// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

23.04.2018 00:02

Odstoupení od smlouvy podle obecného právního režimu po prohlášení konkursu

Jestliže druhá smluvní strana neplnila včas a řádně povinnosti podle smlouvy o vzájemném plnění již před prohlášením konkursu a po prohlášení konkursu v takovém (protiprávním) jednání pokračuje, může insolvenční správce dlužníka odstoupit od smlouvy podle obecného právního režimu, kterým se smlouva řídí; pro účely posouzení důvodnosti takového odstoupení se však nepřihlíží k prodlení druhé smluvní strany za dobu do prohlášení konkursu na majetek dlužníka (které řeší úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 183/2017, ze dne 31. 1. 2018


23.04.2018 00:01

Přistoupení dalšího navrhovatele po zastavení insolvenčního řízení

Přistoupí-li „nový“ (další) insolvenční navrhovatel do insolvenčního řízení podle § 107 insolvenčního zákona (tak, že podá „další insolvenční návrh“) v době, kdy insolvenční soud nepravomocně rozhodl o zastavení insolvenčního řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu dosavadním insolvenčním navrhovatelem (respektive všemi dosavadními insolvenčními navrhovateli), má od okamžiku, kdy takto přistoupil do řízení postavení insolvenčního navrhovatele, jehož insolvenční návrh nelze věcně projednat, jelikož řízení o něm zastavil insolvenční soud. Ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 insolvenčního zákona totiž pro něj „platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení“, bez zřetele k tomu, zda s takovým stavem insolvenčního řízení souhlasí. S odvoláním proti (nepravomocnému) usnesení, jímž insolvenční soud pro zpětvzetí insolvenčního návrhu zastavil insolvenční řízení může takový další insolvenční navrhovatel uspět jen tehdy, prokáže-li, že pro zastavení insolvenčního řízení nebyly splněny podmínky (např. proto, že ke zpětvzetí insolvenčního návrhu ve skutečnosti nedošlo). Postup podle § 130 odst. 2 insolvenčního zákona je možný pouze za předpokladu, že k přistoupení podle § 107 insolvenčního zákona dojde „do“ vydání rozhodnutí o zastavení řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (jiným insolvenčním navrhovatelem).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 90/2016, ze dne 25. 1. 2018


17.04.2018 00:02

Nároky směnečného rukojmího po tzv. zpětném rubopisu

Směnečný rukojmí, který se v důsledku indosace stane majitelem směnky, nemůže úspěšně uplatnit práva z této listiny vůči ostatním směnečným rukojmím, kteří převzali směnečné rukojemství za téhož dlužníka.

V případě tzv. zpětných rubopisů (tj. rubopisů, jimiž je směnka převáděna na osobu, která je již na směnce podepsána, případně alespoň označena) je nezbytné posuzovat účinky provedené indosace vždy se zřetelem k postavení konkrétních subjektů zúčastněných na směnečném vztahu. Nelze totiž přehlížet, že ani indosací směnky na osobu, která je již ze směnky zavázána, se nic nemění (nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na existenci a obsahu jejího směnečného závazku). Nabyvateli směnky zpětným rubopisem proto nemohou nikdy svědčit práva z indosamentu vůči osobám, kterým je sám (z dřívějšího podpisu) směnečně zavázán, stejně tak nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají.

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že může-li směnečný rukojmí podle čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona nabýt (v případě, že směnku zaplatí) směnečná práva jen proti tomu, za koho se zaručil (a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni), přičemž žalovaní, kteří společně s žalobcem převzali směnečné rukojemství za výstavce sporné směnky, mezi takové osoby zjevně nepatří (nejsou osobami směnečně zavázanými vůči výstavci vlastní směnky a tudíž ani osobami, vůči nimž by žalobce mohl práva ze směnky následně uplatnit), nemůže žalobce po žalovaných úspěšně požadovat plnění ze sporné směnky ani tehdy, byla-li na něj směnka převedena rubopisem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3710/2015, ze dne 27. 9. 2017


17.04.2018 00:01

Spor o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty

I pro poměry insolvenčního zákona platí, že na majetek sepsaný do majetkové podstaty dlužníka se po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako na majetek dlužníka.

Je-li osobou s dispozičními oprávněními, je insolvenční správce i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty oprávněn takový majetek držet, užívat a požívat jeho plody a užitky (například jej pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je (insolvenční) dlužník vlastníkem takového majetku. Byl-li v době, kdy nastaly účinky soupisu, takový majetek platně pronajat, vstupuje insolvenční správce, jenž je osobou s dispozičními oprávněními, do právního postavení pronajímatele, čímž mu vzniká i právo inkasovat nájemné a za podmínek uvedených v § 256 insolvenčního zákona nájemní smlouvu též vypovědět.

To, že se třetí osoba (jako tvrzený vlastník sepsaného majetku) domáhá vylučovací žalobou vyloučení takového majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, nemá žádný vliv na platnost takové výpovědi z nájmu a probíhající excindační řízení proto není (ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) důvodem pro přerušení řízení, v němž se nájemce sepsaného majetku domáhá vůči insolvenčnímu správci určení, že taková výpověď je neoprávněná a že nájemní vztah trvá.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 6097/2017, ze dne 25. 1. 2018


09.04.2018 00:02

Členství nabyvatele družstevního podílu ve vztahu k družstvu

Není-li ve smlouvě o převodu družstevního podílu stanoveno jinak, stávají se závazky ze smlouvy účinné dnem, kdy byla smlouva uzavřena a k tomuto dni se stává nabyvatel vlastníkem družstevního podílu, jenž je v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nehmotnou movitou věcí. Vůči družstvu však nastávají právní účinky převodu družstevního podílu teprve dnem, ve kterém je družstvu doručena účinná smlouva o převodu družstevního podílu (ledaže smlouva určí účinky později), nebo dnem, kdy je družstvu doručeno prohlášení převodce a nabyvatele o uzavření takové smlouvy. Teprve k tomuto dni se nabyvatel družstevního podílu stává členem družstva.

Není-li družstvu doručena účinná smlouva o převodu družstevního podílu či prohlášení převodce a nabyvatele o uzavření takové smlouvy, nemůže dojít ke změně v okruhu členů družstva. Členem družstva pak zůstává převodce, kterému nepřestávají svědčit členská práva a povinnosti tvořící převáděný družstevní podíl (a to přesto, že již došlo k převodu vlastnického práva k družstevnímu podílu).

Zanikne-li členství převodce v družstvu (a tím i jeho družstevní podíl) předtím, než byla družstvu doručena smlouva či prohlášení, tedy dříve, než mohly vůči družstvu nastoupit účinky převodní smlouvy (zde marným uplynutím lhůty k podání námitek proti rozhodnutí o vyloučení převodce z družstva), nabyvatel se členem družstva nestane a (v případě bytového družstva) mu nevznikne ani právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4215/2016, ze dne 30. 1. 2018


09.04.2018 00:00

Posouzení vyloučení z družstva v řízení o vyklizení družstevního bytu

V řízení o vyklizení družstevního bytu není soud oprávněn posuzovat, zda vyloučení z družstva bylo přiměřenou sankcí za porušení členských povinností. Nebylo-li rozhodnutí o vyloučení prohlášeno za neplatné postupem podle § 620 odst. 1 z. o. k., považuje se za platné, přičemž jeho platnost nelze v jiném soudním řízení přezkoumávat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4215/2016, ze dne 30. 1. 2018


08.03.2018 00:01

Náklady spojené se správou bytu ve smyslu § 298 insolvenčního zákona

Je-li majetkem náležejícím do majetkové podstaty dlužníka bytová nebo nebytová jednotka podle zákona o vlastnictví bytů, je součástí řádné insolvenční správy takového majetku v době, kdy se nachází v majetkové podstatě dlužníka, i plnění povinností, které ve vztahu k bytové či nebytové jednotce příslušelo dříve dlužníku (coby vlastníku jednotky), včetně povinnosti podílet se na správě domu, v němž je jednotka umístěna, a přispívat na náklady spojené se správou (tohoto) domu a pozemku.

Ve stejném rozsahu, v němž má insolvenční správce plnit tyto povinnosti u jednotky, která není předmětem zajištění, je plní (má plnit) i tam, kde je jednotka předmětem zajištění.

U nákladů spojených se správou předmětu zajištění, jímž je neužívaná (bytová či nebytová) jednotka, postrádá smyslu členění nákladů na ty, jež „přímo“ souvisejí se správou předmětu zajištění (jednotky) a ty, jež jsou „nezbytné pro užívání bytových jednotek“, zejména pro jejich současné uživatele. Podstatné je, zda tam, kde takovou jednotku nikdo neužívá, má vlastník jednotky (dlužník, s jehož majetkem disponuje insolvenční správce) i tak povinnost příslušné náklady hradit.

V dotčeném ohledu se struktura odečitatelných nákladů na správu předmětu zajištění ve smyslu § 298 odst. 3 insolvenčního zákona, jímž je bytová či nebytová jednotka, bude lišit podle toho, zda takový předmět zajištění je užíván, takže část těchto nákladů může být (podle jejich povahy) přičtena takovému „uživateli“.

Není-li zde nikdo, kdo by se jako oprávněný uživatel jednotky mohl (měl) podílet na tomto nákladu (k jehož úhradě je jinak povolán vlastník jednotky), je platba odpovídající části nákladů vynaložených v posuzované věci na 1/ úhradu elektrické energie spotřebované ve společných prostorách domu a garáží, 2/ úklid společných prostor domu a garáží, 3/ provoz a údržbu domu, 4/ úhradu tepelné energie, 5/ údržbu výtahů v domě, 6/ provoz recepce a kamerového systému, 7/ provoz společné televizní antény, 8/ správní poplatky, 9/ pojištění domu, 10/ zahradní práce kolem domu, 11/ vodné a 12/ odvoz odpadu, nákladem spojeným se správou jednotky a tudíž i nákladem spojeným se správou jednotky coby předmětu zajištění podle § 298 odst. 3 insolvenčního zákona. To platí i pro platby do fondu oprav.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 94/2014, ze dne 28. 4. 2017


08.03.2018 00:00

Konečné a částečné rozvrhové usnesení dle ZKV

I. Při konečném rozvrhu dle ZKV má výroková část rozvrhového usnesení obsahovat (s údaji, umožňujícími jejich identifikaci, typicky především prostřednictvím nezaměnitelného označení věřitele, o jehož pohledávku jde) všechny pohledávky, jejichž uspokojení přichází v rozvrhu v úvahu. Dále je třeba stanovit, jaká částka na každou jednotlivou pohledávku připadá; nestačí pouhé uvedení údaje o procentuálním podílu uspokojovaných pohledávek na částce určené k rozvrhu. Jestliže podle rozvrhového usnesení nemají být (nemohou být) některé pohledávky uspokojeny vůbec, ačkoli jejich uspokojení v rozvrhu by jinak (kdyby byl rozdělovaný výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce vyšší) přicházelo v úvahu, je třeba tyto pohledávky rovněž výslovně uvést ve výrokové části rozvrhového usnesení. V rozvrhovém usnesení (v jeho výrokové části) je třeba též zvlášť uvést pohledávky podléhající režimu dle § 33 odst. 2 ZKV, s tím, že (enunciátem rozvrhového usnesení konkretizované) částky připadající na uspokojení těchto pohledávek se skládají do úschovy u soudu (pro případný další rozvrh). Nestačí, aby došlo pouze k rozdělení rozvrhované částky na jednotlivé třídy věřitelů, aniž by v jejich rámci došlo k individualizaci uspokojovaných pohledávek.

II. Při částečném rozvrhu nejsou pro rozvrhové usnesení (usnesení o částečném rozvrhu) předepsány náležitosti, jež by se lišily (vyjma poslední větou ustanovení § 30 odst. 3 ZKV předepsané povinnosti uvést v konečném rozvrhu, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu) od náležitostí rozvrhového usnesení o konečném rozvrhu.

Povahou částečného rozvrhu je dáno, že tam, kde má jít při konečném rozvrhu o uspokojení pohledávek věřitelů první třídy i o uspokojení pohledávek věřitelů druhé třídy, se částečný rozvrh může týkat (jen) pohledávek věřitelů první třídy. Za předpokladu, že částečným rozvrhem bude zcela vyčerpána kvóta určená zákonem pro uspokojení pohledávek první třídy (srov. k tomu § 32 odst. 2 ZKV), aniž se tím současně vyčerpá částka určená k rozvržení mezi věřitele částečným rozvrhem, se částečný rozvrh může týkat jak pohledávek věřitelů první třídy, tak pohledávek věřitelů druhé třídy. Tam, kde se v konkursu nenacházejí žádné pohledávky první třídy, se částečný rozvrh týká (ponechají-li se stranou pohledávky za podstatou a pracovní nároky) pohledávek věřitelů druhé třídy. V tomto posledním případě se rozvrhové usnesení o částečném rozvrhu liší (má lišit) od rozvrhového usnesení o rozvrhu konečném jen rozsahem (výší) rozdělované částky (jelikož se jím rozvrhuje jen část výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce). Vztahuje-li se rozvrhové usnesení o částečném rozvrhu na pohledávky věřitelů určité třídy (první nebo druhé), musí se vždy vypořádat se všemi pohledávkami věřitelů takové třídy, jejichž uspokojení přichází v úvahu při (konečném) rozvrhu. V rámci dané třídy nelze při částečném rozvrhu uspokojit jen některé věřitele dané třídy, aniž by z výrokové části rozvrhového usnesení o částečném rozvrhu bylo patrno, jak jsou (mají být) částečným rozvrhem vypořádány další pohledávky věřitelů téže třídy.

Povahou rozvrhového usnesení o částečném rozvrhu je pak dáno, že nemůže nastat situace, kdy by podle něj některé z pohledávek (jichž se má částečný rozvrh týkat) částečným rozvrhem nebyly uspokojeny vůbec (takové rozhodnutí má povahu konečného rozvrhu).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5553/2017, ze dne 21. 12. 2017


22.02.2018 00:02

Přihláška vykonatelné pohledávky na náhradu škody způsobené trestným činem

I. Úprava obsažená v § 173 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona se vztahuje i na zajištění podle § 79d odst. 1 tr. ř.

K zajištění nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem slouží v trestním řádu úprava obsažená v § 47, kdežto úprava obsažená v § 79d připouští zajištění nemovitosti, jež byla určena ke spáchání trestného činu nebo byla užita k jeho spáchání anebo je výnosem z trestné činnosti, tedy zajištění, jež při odsouzení pachatele zpravidla vyústí (může vyústit) v trest propadnutí (zajištěné) věci nebo trest propadnutí majetku a jež (podle dikce § 79d tr. ř.) nemá za cíl chránit majetkové zájmy poškozeného (jemuž trestní řád nepřiznává ani právo takové zajištění navrhnout).

Tam, kde zajištění podle § 79d tr. ř. trvá (ke dni podání přihlášky věřitelem vykonatelné pohledávky na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem), jelikož očekávaný následek nenastal (trest propadnutí věci nebo trest propadnutí majetku nebyl uložen), však není důvod vylučovat přihlašovatele takové pohledávky z působnosti ustanovení § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona s poukazem na to, že nejde o zajištění podle § 47 tr. ř.; k naplnění účelů zamýšleného označeným ustanovením insolvenčního zákona (směřujícího k vyššímu standardu ochrany obětí trestného činu i v majetkové oblasti) může za dané situace dojít, i když šlo o zajištění zřízené podle § 79d tr. ř.

II. V souladu s principem nepravé zpětné účinnosti zákona je takový výklad ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 (ve spojení s § 167 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013), který věřiteli vykonatelné pohledávky na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem dovoluje podat přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, jen pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka, přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá a zajištění podle trestního řádu vzniklo nejdříve v době od 1. srpna 2013; to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční řízení bylo zahájeno před nebo po uvedeném datu.

Jinak řečeno, podle ustanovení § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 může věřitel přihlásit vykonatelnou pohledávku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku dlužníka jen tehdy, jestliže zajištění majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka provedené v trestním řízení vzniklo podle trestního řádu nejdříve v době od 1. srpna 2013; to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční řízení bylo zahájeno před nebo po uvedeném datu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 14/2015, ze dne 30. 11. 2017


22.02.2018 00:01

Podjatost insolvenčního správce kvůli spolupráci s majoritním věřitelem

V projednávané věci:

1) Schůze věřitelů rozhodla (podle ustanovení § 29 insolvenčního zákona) o odvolání původní insolvenční správkyně a o jmenování nového insolvenčního správce (A. v. o. s.) vahou hlasů banky; stejná situace nastala i v jiných (v důvodech usnesení insolvenčního soudu konkretizovaných) insolvenčních řízeních. Takto ustanovený insolvenční správce označil jako „pověřeného společníka“ Mgr. A. S.

2) K datu rozhodnutí odvolacího soudu byli společníky insolvenčního správce (mimo jiné) JUDr. M. Ž., advokátní kancelář a Mgr. A. S. Posledně jmenovaný byl jedním ze statutárních orgánů insolvenčního správce.

3) Mgr. A. S. jako advokát trvale spolupracoval (k témuž datu) s advokátní kanceláří.

4) Advokátní kancelář poskytuje bance služby spočívající zejména v udělování právních porad, sepisování listin, zpracování právních rozborů věcí, spolupráci při vymáhání pohledávek v insolvenčních řízeních, jednání s protistranami a dalších formách právní pomoci.

5) Banka je jediným zajištěným věřitelem v insolvenčním řízení, zvoleným zástupcem věřitelů a „má“ více než 50 % zjištěných pohledávek.

Shora popsané skutkové okolnosti (rozuměj postavení banky v insolvenčním řízení, rozsah a oblast spolupráce banky s advokátní kanceláří, vztah mezi insolvenčním správcem a advokátní kanceláří, ve spojení s opakovaným chováním banky jako majoritního věřitele, jde-li o „výměnu“ insolvenčního správce postupem podle ustanovení § 29 insolvenčního zákona), jsou (ve svém souhrnu) způsobilé vyvolat pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce, a to v takovém rozsahu, že ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce. Je tak dán důvod pro odvolání insolvenčního správce z funkce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 103/2015, ze dne 28. 11. 2017


19.02.2018 00:02

Zrušení účasti jen některého ze „spolumajitelů“ obchodního podílu v s.r.o.

Postupem podle § 116 odst. 2 či § 148 odst. 1 obch. zák. nebylo možné zrušit účast jen některého ze „spolumajitelů“ obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným.

Chce-li některý ze „spolumajitelů“ obchodního podílu ukončit svoji „spoluúčast“ ve společnosti, tedy – jinými slovy – nechce-li již nadále být „spolumajitelem“ obchodního podílu, může se s ostatními „spolumajiteli“ dohodnout na zrušení „spolumajitelství“, popř. – nedojde-li k dohodě – může k jeho návrhu rozhodnout o zrušení „spolumajitelství“ soud.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1763/2016, ze dne 27. 11. 2017


19.02.2018 00:01

Uživatel práv průmyslového vlastnictví dle § 2 zák. č. 221/2006 Sb.

Uživatelem práv průmyslového vlastnictví podle § 2 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, který je oprávněn svým jménem tato práva vymáhat, může být i ten, kdo se stal jejich uživatelem podle jiných než českých právních předpisů.

Oním „zvláštním právním předpisem“ uvedeným v ustanovení § 2 odst. 1 ZVPPV nemohou být míněny jen (v poznámce pod čarou příkladmo uvedené) české právní předpisy upravující práva průmyslového vlastnictví. Podle tohoto ustanovení je třeba poskytnout ochranu všem vlastníkům či uživatelům práv průmyslového vlastnictví, která jsou na území České republiky vymahatelná. To jsou nejen průmyslová práva vzniklá podle národních právních předpisů uvedená v poznámce pod čarou, ale též práva vzniklá podle předpisů evropských nebo podle mezinárodní úmluvy. Vlastníkem i uživatelem takového práva může být jakýkoli zahraniční právní subjekt, a je obvyklé, že dispozice s těmito právy (například formou licenční smlouvy) činí podle práva své domovské země. Uživatele práva průmyslového vlastnictví nelze zbavit možnosti vymáhat tato práva v České republice jen proto, že mu oprávnění užívat právo průmyslového vlastnictví bylo poskytnuto v souladu s právem jeho domovského státu (či v souladu s jiným právem, které si účastníci daného smluvního vztahu zvolili). Z uvedeného plyne, že pojem „zvláštní právní předpis“ se musí vztahovat nejen na právní předpisy upravující jednotlivá práva průmyslového vlastnictví, ale též na právní předpisy upravující licenční smlouvu jako smluvní typ. Závěr odvolacího soudu, že aktivní legitimaci žalobkyni zakládá též v souladu s německým právem ústně uzavřená licenční smlouva, je tudíž správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, ze dne 6. 12. 2017


14.02.2018 00:03

Zadostiučinění podle zákona o vymáhání práv průmyslového vlastnictví

I. Tzv. prostředníku podle úpravy obsažené v zákoně o vymáhání práv průmyslového vlastnictví nelze uložit, aby poskytl zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva průmyslového vlastnictví. Podle § 5 odst. 1 a 5 zákona o vymáhání práv průmyslového vlastnictví se oprávněná osoba může domoci přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu jen vůči porušovateli, nikoli vůči prostředníkovi.

II. Ustanovení § 19b obč. zák. bylo obecným ve vztahu ke speciálnímu ustanovení § 5 zákona o vymáhání práv průmyslového vlastnictví, které upravuje možnost domáhat se (mimo jiné) náhrady nemajetkové újmy za poškození dobré pověsti ve zvláštních případech, totiž tehdy, byla-li pověst poškozena porušením práv průmyslového vlastnictví. Speciální právní úprava má přednost před úpravou obecnou. Platí proto, že ochrany dobré pověsti právnické osoby poškozené zásahem do práv průmyslového vlastnictví se nelze domáhat podle § 19b odst. 3 obč. zák.

Je třeba vždy důsledně zkoumat, jak je uplatněný nárok vymezen, a to na základě skutkových tvrzení uvedených v žalobě ve spojitosti s žalobním petitem, a rozlišit mezi nárokem, který je založen na skutku, jenž je primárním zásahem do dobré pověsti právnické osoby (typicky šíření dehonestujících informací o daném subjektu), a nárokem, jímž může být, je-li přiznán, odčiněna morální újma vzniklá jako „druhotný produkt“ porušení práva průmyslového vlastnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2213/2017, ze dne 29. 11. 2017


14.02.2018 00:01

Mimosmluvní sankce podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona

Pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů řízení o přestupcích ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích, jejíž výši vymezuje ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky o paušální částce, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona (ani „příslušenstvím“ takové mimosmluvní sankce) a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 116/2015, ze dne 30. 11. 2017


14.02.2018 00:00

Návrh na vstup nabyvatele pohledávky podle § 18 insolvenčního zákona

Žaloba na nahrazení projevu vůle spočívající v uložení povinnosti podat návrh na vstup nabyvatele pohledávky podle § 18 insolvenčního zákona nemůže být úspěšná, neboť přihlášeného věřitele nelze žádným způsobem donucovat k podání návrhu. Věřitel totiž bez dalšího takovou povinnost nemá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5504/2015, ze dne 30. 11. 2017


07.02.2018 00:02

Vrácení plnění z neplatné smlouvy o prodeji podniku

Je-li předmětem neplatné smlouvy o prodeji podniku podle jejího obsahu skutečně podnik (tj. splňuje-li předmět převodu definiční znaky podniku) a je-li to, co bylo v souladu s § 457 obč. zák. vráceno, rovněž podnikem, pak jeho vrácením kupující splnil svou povinnost vrátit plnění z neplatné smlouvy podle § 457 obč. zák., a to bez zřetele na to, že skladba podniku při jeho vrácení bude oproti stavu v době jeho odevzdání kupujícímu nutně jiná a s největší pravděpodobností bude jiná (tj. třebas i menší) hodnota (obvyklá cena) podniku. Právně významné z hlediska splnění povinnosti stanovené v § 457 obč. zák. tu je, že byl vrácen podnik jako celek, jako táž věc hromadná.

Domáhá-li se proto prodávající, jemuž byl podnik podle § 457 obč. zák. vrácen, peněžité náhrady za rozdíl mezi hodnotou podniku při jeho odevzdání kupujícímu podle neplatné smlouvy a jeho hodnotou při vrácení, nemůže jít o nárok podle § 457 obč. zák. (ten byl uspokojen vrácením podniku), nýbrž toliko o náhradu škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 5095/2015, ze dne 21. 11. 2017


07.02.2018 00:01

Spojení věcí manželů ke společnému insolvenčnímu řízení

V době od 1. ledna 2014 nebylo přípustné (s výjimkou podávající se z dikce § 394a insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 pro společný návrh manželů na povolení oddlužení) spojení věcí různých dlužníků ke společnému řízení i v těch insolvenčních řízeních, jež byla zahájena před 1. lednem 2014. Přiměřenou aplikaci ustanovení § 112 o. s. ř. (o spojení věcí) vylučovalo od uvedeného data ustanovení § 7 insolvenčního zákona, jelikož insolvenční zákon (již) stanovil jinak v § 83a insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 1/2016, ze dne 30. 11. 2017


07.02.2018 00:00

Pohledávky společníků nebo členů dlužníka podle § 172 IZ

Mezi pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti (účastnické pohledávky) ve smyslu § 172 insolvenčního zákona patří zejména právo na podíl na zisku a na vypořádací podíl. Naopak pohledávka ze smlouvy o půjčce spočívající v nároku na vrácení poskytnutých peněz společností společníku mezi tyto pohledávky nepatří.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 57/2015, ze dne 31. 10. 2017


31.01.2018 00:02

Vědomost obchodní společnosti o určité (právně významné) skutečnosti

I. Jen z toho, že prokurista není statutárním orgánem právnické osoby (nebo jeho členem), když jedná za právnickou osobu jako její „zmocněnec“, neplyne, že by vědomost, kterou jako prokurista získá o určité (právně významné) skutečnosti, nemohla být přičítána v určitých situacích právnické osobě. Především nebude pochyb o tom, že tam, kde právní úkon činí (smlouvu podepisuje) za právnickou osobu (jako její „zmocněnec“) přímo prokurista, bude vědomost prokuristy o určité (právně významné) skutečnosti týkající se druhé strany smlouvy, jež může mít vliv na platnost právního úkonu nebo na zkoumání, zda nejde o neúčinný nebo odporovatelný právní úkon, přičitatelná právnické osobě (obchodní společnosti), kterou prokurista zastupuje.

Tam, kde prokurista nezastupuje právnickou osobu (obchodní společnost) při právním úkonu, však zpravidla nelze jeho vědomost o určité (právně významné) skutečnosti (jež může mít vliv na platnost tohoto právního úkonu nebo na zkoumání, zda nejde o neúčinný nebo odporovatelný právní úkon) přičítat (bez dalšího) dotčené právnické osobě (obchodní společnosti). Nelze totiž přehlížet, že prokurista je toliko smluvním zástupcem (zmocněncem) této právnické osoby, aniž by byl (z titulu prokury) oprávněn činit rozhodnutí o jejím obchodním vedení (či o jejích jiných záležitostech); jinak řečeno, prokurista (pouze z titulu prokury) nepůsobí svou vůlí „dovnitř“ právnické osoby (neutváří „vůli“ právnické osoby).

II. Oproti tomu „ředitel“ právnické osoby - podnikatele (obchodní společnosti) zpravidla má (jako osoba pověřená určitou činností při provozu podniku) relativně významnou rozhodovací (řídící) působnost a svým rozhodováním se podílí na utváření „vůle“ této právnické osoby. Z tohoto titulu je také ex lege oprávněn právnickou osobu - podnikatele (obchodní společnost) zastoupit při všech právních úkonech, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Jeho vědomost o určité (právně významné) skutečnosti (jež může mít vliv na platnost právního úkonu nebo na zkoumání, zda nejde o neúčinný nebo odporovatelný právní úkon) proto lze přičítat jím zastupované právnické osobě nejen tehdy, kdy právnickou osobu zastupuje při tomto právním úkonu, ale zásadně i v případech, kdy tomu tak není (kdy je právnická osoba zastoupena jinými zástupci či jedná členy svého statutárního orgánu), jde-li o právní úkon, při němž by byl oprávněn právnickou osobu zastoupit.

Z řečeného se podává, že dobrá víra právnické osoby či její vědomost o určité (právně významné) skutečnosti (jež může mít vliv na platnost právního úkonu nebo na zkoumání, zda nejde o neúčinný nebo odporovatelný právní úkon) se odvíjí nejen od dobré víry (vědomosti) členů statutárního orgánu (a to bez ohledu na to, zda v daném případě jednali jménem právnické osoby), ale také od dobré víry (vědomosti) jejích zástupců, jde-li o zástupce, kteří právnickou osobu při dotčeném právním úkonu zastupovali.

Jde-li o osoby pověřené řízením právnické osoby - podnikatele ve smyslu § 15 obch. zák., jimž svědčí jak široké rozhodovací pravomoci (jejichž prostřednictvím se spoluutváří vůle právnické osoby), tak i široké zástupčí oprávnění, lze zásadně přičíst jejich vědomost o určité právně významné skutečnosti této právnické osobě i tehdy, jestliže ji při posuzovaném právním úkonu nezastupovaly, ač by tak mohly (v souladu s § 15 obch. zák.) učinit. Tím není vyloučeno, aby právnické osobě byla přičtena vědomost o určité (právně významné) skutečnosti i v jiných případech.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, ze dne 15. 11. 2017


31.01.2018 00:01

Předpoklady aplikace § 240 insolvenčního zákona

I. Jestliže právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitosti podle kupní smlouvy, kterou dlužník uzavřel před zahájením insolvenčního řízení, nastaly až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, posuzuje se neúčinnost takového právního úkonu dlužníka podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona (nikoli podle ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona).

II. Jestliže dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, jejíž součástí od počátku byla dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdržel z kupní ceny jen 5,35 %, pak byla taková kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“. Celá transakce totiž tímto způsobem směřovala jen k vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za nemovitost převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) „reálně“ nedostalo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 76/2015, ze dne 31. 10. 2017


< strana 1 / 111 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů