. 9. 2015


13.03.2015 00:01

ÚS: K povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU

I. Pomine-li obecný soud obligatorní prostředek k objasnění právního základu (výkladu unijního práva), rozhodný pro rozhodnutí ve věci samé, může dojít k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. V rámci ústavních kautel řádného procesu je povinností Ústavního soudu posoudit, zda jsou respektována kritéria pro položení předběžné otázky formulovaná nad rámec čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie zejména v rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-283/81 (CILFIT v. Ministero della Sanita), což značí, že: a) otázka výkladu ustanovení unijního práva je nutná pro řešení daného případu, b) Ústavní soud není oprávněn podávat jeho obecně závazný výklad, c) ustanovení unijního práva není acte clair, tj. nebyly vyloučeny rozumné pochybnosti ohledně jeho výkladu, neboť Soudní dvůr EU buď ještě o dané otázce nerozhodl v jiném řízení, resp. neexistuje jeho ustálená judikatura (nejedná se o acte éclairé), nebo nebyl výklad jednoznačně ozřejměn ani soudy jiných členských států Evropské unie ve shodě se Soudním dvorem EU.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3808/14, ze dne 26. 2. 2015


14.06.2013 00:00

ÚS: Zrušení § 11 zákona o vyšších soudních úřednících

Základním pravidlem ústavního charakteru je výkon soudnictví soudcem (srov. čl. 81, čl. 82 odst. 1 a čl. 94 odst. 2 Ústavy ČR); podíl ostatních osob na něm je výjimkou z pravidla. Při posouzení rozsahu této výjimky je třeba aplikovat východiska soudnictví demokratického právního státu, jehož nezbytnou vlastností je soudcovská nezávislost. Tato východiska se uplatní i pro případ posouzení otázky míry, v níž se mohou podílet na výkonu soudnictví vyšší soudní úředníci a asistenti soudců.

Ústavní soud shledal, že současná právní úprava úkonů, které může činit vyšší soudní úředník, obsažená v zák. č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, („ZVSÚ“), nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. Ustanovení § 10 a § 11 ZVSÚ jsou ve zcela zjevném rozporu. Podle § 10 ZVSÚ může vyšší soudní úředník provádět jenom to, co je v tomto ustanovení výslovně uvedeno, zatímco podle § 11 ZVSÚ může činit všechno, krom toho, co je mu výslovně zakázáno. Taková úprava nastoluje řadu obtížně řešitelných interpretačních problémů a je zřejmé, že mezi oběma ustanoveními žádný racionální vztah není, neboť obě dvě jsou výrazem dvou různých legislativních přístupů, které vedle sebe nemohou obstát. K ústavně rozporným důsledkům rovněž vede text jednotlivých výjimek vypočtený v § 11 ZVSÚ, který neodpovídá postavení vyššího soudního úředníka, neboť ve svých důsledcích umožňuje, aby vyšší justiční úředník rozhodoval nezávisle na soudci, a dokonce aby rozhodoval ve věci samé. Přitom ústavněprávní odpovědnost za výkon soudnictví nesou soudci a je v i jejich vlastním zájmu se této odpovědnosti nevyhýbat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 31/10, ze dne 22. 5. 2013


10.04.2013 00:01

K výkladu pojmů „němý účastník“ a „důvěrník“ ve smyslu § 67 notářského řádu

I. Ustanovení § 67 odst. 2 not. ř. se týká těch případů, kdy hluchý nebo němý nebo hluchoněmý účastník nemůže číst nebo psát. Toto ustanovení dopadá i na případ, kdy hluchý nebo němý anebo dokonce hluchoněmý nemůže číst i psát.

Podstatná je míra zachované schopnosti komunikace. „Němému“ jeho postižení zpravidla zcela znemožňuje běžnou komunikaci s okolím; nemůže tedy komunikovat jinak než specifickými výrazovými prostředky, tj. např. posunkovou řečí, pokud ji ovládá. V případě pořízení závěti takovou osobou je proto třeba jiné osoby znalé jejího projevu a zprostředkovávající její projev okolí, tj. důvěrníka (např. v podobě tlumočníka pro styk s osobami hluchoněmými).

II. V projednávané věci bylo zjištěno, že zůstavitel v době pořízení předmětné závěti trpěl expresivní afázií způsobující jeho neschopnost psát, avšak zachovávající schopnost řeči psané i mluvené rozumět. Jednalo se o ztrátu již nabyté schopnosti komunikovat projevující se navenek poruchou vlastní tvorby mluvené i psané řeči. Zůstavitel nebyl schopen souvislé řeči, nicméně byl schopen omezeného verbálního projevu, vydával zvuky, vyslovoval „jo, jo“ a „ne, ne“, „souhlasně mručel“ a mimo to ovládal i nonverbální komunikaci, zejména v podobě gestikulace rukama.

Je zřejmé, že toto postižení zůstaviteli bezpochyby zcela neznemožňovalo schopnost komunikovat, pouze ho v komunikaci omezovalo, nikoliv však natolik podstatným způsobem, aby snižovalo jeho možnost v celém rozsahu vnímat okolnosti pořízení závěti a projevit nesporně svou vůli. Zůstavitele proto není na místě hodnotit jako „němého“ a ve smyslu ustanovení § 67 odst. 2 not. ř. jako účastníka, který by – vzhledem k tomu, že nemůže číst nebo psát – musel při sepisu notářského zápisu komunikovat prostřednictvím důvěrníka.

III. K požadavku na přítomnost důvěrníka je třeba přistupovat výjimečně v případě splnění zákonem stanovených podmínek, kdy by zjištění projevu vůle zůstavitele nebylo jinak možné a kdy je nutné přizvat osobu, prostřednictvím které by účastník mohl svou vůli bez jakýchkoliv pochybností projevit (např. i osobu blízkou). Není-li totiž osoby, která by mohla být důvěrníkem, nemůže takový účastník konat písemné právní úkony, pokud nelze postupovat podle § 67 odst. 3 not. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2505/2011, ze dne 25. 2. 2013


19.10.2012 00:02

ÚS: Porušení povinnosti soudu položit předběžnou otázku

Postup obecného soudu, který jako soud poslední instance aplikující normy unijního práva zcela opomněl zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru a její nepoložení řádně neodůvodnil, je postupem svévolným, který porušuje pravidla spravedlivého procesu a zasahuje do stěžovatelčina práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2504/10, ze dne 11.09.2012


19.10.2012 00:01

ÚS: Dezinterpretace žalobního návrhu jako projev svévole

Z hlediska ústavněprávního představuje postup obecných soudů, spočívající v dezinterpretaci žalobního návrhu, svévoli konstituující porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2740/10, ze dne 08.08.2012


02.10.2012 00:02

K určení lhůty k provedení procesního úkonu

I. Má-li být respektována nezávislost soudů a soudců při projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí a zároveň zachováno právo účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, pro řízení návrhu na určení lhůty podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích z toho vyplývá, že příslušný soud sice může soudu, vůči němuž návrh směřuje, stanovit lhůtu k provedení procesního úkonu, avšak nesmí porušit jeho (Ústavou a zákonem zaručenou) nezávislost při rozhodování sporu nebo jiné právní věci tím, že by mu nařídil, jaké procesní úkony má za řízení učinit a tedy jak má při projednávání a rozhodování jednotlivé věci konkrétně postupovat.

Vzhledem k tomu, že smyslem řízení o návrhu na určení lhůty podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích je odstranění průtahů v řízení a že nemůže být prostředkem k ovlivnění (předurčení) postupu soudu, vůči němuž návrh směřuje, v řízení a při rozhodování sporu nebo jiné právní věci, může příslušný soud stanovit lhůtu jen ve vztahu k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení soud, vůči němuž návrh směřuje, již rozhodl (a je v prodlení s jejich provedením) nebo jejichž potřeba provedení - i když o nich dosud nebylo rozhodnuto - je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nepochybná a které ve věci stejně musí být podle zákona učiněny.

II. Při rozhodování o návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu může příslušný soud stanovit lhůtu jen k provedení takového procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány (tvrzeny) průtahy. Příslušný soud může vyhovět návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu jen tehdy, jestliže dospěje k závěru, že s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu dochází v řízení k průtahům ve vztahu k takovému procesnímu úkonu, u něhož navrhovatel namítá (tvrdí) průtahy.

III. Navrhovanou délkou lhůty k provedení procesního úkonu naproti tomu příslušný soud vázán není. Navrhovatel není povinen v návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu uvádět její délku; učiní-li tak, může příslušný soud stanovit i jinou dobu provedení procesního úkonu, která je způsobilá zamezit dalším průtahům v řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cul 5/2012, ze dne 10. 9. 2012


16.08.2012 00:02

ÚS: Podmínky pro uznání a výkon cizích soudních rozhodnutí

Šetří-li obecné soudy podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí cizozemského orgánu veřejné moci, je jejich povinností zabývat se důsledně všemi okolnostmi rozhodnými pro takové posouzení. Porušení této povinnosti je třeba současně pokládat za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ukládá-li zákon obecným soudům povinnost zjistit, zda účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, nebyla postupem tohoto orgánu odňata možnost řádně se účastnit řízení, nelze této povinnosti z hlediska pramenů ústavního pořádku dostát pouhým odkazem na údaje obsažené v apostilační doložce, nýbrž je nutno splnění tohoto požadavku ověřit materiálně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2455/09, ze dne 12.06.2012


< strana 1 / 6 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů