// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

11.12.2018 00:02

Oprávnění prodávajícího stanovit podmínky prodloužené záruky

Zatímco v případě obecné záruky upravené v ustanovení § 620 odst. 1 obč. zák. se jednalo o záruku zákonnou, od které se prodávající nemůže odchýlit v neprospěch kupujícího (spotřebitele), v případě záruky podle ustanovení § 620 odst. 5 obč. zák. (prodloužené záruky) záviselo na vůli prodávajícího, zda a za jakých podmínek ji kupujícímu poskytne.

Nerespektoval-li kupující podmínky, které prodávající určila v záručním listě pro prodloužení záruky nad dobu určenou zákonem, nárok na takovou záruku mu nesvědčí. Podmínky prodloužení záruky určila prodávající v záručním listě jasně a srozumitelně; stanovila mimo jiné, jak se musí kupující chovat (jaké zásady musí dodržet), aby vady věci mohl (směl) reklamovat v době sedmi let od jejího převzetí. Z prohlášení prodávající v záručním listě se nepodává (slovy zde není nikterak vyjádřeno), že v sedmileté době od převzetí věci nemůže kupující úspěšně reklamovat pouze ty vady, které si nechal opravovat v neautorizované opravně. Již proto nelze akceptovat názor, že pouze pro takové vady neplatí prodloužená záruka.

Kupujícímu nelze přisvědčit ani v tom, že se prodávající při určení obsahu a rozsahu záruky odchýlila od zákonné úpravy v neprospěch spotřebitele jako slabší smluvní strany. Poskytnutí záruky přesahující rozsah a obsah zákonné záruky je zásadně vždy ve prospěch kupujícího – spotřebitele, ať již jde o prodloužení záruční doby nebo rozšíření okruhu práv kupujícího apod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4362/2017, ze dne 20. 9. 2018


11.12.2018 00:01

Porušení zákonné povinnosti úředníkem územně samosprávného celku

Povinnost dodržovat zákonem stanovené povinnosti patří k základním povinnostem úředníka územně samosprávného celku vyplývajícím z pracovního poměru a spočívá v plnění povinností, které v prvé řadě vyplývají přímo ze zákona, a mohou vyplývat i z jiných než pracovněprávních předpisů, které se rovněž vztahují k úředníkem vykonávané práci. Vydal-li proto úředník územní rozhodnutí v rozporu s územním plánem, porušil tím zákonem mu stanovené povinnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků a o změně některých zákonů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 422/2017, ze dne 14. 8. 2018


11.12.2018 00:00

Využití služebného pozemku k průjezdu za účelem stavebních prací

I. Pozemek v rozsahu jeho zatížení právem cesty může nepochybně užívat i třetí osoba, sjednaná oprávněným k provedení stavebních prací na jeho pozemku.

II. Věcná břemena nemohou být svémocně rozšiřována; oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více.

Posuzuje-li soud, zda v konkrétní věci použití pozemku, zatíženého právem věcného břemene - cesty, ke stavebním pracím na panujícím pozemku nepřesahuje rozsah věcného břemene, musí v první řadě zjistit, jaký je v dané věci obsah a rozsah věcného břemene. Není-li v právní skutečnosti zakládající věcné břemeno uvedeno něco jiného, je třeba vyjít z toho, k čemu panující nemovitost sloužila v době zřízení věcného břemene a z toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu strany mohly a měly při jeho zřízení počítat; v této souvislosti je třeba přihlédnout i k tomu, jaký způsob a rozsah výkonu práva cesty umožňovala služebná nemovitost. Poté je třeba zjistit míru zatížení pozemku a s tím souvisejícího omezení jejího vlastníka při (zamýšleném) provádění stavebních prací a oboje porovnat. Jestliže rozsah užívání služebného pozemku, jeho zatížení a míra omezení jeho vlastníka (např. imisemi hluku a prachu způsobenými užíváním cesty těžkými mechanismy) nezanedbatelně převýší užívání cesty, se kterým zřizovatelé věcného břemene měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci počítat, pak zpravidla půjde o nepřípustné rozšíření věcného břemene - práva cesty.

V posuzované věci je též významné, v jakém rozsahu umožňoval služebný pozemek vykonávat právo cesty v době sjednání věcného břemene; nebyl-li totiž sjednán rozsah tohoto práva, resp. způsob, jakým bude vykonáváno, je třeba při zvážení toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu práva mohly strany v době jeho zřízení počítat, vzít do úvahy i stav služebného pozemku v té době. Je tak - kromě potřeby panující nemovitosti - významné, jaký rozsah a způsob výkonu práva cesty služebný pozemek v době zřízení věcného břemene umožňoval (ostatně pro přejíždění pozemku zde bylo nakonec třeba provést jeho úpravy). Samotná okolnost, že bylo zřízeno právo cesty, totiž neopravňuje k jakémukoliv jejímu užívání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1870/2018, ze dne 28. 8. 2018


10.12.2018 00:02

Výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením blízké osoby

I. Právo na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je s účinností od 1. 1. 2014 upraveno v § 2959 o. z., který nově stanoví široké obecné pravidlo pro odčinění duševní újmy pozůstalých a nahrazuje předchozí systém odškodňování prostřednictvím zákonem stanovených paušálních částek. Jedná se o právo ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, neboť jeho cílem je přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů. Újma, která se odčiňuje, spočívá především v psychických útrapách (smutku, žalu) způsobených vnímáním smrti blízkého člověka; odčinit je však třeba i další citové strádání, jako např. šok ze zprávy o smrtelném úrazu blízké osoby, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost apod.

II. Při určování náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by její výše měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti. Soud se při úvaze o výši náhrady nemůže opřít pouze o svou volnou úvahu. Je třeba najít určitá objektivní hlediska, jež mohou být východiskem pro stanovení náhrady. Takovým hlediskem může být zákonodárcem nastavená výše odškodnění stanovená v § 444 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2013.

V zájmu zachování reálné hodnoty náhrad je však třeba zohlednit i ekonomický vývoj společnosti. Nejvyšší soud považuje za účelné pro praxi (soudní i mimosoudní) pro zajištění automatické valorizace náhrad vázat jejich vyčíslení na ukazatel průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného.

Za základní částku náhrady lze přitom považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné mzdy.

III. Soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií.

IV. Výčet okolností vyjmenovaných v § 2957 o. z., které představují obecné zásady pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu (jde o okolnosti zvláštního zřetele hodné, které se mohou vyskytnout i při usmrcení či závažném ublížení na zdraví), je pouze demonstrativní (příkladmý), a je tedy třeba zohlednit i další okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce.

Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita a kvalita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případné poskytnutí jiné satisfakce.

Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především postoj škůdce ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce. Majetkové poměry škůdce coby kritérium stanovení náhrady nemajetkové újmy je nezbytné vnímat toliko jako výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Kritériem zkoumání majetkových poměrů škůdce nesmí být chápáno tak, že je přímá úměrnost mezi rozsahem majetku škůdce a výší náhrady. Majetkové poměry škůdce tedy zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady; jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek.

Má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 obč. zák. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků.

V. Funkcí náhrady nemajetkové újmy je primárně funkce satisfakční, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu. Soukromoprávní povaze osobnostních práv odpovídá tedy především satisfakční funkce jejich ochrany. Úprava odpovědnosti za újmu v českém právu až na výjimky neplní represivní funkci, tu přenechává občanské právo zásadně trestnímu, resp. správnímu právu. Důvodem nepřípustnosti sankčních náhrad újmy je i možný likvidační účinek na škůdce a vznik bezdůvodného obohacení na straně poškozeného. Sankční (preventivně-sankční) funkci ve smyslu punitivním (trestajícím) lze snad výjimečně připustit v případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí ze strany informačních médií.

VI. Ustanovení § 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 894/2018, ze dne 19. 9. 2018


10.12.2018 00:01

Výpověď při neodstranění neuspokojivých pracovních výsledků

K platnému rozvázání pracovního poměru výpovědí z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. f) části věty za středníkem zák. práce spočívajícího v neodstranění neuspokojivých pracovních výsledků zaměstnancem může zaměstnavatel přistoupit i před uplynutím přiměřené lhůty, kterou zaměstnanci stanovil k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků v písemné výzvě učiněné v době posledních 12 měsíců, je-li s ohledem na povahu a množství nesplněných pracovních úkolů zaměstnance a stav jejich rozpracovanosti, způsob hodnocení pracovních výsledků zaměstnanců u zaměstnavatele, popřípadě též s přihlédnutím k dosavadnímu přístupu zaměstnance k plnění pracovních povinností nepochybné (zjevné), že v době, která zbývá do jejího uplynutí, k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků zaměstnance nedojde (nemůže dojít).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3795/2017, ze dne 19. 9. 2018


03.12.2018 00:02

Výjimka z nabídkové povinnosti zaměstnavatele dle § 73a zák. práce

I. Nabídková povinnost zaměstnavatele podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce se neváže k práci, k jejímuž řádnému výkonu zaměstnanec bez zavinění zaměstnavatele nesplňuje (jiné než kvalifikační) požadavky, které zaměstnavatel stanovil a které jsou vzhledem ke konkrétním podmínkám výkonu práce u tohoto zaměstnavatele oprávněné a povahou pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné; to platí i pro požadavky, které zaměstnavatelem nebyly vytýčeny, ale vyplývají z povahy vykonávané práce nebo jsou z jiného důvodu obecně známé (samozřejmé).

II. Je obecně známo, že zaměstnanec vykonávající práci tiskového mluvčího zajišťuje jednotnou komunikaci zaměstnavatele s veřejností, zejména se sdělovacími prostředky (tisk, rozhlas, televize, zpravodajské agentury a jiná média) a přitom řídí nebo spoluvytváří mediální politiku zaměstnavatele. Tiskový mluvčí tedy je (má být) mediální tváří zaměstnavatele, která formuluje a navenek přesvědčivě prezentuje oficiální stanoviska a názory zaměstnavatele a vytváří tak jeho obraz na veřejnosti. Ze samotné povahy této práce potom vyplývá (samozřejmý) požadavek, aby ji vykonávala osoba, která není v otevřeném (navenek prezentovaném) názorovém střetu, nebo dokonce sporu se zaměstnavatelem; výkon práce tiskového mluvčího v tomto směru vyžaduje vyšší míru loajality ve vztahu k zaměstnavateli, než kterou jsou povinni zachovávat ostatní zaměstnanci. Vzhledem k uvedenému odvolací soud nepostupoval správně, nezabýval-li se (s odůvodněním, že „zákoník práce v tomto směru tuto skutečnost nezmiňuje jako předpoklad pro to, aby zaměstnanci byla takováto práce nabídnuta“) procesní obranou zaměstnavatele založenou na tvrzení, že zaměstnanci práce tiskového mluvčího nemohla být nabídnuta, neboť ještě v den svého odvolání z pracovního místa ředitele Ústavu v médiích „ostře kritizoval Radu i nové vedení Ústavu“, tedy tím, zda zaměstnanec dříve, než mu mohla být práce tiskového mluvčího nabídnuta, na základě svých mediálních vystoupení bez zavinění zaměstnavatele uvedený požadavek k výkonu této práce nepozbyl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4279/2017, ze dne 4. 10. 2018


03.12.2018 00:01

Zdánlivost a platnost výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání

Při přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání je třeba se zabývat i otázkou zdánlivosti a platnosti výpovědi.

S ohledem na účel a smysl ustanovení § 2314 odst. 3 o. z. následky, které výpověď z nájmu pro nájemce má, je třeba přezkum oprávněnosti výpovědi podle tohoto ustanovení chápat v širším smyslu. Neoprávněná výpověď proto bude i neplatná či zdánlivá výpověď (bez ohledu na naplněnost výpovědního důvodu). Zjistí-li proto soud v řízení, že je výpověď z nějakého důvodu neplatná (absolutně, relativně) či zdánlivá, rovněž žalobě nájemce vyhoví, neboť ani taková výpověď nebyla dána „po právu“, tedy v souladu se zákonem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5461/2017, ze dne 30. 8. 2018


29.11.2018 00:02

Náhrada škody způsobené splněním protiprávního příkazu nadřízeného

Je-li zaměstnanci vydán pokyn, který není v souladu s právními předpisy, není zaměstnanec povinen takový pokyn splnit. Jestliže však zaměstnanec přesto takový pokyn splní a zaměstnavateli tím vznikne škoda, je třeba mít na zřeteli, že z hlediska posouzení odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ustanovení § 250 zák. práce není samo o sobě významné, že zaměstnanec „není takovým pokynem vázán“; podstatné je, že, jednal-li zaměstnanec protiprávně na pokyn nadřízeného zaměstnance, nelze protiprávní jednání zaměstnance (zaviněné porušení pracovněprávních povinností) považovat za jedinou příčinu vzniku škody, nýbrž příčinu vzniku škody je třeba spatřovat rovněž (zároveň) v porušení povinností ze strany zaměstnavatele (tím, že nadřízený zaměstnanec vydal pokyn, který nebyl v souladu s právními předpisy). Namístě je pak úvaha o poměrném omezení odpovědnosti zaměstnance z důvodu spoluodpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3157/2017, ze dne 12. 9. 2018


29.11.2018 00:01

Vrstva štěrku po opravě vozovky jako závada ve sjízdnosti

Přítomnost materiálu na vozovce, jenž při určité (povolené) rychlosti projíždějícího vozidla snižuje koeficient adheze a způsobuje ztrátu směrové stability projíždějícího vozidla, je dostatečně výraznou změnou ve sjízdnosti vozovky. Vozovka v takovém stavu pak pro vozidla rychleji projíždějící v rámci povolené rychlosti neumožňuje bezpečný pohyb, a tato změna, bez upozornění na ni, se stává pro řidiče nepředvídatelnou. Závěr odvolacího soudu, že škodu na zdraví si v posuzované věci poškozená při dopravní nehodě způsobila sama vysokou rychlostí, přehlíží skutkové zjištění, že štěrk na vozovce právě při určité rychlosti znemožňuje bezpečný pohyb vozidla. Veškeré okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, jsou přitom příčinou vzniku škody.

Způsob jízdy žalobkyně sice také představoval příčinu vzniklé škody, avšak odvolací soud nezohlednil obě dvě skutkové okolnosti, zcela podstatné pro vyvolání ztráty směrové stability vozidla v zatáčce (štěrk na vozovce a rychlost vozidla), bez nichž by ke smyku vozidla nedošlo. Vedle vrstvy štěrku i způsob jízdy při průjezdu zatáčkou přispěl ke ztrátě směrové stability vozidla. Ta okolnost, že se vozidlo poškozené pohybovalo zřejmě povolenou rychlostí, jež byla v daném místě 90 km/hod., nemá z hlediska § 441 obč. zák. zásadní význam vzhledem k tomu, že poškozené se přičítají veškeré okolnosti na její straně, jež přispěly ke škodlivému následku, přičemž se nemusí jednat přímo o porušení její právní povinnosti. Na druhé straně stálá dopravní značka „pozor smyk“ před táhlou zatáčkou není upozorněním na aktuální závadu a neznamená, že při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace může řidič předvídat změnu sjízdnosti vozovky z důvodu vrstvy štěrku po provedené opravě.

Vzhledem k tomu, že jednou ze dvou hlavních příčin vzniku škody zde lze podřadit pod pojem „závada ve sjízdnosti“, je založena objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, a neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že škodu si výlučně způsobila poškozená a nese ji sama. Rozsah, v jakém sama poškozená přispěla svým způsobem jízdy ke škodlivému následku, nepřevyšuje vliv závady ve sjízdnosti na vznik škody. Protože příčiny vzniku škody spočívají na obou stranách a jedna příčina bez druhé by škodu nevyvolala, byl vzájemný vztah mezi nimi, a tedy i podíl odpovědnosti každého z nich stanoven jednou polovinou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3836/2017, ze dne 28. 8. 2018


26.11.2018 00:02

Potvrzení totožnosti zůstavitele svědky allografní závěti

I. Je nezbytné, aby svědci allografní závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli. Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována.

II. Zůstavitel nemusí před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně, nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Takovému požadavku odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně)

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, ze dne 20. 8. 2018


26.11.2018 00:01

Nárok zprostředkovatelky na provizi v případě uzavření neidentické smlouvy

Za splnění závazku zprostředkovatele ze zprostředkovatelské smlouvy nelze považovat uzavření kupní smlouvy, která v otázce výše kupní ceny není identická (kupní cena je nižší) se smlouvou, na jejímž zprostředkování se účastnice ve zprostředkovatelské smlouvě dohodly. Nedošlo-li k uzavření určité kupní smlouvy, jež byla předmětem zprostředkování, zprostředkovatelka svůj závazek ze zprostředkovatelské smlouvy nesplnila, a proto jí nárok na sjednanou provizi nevznikl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2842/2018, ze dne 26. 9. 2018


26.11.2018 00:00

Způsobilost aktivně započítávané pohledávky k započtení

Na rozdíl od pasivně započítávané pohledávky, která v době mezi okamžikem, k němuž má nastat účinek započtení a okamžikem, kdy je započtení realizováno, musí být splnitelná, je jedním z předpokladů započtení na straně aktivně započítávané pohledávky, jejíž věřitel provádí kompenzační úkon (prohlášení započtení), její vymahatelnost. Součástí vymahatelnosti je – mimo jiné – splatnost pohledávky (nesplatné pohledávky nelze uplatnit před soudem). Zánik pohledávek nastává se zpětnou účinností (ex tunc) k okamžiku, kdy jsou všechny předpoklady kompenzability splněny u pohledávky, u které nastaly později. Účinky započtení je třeba vyvolat právním jednáním, tj. prohlášením o započtení vůči druhé straně. Okamžiku, kdy věřitel aktivně započítávané pohledávky učiní prohlášení o započtení (kompenzační úkon), musí předcházet rozhodný okamžik způsobilosti pohledávek k započtení (aktivně započítávaná pohledávka musí být splatná před kompenzačním úkonem).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, ze dne 13. 9. 2018


21.11.2018 00:02

Stavba jako překážka vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb.

I. Překážku vydání pozemku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb. zakládá toliko zastavění stavbou ve smyslu občanskoprávním, tj. objektem, jenž (by) byl podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 (tedy i ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.) samostatnou věcí. Naproti tomu chápání pojmu „stavba“ v předpisech veřejnoprávních pro účel interpretace výluk z naturální restituce určující není. Není ani přiléhavé usuzovat, že by změna koncepce právní povahy staveb, jež se uskutečnila v rámci rekodifikace soukromého práva, měla přivodit zúžení dopadu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. toliko na stavby, které jsou samostatnými věcmi v právním smyslu i v režimu zákona č. 89/2012 Sb.

II. Pro řešení otázky, zdali vydání sporných pozemků v posuzované věci znemožňuje úprava koryta potoka, který se na nich nachází, je tudíž určující, zda realizované stavební prvky měly charakter samostatných staveb v soukromoprávním smyslu či představovaly pouhé zpracování povrchu. Stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, přitom samostatnými věcmi ve smyslu soukromoprávním zpravidla nejsou.

III. Překážkou vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb. může být podle okolností případu i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (např. přísluší-li k veřejnému prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), a to přesto, že taková situace není v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena. O podobný případ se však v posuzované kauze nejedná, poněvadž nelze přesvědčivě usuzovat, že by se žalobkyni při vydání pozemků tvořících koryto sporného vodního toku dostávalo toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, tak jak by tomu bylo při vydání nemovitosti náležejících k veřejnému prostranství. Vlastník vodního koryta je totiž sice v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej § 50 zákona č. 254/2001 Sb.), není však zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky (např. umístěním vodní elektrárny).

Naturální restituovatelnost majetku by jistě mohla být z teleologických důvodů vyloučena v případech, v nichž by výkon vlastnického práva oprávněnou osobou byl s ohledem na povahu vodního toku a v něm situovaného vodního díla zcela znemožněn.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 4. 9. 2018


21.11.2018 00:01

Vyúčtování poskytovaných služeb v případě pronájmu nemovitosti jako celku

I. Ustanovení § 2251 odst. 1 o. z. a § 2303 o. z. se sice týkají nájmu bytu a nájmu prostoru sloužícího k podnikání, ale ve smyslu § 10 odst. 1 o. z. je lze vztáhnout i na případy, kdy je nemovitost pronajata jako celek, poskytuje-li pronajímatel spolu s nájmem i služby. V důsledku toho je možné ohledně požadavků na obsah vyúčtování služeb vycházet ze zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty.

II. Důkazní břemeno leží na tom účastníku řízení, který z existence určitých skutečností (v tomto případě z řádného vyúčtování služeb a energií) vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.

Uvedené závěry promítnuté do dané věci znamenají, že žalobce (pronajímatel) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně předložení vyúčtování a správnosti údajů v něm uvedených, tedy jaká byla spotřeba žalované (nájemkyně) u jednotlivých služeb a z jakých podkladů a jakým způsobem jí účtoval úhradu za ně, žalovanou pak tato břemena stíhají ohledně případných námitek k řádnému vyúčtování (zde u tvrzení, že odvoz splaškových vod nebyl prováděn řádně).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5212/2017, ze dne 28. 8. 2018


21.11.2018 00:00

Odpovědnost státu za škodu ve formě nákladů na připravovanou výstavbu

Odpovědnost státu za škodu představovanou vynaloženými náklady na připravovanou výstavbu nemůže založit dobrá víra ve správnost (zákonnost) změny územního plánu obce (opatření obecné povahy), která byla následně zrušena pro nezákonnost soudem, došlo-li v důsledku toho ke (zpětné) změně určení pozemku na nezastavitelný (oproti určení podle zrušené změny územního plánu).

Stavební zákon upravuje proces přijímání územního plánu, v jehož rámci dochází ke střetu mnoha často protichůdných zájmů vlastníků pozemků, obce, městských částí, developerů, vlastníků sítí, různých spolků, ochrany přírody apod. Všem těmto dotčeným subjektům poskytuje právo různou formu ochrany jejich práv, včetně dobré víry a legitimního očekávání, ať již úpravou jejich procesních práv a povinností při tvorbě a přijímání územního plánu či možnostmi soudní ochrany (§ 101a a násl. soudního řádu správního). V jejím rámci je pak ochrana dobré víry dotčených subjektů poskytována stanovením lhůty pro rozhodnutí soudu o žalobě, ale i tím, že zrušení opatření obecné povahy soudem má účinky ex nunc (§ 101d soudního řádu správního). V případě vlastníků dotčených pozemků je pak rozšířena ochrana jejich práv zvláštní úpravou odpovědnosti za škodu nad rámec ochrany daný čl. 36 odst. 3 Listiny a zákonem č. 82/1998 Sb., a to zvláštní úpravou odpovědnosti za škodu způsobenou změnou územního plánu podle § 102 stavebního zákona.

Již z podstaty věci (rozdílnosti zájmů na řešení územní regulace) vyplývá, že prostředek ochrany práv jednoho dotčeného subjektu tohoto procesu může u jiného dotčeného subjektu s odlišným zájmem vést k oslabení očekávání, že se vlastní zájem podaří úspěšně prosadit. Všechny dotčené subjekty si toho musí být vědomi. Tak i žalobkyně si zde musela být vědoma, že jiné dotčené subjekty mají právní prostředek ochrany svých práv (a tím i odlišných zájmů) v podobě soudní ochrany podle § 101a soudního řádu správního a rizika z této soudní ochrany vyplývajícího.

Nejvyšší soud neshledává důvod ani pro rozšiřující výklad odpovědnosti podle § 102 stavebního zákona. Žalobkyně si nepochybně musela mít vědoma limitů své dobré víry ve správnost územního plánu, které byly dány právními prostředky ochrany práv ostatních subjektů, a bylo na ní, aby tomu přizpůsobila svůj postup při realizaci svého podnikatelského záměru, jehož součástí nutně byla řada rizik, zahrnujíc v to i rizika právní povahy spočívající v tom, že se žalobkyni z mnoha různých příčin nepodaří dosáhnout úředního povolení pro realizaci zamýšlené stavby, přičemž mezi tyto příčiny bylo nutno zahrnout i možnost zrušení příslušné části územního plánu soudem (ostatně míru tohoto rizika lze mnohdy odhadnout již na základě samotného procesu předcházejícího vydání územního plánu). Z důvodů shora uvedených pak nárok žalobkyně nemá ani ústavní zakotvení v čl. 36 odst. 3 Listiny.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3079/2016, ze dne 11. 9. 2018


20.11.2018 00:02

Soukromoprávní nároky v případě nesprávného hospodaření státu

Nehospodárné nebo neúčelné hospodaření státu s jeho majetkem nezakládá samo o sobě právo konkrétního nestátního subjektu na užívání takového majetku.

Z ustanovení § 8 odst. 1, § 14 odst. 7, § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., z čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod nevyplývá, že by konkrétní fyzická či právnická osoba měla právní nárok na to, aby jí stát nebo jeho organizační složka hmotnou věc nebo její část, kterou dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, přenechala do užívání. Na stát je v oblasti soukromoprávních vztahů třeba pohlížet jako na kteréhokoliv vlastníka. Není-li tu právní skutečnost, na kterou právní řád (zákon nebo právní jednání) výslovně váže povinnost státu přenechat jiné a konkrétní osobě hmotnou věc nebo její část, kterou organizační složka dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, nemá tato osoba soukromoprávní nárok na přenechání věci do užívání.

Uvedený závěr ovšem nepopírá, že i stát (jeho organizační složky) je povinen s majetkem nakládat účelně a hospodárně. Porušení této povinnosti podléhá kontrole dodržování povinností stanovených právními předpisy a vnitřními předpisy při hospodaření s majetkem, a je důvodem založení odpovědnosti za škodu a za dodržování povinností při hospodaření s majetkem. Takové porušení však nezakládá přímý nárok soukromých či jiných nestátních osob na užívání nepotřebné věci. Není-li tu tedy výslovné ustanovení zákona, které individualizuje konkrétní osobu a zakládá jí nárok na užívání věci, příp. odpovídající právní jednání, nemůže soukromé či nestátní osobě vzniknout právo na užívání, které by mohla uplatnit v soudním řízení, byť jako námitku proti vlastnické žalobě na vyklizení této věci. Má-li tato osoba za to, že organizační složka v této souvislosti postupuje v rozporu s citovaným zákonem, může se obrátit na kontrolní orgány uvedené v tomto zákoně; na užívání věci však (vynutitelný) nárok nemá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 2. 10. 2018


20.11.2018 00:01

K aplikaci zásady smluvní volnosti při prodlužování smlouvy o výpůjčce

Jestliže zde nájemkyně od počátku věděla, že smlouva o výpůjčce nemovitosti je uzavřena na dobu jednoho roku a ze smlouvy nevyplývá, že by měla nárok na její prodloužení, musela objektivně, při zachování obvyklé opatrnosti počítat s tím, že smlouva prodloužena nebude a ona bude muset budovu vyklidit.

Je nepochybné, že vůle vlastníka při nakládání věcí není neomezená, že s ní může nakládat jen v mezích právního řádu. Z této skutečnosti však nevyplývá soukromoprávní povinnost pronajímatelky prodloužit smluvní vztah s nájemkyní na další dobu. Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti). Věc je třeba poměřovat právě zásadou smluvní volnosti; jestliže strany dohodly výpůjčku na jeden rok, pak skutečnost, že jedna ze stran odmítla výpůjčku prodloužit, je jen realizací smluvní volnosti a není-li tu konkrétní právní povinnost smlouvu uzavřít, nelze jí vytýkat, že tak neučinila.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 2. 10. 2018


20.11.2018 00:00

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši uvedené v ustanovení § 371 odst. 3 věty druhé zák. práce v rozhodném znění (nyní srov. § 271b odst. 3 větu druhou zák. práce) náleží poškozenému zaměstnanci také tehdy, jestliže mu nárok na tuto náhradu vznikl, avšak z různých důvodů náhradu „nepobíral“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2086/2018, ze dne 15. 8. 2018


15.11.2018 00:02

Odejmutí pohyblivé složky mzdy rozhodnutím zaměstnavatele

Rozhodne-li se zaměstnavatel odejmout (odebrat) pohyblivou složku mzdy jako takovou (nikoli ji nepřiznat pouze za určité období vzhledem k neuspokojivým pracovním výsledkům zaměstnance), nemůže tak učinit zpětně, nýbrž jen do budoucna. Rozhodnutí o odebrání pohyblivé složky mzdy musí zaměstnavatel doručit zaměstnanci nejpozději v den, kdy změna má nabýt účinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5984/2017, ze dne 15. 8. 2018


15.11.2018 00:01

Nepřiměřená délka řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu

Jakkoliv v případě tzv. bytových věcí [ať již jde přímo o vyklizení bytu, žalobu na neplatnost (neoprávněnost) výpovědi z nájmu bytu či dříve žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu] bude možno v mnoha případech dovodit ve smyslu kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. citelnější dopad do poměrů účastníků, konkrétně nájemce bytu, nelze současně uzavřít, že by jej bylo možno dovodit obecně, typově.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3802/2016, ze dne 4. 9. 2018


< strana 1 / 237 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů