// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

21.02.2018 00:02

Nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce daňového řízení

Řízení před správním orgánem, které se týká daňové otázky, není řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o občanských právech nebo závazcích ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na to, že kritéria obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) mají kumulativní povahu, je třeba dospět k závěru, že správní, ale ani soudní řízení týkající se daňových otázek nespadají pod rozsah tohoto ustanovení Úmluvy.

Skutečnost, že soudní řízení správní spočívající v přezkumu daňových rozhodnutí nespadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale bez dalšího neznamená, že by jeho účastníci neměli právo na projednání věci v přiměřené době. Toto právo sice neplyne ani z čl. 38 odst. 2 Listiny, který zakládá oproti čl. 6 odst. 1 Úmluvy toliko na projednání věci bez průtahů, nikoli v přiměřené době, ale plyne z § 6 odst. 1 o. s. ř., který je podle § 64 s. ř. s. použitelný i pro poměry správního soudnictví, a který ukládá soudu povinnost postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá.

Nedopadá-li však na posuzované správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). To ale ještě neznamená, že v případě nepřiměřené délky tohoto správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě. V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě), nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V tomto případě je poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.

Skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku jak předchozího, tak i navazujícího soudního řízení, neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek. Je třeba od sebe odlišit nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené neučiněním úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě ve správním řízení a případnou újmu vzniklou porušením práva na přiměřenou délku soudního přezkumu správních rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4084/2016, ze dne 28. 11. 2017


21.02.2018 00:01

Povaha a postupitelnost nároku poškozeného vůči pojišťovně škůdce

Je třeba rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce proti pojistiteli odpovědnosti škůdce podle § 6 zákona č. 168/1999 Sb. Právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce je originárním právem založeným zvláštními právními předpisy, které – byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem – nemá povahu nároku na náhradu škody. Pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce a plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, nýbrž pojistným plněním.

Smlouvu, kterou poškozený výslovně postoupí (jen) svoji pohledávku vůči pojistiteli, nelze bez dalšího vykládat jako současné postoupení pohledávky poškozeného proti škůdci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 564/2017, ze dne 29. 11. 2017


20.02.2018 00:02

"Nepromlčitelnost" nároku na vydání bezdůvodného obohacení

Rozhodující pro posouzení (ne)možnosti aplikace ustanovení § 107 odst. 3 o. s. ř. je okamžik vzniku bezdůvodného obohacení; pro tyto účely nejsou významné následné změny, jejichž důsledkem by byla (případná) nemožnost vrátit poskytnuté plnění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4740/2015, ze dne 29. 11. 2017


20.02.2018 00:01

Lhůta k podání návrhu na vydání zemědělské nemovitosti církvi

Lhůta podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. je lhůtou hmotněprávní prekluzivní, jejímž uplynutím právo oprávněné osoby podat návrh na vydání zemědělské nemovitosti u pozemkového úřadu zaniká.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5143/2017, ze dne 29. 11. 2017


12.02.2018 00:03

Míra spoluzavinění připadající na nevhodně užitou autosedačku

I. Při posuzování míry spoluzavinění či spolupůsobení škody na straně poškozeného se berou v úvahu okolnosti rozhodné pro vznik škody, tedy i rozsah škody. V rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílelo (byť i nezaviněné) jednání poškozeného, popřípadě náhoda, která se mu přihodila, je vyloučena odpovědnost škůdce.

II. Vzhledem k odbornému závěru, že v případě užití odpovídající autosedačky s vlastním systémem bezpečnostních pásů by v posuzované věci s největší pravděpodobností nedošlo k trvalým následkům na zdraví nezletilé poškozené, je stanovení podílu na vzniku újmy na zdraví poškozené v rozsahu 10 % nepřiměřeně nízké, neboť splněním povinnosti přepravovat poškozenou v odpovídajícím zádržném bezpečnostním systému by došlo ke vzniku újmy výrazně menšího rozsahu, tj. menší újmy na zdraví bez trvalých následků.

Dovolací soud proto určil míru spoluzavinění připadající na nevhodně užitou autosedačku v rozsahu 20 %. Zohlednil tak i skutečnost, že jízdu v nevyhovujícím zádržném systému nepodstupovala poškozená o své vůli, nýbrž se tak stalo z rozhodnutí jejích zákonných zástupců, a že nešlo o absenci jakéhokoli zádržného systému, nýbrž jen o použití nevhodného zádržného systému.

Ostatně i v případě zvlášť riskantního jednání poškozeného bezprostředně souvisejícího s rozsahem utrpěných zranění a mírou trvalých následků lze obvykle uvažovat o spoluzavinění pouze v rozsahu do jedné poloviny, jestliže rozhodující příčinou vzniku škody bylo nezodpovědné počínání řidiče vozidla, jenž dopravní nehodu zavinil.

III. Případnou nesprávnost informací poskytnutých výrobcem autosedačky nelze přičítat k tíži řidiči vozidla, jenž dopravní nehodu zavinil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4463/2017, ze dne 29. 11. 2017


12.02.2018 00:02

Právo poškozeného na přiměřenou délku trestního a přestupkového řízení

Právo na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má poškozený, který se se svým nárokem na náhradu újmy připojil k trestnímu řízení, i v situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci k projednání v přestupkovém řízení, přičemž z pohledu projednávání nároku na náhradu škody utrpěné poškozeným je třeba trestní i přestupkové řízení vnímat jako řízení jediné a nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobený jejich nepřiměřenou délkou jako jediný nárok.

Pro posouzení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního a navazujícího přestupkového řízení je zásadní uvedený závěr o jednotném a nepřerušeném trvání trestního a přestupkového řízení. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk počne běžet až skončením celého řízení, kde k nesprávnému úřednímu postupu došlo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, ze dne 29. 11. 2017


12.02.2018 00:01

Spor o určení vlastnického práva státu dle § 18 zák. č. 428/2012 Sb.

I. Ve sporu o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby.

II. Při hodnocení interních poměrů církví a náboženských společností pak nelze ztrácet ze zřetele, že soudní přezkum úkonů příslušných orgánů registrovaných církví a náboženských společností nesmí odporovat ústavně zaručené autonomii církví a náboženských společností ve smyslu článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti tudíž právní skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., osvědčuje sama církev či náboženská společnost s tím, že soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí jejího příslušného orgánu o takovémto opatření je se zřetelem k církevní autonomii vyloučen.

V případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu nepochybně podléhá. Pro závěr o tom, zda takovýto právní předchůdce oprávněné osoby naplňoval znaky definované ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb. je současně právně významný účel, za nímž byl zřízen nebo založen. Znakem oprávněné osoby dle § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. je totiž okolnost, že byla zřízena nebo založena za účelem podpory činnosti registrované církve nebo náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, ze dne 28. 11. 2017


08.02.2018 00:01

Přezkum zákonnosti původního rozhodnutí při obnově správního řízení

Dojde-li k obnově správního řízení z důvodu podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, správní orgán v obnoveném řízení nepřezkoumává zákonnost původního rozhodnutí ve věci ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., nýbrž opětovně rozhoduje o věci na základě skutečností, které v původním řízení nemohl zohlednit, přičemž takovou skutečností je zrušení či změna podkladového rozhodnutí, z něhož v původním řízení vycházel.

Obdobně komentářová literatura vztahující se k odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím zastává názor, že obnova řízení podle § 228 odst. 1 o. s. ř., jejímž důvodem je rovněž změna či zrušení rozhodnutí, kterým byl soud podle § 135 o. s. ř. vázán, nemůže vést k naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, neboť důvody obnovy vycházejí z okolností, které nejsou spojeny s vadami předchozího řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 337/2016, ze dne 29. 11. 2017


08.02.2018 00:00

K výkladu pojmu „dlužník“ ve smyslu § 42a obč. zák.

Pojem „dlužník“ užitý v ustanovení § 42a obč. zák. č. 40/1964 Sb. nelze vykládat ve stejném smyslu, v jakém je užit při úpravě závazkového práva, obsažené v části osmé obč. zák. Uvedený pojem nelze posuzovat jen podle významu použitého slova, ale zejména za použití pravidel logického a systematického výkladu. Hovoří-li zákon při úpravě závazkového práva o „dlužníku“, je z kontextu, v jakém tento pojem užívá, nepochybné, že má na mysli jen osobu, která je povinna splnit závazek (dluh). Z obsahu a smyslu ustanovení § 42a obč. zák. je však zřejmé, že v něm uvedený pojem „dlužník“ zahrnuje nejen toho, kdo je zavázán splnit závazek (dluh), ale také jeho manžela, a to za předpokladu, že věřitel má právo na uspokojení vymahatelné pohledávky ze společného jmění dlužníka a jeho manžela, popřípadě z majetku, který manžel dlužníka nabyl na základě smlouvy o zúžení společného jmění do svého výlučného vlastnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1943/2017, ze dne 14. 11. 2017


06.02.2018 00:02

K omezení svéprávnosti těžce duševně nemocného člověka

Podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu navrátit člověku, který pro svou duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání (jde např. o imobilního těžce duševně nemocného člověka), jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat pouze opatrovníka ve smyslu 465 odst. 1 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 836/2017, ze dne 28. 11. 2017


06.02.2018 00:01

Rozhodnutí o prohlášení vyděděného potomka zůstavitele za mrtvého

Rozhodnutí o prohlášení za mrtvého působí ex nunc a nemá zpětnou účinnost. Pouze v některých případech jsou jeho účinky výslovně příslušným zákonným předpisem stanoveny ex tunc, tj. se zpětnou účinností; mezi takové případy však nepatří posouzení účinnosti vydědění syna zůstavitele, který byl po pravomocném skončení dědického řízení po zůstaviteli prohlášen rozsudkem soudu za mrtvého s tím, že den úmrtí předcházel dni (dnům) sepsání listin o jeho vydědění. Vydědění zůstavitelem ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. tak musí být posouzeno jako platné a účinné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4813/2016, ze dne 22. 11. 2017


05.02.2018 00:02

Určení otcovství podle třetí domněnky otcovství

V oblasti určení příbuzenství, kde právní poměry mezi jednotlivými subjekty práva jsou založeny na základě objektivně daných a vědecky ověřitelných skutečností, nezbývá prostor pro zjišťování zájmu dítěte v té podobě, že by snad dítě bylo schopno se vyjádřit k tomu, kdo je jeho biologický otec, neboť tato skutečnost se odvíjí od hypotézy ustanovení § 783 odst. 2 o. z. V řízení o určení otcovství podle ustanovení § 783 odst. 2 o. z. soud nezjišťuje názor dítěte podle ustanovení § 100 odst. 3 o. s. ř.; nejlepší zájem dítěte je v tomto řízení uskutečňován již tím, že právní norma za otce označuje muže, který s matkou v rozhodné době souložil, nevylučují-li to závažné okolnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1852/2017, ze dne 30. 10. 2017


05.02.2018 00:01

Pokračování v konání prací po uplynutí sjednané doby

Změna (transformace) pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce předpokládá, že svoji vůli pokračovat v pracovním poměru i po uplynutí sjednané doby projeví na straně jedné zaměstnanec tím, že bude (po uplynutí sjednané doby) dále pokračovat v konání prací podle pracovní smlouvy, a na straně druhé zaměstnavatel tím, že mu v tom nezabrání (nezakáže mu v práci pokračovat). K tomu zjevně nemůže dojít za situace, kdy dosavadní pracovní závazek je z důvodu dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance suspendován, a zaměstnanec proto po uplynutí sjednané doby práci nekoná a naopak zaměstnavatel mu žádnou práci nepřiděluje.

Pokračováním v konání prací ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce je proto třeba rozumět toliko skutečný (faktický) výkon práce podle pracovní smlouvy; je-li po uplynutí sjednané doby, na niž byl pracovní poměr sjednán, pracovní závazek suspendován pro dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, nejedná se o pokračování v konání prací.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, ze dne 20. 11. 2017


05.02.2018 00:00

Prohlášení o pravosti podpisu zůstavitele na závěti

Závěť a prohlášení o pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou dvě rozdílné listiny v právním smyslu slova, i když jsou obsaženy na jediném materiálním nosiči (listu papíru). První z nich obsahuje projev zůstavitelovy poslední vůle, druhá pak prokazuje, že zůstavitel závěť podepsal. Jedná-li se o případ, kdy advokát osvědčil, že zůstavitel před ním závěť podepsal, případně advokát závěť sám sepsal, obsahuje listina s prohlášením o pravosti podpisu také podpis advokáta. Podpis advokáta na listině s prohlášením pravosti podpisu však ani v tomto případě nemůže nahradit chybějící podpis advokáta vystupujícího v pozici svědka ve smyslu § 476b obč. zák. v textu samotné závěti, a to již proto, že se jedná o podpis obsažený v listině vždy odlišné od závěti a mající rozdílný účel.

K právnímu posouzení porušení povinnosti žalovaného advokáta v projednávané věci je tak třeba uvést, že sepsání závěti, jež pro nesplnění zákonných podmínek (je podepsána pouze jedním svědkem) je absolutně neplatná, je přímým porušením povinností advokáta, které mu ukládá § 16 zákona o advokacii. Lze proto uzavřít, že porušení povinnosti žalovaného mohlo způsobit žalobkyni (jež nebyla jeho klientem) majetkovou újmu tím, že se jí nedostalo závětí odkázaného majetku, a odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni podle § 420 obč. zák. tak může být dána, budou-li shledány za naplněné i ostatní předpoklady odpovědnosti za škodu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3504/2017, ze dne 8. 11. 2017


30.01.2018 00:02

Omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného

I. Závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 o selhání státu, který neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, se uplatní ve všech řízeních, jejichž předmětem je nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného, v nichž bude soud posuzovat soulad námitky promlčení vznesené státem s dobrými mravy. V těchto případech tak bude zásadně nutné považovat uplatnění námitky promlčení státem za příčící se obecnému principu spravedlnosti a slušnosti, tedy odporující dobrým mravům.

Uvedené závěry by se výjimečně neprosadily jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ.

II. Výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy. Nelze přehlédnout, že nejde o nárok proti nájemci, který mohl s ohledem na tehdy platnou právní úpravu očekávat, že bude platit regulované a posléze postupně deregulované nájemné, ale proti státu, který prostřednictvím Parlamentu svou dlouhodobou protiústavní nečinností spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn zvýšit nájemné a změnit další podmínky nájemní smlouvy, způsobil, že regulace nájemného v době od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 neměla právní základ.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, ze dne 13. 12. 2017


30.01.2018 00:01

Počátek běhu záruční doby týkající se společných prostor v domě

U prodeje jednotky podle zákona o vlastnictví bytů začíná běžet zákonná záruční doba od zápisu převodu jednotky do katastru nemovitostí. To platí i pro stanovení počátku běhu zákonné záruční doby při postupném prodeji více jednotek v jednom domě se spoluvlastnickým podílem na společných částech tohoto domu.

Vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí, tedy převodem vlastnictví k jednotce a podílu na společných částech domu, začne vždy kupujícímu běžet zákonná záruční doba k uplatnění práva z odpovědnosti za vady, a to bez ohledu na to, zda k převodu všech jednotek dojde v jeden okamžik, nebo bude k převodům docházet postupně. Pro určení počátku běhu záruční doby podle § 621 obč. zák. nemůže být významné, že část prodávané věci (společné části domu) nenabývá kupující do výlučného vlastnictví, ale jen do spoluvlastnictví. Ani u společných částí domu, které nabyl kupující kupní smlouvou do spoluvlastnictví (spolu s „celou“ jednotkou), nemohou účastníci smlouvy změnit běh zákonné záruční doby tak, že by částečně či zcela běžela už před uzavřením kupní smlouvy a jejím vložením do katastru nemovitostí, a tak ji zkrátit, či úplně vyloučit. Má-li být zachován smysl úpravy odpovědnosti za vady prodané věci – tj. ochránit kupujícího a umožnit mu domáhat se u prodávajícího nároků z odpovědnosti za vady věci, kterou od něho koupil – musí se tato ochrana v plném rozsahu týkat všech věcí, které jsou předmětem kupní smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3075/2016, ze dne 9. 11. 2017


30.01.2018 00:00

Nabídková povinnost zaměstnavatele dle § 73a odst. 2 ZP

I. Zaměstnanec, kterého lze z pracovního místa vedoucího zaměstnance odvolat nebo který se může tohoto místa vzdát (§ 73 zák. práce), může ve stejném pracovním poměru vedle tohoto vedoucího pracovního místa vykonávat práci na jiném pracovním místě (další pracovní funkci). Je-li tento zaměstnanec z pracovního místa vedoucího zaměstnance, které zastával vedle dalšího pracovního místa, zaměstnavatelem odvolán nebo se tohoto místa vzdá, není zaměstnavatel povinen navrhnout zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, neboť po odvolání zaměstnance z pracovního místa vedoucího zaměstnance (poté, co se zaměstnanec tohoto místa vzdal) je tu další druh práce, který je zaměstnanec povinen pro zaměstnavatele vykonávat; to neplatí, jestliže je vedoucí zaměstnanec v průběhu pracovního poměru zaměstnavatelem pověřen zastupováním jiného vedoucího zaměstnance nebo pověřen jen splněním určitého pracovního úkolu nebo (jako zaměstnanec) ustanoven do poradního orgánu zaměstnavatele anebo v jiných obdobných případech.

Posouzení, zda v konkrétním případě byl vedoucí zaměstnanec (se svým souhlasem) zaměstnavatelem zařazen k výkonu práce na dalším pracovním místě (jmenován na další vedoucí pracovní místo), nebo zda se jedná jen o pověření k pracím a činnostem, které takovým zařazením (jmenováním) není, závisí na zjištění o tom, zda a jaké místo má posuzovaná funkce (pozice) v organizační a funkční struktuře zaměstnavatele a jaká je (z hlediska vykonávaných prací nebo jiných činností) její obsahová náplň.

II. Za situace, kdy zaměstnavatel přistoupil ke splnění nabídkové povinnosti podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, je takový návrh nového pracovního zařazení zneužitím výkonu práva. Takové jednání zaměstnavatele (které je zjevným zneužitím práva) nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.), a nelze mu proto přiznat právní následky, které jsou jinak se splněním nabídkové povinnosti zaměstnavatele spojeny. Na toto jednání by bylo možné usuzovat například tehdy, kdyby zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce nabídnout, a veden přímým úmyslem by tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5179/2016, ze dne 14. 11. 2017


29.01.2018 00:02

Přechod povinností z pracovněprávních vztahů bez převzetí hmotných složek

K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 338 odst. 2 a 3 zák. práce může dojít při převzetí zakázky zaměstnavatele jiným dodavatelem na základě výpovědi smlouvy o poskytování služeb uzavřené se zaměstnavatelem ze strany objednatele a uzavření smlouvy o poskytování stejných či obdobných služeb s novým dodavatelem i bez převzetí hmotných a nehmotných složek sloužících k zajištění plnění sjednané činnosti, spočívá-li výkon této činnosti v podstatné míře na pracovní síle a převezme-li nový dodavatel podstatnou část zaměstnanců (z hlediska jejich počtu a odbornosti), které zaměstnavatel při této činnosti používal.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2746/2017, ze dne 14. 11. 2017


29.01.2018 00:01

Odstoupení od kupní smlouvy z důvodu nečitelnosti VIN kódu vozidla

Pokud pro absenci možnosti vozidlo identifikovat podle VIN kódu neprojde vozidlo s úspěchem evidenční kontrolou podle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, je silniční vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Takovou vadu vozidla je namístě považovat za vadné plnění, naplňující podstatné porušení kupní smlouvy a opravňující kupujícího odstoupit od kupní smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3724/2017, ze dne 16. 11. 2017


29.01.2018 00:00

Úrok dle smlouvy o poskytnutí podpory Státním fondem životního prostředí

Je-li ujednáno ve smlouvě o poskytnutí podpory formou úročené půjčky, uzavřené mezi Státním fondem životního prostředí České republiky a žadatelem o podporu, že úrok se počítá ode dne připsání finančních prostředků na účet žadatele do dne odepsání vrácených finančních prostředků z jeho účtu, nemá splnění předpokladů, za nichž se na poskytnuté prostředky nahlíží jako na prostředky zadržené ve smyslu § 30 zákona o rozpočtových pravidlech, za následek zánik práva Fondu na sjednaný úrok za dobu od splnění uvedených předpokladů do dne odepsání vrácených finančních prostředků z účtu žadatele (tedy za období, kdy se tyto peněžní prostředky považují za zadržené).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 5223/2015, ze dne 15. 11. 2017


< strana 1 / 229 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články