// Profipravo.cz / Obecná ustanovení 29.07.2010
K plnění povinností likvidátora společnosti po zániku jeho funkce
Likvidátor je orgánem společnosti a vztahuje se na něj ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák. Neplyne-li z uzavřené smlouvy o výkonu funkce či jiných zákonných ustanovení něco jiného, je osoba vykonávající funkci likvidátora společnosti po zániku funkce povinna plnit povinnosti likvidátora zásadně pouze tehdy, odstoupí-li ze své funkce podle ustanovení § 66 odst. 1 obch. zák., jde-li o opatření, bez jejichž přijetí by společnosti hrozila škoda, nemůže-li tato opatření společnost učinit pomocí jiných osob a požádá-li společnost likvidátora o to, aby potřebná opatření učinil.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1689/2009, ze dne 18. 5. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Mgr. A. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 11/449, PSČ 140 00, proti žalované Ing. J. V., jako likvidátorce Regionálního penzijního fondu, a. s. v likvidaci, identifikační číslo 60 74 94 66, zastoupené Mgr. Petrem Balabánem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 1, PSČ 120 00, o uložení povinnosti zaslat žalobci soupis jmění, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 59/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2008, č. j. 7 Cmo 253/2008-188, takto:
I. V části, v němž směřuje proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2008, č. j. 7 Cmo 253/2008-188, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, se dovolání odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze výrokem II. rozsudku ze dne 28. ledna 2008, č. j. 31 Cm 59/2006-154, uložil žalované zaslat žalobci soupis jmění společnosti Regionálního penzijního fondu, a. s. v likvidaci (dále jen „společnost“) sestavený žalovanou jako likvidátorkou společnosti ke dni jejího vstupu do likvidace.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 4. května 2000 bylo ke dni 19. června 2000 společnosti odňato povolení ke vzniku a činnosti a žalovaná byla jmenována jeho likvidátorkou.
2) Žalobce jako jediný akcionář rozhodl v působnosti valné hromady společnosti dne 29. března 2007 o revokaci rozhodnutí o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace s účinností od 29. března 2007. Žalovaná jakožto likvidátorka byla ke dni 3. května 2007 vymazána z obchodního rejstříku.
3) Žalobce požádal v roce 2003 žalovanou o soupis jmění; ta mu jej nezaslala.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení § 74 odst. 1, § 218 a § 68 odst. 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) - uzavřel, že žaloba je důvodná, neboť žalovaná přes výzvu žalobce nesplnila svou povinnost a žalobci nezaslala soupis jmění. Na trvání této její povinnosti nemá zánik její funkce likvidátorky společnosti vliv.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobu zamítl, neboť „v rámci odvolacího řízení bylo mezi účastníky nesporné, že žalovaná dne 6. března 2008 protokolárně předala doklady o průběhu likvidace společnosti“. Mezi předanými dokumenty byla i listina označená jako „Přehled jmění, stav k 19. červnu 2000“, vypracovaná žalovanou.
Za této situace, pokračoval odvolací soud, kdy žalovaná předala veškerou dokumentaci společnosti, v níž do 1. září 2008 (kdy společnost zanikla) byl jediným statutárním orgánem a jediným akcionářem žalobce a když žalované zanikla funkce likvidátorky na základě rozhodnutí žalobce dne 29. března 2007, je nepochybné, že žalovaná nemá již objektivně možnost odstranit žalobcem vytýkané nedostatky „přehledu o jmění společnosti“. Povinnost, jejíhož splnění se žalobce domáhal, jí proto soudem již nemohla být uložena.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně i proti výroku o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); navrhuje, aby Nejvyšší soud „zrušil dovoláním napadená rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně“.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru o „objektivní nemožnosti splnění povinnosti, která byla předmětem žaloby, aniž by tuto skutečnost žalovaná tvrdila a aniž by dovolateli byla dána možnost se k tomuto právnímu posouzení věci vyjádřit“. Takový postup je - podle názoru dovolatele - v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. a zároveň se zásadou projednací, neboť odvolací soud mu „neumožnil vyjádřit se k závěrům, které vedou ke konečnému rozhodnutí“.
Taktéž v rovině dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. považuje závěr odvolacího soudu o nemožnosti splnění povinnosti za nesprávný. Žalovaná sice předala společnosti veškerou dokumentaci společnosti, ale i v současné době „disponuje přesnou a úplnou kopií všech podstatných listin a dokumentace společnosti“. Navíc „žalovaná má kdykoliv možnost sestavit přehled jmění podle originálních dokumentů“, které předala společnosti; přístup k těmto dokumentům jí společnost „samozřejmě umožní“.
V rozsahu, v němž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
V části, v níž dovolatel brojí proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Námitka, podle níž odvolací soud zatížil řízení vadou, nepoučil-li dovolatele podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. a neumožnil-li mu tak „vyjádřit se k závěrům, které vedou ke konečnému rozhodnutí“, důvodná není. Poučení podle označeného ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2010, pod číslem 6). Tak tomu však v projednávané věci není (dovolatel ostatně ani netvrdí, že jsou zde skutečnosti a důkazy, jež by - kdyby mu bylo poskytnuto „poučení“ - vedly k pro něj příznivějšímu rozhodnutí ve věci).
Pro posouzení (dovoláním zpochybněného) právního závěru odvolacího soudu, podle něhož žalované po zániku její funkce likvidátorky a předání veškerých dokladů společnosti žalobci již nemůže být uložena povinnost zaslat žalobci soupis jmění společnosti, je významné, zda osobě vykonávající funkci likvidátora společnosti svědčí povinnost zaslat společníku (akcionáři) soupis (přehled) jmění i poté, kdy mu tato funkce zanikne.
Likvidátor je orgánem společnosti a vztahuje se na něj ustanovení § 66 obch. zák., což pro právní úpravu účinnou do 31. prosince 2000 dovodila judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. 1 Odon 69/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 1998, pod číslem 70) a s účinností od 1. ledna 2001 výslovně stanoví § 71 odst. 5 obch. zák.
Podle ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák. se vztah mezi společností a členem statutárního či jiného orgánu společnosti nebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, neplyne-li z ujednání se společností (smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena) či jiných ustanovení zákona jinak.
Je-li osoba, vykonávající funkci likvidátora, ze své funkce k tomu příslušným orgánem (společnosti) odvolána (či zanikne-li jí funkce likvidátora v důsledku jiných právních skutečností, např. jejího odstoupení z funkce či zániku společnosti), zaniká i závazkový právní vztah mezi ní a společností, jenž byl založen jejím jmenováním do funkce likvidátora. Jelikož ze zákona (existence smlouvy mezi žalovanou a společností v projednávané věci tvrzena nebyla) neplyne nic jiného, je třeba otázku trvání povinnosti likvidátora zaslat společníku přehled, resp. (s účinností od 1. ledna 2001) soupis jmění (§ 74 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, resp. § 74 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001) posoudit přiměřeně podle ustanovení o mandátní smlouvě.
Ta ukládají mandatáři uskutečňovat činnost, k níž se mandátní smlouvou zavázal, po zániku mandátní smlouvy pouze tehdy, dojde-li k výpovědi mandátní smlouvy mandatářem. Musí být přitom splněny tři předpoklady - 1) v důsledku přerušení činnosti by mandantovi vznikla škoda, 2) mandant potřebná opatření nemůže učinit ani pomocí jiných osob a 3) mandant požádá mandatáře, aby potřebná opatření učinil (srov. ustanovení § 575 odst. 2 obch. zák.).
Promítnuto do vztahu likvidátora a společnosti (§ 66 odst. 2 obch. zák.) to znamená, že neplyne-li z uzavřené smlouvy o výkonu funkce či jiných zákonných ustanovení něco jiného, je osoba vykonávající funkci likvidátora společnosti po zániku funkce povinna plnit povinnosti likvidátora zásadně pouze tehdy, odstoupí-li ze své funkce podle ustanovení § 66 odst. 1 obch. zák., jde-li o opatření, bez jejichž přijetí by společnosti hrozila škoda, nemůže-li tato opatření společnost učinit pomocí jiných osob a požádá-li společnost likvidátora o to, aby potřebná opatření učinil.
O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná již proto, že žalované nezanikla funkce likvidátorky v důsledku jejího odstoupení (§ 66 odst. 1 obch. zák.); ani další předpoklady pro vznik (trvání) povinnosti zaslat společníku soupis (přehled) jmění splněny nejsou. Má-li žalobce za to, že mu žalovaná jako likvidátorka porušením její zákonné povinnosti způsobila škodu, může se domáhat její náhrady. Nemůže však požadovat splnění povinnosti, jež žalované v důsledku zániku její funkce likvidátorky společnosti zanikla.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalované podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-