// Profipravo.cz / Obecná ustanovení 15.07.2010
K souhlasu společníků nebo valné hromady s prodejem podniku
Požadavek písemného souhlasu společníků nebo valné hromady společnosti předepsaný ustanovením § 67a obch. zák., v rozhodném znění účinném do 31. prosince 2001, postihuje obě smluvní strany smlouvy o prodeji podniku (prodávajícího i kupujícího).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3023/2007, ze dne 31. 3. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně JUDr. S. R., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Z. T., identifikační číslo 16783832, zastoupené JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 102a, PSČ 140 00, proti žalované Mgr. M. F., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně ABOYNE, a. s., identifikační číslo 26435292, zastoupené JUDr. Pavlem Švábem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 13, PSČ 120 00, o vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 36/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007, č. j. 13 Cmo 310/2006-145, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007, č. j. 13 Cmo 310/2006-145, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce Z. T.o - dále též jen „úpadce T“) se podanou žalobou domáhala vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadkyně ABOYNE, a. s. - dále též jen „úpadkyně A“) vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí a movitých věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně A, eventuálně vydání výtěžku zpeněžení těchto věcí.
Žalobu odůvodnila tím, že smlouva o prodeji podniku, kterou pozdější úpadce T jako prodávající uzavřel 13. srpna 2001 se společností HYPERION PROMOTION, a. s. (dále též jen „společnost H“) jako kupující (dále též jen „první smlouva o prodeji podniku“), je absolutně neplatná, případně neúčinná.
Za neplatnou tuto smlouvu pokládala, jelikož:
1/ V rozporu s ustanovením § 269 odst. 3 a § 476 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neobsahuje ujednání o kupní ceně nebo o způsobu jejího určení, když ustanovení článku 4 této smlouvy takovým ujednáním není.
2/ Jediný akcionář společnosti H (pozdější úpadce T) neudělil ve smyslu § 67a odst. 1 a 2 obch. zák. souhlas s jejím uzavřením.
Neúčinnost první smlouvy o prodeji podniku opírala žalobkyně o ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/, odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), uvádějíc, že kdyby šlo o platnou smlouvu, byla by (vzhledem k absenci ujednání o kupní ceně) smlouvou uzavřenou bezplatně či za nápadně nevýhodných podmínek.
Vzhledem k absolutní neplatnosti, případně neúčinnosti, první smlouvy o prodeji podniku pokládala žalobkyně sporné věci stále za majetek úpadce T, přesto, že společnost H jako prodávající uzavřela 29. října 2001 s pozdější úpadkyní A jako kupující smlouvu o prodeji podniku (dále též jen „druhá smlouva o prodeji podniku“), kterou měly tyto věci přejít do vlastnictví pozdější úpadkyně A.
Rozsudkem ze dne 27. června 2006, č. j. 58 Cm 36/2004-100, Městský soud v Praze vylučovací žalobu zamítl.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že první smlouva o prodeji podniku, ve znění dodatku č. 1 ze dne 12. září 2001, obsahuje všechny náležitosti požadované zákonem, včetně ujednání o kupní ceně ve výši 50.000,- Kč.
K námitce žalobkyně, že první smlouvu o prodeji podniku neodsouhlasila – ve smyslu ustanovení § 67a odst. 1 obch. zák. - valná hromada kupující, poukázal soud na to, že projevem vůle jediného akcionáře kupující (pozdějšího úpadce T) je již samotné písemné uzavření této smlouvy, kterou jediný akcionář za kupující podepsal jako předseda jejího představenstva. Toto jednání považuje za projev souhlasu a zároveň za rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady akciové společnosti H.
První smlouva o prodeji podniku je tudíž platná, uzavřel soud.
K tvrzené neúčinnosti první smlouvy o prodeji podniku soud - odkazuje na ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/, odst. 2 ZKV - uzavřel, že té se lze domáhat jen vůči společnosti H a nikoli již vůči úpadkyni A coby další nabyvatelce podniku.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 19 ZKV, § 476 a § 483 obch. zák. a na ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - především uzavřel, že dnem účinnosti smlouvy o prodeji podniku je zásadně den uvedený v takové smlouvě a není-li jej, pak den jejího uzavření. Závazek převést vlastnické právo k podniku jako celku nelze dle odvolacího soudu ztotožňovat s vlastním převodem vlastnického práva k věcem, které tvoří součást podniku; to podle kogentního ustanovení § 483 odst. 3 obch. zák. přechází na kupujícího dnem účinnosti smlouvy, jde-li o věci movité a není-li dohodnuto něco jiného a vkladem do katastru nemovitostí, jde-li o nemovitosti.
Odvolací soud pak dospěl k závěru, že první smlouva o prodeji podniku, podepsaná za oba její účastníky před matričním úřadem Městské části Praha - Běchovice dne 22. října 2001 pozdějším úpadcem T, obsahuje podstatné části smlouvy o prodeji podniku.
Z jednání účastníků této smlouvy vyplývá závazek prodávajícího odevzdat kupující podnik a převést na ni vlastnické právo k podniku, i závazek kupující převzít závazky a zaplatit kupní cenu.
Přitom se ztotožnil s námitkou odvolatelky, že (první) smlouva (o prodeji podniku) podepsaná 22. října 2001 je jinou smlouvu, než (první) smlouva (o prodeji podniku) založená ve spise obchodního rejstříku (tedy, než smlouva datovaná 13. srpna 2001, ve znění dodatku č. 1 z 12. září 2001), avšak (oproti odvolatelce) měl za to, že jde o platnou smlouvu o prodeji podniku, na jejímž základě převedl pozdější úpadce T společnosti H též sporné věci.
Účinky této smlouvy (o prodeji podniku) nastaly dle mínění odvolacího soudu dnem jejího podpisu (22. října 2001); ve smlouvě stanovená zpětná účinnost (k 13. srpnu 2001) je nemožná a v této části je smlouva neplatná dle § 41 obč. zák.
Podmínkou platnosti smlouvy o prodeji podniku není její zápis do obchodního rejstříku a z výše uvedeného je tedy zřejmé, že vlastnicí sporných věcí se stala společnost H a že vlastníkem těchto věcí není úpadce T, uzavřel odvolací soud.
Žalobkyně tak neosvědčila jakékoli právo úpadce T k předmětným věcem a není tudíž ve sporu aktivně věcně legitimována. Vzhledem k tomu pokládal odvolací soud za nadbytečné zabývat se dále okolnostmi převodu sporných věcí ze společnosti H na pozdější úpadkyni A.
Nad rámec uvedeného odvolací soud poznamenal, že ani další prodej podniku nezbavuje původní vlastníky (prodávající) ručení za závazky podniku dle § 477 odst. 3 obch. zák. (nehledě k ustanovení § 478 odst. 1 obch. zák.).
K namítanému nedodržení postupu dle § 67a obch. zák. odvolací soud uvedl, že „se týká ochrany akcionářů společnosti, jež se takovým prodejem zbavuje všech nebo části prostředků, s nimiž podnikala“, což v případě úpadce T jako fyzické osoby nepřichází v úvahu.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání (ve znění doplnění z 28. června 2007), jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení následujících otázek:
1/ Zda převod podniku (majetku), který byl uskutečněn v období šesti měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek tohoto podniku, k němuž došlo bezúplatně, případně za nápadně nevýhodných podmínek, je stižen neúčinností vůči prvnímu i druhému nabyvateli (při zohlednění nedostatku dobré víry na straně prvního i druhého nabyvatele)?
2/ Zda lze považovat za platnou a účinnou takovou smlouvu o prodeji podniku uzavřenou podle § 476 a násl. obch. zák., po jejímž uzavření zůstane řada věcí a majetkových práv ve vlastnictví (a držbě) prodávajícího, přičemž kupujícímu je tento stav znám a je s ním srozuměn.
V mezích uplatněných dovolacích důvodů pak dovolatelka především namítá, že v řízení před soudy obou stupňů nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přesto, že je tvrdila a nabízela k nim důkazy.
Dovolatelka rovněž tvrdí, že právní závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů, nemají v podstatné části oporu ve skutkových zjištěních a v řadě případů jsou s nimi v přímém rozporu.
Soudy podle dovolatelky nepostupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., když provedené důkazy nehodnotily v jejich vzájemných souvislostech a nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
Řízení je dle dovolatelky navíc zatíženo vadou spočívající v tom, že soud nerozhodl o všech návrzích na provedení důkazů a některé předložené návrhy důkazů zcela pominul, aniž by je provedl či zamítl jejich provedení.
Soudy obou stupňů se např. vůbec nezabývaly otázkou ocenění prodávaného podniku, přestože dovolatelka opakovaně tvrdila, že hodnota prodávaného podniku výrazně převyšovala výši úvěrů a ostatních závazků a navrhovala vypracování posudku na oceněné podniku.
Přitom dovolatelka v řízení uvedla, že podle podkladů poskytnutých Komerční bankou, a. s. (dále též jen „banka“), měl podnik pozdějšího úpadce T. hodnotu několika desítek milionů Kč. Vzhledem k této skutečnosti banka ještě 13. dubna 2001 poskytla provozní úvěr ve výši 9 miliónů Kč, který byl řádně splácen až do prodeje podniku v srpnu 2001. Uvedené skutečnosti nebyly v řízení nijak zpochybněny, proto je dovolatelka považuje za nesporné.
Dovolatelka rovněž uvádí, že ač si soud na základě jejího návrhu vyžádal od banky znalecký posudek k ocenění pily v Hranicích, sloužící jako jeden z podkladů pro poskytnutí úvěru, důkaz tímto posudkem neprovedl a v napadeném rozhodnutí jej nehodnotil. Z této listiny přitom lze zjistit, že pila v Hranicích byla podle vyhlášky č. 279/1997 Sb. oceněna na částku 23.554.450,- Kč, přičemž šlo o jednu ze tří pil „prodaných při prodeji podniku“. I odtud lze podle dovolatelky dovodit, že podnik pozdějšího úpadce T měl ke dni „prodeje“ aktivní hodnotu, že nebyl předlužen a že z jeho provozu bylo možné splácet poskytnuté provozní úvěry. Dovolatelka usuzuje, že jde o další skutečnost, která ve spojení s dalšími důkazy prokazuje, že prodej podniku pozdějšího úpadce T byl právním úkonem simulovaným, jakož i obcházejícím zákon.
Z toho je podle dovolatelky zřejmé, že podnik pozdějšího úpadce T byl prodán za nápadně nevýhodných podmínek.
Soudy se však touto skutečností vůbec nezabývaly, navržené důkazy neprovedly, ani nezamítly jejich provedení a v odůvodnění svých rozhodnutí je pominuly.
Soud prvního stupně - pokračuje dovolatelka - dospěl v rozporu s provedenými důkazy k závěru, že cena 50.000,- Kč za podnik je přiměřená, aniž takový závěr náležitě odůvodnil. Touto námitkou, stejně jako námitkou neúčinnosti první smlouvy o prodeji podniku, se následně nezabýval ani odvolací soud (maje smlouvu za platnou a účinnou).
Dovolatelka má za to, že bylo prokázáno, že na právní úkony „prodejů“ podniku pozdějšího úpadce T dopadá skutková podstata ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 ZKV, neboť pozdější úpadce T převedl sporné věci ve lhůtě 6 měsíců před podáním návrhu na konkurs ze svého majetku na jiné osoby (společnost H a pozdější úpadkyni A) bezplatně, případně za nápadně nevýhodných podmínek. Přitom je zapotřebí zohlednit, že první smlouvu o převodu podniku podepsal na straně převodce i nabyvatele pouze pozdější úpadce T a druhou smlouvu o prodeji podniku podepsal na straně převodce také on.
Soudům nižších stupňů dovolatelka také vytýká, že se vůbec nezabývaly její námitkou, že první smlouva o prodeji podniku je neplatná pro rozpor s ustanovením § 37 a § 39 obč. zák. Podle dovolatelky je zřejmé, že tato smlouva nebyla míněna vážně, když úmyslem pozdějšího úpadce T nebylo převést svůj podnik na společnost H, nýbrž na pozdější úpadkyni A. Na tento záměr dovolatelka usuzuje z toho, že ve spisu je založen doklad, podle kterého již 26. září 2001 bylo v obchodním rejstříku uveřejněno oznámení o uložení návrhu smlouvy o prodeji podniku společnosti H. Převod majetku z pozdějšího úpadce nejprve na společnost H a z ní následně na pozdější úpadkyni A měl podle dovolatelky za cíl obejít ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, tak, aby tento majetek byl vyveden mimo dosah věřitelů pozdějšího úpadce T a zajistit, aby pozdější úpadce T neodpovídal za závazky převáděného podniku.
Dovolatelka poukazuje na své tvrzení před soudy obou stupňů (uváděje současně, že toto tvrzení nebylo nijak zpochybněno), že pozdější úpadce T si i po prodeji podniku ponechal pohledávky za svými dlužníky a nadále je vymáhal svým jménem, kdežto svým věřitelům opakovaně uváděl, že došlo k prodeji podniku a odkazoval je s jejich nároky na společnost H, s tím, že soudy se ani s těmito jejími námitkami nevypořádaly.
Dovolatelka připomíná, že odvolací soud dospěl k názoru, že smlouva o prodeji podniku datovaná 13. srpna 2001, ve znění dodatku č. 1 z 12. září 2001, je neplatná, za překvapivý však označuje jeho závěr, že smlouva o prodeji podniku podepsaná 22. října 2001 (již má dovolatelka za zjevně podvodně zpracovanou, když - ač datována 13. srpna 2001, byla sepsána mnohem později, neboť obsahuje doslovné ustanovení z dodatku č. 1 z 12. září 2001) je platná a účinná od 22. října 2001.
K tomu dovolatelka uvádí, že jelikož pozdější úpadce T sepsal a podepsal druhou smlouvu o prodeji podniku již 17. září 2001, prodával svůj podnik jménem společnosti H, aniž by jej tato společnost vlastnila. Podle závěru odvolacího soudu pozdější úpadce T prodal svůj podnik 22. října 2001 společnosti H a jménem této společnosti jej 29. října 2001 prodal pozdější úpadkyni A. Takový závěr však podle dovolatelky nemá oporu ve skutkových zjištěních, která by vyplynula z provedeného dokazování a po právní stránce je „velmi pochybný“.
Z přehledu úkonů, jež pozdější úpadce T činil svým jménem nebo jako statutární orgán společnosti H, je dle dovolatelky zřejmé, že k platnému převodu nemovitostí na společnost H nedošlo, takže společnost H nemohla ke dni převodu na pozdější úpadkyni A (k 29. říjnu 2001) prokázat, že je vlastnicí nemovitostí. Vklad jejího vlastnického práva k převáděným nemovitostem byl totiž zapsán v katastru nemovitostí až v průběhu listopadu 2001, byť s účinky k 22. a 23. říjnu 2001 (v případě katastrálního úřadu v Havlíčkově Brodě dokonce až k 7. listopadu 2001, tedy až po uzavření druhé smlouvy o prodeji podniku).
Navíc je třeba vzít v úvahu, že podle článku 6 druhé smlouvy o prodeji podniku, obsahujícího odkládací podmínku, nemohla tato smlouva nikdy nabýt účinnosti. Dovolatelka míní, že zřejmě v důsledku tohoto ujednání opatřil pozdější úpadce T všechny verze první smlouvy o prodeji podniku datem 13. srpen 2001, ač byly prokazatelně uzavírány později.
Podle dovolatelky nelze ani pominout, že do obchodního rejstříku byla založena pouze „první“ verze první smlouvy o prodeji podniku (podepsaná 29. srpna 2001), v níž nebyla sjednána cena podniku a nikoli již „druhá“ verze této smlouvy (podepsaná 22. října 2001), která je podle odvolacího soudu platná. Kdyby byl tento závěr správný, pak by dosud nezačala běžet objektivní lhůta pro podání odporu dle § 478 odst. 1 obch. zák., a je otázkou, kdy začala běžet lhůta subjektivní.
Významná je podle dovolatelky i skutečnost, že kupní cena ve výši 50.000,- Kč nebyla nikdy zaplacena, a že společnost H ani pozdější úpadkyně A nikdy nezačaly splácet úvěry „převedeného“ podniku. Odtud dovolatelka dovozuje, že „prodej“ podniku byl pouze simulovaným právním úkonem, který zastíral bezúplatný převod nemovitostí a movitého majetku s nimi užívaného na pozdější úpadkyni A, jehož účelem bylo, aby se pozdější úpadce T zbavil svých závazků vůči věřitelům (v domnění, že při druhém převodu dojde k zániku jeho ručitelského závazku).
Soudům nižších stupňů dovolatelka též vytýká, že se vůbec nezabývaly její námitkou, podle které byla první smlouva o prodeji podniku v jakékoli své verzi pouze simulovaným právní úkonem, když pozdější úpadce T dále podnikal pod svou firmou (obchodním jménem), identifikačním číslem a ve stejném oboru, přičemž dál zaměstnával původní zaměstnance a ponechal si některý movitý majetek (zejména dvě osobní auta) a dál vymáhal pohledávky, které mu vznikly z obchodní činnosti. Podle dovolatelky je tudíž zřejmé, že pozdější úpadce T vůbec neměl v úmyslu prodat svůj podnik a pouze se chtěl zbavit majetku, na němž vázly dluhy.
Soudy tak svými rozhodnutími poskytly ochranu výkonu práva, které je zcela evidentně (v intencích § 265 obch. zák.) v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Svůj procesní postoj k uplatněným dovolacím důvodům pak dovolatelka shrnuje tak, že naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje v zásadním procesním pochybení týkajícím se opomenutí některých navržených důkazů, dále v tom, že odvolací soud opřel napadené rozhodnutí o jiné právní závěry než soud prvního stupně, aniž prováděl dokazování a aniž dovolatelku na své odlišné závěry upozornil, a v tom, že odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s námitkami, jež uplatnila v řízení před soudem prvního stupně a v odvolání a které jsou rozhodné pro právní posouzení věci.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. shledává dovolatelka v tom, že „vzhledem k procesním pochybením uvedeným výše“ došlo k chybnému právnímu hodnocení skutkového stavu věci. U soudu prvního stupně šlo o nesprávné posouzení platnosti a účinnosti první smlouvy o prodeji podniku, jakož i souvisejících otázek, což uznal i odvolací soud, uvádí dovolatelka. Odvolací soud pak nesprávně a v rozporu s hmotným právem posoudil otázku platnosti první smlouvy o prodeji podniku uzavřené 22. října 2001, v důsledku čehož dospěl k chybnému závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatelky ve sporu. Vzhledem k tomuto závěru se pak již vůbec nezabýval námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně. Rozsudky soudů obou stupňů jsou tak v rozporu s hmotným právem, především s ustanoveními § 37, § 39 a § 41a odst. 2 obč. zák., § 15 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 ZKV a § 265 obch. zák.
Podle dovolatelky z napadeného rozsudku vyplývá, že právní posouzení věci soudem prvního stupně bylo chybné a odvolací soud věc posoudil po právní stránce jinak. Napadené rozhodnutí tak vychází ze zcela odlišného právního posouzení rozhodných skutečností, což dle dovolatelky vedlo k porušení pravidel dvouinstančnosti řízení.
V doplnění dovolání dovolatelka poukázala na to, že v rozsudku ze dne 3. května 2006, č. j. 11 Cmo 448/2005-120, posoudil Vrchní soud v Praze otázku platnosti první smlouvy o prodeji podniku jinak, uzavíraje, že je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o kupní ceně.
Tamtéž dovolatelka „stejně jako v odvolání“ poukazuje na zjevnou manipulaci se smlouvami předkládanými na příslušných katastrálních úřadech, s tím, že data podání první smlouvy o prodeji podniku u katastrálního úřadu ve Vyškově (14. listopadu 2001) a u katastrálního úřadu v Přerově (26. října 2001) neodpovídají údajům o vzniku právních účinků vkladu vyznačených v doložkách o rozhodnutí o povolení vkladu na smlouvách, které jsou založeny ve sbírce listin katastrálního úřadu ve Vyškově a v Přerově (dle těchto doložek měly právní účinky vkladu nastat k 22. a 23. října 2001). Odtud dovolatelka opět dovozuje, že ke dni uzavření druhé smlouvy o prodeji podniku nebyla převodkyně vlastnicí převáděných nemovitostí.
Odvolacímu soudu dovolatelka tamtéž vytkla, že se vůbec nezabýval její odvolací námitkou, že při převodu podniku na společnost H nebylo respektováno ustanovení § 67a obch. zák., neboť k němu nebyl udělen souhlas valné hromady společnosti H. Přitom nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že tento souhlas byl nahrazen podpisem pozdějšího úpadce T jako jediného akcionáře přímo na smlouvě o prodeji podniku. Takový výklad je podle ní v rozporu s obchodním zákoníkem, jelikož odporuje účelu, který příslušné ustanovení sleduje. Pro případ, že akciová společnost má jediného akcionáře (který je navíc předsedou představenstva s podpisovým vzorem), jistě neplatí, že jeho úkony učiněné za společnost nepodléhají žádné kontrole či přezkoumání. Právě z důvodu absence souhlasu valné hromady společnosti H shledal první smlouvu o prodeji podniku neplatnou i Rozhodčí soud při HK ČR ve svém nálezu sp. zn. Rsp 8/01 vydaného rozhodcem prof. JUDr. P. H., DrSc., který dospěl k závěru, že představenstvo společnosti H nebylo v daném případě oprávněno uzavřít smlouvu o převodu podniku.
Řešení této otázky přisuzuje dovolatelka zásadní právní význam.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, když mu především nepřisuzuje zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. K obsahu dovolání uvádí, že dovolatelka opakuje svá tvrzení z řízení před soudy nižších stupňů a poukazuje na důkazy, jejichž provedení ani nenavrhla a skutečnosti v nich obsažené prohlašuje za nesporné. Se všemi tvrzeními dovolatelky se však soudy ve svých rozhodnutích již vypořádaly, přičemž z protokolů o jednání obou soudů je zřejmé, jaké důkazní prostředky byly předmětem řízení a na kterých dovolatelka trvala.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro posouzení všech otázek dovoláním otevřených (dovolacím soudem neřešených) v mezích dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině jejího právního posouzení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K jednotlivým dovolacím námitkám uplatněným v mezích dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uvádí Nejvyšší soud následující:
1/ K výkladu § 67a obch. zák.
Podle ustanovení § 67a obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2001, rozhodném v době uzavření obou smluv o prodeji podniku, ke smlouvě, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, nájmu podniku nebo jeho části, musí být udělen písemný souhlas společníků nebo valné hromady společnosti jako při fúzi sloučením (odstavec 1). Usnesení valné hromady podle odstavce 1 musí být přijato podle stejných pravidel jako rozhodnutí valné hromady o fúzi sloučením a o rozhodnutí musí být pořízen notářský zápis (odstavec 2). Pro informaci o záměru o převodu a nájmu podniku nebo jeho části se použije přiměřeně ustanovení § 220d odst. 1 první věta (odstavec 5).
Účelem ustanovení § 67a obch. zák. je ve vztahu k akciové společnosti chránit akcionáře před zásahy statutárního orgánu do majetkové struktury společnosti, jimiž může dojít k takovým dispozicím s majetkem společnosti, které podstatným způsobem ovlivní další působení společnosti. Odráží se v něm jedna ze základních zásad práva společností, podle které o zásadních otázkách týkajících se kapitálové, majetkové, ale i organizační struktury akciové společnosti rozhodují akcionáři prostřednictvím valné hromady. Ustanovení § 67a obch. zák. je tak důležitým nástrojem ochrany akcionářů před závažnými restrukturalizacemi majetkové či organizační podstaty akciové společnosti (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Odo 1060/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Způsob, jakým se s námitkou nedodržení postupu podle § 67a obch. zák. (v rozhodném znění) vypořádal odvolací soud (argumentem, že uvedené ustanovení „se týká ochrany akcionářů společnosti, jež se takovým prodejem zbavuje všech nebo části prostředků, s nimiž podnikala“, což v případě úpadce T jako fyzické osoby nepřichází v úvahu), přiléhavý není.
Odvolací soud zjevně vztáhl podmínku nezbytného souhlasu osob uvedených v § 67a odst. 1 obch. zák. pouze k osobě prodávajícího z první smlouvy o prodeji podniku, tedy k pozdějšímu úpadci T, u nějž je - vzhledem k tomu, že jde o fyzickou osobu - závěr, že režimu uvedeného ustanovení (které upravuje práva a povinnosti obchodních společností) nepodléhá, nasnadě. Z předchozího průběhu řízení se ovšem podává, že dovolatelka od počátku uvedenou námitku pojila s osobou kupující z první smlouvy o prodeji podniku, tedy se společností H.
Nejvyšší soud přitom nepochybuje o tom, že požadavek předepsaný ustanovením § 67a obch. zák., v rozhodném znění, postihuje obě smluvní strany smlouvy o prodeji podniku (prodávajícího i kupujícího). To lze ostatně dovodit též z dikce § 220a odst. 1 věty druhé obch. zák. (v rozhodném znění). Toto ustanovení výslovně určuje, že návrh smlouvy o fúzi obsahující údaje podle odstavce 3 „musí schválit valné hromady všech zúčastněných společností, ledaže zákon takové schválení nevyžaduje“. S přihlédnutím k podobě § 67a odst. 1 obch. zák., jež ke smlouvě, na jejímž základě dochází k převodu podniku, ukládá udělení písemného souhlasu společníků nebo valné hromady společnosti „jako při fúzi sloučením“, je odtud zjevné, že zmíněný požadavek platí pro obě smluvní strany smlouvy o prodeji podniku (pro prodávajícího i pro kupujícího).
Právní postoupení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném směru neobstojí, jelikož odvolací soud na otázku, zda předepsaný postup byl dodržen i na straně kupující (společnosti H) neodpověděl.
Přitom při prověření závěru soudu prvního stupně, že projevem vůle jediného akcionáře kupující (pozdějšího úpadce T) je již samotné písemné uzavření první smlouvy o prodeji podniku, kterou jediný akcionář za kupující (společnost H) podepsal jako předseda jejího představenstva (a přijal tak rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady akciové společnosti H) je namístě odpovědět i na otázku, zda takové „rozhodnutí“ mělo podobu notářského zápisu a pokud ne, jaké mohlo mít (mělo) nedodržení předepsané formy rozhodnutí důsledky. V této souvislosti je rovněž nutné vypořádat se s obranou žalované, že námitka neplatnosti první smlouvy o prodeji podniku pro absenci uvedeného souhlasu je omezena úpravou obsaženou v § 220a odst. 11 obch. zák. (v rozhodném znění).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež tyto otázky pomíjí, je tudíž důvodné.
2/ K námitce neplatnosti první smlouvy o prodeji podniku pro rozpor s § 37 a § 39 obč. zák.
K dovolatelčině výtce, že soudy se vůbec nezabývaly její námitkou, že první smlouva o prodeji podniku je neplatná pro rozpor s ustanovením § 37 a § 39 obč. zák., když nebyla míněna vážně (úmyslem pozdějšího úpadce T nebylo převést svůj podnik na společnost H, nýbrž na pozdější úpadkyni A), Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně důvod takovou námitku řešit neměl. Argument, že první smlouva o prodeji podniku byla simulovaným právním úkonem zastírajícím úmysl převést podnik přímo na pozdější úpadkyni A, totiž poprvé zazněl až v odvolání dovolatelky proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 115). Předtím dovolatelka v rámci závěrečného návrhu předneseného při jednání soudu prvního stupně toliko namítla, že tyto převody považuje za neplatné, jelikož „mají spekulativní charakter“.
Odvolacímu soudu však lze oprávněně vytknout, že se v mezích právního posouzení věci s touto odvolací námitkou nevypořádal.
3/ K výkladu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
K tomu, že dovolatelka prosazuje nárok na vyloučení věcí též prostřednictvím argumentu neúčinnosti obou smluv o prodeji podniku podle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, Nejvyšší soud poukazuje na závěry obsažené v jeho rozsudku uveřejněném pod číslem 99/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z něj se totiž podává, že ustanovení § 15 odst. 3 ZKV dovoluje uplatnit neúčinnost dlužníkova právního úkonu podle § 15 odst. 1 ZKV vůči někomu jinému než prvnímu nabyvateli takto ušlého majetku od dlužníka jen tehdy, jde-li o dědice prvního nabyvatele - fyzické osoby nebo o právního nástupce právnické osoby z titulu universální sukcese.
Jinak řečeno, obstojí-li závěr, že obě smlouvy o prodeji podniku jsou platné, pak skutečnost, že první smlouva o prodeji podniku je neúčinným právním úkonem dlužníka ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, nemůže vést k úspěchu dovolatelky v řízení o vylučovací žalobě podané proti dalšímu nabyvateli majetku, který tento majetek nabyl na základě druhé smlouvy o prodeji podniku, tedy z titulu singulární sukcese.
4/ K námitce neplatnosti druhé smlouvy o prodeji podniku.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že vzhledem k závěru o platnosti první smlouvy o prodeji podniku pokládá za nadbytečné zabývat se dále okolnostmi převodu sporných věcí ze společnosti H na pozdější úpadkyni A (tedy zabývat se tím, zda je druhá smlouva o prodeji podniku platná). Přehlédl ovšem, že při současném uplatnění námitky neplatnosti i neúčinnosti první smlouvy o prodeji podniku má (může mít) otázka platnosti druhé smlouvy o prodeji podniku pro věc rozhodující význam.
Závěr, že první smlouva o prodeji podniku je sice platná, ale je neúčinná ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, by totiž při současném závěru, že druhá smlouva o prodeji podniku platně uzavřena nebyla, umožnil úspěch dovolatelky v řízení o vylučovací žalobě (v takovém případě by dovolatelka byla ve sporu aktivně věcně legitimována).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž uvedené nevzal v potaz a věci se v tomto směru nezabýval, je tudíž i potud neúplné a proto i nesprávné.
Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právního posouzení věci, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se i tvrzenými vadami řízení. K těmto námitkám se v novém rozhodnutí vysloví odvolací soud.
Odvolacímu soudu se v této souvislosti připomíná, že povinnou součástí odůvodnění jeho rozsudku (§ 157 odst. 2 o. s. ř. je také údaj o tom, proč soud proč neprovedl i další (navržené) důkazy.
Odvolací soud se také vysloví k tomu, zda a kterými z odvolacích námitek mu přísluší se zabývat vzhledem k tomu, že věc podléhá zákonné koncentraci řízení ve smyslu § 118b o. s. ř.
A konečně odvolací soud před novým projednáním a rozhodnutím věci přikročí k nápravě zjevné vady řízení spočívající v neprojednatelné podobě eventuálního petitu žaloby (pro případ, že nebudou vyloučeny označené věci uplatňuje žalobkyně eventuálně „vydání výtěžku jejich zpeněžení“, jenž není nikterak konkretizován /vyčíslen/). Přitom se ze spisu podává (srov. č. l. 26), že žalovaná již před prvním jednáním, které se ve věci konalo, namítala, že některé z věcí, o jejichž vyloučení jde, byly zpeněženy ještě před podáním vylučovací žaloby, takže řádné konkretizaci žalobního plnění požadovaného eventuálním petitem u nich nic nebránilo.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-