// Profipravo.cz / Společnost s ručením omezeným 06.11.2018
Výkon činnosti po zániku funkce člena představenstva
Strany smlouvy o výkonu funkce se mohou dohodnout na tom, že i po zániku funkce bude společnost poskytovat (bývalému) členovi představenstva určité plnění a (bývalý) člen představenstva bude pro společnost vykonávat určité činnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4082/2016, ze dne 23. 8. 2018
Dotčené předpisy:
§ 66 obch. zák.
§ 194 obch. zák.
§ 266 obch. zák.
Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 22. 10. 2012 se žalobce domáhá zaplacení 235.000 Kč s příslušenstvím z titulu odměny za měsíc srpen 2012, na níž mu podle jeho přesvědčení vznikl nárok v souladu s články 4.1. a 7.5. smlouvy o výkonu funkce uzavřené mezi ním a žalovanou dne 20. 8. 2008, ve znění dodatků 1, 2 a 3 (dále jen „smlouva o výkonu funkce“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2014, č. j. 73 Cm 162/2012-97, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vyšel přitom zejména z toho, že:
1) Žalobce byl rozhodnutím jediného akcionáře žalované ze dne 19. 8. 2008 jmenován s účinností od 1. 10. 2008 členem představenstva žalované.
2) Podle článku 4.1. smlouvy o výkonu funkce přísluší členu představenstva za výkon funkce odměna ve výši 235.000 Kč měsíčně.
3) Podle článku 7.5. smlouvy o výkonu funkce „v případě, kdy po uplynutí prvních 3 měsíců výkonu funkce člena představenstva bude člen představenstva odvolán, popř. sám odstoupí z funkce, bude člen představenstva dále vykonávat pro společnost činnosti dle této smlouvy, a to po dobu 6 měsíců ode dne oznámení o odstoupení nebo odvolání. Nárok člena představenstva na měsíční splátku odměny dle čl. 4.1. zůstává po tuto dobu zachován.“
4) Rozhodnutím jediného akcionáře žalované ze dne 27. 1. 2012 byl žalobce odvolán z funkce člena představenstva, a to s účinností od 31. 7. 2012.
5) Rozhodnutí o odvolání z funkce bylo žalobci oznámeno emailem dne 27. 1. 2012. V emailu bylo žalobci sděleno, že „odvolání je účinné k 31.7.2012, což znamená, že je Vám Vaše odvolání tímto oznámeno 6 měsíců předem. Vaše funkce a povinnosti zaniknou 31. 7., aniž by byly zapotřebí jakékoliv další úkony kterékoliv ze stran. (…) Akcionář nemá v úmyslu vymáhat konkurenční doložku obsaženou ve Vaší smlouvě a můžete dle vlastního uvážení začít pracovat na jiné pracovní pozici hned po skončení měsíce července“.
6) Žalobce na tento email odpověděl tak, že „bude v pondělí v kanceláři, aby převzal usnesení a písemně je potvrdil, bude-li to třeba“.
7) Písemná „zpráva o odvolání z funkce“ byla žalobci předána jeho asistentem J. Ž. osobně v rozmezí 1 až 2 dnů po rozhodnutí o odvolání.
6) Od 1. 8. 2012 žalobce neměl přístup „do budovy“ žalované „ani k počítači“.
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že žalobce „byl odvolán z funkce člena představenstva dne 27. 1. 2012, a to v souladu se smlouvou o výkonu funkce s účinností po 6 měsících, tedy ke dni 31. 7. 2012“. Žalobci proto nevzniklo právo na odměnu za výkon funkce za měsíc srpen 2012 (případně za další měsíce), neboť mu funkce zanikla ke dni 31. 7. 2012; po tomto datu funkci ani fakticky nevykonával (neměl přístup do budovy ani k počítači, nemohl se účastnit zasedání představenstva atd.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud, zdůrazňuje, že „stěžejní otázkou je výklad článku 7.5. smlouvy“, vysvětlil, že označený článek „je třeba vykládat v kontextu celé smlouvy“. Podle odvolacího soudu je ujednání obsažené v označeném článku určité a srozumitelné, a jazykovým výkladem z něj lze dovodit, že funkce člena představenstva končí „uplynutím šestiměsíční lhůty, která počne běžet ode dne, kdy došlo k oznámení odstoupení z funkce nebo k oznámení odvolání z funkce, nikoliv až od okamžiku zániku funkce člena v představenstvu.“ Jiný výklad by podle odvolacího soudu „nebyl logickým vyústěním veškerých ustanovení předmětné smlouvy jako celku“. Odvolací soud považoval za zřejmé, že „v případě odvolání či odstoupení člena představenstva z funkce bude tento po dobu ještě šesti měsíců ode dne oznámení této skutečnosti pobírat dohodnutou odměnu“.
S rozhodnutím jediného akcionáře byl žalobce obeznámen; skutečnost, že se tak nestalo „v souladu se smlouvou“, nemůže ovlivnit účinky odvolání, ani „zvrátit závěr o počátku běhu lhůty dle článku 7.5.“ Žalobci tudíž odměna za srpen 2012 nepřísluší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky výkladu článku 7.5. smlouvy o výkonu funkce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky účinků doručení oznámení o odvolání z funkce, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené.
Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud vyložil článek 7.5. smlouvy o výkonu funkce v rozporu s výkladovými pravidly zakotvenými v § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jakož i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatou k výkladu označeného ustanovení.
Podle dovolatele se pojem „oznámení“ užitý v článku 7.5. smlouvy o výkonu funkce vztahuje výlučně k institutu „odstoupení“, nikoliv již k výrazu „odvolání“. Měl-li by se výraz „oznámení“ vztahovat i na následující (druhý v pořadí) termín „odvolání“, musel by text znít „oznámení o odstoupení nebo oznámení o odvolání“ či alespoň „oznámení o odstoupení nebo o odvolání“. Závěr odvolacího soudu tudíž odporuje gramatickému výkladu sporného ujednání.
Posouzení odvolacího soudu považuje dovolatel rovněž rozporné s pravidly systematického výkladu. Při výkladu přijatém odvolacím soudem by si strany sjednávaly duplicitně (a nadbytečně), že žalobce bude vykonávat činnosti, k nimž byl povinen po celou dobu výkonu funkce, i po dobu posledních 6 měsíců. Článek 7.5. je součástí bodu 7, jenž upravuje vztahy související s ukončením smlouvy a ukončením výkonu funkce. Strany si tak sjednávají závazek na dobu po skončení funkce k zachování kontinuity činnosti představenstva a postupnému předávání činností po zániku funkce. Žalobce byl zavázán nikoliv k výkonu funkce, ale pouze k činnostem specifikovaným v článku 1.5. smlouvy.
Výklad přijatý odvolacím soudem pak nelze použít na jiné (dovolatelem popisované) varianty odvolání, k nimž by mohlo dojít.
Podle dovolatele lze článek 7.5. smlouvy vykládat pouze tak, že běh šestiměsíční lhůty se počítá od data zániku funkce, tj. od data, ke kterému byl žalobce odvolán. Takový výklad článku 7.5. odpovídá jeho smyslu a vůli stran a je rovněž plně konformní s oprávněním valné hromady odvolat člena představenstva ke kterémukoliv datu.
Odvolací soud podle dovolatele vyložil sporný článek v rozporu s § 266 odst. 1 a 3 obch. zák. a judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, či nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003), jestliže se opřel výhradně o jazykový výklad, nepokusil se zjistit skutečný úmysl stran a nevzal náležitý zřetel na všechny okolnosti související s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, jakož i na následné chování stran.
Současně dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 925/2010, a na použití pravidla zakotveného v § 266 odst. 4 obch. zák.
Dovolatel zdůrazňuje, že shodná ujednání obsažená ve smlouvách o výkonu funkce dalších členů představenstva žalovaná vykládala obdobně jako dovolatel v projednávané věci. Důkazy, jež navrhoval k prokázání tohoto svého tvrzení, však soudy neprovedly.
Jde-li o druhou otázku, dovolatel zdůrazňuje, že podle článku 8.1. smlouvy o výkonu funkce měla mít veškerá sdělení požadovaná nebo předvídaná smlouvou písemnou formu, měla být doprovázena anglickým překladem a měla být doručena druhé straně osobně nebo doporučeným dopisem. V případě odvolání z funkce se to však nestalo, aniž by z toho soudy dovodily jakékoliv důsledky.
Otázka, „zda smluvní ujednání způsobu doručování oznámení lze vyjmout z pravidla autonomie vůle smluvních stran a jejich smluvní volnosti a zda lze přiznat účinky doručení oznámení, ačkoliv je učiněno způsobem, který je v rozporu se smluvní úpravou sjednanou mezi účastníky“, nebyla podle dovolatele dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží zaplatit žalobci 235.000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné, majíc za to, že článek 7.5 smlouvy o výkonu funkce nepřipouští žádné pochybnosti a není tudíž nutné jej vykládat. Navíc i při použití výkladových hledisek § 266 obch. zák. je možný pouze závěr přijatý soudy nižších stupňů. V této souvislosti žalovaná poukazuje na ujednání obsažené v článku 7.2. smlouvy, podle něhož tato smlouva „pozbývá účinnosti ke dni ukončení výkonu funkce“. Ten přitom skončil 31. 7. 2012, a pro další výkon funkce již „neexistoval právní titul“. Žalovaná současně poukazuje na to, že smlouva byla vyhotovena dvojjazyčně, přičemž podle její anglické jazykové verze je zjevné, že výraz „oznámení“ užitý v článku 7.5. se vztahuje i k odvolání z funkce (v této souvislosti smlouva „hovoří“ o „recalling of the director“ a „six month period from the date of notification of recalling“). I kdyby dovolání nebylo nepřípustné, není podle žalované důvodné; navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle skutkového závěru soudů nižších stupňů bylo oznámení o odvolání z funkce člena představenstva dovolateli doručeno nejen e-mailem, ale také osobně, tedy způsobem předjímaným článkem 8.1. smlouvy o výkonu funkce. Za této situace tudíž druhá otázka předestíraná dovolatelem nečiní dovolání přípustným již proto, že ji odvolací soud neposuzoval a na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
Nicméně dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k posouzení otázky pravidel výkladu právního úkonu (článku 7.5. smlouvy o výkonu funkce), při jejímž řešení se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec první). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec druhý). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec třetí). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec čtvrtý).
Z citovaného ustanovení se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy o výkonu funkce.
Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve sporném smluvním ujednání podle § 266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák.
Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016 (a judikaturu v nich citovanou), anebo obdobně (pro poměry právní úpravy účinné od 1. l. 2014) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017.
Z napadeného rozhodnutí přitom není zřejmé, zda a jak odvolací soud posuzoval úmysl (skutečnou vůli) stran smlouvy o výkonu funkce.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu je však z dosavadních skutkových zjištění i z vyjádření obou účastníků řízení zjevné, že účelem ujednání obsaženého v článku 7.5. smlouvy o výkonu funkce bylo na jednu stranu poskytnout společnosti dostatečný časový prostor pro zajištění všech potřebných kroků k tomu, aby představenstvo i v případě změny v osobě člena představenstva řádně plnilo své povinnosti (slovy dovolatele „zachování kontinuity činnosti představenstva a postupné předávání činností“), na stranu druhou pak dát členovi představenstva (dovolateli) jistotu, že od okamžiku, kdy se dozví o tom, že mu zaniká (má zaniknout) funkce, bude pobírat odměnu (a plnit povinnosti člena představenstva) po sjednanou dobu.
Tohoto účelu, který zdůrazňuje sám dovolatel, bylo přitom dosaženo; mezi okamžikem, kdy se dozvěděl o rozhodnutí jediného akcionáře (přijatého v působnosti valné hromady) o svém odvolání, a okamžikem, ke kterému přestal plnit povinnosti člena představenstva a pobírat odměnu za výkon funkce, uplynula doba 6 měsíců (prodloužení této doby o 3 dny není z pohledu uvedeného účelu významné). Po tuto dobu dovolatel věděl, že mu k 31. 7. 2012 zanikne funkce člena představenstva, plnil (měl plnit) povinnosti člena představenstva a pobíral za výkon funkce sjednanou odměnu. Současně byl společnosti poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby zajistila řádné fungování představenstva i poté, kdy dovolateli zanikne funkce. S ohledem na obsah zprávy o rozhodnutí jediného akcionáře o jeho odvolání nemohl být dovolatel na pochybách, že vztah mezi ním a společností ze smlouvy o výkonu funkce zanikne k 31. 7. 2012, a že po uvedeném datu nebude společnost po dovolateli požadovat plnění jakýchkoliv činností, a ani mu nebude poskytovat měsíční odměnu dle smlouvy o výkonu funkce.
Úmysl stran určit v článku 7.5. smlouvy o výkonu funkce období mezi okamžikem, kdy jediný akcionář (valná hromada) rozhodne o odvolání z funkce a toto rozhodnutí je oznámeno členovi představenstva, a okamžikem, kdy členu představenstva (dovolateli) zanikne jeho funkce, je patrný i z článku 7.2. smlouvy, podle něhož smlouva „pozbývá účinnosti ke dni ukončení výkonu funkce“. Smluvní strany zjevně nepředpokládaly, že by jejich vztah ze smlouvy o výkonu funkce pokračoval (v určité podobě) i poté, kdy dovolateli zanikne funkce (jak nyní dovolatel dovozuje).
Jakkoliv se strany smlouvy o výkonu funkce mohou dohodnout i na tom, že i po zániku funkce bude společnost poskytovat (bývalému) členovi představenstva určité plnění a (bývalý) člen představenstva bude pro společnost vykonávat určité činnosti (srov. obdobně rozsudek ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016), v projednávané věci nebylo úmyslem stran takovou smlouvu uzavřít.
Dovolateli lze přisvědčit, že ujednání ve smlouvě o výkonu funkce nebrání jedinému akcionáři (valné hromadě), aby rozhodl(a) o odvolání člena představenstva s okamžitou účinností, popř. aby odložil(a) účinnost svého rozhodnutí o kratší než ve smlouvě sjednanou dobu (na rozdíl od situace, kdy by obdobné ujednání bylo obsaženo ve stanovách). V takovém případě by pak s ohledem na okolnosti konkrétního případu (zejména důvody, které vedly k odvolání z funkce) bylo možné uvažovat o porušení smlouvy o výkonu funkce a případné náhradě újmy tím způsobené (bývalému) členu představenstva. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž co do výsledku správné. Nejvyšší soud, který neshledal ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř., dovolání žalobce zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“) – jejíž výše podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu činí 9.260 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a po připočtení 21 % daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce celkem 11.567,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-