// Profipravo.cz / Obecná ustanovení 21.03.2011
K aplikaci ustanovení § 196a ObchZ v průběhu likvidace společnosti
Na nutnosti splnění podmínek § 196a obch. zák. není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že obchodní společnost byla v likvidaci. Omezení působnosti § 196a obch. zák. tak, že by jej nebylo nutné aplikovat v době likvidace obchodní společnosti prováděné likvidátorem jmenovaným soudem, není možné dovodit ani teleologickým výkladem.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4193/2009, ze dne 22. 2. 2011
(posuzováno podle zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném k 8.1.2007)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. J. T., zastoupeného Mgr. Petrem Balabánem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 1, PSČ 120 00, za účasti 1) společnosti EUROTECHNICS Tábor s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Táboře, Komenského 1864, PSČ 390 02, identifikační číslo osoby 65 00 65 85, zastoupené Mgr. Danou Růžičkovou, advokátkou, se sídlem v Táboře, Smetanova 662, PSČ 390 01 a 2) JUDr. M.V., o odvolání likvidátora, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 491/2007, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009, č. j. 14 Cmo 284/2008 -104, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009, č. j. 14 Cmo 284/2008 – 104 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. dubna 2008, č. j. 13 Cm 491/2007 - 51 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Napadeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. dubna 2008, č. j. 13 Cm 491/2007-51, kterým tento soud zamítl návrh na odvolání likvidátora společnosti EUROTECHNICS Tábor s. r. o. v likvidaci (dále jen „společnost“).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Společnost má dva společníky – navrhovatele a Ing. K. L., každý z nich má ve společnosti 50% obchodní podíl, oba společníci jsou zároveň jednateli společnosti.
2) Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. května 2006 byl jmenován likvidátorem společnosti JUDr. M. V..
3) Likvidátor prodal kupní smlouvou ze dne 8. ledna 2007 (dále jen „smlouva“) nemovitosti představující podstatnou část aktiv společnosti druhému společníkovi Ing. K.L..
4) Kupní cena převedených nemovitostí ve výši 2,030.000,- Kč byla určena dle znaleckého posudku č. 2862/06 ze dne 11. prosince 2006 znalce Ing. M. D., kterého likvidátor sám zvolil, a to na základě přípisu Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 158/2006-12 ze dne 7. prosince 2006 (na č. l. 29 spisu), podle něhož je ustavení soudního znalce pro potřeby ocenění majetku vypořádávaného v rámci likvidace plně v působnosti soudem ustanoveného likvidátora.
5) Podle čl. III. odst. 2 kupní smlouvy byla kupní cena uhrazena připsáním na depozitní účet Mgr. D. R., právní zástupkyně kupujícího. Smlouva o advokátní úschově byla uzavřena dne 5. ledna 2007 (dále jen „smlouva o advokátní úschově“).
6) Podle čl. III. odst. 2 kupní smlouvy a podle čl. IV. odst. 1 smlouvy o advokátní úschově měla být část kupní ceny ve výši 70.000,- Kč vyplacena jako záloha na odměnu likvidátora. Podle sdělení likvidátora mu byla záloha vyplacena.
7) Podle čl. V. odst. 1 kupní smlouvy a čl. IV. odst. 1 smlouvy o advokátní úschově měla být část kupní ceny použita na platbu Finančnímu úřadu v Táboře na úhradu daňového nedoplatku zajištěného zástavním právem na převáděných nemovitostech.
8) Podle čl. V. odst. 1 kupní smlouvy měla být část kupní ceny použita na úhradu pohledávky společnosti BAUER TRADE, s. r. o. identifikační číslo 26 02 00 76, vůči společnosti, která byla zajištěna zástavním právem k převáděným nemovitostem a která byla smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 20. listopadu 2006 postoupena na Ing. K. L..
Odvolací soud přitakal správnosti právního posouzení věci soudem prvního stupně, který neshledal v jednání JUDr. M. V. porušení povinností likvidátora a tedy ani důvody pro jeho odvolání.
Uzavřel, že likvidátor neměl čas na prodej nemovitostí ve veřejné dražbě, neboť „jak odůvodňuje ve zprávě o průběhu likvidace“, společnost měla dluhy „zejména na nedoplatku daní u Finančního úřadu Tábor ve výši 248.966,- Kč a hrozila exekuce“, nechal nemovitosti ocenit posudkem znalce, kterého si vybral, přičemž vycházel ze sdělení soudu prvního stupně, že ustavení znalce pro potřeby ocenění majetku v průběhu likvidace je věcí likvidátora.
Za nesprávný postup likvidátora nelze dle odvolacího soudu označit ani to, že ve smlouvě je závazek společnosti uhradit kupujícímu (dle navrhovatele neexistující) dluh ve výši 2,500.000,- Kč. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území Tábor, LV č. 4928, odvolací soud zjistil, že bylo zaznamenáno zástavní právo pro pohledávku ve výši 2,500.000,- Kč věřitele BAUER TRADE, na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 6. března 2003, s právními účinky vkladu práva ke dni 7. března 2003.
Respektoval-li likvidátor při uzavírání smlouvy záznam v katastru nemovitostí, nepostupoval podle odvolacího soudu protiprávně. Navrhovatel jako 50% společník a jednatel žalované společnosti měl více než tři roky možnost předmětné zástavní právo i dluh společnosti, jehož se týkalo, a který - dle jeho tvrzení - neexistoval, zpochybnit.
Za protiprávní nelze dle odvolacího soudu označit ani ujednání ve smlouvě, že kupní cena bude kupujícím uhrazena na depozitní účet advokátky Mgr. D.R.. Dle smlouvy o advokátní úschově ze dne 5. ledna 2007 měl schovatel (advokátka) prostředky z úschovy uvolňovat dle pokynů likvidátora. S prostředky za prodej nemovitostí zrušené společnosti tak „v podstatě disponoval“ likvidátor, což je v souladu s jeho oprávněním nakládat s majetkem likvidované společnosti.
A konečně protiprávnost postupu likvidátora neshledal odvolací soud ani v tom, že mu z kupní ceny za prodané nemovitosti byla vyplacena záloha na odměnu likvidátora ve výši 70.000,- Kč, neboť jak vyplývá z ustanovení § 71 odst. 6 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), likvidátor má právo na odměnu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, dle něhož se na převod majetku zrušené obchodní společnosti nevztahuje § 196a odst. 1 a 3 obch. zák., a tedy, že likvidátor společnosti jmenovaný soudem není povinen toto ustanovení respektovat.
V projednávané věci převedl likvidátor do vlastnictví společníka a jednatele Ing. L. nemovitosti společnosti bez toho, že by ve smyslu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. zajistil provedení znaleckého posudku znalcem jmenovaným soudem podle § 59 odst. 3 obch. zák. Dovolatel má za to, že tímto jednáním likvidátor závažným způsobem porušil svoji povinnost při výkonu funkce likvidátora.
Dovolatel napadá i závěr odvolacího soudu, dle něhož likvidátorovi zrušené společnosti vzniklo právo na vyplacení zálohy na odměnu bez toho, že by o vyplacení této zálohy rozhodl soud, který ho do funkce jmenoval. Podle § 76 odst. 1 věty druhé obch. zák. lze likvidátorovi přiznat zálohu na odměnu, i o ní však, stejně jako o odměně, musí rozhodnout orgán společnosti nebo soud, který jej do funkce jmenoval.
Zásadní význam přisuzuje dovolatel rovněž posouzení postupu likvidátora, který veškerý nemovitý majetek společnosti převedl z jejího vlastnictví přímým prodejem, aniž zajistil zpeněžení tohoto majetku obvyklým způsobem ve veřejné dražbě s cílem dosáhnout co nejvyššího možného výtěžku z prodeje.
Dovolatel namítá absolutní neplatnost zástavní smlouvy, neexistenci závazku zajištěného zástavním právem a nesprávnost postupu likvidátora, když prostředky z prodeje nemovitostí nebyly uhrazeny na účet likvidované společnosti, ale na depozitní účet právní zástupkyně druhého společníka advokátky Mgr. D.R..
Vady řízení spatřuje dovolatel v rozsáhlém doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení a v přibrání likvidátora jako účastníka řízení až v odvolacím řízení. Dále pak v tom, že soud prvního stupně ve věci nenařídil jednání a dovolatel tak neměl možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podáním společnosti a druhého společníka ve věci samé. Odvolací řízení má povahu přezkumnou a jeho smyslem není nahrazovat činnost soudu prvního stupně, tedy provádět rozsáhlé dokazování a zjišťovat skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu nejprve co do správnosti právního posouzení věci.
Podle § 135 odst. 2 obch. zák. se ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a použijí obdobně.
Podle § 196a odst. 1 obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti, jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Podle § 196a odst. 3 obch. zák. jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.
Odvolací soud v napadeném usnesení konstatoval, že postup likvidátora při prodeji nemovitého majetku společnosti nebyl protiprávní (nesprávný), aniž by se zabýval tím, zda nebyly splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 196a obch. zák. a nebylo tedy třeba stanovit hodnotu prodávaného majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem.
Přitom Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 696/2002 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), uzavřel, že na nutnosti splnění podmínek § 196a obch. zák. není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že obchodní společnost byla v likvidaci, když právní úprava likvidace společnosti, jak byla v rozhodné době obsažena v ustanovení § 70 až 75 obchodního zákoníku (obecně) a v ustanovení § 153 obchodního zákoníku (speciálně pro společnost s ručením omezeným) použití ustanovení § 196a ve spojení s ustanovením § 135 odst. 2 obchodního zákoníku pro obchodní společnosti v likvidaci nijak neomezovala ani nevylučovala.
Na tomto závěru nemá Nejvyšší soud důvodu ničeho měnit, když ani v projednávané věci nevyplývalo v rozhodné době (ke dni uzavření smlouvy o převodu nemovitostí) z výše uvedené úpravy (§ 70 až 75b a 153 obch. zák.) omezení působnosti § 196a obch. zák. Omezení působnosti § 196a obch. zák. tak, že by jej nebylo nutné aplikovat v době likvidace obchodní společnosti prováděné likvidátorem jmenovaným soudem, přitom není možné dovodit ani teleologickým výkladem. V tom směru je tedy právní posouzení věci neúplné a tedy i nesprávné.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává i v řešení otázky, zda je likvidátor jmenovaný soudem oprávněn vyplatit si zálohu na odměnu bez předchozího rozhodnutí soudu, který jej jmenoval.
Podle § 71 odst. 6 obch. zák. určuje odměnu likvidátora orgán společnosti, který likvidátora jmenoval. Byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu soud. Likvidátorovi lze přiznat právo na vyplácení zálohy.
Rozhodnutí o přiznání odměny či zálohy na ni je tedy vyloučeno z působnosti likvidátora, přičemž citované ustanovení zakládá právo (nikoliv povinnost) orgánu, který likvidátora jmenoval, (soudu nebo orgánu společnosti), přiznat mu právo na vyplácení zálohy na odměnu. Bez příslušného rozhodnutí soudu či orgánu, který likvidátora jmenoval, likvidátorovi právo na poskytnutí zálohy nevzniká. Přitom není zásadně porušením povinností likvidátora, jestliže část aktiv (peněžních prostředků) společnosti předběžně vyčlení k jejich následnému vyplacení jako zálohy na odměnu likvidátora. Dokud mu však právo na vyplacení zálohy na základě rozhodnutí příslušného orgánu (zde soudu) nevznikne, není oprávněn si ji vyplatit. U dalších dovolatelem předestřených otázek (zda byl likvidátor oprávněn převáděné nemovitosti zcizit přímým prodejem namísto veřejnou dražbou, zda byl povinen učinit úkony nezbytné pro výmaz zástavního práva společnosti BAUER TRADE s. r. o. z katastru nemovitostí z důvodu neexistence zajištěné pohledávky a absolutní neplatnosti zástavní smlouvy a zda byl oprávněn sjednat ve smlouvě, že kupní cena bude složena do advokátní úschovy u právní zástupkyně kupujícího /druhého společníka/), dovolací soud zásadní právní význam neshledal. Dovolatelem vznesené otázky směřují k posouzení toho, zda v projednávané věci v závislosti na konkrétních okolnostech jednal likvidátor s péčí řádného hospodáře (§ 71 odst. 5 ve spojení s § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák.) či zda svou povinnost porušil. Takové posouzení má význam právě a jen pro projednávanou věc, nikoliv z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Jelikož závěry odvolacího soudu, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, nejsou správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž se zabýval námitkami dovolatele zpochybňujícími postup soudů v průběhu řízení. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení se budou soudy obou stupňů zabývat v prvé řadě tím, zda byly splněny podmínky uvedené v § 196a obch. zák. při převodu nemovitostí společnosti do vlastnictví druhého společníka a zda bylo likvidátorovi přiznáno právo na poskytnutí zálohy práva před výplatou této zálohy likvidátorovi a v návaznosti na to pak znovu posoudí, zda jsou dány důvody pro odvolání likvidátora.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-