// Profipravo.cz / Obecná ustanovení 18.08.2010
K zálohám na následné zvýšení základního jmění společnosti
I. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník otázku záloh neupravuje, použije se i v obchodních vztazích ustanovení § 498 obč. zák.
II. Při rozhodování o tom, zda lze konkrétní plnění poskytnuté společníkem společnosti považovat za zálohu na vklad do základního jmění, je třeba brát v úvahu i to, zda společník při poskytnutí takového plnění nejednal s jiným úmyslem (s úmyslem plnit jiný závazek).
V projednávané věci vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že valná hromada společnosti rozhodla v roce 1997 o zvýšení základního jmění, toto rozhodnutí však bylo prohlášeno za neplatné a valná hromada proto rozhodla o zvýšení základního jmění znovu dne 21. června 1999. Společníci přitom splatili vklady na zvýšení základního jmění, o kterém bylo rozhodnuto následně zrušeným usnesením valné hromady, a poté, s úmyslem rozhodnout o zvýšení základního jmění znovu řádně, ponechali splacené vklady ve společnosti s úmyslem použít je následně jako zálohy na budoucí – řádné – zvýšení základního jmění. Závěr odvolacího soudu, že uvedené plnění lze považovat za zálohu na vklad do základního kapitálu je – za popsané situace – správný.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5348/2008, ze dne 16. 6. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele J. R., zastoupeného JUDr. Josefem Vaške, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, PSČ 500 02, za účasti EVČ s. r. o., se sídlem v Pardubicích - Zeleném předměstí, Arnošta z Pardubic 676, PSČ 530 02, identifikační číslo 13 58 22 75, zastoupené JUDr. Františkem Derikem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Janan Palacha 1552, PSČ 530 02, o zaplacení 1,529.672,50 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 114/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2008, č. j. 14 Cmo 392/2007 – 319, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Dovolatel je povinen zaplatit EVČ s. r. o. na náhradu nákladů dovolacího řízení 38.964,- Kč, do rukou jejího zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud zamítavý výrok rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. července 2007, č. j. 38 Cm 114/2006 – 284, ohledně částky 1,351.567,50 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 16. března 2000 do zaplacení a rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.). Navrhovateli uložil povinnost zaplatit EVČ s. r. o. (dále jen „společnost“) náklady odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že podle ustanovení § 150 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) společníku, jehož účast ve společnosti odvolací soud zrušil, vzniká právo na vypořádací podíl (§ 61 odst. 2 a 3 obch. zák.). Dle odstavce 2 se vypořádací podíl vypočte poměrem splaceného vkladu společníka, jehož účast ve společnosti zanikla, ke splaceným vkladům všech společníků, nestanoví-li společenská smlouva jinak.
Odvolací soud přitakal správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, dle nichž navrhovatel splatil jen „základní“ vklad 20.000,- Kč, a nikoliv již dalších 355.000,- Kč (při zvýšení základního jmění společnosti v roce 1999 na 7,500.000,- Kč). Nesprávný údaj v obchodním rejstříku, že navrhovatel měl splacen celý vklad 375.000,- Kč, k prokázání uvedené skutečnosti s ohledem na ostatní důkazy nepostačoval. Navrhovatel se ani nemohl dovolávat své důvěry v zápis v obchodním rejstříku podle tehdejšího znění § 27 odst. 2 obch. zák. (nyní § 29 odst. 1 obch. zák.), neboť se ho zápis týkal a skutečný stav (že při zvýšení základního kapitálu vklad nezaplatil), musel znát.
Odvolací soud přitakal i správnosti právních závěrů soudu prvního stupně. Výši vypořádacího podílu pro navrhovatele stanovil soud prvního stupně na základě znaleckého posudku, který si za tím účelem vyžádal. Znalec vypočetl vypořádací podíl ve dvou variantách. Soud prvního stupně se přiklonil ke druhé variantě, při níž znalec vycházel z toho, že základní kapitál společnosti činil 7,500.000,- Kč, z čehož bylo splaceno 7,141.000,- Kč, že navrhovatel splatil vklad ve výši 20.000,- Kč (zvýšení vkladu o 355.000,- Kč nesplatil), a že tedy jeho vypořádací podíl činil 0,28 % z čistého obchodního jmění společnosti 37,417.000,- Kč, tj. 89.052,50 Kč (po zdanění).
Správnost údaje o výši splaceného základního kapitálu společnosti vyplývá z jejího účetnictví, z něhož vycházel i znalec a je podle odvolacího soudu potvrzena i znaleckým posudkem samým. Navíc ani stěžejní argument žalobce, že ke splacení zvýšených vkladů ze strany ostatních společníků došlo (nepřípustně) započtením, není správný. O zvýšení základního kapitálu společnosti na 7,500.000,- Kč, tedy o 7,100.000,- Kč, rozhodla valná hromada společnosti dne 21. června 1999. V té době již byly prostředky na zvýšení vkladů jednotlivých společníků (až na navrhovatele) na účet společnosti poslány, a to v roce 1997, v souvislosti s neplatným rozhodnutím valné hromady o zvýšení základního jmění. Tyto prostředky společnost společníkům nevracela, neboť záměr zvýšit základní jmění trval; představovaly fakticky zálohy společníků na splacení zvýšení jejich vkladů v budoucnosti. Odvolací soud neshledal žádný rozumný důvod, proč takové zálohové splacení vkladů nepřipustit. Skutečnost, že uvedené částky zaúčtované původně jako vklady společníků, byly přeúčtovány po prvním neúspěšném pokusu o zvýšení základního kapitálu, jako jejich půjčky společnosti, na tom nemohla nic změnit. Šlo jen o účetní záležitost. Žádné smlouvy o půjčkách mezi společníky a společností uzavřeny nebyly. Uvedené zálohy pak byly použity ke svému účelu - ke splacení vkladů jednotlivých společníků na zvýšení základního kapitálu. O započtení nešlo; žádný takový právní úkon učiněn nebyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatele bylo v řízení prokázáno, že ostatní společníci nepřevzali závazky ke zvýšení základního kapitálu a soud posoudil situaci v rozporu s kogentním ustanovením § 143 obch. zák., když konstatoval, že došlo ke zvýšení základního kapitálu. Platby společníků byly uskutečněny před rozhodnutím valné hromady žalované o zvýšení základního kapitálu ze dne 16. března 1998. Takovéto platby tak byly platbami bez právního důvodu, neboť v té době nebyly vklady převzaty zájemci, důvod ke splacení vkladů dán nebyl.
Dovolatel tvrdí, že podle ustanovení § 451 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, přičemž bezdůvodným obohacením je například i majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. S ohledem na toto ustanovení peníze došlé bez právního důvodu na účet společnosti se z hlediska jejich „odesílatele“ (zájemce o vklad) transformují na právo „odesílatele“ na vrácení peněz, tudíž pohledávku za společností, na jejíž účet peníze došly, a z hlediska společnosti na povinnost peníze vrátit. Předmětné částky nemohly být poté, co bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění, transformovány na vklady společníků. Dovolatel dále poukazuje na ustanovení § 108 odst. 2 obch. zák., ve znění platném v rozhodné době, dle něhož nárok společnosti na zaplacení nesplacené části vkladu společníka a jakýkkoliv nárok společníka vůči společnosti s výjimkou nároku podle § 106 obch. zák. jsou vzájemně nezapočitatelné. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1999, sp. zn. 7 Cmo 646/99, dle něhož platbu došlou na účet společnosti s ručením omezeným dříve, než se zájemce zavázal k převzetí nového vkladu, za situace, kdy by zájemce o vklad svým projevem vůle následujícím po převzetí závazku k novému vkladu určil platbu ke splacení nového vkladu, nelze považovat za splacení takto převzatého vkladu a dále, na rozhodnutí rovněž Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2000, sp. zn. 7 Cmo 993/99, dle něhož na splacení nového vkladu může být zájemcem o vklad složena ještě před převzetím závazku k novému vkladu záloha. Složit zálohu lze, ale nejdříve od okamžiku rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu. Ze zájemcova plnění musí být přitom zřejmé, že se vztahuje k novému vkladu, a že nejde o plnění z jiného právního důvodu.
Podle dovolatele je třeba řešit otázku, zda lze splatit vklad dříve, než bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění a to platbou, o které bylo prokázáno, že byla poskytnuta předčasně za účelem budoucího vkladu.
Proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí. Námitka o nesprávnosti, resp. neplatnosti zvýšení základního jmění, byla vznesena až dodatečně, tendenčně ve vztahu k vývoji situace ve společnosti, kterou de facto vyvolal dovolatel sám. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Zásadní právní význam dovolací soud shledává v řešení otázky, zda za situace, kdy soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění, bylo možné považovat splacené vklady společníků na toto zvýšení za zálohy na následné zvýšení základního jmění společnosti.
Z ustanovení § 498 obč. zák. plyne, že na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu. Podle ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. pak platí, že nelze-li některé otázky vztahů upravených obchodním zákoníkem řešit podle tohoto zákona, řeší se podle předpisů práva občanského. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník otázku záloh neupravuje, použije se i v obchodních vztazích ustanovení § 498 obč. zák.
Ustanovení § 498 obč. zák. přitom zakládá vyvratitelnou domněnku, která se uplatní pouze tehdy, nevyplývá-li z vůle účastníků něco jiného. Při rozhodování o tom, zda lze konkrétní plnění poskytnuté společníkem společnosti považovat za zálohu na vklad do základního jmění, je proto třeba brát v úvahu i to, zda společník při poskytnutí takového plnění nejednal s jiným úmyslem (s úmyslem plnit jiný závazek). V projednávané věci vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že valná hromada společnosti rozhodla v roce 1997 o zvýšení základního jmění, toto rozhodnutí však bylo prohlášeno za neplatné a valná hromada proto rozhodla o zvýšení základního jmění znovu dne 21. června 1999. Společníci přitom splatili vklady na zvýšení základního jmění, o kterém bylo rozhodnuto následně zrušeným usnesením valné hromady, a poté, s úmyslem rozhodnout o zvýšení základního jmění znovu řádně, ponechali splacené vklady ve společnosti s úmyslem použít je následně jako zálohy na budoucí – řádné – zvýšení základního jmění. Závěr odvolacího soudu, že uvedené plnění lze považovat za zálohu na vklad do základního kapitálu je – za popsané situace – správný.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl, aniž se přitom mohl zabývat námitkou dovolatele, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s kogentním ustanovením § 143 obch. zák., neboť (jak plyne i z odvolání navrhovatele – viz č. l. 294) tato námitka se vztahuje k rozhodnutí o zvýšení základního jmění v roce 1997, které není předmětem tohoto řízení.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání navrhovatele Nejvyšší soud zamítl a společnosti vyniklo právo na náhradu nákladů řízení. Podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5 a § 10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí odměna advokáta 64.340,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 uvedené vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 32.170,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 32.470,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 6.494 Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 38.964,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-