// Profipravo.cz / Společnost s ručením omezeným 14.08.2018
K zániku pohledávky v souvislosti se zánikem spol. s r. o.
V usneseních sp. zn. 29 Cdo 1801/2010 a sp. zn. 29 Cdo 1521/2011 Nejvyšší soud uvedl, že nemůže-li být dluh odpovídající zajištěné pohledávce uspokojen dlužníkem proto, že dlužník (právnická osoba) zanikl (výmazem z obchodního rejstříku) bez právního nástupce, nemá to za následek ani zánik pohledávky, ani zánik závazku zajišťovacího.
Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3227/09, shledal „zcela ústavně konformním“ závěr obecných soudů, podle něhož „žádné ustanovení zákona nespojuje se zánikem právnické osoby zánik dluhu“, pročež „je namístě vyjít z analogického použití ustanovení § 579 obč. zák.“
Tyto závěry se plně prosadí i v poměrech dané věci, kdy předmětem řízení je požadavek věřitele vůči žalovaným jednatelům společnosti s ručením omezeným na úhradu pohledávky z titulu náhrady škody, kterou měli jednatelé věřiteli způsobit tím, že nesplnili povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti.
Jinými slovy, skutečnost, že společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku (po zrušení konkursu z důvodu, že její majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu), nemá za následek ani zánik pohledávek věřitele za touto společností, ani zánik pohledávky z titulu náhrady škody způsobené jednateli tím, že nesplnili povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1729 Cdo 4828/2017, ze dne 30. 5. 2018
Dotčené předpisy:
§ 3 odst. 2 ZKV
§ 68 obch. zák.
Kategorie: konkursní řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. února 2017, č. j. 47 Co 323/2016-335, k odvolání účastníků (mimo jiné) potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 5. května 2016, č. j. 108 C 72/2013-282, ve znění usnesení ze dne 27. května 2016, č. j. 108 C 72/2013-285, jímž Okresní soud v Havlíčkově Brodě zamítl žalobu, aby žalovaným (F. B. aj. M.) bylo uloženo zaplatit žalobkyni (ECONTAX, s. r. o.) společně a nerozdílně částku 87.591,- Kč s příslušenstvím.
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů v dané věci, když první rozsudek ze dne 7. února 2013, č. j. 42 Cm 34/2009-143, jímž Krajský soud v Hradci Králové (mimo jiné) zamítl žalobu o zaplacení částky 87.591,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. června 2013, č. j. 4 Cmo 142/2013-159, a věc postoupil Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě jako soudu věcně příslušnému. Dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. října 2015, č. j. 29 Cdo 4353/2013-219.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Dne 6. března 2011 byla do obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové zapsána společnost Stavební obnova, spol. s r. o. (dále jen „společnost S“), jejímiž jednateli byli v době od 6. března 1991 do 13. ledna 2004 žalovaní.
2/ Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. srpna 2005, č. j. 40 K 28/2005-18, prohlásil konkurs na majetek společnosti S; usnesením ze dne 25. dubna 2007, č. j. 40 K 28/2005-125, které nabylo právní moci dne 18. května 2007, zrušil konkurs pro nedostatek majetku.
3/ Platebními výměry ze dne 26. dubna 2004, č. 4140400075 a č. 2140400074, uložila Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen „zdravotní pojišťovna“) společnosti S jako plátci povinnost uhradit dlužné pojistné ve výši 36.322,- Kč a povinnost zaplatit penále ve výši 54.890,- Kč.
4/ Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. prosince 2005, č. 5/111/5 zdravotní pojišťovna postoupila České konsolidační agentuře pohledávky specifikované v příloze č. 1 v částce 111.044,- Kč (pojistné 36.322,- Kč a penále 74.722,- Kč). Smlouvou ze dne 31. července 2006 Česká konsolidační agentura označenou pohledávku postoupila společnosti CALDERSHOT FINANCE LTD, která zmíněnou pohledávku postoupila žalobkyni smlouvou ze dne 15. dubna 2009.
5/ Společnost S byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 28. srpna 2007.
6/ Předmětem řízení je žalobkyní tvrzená pohledávka za žalovanými z titulu náhrady škody, kterou měli žalovaní jako jednatelé společnosti S způsobit tím, že nesplnili povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti S, která byla – dle tvrzení žalobkyně – v úpadku ve formě platební neschopnosti již v době vzniku pohledávky žalobkyně z titulu pojistného a penále.
Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 18 odst. 1, § 20a odst. 2, § 37 odst. 2 a § 524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a vycházeje z ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – zdůraznil, že odpovědnost osob uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Skutečnou škodou, jež veřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle § 3 ZKV, se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky.
Uplatněný nárok na náhradu škody žalobkyně vůči žalovaným – pokračoval odvolací soud – předpokládá, aby v době vzniku škody byla žalobkyně věřitelkou společnosti S, nebo aby na ni byl takový nárok postoupen. Nárok na náhradu škody vždy předpokládá existenci škůdce i poškozeného. Poškozeným v daném případě je věřitel, který neobdržel sjednané protiplnění od budoucího úpadce jako smluvní strany. Náhrady škody proti jednatelům úpadce se nemůže domáhat kdokoli, ale pouze ten, kdo byl původně ve smluvním vztahu s úpadcem (nebo na koho byla pohledávka platně postoupena). Postoupit lze pouze pohledávku existující; pokud pohledávka platně nevznikla nebo pokud již dříve zanikla, je její postup vyloučen, smlouva o postoupení takové pohledávky by byla absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění. Společnost S zanikla výmazem z obchodního rejstříku a ztratila tak způsobilost mít práva a povinnosti; proto zanikla její povinnost zaplatit „dlužné pojistné a penále“ a taková pohledávka nemohla být ani postoupena. Potud odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2006, sp. zn. 1 Afs 73/2006, podle něhož zanikne-li právnická osoba bez právního nástupce, zanikají tím i její závazky; práva ani povinnosti totiž „nemohou existovat bez existence určité osoby, která je jejich nositelem“.
Nad rámec shora uvedeného odvolací soud dodal, že „Nejvyšší soud se úpadkovou situací společnosti S zabýval v rozhodnutí ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3161/2011 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 119), přičemž „vyslovil, že v úpadku je jen takový dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, tedy že u dlužníka objektivně nastala situace, která brání uspokojit pohledávky věřitelů ve stanovené (smluvené či jinak určené) době splatnosti, i kdyby chtěl. Jestliže dlužník disponuje prostředky, které mu umožňují bez zbytečného odkladu splatné pohledávky věřitelů uhradit, avšak není k tomu ochoten (např. proto, že tyto pohledávky neuznává, vede spor o jejich výši nebo proti nim uplatňuje pohledávky vlastní), nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu § 1 odst. 2 věty první ZKV. Ze skutečnosti, že společnost S nesplnila své splatné závazky, bez dalšího neplyne, že tohoto nebyla schopna. I kdyby pohledávka žalobkyně v době postoupení existovala, musela by být žaloba zamítnuta pro neprokázání úpadku společnosti S, neboť v tomto směru je Krajský soud vázán rozhodnutím nadřízeného Nejvyššího soudu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že odvolací soud odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyřešil otázku, zda zánikem společnosti S bez právního nástupce zanikly i pohledávky za touto společností.
Potud poukázala na závěry formulované Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 9. února 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005 (uveřejněném pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 16/2007“), v rozsudcích ze dne 10. srpna 2010, sp. zn. 21 Cdo 2661/2009, a ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3138/2007, jakož i v usnesení ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5499/2007, podle nichž „zánikem dlužnické právnické osoby bez právního nástupce pohledávka za touto zaniklou právnickou osobou nezaniká“.
Konečně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal ani s názorem Ústavního soudu, obsaženým v usnesení ze dne 23. února 2010, sp. zn. I. ÚS 3227/09.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní považují dovolání za nepřípustné, respektive za nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelkou otevřené, dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězené.
K důsledkům smrti fyzické osoby či zániku právnické osoby bez právního nástupce.
Nejvyšší soud již v R 16/2007 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož smrtí dlužníka (fyzické osoby) povinnost plnit nezaniká, ledaže by jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem (srov. § 579 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). V případě, že povinnost plnit smrtí dlužníka nezanikla, nemohlo zaniknout ani zajištění pohledávky dlužníkova věřitele, včetně zajištění zástavním právem. Zanikla-li právnická osoba bez právního nástupce, je zřejmé, že tu není nikdo, na koho by přešla její povinnost plnit (kdo by jako dlužník byl povinen splnit dluh). V zákoně se výslovně − na rozdíl od fyzických osob − neuvádí, jaké má tato skutečnost právní následky ve vztahu ke dluhům, které zůstaly po zániku právnické osoby neuhrazeny. Ze závěru, že pohledávka zanikla z důvodu zániku dlužnické právnické osoby bez právního nástupce, však nelze (i kdyby byl opravdu správný) úspěšně dovozovat (na základě principu akcesority), že by bez dalšího zaniklo její zajištění poskytnuté třetími osobami.
V rozsudku ze dne 26. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 919/2014, uveřejněném pod číslem 76/2015, Nejvyšší soud doplnil, že pravomocným skončením likvidace dědictví nezaniká podle ustanovení § 175v odst. 3 věty druhé o. s. ř. (ve znění do 31. prosince 2013) ručení, které převzal ručitel k zajištění pohledávek zůstavitelových věřitelů, i když zůstaly při rozvrhu výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku neuspokojeny.
V usneseních ze dne 23. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 1801/2010, a ze dne 6. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1521/2011 Nejvyšší soud – vycházeje ze závěrů obsažených v R 16/2007 – dodal, že nemůže-li být dluh odpovídající zajištěné pohledávce uspokojen dlužníkem proto, že dlužník (právnická osoba) zanikl (výmazem z obchodního rejstříku) bez právního nástupce, nemá to za následek ani zánik pohledávky, ani zánik závazku zajišťovacího.
Ústavní soud v usnesení ze dne 23. února 2010, sp. zn. I. ÚS 3227/09, shledal „zcela ústavně konformním“ závěr obecných soudů, podle něhož „žádné ustanovení zákona nespojuje se zánikem právnické osoby zánik dluhu“, pročež „je namístě vyjít z analogického použití ustanovení § 579 obč. zák.“ Názor, že „i po zániku právnické osoby závazek nezaniká“, podporuje i ustanovení § 311 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Závěry výše shrnuté se přitom plně prosadí i v poměrech dané věci, kdy předmětem řízení je požadavek žalobkyně vůči žalovaným na úhradu pohledávky z titulu náhrady škody, kterou měli žalovaní jako jednatelé společnosti S žalobkyni způsobit tím, že nesplnili povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti S.
Jinými slovy, skutečnost, že společnost S zanikla výmazem z obchodního rejstříku (po zrušení konkursu z důvodu, že její majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu) [§ 68 odst. 1 a odst. 3 písm. f) obch. zák.], nemá za následek ani zánik pohledávek žalobkyně za touto společností, ani zánik pohledávky žalobou uplatněné.
Naopak akceptace právního závěru odvolacího soudu by ve svém důsledku znamenala ničím neodůvodnitelné zvýhodnění právnických osob oproti osobám fyzickým.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud nepřijatelně zkreslil závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3161/2011. Jak je zřejmé z odůvodnění zmíněného rozhodnutí, Nejvyšší soud s poukazem na ustálenou judikaturu shledal nesprávným úsudek odvolacího soudu o stavu úpadku společnosti S, když ze skutečnosti, že společnost S nesplnila své splatné závazky, bez dalšího neplyne, že toho nebyla schopna.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně nepřehlédne závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 1488/2016.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-