// Profipravo.cz / Obecná ustanovení 13.07.2010
Ke škodě způsobené porušením povinností likvidátora obch. společnosti
V projednávané věci se dovolatelka domáhá náhrady škody, jež jí měla být žalovaným jakožto likvidátorem společnosti s ručením omezeným způsobena tím, že v rozporu s povinnostmi likvidátora neuspokojil v průběhu likvidace ani částečně její pohledávku za společností, likvidaci ukončil a společnost byla vymazána z obchodního rejstříku.
Rozhodným okamžikem pro vznik škody způsobené porušením povinností žalovaného jakožto likvidátora a spočívající v neuhrazení pohledávky dovolatelky za společností v průběhu likvidace je tudíž skončení likvidace společnosti.
Následné zrušení zápisu o výmazu společnosti z obchodního rejstříku, obnovení likvidace společnosti a prohlášení konkursu na její majetek nemůže způsobit zánik (již vzniklého) práva na náhradu škody; žádný právní předpis s těmito skutečnostmi totiž takový důsledek nepojí. Závěr odvolacího soudu, podle něhož v důsledku probíhajícího konkursu na majetek společnosti dosud nevznikla dovolatelce škoda, tudíž není - s ohledem na okolnosti projednávané věci – správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1303/2009, ze dne 16. 3. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Renault Česká republika, a. s., se sídlem v Praze 8, IBC Pobřežní 3, PSČ 180 00, identifikační číslo 60 19 28 01, zastoupené Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15/583, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. P. N., zastoupenému JUDr. Josefem Seifertem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, PSČ 500 03, o zaplacení částky 6.918.162,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 237/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j. 17 Co 303/2008-179, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j. 17 Co 303/2008-179, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 8. dubna 2008, č. j. 16 C 237/2006-132, o nároku na náhradu škody, jíž měl žalobkyni způsobit žalovaný jako likvidátor společnosti PAŠTA, s. r. o. (dále jen „společnost“) tím, že v průběhu likvidace společnosti nepostupoval s péčí řádného hospodáře a neuhradil ani zčásti její pohledávku za společností ani nepodal v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti, tak, že „základ žalobního nároku je opodstatněný“.
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak že žalobu o zaplacení částky 6.918.162,70 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaný byl dne 26. ledna 2001 zapsán do obchodního rejstříku jako likvidátor společnosti PAŠTA, s. r. o. (dále jen „společnost“).
2) Žalobkyně přihlásila dopisem ze dne 2. listopadu 2001 do likvidace společnosti svojí pohledávku ve výši 10,629.604,32 Kč, jež jí posléze byla přisouzena rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 13. ledna 2004, sp. zn. 34 Cm 49/2002.
3) Žalovaný jako likvidátor společnosti prodal majetek společnosti, pohledávku žalobkyně neuspokojil, a dne 12. května 2005 byla společnost (po skončení likvidace) vymazána z obchodního rejstříku.
4) Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 47 Cm 226/2005 (jež nabylo právní moci dne 15. prosince 2005) byl - v důsledku zjištění dalšího majetku společnosti (částky ve výši 425.360,- Kč) - zrušen zápis o výmazu společnosti z obchodního rejstříku a obnovena likvidace společnosti.
5) Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 3. května 2006, sp. zn. 42 K 17/2006, byl na majetek společnosti prohlášen konkurs a ustaven správce konkursní podstaty.
6) Správce konkursní podstaty pohledávku žalobkyně, jíž přihlásila do konkursu vedeného na majetek společnosti, uznal.
Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že práva na náhradu škody ve výši neuskutečněného plnění ze smlouvy se lze vůči jinému subjektu dovolat až tehdy, je-li zřejmé, že takový závazek nebude dlužníkem splněn, neboť teprve v takovém okamžiku je zřejmé, že žalobkyni jako věřitelce v důsledku nesplnění dluhu dlužníkem vznikla škoda, kterou při splnění zákonných podmínek může požadovat po tom, kdo ji „porušením svých povinností zavinil“. Lze-li požadovat splnění dluhu po dlužníku, nelze se domáhat náhrady škody vzniklé v důsledku nesplnění dluhu po jiném subjektu. V daném případě probíhá konkursní řízení, do kterého se žalobkyně se svou pohledávkou přihlásila a v rámci kterého může být její pohledávka zčásti nebo zcela uspokojena. Ke vzniku škody dosud tudíž nedošlo a žaloba tak byla podána předčasně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání.
Dovolatelka zdůrazňuje, že závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) a v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. III. ÚS 1649/07 (jež je dostupné na webových stránkách Ústavního soudu) nelze - s ohledem na odlišný skutkový stav - bez dalšího aplikovat v projednávané věci.
Společnost totiž zanikla v důsledku svého výmazu z obchodního rejstříku ke dni 12. května 2005 a „nejpozději v ten moment došlo …. ke vzniku hmotněprávního nároku žalobkyně na náhradu škody vůči likvidátorovi“.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož sekundární pohledávka (na náhradu škody) nevznikne, lze-li požadovat splnění dluhu po dlužníkovi, dovolatelka shledává rozporným se závěry formulovanými Nejvyšším a Ústavním soudem, které „navázaly okamžik vzniku sekundární pohledávky na ukončení konkursního řízení, tedy určitou objektivizaci výše sekundární pohledávky, na základě zjištěného relativně určitého rozsahu uspokojení primární pohledávky, nikoliv na zánik této primární pohledávky“. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2005, sp. zn. 25 Cdo 1863/2004, ze dne 15. prosince 2005, 26 Cdo 28/2005, ze dne 1. září 2004, 25 Cdo 2625/2003 a ze dne 30. ledna 2008, 25 Cdo 5074/2007 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. III. ÚS 1157/08 (dostupné na webových stránkách Ústavního soudu).
V projednávané věci došlo k „dostatečné objektivizaci výše sekundární pohledávky v okamžiku ukončení likvidace a výmazu společnosti z obchodního rejstříku“. „V ten okamžik“ muselo dojít ke vzniku sekundární pohledávky jako hmotněprávního nároku z titulu náhrady škody vůči žalovanému. Pozdější zjištění dosud nevypořádaného majetku a obnovení likvidace společnosti, jakož i následné prohlášení konkursu, nemůže mít za následek zánik uvedeného již vzniklého hmotněprávního nároku. Ostatně i v případě ukončení konkursu je objektivizace rozsahu uspokojení primární pohledávky, a tedy i výše sekundární pohledávky, jen relativní. I po ukončení konkursu totiž může dojít ke zjištění dalšího, v konkursu nevypořádaného majetku dlužníka.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se opominul vypořádat s částí jí uplatňovaného nároku mající jiný právní základ (náhrada škody ve výši 6.046,50 Kč, spočívající v marně vynaložených nákladech na exekuci). V rovině dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení § 71 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) je likvidátor orgánem společnosti (§ 66) a za výkon své působnosti odpovídá týmž způsobem jako členové statutárních orgánů.
Podle ustanovení § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Podle ustanovení § 757 obch. zák. pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a násl.
Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod číslem 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že škoda, spočívající v tom, že nároky plynoucí podílníkům fondu z podílového listu nebyly v důsledku špatného hospodaření s majetkem v podílovém fondu plně uspokojeny, může v případě probíhající likvidace investiční společnosti vzniknout podílníkům až při skončení likvidace, neboť teprve nebude-li jejich nárok jako spolumajitelů majetku v podílovém fondu, který investiční společnost spravuje, uspokojen v rámci likvidace, vzniká jim majetková újma. Vznik škody na straně podílníka předpokládá, že jeho právo na plnění z podílového listu není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat.
Ke shodným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozhodnutích uváděných dovolatelkou, a dále např. v rozsudku ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 25 Cdo 1011/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2009, pod číslem 143 či rozsudku ze dne 26. února 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V projednávané věci se dovolatelka domáhá náhrady škody, jež jí měla být žalovaným jakožto likvidátorem společnosti způsobena tím, že v rozporu s povinnostmi likvidátora neuspokojil v průběhu likvidace ani částečně její pohledávku za společností, likvidaci ukončil a společnost byla vymazána z obchodního rejstříku.
Rozhodným okamžikem pro vznik škody způsobené porušením povinností žalovaného jakožto likvidátora a spočívající v neuhrazení pohledávky dovolatelky za společností v průběhu likvidace je tudíž skončení likvidace společnosti.
Následné zrušení zápisu o výmazu společnosti z obchodního rejstříku, obnovení likvidace společnosti a prohlášení konkursu na její majetek nemůže - jak přiléhavě uvádí dovolatelka - způsobit zánik (již vzniklého) práva na náhradu škody; žádný právní předpis s těmito skutečnostmi totiž takový důsledek nepojí.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož v důsledku probíhajícího konkursu na majetek společnosti dosud nevznikla dovolatelce škoda, tudíž není - s ohledem na okolnosti projednávané věci - správný a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Proto Nejvyšší soud, aniž by se zabýval dalšími v dovolání uplatněnými námitkami, rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno, soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-