// Profipravo.cz / Procesní shrnutí
Procesní shrnutí
15.04.2024 00:02
Důkaz výpisem z bankovního účtu advokáta
Předpoklady, při jejichž naplnění může soud v civilním řízení od banky vyžádat a provést důkazní prostředek týkající se informací o účtu advokáta, jenž zastupuje některého z účastníků sporu, se řídí ustanovením § 38 odst. 3 písm. a) zákona o bankách. Soud tedy v civilním řízení za účelem zjištění okolností podstatných pro rozhodnutí ve věci samé může bez dalšího vyžádat od peněžního ústavu jako důkazní prostředek informace o bankovním účtu advokáta a o peněžitých prostředcích nacházejících se na tomto účtu, jež má banka k dispozici. Z prosté logiky věci zároveň plyne, že takto získaný důkazní prostředek soud může využít i v souvisejícím řízení a není třeba, aby si opět vyžadoval důkazní prostředek téhož obsahu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3305/2023, ze dne 13. 3. 2024
15.04.2024 00:01
Výslech posuzovaného v řízení o svéprávnosti
Možnost (oprávnění) soudu za podmínek uvedených v ustanovení § 38 odst. 2 části věty první před středníkem z.ř.s. upustit od výslechu posuzovaného v řízení o svéprávnosti platí pouze tehdy, jestliže posuzovaný na svém výslechu netrvá (výslovně jej nepožaduje). V opačném případě výslech na výslovnou žádost posuzovaného musí soud provést vždy (srov. § 38 odst. 2 věta druhá z.ř.s.). Vychází se zde z předpokladu, že je-li posuzovaný schopen sám takovou žádost formulovat a soudu adresovat, dává tím mj. najevo, že chápe smysl řízení, má zájem se jej svou výpovědí aktivně účastnit a bylo by nepřípustné a protiústavní jej této možnosti zbavit. Proto soud za této situace musí provést výslech posuzovaného, i kdyby z dosavadního průběhu řízení i provedených důkazů (např. z vyjádření znalce či ošetřujícího lékaře) vyplývalo, že provedení výslechu bude problematické nebo že výslech pravděpodobně způsobí újmu na zdravotním stavu posuzovaného. Soud je v takovém případě povinen provést alespoň pokus o výslech a co nejvěrněji výsledek zaznamenat (§ 40 odst. 1 o.s.ř.). Riziku újmy na zdraví posuzovaného soud přizpůsobí místo, dobu a okolnosti, za kterých bude pokus o výslech proveden. Vyžadují-li to konkrétní okolnosti daného případu, zákon soudu umožňuje, aby výslech posuzovaného provedl i mimo jednání. Při výslechu posuzovaného soud musí současně volit vhodný způsob dorozumívání s posuzovaným, který zohledňuje jeho požadavky i zdravotní stav. Z hlediska formálních požadavků na provedení výslechu posuzovaného pak platí obdobná pravidla jako pro zhlédnutí posuzovaného, která jsou vyjádřením zásady bezprostřednosti. Stejně jako zhlédnutí posuzovaného i jeho výslech může učinit zásadně jen soudce. Za splnění shora uvedených podmínek není vyloučeno, bude-li se takový postup jevit jako vhodný, že akt „zhlédnutí“ soud zrealizuje společně s výslechem posuzovaného člověka.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3777/2023, ze dne 13. 2. 2024
04.04.2024 00:02
Ustanovení opatrovníka účastníku řízení, který je stižen duševní poruchou
Účastníku řízení, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí nebo opatrovníkem a který pro duševní poruchu není schopen řádně vykonávat svá procesní práva, soud – neučiní-li jiné vhodné opatření [např. nepřeruší-li řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby skončení probíhajícího řízení o svéprávnosti, nebo proto, že dal podnět k zahájení takového řízení] – ustanoví podle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka, který ho bude v řízení zastupovat. Soud přitom vezme v úvahu zejména povahu uplatněného nároku, dosavadní délku řízení a – probíhá-li – též pokročilost řízení o svéprávnosti dotčeného účastníka.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3246/2023, ze dne 20. 2. 2024
04.04.2024 00:01
Pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o vydání spisové dokumentace
Žaloba na plnění (tedy i žaloba na vydání věci) je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků. Služební poměr státního zaměstnance má veřejnoprávní povahu; způsob, jímž služební úřad nebo zaměstnanec uplatnili své nároky ze služebního poměru, na povaze tohoto právního vztahu nic nemění. Z hlediska závěru o pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí projednávané věci je proto především podstatné posouzení, zda žalobou uplatněný nárok vyplývá ze služebního poměru státního zaměstnance [tedy zda má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby]. Protože nároky vyplývající ze služebního poměru mají veřejnoprávní povahu, nelze je považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva ani tehdy, pokud nějaký nárok není výslovně v zákoně o státní službě upraven, ale je ze služebního vztahu odvozován. I když nárok na vydání věci má typicky povahu soukromoprávní, vyplývá-li ze služebního poměru, je namístě jej považovat za obdobu nároku soukromoprávního ve věci služebního poměru. Na pravomoci služebního orgánu v takovém případě nic nemění okolnost, že služební orgán bude při hmotněprávním posouzení nároku aplikovat ustanovení § 1040 o. z., neboť pravomoc služebního orgánu nebo soudu neurčuje to, podle jakého hmotněprávního předpisu či ustanovení bude třeba věc posuzovat. Podstatná není ani skutečnost, zda služební poměr, v němž má uplatněný nárok svůj původ, stále trvá, neboť zánik služebního poměru na veřejnoprávní povaze jednou vzniklého nároku nic nemění.
V posuzovaném případě se žalobkyně po žalovaném domáhá vydání spisové dokumentace, kterou měl žalovaný „ve své dispozici z titulu svého služebního zařazení“ a kterou po skončení svého služebního poměru služebnímu úřadu nevrátil. Takto uplatněný nárok nepochybně má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby. Projednávanou věc proto nelze považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva. Nejedná se ani o věc, o níž by zákon o státní službě nebo jiný zákon stanovil, že ji projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.
Lze proto uzavřít, že soudy nemají v občanském soudním řízení pravomoc k projednání a rozhodnutí věci, v níž se služební úřad po (bývalém) státním zaměstnanci domáhá vydání spisové dokumentace, se kterou tento zaměstnanec disponoval z titulu svého služebního zařazení, a to jak podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., tak ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř.; v této věci jako věci služebního poměru jedná a rozhoduje služební orgán.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 345/2023, ze dne 22. 2. 2024
28.03.2024 00:02
Výzva k zaplacení soudního poplatku z dovolání
V případě dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o vyslovení jeho místní nepříslušnosti a o postoupení věci soudu místně příslušnému, jež bylo podáno poté, co věc byla na základě napadeného pravomocného usnesení v něm určenému místně příslušnému soudu již postoupena, je takto určený soud povolán dle zmíněného zákonného ustanovení k tomu, aby dovolatele podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání a v případě, že tento poplatek poté nebude řádně a včas zaplacen, aby dovolací řízení zastavil.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3609/2023, ze dne 19. 12. 2023
28.03.2024 00:01
Návrh na procesní nástupnictví podle § 107a OSŘ
Návrh žalobce – postupníka ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené před podáním žaloby – na vstup postupitele do řízení odůvodněný tím, že v průběhu řízení exekutor podle § 44a odst. 1 exekučního řádu vznesl námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, o kterou v řízení jde (tj. že v průběhu řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, byť s účinky ex tunc), se posuzuje jako návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. Pro takto navrhovanou změnu v osobě žalobce se souhlas žalovaného nevyžaduje (jeho nesouhlas nebrání vstupu nového žalobce do řízení).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1660/2023, ze dne 12. 12. 2023
20.03.2024 00:02
Doba pro rozhodnutí o prodloužení omezení svéprávnosti
Dobu jednoho roku uvedenou v ustanovení § 59 odst. 2 o. z., v rámci níž je soud povinen rozhodnout o prodloužení doby omezení svéprávnosti tak, aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku, je třeba odvíjet od následujícího dne po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena.
Je-li včas zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, musí být – aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku o omezení svéprávnosti – ve lhůtě jednoho roku (počítané od následujícího dne po uplynutí doby tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti pravomocným rozsudkem; jinak právní účinky původního rozsudku pominou nejpozději do jednoho roku po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena, a tato osoba se (ze zákona) stane opět plně svéprávnou. Případný rozsudek o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který nabude právní moci až po uplynutí této doby, již nemůže do svéprávnosti této osoby jakkoli zasáhnout a nemá vůči ní žádné právní účinky (je neúčinný). Bude-li však zde i nadále potřeba svéprávnost dotčené osoby v určitém rozsahu omezit, musí tak soud učinit v novém řízení, novým rozsudkem, kterým (nově) rozhodne o omezení svéprávnosti a vymezí rozsah tohoto omezení, a stanoví dobu, po kterou účinky omezení trvají (srov. § 40 odst. 2 z.ř.s.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2160/2023, ze dne 12. 12. 2023
20.03.2024 00:01
K důsledkům skutečnosti, že soud nemá předmět úschovy k dispozici
Ze smyslu právní úpravy i systematiky zákona nepochybně plyne, že soud v řízení o úschově je povinen postupovat tak, aby bylo dosaženo vlastního účelu úschovního řízení, a tedy aby nejprve bylo rozhodnuto, zda jsou splněny podmínky pro přijetí úschovy a následně musí být najisto postaveno, komu bude předmět úschovy vydán. Řečeno jinak: soud v řízení o úschově buď usnesením vydá (vrátí) podle § 298 až 299 z. ř. s. předmět přijaté úschovy některému z účastníků nebo úschova připadne státu podle § 301 odst. 3 z. ř. s., čemuž ovšem předchází povinnost vydat usnesení (edikt) na základě § 301 odst. 1 o. s. ř. Z ukázaného je zřejmé, že naopak nelze zastavit řízení o úschově jen proto, že soud z jakékoliv příčiny není schopen fakticky úschovu oprávněné osobě vydat; je přitom vcelku nerozhodné, je-li plnění složené do soudní úschovy věcí genericky či individuálně určenou.
Lze si představit i situaci, kdy okolnost, pro níž nelze věc v úschově vydat, nastane až po právní moci usnesení o vydání úschovy, avšak ještě před jejím faktickým vrácením osobě určené usnesením soudu. I v takovém případě by nepochybně trvala povinnost soudu vydat úschovu, popř. poskytnout náhradu škody. Nastalý stav lze připodobnit k situaci, kdy soudní exekutor vyplatí vymožené plnění neoprávněné osobě, přesto však ani taková okolnost není na překážku pozdějšímu vydání rozvrhového usnesení, jímž se ono dříve získané plnění (třebas není fakticky k dispozici) musí rozvrhnout a následně též vyplatit mezi jednotlivé věřitele a ten, komu mělo být plněno, má i v popisovaném případě nepochybně právo na to, aby bylo exekuční řízení dokončeno vydáním rozvrhového usnesení a není-li mu (až na jeho základě) přiznaná částka vyplacena, má též právo na náhradu škody.
Odtud plyne, že pouhá skutečnost, že soud (jím určený schovatel) již nemá předmět úschovy k dispozici [např. v důsledku jejího zničení, ztráty či zašantročení, odcizení, nemožnosti plnění schovatelem apod.] nemá na potřebu rozhodnutí o tom, komu má být předmět úschovy vydán (komu svědčí právo na jeho vydání) žádný vliv. Srovnatelná situace nastává, jestliže soud depozitum vydal na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo posléze pro nezákonnost jako nesprávné v předepsaném řízení zrušeno, jiné osobě, neboť ani taková okolnost není na překážku obligatorní potřebě dokončení řízení o úschově.
Složitel, kterému bylo vráceno plnění (jeho část) na základě později zrušeného rozhodnutí by měl z důvodu, že právní důvod takového plnění odpadl (srov. § 2991 odst. 1 a 2 o. z.), vrátit získané bezdůvodné obohacení ochuzenému (jímž je stát jednající prostřednictvím soudu prvního stupně /orgánu jeho státní správy/ jako příslušné organizační složky). Poklud by složitel státu bezdůvodné obohacení nevydal, nelze ani uvažovat o tom, že by prostřednictvím řízení o úschově mohlo dojít hmotněprávně k zániku jeho závazku vůči přihlašovateli. Faktické vrácení bezdůvodného obohacení z výše vyložených důvodů nepředstavuje podmínku pro další pokračování řízení o úschově. V této fázi řízení je pak zjevně předčasné se zabývat otázkami souvisejícími s možným nevyplacením předmětu úschovy oprávněné osobě, neboť s ohledem na právě řečené není jisté, zda taková skutečnost vůbec nastane.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3430/2023, ze dne 9. 1. 2024
07.03.2024 00:02
Zánik účastníka po zahájení dovolacího řízení
Zjistí-li soud prvního stupně ve sporném řízení v době před předložením věci dovolacímu soudu k rozhodnutí o podaném dovolání, že druhý účastník sporu, jímž je právnická osoba, zanikl po zahájení dovolacího řízení výmazem z obchodního rejstříku bez právního nástupce, je sám oprávněn vydat (podle § 107 odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 241b odst. 1 o. s. ř. a s § 243b o. s. ř.) usnesení o zastavení dovolacího řízení.
podle usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 74 Co 247/2022, ze dne 24. 7. 2023
07.03.2024 00:01
Překážka věci rozsouzené a překážka věci zahájené
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. zakazuje, aby o stejné věci současně probíhala dvě nebo více soudních řízení; nastane-li takováto situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později.
Jestliže soud v původním řízení opomenul rozhodnout o části předmětu řízení a není již možno rozhodnout o doplnění o část předmětu řízení postupem podle § 166 odst. 2 věty první o. s. ř., původní řízení je již pravomocně skončeno (již neprobíhá), pak je-li poté na základě nové žaloby zahájeno řízení, jehož předmět je totožný s částí předmětu původního řízení, o které nebylo rozhodnuto, nejde o situaci dvou současně probíhajících řízení o stejné věci, neboť probíhá již pouze řízení jediné. Podání nové žaloby o této části předmětu řízení tudíž nemůže bránit ani překážka věci rozsouzené, ani překážka věci zahájené.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3339/2023, ze dne 12. 12. 2023
06.03.2024 00:02
Účelnost výdajů vynaložených likvidátorem dle § 198 odst. 2 o. z.
Nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí.
Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2023, ze dne 14. 2. 2024
06.03.2024 00:01
Soudní poplatek z odvolání dle položky 22 bodu 1 písm. b)
Je-li předmětem odvolacího řízení vydání více movitých věcí, vybere se soudní poplatek z odvolání podle položky 22 bodu 1 písm. b/ (ve spojení s položkou 4 bodem 1 písm. c/) sazebníku soudních poplatků pouze jednou (ve výši 2 000 Kč).
podle usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 69 Co 40/2023, ze dne 24. 2. 2023
28.02.2024 00:02
K subjektivní přípustnosti žaloby pro zmatečnost
Z ustanovení § 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř. se podává, že i v těch případech, kdy se odvoláním napadené rozhodnutí týká několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), se může prosadit suspenzívní účinek odvolání podaného jen některým z těchto účastníků i vůči těm účastníkům, kteří (ač vystupují na téže sporné straně jako odvolatel) sami odvolání nepodali, je-li na rozhodnutí o napadeném výroku závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání poměru mezi účastníky. Takový (suspenzívní) účinek odvolání podaného jen jedním účastníkem řízení se přitom projeví v označených situacích nejen tehdy, nepodal-li některý z dalších účastníků (na téže straně sporu) odvolání vůbec, nýbrž i tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl meritorně o odvolání účastníka řízení poté, co odmítl odvolání dalšího účastníka pro vady, nebo poté, co zastavil řízení o odvolání dalšího účastníka proto, že další účastník neuhradil soudní poplatek z odvolání.
Jinak řečeno (pro poměry vzešlé z této věci, v níž vystupuje několik žalovaných), žalovaný, který sám nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nebo vůči němuž odvolací soud zastavil odvolací řízení proto, že neuhradil soudní poplatek z odvolání, je i tak osobou subjektivně oprávněnou k podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o věci meritorně na základě odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně další žalovaný, jestliže odvolání dalšího žalovaného mělo (mělo mít) podle § 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř. suspenzívní účinek i ve vztahu k ostatním žalovaným, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2602/2023, ze dne 21. 12. 2023
28.02.2024 00:01
K pojmu „rozhodnutí ve věci samé“
Pravomocné usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není ve smyslu ustanovení § 229 odst. 2 a 3 o. s. ř. pravomocným usnesením odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a tedy ani způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané podle označených ustanovení.
Tento závěr se v projednávané věci prosadí i s přihlédnutím k tomu, že třetímu žalovanému v dané věci nešlo o to, aby soud na základě žaloby pro zmatečnost zrušil usnesení krajského soudu proto, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i vůči němu; žalobu pro zmatečnost podal naopak proto, že v onom usnesení postrádá zrušující výrok vůči své osobě. Ani tento argumentační posun však nevede k závěru, že zrušující usnesení odvolacího soudu je vůči třetímu žalovanému pravomocným usnesením odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2602/2023, ze dne 21. 12. 2023
28.02.2024 00:00
Odmítnutí odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost
Usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, je ve smyslu ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. usnesením, proti němuž není přípustná žaloba pro zmatečnost. Přípustnost dovolání proti takovému usnesení proto není vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2602/2023, ze dne 21. 12. 2023
22.02.2024 00:02
Úschova na základě rozhodnutí OČTŘ dle § 80 odst. 1 trestního řádu
Rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu (popřípadě podle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu) o tom, že věc, která mu byla podle § 78 trestního řádu vydána nebo kterou podle § 79 trestního řádu odňal (anebo věc, která byla zajištěna podle § 79a trestního řádu), se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata (anebo tomu, jehož věc byla zajištěna), nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, jde o soudní úschovu podle § 300 z. ř. s. Po právní moci usnesení o uložení věci do úschovy, vydaného podle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu (popřípadě podle § 81a za užití § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu), tedy postupuje soud v občanském soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle § 289 až 302 z. ř. s.
Ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu není aplikovatelné na nemovité věci, které byly zajištěny v průběhu trestního řízení, úschova nemovité věci nenaplňuje účel, který je uložením věci do úschovy u soudu (u jiných věcí) sledován. Jestliže mají orgány činné v trestním řízení za to, že je třeba zabránit dispozicím s nemovitostí, pak k tomuto účelu slouží institut zajištění. V případě, že již tohoto omezení není pro účely trestního řízení zapotřebí, postačí, když orgán činný v trestním řízení zajištění zruší. O samotném vydání zajištěné nemovitosti pak ve většině případů nebude nutné vůbec rozhodovat, neboť dispoziční právo k nemovité věci se v plném rozsahu obnoví ve prospěch osoby zapsané ve veřejném seznamu již v návaznosti na rozhodnutí o zrušení zajištění.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2018/2022, ze dne 15. 11. 2023
22.02.2024 00:01
Nesprávné obsazení soudu při odročení jednání k vyhlášení rozsudku
Z ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že rozsudek soud vyhlašuje buď bezprostředně po skončení předcházejícího jednání, nebo – není-li to možné (např. z důvodu delší porady senátu) – u jednání k tomuto účelu (a jen k tomuto účelu) odročeného. V obou případech se na rozsudku podílejí pouze členové senátu, kteří se účastnili jednání, jež vyhlášení rozsudku předcházelo, neboť jen ti mohou mít o celém průběhu řízení včetně provedeného dokazování poznatky pro náležité posouzení věci. Z toho důvodu též zákon stanoví, že v případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. nepoužije. Rozhodl-li proto soud rozsudkem o věci, v níž jedná a rozhoduje senát (tedy i o pracovní věci), u jednání odročeného k vyhlášení rozsudku podle ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, jež rozsudku předcházelo, jde o vadu řízení podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť soud byl nesprávně obsazen.
V posuzovaném případě šlo vzhledem k předmětu řízení o věc pracovní, kterou soud prvního stupně správně projednával v senátě. Rozsudek však vydal v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, které rozsudku předcházelo a které odročil jen k jeho vyhlášení. Přísedící M. H., která se podílela na přijetí rozsudku, se předcházejícího jednání (jediného, při kterém byla věc projednána) nezúčastnila, a proto pro její posouzení nemohla mít žádné – procesním způsobem získané – poznatky. Při rozhodování věci byl tedy soud prvního stupně nesprávně obsazen. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že předseda senátu soudu prvního stupně u „neveřejného“ jednání konaného dne 9. 11. 2021 od 8:30 hod. do 9:00 hod. (před jednáním, při němž byl vyhlášen rozsudek) za přítomnosti přísedících M. H. a V. M. „zrekapituloval“ dosavadní průběh jednání a ve vztahu k „nové“ přísedící „zrekapituloval zejména přednesy účastníků a provedené dokazování v rozsahu § 119 odst. 3 o. s. ř.“, neboť postup podle ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. je možný jen při jednání, které je veřejné (srov. § 116 odst. 1 o. s. ř.) a k němuž musí být předvoláni účastníci řízení (srov. § 115 a § 119 odst. 2 o. s. ř.), nehledě k tomu, že v případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. nepoužije.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 878/2023, ze dne 14. 11. 2023
15.02.2024 00:02
Navrácení procesní legitimace k vymáhání přikázané pohledávky
I. V těch případech, v nichž povinný (dlužník) v době přikázání jiné peněžité pohledávky oprávněnému vede se svým dlužníkem (poddlužníkem) spor o zaplacení pohledávky, nebo na základě již získaného exekučního titulu vymáhá vůči svému dlužníku (poddlužníku) pohledávku ve vykonávacím řízení nebo v exekučním řízení, je (pravomocné) usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nebo (pravomocný) exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky právní skutečností, s níž právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení (dlužníka jako žalobce nebo dlužníka jako oprávněného) na dlužníkova věřitele (oprávněného) [§ 107a odst. 1 o. s. ř. § 36 odst. 5 exekučního řádu].
Jestliže na základě pravomocného rozhodnutí o přikázání jiné peněžité pohledávky může oprávněný (věřitel dlužníka) vstoupit do zahájeného sporu na základě návrhu povinného (dlužníka coby žalobce) podle § 107a odst. 1 o. s. ř., nebo jestliže může vstoupit do probíhajícího vykonávacího řízení nebo exekučního řízení na základě návrhu povinného (dlužníka coby oprávněného) podle § 107a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu, pak při navrácení procesní legitimace k dalšímu vedení sporu, výkonu rozhodnutí nebo exekuce zpět dlužníku (povinnému) [typově po zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, kterou oprávněný vůči němu vedl], aniž poddlužník uspokojil oprávněného z přikázané pohledávky, může dlužník vstoupit do těchto řízení zpět (jako žalobce nebo jako oprávněný) na základě návrhu oprávněného podle § 107a o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu.
Tam, kde oprávněný po pravomocném přikázání jiné peněžité pohledávky využije (v souladu s dikcí § 315 odst. 1 o. s. ř. v aktuálním znění) exekuční titul dříve získaný povinným (dlužníkem) a (v situaci, kdy tak dříve neučinil dlužník) sám podle tohoto exekučního titulu podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh, pak poté, co se procesní legitimace navrátí dlužníku (povinnému) [typově po zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, kterou oprávněný vůči němu vedl], aniž poddlužník uspokojil oprávněného z přikázané pohledávky, nenalézá Nejvyšší soud (v témže duchu) oporu pro závěr, že by se takový exekuční titul (z nějž byl původně oprávněn dlužník) měl stát neúčinným (podle § 268 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Také v tomto případě má (má mít) dlužník možnost vstoupit do vykonávacího řízení nebo do exekučního řízení vedeného oprávněným vůči poddlužníku na základě návrhu oprávněného podle § 107a odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu.
Jiné (než shora popsané) řešení nemůže mít ani situace, kdy oprávněný na základě pravomocného rozhodnutí o přikázání jiné peněžité pohledávky vstoupil do zahájeného sporu vůči poddlužníku na základě návrhu povinného (dlužníka coby žalobce) podle § 107a odst. 1 o. s. ř. a dokončil jej tak, že získal exekuční titul na sebe, načež (případně) podle tohoto exekučního titulu vedl (stále v rámci „provádění“ výkonu rozhodnutí nebo exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky vůči dlužníku coby povinnému) výkon rozhodnutí nebo exekuce proti poddlužníku.
II. Zbývá vyřešit, zda postup popsaný výše při navrácení procesní legitimace k vymáhání přikázané pohledávky dlužníku by měl být metodologicky jiný, jestliže v době přikázání jiné peněžité pohledávky oprávněnému dlužník (povinný) ještě nevedl s poddlužníkem žádný spor o úhradu přikázané pohledávky, takže (poddlužnickou) žalobu podal jako žalobce (poprvé) až oprávněný. Opírá-li se i v tomto případě (procesní) legitimace oprávněného k vymáhaní pohledávky v nalézacím řízení o pravomocné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, nebo o pravomocný exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, a lze-li takovou skutečnost mít (v řízeních vůči poddlužníku dříve zahájených dlužníkem) za právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení (dlužníka) na dlužníkova věřitele (oprávněného) [§ 107a odst. 1 o. s. ř.], pak může založit (založí) přechod práva účastníka řízení (oprávněného jako žalobce z poddlužnické žaloby) na dlužníka (povinného) i právní skutečnost, která onu procesní legitimaci oprávněného (coby žalobce z poddlužnické žaloby) ukončí (§ 107a odst. 1 o. s. ř.). Typově bude takovou právní skutečností usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, kterou oprávněný (věřitel dlužníka) vedl vůči dlužníku (jako povinnému).
I do řízení o poddlužnické žalobě podané oprávněným coby žalobcem tudíž po navrácení procesní legitimace k vymáhání přikázané pohledávky může dlužník vstoupit (jako nový žalobce místo oprávněného) postupem podle § 107a o. s. ř. na základě návrhu oprávněného (coby dosavadního žalobce). Odtud dále plyne, že navrátí-li se procesní legitimace dlužníku (povinnému) v době, kdy oprávněný dokončil spor, který sám zahájil, tak, že získal vůči poddlužníku exekuční titul na sebe, avšak předtím, než podle tohoto exekučního titulu zahájil vůči poddlužníku vykonávací řízení nebo exekuční řízení, pak dlužník může podle takového exekučního titulu (jako oprávněný z něj) vůči poddlužníku sám navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci. Listinou osvědčující přechod práva z rozhodnutí získaného oprávněným na dlužníka (§ 256 o. s. ř., § 36 exekučního řádu) typově bude usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, kterou oprávněný (věřitel dlužníka) vedl vůči dlužníku (jako povinnému). Navrátí-li se procesní legitimace dlužníku (povinnému) v době, kdy oprávněný dokončil spor který sám zahájil, tak, že získal vůči poddlužníku exekuční titul na sebe a kdy již podle takového exekučního titulu vede výkon rozhodnutí nebo exekuci na majetek poddlužníka (coby povinného) má (má mít) dlužník možnost vstoupit do vykonávacího řízení nebo do exekučního řízení vedeného oprávněným vůči poddlužníku na základě exekučního titulu získaného oprávněným (věřitelem dlužníka) v nalézacím řízení (které sám zahájil) vůči poddlužníku na základě návrhu oprávněného podle § 107a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu.
Teprve tehdy, jestliže oprávněný (věřitel dlužníka) po navrácení procesní legitimace dlužníku (povinnému) nepodá (jako dosavadní žalobce) v probíhajícím sporu vůči poddlužníku návrh podle § 107a o. s. ř. ač tuto možnost měl, soud žalobu zamítne proto, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva [z oprávněného zpět na dlužníka (povinného)]. Obdobně platí, že nepodá-li oprávněný (věřitel dlužníka) po navrácení procesní legitimace dlužníku (povinnému) jako dosavadní oprávněný ve vykonávacím řízení nebo v exekučním řízení vedeném vůči poddlužníku (coby povinnému) návrh podle § 107a o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu, ač tuto možnost měl, soud zastaví výkon rozhodnutí nebo exekuci (podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) proto, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva z exekučního titulu [z oprávněného zpět na dlužníka (povinného)].
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1947/2021, ze dne 31. 10. 2023
15.02.2024 00:01
Vliv insolvenčního řízení na řízení exekuční
Poté, co nastanou účinky, s nimiž insolvenční zákon spojuje zákaz provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce na majetek dlužníka, a poté, co v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek dlužníka lze po splnění podmínek uvedených v § 283 odst. 2 insolvenčního zákona přikročit ke zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, nebrání insolvenčnímu správci dlužníka ve zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka (včetně pohledávek dlužníka za jeho dlužníky) ve vazbě na exekuční řízení ani účinky tzv. generálního inhibitoria (§ 44a odst. 1 exekučního řádu) ani účinky speciálního inhibitoria (§ 47 odst. 6 exekučního řádu); v poměrech vykonávacího řízení (jde-li o výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky) srov. ustanovení § 313 odst. 1 o. s. ř., přiměřeně aplikovatelné i pro daňovou exekuci prováděnou podle zákona o správě daní a poplatků (srov. § 73 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1947/2021, ze dne 31. 10. 2023
14.02.2024 00:02
Místní příslušnost ve věci týkající se vlastnického práva k nemovitosti
V řízení, v němž se věřitel domáhá nahrazení projevu vůle osoby, která mu (dočasně) převedla dohodou o zajišťovacím převodu práva své vlastnické právo k nemovité věci, k vystavení potvrzení o tom, že se zajišťovací převod práva stal nepodmíněným, jde o věc týkající se vlastnického práva k nemovité věci, pro kterou je podle § 88 písm. b) o. s. ř. založena výlučná místní příslušnost soudu, v jehož obvodu se nemovitá věc nachází.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2939/2023, ze dne 29. 11. 2023