// Profipravo.cz / Obecná ustanovení 01.10.2012
K žalobě podle § 182 odst. 1 písm. c) a odst. 2 obch. zák. proti likvidátorovi
Žaloba podle § 182 odst. 1 písm. c) a odst. 2 obch. zák. může směřovat i proti likvidátorovi.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3835/2011, ze dne 28. 8. 2012
(kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně společnosti Kampa Residences s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Kampě 513/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25 25 91 64, zastoupené jejím akcionářem Mgr. A. S., zastoupeným JUDr. Petrem Niplem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, PSČ 140 00, proti žalované Ing. J. V., zastoupené Mgr. Petrem Balabánem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 1, PSČ 120 00, o zaplacení 4,000.000,- Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 100/2004 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 14 Cmo 578/2009-533, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 14 Cmo 578/2009-533, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2009, č. j. 37 Cm 100/2004-496, ve znění usnesení ze dne 15. července 2009, č. j. 37 Cm 100/2004-513, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2009, č. j. 37 Cm 100/2004-496, ve znění usnesení ze dne 15. července 2009, č. j. 37 Cm 100/2004-513, kterým tento soud zamítl návrh, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 4,000.000,- Kč s příslušenstvím.
Žalobkyně je na základě smlouvy o fúzi sloučením právní nástupkyní společnosti SERPENS Group a. s., identifikační číslo osoby 60 74 94 66 (dříve Kampa Properties a. s., dříve Regionální penzijní fond, a. s.). Mgr. A. S. (dále jen „akcionář“) jako jediný akcionář původní žalobkyně podal jako zákonný zástupce společnosti Regionální penzijní fond, a. s. v likvidaci žalobu o náhradu škody proti žalované – likvidátorce (jmenované rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 4. května 2000), protože neodůvodněně a zcela nehospodárně vynaložila prostředky náležející společnosti.
Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu nedostatku oprávnění akcionáře podat žalobu „jménem žalobkyně“.
Konstatoval, že z § 41 odst. 1 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění (dále jen „zákon o penzijním připojištění“) plyne, že právní poměry penzijního fondu se spravují tímto zákonem přesto, že Ministerstvo financí již odňalo penzijnímu fondu povolení ke vzniku a činnosti. Po splnění zákonem stanovených podmínek bývalý penzijní fond zákonu o penzijním připojištění podléhat přestává, a proto se již nadále neuplatňuje zákaz výkonu akcionářských práv dle § 4 odst. 6 zákon o penzijním připojištění. Proběhlo-li vypořádání dle zákona o penzijním připojištění a má-li společnost dostatek prostředků ke splnění všech splatných závazků, je přípustné, aby se penzijní fond změnil na společnost s jiným předmětem podnikání. V této souvislosti odkázal soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1607/2005, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V dané věci však došlo k vypořádání nároku mezi penzijním fondem a státním rozpočtem až v březnu 2007. Jestliže byla žaloba podána v červnu 2004 a společnost zastupoval její jediný akcionář, stalo se tak v rozporu se zákonem, neboť v této době ještě existoval zákaz výkonu akcionářských práv.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a jeho právním posouzením věci, že pro akcionáře žalobkyně, který jejím jménem žalobu podal, platil zákaz výkonu akcionářských práv v rozsahu uvedeném v § 3 odst. 3 zákona o penzijním připojištění [tj. zákaz a) účastnit se a hlasovat na valné hromadě, b) požadovat svolání mimořádné valné hromady, c) podat soudu návrh na určení neplatnosti usnesení valné hromady], a tedy platil obdobně i zákaz výkonu akcionářského práva podle § 182 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Nad rámec toho soud dále uvedl, že právním podkladem žaloby je § 182 odst. 2 obch. zák., který upravuje pouze žalobu na náhradu škody proti členovi představenstva akciové společnosti, nikoliv proti likvidátorovi.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za nesprávný považuje dovolatelka závěr odvolacího soudu, že žalobu na náhradu škody podle § 182 odst. 2 obch. zák. nemůže jménem společnosti podat akcionář vůči likvidátorovi. Poukazuje přitom na § 71 odst. 5 obch. zák., podle něhož likvidátor za výkon své působnosti odpovídá týmž způsobem jako členové statutárních orgánů. Je tedy třeba při výkladu § 182 obch. zák. dospět k závěru, že obdobně může akcionář v případě nečinnosti představenstva a dozorčí rady uplatnit nárok na náhradu škody též proti likvidátorovi.
Za otázku zásadního právního významu označuje i posouzení, zda lze z ustanovení § 3 odst. 3 zákona o penzijním připojištění výslovně zakazujícího akcionáři účast a hlasování na valné hromadě, podání žádosti o svolání mimořádné valné hromady a podání návrhu na určení neplatnosti usnesení valné hromady, obdobně dovodit zákaz výkonu práv akcionáře podle § 182 odst. 2 obch. zák. Dále předkládá k posouzení otázku, zda lze uvedený zákaz uplatnit u akcionáře, který akcie nabyl před tím, než byl zákaz výkonu akcionářských práv z důvodu nabytí akcií bez povolení ministerstva implementován do zákona o penzijním připojištění novelou zákonem č. 170/1999 Sb.
A konečně dovolatelka napadá postup soudu prvního stupně, který před vydáním rozhodnutí nijak nenaznačil svůj právní závěr o nepřípustnosti žaloby s ohledem na zákaz výkonu akcionářských práv pro absenci souhlasu Ministerstva financí s nabytím akcií společnosti. Soud prvního stupně nepoučil dovolatelku, aby doplnila tvrzení a důkazy svědčící pro přípustnost žaloby a neposkytl tak dovolatelce možnost uvést argumentaci ohledně nabytí akcií před uzákoněním zákazu výkonu akcionářských práv.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné k řešení předložených právních otázek a je i důvodné.
Podle § 71 odst. 5 obch. zák. likvidátor je orgánem společnosti (§ 66) a za výkon své působnosti odpovídá týmž způsobem jako členové statutárních orgánů.
Podle § 182 odst. 1 písm. c) obch. zák. dozorčí rada uplatní na žádost akcionáře, uvedeného v § 181 odst. 1, právo na náhradu škody, které má společnost vůči členovi představenstva.
Podle § 182 odst. 2 obch. zák. pokud dozorčí rada nebo představenstvo bez zbytečného odkladu nesplní žádost akcionáře, mohou akcionáři uvedení v § 181 odst. 1 uplatnit právo na náhradu škody jménem společnosti sami. Jiná osoba než akcionář, který žalobu podal, nebo osoba jím zmocněná nemůže v řízení činit úkony za společnost nebo jejím jménem.
Ustanovení § 71 odst. 5 obch. zák. výslovně a plně podřizuje režim odpovědnosti (včetně odpovědnosti za škodu) likvidátora při výkonu jeho funkce režimu statutárního orgánu, tj. v podmínkách akciové společnosti právnímu režimu odpovědnosti člena představenstva. Tato úprava je odůvodněna působností likvidátora, na něhož podle § 70 odst. 3 obch. zák. přechází v rozsahu uvedeném v § 72 obch. zák. působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti.
Zvláštní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou akciové společnosti jejím představenstvem se proto aplikuje i na odpovědnost likvidátora společnosti, ledaže zákon stanoví jinak. Takovou odchylnou úpravu pro osobu likvidátora však § 182 odst. 1 písm. c) obch. zák. neobsahuje.
Závěr, že žaloba podle § 182 odst. 1 písm. c) a odst. 2 obch. zák. může směřovat i proti likvidátorovi lze podepřít i úsudkem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 10. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2533/2008 (veřejnosti dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu). podle něhož lze systematickým, teleologickým a logickým výkladem uvedeného ustanovení dovodit, že poté, co na likvidátora přejde působnost představenstva v rozsahu potřebném pro provádění likvidace, je v tomto rozsahu podroben i stejné kontrole, jako představenstvo společnosti. A tedy na činnost likvidátora dopadá i § 182 odst. 1 písm. c) ve spojení s odstavcem 2 obch. zák. upravující právo na přezkoumání činnosti představenstva (likvidátora).
Závěr odvolacího soudu o nemožnosti aplikace § 182 odst. 2 obch. zák. v dané věci proto není správný.
Podle § 3 odst. 3 zákona o penzijním připojištění ve znění účinném v době podání žaloby, tj. 10. června 2004, banka, která pro penzijní fond vykonává funkci depozitáře (dále jen "depozitář"), a ani právnická osoba, v níž má depozitář přímý nebo nepřímý podíl na základním kapitálu přesahující 10 %, nesmí nabývat akcie tohoto penzijního fondu. Akcie penzijního fondu nesmí nabývat rovněž zdravotní pojišťovna. Osoby, které nabudou akcie penzijního fondu v rozporu s ustanovením věty první a druhé, nesmí vykonávat tato akcionářská práva:
a) účastnit se a hlasovat na valné hromadě,
b) požádat o svolání mimořádné valné hromady, a
c) podat soudu návrh na určení neplatnosti usnesení valné hromady.
Podle § 4 odst. 6 zákona o penzijním připojištění k převodu akcií penzijního fondu v rozsahu větším než 10 % základního kapitálu penzijního fondu, provedenému v jedné nebo několika operacích na jakoukoliv osobu nebo více osob jednajících ve shodě, a k nabídce k upsání akcií v rozsahu větším než 10 % základního kapitálu penzijního fondu vybranému zájemci se vyžaduje předchozí souhlas České národní banky. Žádost o udělení souhlasu podává nabyvatel nebo upisovatel. Pokud Česká národní banka do 30 dnů ode dne doručení žádosti o udělení souhlasu nesdělí, že s převodem či upsáním nových akcií nesouhlasí, platí, že jsou schváleny. Akcionář, který nabyl akcie způsobem uvedeným v tomto odstavci bez souhlasu České národní banky, nesmí vykonávat akcionářská práva uvedená v § 3 odst. 3 písm. a) až c).
Tato úprava byla s účinností od 3. srpna 1999 začleněna do zákona o penzijním připojištění zákonem č. 170/1999 Sb. a, s výjimkou terminologických úprav (dříve termín „základní jmění“) a změny působnosti k udělení souhlasu s převodem akcií (dříve „Ministerstvo financí po dohodě s Komisí pro cenné papíry“), nedoznala změn.
Ve zvláštní části důvodové zprávy zákona č. 170/1999 Sb. se k těmto ustanovením uvedeným v novelizačních bodech 1 a 3 výslovně uvádí pouze, že převod akcií bez souhlasu Ministerstva financí je sankcionován způsobem, který omezuje výkon akcionářských práv.
Úprava § 3 odst. 3 zákona o penzijním připojištění výslovně zakazuje výkon pouze tří práv obecně spadajících do práva akcionáře podílet se prostřednictví valné hromady na řízení společnosti Všechna tři uvedená práva s konáním a rozhodováním valné hromady přímo či alespoň nepřímo souvisejí.
Jazykovým výkladem nelze dovodit zákaz jiných akcionářských práv než práv výslovně uvedených § 3 odst. 3 zákona o penzijním připojištění. Podle Nejvyššího soudu přitom nelze zákaz výkonu práva akcionáře podat jménem akciové společnosti (penzijního fondu) žalobu na náhradu škody (actio pro socio) dovodit ani jinými metodami výkladu. Dle důvodové zprávy bylo záměrem novely pouze omezit výkon práv akcionáře a nikoliv zcela vyloučit výkon všech práv akcionáře. Pozastavením práva akcionáře podílet se na řízení společnosti zákon brání osobám, jež nabyly v penzijním fondu účast bez příslušného souhlasu orgánu veřejné moci rozhodovat o jeho činnosti. Tento silný zásah do akcionářských práv je odůvodněn zvýšeným veřejným zájmem v oblasti činnosti penzijních fondů. Není však důvod dovozovat extenzivním výkladem pozastavení dalších akcionářských práv. To platí zejména o právu akcionáře podat za určitých podmínek jménem penzijního fondu žalobu na náhradu škody vůči členu představenstva, resp. likvidátorovi. Toto právo může akcionář uplatnit až v případě pasivity představenstva a dozorčí rady a jeho výkon směřuje k uplatnění práv penzijního fondu a nikoliv k ovlivnění jeho činnosti nebo zvýhodnění žalujícího akcionáře.
Soud prvního stupně a odvolací soud tedy rozhodly nesprávně, jestliže z § 3 odst. 3 zákona o penzijním připojištění dovodily též zákaz výkonu práv podle § 182 odst. 2 obch. zák.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno, soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor právního shrnutí: Miroslav Havliš
Autor: -mha-