// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

24.04.2018 00:02

Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou

Je dána existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou spočívající v nákladech řízení vedeného za účelem vymožení bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě nezákonného rozhodnutí, jestliže nebylo možné docílit dobrovolného vrácení bezdůvodného obohacení. Okolnost nemajetnosti obohacené je jednou z hmotněprávních podmínek vedoucích ke vzniku nároku poškozené vůči státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, nikoli příčinou, na jejímž základě škoda vznikla.

Uvedené by neplatilo, pokud by z okolností bylo předem zřejmé, že obohacená je nemajetná a že vedení dalších řízení vůči ní by bylo neúčelné, neboť by se poškozená ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohla. V takovém případě by šlo o pouhý formalismus vedoucí ke vzniku zbytečných nákladů řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, ze dne 21. 2. 2018


18.04.2018 00:02

K posouzení neplatnosti závěti učiněné v duševní poruše

K posouzení neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5196/2016, ze dne 22. 1. 2018


18.04.2018 00:01

K omluvitelnosti právního omylu oprávněného držitele

Jestliže se v právním posouzení určité otázky v konkrétní věci, ve které je držitel účastníkem, mýlí soudy ve správném výkladu určité normy (přesně řečeno: jestliže poté dovolací soud zaujme jiný názor, který je ve věci závazný), není právní omyl účastníka, který věc posuzoval stejně jako soudy v nalézacím řízení, neomluvitelný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5823/2017, ze dne 31. 1. 2018


16.04.2018 00:02

Porušení poučovací povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie

I. Pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii lze podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

II. Neodpovídá-li sepsaný text smlouvy o půjčce skutečnému průběhu realizace půjčky, nelze právní služby advokáta (výkon advokacie) omezit jen na samotný sepis smlouvy a nevzít přitom v potaz případný nedostatek poučení o právních důsledcích okolnosti, že v rozporu s textem smlouvy nebyly peníze řádně předány a že na rozdíl od toho, co smlouva předpokládá, závazkový vztah dosud nevznikl a jeho vznik bude závislý na dalším postupu stran.

Sepsal-li tedy žalovaný advokát smlouvu o půjčce s vědomě nepravdivým údajem o již proběhnuvším předání peněz (bez ohledu, na čí popud se tak stalo), byl povinen klienta poučit, že smlouva o půjčce peněz dosud nevznikla a že vyžaduje předání peněz druhé straně smlouvy, aby věřiteli vznikl nárok na plnění od dlužníka, i když byl advokát pověřen pouze sepisem smlouvy o půjčce, kterou vyhotovil podle vůle klienta, a nebyl již pověřen, aby zajistil předání peněz dlužníku. Byl povinen vysvětlit klientovi rizika pro případ, že k předání peněz nedojde.

Účast advokáta při následném předání peněz mezi osobami, jejichž oprávnění jednat za účastníky smlouvy (zejména na straně přejímající) neověřil, je pak již spíše jakousi kumulovanou povinností, odvozující se od předchozích nedostatků v poskytované právní službě, byť by advokát nebyl klientem přímo pověřen k činnosti související s předáním peněz. Byl-li advokát následně přítomen předání peněz mezi osobami, které nebyly účastníky smlouvy, nýbrž deklarovaly své pověření k tomuto úkonu, bylo jeho povinností ověřit, zda je osoba přebírající peníze skutečně zmocněna k jednání zajišťujícímu vznik reálného kontraktu. V případě nedostatku zmocnění na straně přijímající osoby byl povinen na to upozornit klienta a dát mu možnost zvážit, zda hodlá podstoupit takové riziko, které se oproti stavu v době sepisu smlouvy stalo ještě reálnějším. Tedy i nečinnost žalovaného advokáta v tomto směru při peněžní transakci je nutno považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se klientovi zavázal v souvislosti s právní službou ohledně smlouvy o půjčce, a je třeba posoudit jeho řádné provedení ve smyslu § 24 a § 16 zákona o advokacii. Je nepochybné, že bezprostřední příčinou, proč reálný kontrakt nevznikl, bylo deliktní počínání ručitelky, která si peníze ponechala. Tato okolnost však sama o sobě nevylučuje odpovědnost žalovaného advokáta, který popsanými pochybeními neeliminoval právě takové nebezpečí, ač byl povinen ve prospěch svého klienta provést právní kroky vedoucí k dosažení zamýšleného právního účinku vzniku půjčky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 347/2016, ze dne 20. 12. 2017


16.04.2018 00:01

Objektivní odpovědnost ubytovatele dle obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

I. Ustanovení § 433 odst. 1 věty první obč. zák. zakládalo objektivní odpovědnost (bez ohledu na protiprávnost a zavinění) poskytovatelů ubytovacích služeb a do oblasti náhrady škody promítalo specifický rys tohoto druhu závazkového vztahu spočívající v tom, že ubytovanému je v prostorách ubytovatele poskytováno přechodné ubytování, při němž nepochybně bude potřebovat umístit a zároveň i zabezpečit své osobní věci (případně i po dobu své nepřítomnosti), jsou-li tzv. vneseny. K umístění věcí ubytovaného slouží jednak prostory pro ubytování samotné, jednak prostory, které jsou k tomuto speciálnímu účelu vyhrazeny.

Zákon tím, že pro označení místa vyhrazeného k uložení věcí užíval pojmu „prostory“, dával najevo, že musí jít o místo určitým způsobem vydělené a od ostatního okolí ohraničené. Pro naplnění znaků prostor pro uložení věci podle § 433 odst. 1 obč. zák. je proto nezbytné, aby šlo o místo fyzicky oddělené od ostatního okolí a nadané jistou prostorovou integritou. Ostatně i pojem věci „vnesené“ naznačuje, že umístění věci je charakterizováno přesunem zvenčí dovnitř, tedy do určitým způsobem uzavřeného prostředí. Při absenci zákonné definice nelze prostory pro uložení věcí omezit pouze na místnosti nacházející se uvnitř ubytovacího objektu; není tak vyloučeno, aby se prostory pro uložení věcí nacházely i vně ubytovacího objektu.

Technické či organizační nedostatky ve vybavenosti určeného místa a v kvalitě jeho zabezpečení před možností vzniku škody na vnesených věcech nezbavují provozovatele ubytovacího zařízení přísné objektivní odpovědnosti za škodu.

II. Při posouzení, zda se jedná o tzv. jinou cennost, u které se uplatní limitace náhrady škody podle § 434 odst. 1 obč. zák., nelze automaticky vycházet pouze z částky 5.000,- Kč, jak byla nastavena už při přijetí nařízení vlády č. 258/1995 Sb. (na rozdíl od vhodněji pojaté limitace podle § 2948 odst. 1 o. z.), ale je nutno vždy přihlížet i ke konkrétním okolnostem daného případu a zjišťovat, zda cena dotčených předmětů výrazně přesahuje hodnotu běžných věcí obvykle vnášených nebo odkládaných. Zákonná limitace se neuplatní, jde-li o věci, které nelze chápat jako cennosti, ale spíše jako věci za dané situace, v kontextu určité provozovny a jeho obvyklé klientely běžné.

V odborné literatuře jsou za jiné cennosti označovány vkladní knížky, šeky, směnky, drahocenné kožichy, cenné starožitnosti, peníze sběratelské hodnoty, přístroje výjimečné hodnoty apod. Jde tedy většinou o předměty, jejichž povaha i cena se vymyká poměrům běžné ubytované osoby a které představují výjimečné nakládání s předměty ne zcela obvykle vnášenými do vyhrazených prostor. V dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo spíše jako krajní řešení a výjimečně za jinou cennost považováno osobní motorové vozidlo vyšší ceny, které bylo ve specifických poměrech zaparkováno na parkovišti ne zcela běžně přístupného (bez vozidla) hotelu a jehož klíčky byly odloženy ve skříňce hotelové sauny.

Posuzovaný případ není s těmito příměry srovnatelný. Jízdní kola byla vnesena do prostor ubytovacího zařízení v horském městě, kde je v letní sezóně zcela běžné, že ubytovaní hosté používají kola nejrůznějšího charakteru a vybavení. Odcizená kola se přes svou výjimečnou sestavu a výbavu a téměř až profesionálně sportovní úroveň neblíží svou povahou typickým cennostem popsaným v literatuře a nedosahují ani vysokých hodnot lepších motorových vozidel. Zjištěná cena žalobcových kol sice nebyla zanedbatelná a přesahovala hodnotu obvyklých sportovních (turistických) jízdních kol, avšak výsledná částka za oba stroje není nepřiměřeně vysoká vzhledem k charakteru kol a tomu, v jakém prostředí byla užívána a posléze při ubytování vnesena do prostor k tomu vyhrazených provozovatelkou penzionu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1483/2016, ze dne 20. 12. 2017


12.04.2018 00:02

Škoda způsobená prodloužením doby trvání předběžného opatření

Podle právní věty rozsudku Rc 32/2009 „za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl.“

Ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř., jakož i závěry vyplývající z citovaného rozsudku Rc 32/2009, platily i v případě předběžného opatření vydaného podle § 76b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, samozřejmě s vědomím, že v tomto případě nebyla ukládána povinnost k podání návrhu na zahájení řízení, takže k naplnění dispozice ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř. mohlo dojít právě až ve spojení s podáním návrhu na prodloužení doby trvání předběžného opatření podle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které již zahájením řízení ve věci samé bylo podmíněno. Uvedenému závěru svědčí i ustanovení § 77a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které výslovně vylučovalo odpovědnost navrhovatele toliko v případě předběžného opatření vydaného podle § 76a o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Citovaný rozsudek sice nedává přímo odpověď na otázku odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě rozhodnutím o prodloužení doby trvání předběžného opatření dle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nicméně dovolací soud neshledává důvody, proč by odpovědnost za škodu způsobenou předběžným opatřením měla být u státu a navrhovatele předběžného opatření jiná poté, co soud rozhodl k návrhu navrhovatele o prodloužení doby trvání předběžného opatření.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 804/2016, ze dne 24. 1. 2018


12.04.2018 00:01

Průtahy ve správním řízení zahájeném za účinnosti zák. č. 71/1967 Sb.

Pro řízení, která nebyla ke dni nabytí účinnosti správního řádu pravomocně skončena, zvolil zákonodárce pravidlo, v jehož smyslu se řízení dokončí podle procesních pravidel, která platila při vstupu do řízení. Není přitom rozhodující, zda se k datu nabytí účinnosti řízení nachází ve stadiu řízení před správním orgánem prvního stupně, či před správním orgánem odvolacím, nebo dokonce znovu před správním orgánem prvního stupně poté, co odvolací správní orgán předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Toto pravidlo je nutno vyložit i tak, že podle předchozích procesních pravidel se řízení mělo dokončit i tehdy, jestliže se ke dni nabytí účinnosti správního řádu nacházelo v dalším řízení poté, co bylo již jako pravomocné zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí. Obdobně se podle předchozí právní úpravy mělo postupovat i tam, kde bylo řízení před nabytím účinnosti správního řádu pravomocně skončeno, nicméně ještě do nabytí účinnosti správního řádu došlo k zahájení přezkumného řízení, či obnově řízení, a to až do právní moci rozhodnutí v těchto řízeních.

Podle věty první ustanovení § 179 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, platí, že řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností správního řádu (která nastala 1. 1. 2006), se dokončí podle dosavadních předpisů (tj. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení). Z věty druhé dále vyplývá, že i řízení, které bylo před 1. 1. 2006 pravomocně skončeno, ale zároveň ještě před 1. 1. 2006 bylo pravomocné rozhodnutí zrušeno soudem či na základě mimořádných opravných prostředků, se dokončí podle zákona č. 71/1967 Sb. V případech, kdy bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydané před 1. 1. 2006 zrušeno a vráceno odvolacím správním orgánem k novému projednání až po 1. 1. 2006, bude řízení dokončeno podle správního řádu z roku 1967, protože se na tuto situaci vztahuje věta první výše uvedeného ustanovení – řízení nebylo pravomocně skončeno.

Naproti tomu tam, kde bylo před 1. 1. 2006 řízení pravomocně skončeno, a k zahájení přezkumného řízení či obnovy řízení došlo až po 1. 1. 2006, se v takových řízeních již muselo postupovat podle stávajícího (tedy nového) správního řádu. Stejně tak platí, že pokud by příslušným správním orgánem bylo zrušeno pravomocné rozhodnutí z doby před účinností správního řádu v době, kdy již stávající správní řád nabyl účinnosti, potom by se v případném dalším řízení (pokud by přicházelo v úvahu) postupovalo již podle nynějšího (nového) správního řádu.

Vzhledem k tomu, že posuzované správní řízení bylo zahájeno dne 10. 12. 2002, tj. za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., a před 1. 1. 2006 nebylo pravomocně skončeno, když rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno předsedou Rady Českého telekomunikačního úřadu dne 28. 11. 2008 na základě řádného opravného prostředku (rozkladu), není možné dospět k závěru, že by se na posouzení dodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí měla aplikovat úprava zákona č. 500/2004 Sb., neboť jak uvedeno výše, z jeho přechodných ustanovení (§ 179) takový postup dovodit nelze.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 707/2016, ze dne 24. 1. 2018


12.04.2018 00:00

Omluvitelný omyl podle § 49a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Jednající osoba se mohla účinně dovolat podle § 49a obč. zák. podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen šlo-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul.

Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté co /by/ vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. Nelze totiž akceptovat, že by bylo možné účinně se dovolat neplatnosti podle § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o následcích zamýšleného právního úkonu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 942/2017, ze dne 23. 1. 2018


10.04.2018 00:02

Výluka z bezdůvodného obohacení dle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z.

I. V případě výluky z bezdůvodného obohacení upravené v § 2997 odst. 1 větě druhé o. z. musí jít o poskytnutí plnění jedním subjektem (plnitelem) a o přijetí tohoto plnění subjektem druhým, jemuž je plněno, tedy musí dojít k přesunu majetkových hodnot mezi těmito subjekty ve prospěch obohaceného (srov. „obohatil jiného“), přičemž předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Vědomé plnění nedluhu (vnucené obohacení) je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení; výjimkou je, pokud bylo plněno z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Není-li v řízení prokázáno, že si plnitel byl v okamžiku, kdy poskytl plnění, vědom toho, že nemá povinnost plnit, nelze výluku aplikovat.

II. I po přijetí zákona č. 89/2012 Sb. je možno vycházet ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech bezdůvodného obohacení, která dovodila, že účastník, jenž v rámci své procesní obrany tvrdí, že mu pro přijetí sporných majetkových hodnot svědčil právní důvod, musí daný titul náležitě specifikovat. Nepostačí pouhé tvrzení, že předmětný přesun majetku činil důvodným blíže neupřesněný právní vztah. Je nutné vymezit a prokázat, o jaký poměr se jednalo, identifikovat právní skutečnost, jíž byl založen, apod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, ze dne 11. 1. 2018


10.04.2018 00:01

Ujednání o výši budoucí kupní ceny odkazem na budoucí oceňovací předpis

Není vyloučeno, aby výše kupní ceny, jako jedné z obligatorních náležitostí (budoucí) kupní smlouvy, byla ve smlouvě o smlouvě budoucí stanovena jiným způsobem než uvedením konkrétní peněžní částky, ovšem musí se tak stát způsobem, kterým bude možno budoucí kupní cenu zcela nepochybně určit v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, tzn. že nestačí, lze-li kupní cenu zjistit až k okamžiku předkládání návrhu na uzavření realizační smlouvy, nýbrž musí být zjistitelná již v okamžiku uzavírání předběžné smlouvy. Tomuto požadavku by např. vyhovoval odkaz na konkrétní matematický postup (vzorec), podle něhož by dosazením konkrétních veličin (hodnot proměnných) do jeho zadání bylo možno v okamžiku uzavření předběžné smlouvy bez jakýchkoli pochyb stanovit přesnou finanční částku.

Naproti tomu, pokud výši kupní ceny v budoucí smlouvě není možno ke shora uvedenému okamžiku zjistit proto, že pro její určení má být rozhodující oceňovací předpis platný až v okamžiku uzavírání realizační (kupní) smlouvy, nemůže jít o určitý a tedy platný právní úkon, neboť ani samotným účastníkům smlouvy o smlouvě budoucí v době jejího uzavření nebylo známo, za jakou částku budou vlastně předmětné podíly na nemovitostech prodány; vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle nic měnit na podstatných náležitostech budoucí realizační smlouvy, je vyloučeno, aby neurčité údaje byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě.

Určení výše budoucí kupní ceny podle oceňovacího předpisu, který bude účinný v době uzavírání kupní smlouvy, ve svých důsledcích představuje ujednání o určení kupní ceny podle „v budoucnu vypracovaného znaleckého posudku“, neboť zjištění její výše smluvní strany ponechávají na dosud neznámých (budoucích) kritériích. O neurčitosti takového způsobu sjednání budoucí kupní ceny v dané věci svědčí i to, že stanovení budoucí kupní ceny svěřili účastníci znalci (znalcům), aniž by přitom určili další ukazatele rozhodné pro určení její výše.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3951/2015, ze dne 25. 1. 2018


10.04.2018 00:00

Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Odvolací soud se v projednávané věci při posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy výše uvedenými judikatorními kritérii neřídil. Závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy přijal toliko s odkazem na skutečnost, že žalobce nebyl vyrozuměn o konání hlavního líčení a nesprávným procesním postupem trestního soudu mu bylo znemožněno navrhnout u hlavního líčení (před zahájením dokazování), aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil žalovanému povinnost nahradit škodu způsobenou spácháním druhého skutku. Nijak se přitom nevypořádal s (možnými) důvody, které žalobci bránily uplatnit nárok na náhradu škody způsobené spácháním druhého skutku v řízení ve věcech občanskoprávních.

Opřel-li tedy odvolací soud závěr o tom, že žalobce marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, výhradně o skutečnost, že žalobce nebyl vyrozuměn o konání hlavního líčení, aniž se zabýval tím, jaké důvody žalobci bránily uplatnit nárok na náhradu škody, kterou žalovaný způsobil spácháním druhého skutku, v řízení ve věcech občanskoprávních, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, ze dne 23. 1. 2018


03.04.2018 00:01

Lhůta k vytknutí vad vodícího psa podle obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Vodícího psa je nezbytné posuzovat současně jako zvíře a (živou) věc - specifickou kompenzační pomůcku; přitom je třeba pečlivě lišit, které případné vady má pes jako zvířecí druh (vady zvířete) a které vady se týkají nedostatků té jeho složky, která je kompenzační pomůckou (a činí jej vodícím psem). Pokud vodící pes vykazuje vady, které by bylo možno přisoudit jakémukoliv psovi (např. skrytá nemoc nebo zranění, výskyt dysplazie kyčelního kloubu, apod.), pak je na místě požadovat, aby byly vytknuty v prekluzivní lhůtě šesti týdnů po převzetí. Avšak vady spočívající v neschopnosti vodícího psa disponovat vlastnostmi (schopnostmi) stanovenými vyhláškou č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, resp. tyto vůbec získat, lze vytknout do šesti měsíců od předání, neboť jde o vady věci - specifické kompenzační pomůcky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2017, ze dne 25. 1. 2018


03.04.2018 00:00

Posuzování odporovatelnosti právního úkonu učiněného před 1. 1. 2014

Právo žalobce dovolávat se právní (relativní) neúčinnosti právních úkonů jeho dlužníka, které byly učiněny před 1. 1. 2014, se řídí dosavadními právními předpisy (zákonem č. 40/1964 Sb.), podle nichž se posuzuje také lhůta k uplatnění tohoto práva.

Není přitom významné, že žalobce v žalobě „určil“, že se předmětné řízení povede o relativní neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 589 a násl. o. z., a nikoli ve smyslu ustanovení § 42a a násl. obč. zák., neboť právní předpisy nedávají věřiteli, který se domáhá žalobou určení neúčinnosti právního úkonu, možnost volby rozhodné právní úpravy.

Nelze souhlasit s názorem žalobce, že na předmětnou situaci dopadá ustanovení § 3037 odst. 2 o. z., které upravuje běh prekluzivní lhůty k ochraně práva na jméno, čest, pověst nebo obdobný soukromý poměr (například právo na zdraví, právo na ochranu projevů osobní povahy, právo na soukromí apod.). Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu, a nejedná se proto o právní prostředek ochrany práva na jméno, čest, pověst nebo obdobného soukromého poměru.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5011/2017, ze dne 18. 1. 2018


28.03.2018 00:02

Náhrada nákladů na udržení provozu po dobu pracovní neschopnosti

Náhrada nákladů vynaložených na udržení provozu (zde laboratoře) po dobu pracovní neschopnosti poškozené není nákladem spojeným s léčením, ušlým ziskem podnikatele ani škodou způsobenou na věci.

V posuzované věci byla odborná činnost poškozené v mikrobiologické laboratoři zdrojem jejích příjmů; po dobu, kdy v důsledku úrazu svou podnikatelskou činnost neprovozovala a neměla příjem z vlastní činnosti, jí náleží náhrada za ztrátu zisku (tj. za ztrátu jejího výdělku z činnosti v mikrobiologické laboratoři), která jí byla za dobu její pracovní neschopnosti již pravomocně přiznána. Za této situace je irrelevantní, zda v době, kdy poškozená nevykonávala žádnou výdělečnou činnost, práci namísto ní vykonal jiný podnikatel v rámci své vlastní podnikatelské činnosti. Proto pokud poškozená vyplatila určité částky třetím osobám v souvislosti s jejich výdělečnou činností v době, kdy ona svou pracovní činnost ve své laboratoři nevykonávala, nejedná se o újmu, za niž by v rámci náhrady škody na zdraví odpovídal škůdce, a to bez ohledu, zda se jedná o daňově uznatelné výdaje či nikoliv. Odpovědnost škůdce za škodu na zdraví poškozeného zahrnuje náhradu za ztrátu výdělku (zisku) za činnost, kterou poškozený v době své pracovní neschopnosti nemohl vykonat, avšak vedle toho není povinností škůdce udržet chod provozovny v době, kdy v ní podnikatelská činnost poškozeného neprobíhá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5974/2016, ze dne 19. 12. 2017


28.03.2018 00:01

Náležitá pečlivost k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele

I. Nebude-li v řízení o odpůrčí žalobě prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat.

Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla).

V posuzované věci za činnost (aktivitu) dlužníkovi blízké osoby dostačující s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu odporovaných darovacích smluv k poznání úmyslu dlužnice zkrátit věřitele nelze považovat pouhý dotaz blízké osoby na dlužnici před uzavřením smluv, zda má dluhy, na který dlužnice reagovala ujištěním, že „věřiteli nic nedluží“. Vzhledem k tomu, že dlužnice měla podle zjištění soudů dluhy i vůči jiným osobám, o kterých osoba blízká věděla a z nichž některé za ni i splácela, a že osoba blízká dlužnici poskytla ze svého stavebního spoření částku, kterou dlužnice zaplatila věřiteli, osoba blízká mohla a měla využít dalších možností k tomu, aby se přesvědčila, zda ujištění dlužnice o tom, že věřiteli nic nedluží, koresponduje se skutečností (přinejmenším se na to, zda má dlužnice vůči věřiteli nějaké závazky, mohla dotázat přímo věřitele).

II. Pro posouzení toho, zda dlužníkovi blízká osoba při uzavření odporovaných smluv nemohla poznat úmysl dlužnice zkrátit její věřitele i při vynaložení náležité pečlivosti, není významné, zda dlužnice uzavřením darovacích smluv sledovala „určité majetkové vyrovnání v rodině“ představující „určité zabezpečení“ osoby blízké do budoucna. Z hlediska podmínek pro odporovatelnost právního úkonu stanovených zákonem je podstatné, že smlouvy (objektivně) zkracovaly věřitele dlužnice (a že s tím byla dlužnice alespoň srozuměna); případný motiv nebo pohnutka dlužnice pro uzavření těchto smluv ani to, že jejich sjednáním plnila nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) morální nebo právní závazek, přitom nejsou rozhodné.

I v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy svůj závazek, může tím sledovat úmysl zkrátit své věřitele; zákon proto po osobě dlužníkovi blízké i v takové situaci požaduje, aby vynaložila náležitou pečlivost a tímto způsobem se přesvědčila, že smlouva (právní úkon) nezkracuje věřitele dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3312/2017, ze dne 14. 12. 2017


26.03.2018 00:02

Osoby oprávněné k uplatnění práv dle § 10 antidiskriminačního zákona

Ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona je třeba vykládat extenzivně tak, že z něho vyplývajících nároků se nemusí domáhat striktně pouze osoba, jež byla objektem vlastního (primárního) diskriminačního jednání, ale podle okolností případu se tak mohou práv podle citovaného ustanovení domáhat také osoby blízké přímé oběti diskriminace, opodstatněně považující újmu diskriminovaného člověka též za újmu vlastní, resp. za diskriminační jednání postihující i je samotné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2260/2017, ze dne 13. 12. 2017


26.03.2018 00:00

Prokazování vzniku tzv. faktického pracovního poměru

V tzv. faktickém pracovním poměru má fyzická osoba (její pozůstalí) stejné právo na náhradu škody jako zaměstnanec (jeho pozůstalí) v platném pracovním poměru.

Naplnění předpokladu vzniku tzv. faktického pracovního poměru spočívajícího ve výkonu práce „s vědomím zaměstnavatele“ nelze spojovat jen se samotnou vědomostí zaměstnavatele, která představuje objektivní stav, jenž odráží, že se zaměstnavateli dostalo informace o určité skutečnosti (o tom, že fyzická osoba, se kterou neuzavřel platnou pracovní smlouvu, popřípadě dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr, pro něj vykonává práci); vyžaduje též, aby zaměstnavatel byl s touto informací (vědomostí) srozuměn, tedy aby s ní souhlasil.

Projevem tohoto souhlasu zpravidla bude, že zaměstnavatel umožní fyzické osobě vstup na pracoviště, kde mu přidělí práci, k jejímuž výkonu mu poskytne pracovní prostředky a uděluje pokyny. Není přitom nezbytné, aby práce byla konána přímo s vědomím zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, nebo s vědomím statutárního orgánu zaměstnavatele, který je právnickou osobou. Stačí, je-li práce konána i jen s vědomím vedoucího zaměstnance, který je na daném pracovišti oprávněn stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny, nebo s vědomím jiné fyzické osoby, která není ve vztahu k zaměstnavateli v pracovním poměru, ale jedná jménem zaměstnavatele jako jeho zástupce na základě dohody o plné moci.

Závěr o tom, zda fyzická osoba konala pro zaměstnavatele práci s jeho vědomím, se bude v každém jednotlivém případě odvíjet od skutkových zjištění o konkrétních okolnostech, za nichž k výkonu práce došlo (jakým způsobem byl této fyzické osobě umožněn vstup na pracoviště, zda a kdo jí přidělil práci, udělil pracovní pokyny a poskytl pracovní prostředky nezbytné k výkonu práce, zda a jakým způsobem se zapojila do spolupráce s ostatními zaměstnanci nebo jinými fyzickými osobami pracujícími na pracovišti, apod.); povinnost tvrdit a prokazovat skutečnosti, ze kterých vyplývá, že práce byla vykonávaná s vědomím zaměstnavatele, má vždy žalobce, který nárok z tzv. faktického pracovního poměru uplatnil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 6014/2016, ze dne 19. 12. 2017


20.03.2018 00:01

Vzdání se práva nebo prominutí dluhu věřitelem dle § 574 odst. 1 obč. zák.

Vzdání se práva nebo prominutí dluhu věřitelem podle § 574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) není ofertou ve smyslu ustanovení § 43a obč. zák. (návrhem na uzavření smlouvy), kterou adresuje věřitel dlužníku, ale prvotně jednostranným projevem vůle věřitele, který směřuje k zániku závazku za předpokladu, že dlužník se vzdáním se závazku ze strany věřitele vysloví souhlas.

K jeho účinnosti (tedy k zániku práva nebo závazku, jehož se věřitel vzdává nebo je promíjí) je třeba, aby s ním dlužník vyslovil souhlas; dokud se tak nestalo, může věřitel vzdání se práva nebo prominutí dluhu jednostranně odvolat.

Jestliže tedy odvolací soud po právní stránce uzavřel, že projev vůle věřitele, jímž se vzdává svého práva vůči dlužníku, je od počátku „právně neúčinný“ a „absolutně neplatný“ proto, že není formulován jako návrh na uzavření smlouvy adresovaný dlužníku, takže dlužník nemůže právně účinným způsobem zareagovat tak, že se vzdáním se práva ze strany věřitele vysloví souhlas, není jeho právní názor správný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3707/2017, ze dne 12. 12.2017


20.03.2018 00:00

Odchodné příslušející zdravotnickému pracovníkovi

Pro účely odchodného příslušejícího zdravotnickému pracovníkovi se do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby započte doba, po kterou zdravotnický pracovník vykonával činnosti uvedené v ustanovení § 4 zákona o zdravotnické záchranné službě, počínaje dnem, kdy tento zákon nabyl účinnosti, tj. dnem 1. 4. 2012, a konče dnem skončení pracovního poměru; sčítají se přitom veškeré předchozí doby (tzn. doby předcházející skončení pracovního poměru), kdy zdravotnický pracovník vykonával tyto činnosti v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby (tedy i doby, kdy zdravotnický pracovník tyto činnosti vykonával pro jiného zaměstnavatele) [srov. § 28a odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě].

Z pravidla, že do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby lze pro účely odchodného započíst jen dobu počínající dnem 1. 4. 2012, které vyplývá z ustanovení § 28a odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě, je stanovena výjimka v ustanovení § 28a odst. 2 tohoto zákona, podle níž se do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby započte též doba, po kterou zdravotnický pracovník vykonával zdravotnické povolání za stanovených podmínek na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby podle právní úpravy platné před nabytím účinnosti zákona o zdravotnické záchranné službě, tedy podle vyhlášky č. 434/1992 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů, která nabyla účinnosti dne 7. 9. 1992.

Započítání jiné doby - nad rámec výše uvedené – ustanovení § 28a ani jiné ustanovení zákona o zdravotnické záchranné službě neupravuje. Závěr odvolacího soudu, že pro účely odchodného podle ustanovení § 28a zákona o zdravotnické záchranné službě je třeba do období, kdy pracovník vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby, zahrnout i doby před 7. 9. 1992, proto není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3779/2017, ze dne 14. 12. 2017


19.03.2018 00:02

Nezaplacení dluhu na nájemném vzniklého rozhodnutím o jeho (zpětném) zvýšení

I. Nedoplatek, který vznikne zvýšením nájemného s účinností od podání žaloby, je nájemným (jeho součástí), a proto jedna ze základních povinností nájemce - platit nájemné - tak zahrnuje (logicky) i takovýto nedoplatek. Nezaplatí-li ho nájemce řádně a včas, poruší tím své povinnosti vyplývající z nájmu a v případě, že se bude jednat o porušení hrubé či zvlášť závažné, má pronajímatel právo nájem vypovědět.

II. V řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu musí soud posoudit v rámci úvahy o oprávněnosti výpovědi (k tvrzení žalujícího nájemce) i otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy, popř. zda nejde o zjevné zneužití práva.

Kromě samotného (formálního) zjištění, že výše nedoplatku, který vznikl zvýšením nájemného, přesahuje částku odpovídající několikanásobku běžného nájemného (to ostatně v případě déle trvajícího sporu bude pravidlem, aniž by se na délce sporu a tím i výši nedoplatku jakkoliv podílel nájemce), se v projednávané věci měl odvolací soud zabývat i dalšími okolnostmi - zejména postojem účastníků před i v průběhu řízení o určení nové výše nájemného (úspěch účastníků v tomto řízení), výší vzniklého nedoplatku, plnění ostatních povinností nájemce (zda šlo jen o ojedinělé vybočení z jinak řádného plnění povinností), apod.

Jde o okolnosti, které byly v dané věci výjimečné a které by mohly být významné pro závěr, zda daná výpověď není v rozporu s dobrými mravy. Nájemkyně platila nájemné vždy řádně, ve sporu o určení nové výše nájemného byla úspěšná (nájemné bylo zvýšeno dokonce na částku nižší, než nabízela pronajímatelce v rámci pokusu o dohodu o zvýšení nájemného před podáním žaloby) a byly jí přiznány náklady řízení, které podle rozhodnutí odvolacího soudu převyšovaly nedoplatek, jenž vznikl zvýšením nájemného od podání žaloby, takže možnost splnění započtením se nabízela oběma účastnicím a pronajímatelka tedy nemohla mít důvodné obavy, zda dojde k úhradě nedoplatku, a k nezaplacení nedoplatku ve lhůtě stanovené pronajímatelkou došlo v důsledku omylu nájemkyně o rozsahu podaného odvolání pronajímatelky proti rozsudku soudu prvního stupně o zvýšení nájemného (jde sice o její pochybení, avšak s ohledem na všechny okolnosti nikoliv o zjevné zneužití práva). Přitom všechny tyto skutečnosti nasvědčují, že nájemkyně sice (díky svému omylu) porušila svou povinnost uhradit nájemné, šlo však o ojedinělé vybočení z jinak řádného plnění povinností nájemkyně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4848/2016, ze dne 13. 12. 2017


< strana 1 / 231 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů