// Profipravo.cz / Akciová společnost 04.01.2016
Předvídatelnost škody při porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře
I. Ustanovení § 379 obch. zák. o náhradě předvídatelné škody se použije i na případy, kdy škoda vznikla v důsledku porušení povinnosti statutárního orgánu obchodní společnosti jednat s péčí řádného hospodáře dle § 194 odst. 5 obch. zák.
II. Okamžikem, ke kterému je vztaženo posuzování předvídatelnosti vzniku škody, není vznik deliktu, nýbrž okamžik vzniku povinnosti, jejíž porušení má za následek vznik odpovědnosti za škodu; konkrétně tedy okamžik vzniku povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák.
III. Jakkoliv dovolací soud nerozporuje, že pojem předvídatelnosti škody je v zásadě pojat objektivně, neboť se váže k osobě průměrných znalostí a vlastností, neznamená uvedené, že objektivní standard pro předvídatelnost škody vylučuje zohlednění konkrétní vědomosti či informace, jenž škůdce objektivně má.
Při hodnocení, zda jde o případ nepředvídatelné škody, je třeba vzít v úvahu znalost, kterou škůdce měl vzhledem ke své situaci a okolnostem vztahujícím se jen k němu, ale dále, pokud nelze dojít k závěru, že vzhledem k nim možnost vzniku škody předvídal, je třeba vyjít z úvahy, co v dané situaci mohl předvídat obchodu dbalý podnikatel. Nejde přitom o uvažování pravděpodobné možnosti, ale o to, zda jako možnost vznik uplatněné škody přicházel v úvahu, a to vzhledem k okolnostem daného případu v době vzniku závazku a skutečnostem, o kterých pečlivý podnikatel měl vědět. Pokud ale došlo ke škodě veliké výše v důsledku skutečnosti, která nastala až po vzniku závazku a kterou nebylo dobře možno při vzniku závazku předpokládat (např. změna závazku, který byl porušeným závazkem věcně zabezpečován), je předpoklad, že nevznikne právo na náhradu škody ve výši, která v důsledku toho vznikla. Toto omezení má zamezit nepřiměřené tvrdosti, ale ne změkčit odpovědnost za porušení závazku.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi uznal ty situace, kdy v konkrétním případě je (čistě) objektivní pojetí převáženo subjektivně známou informací (srov. např. NS 32 Cdo 2843/2008).
IV. Požadavek předvídatelnosti bezpochyby nelze vykládat v tom smyslu, že škůdce si má být přesně vědom výše škody, kterou porušením své povinnosti může způsobit. Ustanovení § 379 obch. zák. má být vykládáno jako výjimka ze zásady úplné náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s porušením povinnosti s tím, že má zamezit nepřiměřené tvrdosti, ale ne změkčit odpovědnost za porušení závazku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3202/2013, ze dne 30. 9. 2015
Dotčené předpisy:
§ 379 obch. zák.
§ 194 odst. 5 obch. zák.
Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. srpna 2011, č. j. 32 Cm 27/2006-321, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3,760.390,50 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, která ji vznikla, neboť žalovaný jako jednatel žalobkyně nejednal s péčí řádného hospodáře tím, že v souvislosti se stavbou víceúčelové haly k pozemkům parc. č. 2380/7 o výměře 870 m2 a parc. č. 2380/94 o výměře 24 m2, které byly v jeho vlastnictví, nezajistil právně platný vztah žalobkyně k těmto pozemkům, resp. včas a dostatečně neinformoval žalobkyni o konfliktu svých zájmů jako osoby fyzické a jako jednatele žalobkyně. Poté, co se žalobkyně dozvěděla, že jsou předmětné pozemky ve vlastnictví žalovaného, byla donucena tyto pozemky od žalovaného koupit za nevýhodných podmínek. Dne 31. května 2005 uzavřela se žalovaným kupní smlouvu, na základě které od něho pozemky odkoupila za 6,000.000,- Kč. Předtím si od něho pozemky pronajala na dobu od 1. října 2004 do 31. května 2005 a na nájemném mu za tuto dobu zaplatila částku 400.000,- Kč. Podle znaleckého posudku však v roce 2003 činila obvyklá cena těchto pozemku 2,440.620,- Kč a obvyklá cena nájmu za uvedené období byla 198.989,50 Kč.
Dne 21. listopadu 2008 vydal soud prvního stupně mezitimní rozsudek č. j. 32 Cm 27/2006-231, ve kterém rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný.
K odvolání žalovaného bylo toto rozhodnutí rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. září 2010, č. j. 14 Cmo 98/2009-258, potvrzeno.
Soud prvního stupně tedy vyšel z toho, že rozhodnutí o základu věci je již pravomocné, odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu je dána. Nezabýval se tedy příčinnou souvislostí mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody, spoluodpovědností dalších osob, pasivní věcnou legitimací na straně žalovaného či námitkou promlčení. Při výpočtu výše škody vyšel ze znaleckého posudku č. 106/2007 znalce Ing. Babického. Uzavřel, že výše škody požadovaná žalobkyní je oprávněná. Náhrada škody vzniklé žalobkyni sestává z částky 3,559.380,- Kč, což je rozdíl mezi částkou 6,000.000,- Kč (kupní cena uhrazená žalobkyní za předmětné pozemky na základě kupní smlouvy) a částkou 2,440.620,- Kč (cena obvyklá předmětných pozemků k roku 2003), a částky 201.010,50 Kč, což je rozdíl mezi nájmem uhrazeným žalobkyní na základě nájemní smlouvy a obvyklou výší nájemného předmětných pozemků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 1,069.745,50 Kč potvrdil; ve zbývající části výroku I. jej změnil tak, že co do částky 2,690.645,- Kč žalobu zamítl (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky a vůči státu (druhý až čtvrtý výrok).
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 194 odst. 5 a § 135 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a dle ustanovení § 373 a násl. obch. zák.
Odvolací soud poukázal na ustanovení § 379 obch. zák. a uvedl, že v roce 2003, kdy došlo ke škodnímu jednání žalovaného, nemohl tento předvídat, za jakou cenu se mu v budoucnu podaří předmětné pozemky pronajmout či prodat. Je proto nutno uplatnil objektivní, nikoli subjektivní, hledisko a vyjít z toho, že obvyklá cena předmětných pozemků činila v roce 2005 částku 3,311.376,- Kč a obvyklá cena nájmu za předmětné pozemky za období od 1. října 2004 do 31. května 2005 částku 198.989,50 Kč. Ceny sjednané mezi žalobkyní a žalovaným, a to 6,000.000,- Kč za prodej pozemků na základě kupní smlouvy ze dne 31. května 2005 a 400.000,- Kč na základě nájemní smlouvy ze dne 30. září 2004, nejsou tedy pro posouzení věci rozhodné. Rozhodné jsou ceny obvyklé. Uvedl, že jestliže žalobkyně zaplatila žalovanému na kupní ceně a za nájem pozemků více než je cena obvyklá, jde o škodu, jejíž vznik žalovaný nemohl předvídat. Tato škoda se dle ustanovení § 379 věta druhá obch. zák. neuhrazuje. Uzavřel, že skutečná škoda vzniklá žalobkyni v důsledku škodního jednání žalovaného činí částku obvyklého nájemného za období od 1. října 2004 do 31. května 2005 ve výši 198.989,50 Kč a dále částku 870.756,- Kč, která je tvořena rozdílem mezi obvyklou cenou pozemků v roce 2005 ve výši 3,311.376,- Kč a obvyklou cenou pozemků v roku 2003 ve výši 2,440.620,- Kč. Obvyklá cena pozemků ve výši 2,440.620,- Kč je cenou, za kterou mohla žalobkyně předmětné pozemky od žalovaného koupit již v roce 2003, avšak v důsledku škodního jednání žalovaného jí tato koupě nebyla umožněna. Koupě byla umožněna až v roce 2005, kdy obvyklá cena pozemků již dosáhla částky 3,311.376,- Kč. Celková skutečná škoda žalobkyně tedy činí částku 1,069.745,50 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení spočívá dle dovolatelky v nesprávné aplikaci ustanovení § 379 věta druhá obch. zák. na danou věc. Namítá, že odvolací soud neměl omezovat výši škody, kterou je žalovaný povinen žalobkyni nahradit jen na předvídatelnou škodu, neboť u deliktní odpovědnosti za škodu je aplikace § 379 odst. 2 obch. zák. vyloučena.
Dále má dovolatelka za to, že odvolací soud nesprávně zjistil, jakou škodu žalovaný předvídal v době škodního jednání jako možný důsledek porušení své povinnosti vykonávat působnost jednatele žalobkyně s péčí řádného hospodáře nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v době škodního jednání žalovaný znal nebo měl znát při obvyklé péči. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že škoda vzniklá žalobkyni v důsledku škodního jednání žalovaného činí v případě nájemního vztahu částku 198.989,50 Kč, tedy částku, která odpovídá obvyklé ceně nájmu za období od 1. října 2004 do 31. května 2005. Škoda, která žalobkyni vznikla, musí spočívat v rozdílu mezi cenou nájmu skutečně žalobkyní zaplacenou, tj. 400.000,- Kč a obvyklou cenou nájmu, tj. částkou 198.989,50 Kč.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrzuje, případně napadené rozhodnut zrušil.
K dovolání žalobkyně se dle obsahu spisu žalovaný nevyjádřil.
Pro dovolací řízení v této věci je rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013, což se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné k řešení otázky zdali a za jakých podmínek lze aplikovat ustanovení § 379 obch. zák. o náhradě předvídatelné škody v případě porušení povinností statutárního orgánu společnosti jednat s péčí řádného hospodáře upravených v ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák.
K námitce dovolatelky, že v případě vzniku škody v příčinné souvislosti s porušením péče řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 obch. zák.) nelze ustanovení § 379 obch. zák. vůbec aplikovat, odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1488/2006. Ačkoliv v tomto rozhodnutí dovolací soud posuzoval, zda je „v případě porušení povinnosti společnosti vůči svému menšinovému akcionáři aplikovatelné ustanovení § 379 obch. zák.“, závěry zde uvedené se bezesporu uplatní i na vztah mezi obchodní společností a jejím statutárním orgánem. S odkazem na znění § 261 odst. 3 písm. f) obch. zák. tak lze i v projednávaném případě uvést, že toto ustanovení nevzbuzuje pochybnosti o tom, že se na vztah mezi obchodní společností a osobou, která je jejím statutárním orgánem, použije třetí část obchodního zákoníku, tedy i ustanovení § 379 obch. zák. Nelze proto přisvědčit tvrzení dovolatelky, která dovozuje, že ustanovení § 379 obch. zák. se na případy, kdy škoda vznikla v důsledku porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře dle § 194 odst. 5 obch. zák., nepoužije.
Důvodnost dovolání však zakládá námitka dovolatelky, jež polemizuje se závěry odvolacího soudu, který vztáhl okamžik posuzování předvídatelnosti vzniku škody k době, kdy ke škodnímu jednání došlo.
Podle § 379 obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že je třeba odlišovat okamžik vzniku závazkového vztahu od okamžiku porušení povinnosti, respektive vzniku škody. Hledisko předvídatelnosti je vztaženo k prvnímu z uvedených, tedy k okamžiku vzniku (primárního) závazkového právního vztahu. Uvedené koresponduje i se závěry části literatury, která se zabývala možností aplikace § 379 obch. zák. v případě mimosmluvní odpovědnosti, s tím, že bývá dovozováno, že dané ustanovení není možné vykládat tak, že za vznik závazkového vztahu je v těchto případech možné považovat vznik (sekundárního) závazkového vztahu k náhradě škody, který vzniknul porušením povinnosti (blíže srovnej např. CZACH, K. Predvídateľnosť vzniku a jej význam (nielen) v obchodnom práve, In: BEJČEK, Josef (ed.). Historie obchodněprávních institutů: sborník příspěvků z konference pořádané Katedrou obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity dne 10. června 2009 v Brně. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 134.)
Z toho vyplývá, že okamžikem, ke kterému je vztaženo posuzování předvídatelnosti vzniku škody, není – jak dovodil odvolací soud – vznik deliktu, nýbrž okamžik vzniku povinnosti, jejíž porušení má za následek vznik odpovědnosti za škodu; konkrétně tedy okamžik vzniku povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák. A právě v tomto pojetí se projevuje objektivní hledisko posuzování předvídatelnosti vzniku škody, na které argumentačně odkazuje odvolací soud.
Jakkoliv dovolací soud nerozporuje, že pojem předvídatelnosti škody je v zásadě pojat objektivně, neboť se váže k osobě průměrných znalostí a vlastností (viz např. POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1472.), neznamená uvedené, že objektivní standard pro předvídatelnost škody vylučuje zohlednění konkrétní vědomosti či informace, jenž škůdce objektivně má.
Při hodnocení, zda jde o případ nepředvídatelné škody, je třeba vzít v úvahu znalost, kterou škůdce měl vzhledem ke své situaci a okolnostem vztahujícím se jen k němu, ale dále, pokud nelze dojít k závěru, že vzhledem k nim možnost vzniku škody předvídal, je třeba vyjít z úvahy, co v dané situaci mohl předvídat obchodu dbalý podnikatel. Nejde přitom o uvažování pravděpodobné možnosti, ale o to, zda jako možnost vznik uplatněné škody přicházel v úvahu, a to vzhledem k okolnostem daného případu v době vzniku závazku a skutečnostem, o kterých pečlivý podnikatel měl vědět. Pokud ale došlo ke škodě veliké výše v důsledku skutečnosti, která nastala až po vzniku závazku a kterou nebylo dobře možno při vzniku závazku předpokládat (např. změna závazku, který byl porušeným závazkem věcně zabezpečován), je předpoklad, že nevznikne právo na náhradu škody ve výši, která v důsledku toho vznikla. Toto omezení má zamezit nepřiměřené tvrdosti, ale ne změkčit odpovědnost za porušení závazku (shodně ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1043).
V právní teorii je předvídatelnost škodního následku vnímána jako základní kriterium, ze kterého vychází teorie adekvátnosti kausálního nexu. Ta vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Předvídatelnost se tím velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji jeho nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby (srov. např. KÖTTZ, H. Deliktsrecht. 8. vydání, Neuwied, Kriftel 1998, m. č. 151; LORENZ, K. Lehrbuch des Schuldrechts, sv. I., Allgemeiner Teil. 14. vydání, München 1987, s. 439, 440). Tento optimální pozorovatel tak personifikuje znalosti a zkušenost své doby. Je zřejmé, že co je předvídatelné pro konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele. Každý nedbalostně zaviněný následek je tedy též adekvátním následkem příslušného jednání (srov. takto shodně nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). Také dovolací soud ve své rozhodovací praxi uznal ty situace, kdy v konkrétním případě je (čistě) objektivní pojetí převáženo subjektivně známou informací (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2843/2008, popřípadě SZTEFEK, M. Předvídatelnost škody v novém občanském zákoníku. In: Jurisprudence, 2014, č. 5, s. 25-33).
V posuzovaném případě tak nelze pominout zejména tu skutečnost, že žalovaný mohl sám svým jednáním do poslední chvíle ovlivnit výši vzniklé škody, která záležela v navýšení kupní ceny pozemků, respektive v navýšení ceny nájemného. Je třeba také zdůraznit, že rozhodovací praxe dovolacího soudu k § 379 obch. zák. stojí na úvaze, že „(z)a nepředvídatelnou škodou je třeba považovat takovou škodu, jejíž vznik nemohl škůdce předvídat s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které znal nebo měl při obvyklé péči znát v době vzniku závazkového vztahu a právem se tedy domníval, že z porušení povinnosti, kterého se dopustil, taková škoda vzniknout nemůže.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. února 2000, sp. zn. 29 Cdo 2001/99). Požadavek předvídatelnosti bezpochyby nelze vykládat v tom smyslu, že škůdce si má být přesně vědom výše škody, kterou porušením své povinnosti může způsobit. Ustanovení § 379 obch. zák. má být vykládáno jako výjimka ze zásady úplné náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s porušení povinnosti s tím, že (jak již bylo výše uvedeno) má zamezit nepřiměřené tvrdosti, ale ne změkčit odpovědnost za porušení závazku.
V projednávané věci uvedené znamená, že odvolací soud měl posoudit, zda žalovaný, který byl z pozice statutárního orgánu žalobkyně zavázán jednat s péčí řádného hospodáře, mohl v rámci této své povinnosti předpokládat, že z jeho jednání ve střetu zájmu může vzniknout společnosti škoda. Hledisko předvídatelnosti však nevyžaduje, aby si škůdce byl vědom přesné částky, za jakou se mu v budoucnu podaří předmětné pozemky pronajmout či prodat.
Ze shora uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud shledal dovolání za důvodné, a na tomto základě rozsudek odvolacího soudu v rozsahu té části jeho prvního výroku, v níž bylo rozhodnuto o částce 2,690.645,- Kč a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-