// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

14.08.2018 00:02

K porušení dobrých mravů soutěže

I. Dobré mravy soutěže jsou jedním z předpokladů, které musí být splněny, aby určité jednání mohlo být v souladu s § 2976 odst. 1 o. z. označeno za nekalou soutěž. Právě užití pojmu dobré mravy soutěže řadí toto ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou. Dobré mravy judikatura ustáleně charakterizuje jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

Pojem dobré mravy soutěže je však třeba poněkud modifikovat, a to právě proto, že se uplatňují v hospodářské soutěži, tj. v prostředí, kde cílem je na trhu se prosadit, získat zde oproti jiným výhodu, což předpokládá jistou míru agresivity a „podnikatelské vychytralosti“. Je však třeba vždy dodržet korektní a soutěžně přijatelné metody, samozřejmým předpokladem jednání v souladu s dobrými mravy soutěže je zachovat poctivost a slušnost. Platí rovněž, že „určité jednání, jež jest o sobě bezvadné, může se státi z hlediska dobrých mravů soutěže závadným, bylo-li předsevzato za jistých okolností nebo v určité konstelaci“.

Ustanovení § 2976 odst. 1 o. z. a následující chrání hospodářskou soutěž jako takovou. Ochrana hospodářské soutěže znamená na straně jedné dodržení fair pravidel soutěže, zejména nastavení alespoň srovnatelných výchozích podmínek nutných pro to, aby výsledky, jichž soutěžitel dosáhl, odpovídaly především jeho poctivě vynaloženému úsilí, na straně druhé vyžaduje též zachování přiměřeně „bezpečného“ trhu pro zákazníka (újma nemá být jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobena nejen soutěžitelům, ale ani zákazníkům).

II. Odpovědnost za nekalé soutěžní jednání má objektivní charakter, což znamená, že nekalé soutěže se může dopustit i ten, kdo rozpor s dobrými mravy soutěže nezavinil, kdo si jednání v rozporu s pravidly soutěže ani není vědom, tedy slovy zákona „kdo se dostane“ v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům.

III. Žalovaná soutěžitelka v posuzované věci porušila dobrých mravů soutěže v situaci, kdy jednala v souladu s individuálním správním aktem, na jehož základě uvedla na trh konkrétní výrobek v souladu s českým právem, ale v rozporu s přímo použitelným předpisem práva Evropské unie, to vše v situaci, kdy byla o správnosti vydaného rozhodnutí příslušným správním orgánem opakovaně ujišťována.

Z pohledu nekalé soutěže je lhostejné, že žalovaná disponovala registrací tohoto výrobku udělenou k tomu povolanou státní autoritou. Nebylo totiž sporu o tom, že daná registrace nevycházela z požadavků určených Nařízením přesto, že takové povolení bylo vzhledem k charakteru účinných látek obsažených ve výrobku nutné. Výrobek byl uveden na trh v rozporu se zákonem (s Nařízením), který má dopad do soutěžních vztahů, takové jednání je vždy též v rozporu s dobrými mravy soutěže, a to objektivně, tudíž bez ohledu na to, kdo rozpor takového stavu se zákonem způsobil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4554/2017, ze dne 25. 4. 2018


14.08.2018 00:01

K zániku pohledávky v souvislosti se zánikem spol. s r. o.

V usneseních sp. zn. 29 Cdo 1801/2010 a sp. zn. 29 Cdo 1521/2011 Nejvyšší soud uvedl, že nemůže-li být dluh odpovídající zajištěné pohledávce uspokojen dlužníkem proto, že dlužník (právnická osoba) zanikl (výmazem z obchodního rejstříku) bez právního nástupce, nemá to za následek ani zánik pohledávky, ani zánik závazku zajišťovacího.

Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3227/09, shledal „zcela ústavně konformním“ závěr obecných soudů, podle něhož „žádné ustanovení zákona nespojuje se zánikem právnické osoby zánik dluhu“, pročež „je namístě vyjít z analogického použití ustanovení § 579 obč. zák.“

Tyto závěry se plně prosadí i v poměrech dané věci, kdy předmětem řízení je požadavek věřitele vůči žalovaným jednatelům společnosti s ručením omezeným na úhradu pohledávky z titulu náhrady škody, kterou měli jednatelé věřiteli způsobit tím, že nesplnili povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti.

Jinými slovy, skutečnost, že společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku (po zrušení konkursu z důvodu, že její majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu), nemá za následek ani zánik pohledávek věřitele za touto společností, ani zánik pohledávky z titulu náhrady škody způsobené jednateli tím, že nesplnili povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1729 Cdo 4828/2017, ze dne 30. 5. 2018


09.08.2018 00:02

K oprávnění vyplnit blankosměnku co do údaje data jejího vystavení

Jakkoli je pro vymezení rozsahu vyplňovacího práva určující úmluva účastníků směnečného vztahu, pouze ze skutečnosti, že při vydání blankosměnky byly zúčastněnými stranami výslovně upraveny podmínky, za nichž mají být na blankosměnce vyplněny jen některé z chybějících údajů, ještě nelze bez dalšího usuzovat na to, že vyplňovací právo nebylo sjednáno i ohledně dalších (na směnce dosud nevyplněných) údajů. Důkazní břemeno o tom, že taková (jiná) dohoda nebyla uzavřena (tedy, že ani se zřetelem ke všem okolnostem daného případu nelze za projev vůle směřující ke vzniku dohody o vyplňovacím právu považovat jednání osoby, která listinu záměrně vydanou jako blankosměnka podepsala a předala jejímu majiteli s tím, aby ji doplnil a učinil z pouhého blanketu směnku úplnou), přitom nese žalovaný směnečný dlužník.

Na konkludentní udělení vyplňovacího práva (a jeho obsah) lze usuzovat již z toho, že výstavce podepíše (vlastní) blankosměnku, popřípadě takovou blankosměnku (vedle výstavce) podepíše i směnečný rukojmí a blankosměnka je předána remitentovi.

Uvedené úvahy (o vzniku a obsahu vyplňovacího práva ohledně chybějícího údaje data vystavení směnky) se mohou pochopitelně prosadit jen tehdy, jde-li v konkrétních poměrech vskutku o blankosměnku, tedy o listinu, jež podle ujednání stran byla záměrně (!) vydána neúplná s tím, že později bude o chybějící údaje doplněna a stane se tak směnkou.

Z těchto judikatorních závěrů plyne pro poměry projednávané věci následující:

1) Na konkludentní udělení vyplňovacího práva (ohledně všech chybějících údajů) lze usuzovat již z toho, že výstavce a směnečný rukojmí podepsali spornou blankosměnku (sloužící k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru) a tuto listinu následně předali remitentovi.

2) Okolnost, že v písemně uzavřené dohodě o vyplňovacím právu si smluvní strany upravily konkrétní podmínky, za nichž mohou být do blankosměnky doplněny některé z chybějících údajů, nic nemění na tom, že také ohledně dalšího chybějícího údaje (data vystavení směnky) byla mezi účastníky směnečného vztahu uzavřena (byť jen konkludentní) dohoda o vyplnění.

3) Ze samotného ujednání o tom, za jakých podmínek bude do blankosměnky doplněn údaj směnečné sumy a data splatnosti, nelze dovozovat, že skutečná vůle smluvních stran směřovala k tomu, že remitent není oprávněn do blankosměnky vyplnit také chybějící údaj data vystavení směnky (doplnění tohoto údaje předmětné ujednání nevylučuje). Jinak řečeno, akceptace názoru, že vůle výstavce směnky, remitenta a směnečného rukojmího „směřovala“ ke vzniku neplatné směnky (směnky, v níž nebude uvedeno datum jejího vystavení), je zjevně nepřijatelná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5377/2016, ze dne 31. 5. 2018


09.08.2018 00:01

Použitelnost dosavadní judikatury k zaměnitelnosti obchodních firem

I. Dosavadní i nová právní úprava týkající se zákazu zaměnitelnosti dvou obchodních firem je v principu shodná (srov. § 424 o. z., § 10 obchodního zákoníku) a není proto žádný rozumný důvod, který by vylučoval použít tatáž východiska pro posouzení zaměnitelnosti dvou obchodních firem, z nichž vycházela dosavadní judikatura.

II. Při posuzování zaměnitelnosti obchodních firem je nutné hodnotit míru shody s jinými již zapsanými obchodními firmami (jmény, pod nimiž je určitý podnikatel zapsán v obchodním rejstříku), přičemž je nezbytné vycházet z dojmu, který navrhované jméno vyvolává u průměrného zákazníka. Je třeba vyjít z celkového dojmu průměrného zákazníka, jak zakotví v jeho paměti; zákazníkovi utkví z delšího znění firmy jako příznačná jen určitá její výrazná a (oproti všem ostatním firmám) rozlišující část. Jde-li o názvy, které se skládají z více prvků (slov), i když téhož druhu, mají pro posouzení nezaměnitelnosti nejdůležitější význam ty prvky, které jsou pro celkový dojem určující (tzv. silné prvky).

Dospěje-li soud k názoru, že navrhované jméno je zaměnitelné, musí tomu nutně předcházet hodnocení míry shody navrhovaných označení s ostatními již existujícími jmény.

Rozdíl v charakteru služeb obou subjektů v posuzované věci nemůže sám o sobě vyloučit jejich zaměnitelnost, snižuje však pravděpodobnost, že v praxi k záměně skutečně dojde, a to právě vzhledem k okruhu zákazníků, kteří služby té či oné společnosti budou vyhledávat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3394/2017, ze dne 25. 4. 2018


07.08.2018 00:02

Přiměřené vypořádání v případě převodu jmění na (hlavního) akcionáře

I. Institut zrušení akciové společnosti s převodem jmění na (hlavního) akcionáře (tzv. nepravý squeeze out) podle § 220p obch. zák. v rozhodném znění je z hlediska postavení menšinových akcionářů velmi blízký institutu přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře (tzv. squeeze out), zavedenému do českého právního řádu s účinností od 2. června 2005 (srov. § 183i a násl. obch. zák.). V obou případech jsou menšinoví akcionáři zbavováni své účasti ve společnosti náhradou za peněžité protiplnění, aniž mají reálnou šanci takovému postupu hlavního akcionáře zabránit. Vzhledem k řečenému se proto i při posuzování přiměřeného vypořádání v penězích, resp. dorovnání, prosadí závěry dosavadní judikatury k výkladu přiměřeného protiplnění při tzv. squeeze out.

II. Při posuzování přiměřenosti vypořádání v penězích, resp. toho, zda menšinovým akcionářům vzniklo právo na dorovnání, soud sice zpravidla vychází z hodnoty podniku společnosti, určené znaleckým posudkem, avšak musí přihlédnout i k dalším zjištěným okolnostem tak, aby přiměřené vypořádání bylo spravedlivé. Určení výše přiměřeného vypořádání a posouzení, zda menšinovým akcionářům vzniklo právo na dorovnání, je otázkou právní.

Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že hodnotu podniku společnosti ovlivňují (mohou ovlivňovat) i závazky, jejichž existence či platnost je sporná. Jinak řečeno, i závazky, které de iure neexistují (resp. nejde o závazky společnosti) či které měly vzniknout z neplatných právních úkonů, mohou mít s ohledem na konkrétní okolnosti vliv na hodnotu podniku společnosti v daném místě a čase, a mohou se tudíž promítnout do (skutkového) závěru o hodnotě podniku. Nicméně, má-li přiměřené vypořádání v penězích odpovídat požadavku spravedlnosti, je třeba vždy zvažovat, zda a do jaké míry je na místě tyto „sporné“ závazky zohlednit při určení jeho výše.

V poměrech projednávané věci požadavku spravedlnosti vypořádání odpovídá, aby závazek z ručitelského prohlášení společnosti, byť mohl ovlivňovat hodnotu podniku společnosti, nebyl za daných okolností zohledněn při určení výše přiměřeného vypořádání (při posouzení práva menšinových akcionářů na dorovnání).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2025/2016, ze dne 29. 5. 2018


07.08.2018 00:01

Odporovatelnost plnění dlužníka na základě zajišťovacího příkazu

I. Za podmínek určených ustanoveními § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona lze (úspěšně) odporovat i plnění dlužníka, které poskytl správci daně na základě zajišťovacího příkazu vydaného podle § 167 daňového řádu jako jistotu k zajištění úhrady daně.

II. Právní úprava zvýhodňujících právních úkonů obsažená v insolvenčním zákoně v ustanovení § 241 především nijak nerozlišuje právní úkony dlužníka (z hlediska jejich možné odporovatelnosti) podle toho, zda jimi dlužník plní povinnost smluvní či „zákonnou“. Určujícím kritériem pro posouzení právního úkonu jako zvýhodňujícího pak nepochybně není ani okolnost, že povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z pohledu ustanovení § 241 insolvenčního zákona konečně není žádných rozdílů ani mezi tím, zda právní úkon dlužníka, jímž zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, se týká závazků, jež mají původ v právu soukromém nebo veřejném.

III. Účelem právní úpravy obsažené v ustanovení § 241 insolvenčního zákona je zabránit nežádoucím důsledkům právního úkonu dlužníka, spočívajícím ve zvýhodnění jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů; lze proto (podáním žaloby) odporovat nejen úkonům dlužníka, jež mají (bezprostředně) za následek zánik závazku dlužníka, ale též právním úkonům, jež uspokojení věřitelovy pohledávky teprve umožní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 37/2015, ze dne 28. 2. 2018


02.08.2018 00:01

Odvod za porušení rozpočtové kázně v insolvenčním řízení

I. Účel odvodu za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, nesměřuje k potrestání příjemce dotace, nýbrž k tomu, aby poskytovateli dotace (např. státu nebo vyššímu územněsprávnímu celku) bylo vráceno peněžité plnění (dotace nebo její část), na které příjemci dotace v konečném důsledku nevznikl nárok (jelikož nedodržel podmínky, za nichž mu dotace nebo její část měla být ponechána).

Takový odvod za porušení rozpočtové kázně tedy není „mimosmluvní sankcí“ ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona.

II. Odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, má v případě, že jde o pohledávku vzniklou po rozhodnutí o úpadku dlužníka, povahu daně, poplatku nebo jiného obdobného plnění dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona.

Již v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 98/2015 Nejvyšší soud k pohledávkám za majetkovou podstatou uvedl, že má jít o ty pohledávky, jež zjednodušeně řečeno doprovázejí správu a udržování majetkové podstaty dlužníka a jde tedy o pohledávky, s nimiž je nutno počítat právě proto, že vznikají za trvání insolvenčního řízení pravidelně (včetně daňových pohledávek tvořených daní z přidané hodnoty tam, kde je dlužník plátcem této daně i v průběhu insolvenčního řízení) a jejich přednostní hrazení je svým způsobem nutné (nezbytné) k naplnění účelu a cíle insolvenčního řízení. Tomuto účelu předmětný odvod za porušení rozpočtové kázně též odpovídá, neboť povinnost k vrácení dotace (k uhrazení odvodu za porušení rozpočtové kázně) v dané věci vyplynula z opatření přijatého při správě dlužníkova podniku, respektive z rozhodnutí insolvenčního soudu o ukončení provozu dlužníkova podniku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 3/2016, ze dne 27. 3. 2018


02.08.2018 00:00

K výkladu § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona

Vydání (vyplacení) výtěžku zpeněžení zástavy exekutorem zástavnímu věřiteli v době, kdy již nastaly účinky, které insolvenční zákon spojuje se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného v exekuci), je (nepřípustným) prováděním exekuce. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že exekuční rozvrhové usnesení nabylo právní moci dříve, než nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného.

Pro posouzení, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání plnění, které exekutor vyplatil věřiteli dlužníka (oprávněnému v exekuci), byť na základě pravomocného rozvrhového usnesení, v rozporu s účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného v exekuci), do majetkové podstaty dlužníka, lze přiměřeně použít judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (viz NS sp. zn. 29 Cdo 998/2010).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5643/2016, ze dne 26. 4. 2018


26.07.2018 00:02

Pohledávka přiznaná vykonatelným směnečným platebním rozkazem

Ten, kdo svou aktivní legitimaci k odpůrčí žalobě dovozuje z toho, že má vůči dlužníku pohledávku přiznanou vykonatelným směnečným platebním rozkazem, a kdo je osobou odlišnou od osoby, v jejíž prospěch byl směnečný platební rozkaz vydán, musí prokázat, že se stal řádným majitelem směnky, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán.

K tomu, aby podle tohoto vykonatelného titulu (vykonatelného směnečného platebního rozkazu) bylo možné nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), je navíc třeba, aby věřitel ve vykonávacím (exekučním) řízení převod (přechod) práva prokázal způsobem uvedeným v ustanovení § 256 odst. 1 a 2 o. s. ř. (v případě exekuce v ustanovení § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5368/2017, ze dne 24. 4. 2018


26.07.2018 00:01

Zpeněžení majetkové podstaty dražbou prováděnou soudním exekutorem

Ustanovení § 286 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) neumožňovalo zpeněžení majetku dlužníka (bez ohledu na to, zda šlo o majetek určený k uspokojení zajištěných věřitelů) dražbou provedenou soudním exekutorem. Takový způsob zpeněžení výslovně upravuje ustanovení § 286 insolvenčního zákona až ve znění účinném od 1. července 2017, tj. ve znění zákona č. 64/2017 Sb.

Zpeněžil-li insolvenční správce přesto majetkovou podstatu takovým (zákonem nedovoleným) způsobem, porušil povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí. Na tomto závěru není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že tak učinil na základě pokynu zajištěných věřitelů; samozřejmým předpokladem „vázanosti pokyny zajištěných věřitelů“ totiž je i dovolenost věřiteli navrhovaného postupu (dovolenost zpeněžení majetkové podstaty dražbou prováděnou soudním exekutorem).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 179/2016, ze dne 26. 4. 2018


26.07.2018 00:00

Odměna insolvenčního správce při oddlužení kombinací obou forem

Odměna insolvenčního správce při oddlužení realizovaném kombinací obou forem oddlužení bude pro část oddlužení plněním splátkového kalendáře určena dle § 3 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb. a pro část oddlužení zpeněžením majetkové podstaty podle § 3 písm. a) ve spojení s § 1 vyhlášky. Ustanovení § 3 písm. c) vyhlášky se neaplikuje.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 97/2016, ze dne 26. 4. 2018


19.07.2018 00:01

Zneužití práva věřitelů rozhodnout o způsobu oddlužení

Judikatura popisuje dva druhy případů, kdy dlužník v oddlužení nedosáhl požadované hodnoty plnění (minimálně 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, popřípadě nejnižší hodnoty plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli) v důsledku okolností, které nezavinil.

Ve druhém z nich, tj. kdy již v době schválení oddlužení bylo zřejmé, že hodnota plnění nedosáhne této minimální hodnoty, přestože při dlužníkem preferovaném (jiném) způsobu oddlužení (splátkovým kalendářem) bylo možné předpokládat, že této minimální hodnoty bude dosaženo, je nutno takovou skutečnost zohlednit (ve prospěch dlužníka) i v rámci „testu konkursem“.

V projednávané věci prosadil věřitel oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty (byť dlužník formou splátkového kalendáře nabídl uhradit pohledávky věřitelů v rozsahu 32 %), přičemž si byl vědom majetkových poměrů dlužníka (a navíc byl veden úmyslem znemožnit dlužníku, aby splnil podmínky oddlužení, včetně osvobození od placení pohledávek). Za tohoto stavu je žádoucí, aby ani neúspěšný (z pohledu dlužníka) „test konkursem“ (§ 415 insolvenčního zákona) nebránil dlužníku v osvobození od placení pohledávek.

Opačný názor, podle něhož by i v takovém případě musel dlužník prokázat, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, by v podstatě dovoloval, aby věřitelé prosadili (jsa vedeni jinými, v insolvenčním řízení netolerovanými, než ekonomickými hledisky) formu oddlužení, při které by dlužník nikdy nesplnil předpoklady pro osvobození od placení zbytku dluhů, respektive by byl nucen strpět nejen zpeněžení svého majetku, ale následně použít k úhradě pohledávek věřitelů v nezbytném rozsahu (§ 415 insolvenčního zákona) i příjmy, které původně nabízel pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře. Takový výsledek by byl ve zjevném rozporu s účelem institutu oddlužení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 218/2016, ze dne 25. 4. 2018


19.07.2018 00:00

Přeplatek na dávce pěstounské péče; pohledávka za majetkovou podstatou

I. Veřejnoprávní pohledávka, která vznikla po rozhodnutí o úpadku dlužníka, není ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona daní, poplatkem nebo jiným obdobným peněžitým plněním jen proto, že ve smyslu § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu se pro účely daňového řádu rozumí daní peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu.

II. Pohledávka vzniklá po rozhodnutí o úpadku dlužnice z titulu přeplatku na dávce pěstounské péče – příspěvku na úhradu potřeb dítěte podle § 47e písm. a), § 47f a § 47z zákona o sociálně-právní ochraně dětí, není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 23/2016, ze dne 27. 3. 2018


18.07.2018 00:02

Odměna statutárního orgánu za obchodní vedení vykonávané v pracovním poměru

Přestože nejde o závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, je vztah mezi akciovou společností a členem jejího představenstva v rozsahu smlouvy uzavřené v režimu § 66d obch. zák. (začleněného do obchodního zákoníku s účinností od 1. ledna 2012) vztahem pracovněprávním; akciová společnost je zaměstnavatelem a člen představenstva zaměstnancem.

Odměňování za výkon obchodního vedení zaměstnancem (členem statutárního orgánu) v pracovním poměru se přitom řídí - jak vyplývá z § 66d odst. 3 obch. zák. - režimem odměny za výkon funkce člena statutárního orgánu a nikoliv ustanoveními zákoníku práce.

V režimu obchodního zákoníku pak platí, že neschválení ujednání o odměňování obsaženého ve smlouvě o výkonu funkce člena statutárního orgánu valnou hromadou (či v případech předvídaných § 194 odst. 1 větou druhou a sedmou obch. zák. dozorčí radou) má za následek jeho neúčinnost. Nebyla-li mezi společností a členem jejího statutárního orgánu sjednána platně a účinně odměna za výkon funkce, má člen statutárního orgánu právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. (viz § 66 odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 obch. zák.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, ze dne 26. 4. 2018


18.07.2018 00:01

Užití cizí ochranné známky v systémech placeného vyhledávání

Z rozsudků SDEU plyne, že „majitel ochranné známky je oprávněn zakázat konkurentovi, aby prostřednictvím klíčového slova, které je totožné s touto ochrannou známkou a které konkurent bez souhlasu majitele zvolil v rámci služby optimalizace pro vyhledávače na internetu, nechal zobrazit reklamu na výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro které je uvedená ochranná známka zapsána, pokud je toto užívání s to zasáhnout do některé z funkcí ochranné známky.“ K tomu zejm. viz bod 66 rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer.

V řešené věci bylo proto na místě posoudit, zda způsob, jakým žalovaná použila slova totožná s ochrannými známkami žalobkyně, byl způsobilý zasáhnout do některé z funkcí ochranné známky. Podle SDEU je základní funkcí ochranné známky funkce označení původu, kterou ochranná známka plní vždy (na rozdíl od funkce investiční či reklamní, které plní pouze tehdy, je-li majitelem v tomto směru užívána). Ohledně zásahu do funkce označení původu konstatoval Soudní dvůr Evropské unie následující: „Jestliže inzerce třetí osoby navozuje dojem existence hospodářského propojení mezi touto třetí osobou a majitelem ochranné známky, je třeba dospět k závěru, že dochází k zásahu do funkce označení původu této ochranné známky. Stejně tak platí, že jestliže inzerce, třebaže nenavozuje dojem existence hospodářského propojení, zůstane ohledně původu dotčených výrobků nebo služeb tak neurčitá, že běžně informovaný a přiměřeně pozorný uživatel internetu není s to na základě reklamního odkazu a k němu připojeného obchodního sdělení zjistit, zda je inzerent třetí osobou ve vztahu k majiteli ochranné známky, či naopak je s ním hospodářsky propojen, je třeba dospět k závěru, že dochází k zásahu do uvedené funkce ochranné známky.“ Viz bod 45 rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer.

Při aplikaci citovaných závěrů judikatury Soudního dvora EU na řešený případ je třeba dospět k závěru, že jednání žalované představovalo zásah do funkce označení původu ochranné známky žalobkyně. Z reklamního sdělení žalobkyně totiž není zřejmé, zda je žalovaná třetí osobou nezávislou na žalobkyni, či zda jsou skutečně hospodářsky propojené či zda je dojem hospodářské propojenosti těchto subjektů navozen reklamním sdělením. K takovému závěru je třeba dospět také s ohledem na další skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž plyne, že žalobkyně s žalovanou dřív velmi úzce spolupracovaly a prezentovaly se vůči třetím osobám společně. Průměrně informovanému uživateli internetu, kterému se při hledání klíčových slov odpovídajících ochranným známkám žalobkyně ukáže reklamní sdělení žalované (které samo o sobě užívá také slova tvořící ochranné známky žalobkyně), pak nemusí být vůbec zřejmé, v jakém vztahu je žalovaná s žalobkyní, neboť takový uživatel nemusí mít žádné informace o tom, že žalobkyně se žalovanou již nespolupracuje. Nastává tedy situace, při které je původ dotčených výrobků neurčitý (není zřejmé, zda pochází od majitele ochranné známky či nikoli) a kterou Soudní dvůr EU považuje za zásah do funkce označení původu ochranné známky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4931/2017, ze dne 16. 4. 2018


11.07.2018 00:02

Přiměřené protiplnění za akcie přecházející na hlavního akcionáře

Přiměřené protiplnění za účastnické cenné papíry, které přecházejí na hlavního akcionáře v důsledku postupu podle § 183i a násl. obch. zák., zásadně nesmí být nižší, než činila kupní cena, za kterou hlavní akcionář nabyl účastnické cenné papíry bezprostředně předtím, než požádal o svolání valné hromady podle § 183i odst. 1 obch. zák.; to platí i tehdy, šlo-li o tzv. prémiovou cenu, zahrnující přirážku za získání majority.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3024/2016, ze dne 26. 4. 2018


11.07.2018 00:01

Předpoklady odpovědnosti za škodu podle Vídeňské úmluvy

I. Předpoklady odpovědnosti za škodu jsou v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží („Vídeňská úmluva“) upraveny komplexně, což vylučuje použití národního práva; v projednávané věci proto nelze užít pro posouzení těchto předpokladů ustanovení obchodního zákoníku.

II. Náhrada škody se v režimu Vídeňské úmluvy vztahuje nejen na škody přímé, ale též na škody nepřímé, vždy je však třeba zkoumat, zda by ke škodě došlo nebýt jednání škůdce.

III. Ujednaly-li si strany kupní smlouvy, že tato smlouva a jakékoli právní vztahy z ní vyplývající se budou řídit českým právem, neznamená to, že by vyloučily aplikaci Vídeňské úmluvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2978/2016, ze dne 18. 4. 2018


03.07.2018 00:02

Absence oprávnění prodávajícího nakládat s předmětem koupě

Pravidlo obsažené v § 1760 o. z. nerozlišuje, zda má smlouva (titulus) tzv. translační účinky, tj. zda se vlastnické právo k věci převádí již samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti (a titulus a modus splývají v jedno; srov. ustanovení § 1099 o. z.), anebo zda je k nabytí vlastnického práva kupujícím (tj. ke splnění závazku prodávajícího umožnit kupujícímu nabýt vlastnické právo k věci, jež je předmětem koupě) nutné další právní jednání (modus). V obou případech platí, že skutečnost, že prodávající není ke dni uzavření kupní smlouvy vlastníkem předmětu koupě, nečiní kupní smlouvu sama o sobě neplatnou pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu § 580 odst. 2 a § 588 o. z.

Převede-li prodávající po uzavření kupní smlouvy předmět koupě na třetí osobu, nestává se (zásadně) závazek kupujícího převzatý kupní smlouvou (umožnit kupujícímu nabýt vlastnické právo k věci, jež je předmětem koupě) pouze z tohoto důvodu nesplnitelným ve smyslu § 2006 o. z., a nezaniká pro (následnou) nemožnost plnění. To platí tím spíše, jde-li o věci druhově určené.

Obecně platí, že prodávající je povinen splnit svůj (kupní smlouvou převzatý) závazek odevzdat věc, která je předmětem koupě, kupujícímu a umožnit mu nabýt vlastnické právo k ní (srov. § 2079 odst. 1 o. z.); není-li jejím vlastníkem, je povinen si ji opatřit, popř. jinak zajistit splnění svého (kupní smlouvou převzatého) závazku. Důsledky prodlení dlužníka s plněním dluhu upravují ustanovení § 1968 a násl. o. z., důsledky případné změny okolností a tzv. hospodářské nemožnosti plnění pak ustanovení § 1764 až 1766 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2601/2016, ze dne 26. 4. 2018


03.07.2018 00:01

Promlčení pohledávky nepřihlášené do insolvenčního řízení

I. Pro účely posouzení, zda pohledávka nebo jiné právo věřitele, které bylo možno přihlásit do insolvenčního řízení, se promlčely nebo prekludovaly, nelze vyloučit účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 3 insolvenčního zákona nebo účinek spojený s podáním přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 173 odst. 4 věty první insolvenčního zákona jen proto, že insolvenční návrh byl následně odmítnut jako zjevně bezdůvodný; to platí bez zřetele k tomu, zda předmětné právo nebo pohledávku mohl uplatnit nebo uplatnil v insolvenčním řízení insolvenční navrhovatel, jehož insolvenční návrh byl odmítnut jako zjevně bezdůvodný, nebo jiný věřitel (lhostejno, v jakém vztahu je takový věřitel k insolvenčnímu navrhovateli).

II. Po skončení insolvenčního řízení „jiným“ rozhodnutím o insolvenčním návrhu (§ 142 insolvenčního zákona) se skončení promlčecí doby, která ohledně pohledávky z obchodního závazkového vztahu přihlášené do insolvenčního řízení začala běžet před 1. lednem 2014, řídí ustanovením § 405 odst. 2 obch. zák.; stejné ustanovení se použije i na skončení promlčecí doby ohledně pohledávky z obchodního závazkového vztahu, u které došlo ke stavení běhu promlčecí doby podle § 109 odst. 3 insolvenčního zákona, aniž ji věřitel přihlásil do insolvenčního řízení.

Týž vztah, jaký zde Nejvyšší soud popsal pro aplikaci ustanovení § 109 odst. 3, § 173 odst. 4 věty první a (pro dobu od 1. ledna 2014) § 173a insolvenčního zákona ve vztahu k ustanovením § 402 a § 405 obch. zák., se pro promlčecí dobu v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, uplatní ve vztahu k ustanovením § 648 o. z. a § 652 o. z. (s vědomím odlišné délky dodatečně poskytované promlčecí lhůty v § 652 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1774/2016, ze dne 24. 4. 2018


26.06.2018 00:02

Výše vypořádacího podílu bývalého člena bytového družstva

Požadavek poctivosti (spravedlnosti) vypořádání (dovozený judikaturou v případě zániku účasti společníka, resp. člena bez právního nástupce jak pro poměry společností s ručením omezeným, tak i pro poměry jiného než bytového družstva) se musí prosadit i v poměrech bytových družstev. Jinak řečeno, ustanovení § 233 obch. zák. (jakož i příslušná ujednání stanov) je třeba vykládat tak, aby výsledná výše vypořádacího podílu odpovídala požadavku poctivosti (spravedlnosti).

Pro poměry bytových družstev však s ohledem na rozdílnou tržní hodnotu jednotlivých členských podílů (zohledňující nejen aktuální majetkové poměry bytového družstva, ale i – a to zejména – stav, velikost a další vlastnosti konkrétního družstevního bytu, jehož nájem je spjat s daným členským podílem), jakož i s ohledem na některé okolnosti ovlivňující hodnotu majetku družstva (zejm. právo členů družstva na bezúplatný převod družstevního bytu do jejich vlastnictví) není vhodné poměřovat poctivost vypořádání mezi (bývalým) členem bytového družstva a tímto družstvem skutečnou (tržní) hodnotou čistého obchodního majetku družstva.

Povaze bytového družstva a účasti v něm naopak odpovídá, aby při posuzování poctivosti (spravedlnosti) vypořádání mezi bytovým družstvem a jeho bývalým členem bylo přihlédnuto ke skutečné (tržní) hodnotě členského podílu, o který bývalý člen družstva (v důsledku zániku jeho účasti) „přišel“.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že při určení výše vypořádacího podílu bytové družstvo zásadně musí přihlédnout ke skutečné (tržní) hodnotě členského podílu bývalého člena družstva tak, aby mezi touto tržní hodnotou a výší vypořádacího podílu nebyly neodůvodněné rozdíly.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 5168/2017, ze dne 29. 3. 2018


< strana 1 / 113 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů