// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

23.10.2018 00:01

Řádné splnění závazku zaplatit kupní cenu ve stanoveném místě

K podmínkám řádného a včasného splnění závazku patří splnění ve stanoveném místě (tzv. splniště). Nebyla-li kupní cena složena do úschovy advokáta v souladu s ujednáním účastníků na k tomu určený a dohodnutý bankovní účet, ale jiným způsobem stejnému schovateli, přičemž však jiný způsob „složení“ nebyl účastníky kupní smlouvy, popř. všemi účastníky smlouvy o úschově dohodnut, nebyla kupní cena kupujícími řádně zaplacena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, ze dne 28. 8. 2018


23.10.2018 00:00

Aplikace lhůty dle 8 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. na vztah mezi obcemi

Lhůta stanovená v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., se týká pouze vztahů mezi obcemi a státem a jejím smyslem je vyřešení stavu, kdy obec vůči státu nečiní žádné kroky k zápisu svého vlastnického práva. O takový případ však nejde, jestliže k zápisu vlastnického práva obce ze státu již došlo a spor vedou dvě obce navzájem o určení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5735/2017, ze dne 18. 7. 2018


18.10.2018 00:01

K výkladu bezúhonnosti podle zákona o advokacii

Bezúhonným může být jen takový uchazeč o zápis do seznamu advokátů, který svým dosavadním občanským a pracovním životem naplňuje předpoklad občanské a morální (mravní) zachovalosti. Za bezúhonného ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii lze považovat jen takového uchazeče, u něhož není zpochybněn předpoklad, že bude čestně a svědomitě plnit povinnosti advokáta.

Uvedený výklad bezúhonnosti opravňuje k analogické aplikaci ustanovení § 35 písm. d) zákona o advokacii na případy, kdy advokát vyškrtnutý ze seznamu advokátů „technickým opatřením představenstva České advokátní komory“ (§ 8 odst. 1 písm. c) zákona) se opětovně uchází o zapsání do seznamu a o umožnění složení slibu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3603/2017, ze dne 31. 7. 2018


18.10.2018 00:01

Zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby

Příkladem majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu je i zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby, jež byly prováděny bez odpovídajícího právního důvodu, kdy vlastník nemovitosti nabývá bezdůvodné obohacení již okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy.

Naproti tomu v případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě právního důvodu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky (odpadl). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu může dostatečný právní důvod investice na věc (nemovitost) třetí osoby představovat kupř. i neformální (ústní) příslib budoucího převodu nemovitosti, jenž odpadne, jakmile vlastník příslib odvolá, popř. kdy odmítne nemovitost prodat, či vytvoří takový stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizován.

Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, ze dne 16. 7. 2018


16.10.2018 00:02

Neposkytnutí informací o pasových a vízových požadavcích

Informace o pasových a vízových požadavcích musí cestovní kancelář poskytnout v katalogu, případně jinou vhodnou formou ještě před uzavřením smlouvy, neboť vzhledem k podmínkám jejich případného splnění mají zásadní vliv na rozhodnutí zájemce, zda se vůbec zájezdu zúčastní.

Není přesto vyloučeno, že dané informace budou podle § 852d odst. 1 obč. zák. poskytnuty až po uzavření smlouvy, ale vzhledem k dostatečnému časovému předstihu nepovede takto opožděné splnění předsmluvní informační povinnosti ke vzniku škody. V projednávané věci však informace o pasových a vízových požadavcích pro vstup na území USA nebyly před uzavřením smlouvy poskytnuty vůbec; obsaženy byly až v souhrnu informací před odjezdem, který ovšem zákazníci neobdrželi včas, tj. v zákonné lhůtě sedmi dnů před zahájením zájezdu.

Časové souvislosti při plnění informační povinnosti mohou mít význam při posouzení, zda se na škodě vzniklé zbytečným vynaložením nákladů na neuskutečněný zájezd případně nepodílel (a v jakém rozsahu) zákazník cestovní kanceláře. Ani povaha porušení informační povinnosti ze strany cestovní kanceláře nevylučuje použití ustanovení § 441 obč. zák. o spoluzavinění poškozeného, které je obecnou normou, uplatní se u všech typů odpovědnosti a vyžaduje posouzení všech okolností, které vedly k výslednému škodlivému následku.

I v daných souvislostech tedy platí, že na osobu chystající se k zahraničnímu zájezdu se kladou určité požadavky ohledně míry obezřetnosti, neboť neobdrží-li (vůbec či včas) od cestovní kanceláře informaci o náležitostech cestovních dokladů, neměla by zůstat zcela nečinná. Patří totiž ke všeobecně známým skutečnostem, že do řady zemí je třeba mít vstupní vízum, případně že jsou kladeny určité požadavky na platnost cestovního pasu. Je jistě rozdíl mezi tím, kdy se klient spolehne na údaje cestovní kanceláře o podmínkách vstupu do exotických zemí, oproti situaci, kdy mu není poskytnuta relativně dostupná a víceméně všeobecně známá informace o vstupu do USA. Jinými slovy nedostatek či plná absence sdělení cestovní kanceláře nemůže vést klienta bez dalšího k závěru, že splňuje podmínky pro vstup do cizí země, jestliže je to v rozporu s obecně známými a dosažitelnými informacemi pro většinu společnosti. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 441 obč. zák. nevyžaduje přímo porušení zákonné povinnosti ze strany poškozeného, nýbrž že se při úvaze o míře tzv. spoluzavinění berou v potaz veškeré skutečnosti v jeho sféře (na jeho straně), není správný závěr odvolacího soudu, že se zákazníci nemohli na vzniku škody podílet, protože žádnou povinnost vůči cestovní kanceláři neměli. Spoluodpovědnost žalobců za vznik škody přitom nelze za daných skutkových okolností omezovat jen na případ popsaný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1394/2007, kde se poškozený klient zavázal zjistit si potřebné informace o pasových a vízových požadavcích sám, neboť v nyní projednávané věci o takovou situaci nešlo. Porušení informační povinnosti cestovní kanceláří je zde stěžejní a převažující příčinou vzniku škody, nicméně to, že zákaznice b) vycestovala na zájezd s pasem s blížícím se koncem platnosti, což znemožnilo operativní řešení vstupních náležitostí, jaké mohl využít zákazník a), je okolností, které se v určité míře, byť nikoliv převažující, podílela na vzniku škody, jejíž náhrada je ve sporu uplatňována.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1214/2018, ze dne 25. 7. 2018


11.10.2018 00:02

Závěť pořízená v patrném a bezprostředním ohrožení života

I. Závěť podle ustanovení § 1542 o. z. je zvláštní formou závěti, umožněnou jen ve výjimečných případech, kdy zůstavitel nemá možnost pořídit závěť některou z běžných forem.

Samotné ustanovení § 1542 o. z. neobsahuje taxativní ani příkladný výčet události (situací), které jsou událostmi nenadálými, posouzení „nenadálosti“ tak závisí na zjištěných okolnostech v každé konkrétní věci. Je však zcela logické (vyplývající z obsahu pojmu „nenadálost“), že základním kritériem pro toto posouzení musí být zodpovězení otázky, zda událost, v jejímž důsledku se zůstavitel dostal do patrného a bezprostředního ohrožení života, byla událostí v daném čase a místě neočekávanou a jen stěží předvídatelnou. Podle okolností konkrétního případu je třeba posoudit i souvislost mezi případně nastalou nenadálou událostí a „patrným a bezprostředním ohrožením života“ zůstavitele.

II. Skutkový stav v posuzované věci neumožňuje závěr, že by k tvrzenému pořizování závěti dne 13. 7. 2014 došlo za situace, kdy se zůstavitel ocitl v patrném a bezprostředním ohrožení života v důsledku nenadálé události. Za takovou událost ve výše uvedeném smyslu nelze považovat náhlé zhoršení zdravotního stavu zůstavitele, byť byl o dva dny později přijat do nemocničního ošetřování a dne 21. 7. 2014 zemřel. Zjištěný skutkový stav naopak svědčí o tom, že minimálně od dubna 2014, kdy změnil praktického lékaře, si zůstavitel byl vědom vážnosti svého onemocnění, jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval, v posledním období byl závislý na pomoci jiných osob. Zhoršení zdravotního stavu, k němuž došlo před převozem do nemocnice dne 15. 7. 2014, tak nemohlo být neočekávaným, překvapivým. Pokud aktuální zdravotní stav dne 13. 7. 2014 nebránil zůstaviteli být přítomen projednání opravy štítové zdi jeho domu a měl se vyjadřovat i k ceně za opravu, není na místě úvaha, že by nemohl pořídit závěť bez úlev; nežil totiž v místě, kam by se nemohl během krátké doby dostavit notář nebo advokát za účelem sepsání závěti, a nic nebránilo ani tomu, aby závěť sepsala některá z osob, které se dne 13. 7. 2014 nacházely v domě zůstavitele, a zůstavitel ji před svědky podepsal, resp. prohlásil, že je to jeho poslední vůle. Dovodil-li odvolací soud, že k pořízení ústní závěti nebyly v daném případě splněny podmínky ustanovení § 1542 o.z., shledal dovolací soud jeho závěr jako správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4333/2017, ze dne 11. 7. 2018


11.10.2018 00:00

Nemravné ujednání o odchodném příslušejícím po odpracování 12 měsíců

Výkon práv z ujednání manažerské smlouvy o odchodném příslušejícím po odpracování 12 měsíců odpovídajícím mzdě za dalších 24 měsíců je v posuzované věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 14 odst. 1 zákoníku práce v rozhodném znění.

V posuzované věci je východiskem úvah odvolacího soudu v první řadě skutečnost, že ujednání o odchodném příslušejícím po odpracování 12 měsíců odpovídajícím mzdě za dalších 24 měsíců je „zcela nadstandardní“ kupříkladu v porovnání s běžnými ujednáními o konkurenčních doložkách, kde je jejich podstatou vzájemná vyváženost. I když složka zavinění, popřípadě úmysl (byť jen eventuelní) není nezbytnou náležitostí výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, nelze přehlédnout, že žalobce sám inicioval jednání o zvýšení odchodného z osminásobku na 24 násobek, a to v době, kdy podle účetní uzávěrky byla společnost v dlouhodobé ztrátě, a za situace, kdy vzhledem ke svému postavení byl schopen ovlivnit výrazně personální politiku žalované, kdy jako vrcholný manažer (náměstek generálního ředitele pro personální záležitosti) měl dostatečné znalosti a vědomosti o pracovněprávní problematice a o odměňování manažerů v jiných pozicích.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1613/2018, ze dne 19. 7. 2018


10.10.2018 00:02

Odpovědnost realitní kanceláře za škodu způsobenou neplatností kupní smlouvy

Zákonná dikce neomezovala dopad ustanovení § 42 obč. zák. jen na účastníky smlouvy (viz velmi široká formulace „vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni…“), nýbrž mohla založit i odpovědnost osoby jiné, měla-li významný či rozhodující podíl na podobě neplatného úkonu.

Bylo-li zjištěno, že se žalovaná realitní kancelář zavázala kupujícímu i prodávající bytu zajistit též jakýsi „právní servis“, tj. zejména vypracovat příslušné smluvní dokumenty a zařídit vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak okolnost, že konkrétní provedení svěřila advokátovi jako tzv. použité osobě (§ 420 odst. 2 obč. zák.) na základě obecné mandátní smlouvy, musí vést k závěru, že je to ona, kdo odpovídá za škodu, pokud ji vyvolala právě neplatnost kupní smlouvy. Proto lze považovat za racionální a odůvodněné očekávání kupujícího, že se mu za sjednanou úplatu (provizi) dostane komplexních a bezvadných služeb souvisejících s koupí nemovitosti, zejména za situace, kdy realitní kancelář zajistila i sepsání smlouvy advokátem a jeho účast při jejím uzavírání a vkladu. Pak ovšem není důvodu spravedlivě po kupujícím požadovat, aby si ochranu svých práv „pojistil“ ještě jiným způsobem, např. si na své náklady zajistil další právní pomoc nebo vlastními silami ověřoval, zda na majetek prodávající není nařízena další exekuce či zda je smlouva sepsána řádně. Kupujícímu tak nelze přičítat k tíži důvěru v bedlivé počínání advokáta, jednajícího za realitní kancelář, o němž se důvodně domníval, že poskytuje právní služby na náležité odborné úrovni a bere zřetel na jeho oprávněné zájmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5007/2016, ze dne 28. 6. 2018


10.10.2018 00:01

Úpravy koryta vodního toku jako (ne)dovolené nakládání s vodami

Vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou podle § 50 písm. a) vodního zákona povinni strpět na svém pozemku obecné nakládání s vodami ve vodním toku. Obecné nakládání s vodami, jak je definováno v § 6 odst. 1 - 4 vodního zákona, však nepovoluje každému bez omezení takové činnosti, jakými je zasahování do přirozeného koryta toku. Takové zásahy jsou přímo ustanovením § 6 odst. 3 vodního zákona zakázány.

Prohlubují-li žalovaní koryto vodního toku na pozemcích žalobkyně bez jejího svolení a zanechávají-li takto získaný materiál na jeho břehu, nedovoleně porušují její vlastnické právo k pozemkům. Takovou činností totiž přímo zasahují do samotné podstaty pozemku jako předmětu vlastnického práva. Rovněž tím nedovoleně poškozují (mění) břehy vodního toku a narušují tím i stávající přírodní prostředí.

Mechanické zásahy do koryta vodního toku vůbec nesplňují zákonnou definici obecného nakládání s vodami. Tím se rozumí pouze odebírání povrchových vod nebo nakládání s vodami pro vlastní potřebu, případně jejich zachycování jednoduchými zařízeními. Změna přirozeného odtoku vod je v rámci obecného nakládání povolena pouze za účelem ochrany pozemku či stavby před škodlivými účinky těchto vod. Výslovný zákaz měnit směr, podélný sklon a příčný profil koryta vodního toku, poškozovat břehy a těžit z koryt vodních toků zeminu, písek nebo nerosty je obsažen v ust. § 46 odst. 1 vodního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1696/2016, ze dne 27. 6. 2018


09.10.2018 00:02

Dobrá víra jako předpoklad předsmluvní odpovědnosti za škodu dle obč. zák.

Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potenciální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 462/2018, ze dne 25. 7. 2018


09.10.2018 00:01

Allografní závěť sepsaná v jiném než mateřském jazyce zůstavitele

Závěť může být sepsána v jakémkoliv jazyce za předpokladu, že jej pořizovatel zná. S ohledem na skutečnost, že u formy závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. je vyžadována přítomnost svědků, musí i oni znát jazyk, v němž je závěť pořízena.

V projednávaném případě není rozhodující závěr soudů o tom, že zůstavitel jako německý státní občan žijící na území České republiky neporozuměl závěti v důsledku „neznalosti“ českého jazyka, pokud nezohlednily především tu okolnost, že závěť zůstavitele obsahuje i text v jeho mateřském jazyce. Závěr textu závěti, završeného podpisem zůstavitele, zahrnuje rovněž větu v němčině, která (alespoň použitím příslušných výrazů) koresponduje s předchozím (byť obsáhlejším) textem závěti v češtině a dostatečně vystihuje jeho významovou podstatu zůstaviteli tímto zcela jistě zřejmou, tj. odkázat závětí své manželce celý jeho majetek. Na uvedeném nemohou nic změnit ani námitky, podle nichž je tato věta „napsaná spíše v pokusu o jazyk německý“ tak, že by „takovou větu rodilý mluvčí nikdy nesepsal“, neboť se nejedná o závěť holografní. Nepodstatné jsou rovněž námitky, podle nichž je allografní závěť v české části „psaná poměrně složitým jazykem s detailními údaji katastru nemovitostí“ (jinými slovy text v němčině nemůže českému znění dostát), neboť označení majetku v německém textu je z hlediska určitosti závěti dostačující.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, ze dne 4. 7. 2018


09.10.2018 00:00

Vyšší počet svědků v případě allografní závěti

Výslovný projev zůstavitele o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, může být učiněn před vyšším počtem svědků, než stanoví ustanovení § 476b obč. zák. Nadbytečná přítomnost většího než zákonem požadovaného počtu svědků (tj. přítomnost tří a více svědků) a připojení jejich podpisu na závěti nemá zásadně negativní (ani pozitivní) dopad na platnost závěti. Mohla by se však projevit i kladně, kdyby mezi svědky závěti byla osoba, která vzhledem k ustanovení § 476e či § 476f obč. zák. takovou funkci nemůže vykonávat. Pak by požadovaný počet nevyloučených svědků mohl být naplněn právě díky přítomnosti svědka „nadbytečného“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, ze dne 4. 7. 2018


04.10.2018 00:02

Odškodňování nepřiměřené délky daňového řízení

I. Ačkoliv daňová kontrola není samostatným řízením, ale dílčím postupem odehrávajícím se v rámci daňového řízení, pro účely odškodňování nepřiměřené délky řízení je kontrolní řízení třeba chápat jako samostatné řízení.

Účelem kontrolního řízení je pouze prověření, zda subjekt daně řádně splnil svou daňovou povinnost. Jeho obligatorním následkem není doměření daně a stanovení penále. Platební výměr nebo dodatečný platební výměr následuje pouze tehdy, pokud výsledky kontrolních zjištění odůvodňují dodatečné stanovení daně. Kontrolní řízení nemá trestněprávní povahu a dle ustálené judikatury nemá ani civilněprávní povahu. Proto nespadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a není možné na ně aplikovat závěry uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Nesprávný úřední postup související s délkou kontrolního řízení je třeba posuzovat podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk (průtahy spočívající v porušení zákonné lhůty nebo přiměřené doby).

II. V české právní úpravě k uložení daňového penále dochází platebními výměry nebo dodatečnými platebními výměry. Je třeba respektovat ustálenou judikaturu ESLP v tom, že uložení daňového penále obnáší „trestní obvinění“, a tudíž daňové řízení, v němž je daňovému subjektu uložena povinnost zaplatit penále, spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tedy i stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, a to od okamžiku, kdy je platební výměr, či dodatečný platební výměr, v němž daňovému subjektu byla uložena povinnost uhradit penále, daňovému subjektu doručen, nebo od okamžiku, kdy se daňový subjekt o existenci takového daňového výměru dozví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4561/2017, ze dne 17. 7. 2018


04.10.2018 00:00

Nařízení místního ohledání v řízení o udělení licence na výrobu elektřiny

Nařízení místního ohledání správním orgánem v řízení o udělení licence na výrobu elektřiny není nesprávným úředním postupem. Ze zvláštního předpisu nevyplývá, že by Energetický regulační úřad v řízení o udělení licence byl jakkoliv omezen v užití důkazních prostředků, zejména že by byl vázán obsahem listin předložených žadatelem a nebyl oprávněn posoudit pravdivost, v nich uváděných skutečností. Opačný závěr nelze dovozovat z toho, že výslovně uvádí, jaké doklady je žadatel povinen ke své žádosti připojit. Ostatně jiné důkazní prostředky než písemné doklady žadatel (o licenci k výrobě elektřiny) ke své písemné žádosti ani dost dobře připojit nemůže. Není přitom třeba, aby energetický zákon stanovil, že Energetický regulační úřad může užít i dalších důkazních prostředků, neboť takové oprávnění (a v zásadě i povinnost, je-li to třeba ke zjištění stavu věci) pro něj vyplývá přímo ze správního řádu, přičemž energetický zákon v tomto směru speciální ustanovení neobsahuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2948/2016, ze dne 19. 6. 2018


01.10.2018 00:02

K porušení povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie

Pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii lze podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

Odvolací soud zde nesplnění předpokladů odpovědnosti žalované advokátky za škodu dovodil ze závěru, že žalovaná byla pověřena pouze sepisem smlouvy a podáním návrhu na vklad vlastnického práva na katastr nemovitostí, přičemž odevzdáním smlouvy žalobkyni (aniž by byl návrh na vklad podán) došlo k faktickému ukončení právního zastoupení žalovanou a nebylo již její povinností poučovat žalobkyni o dalších možných postupech v realizaci smlouvy. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Pochybila-li žalovaná a v rozporu se smlouvou o právní pomoci nepodala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle sepsané darovací smlouvy, nelze tím mít její povinnost poskytnout právní službu za skončenou. V takovém případě mělo následovat nalezení reálného řešení, jak pochybení napravit a zajistit převod vlastnického práva na žalobkyni, k čemuž právní služba poskytnutá žalovanou měla vést. Bylo tedy její povinností, vzhledem ke znalosti právní problematiky, poučit žalobkyni jako klientku, že uzavřenou darovací smlouvu může uplatnit v dědickém řízení. Neučinila-li tak, respektive poučila-li ji chybně, je nutno i tento její postup považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se žalobkyni zavázala v souvislosti s právní službou ohledně darovací smlouvy.

Jestliže žalobkyně následně uzavřela v rámci probíhajícího dědického řízení dohodu s ostatními dědici, v důsledku které nenabyla ¼ nemovitosti, kterou měla nabýt podle darovací smlouvy, nevylučuje tato okolnost odpovědnost žalované podle § 24 zákona o advokacii, jestliže žalovaná nedostatečným, resp. chybným poučením žalobkyně nezabránila vzniku škody. Závěr odvolacího soudu o neexistenci povinnosti poučit žalobkyni o možnostech nápravy pochybení žalované a o přetržení příčinné souvislosti tak není správný a je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce přetržení příčinné souvislosti dovolací soud uvádí, že okolnost, jež přerušuje příčinnou souvislost, musí působit jako samostatná příčina vzniku téže újmy a musí být způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením původní příčiny. V projednávané věci nepodání návrhu na vklad zůstalo prvotní příčinou, bez níž by ke škodě nedošlo a bez níž by ani nepřicházela do úvahy dědická dohoda v podobě, jak ji žalobkyně uzavřela. K prvotní příčině přistoupila okolnost další (chybné poučení klientky advokátkou) a obě dohromady znamenaly vznik škody. Uzavření dědické dohody nebylo samostatnou příčinou vzniku újmy, a tuto okolnost tak nelze považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, ze dne 20. 6. 2018


01.10.2018 00:01

Odpovědnost za škodu způsobenou provozem BVP na pozemní komunikaci

Za motorové vozidlo ve smyslu zák. č. 168/1999 Sb. se považuje dopravní prostředek, který je poháněn motorem a je určen k přepravě osob nebo nákladu z místa na místo. Ačkoli pásový transportér typu BVP-1 byl primárně určen k plnění bojových úkolů, nelze již po jeho vyřazení z armádní evidence o něm uvažovat jako o vojenském vozidle a s ohledem na povahu tohoto vozidla jako vozidla, užívaného k přesunu pěchoty na bojiště, těžko lze o jeho transportní funkci pochybovat, a to ani s ohledem na jeho vojenskou minulost. Škoda na zdraví způsobená jeho provozem na veřejně přístupné pozemní komunikaci byla ve smyslu § 427 odst. 2 obč. zák. vyvolána zvláštní povahou jeho provozu, projevující se pohybem, zvýšenou rychlostí, technickými nároky na ovládání, apod., tj. faktory, s nimiž zákon spojuje zvýšené riziko vzniku škod, a proto také podléhá režimu zákona o povinném ručení, i když nebylo vyrobeno za účelem pohybu na pozemních komunikacích.

Účelem právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je zejména ochrana poškozených při odškodnění jim vzniklé újmy, způsobené provozem motorového vozidla, i když se nejedná o běžně se vyskytující vozidlo na veřejně přístupných komunikacích. Právě na taková motorová vozidla pamatuje kategorie uvedená v Příloze zák. o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, která zahrnuje všechna ostatní vozidla, která nelze zařadit do výše uvedených kategorií.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3229/2017, ze dne 27. 6. 2018


24.09.2018 00:02

Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele

Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018


24.09.2018 00:01

Nárok na náhradu při změně územně plánovací dokumentace

Je nepochybné, že prostřednictvím územního plánování může dojít k zásahům do vlastnického práva za účelem realizace veřejného zájmu na využití území obce a jeho rozvoje. Územní plán se však zpravidla považuje za stanovení mezí výkonu vlastnického práva, za které nenáleží náhrada

Přesto stavební zákon v § 102 odst. 2 ve znění účinném do 31. 12. 2012 upravil případy, kdy vzniká nárok na náhradu vlastníkovi pozemku, jehož určení k zastavění bylo zrušeno. Předpokladem náhrady bylo, že vlastník nabyl pozemek úplatně před změnou územně plánovací dokumentace jako zastavitelný a následně v důsledku vydání územního či regulačního plánu nebo jeho změny se pozemek změnil v nezastavitelný a tím ztratil svou hodnotu. I po změně § 102 odst. 2 stavebního zákona, provedené zákonem č. 350/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013 je předpokladem nároku na náhradu, že vlastník nabyl pozemek úplatně před změnou územně plánovací dokumentace jako zastavitelný.

Vlastníci v posuzované věci však nabyli předmětný pozemek jako nezastavitelný; již z tohoto důvodu jim nebylo možné poskytnout náhradu podle § 102 odst. 2 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Na jejich žádost byl poté pozemek zařazen prostřednictvím změny územního plánu mezi pozemky zastavitelné a následně novým územním plánem opět zařazen mezi pozemky, které nejsou určeny k zastavění. Tomuto poslednímu zařazení pozemku však předcházelo rozhodnutí Správy Krkonošského národního parku o neudělení výjimky pro realizaci záměru výstavby rekreačního objektu z důvodu výskytu zvláště chráněných rostlin na pozemku. Lze tedy uzavřít, že omezení vlastnického práva nebylo primárně způsobeno územním plánováním, ale tím, že se předmětný pozemek z důvodu zájmu na ochraně vzácných rostlinných druhů, které se na něm nacházejí, nehodí k výstavbě. V takovém případě není možné dovodit, že by územním plánováním bylo vlastnické právo zasaženo ve větší než spravedlivé míře ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 1/2009. Takový závěr odpovídá i v dovolání odkazované teorii „zvláštní oběti“ (Sonderopfertheorie) v rakouské judikatuře a literatuře.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2291/2016, ze dne 27. 6. 2018


20.09.2018 00:02

Náhrada za ZSU při trvalému poškození zdraví v nejútlejším věku

I. Za situace, kdy k trvalému poškození zdraví došlo v nejútlejším věku poškozené, lze stěží opřít hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků o srovnání aktivit a způsobu života poškozené před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu, s čímž jinak efektivně pracuje soudní praxe. Proto v takovém případě je povinností soudu se při posuzování rozsahu náhrady za ztížení společenského uplatnění zabývat nejen budoucími omezeními v životě rodinném, ale též jak se poškození projeví v dalších oblastech lidského života a jak ovlivní společenský, kulturní, pracovní a sportovní život poškozené.

II. Ačkoli vyhláška č. 440/2001 Sb. nestanovila jako jedno z hledisek, zda poškozeným je muž či žena, neznamená to, že takovou okolnost nelze v konkrétním případě zvážit při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění.

III. Výsledná částka náhrady za ztížení společenského uplatnění 890.000,- Kč se v posuzované věci sice blíží desetinásobku základní náhrady, vystihuje však přesněji tíži trvalých následků ve všech doposud zaznamenaných souvislostech, tedy především extrémně nízký věk, v němž újma nastala, pohlaví poškozené, trvalou bolestivost, potenciální hrozbu propuknutí infekce s dalšími negativními následky a z toho plynoucí dlouhodobou a všudypřítomnou obavu poškozené o další zdravotní vývoj, jakož i zátěž spojenou s celoživotním užíváním léků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1900/2017, ze dne 26. 2. 2018


20.09.2018 00:01

Neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby dle o. z.

I. Přesto, že nyní účinný občanský zákoník používá jen pojem pověst právnické osoby (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se nezměnil; nadále lze mít zato, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré) pověsti hodnotit jako neoprávněný.

II. Text požadované omluvy za zásah do pověsti může být formulován tak, aby vystihl podstatu závadného jednání a nemusí obsahovat doslovnou citaci jednotlivých tvrzení, která se žalobce dotýkají.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, ze dne 19. 6. 2018


< strana 1 / 236 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů