// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

22.02.2018 00:02

Přihláška vykonatelné pohledávky na náhradu škody způsobené trestným činem

I. Úprava obsažená v § 173 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona se vztahuje i na zajištění podle § 79d odst. 1 tr. ř.

K zajištění nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem slouží v trestním řádu úprava obsažená v § 47, kdežto úprava obsažená v § 79d připouští zajištění nemovitosti, jež byla určena ke spáchání trestného činu nebo byla užita k jeho spáchání anebo je výnosem z trestné činnosti, tedy zajištění, jež při odsouzení pachatele zpravidla vyústí (může vyústit) v trest propadnutí (zajištěné) věci nebo trest propadnutí majetku a jež (podle dikce § 79d tr. ř.) nemá za cíl chránit majetkové zájmy poškozeného (jemuž trestní řád nepřiznává ani právo takové zajištění navrhnout).

Tam, kde zajištění podle § 79d tr. ř. trvá (ke dni podání přihlášky věřitelem vykonatelné pohledávky na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem), jelikož očekávaný následek nenastal (trest propadnutí věci nebo trest propadnutí majetku nebyl uložen), však není důvod vylučovat přihlašovatele takové pohledávky z působnosti ustanovení § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona s poukazem na to, že nejde o zajištění podle § 47 tr. ř.; k naplnění účelů zamýšleného označeným ustanovením insolvenčního zákona (směřujícího k vyššímu standardu ochrany obětí trestného činu i v majetkové oblasti) může za dané situace dojít, i když šlo o zajištění zřízené podle § 79d tr. ř.

II. V souladu s principem nepravé zpětné účinnosti zákona je takový výklad ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 (ve spojení s § 167 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013), který věřiteli vykonatelné pohledávky na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem dovoluje podat přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, jen pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka, přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá a zajištění podle trestního řádu vzniklo nejdříve v době od 1. srpna 2013; to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční řízení bylo zahájeno před nebo po uvedeném datu.

Jinak řečeno, podle ustanovení § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 může věřitel přihlásit vykonatelnou pohledávku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku dlužníka jen tehdy, jestliže zajištění majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka provedené v trestním řízení vzniklo podle trestního řádu nejdříve v době od 1. srpna 2013; to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční řízení bylo zahájeno před nebo po uvedeném datu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 14/2015, ze dne 30. 11. 2017


22.02.2018 00:01

Podjatost insolvenčního správce kvůli spolupráci s majoritním věřitelem

V projednávané věci:

1) Schůze věřitelů rozhodla (podle ustanovení § 29 insolvenčního zákona) o odvolání původní insolvenční správkyně a o jmenování nového insolvenčního správce (A. v. o. s.) vahou hlasů banky; stejná situace nastala i v jiných (v důvodech usnesení insolvenčního soudu konkretizovaných) insolvenčních řízeních. Takto ustanovený insolvenční správce označil jako „pověřeného společníka“ Mgr. A. S.

2) K datu rozhodnutí odvolacího soudu byli společníky insolvenčního správce (mimo jiné) JUDr. M. Ž., advokátní kancelář a Mgr. A. S. Posledně jmenovaný byl jedním ze statutárních orgánů insolvenčního správce.

3) Mgr. A. S. jako advokát trvale spolupracoval (k témuž datu) s advokátní kanceláří.

4) Advokátní kancelář poskytuje bance služby spočívající zejména v udělování právních porad, sepisování listin, zpracování právních rozborů věcí, spolupráci při vymáhání pohledávek v insolvenčních řízeních, jednání s protistranami a dalších formách právní pomoci.

5) Banka je jediným zajištěným věřitelem v insolvenčním řízení, zvoleným zástupcem věřitelů a „má“ více než 50 % zjištěných pohledávek.

Shora popsané skutkové okolnosti (rozuměj postavení banky v insolvenčním řízení, rozsah a oblast spolupráce banky s advokátní kanceláří, vztah mezi insolvenčním správcem a advokátní kanceláří, ve spojení s opakovaným chováním banky jako majoritního věřitele, jde-li o „výměnu“ insolvenčního správce postupem podle ustanovení § 29 insolvenčního zákona), jsou (ve svém souhrnu) způsobilé vyvolat pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce, a to v takovém rozsahu, že ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce. Je tak dán důvod pro odvolání insolvenčního správce z funkce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 103/2015, ze dne 28. 11. 2017


19.02.2018 00:02

Zrušení účasti jen některého ze „spolumajitelů“ obchodního podílu v s.r.o.

Postupem podle § 116 odst. 2 či § 148 odst. 1 obch. zák. nebylo možné zrušit účast jen některého ze „spolumajitelů“ obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným.

Chce-li některý ze „spolumajitelů“ obchodního podílu ukončit svoji „spoluúčast“ ve společnosti, tedy – jinými slovy – nechce-li již nadále být „spolumajitelem“ obchodního podílu, může se s ostatními „spolumajiteli“ dohodnout na zrušení „spolumajitelství“, popř. – nedojde-li k dohodě – může k jeho návrhu rozhodnout o zrušení „spolumajitelství“ soud.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1763/2016, ze dne 27. 11. 2017


19.02.2018 00:01

Uživatel práv průmyslového vlastnictví dle § 2 zák. č. 221/2006 Sb.

Uživatelem práv průmyslového vlastnictví podle § 2 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, který je oprávněn svým jménem tato práva vymáhat, může být i ten, kdo se stal jejich uživatelem podle jiných než českých právních předpisů.

Oním „zvláštním právním předpisem“ uvedeným v ustanovení § 2 odst. 1 ZVPPV nemohou být míněny jen (v poznámce pod čarou příkladmo uvedené) české právní předpisy upravující práva průmyslového vlastnictví. Podle tohoto ustanovení je třeba poskytnout ochranu všem vlastníkům či uživatelům práv průmyslového vlastnictví, která jsou na území České republiky vymahatelná. To jsou nejen průmyslová práva vzniklá podle národních právních předpisů uvedená v poznámce pod čarou, ale též práva vzniklá podle předpisů evropských nebo podle mezinárodní úmluvy. Vlastníkem i uživatelem takového práva může být jakýkoli zahraniční právní subjekt, a je obvyklé, že dispozice s těmito právy (například formou licenční smlouvy) činí podle práva své domovské země. Uživatele práva průmyslového vlastnictví nelze zbavit možnosti vymáhat tato práva v České republice jen proto, že mu oprávnění užívat právo průmyslového vlastnictví bylo poskytnuto v souladu s právem jeho domovského státu (či v souladu s jiným právem, které si účastníci daného smluvního vztahu zvolili). Z uvedeného plyne, že pojem „zvláštní právní předpis“ se musí vztahovat nejen na právní předpisy upravující jednotlivá práva průmyslového vlastnictví, ale též na právní předpisy upravující licenční smlouvu jako smluvní typ. Závěr odvolacího soudu, že aktivní legitimaci žalobkyni zakládá též v souladu s německým právem ústně uzavřená licenční smlouva, je tudíž správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, ze dne 6. 12. 2017


14.02.2018 00:03

Zadostiučinění podle zákona o vymáhání práv průmyslového vlastnictví

I. Tzv. prostředníku podle úpravy obsažené v zákoně o vymáhání práv průmyslového vlastnictví nelze uložit, aby poskytl zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva průmyslového vlastnictví. Podle § 5 odst. 1 a 5 zákona o vymáhání práv průmyslového vlastnictví se oprávněná osoba může domoci přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu jen vůči porušovateli, nikoli vůči prostředníkovi.

II. Ustanovení § 19b obč. zák. bylo obecným ve vztahu ke speciálnímu ustanovení § 5 zákona o vymáhání práv průmyslového vlastnictví, které upravuje možnost domáhat se (mimo jiné) náhrady nemajetkové újmy za poškození dobré pověsti ve zvláštních případech, totiž tehdy, byla-li pověst poškozena porušením práv průmyslového vlastnictví. Speciální právní úprava má přednost před úpravou obecnou. Platí proto, že ochrany dobré pověsti právnické osoby poškozené zásahem do práv průmyslového vlastnictví se nelze domáhat podle § 19b odst. 3 obč. zák.

Je třeba vždy důsledně zkoumat, jak je uplatněný nárok vymezen, a to na základě skutkových tvrzení uvedených v žalobě ve spojitosti s žalobním petitem, a rozlišit mezi nárokem, který je založen na skutku, jenž je primárním zásahem do dobré pověsti právnické osoby (typicky šíření dehonestujících informací o daném subjektu), a nárokem, jímž může být, je-li přiznán, odčiněna morální újma vzniklá jako „druhotný produkt“ porušení práva průmyslového vlastnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2213/2017, ze dne 29. 11. 2017


14.02.2018 00:01

Mimosmluvní sankce podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona

Pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů řízení o přestupcích ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích, jejíž výši vymezuje ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky o paušální částce, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona (ani „příslušenstvím“ takové mimosmluvní sankce) a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 116/2015, ze dne 30. 11. 2017


14.02.2018 00:00

Návrh na vstup nabyvatele pohledávky podle § 18 insolvenčního zákona

Žaloba na nahrazení projevu vůle spočívající v uložení povinnosti podat návrh na vstup nabyvatele pohledávky podle § 18 insolvenčního zákona nemůže být úspěšná, neboť přihlášeného věřitele nelze žádným způsobem donucovat k podání návrhu. Věřitel totiž bez dalšího takovou povinnost nemá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5504/2015, ze dne 30. 11. 2017


07.02.2018 00:02

Vrácení plnění z neplatné smlouvy o prodeji podniku

Je-li předmětem neplatné smlouvy o prodeji podniku podle jejího obsahu skutečně podnik (tj. splňuje-li předmět převodu definiční znaky podniku) a je-li to, co bylo v souladu s § 457 obč. zák. vráceno, rovněž podnikem, pak jeho vrácením kupující splnil svou povinnost vrátit plnění z neplatné smlouvy podle § 457 obč. zák., a to bez zřetele na to, že skladba podniku při jeho vrácení bude oproti stavu v době jeho odevzdání kupujícímu nutně jiná a s největší pravděpodobností bude jiná (tj. třebas i menší) hodnota (obvyklá cena) podniku. Právně významné z hlediska splnění povinnosti stanovené v § 457 obč. zák. tu je, že byl vrácen podnik jako celek, jako táž věc hromadná.

Domáhá-li se proto prodávající, jemuž byl podnik podle § 457 obč. zák. vrácen, peněžité náhrady za rozdíl mezi hodnotou podniku při jeho odevzdání kupujícímu podle neplatné smlouvy a jeho hodnotou při vrácení, nemůže jít o nárok podle § 457 obč. zák. (ten byl uspokojen vrácením podniku), nýbrž toliko o náhradu škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 5095/2015, ze dne 21. 11. 2017


07.02.2018 00:01

Spojení věcí manželů ke společnému insolvenčnímu řízení

V době od 1. ledna 2014 nebylo přípustné (s výjimkou podávající se z dikce § 394a insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 pro společný návrh manželů na povolení oddlužení) spojení věcí různých dlužníků ke společnému řízení i v těch insolvenčních řízeních, jež byla zahájena před 1. lednem 2014. Přiměřenou aplikaci ustanovení § 112 o. s. ř. (o spojení věcí) vylučovalo od uvedeného data ustanovení § 7 insolvenčního zákona, jelikož insolvenční zákon (již) stanovil jinak v § 83a insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 1/2016, ze dne 30. 11. 2017


07.02.2018 00:00

Pohledávky společníků nebo členů dlužníka podle § 172 IZ

Mezi pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti (účastnické pohledávky) ve smyslu § 172 insolvenčního zákona patří zejména právo na podíl na zisku a na vypořádací podíl. Naopak pohledávka ze smlouvy o půjčce spočívající v nároku na vrácení poskytnutých peněz společností společníku mezi tyto pohledávky nepatří.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 57/2015, ze dne 31. 10. 2017


31.01.2018 00:02

Vědomost obchodní společnosti o určité (právně významné) skutečnosti

I. Jen z toho, že prokurista není statutárním orgánem právnické osoby (nebo jeho členem), když jedná za právnickou osobu jako její „zmocněnec“, neplyne, že by vědomost, kterou jako prokurista získá o určité (právně významné) skutečnosti, nemohla být přičítána v určitých situacích právnické osobě. Především nebude pochyb o tom, že tam, kde právní úkon činí (smlouvu podepisuje) za právnickou osobu (jako její „zmocněnec“) přímo prokurista, bude vědomost prokuristy o určité (právně významné) skutečnosti týkající se druhé strany smlouvy, jež může mít vliv na platnost právního úkonu nebo na zkoumání, zda nejde o neúčinný nebo odporovatelný právní úkon, přičitatelná právnické osobě (obchodní společnosti), kterou prokurista zastupuje.

Tam, kde prokurista nezastupuje právnickou osobu (obchodní společnost) při právním úkonu, však zpravidla nelze jeho vědomost o určité (právně významné) skutečnosti (jež může mít vliv na platnost tohoto právního úkonu nebo na zkoumání, zda nejde o neúčinný nebo odporovatelný právní úkon) přičítat (bez dalšího) dotčené právnické osobě (obchodní společnosti). Nelze totiž přehlížet, že prokurista je toliko smluvním zástupcem (zmocněncem) této právnické osoby, aniž by byl (z titulu prokury) oprávněn činit rozhodnutí o jejím obchodním vedení (či o jejích jiných záležitostech); jinak řečeno, prokurista (pouze z titulu prokury) nepůsobí svou vůlí „dovnitř“ právnické osoby (neutváří „vůli“ právnické osoby).

II. Oproti tomu „ředitel“ právnické osoby - podnikatele (obchodní společnosti) zpravidla má (jako osoba pověřená určitou činností při provozu podniku) relativně významnou rozhodovací (řídící) působnost a svým rozhodováním se podílí na utváření „vůle“ této právnické osoby. Z tohoto titulu je také ex lege oprávněn právnickou osobu - podnikatele (obchodní společnost) zastoupit při všech právních úkonech, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Jeho vědomost o určité (právně významné) skutečnosti (jež může mít vliv na platnost právního úkonu nebo na zkoumání, zda nejde o neúčinný nebo odporovatelný právní úkon) proto lze přičítat jím zastupované právnické osobě nejen tehdy, kdy právnickou osobu zastupuje při tomto právním úkonu, ale zásadně i v případech, kdy tomu tak není (kdy je právnická osoba zastoupena jinými zástupci či jedná členy svého statutárního orgánu), jde-li o právní úkon, při němž by byl oprávněn právnickou osobu zastoupit.

Z řečeného se podává, že dobrá víra právnické osoby či její vědomost o určité (právně významné) skutečnosti (jež může mít vliv na platnost právního úkonu nebo na zkoumání, zda nejde o neúčinný nebo odporovatelný právní úkon) se odvíjí nejen od dobré víry (vědomosti) členů statutárního orgánu (a to bez ohledu na to, zda v daném případě jednali jménem právnické osoby), ale také od dobré víry (vědomosti) jejích zástupců, jde-li o zástupce, kteří právnickou osobu při dotčeném právním úkonu zastupovali.

Jde-li o osoby pověřené řízením právnické osoby - podnikatele ve smyslu § 15 obch. zák., jimž svědčí jak široké rozhodovací pravomoci (jejichž prostřednictvím se spoluutváří vůle právnické osoby), tak i široké zástupčí oprávnění, lze zásadně přičíst jejich vědomost o určité právně významné skutečnosti této právnické osobě i tehdy, jestliže ji při posuzovaném právním úkonu nezastupovaly, ač by tak mohly (v souladu s § 15 obch. zák.) učinit. Tím není vyloučeno, aby právnické osobě byla přičtena vědomost o určité (právně významné) skutečnosti i v jiných případech.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, ze dne 15. 11. 2017


31.01.2018 00:01

Předpoklady aplikace § 240 insolvenčního zákona

I. Jestliže právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitosti podle kupní smlouvy, kterou dlužník uzavřel před zahájením insolvenčního řízení, nastaly až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, posuzuje se neúčinnost takového právního úkonu dlužníka podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona (nikoli podle ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona).

II. Jestliže dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, jejíž součástí od počátku byla dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdržel z kupní ceny jen 5,35 %, pak byla taková kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“. Celá transakce totiž tímto způsobem směřovala jen k vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za nemovitost převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) „reálně“ nedostalo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 76/2015, ze dne 31. 10. 2017


25.01.2018 00:02

Oprava výše daně z přidané hodnoty za dlužníky v insolvenčním řízení

Pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, není ani po novele insolvenčního zákona provedené s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb. pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 98/2015, ze dne 31. 10. 2017


25.01.2018 00:01

Odměna správce konkursní podstaty hrazená státem

Je zcela nepřijatelné, aby správce konkursní podstaty uhradil pohledávky s horším pořadím uspokojení, než je jeho odměna, vycházeje z předpokladu, že mu bude jeho neuhrazená odměna vyplacena státem, ačkoli se v konkursní podstatě nacházelo dostatečné množství finančních prostředků na úhradu jeho odměny.

Jinak řečeno, nelze přenášet na stát povinnost k úhradě odměny správce konkursní podstaty za situace, kdy sám správce konkursní podstaty zavinil svým postupem stav, že jeho odměna nebyla zcela uhrazena z konkursní podstaty, přestože se v průběhu konkursního řízení v konkursní podstatě nacházelo dostatek finančních prostředků pro její úhradu. Jestliže tedy správce konkursní podstaty uhradil pohledávky s horším pořadím uspokojení než je jeho nárok na odměnu, jde takové jednání zcela k jeho tíži.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5268/2015, ze dne 31. 10. 2017


23.01.2018 00:02

Nárok jednatele na obvyklou odměnu dle § 571 obch. zák.

Vznik nároku jednatele společnosti s ručením omezeným na odměnu za výkon funkce odvozeného (přiměřeně) z ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. byl zásadně podmíněn tím, že jednatel svou funkci vykonával řádně (§ 571 odst. 2 obch. zák.). Jednateli porušujícímu povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře tak nárok na odměnu obvyklou v rozsahu, v jakém funkce nebyla vykonávána řádně, v souladu s § 571 odst. 2 obch. zák. nevznikal.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2821/2016, ze dne 1. 11. 2017


23.01.2018 00:01

Náhrada nákladů vzniklých dopravci v souvislosti se zadržením zásilky

Vznik zákonného zástavního práva podle § 628 obch. zák. nezakládal bez dalšího právo dopravce požadovat náhradu nákladů vzniklých v souvislosti se zadržením zásilky, a to ani ve spojení s obecnou úpravou zástavního práva v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. Tím není dotčeno právo dopravce zadržet zásilku k zajištění své splatné pohledávky a požadovat právo na náhradu nákladů se zadržením vzniklých za podmínek podle § 175 a násl. obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4628/2015, ze dne 25. 10. 2017


23.01.2018 00:00

Oprávnění vymáhat práva z průmyslového vlastnictví podle § 2 VPPV

Oprávnění vymáhat práva z průmyslového vlastnictví podle § 2 odst. 1 zák. č. 221/2006 Sb. (v posuzované věci právo „prosazovat“ známkoprávní nároky v řízení) je odvozeno od vlastnictví předmětu průmyslového vlastnictví či od práva jeho užívání; samotné vymáhání práva průmyslového vlastnictví však není jeho užíváním. Poskytnutí „oprávnění prosazovat v zemích Evropské unie práva ze známky, zejména podávat žaloby pro porušení práv ke známce“ tak není užíváním práva průmyslového vlastnictví ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 221/2006 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2360/2015, ze dne 25. 10. 2017


05.01.2018 00:02

Výše úroku z prodlení ve vztahu mezi podnikatelem a příspěvkovou organizací

Odvolací soud správně dovodil, že ustanovení § 369a odst. 4 obch. zák. zapovídá (zásadně) sjednat nižší úrok z prodlení, než je stanoven předpisy občanského práva, což nevylučuje možnost sjednat úroky vyšší; nicméně jde-li o odpovědnost za prodlení osoby, jež není podnikatelem, brání možnosti sjednat vyšší než zákonný úrok z prodlení ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák.

Vložením ustanovení § 369a do obchodního zákoníku se na působnosti (aplikovatelnosti) ustanovení § 262 odst. 4 věty druhé obch. zák. vůči nepodnikatelským subjektům, na něž se vztahoval § 369a obch. zák., ničeho nezměnilo. I pro závazky podléhající režimu obchodního zákoníku vzniklé v období od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2013 se tak uplatní závěry R 87/2009, podle nichž odpovědnost nepodnikatele za prodlení s plněním peněžitého závazku se vzhledem k § 262 odst. 4 věty druhé obch. zák. řídí občanským zákoníkem a v takovém případě nemůže být výše úroků z prodlení dohodnuta v jiné výši, než stanoví předpisy občanského práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, ze dne 18. 10. 2017


05.01.2018 00:01

Dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností v popěrném úkonu

I. Ustanovení § 200 odst. 1 insolvenčního zákona odkazuje co do dalších náležitostí popěrného úkonu přímo na ustanovení občanského soudního řádu o náležitostech žaloby, tedy především na ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř, jež k obsahovým náležitostem žaloby řadí též vylíčení rozhodujících skutečností.

Pro poměry náležitostí popěrného úkonu věřitele ve smyslu § 200 insolvenčního zákona se vylíčením rozhodujících skutečností rozumí vylíčení (vymezení) těch rozhodujících skutečností (těch důvodů), které (v případě, že by byly prokázány) vedou k závěru, že popíraná pohledávka není pohledávkou pravou.

II. Popěrný úkon, jímž věřitel popírá (postupem dle § 200 insolvenčního zákona) co do pravosti nevykonatelnou pohledávku přihlášeného věřitele proto, že měla zaniknout započtením uskutečněným jednostranným právním úkonem dlužníka, obsahuje dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností (dostatečné vymezení důvodu popření pohledávky co do pravosti), jestliže dostatečně určitě vymezuje úkon dlužníka směřující k započtení, na jehož základě mělo dojít k zániku popřené pohledávky.

To, zda dlužník měl v době, kdy činil úkon směřující k započtení pohledávky proti pohledávce přihlášeného věřitele, pohledávku způsobilou k započtení, má být v řízení vyvolaném takovým popěrným úkonem předmětem dokazování. Vyjde-li ve sporu o určení pravosti pohledávky vyvolaném takovým popěrným úkonem najevo, že úkon směřující k započtení nekonkretizuje pohledávku dlužníka uplatněnou k započtení tak podrobně, aby bylo možné posoudit okolnosti jejího vzniku, výše a trvání, může to být důvodem pro požadavek na doplnění dalších skutečností v intencích § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jež účastníkům ukládá tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 96/2015, ze dne 27. 9. 2017


05.01.2018 00:00

K povaze smlouvy o archivaci a skartaci z pohledu § 253 IZ

I. Předmětná smlouva o archivaci a skartaci je (posuzováno podle obsahu) smlouvou nepojmenovanou (inominátní) ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., jejímž předmětem byl (mimo jiné) úplatný výkon spisové služby ohledně dokumentů úpadkyně, jež je tato dle § 3 odst. 2 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů (ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, tj. k 8. dubnu 2005), povinna uchovávat a umožnit z nich výběr archiválií. Lze uzavřít, že smlouva o archivaci a skartaci je smlouvou o vzájemném (synallagmatickém) plnění ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona.

II. Smlouva o archivaci a skartaci byla zcela splněna (ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona) v případě, že došlo k naplnění jejích pojmových znaků, respektive splnily-li strany zcela své (hlavní) vzájemné závazky vymezující předmět smlouvy. Nenaplnění vedlejších ujednání smlouvy z ní nečiní smlouvu „nesplněnou“ ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona a samo o sobě nezakládá právo insolvenčního správce od smlouvy odstoupit podle § 253 odst. 1 insolvenčního zákona.

Pouhá skutečnost, že dlužnice má podle smlouvy o archivaci a skartaci předané dokumenty archivovat i v době po prohlášení konkursu na její majetek a žalobce jí má za tuto službu platit sjednanou cenu (nezaplatil-li ji bezprostředně po uzavření smlouvy za celou dobu archivace předem), tj. že pokračující závazky ze smlouvy mají být s ohledem na charakter smlouvy plněny i v budoucnu, z této smlouvy nečiní smlouvu, která v době prohlášení konkursu nebyla zcela splněna ani dlužnicí, ani žalobcem (viz též důvody R 36/2005).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 14/2016, ze dne 25. 10. 2017


< strana 1 / 110 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články