// Profipravo.cz / Obecná ustanovení 03.05.2010
K právu akcionáře na přezkoumání činnosti likvidátora
I. Z ustanovení § 181 odst. 1 obch. zák. nelze dovozovat, že se akcionář může domáhat svolání valné hromady k projednání jakýchkoli záležitostí. Logickým a systematickým výkladem, zejména ve vazbě na ustanovení § 187 obch. zák., je naopak třeba dovodit, že svolání mimořádné valné hromady lze požadovat pouze k projednání záležitostí, které patří do působnosti valné hromady.
II. Jelikož zákon ukládá likvidátorovi předložení zprávy o průběhu likvidace až po provedení všech úkonů nezbytných k jejímu provedení, nemůže si akcionář zásadně vynucovat předkládání této zprávy před splněním zákonem stanovených podmínek. To však neznamená, že by neměl žádnou možnost vynutit si kontrolu postupu likvidátora při provádění likvidace.
Právo na přezkoumání činnosti likvidátora a postup, kterým jej lze dosáhnout, vyplývá z ustanovení § 182 odst. 1 písm. b) a odst. 2 obch. zák., umožňujících akcionáři domáhat se, aby dozorčí rada přezkoumala výkon působnosti představenstva společnosti. Systematickým, teleologickým a logickým výkladem uvedeného ustanovení lze totiž dovodit, že poté, co na likvidátora přejde působnost představenstva v rozsahu potřebném pro provádění likvidace, je v tomto rozsahu podroben i stejné kontrole, jako představenstvo společnosti. Tento závěr lze dovodit především z ustanovení § 71 odst. 5 obch. zák., podle kterého je likvidátor orgánem společnosti a za výkon své působnosti odpovídá týmž způsobem, jako členové statutárních orgánů.
Postup upravený v ustanovení § 182 odst. 1 písm. b) a odst. 2 obch. zák. nelze nahrazovat postupem určeným pro uplatnění práva akcionáře na svolání valné hromady.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2533/2008, ze dne 10. 3. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. R. L., zastoupeného JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 18, PSČ 370 01, o zmocnění ke svolání valné hromady JIS investiční fond, akciová společnost v likvidaci, se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné náměstí 6, PSČ 370 01, identifikační číslo 45 01 83 32, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 989/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2007, č. j. 14 Cmo 218/2007 – 68, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. září 2006, č. j. 13 Cm 989/2005 – 45, kterým tento soud zmocnil navrhovatele ke svolání valné hromady společnosti JIS investiční fond, akciová společnost v likvidaci, (dále jen „společnost“) s programem uvedeným ve výroku tak, že návrh zamítl (výrok I.) a navrhovatele zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podle § 187 odst. 1 písm. i) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) náleží do působnosti valné hromady rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací, jmenování likvidátora, včetně určení výše jeho odměny a schválení návrhu rozdělení likvidačního zůstatku.
Podle § 219 odst. 1 obch. zák. likvidátora jmenuje a odvolává valná hromada, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 219 odst. 3 likvidátor, který nebyl jmenován soudem, může být valnou hromadou odvolán a nahrazen jiným likvidátorem.
Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, s jeho právním posouzením věci však nesouhlasil. Navrhovatel byl „kvalifikovaným“ akcionářem ve smyslu § 181 odst. 1 obch. zák. a byl by tedy oprávněn podle § 181 odst. 3 obch. zák. požádat soud o zmocnění ke svolání mimořádné valné hromady společnosti, pokud by ji nesvolalo samo představenstvo; nikoliv však s navrženým programem – projednání průběhu likvidace – když odvolání likvidátora nespadá do působnosti valné hromady společnosti. Likvidátor byl jmenován soudem a valná hromada jej odvolat nemůže. Nespadá-li do působnosti valné hromady společnosti odvolání likvidátora, nespadá do ní ani projednání průběhu likvidace.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel tvrdí, že jeho ambicí jakožto svolavatele valné hromady nebylo jednat, natož rozhodovat na valné hromadě o odvolání likvidátora. Jediným jeho cílem bylo získat na valné hromadě informace potřebné k úvaze o tom, zda je likvidace prováděna řádně a zda zde nejsou důvody, které by odůvodňovaly podání návrhu na odvolání likvidátora soudu, z důvodu porušování jeho povinností (zejména základní povinnosti dané ustanovením § 71 odst. 5 obch. zák. postupovat s péčí řádného hospodáře). Má za to, že zde existovaly náznaky, že likvidátor vede jakési pochybné soudní spory, do jejichž vedení vložil prakticky veškerý likvidní majetek likvidované společnosti a že v průběhu likvidace společnosti její vlastní kapitál povážlivě klesá (již o cca 2/3) a že tedy celkově lze mít obavy, že veškerý majetek společnosti bude likvidátorem v průběhu likvidace bez odpovídající protihodnoty, ke škodě akcionářů, spotřebován. Likvidátor předtím, mimo valnou hromadu, neposkytl dovolateli žádné podrobnější informace s poukazem, že k tomu není povinen; poslední informace pak má dovolatel někdy z dubna 2004.
Protože ani on sám, ani nikdo z dalších akcionářů – pokračuje dovolatel – nemá možnost rozhodné informace pro posouzení, zda není na místě využití práva daného ustanovením § 71 odst. 4 obch. zák., získat jinak, než právě na valné hromadě, je takové odepření zmocnění ke svolání valné hromady překážkou kvalifikovaného využití práva akcionáře vyplývajícího ze zákona.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak již Nejvyšší soud dovodil v usnesení ze dne 11. dubna 2000, sp. zn. 32 Cdo 2776/99, v usnesení ze dne 6. května 2004, sp. zn. 29 Odo 841/2003 a v usnesení ze dne 22. února 2005, sp. zn. 29 Odo 407/2004, z dikce ustanovení § 181 odst. 1 obch. zák. nevyplývá možnost domáhat se svolání valné hromady o pořadu, který není valná hromada oprávněna projednávat a hlasovat o něm. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud uzavřel, že z ustanovení § 181 odst. 1 obch. zák. nelze dovozovat, že se akcionář může domáhat svolání valné hromady k projednání jakýchkoli záležitostí. Logickým a systematickým výkladem, zejména ve vazbě na ustanovení § 187 obch. zák., je naopak třeba dovodit, že svolání mimořádné valné hromady lze požadovat pouze k projednání záležitostí, které patří do působnosti valné hromady. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
V usnesení ze dne 22. února 2005, sp. zn. 29 Odo 407/2004, Nejvyšší soud dále uzavřel, že podle ustanovení § 192 odst. 2 obch. zák. je představenstvo povinno předkládat valné hromadě ve lhůtách určených stanovami zprávu o podnikatelské činnosti společnosti a stavu jejího majetku. Konkretizace záležitosti týkající se podnikatelské činnosti společnosti pak lze dosáhnout – v souladu s ustanovením § 180 odst. 1 obch. zák. – tím, že bude akcionář tuto konkretizaci požadovat na valné hromadě projednávající uvedenou zprávu. Jelikož zákon ukládá předložení zprávy o podnikatelské činnosti společnosti a stavu jejího majetku ve lhůtách určených stanovami, lze dovodit, že si akcionář nemůže zásadně vynucovat předkládání této zprávy mimo termíny určené ve stanovách. Právo a postup při přezkoumávání činnosti představenstva, kterého se dovolatel domáhá, upravuje ustanovení § 182 odst. 1 písm. b) a odst. 2 obch. zák., kterýžto postup nelze nahrazovat postupem určeným pro uplatnění práva akcionáře na svolání valné hromady.
Tento závěr se – mutatis mutandis – uplatní i v projednávané věci. Z ustanovení § 75 odst. 1 obch. zák. plyne, že likvidátor sestaví bez zbytečného odkladu po provedení všech úkonů nezbytných k provedení likvidace zprávu o jejím průběhu s návrhem na rozdělení likvidačního zůstatku a předloží ji ke schválení. Jelikož zákon ukládá likvidátorovi předložení zprávy o průběhu likvidace až po provedení všech úkonů nezbytných k jejímu provedení, nemůže si akcionář zásadně vynucovat předkládání této zprávy před splněním zákonem stanovených podmínek. To však neznamená, že by neměl žádnou možnost vynutit si kontrolu postupu likvidátora při provádění likvidace.
Dovolatel tvrdí, že jeho cílem bylo získat na valné hromadě informace potřebné k úvaze o tom, zda je likvidace prováděna řádně a zda zde nejsou důvody, které by odůvodňovaly podání návrhu na odvolání likvidátora soudu, z důvodu porušování jeho povinností. K tomu dovolací soud uzavřel, že právo na přezkoumání činnosti likvidátora a postup, kterým jej lze dosáhnout, vyplývá z ustanovení § 182 odst. 1 písm. b) a odst. 2 obch. zák., umožňujících akcionáři domáhat se, aby dozorčí rada přezkoumala výkon působnosti představenstva společnosti. Systematickým, teleologickým a logickým výkladem uvedeného ustanovení lze totiž dovodit, že poté, co na likvidátora přejde působnost představenstva v rozsahu potřebném pro provádění likvidace, je v tomto rozsahu podroben i stejné kontrole, jako představenstvo společnosti. Tento závěr lze dovodit především z ustanovení § 71 odst. 5 obch. zák., podle kterého je likvidátor orgánem společnosti a za výkon své působnosti odpovídá týmž způsobem, jako členové statutárních orgánů. Postup upravený v ustanovení § 182 odst. 1 písm. b) a odst. 2 obch. zák. nelze nahrazovat postupem určeným pro uplatnění práva akcionáře na svolání valné hromady.
Závěr odvolacího soudu o tom, že valnou hromadu nelze svolat je tedy správný a Nejvyšší soud proto dovolání navrhovatele podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 143 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, když společnosti náklady dovolacího řízení nevznikly a navrhovatel nemá na jejich náhradu právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-