// Profipravo.cz / Obchodní firma 03.12.2009
K právním úkonům činěným pod nezapsanou obchodní firmou
Obchodní zákoník v § 8 zakládá podnikateli povinnost činit právní úkony pod svou obchodní firmou, jíž je název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Zápis má tedy konstitutivní povahu.
O společnosti, která učiní právní úkon pod změněnou (valnou hromadou řádně odsouhlasenou) obchodní firmou, ačkoli tato změna dosud není zapsána v obchodním rejstříku, však nelze jen proto uvažovat jako o neexistující (a jen proto také nelze v dané věci označit za neexistující její „podnik“ identifikovaný /předčasně/ prostřednictvím nové obchodní firmy).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1441/2007, ze dne 22. 10. 2009
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně S. – V. v. o. s., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně R. a. s., zastoupené Mgr. J. T., advokátem, proti žalované s. s. r. o., za účasti 1/ J. Š., a 2/ A. Š., obou zastoupených JUDr. Š. V., advokátkou, jako vedlejších účastníků řízení na straně žalované, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 104/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 21 Co 401/2006 - 236, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 21 Co 401/2006 - 236, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně zamítá.
III. Žalobkyně a žalovaná vůči sobě nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejším účastníkům řízení na straně žalované, k ruce společné a nedílné, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.827,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně vedlejších účastníků JUDr. Š. V.
O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 14 C 104/2003-187, Okresní soud v Hradci Králové na základě žaloby původní správkyně konkursní podstaty úpadkyně R. a. s. směřující vůči žalované s. s. r. o. a za účasti J. a A. Š., jako vedlejších účastníků řízení na straně žalované, připustil změnu žaloby na určení, že žalobce (jímž byl v době rozhodnutí již nový správce konkursní podstaty úpadkyně) je vlastníkem ve výroku označených nemovitostí (bod I. výroku), zamítl určovací žalobu (bod II. výroku) i požadavek na vyklizení nemovitostí, ohledně kterých se žalobce domáhal určení vlastnického práva (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body IV. a V. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 10. dubna 1996 byla do obchodního rejstříku zapsána společnost s obchodní firmou (správně - dle tehdejší právní úpravy - s obchodním jménem) T. H., a. s. (dále též jen „úpadkyně“), u které byla k 20. listopadu 2002 zapsána změna obchodní firmy na R. a. s.
2/ Usnesením ze dne 2. května 2002, č. j. 45 K 18/2002 - 32, prohlásil Krajský soud v Ústí nad Labem konkurs na majetek úpadkyně a ustavil správkyni její konkursní podstaty.
3/ Správkyně konkursní podstaty zahrnula nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty, přičemž na základě smlouvy o provedení dobrovolné dražby ze dne 6. srpna 2002 (dále též jen „smlouva o provedení dražby“), uzavřené mezi správkyní konkursní podstaty úpadkyně a dražebníkem (společností I. R.C. s. r. o.) proběhla 12. září 2002 dražba podniku úpadkyně, oznámená dražební vyhláškou ze 7. srpna 2002 a zaznamenaná v protokolu o provedení dražby z 12. září 2009.
4/ Podnik úpadkyně vydražila žalovaná za částku 4.826.000,- Kč, kterou též uhradila. O nabytí vlastnictví předmětu dražby bylo žalované dne 11. prosince 2002 vystaveno potvrzení.
5/ Vlastnicí nemovitostí byla ke dni konání dražby úpadkyně a jako současná vlastnice nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná.
6/ Nebyla podána žaloba o určení neplatnosti dražby.
Na tomto základě soudu uzavřel, že žalobce se nedomáhal vyslovení neplatnosti dražby podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nýbrž určení vlastnictví postupem dle § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). S poukazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 52/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 52/2006“) soud uvedl, že veřejná dražba dobrovolná je neplatná jen tehdy, jestliže její neplatnost vyslovil soud, a to v řízení dle ustanovení § 24 zákona o veřejných dražbách. Soud může vyslovit neplatnost veřejné dobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby taxativně uvedených v § 24 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, za předpokladu, že žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle tohoto ustanovení oprávněna a byla-li žaloba podána v prekluzivní lhůtě.
Za situace, kdy žalovaná formou veřejné dražby dobrovolné, tedy postupem dle § 17 a násl. zákona o veřejných dražbách, vydražila sporné nemovitosti, k nim nabyla vlastnické právo originárním způsobem ve smyslu § 2 písm. a/ a § 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, v návaznosti na § 132 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). To podle soudu platí bez zřetele k tomu, zda žalovaná nemovitosti nabyla od vlastníka nebo nevlastníka, respektive bez zřetele k tomu, zda správkyně konkursní podstaty úpadkyně byla oprávněna nemovitosti zpeněžit formou veřejné dražby.
Žalovaná se podle § 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách stala vlastnicí nemovitostí k okamžiku udělení příklepu (k 12. září 2002) a dražebník jí ve smyslu § 31 uvedeného zákona též vydal potvrzení o nabytí vlastnictví.
Na provedenou dražbu je podle soudu třeba pohlížet jako na dražbu platnou, neboť žádná osoba neuplatnila v tříměsíční lhůtě počítané od 12. září 2002 u soudu právo na vyslovení její neplatnosti ve smyslu § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách.
Námitky, které uplatňuje v tomto řízení a které se týkají neplatnosti dražby, měl žalobce uplatnit ve zvláštním řízení podle zákona o veřejných dražbách. Jelikož se tak nestalo, přichází v úvahu pouze případná odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu podle § 8 odst. 2 ZKV nebo podle § 63 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, respektive případná odpovědnost vydražitele za škodu podle § 63 odst. 4 zákona o veřejných dražbách.
Vzhledem k tomu, že neproběhlo řízení o vyslovení neplatnosti veřejné dražby dobrovolné, nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, jelikož soud v tomto řízení nemůže zkoumat platnost veřejné dražby dobrovolné jako otázku předběžnou.
I kdyby žalobce měl naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nemohl by ve sporu uspět, když nebylo prokázáno, že by vlastnictví k nemovitostem nabyl správce konkursní podstaty. Ten je po prohlášení konkursu oprávněn k podání žaloby za úpadkyni, nebyly však předloženy důkazy o tom, že by se (správce konkursní podstaty) stal vlastníkem nemovitostí.
Zamítnutí žaloby o vyklizení nemovitostí je důsledkem zamítnutí určovací žaloby, uzavřel soud.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem připustil změnu žaloby tak, že se určuje, že výlučným vlastníkem ve výroku označených nemovitostí je úpadkyně a že žalovaná je povinna tyto nemovitosti vyklidit do tří dnů od právní moci rozsudku (první výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že změněnou žalobu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud připustil změnu žaloby, uváděje, že touto změnou nebyl v odvolacím řízení uplatněn nový nárok (§ 216 odst. 2 o. s. ř.). Poté učinil o odvolacích námitkách následující závěry:
1/ Není vadou řízení, že soud prvního stupně připustil změnu žaloby ve výroku rozsudku (i tento výrok má povahu usnesení, podobně jako např. výrok o nákladech řízení). Potud nebyl žalobce ani zbaven možnosti domáhat se přezkumu rozhodnutím v odvolacím řízení, a to vzhledem k § 202 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
2/ Důvody, pro něž žalobu zamítl soud prvního stupně, obstojí i pro zamítnutí žaloby ve změněném znění. Obecně lze dát žalobci za pravdu, že kdyby nemovitosti nebyly předmětem dražby, nebylo by namístě postupovat dle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách (ve znění platném do 31. prosince 2002), nýbrž podle obecných předpisů o ochraně vlastnického práva. O takový případ však nejde.
Podstatné je, že nemovitosti byly ve vlastnictví a tvořily hmotnou složku podnikání společnosti T. H. a. s., na jejíž majetek byl prohlášen konkurs (s označením dlužnice obchodní firmou „R. a. s. /dříve T. H., a. s.,“), a že (na návrh správkyně konkursní podstaty, jako subjektu k tomu oprávněného dle § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách) byl dražen podnik, nikoli jeho část.
Předmětem dražby bylo vše, co tvoří podnik tak, jak je definován v § 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Opak neplyne ze žádné listiny vztahující se k dražbě, zejména ne z odkazu na znalecký posudek znalce Ing. J. V. Předmět dražby byl vymezen jako „podnik“ jak ve smlouvě o provedení dražby, tak v dražební vyhlášce, v protokolu o provedené dražbě i v potvrzení o nabytí vlastnictví (i opravném). Okolnost, že ve znaleckém posudku nebyly popsány všechny hmotné složky, tvořící podnik, na tomto závěru nic nemění.
3/ Odvolatel má pravdu, namítá-li že dražený podnik nebyl v dražební vyhlášce (stejně jako v usnesení o prohlášení konkursu) označen obchodní firmou zapsanou v té době v obchodním rejstříku. O identitě úpadkyně a draženého podniku však nejsou opodstatněné pochybnosti, protože vada v označení nebyla na újmu identifikace podniku z dalších údajů, tj sídla a identifikačního čísla. Správná obchodní firma T. H. a. s. byla uváděna v závorce za označením obchodní firmy R. a. s. jak v usnesení o prohlášení konkursu, tak ve smlouvě o provedení dražby a v potvrzení o nabytí vlastnictví ze dne 11. prosince 2002 a ze dne 27. března 2003.
4/ Potvrzení o nabytí vlastnictví v dražbě dobrovolné není právním důvodem nabytí vlastnického práva a má jen deklaratorní povahu; dražebník jím osvědčuje, že dříve nastaly určité skutečnosti, jež jsou podle § 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách pokládány za právní důvod nabytí vlastnictví (potud odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 1578/2003 - jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 39/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmět dražby není zpochybněn ani vydáním opravného potvrzení o nabytí vlastnictví; jím nedošlo ke změně předmětu dražby, kterým byl od počátku „podnik“.
Na základě výše uvedených úvah pak odvolací soud dospěl k závěru, že nemovitosti byly předmětem dražby a námitky, které žalobce v řízení uplatnil, byly námitkami, jež se dotýkaly neplatnosti dražby a jako takové měly být uplatněny v řízení dle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, což se nestalo. Neplatnost dražby nemůže soud posuzovat v jiném řízení.
Žalobce tudíž neprokázal, že úpadkyně je vlastnicí nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu - a to výslovně proti všem jeho výrokům - podala dovolání současná správkyně konkursní podstaty úpadkyně, se kterou Nejvyšší soud bez dalšího dále jednal jako se žalobkyní a dovolatelkou.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přisuzujíc napadenému rozhodnutí též zásadní význam po stránce právní, namítajíc, že „dosavadní řízení bylo zatíženo zásadními procesními vadami“ a že soudy obou stupňů na základě provedených důkazů věc nesprávně právně posoudily, a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemovitosti byly jako součást podniku úpadkyně k 7. srpnu 2002 (respektive k 12. září 2002) předmětem dražby konané 12. září 2002. Míní, že nemovitosti mohly být předmětem dražby, jen kdyby byly součástí podniku úpadkyně a kdyby současně byly „náležitým zákonným způsobem“ popsány v dražební vyhlášce.
Odvolací soud - pokračuje dovolatelka - měl prejudicielně zkoumat, co bylo součástí podniku úpadkyně k 7. srpnu 2002. K úvaze odvolacího soudu, podle níž „žalobci je třeba dát za pravdu, že dražený podnik nebyl označen obchodní firmou zapsanou v té době v obchodním rejstříku (…) o identitě úpadce a draženého podniku však nejsou opodstatněné pochybnosti, protože vada v označení nebyla na újmu identifikace podniku z dalších údajů, tj sídla a identifikačního čísla“, dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že nelze bagatelizovat zcela vadné označení draženého podniku a dedukovat, že předmět dražby je možné ztotožnit podle jiných identifikačních znaků.
Veřejná dražba je formalizovaný proces zpeněžování majetku, který se řídí striktními pravidly danými zákonem. Předmětem dražby může být pouze věc uvedená a popsaná v dražební vyhlášce jako předmět dražby. V daném případě byl předmět dražby označen jako podnik R. a. s. bez dalších identifikačních údajů. Je nepřípustné (jak učinil odvolací soud) zaměňovat označení navrhovatele s předmětem dražby a nepřímo tak dovozovat, co vlastně bylo předmětem dražby.
Zcela absurdně - uvádí dovolatelka - působí pokus konvalidovat zjevnou vadu dražební procedury vydáním opravného potvrzení o nabytí vlastnictví z veřejné dražby. Takový institut zákon o veřejných dražbách v platném znění nezná, jeho použití neumožňuje a dražebník sám tímto postupem dává najevo, že nemovitosti předmětem dražby být nemohly, neboť nebyly součástí podniku úpadkyně a ke dni dražby ani nebyly v dražební vyhlášce řádně popsány.
Dovolatelka pro úplnost dodává, že obchodní firma R. a. s. byla zapsána do obchodního rejstříku až 20. listopadu 2002, proto podnik R. a. s. nemohl existovat 7. srpna ani 12 září 2002. Součástí neexistujícího podniku žádné nemovitosti být nemohly a vlastnictví k nemovitostem proto nemohlo přejít na žalovanou příklepem ve veřejné dražbě dobrovolné, konané 12. září 2002.
Nemovitosti byly k 12. září 2002 součástí podniku úpadkyně T. H. a. s., který však dražen nebyl. Proto dovolatelka - oproti opačnému mínění odvolacího soudu - usuzuje, že okolnost, že hmotné složky podniku tvořící podnik nebyly ve znaleckém posudku (a rovněž v dražební vyhlášce, která se na posudek odvolává) uvedeny, znamená, že nebyly předmětem dražby. Extenzivní způsob argumentace odvolacího soudu nastoluje stav právní nejistoty, uzavírá dovolatelka.
Soudy nižších stupňů se nesprávně zabývaly obecnou otázkou neplatnosti dražby, aniž postřehly, že právní posouzení dané věci spočívá v odpovědi na otázku, co všechno bylo předmětem dražby. V situaci, kdy se soud uvedenou otázkou odmítne zabývat - poukazuje na to, že podle zákona o veřejných dražbách je možné platnost dražby přezkoumat pouze do tří měsíců ode dne dražby - tak účastníku řízení odepírá jeho právo na řádný proces a právo na soudní ochranu.
K závěru odvolacího soudu, že předmět dražby není zpochybněn ani vydáním opravného potvrzení o nabytí vlastnictví, kterým nedošlo ke změně předmětu dražby, jímž byl od počátku „podnik“, dovolatelka uvádí, že z původních dokladů vystavených dražebníkem není možné zjistit rozsah podniku R. a. s. k 7. srpnu a k 12. září 2002, zejména pak nelze zjistit, jaké konkrétní nemovitosti byly předmětem dražby, když dražen byl „podnik“.
A konečně dovolatelka tvrdí, že „procesní zpracování“ předmětné kauzy odporovalo dikci občanského soudního řádu, jelikož soud prvního stupně i odvolací soud rozhodl o změně žaloby ve výrokové části rozsudku, neboť o změně návrhu se dle § 167 o. s. ř. rozhoduje usnesením, nikoli rozsudkem. O návrhu na změnu žaloby má soud rozhodnout v průběhu řízení, nikoli až současně s vydáním rozsudku. Tím byla jednak porušena procesní pravidla, jednak nemohlo být o změněném žalobním návrhu jednáno, tvrzeny skutečnosti a navrhnuty důkazy k jeho prokázání, čímž byla dovolatelka zkrácena na svých právech účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o připuštění změny petitu bylo doručeno účastníkům až současně s rozhodnutím ve věci samé, nebylo v té době pravomocné a rozsudkem tak bylo rozhodováno o jiném petitu, než který byl v té době předmětem řízení, když připuštění změny žalobního nemůže být vůči účastníkům účinné dříve, než jim bylo oznámeno.
Vedlejší účastníci řízení ve vyjádření navrhují dovolání odmítnout, když napadené rozhodnutí nemají za rozhodnutí měnící ani za potvrzující rozhodnutí zásadního právního významu (dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 o. s. ř.). V rozhodnutí řešená právní otázka odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (potud vedlejší účastníci řízení odkazují na R 52/2006 a dále na rozhodnutí /jde o usnesení/ Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 61/2005).
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolatelka - ač zastoupena advokátem - dovolací argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Posuzováno podle obsahu však je dovoláním namítána existence dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 o. s. ř., jimiž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Dovolatelka dovoláním výslovně napadá i první výrok napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud připustil změnu žaloby a jeho třetí výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. (k nákladovému výroku srov. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 4/2003“ a k výroku o přípustnosti změny žaloby v odvolacím řízení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2007, sp. zn. 29 Odo 311/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2007, pod číslem 130).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti (druhému) výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, souhlasí Nejvyšší soud s argumenty, jimiž vedlejší účastníci řízení mají tento výrok za (obsahově) potvrzující a nikoli měnící. V situaci, kdy odvolací soud připustil změnu žaloby přes obsah ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. proto, že změna nebyla uplatněním nového nároku, je přiléhavý závěr, že přes formální „změnu“ rozsudku soudu prvního stupně šlo ve skutečnosti o jeho potvrzení.
Nejvyšší soud nicméně i tak shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož argumenty v něm snesené otevírají právní otázku zpeněžení úpadcova „podniku“ za trvání konkursu jako celku, v dovolacím řízení dosud ve vazbě na veřejnou dražbu nezodpovězenou.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dle ustanovení § 5 obch. zák. podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit (odstavec 1). Podnik je věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku (odstavec 2).
Podle ustanovení § 476 odst. 1 obch. zák. smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Ustanovení § 477 obch. zák. pak určuje, že na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje (odstavec 1). K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím (odstavec 3).
Podle ustanovení § 27 odst. 1 ZKV podstatu lze zpeněžit veřejnou dražbou věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot, soudním výkonem rozhodnutí nebo jejich prodejem mimo dražbu. Veřejnou dražbu věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot včetně podniku provede dražebník na návrh správce. Přitom se postupuje podle zvláštního předpisu.
Dle ustanovení § 27a ZKV, se souhlasem soudu a po vyjádření věřitelského výboru může správce zpeněžit věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží provozování podniku jednou smlouvou; jinak se pro tuto smlouvu přiměřeně použijí ustanovení obchodního zákoníku; z úpadce na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů s výjimkou nároků vzniklých do účinnosti smlouvy. Výtěžek tohoto prodeje je součástí celkového výtěžku zpeněžení konkursní podstaty a nemůže sloužit pouze ke krytí závazků souvisejících s prodávaným podnikem.
V této podobě (pro věc rozhodné) platila výše citovaná ustanovení již v době vydání dražební vyhlášky a později nedoznala změn.
Podle ustanovení § 17 zákona o veřejných dražbách, ve znění účinném do 31. prosince 2002 (pro věc rozhodném), dražbou dobrovolnou je dražba prováděná na návrh vlastníka (odstavec 1). Předmětem dražby může být věc, podnik nebo jeho organizační složka, převoditelná majetková práva s výjimkou práv z duševního vlastnictví a soubor věcí, soubor práv nebo soubor věcí a práv, bylo-li navrženo jejich vydražení a splňují-li podmínky stanovené tímto zákonem (odstavec 3). Vlastníkem se rozumí též osoba, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a je vlastníkem zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisu oprávněna předmět dražby zcizit, likvidátor a správce konkursní podstaty (odstavec 4).
Ustanovení § 20 odst. 1 písm. d/ zákona o veřejných dražbách (v rozhodném znění) pak k obsahovým náležitostem dražební vyhlášky řadí též označení a popis předmětu dražby a jeho příslušenství, práv a závazků na předmětu dražby váznoucích a s ním spojených, pokud podstatným způsobem ovlivňují hodnotu předmětu dražby, popis stavu, v němž se předmět dražby nachází, a jeho odhadnutou nebo zjištěnou cenu.
Označení předmětu dražby a jeho příslušenství, práv a závazků na předmětu dražby váznoucích a s ním spojených, stavu, v němž se předmět dražby nachází, a odhad jeho ceny, je rovněž náležitostí protokolu o provedené dražbě (§ 27 odst. 2 písm. b/ zákona o veřejných dražbách, v rozhodném znění).
Podle § 30 zákona o veřejných dražbách (v rozhodném znění), uhradil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, přechází na něj vlastnictví předmětu dražby k okamžiku udělení příklepu (odstavec 1). Jde-li o podnik, přecházejí na vydražitele všechna práva a závazky včetně práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, oprávnění užívat obchodní jméno spojené s podnikem, pokud to není v rozporu se zákonem nebo s právem třetí osoby, a práv z průmyslového a jiného duševního vlastnictví, která se týkají podnikatelské činnosti vydraženého podniku, pokud to neodporuje povaze práv z průmyslového a jiného duševního vlastnictví nebo smlouvě o poskytnutí výkonu těchto práv. Jde-li o organizační složku podniku, přecházejí na vydražitele všechna práva a závazky, která se týkají této složky, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů (odstavec 2). Jde-li o vydražení podniku nebo jeho organizační složky, ručí navrhovatel za splnění závazků, které přešly s vlastnictvím podniku nebo jeho organizační složky na vydražitele (odstavec 3).
Podstata sporu v dané věci tkví v prověření správnosti závěru odvolacího soudu, že nemovitosti coby součást draženého podniku úpadkyně byly předmětem veřejné dražby dobrovolné, konané 12. září 2002, a že proto již nelze zpochybnit platnost dražby určovací žalobou v této věci. Kdyby obstál závěr, že nemovitosti byly předmětem (byť neplatné) dražby, pak by dovolatelka nepochybně nemohla uspět s podanou určovací žalobou vzhledem k důvodům, jež Nejvyšší soud rozvedl v R 52/2006 i v rozsudku uveřejněném pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na kterážto rozhodnutí potud v podrobnostech odkazuje).
V rozsudku ze dne 9. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 2690/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a na který odkazuje např. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 54/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, však Nejvyšší soud také vyložil, kdy žaloba o určení vlastnictví v souvislosti s veřejnou dobrovolnou dražbou obstojí.
Vysvětlil zde především, že na vydražitele, který zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě, nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby - jak k tomu dochází například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) - na základě smlouvy, ani rozhodnutím státního orgánu, ale podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora (§ 2 písm. a/ zákona o veřejných dražbách, § 132 odst. 1 obč. zák.).
Tamtéž zdůraznil, že i když vydražitel zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu (žaloba o neplatnost dobrovolné veřejné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách buď vůbec nebyla podána nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno), vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně) - s přihlédnutím ke všem okolnostem případu - dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem. Přestože výsledek dražby nebyl zákonem stanoveným postupem zpochybněn a přestože nešlo z pohledu ustanovení § 24 zákona o veřejných dražbách o zmařenou nebo neplatnou dražbu, nelze pominout, že samozřejmým požadavkem pro každé nabytí vlastnictví nebo jiného práva je také to, že ze smlouvy, z výsledku dědického řízení, z rozhodnutí státního orgánu, z příklepu licitátora ve veřejné dražbě nebo z jiné skutečnosti (srov. § 132 odst. 1 obč. zák.) lze bez pochybností dovodit, kdo vlastnictví nebo jiné právo nabyl a čeho (jaké věci nebo jiného předmětu právních vztahů) se nabytí vlastnictví nebo jiného práva týkalo, neboť jinak je (již z povahy věci samotné) vyloučeno, aby takto neurčitě nebo nesrozumitelně vymezené nabytí práva bylo způsobilé mít v právních vztazích sledované právní následky (účinky).
V takto ustaveném právním rámci Nejvyšší soud především pokládá za potřebné dílčím způsobem korigovat (doplnit) argumentaci soudů nižších stupňů o zpeněžování „podniku“ poukazem na jimi opomenutou zvláštní úpravu zpeněžování úpadcova podniku podávající se z ustanovení § 27 odst. 1 a § 27a ZKV. Z těchto ustanovení především plyne (a to i ve spojení s odkazem na poznámku pod čarou číslo 4b/ v § 27a ZKV, týkajícím se jen přiměřeného použití ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o prodeji podniku), že při zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k provozování úpadcova podniku, jednou smlouvou, dojde pouze k převodu existujících aktiv. K přechodu závazků týkajících se podniku, jenž se prosazuje v obecné úpravě (§ 477 odst. 1 a 3 obch. zák.), nedochází (až na výslovně zmíněné - v § 27a ZKV - práva a povinnosti z pracovně právních vztahů /i to jen s výjimkou nároků vzniklých do účinnosti smlouvy/). Srov. k tomu shodně v judikatuře Nejvyššího soudu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 32 Odo 388/2003 a ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 391/2005, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Pro účely zpeněžování veškerého majetku konkursní podstaty úpadce, jímž je podnikatel - právnická osoba, ve veřejné dražbě, je nutno pojmem „podnik“ rozumět (v dražební vyhlášce a na ni navazujících listinách, jakož i v zákoně o veřejných dražbách) právě majetek popsaný v § 27a ZKV (což zjevně platí i pro interpretaci pojmu „podnik“ ve druhé větě § 27 odst. 1 ZKV).
Jak je dále patrno i z dovolání, dovolatelka nezpochybňuje skutečnost, že nemovitosti, o něž jde, byly v rozhodné době (srpen a září 2002) součástí podniku úpadkyně (argumentačně věc staví tak, že nemovitosti byly k 12. září 2002 součástí „podniku úpadkyně T. H. a. s.“ nikoli, součástí „podniku úpadkyně R. a. s.“)
Nejvyšší soud přitom nemá rovněž pochyb o tom, že při zpeněžování celého „podniku“ podnikatele - právnické osoby ve veřejné dražbě je pro řádnou identifikaci draženého „podniku“ v dražební vyhlášce i v protokolu o průběhu veřejné dražby dostatečné jeho označení prostřednictvím identifikace podnikatele, o jehož podnik jde (obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem). Pochybení v podkladech, jež dále identifikují (pojmenovávají) jednotlivé položky tvořící dražený podnik (typicky - jako v tomto případě - ve znaleckém posudku), může být za určitých okolností důvodem ke zpochybnění platnosti veřejné dražby dobrovolné postupem dle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, na závěru, že předmětem dražby je (byl) „podnik“ jako celek (tedy i ohledně těch jeho položek, jež v podkladech pro veřejnou dražbu nebyly výslovně zmíněny), však nemají vliv.
Dovolatelka namítá, že předmětem dražby může být pouze věc uvedená a popsaná v dražební vyhlášce jako „předmět dražby“ (jenž byl v dané věci označen jako „podnik R. a. s.“ bez dalších identifikačních údajů) a že je nepřípustné zaměňovat označení navrhovatele dražby (šlo o označení „JUDr. M. Č., advokátka, správce konkursní podstaty úpadce R. a. s.,“) s předmětem dražby a nepřímo tak dovozovat, co vlastně bylo předmětem dražby.
V tomto ohledu však Nejvyšší soud její výhrady nesdílí, maje za to, že žádná z osob, jež mohly být vyhláškou osloveny, nemohla mít - byť jen ve spojení s doplňujícími identifikačními znaky (uvedení sídla a identifikačního čísla) nacházejícími se u označení navrhovatele dražby, pochybnosti o tom, že „podnik“ konkrétního podnikatele je coby předmět dražby řádně individualizován.
Zbývá určit, zda na těchto závěrech může něčeho změnit dovolatelčin argument, že úpadkyně je zapsána do obchodního rejstříku pod obchodní firmou R. a. s. až od 20. listopadu 2002, takže „podnik“ R. a. s. nemohl existovat 7. srpna ani 12 září 2002.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelčin předchůdce (předchozí správce konkursní podstaty) v doplnění žaloby z 1. března 2006 (č. l. 144-151) sám uvedl (č. l. 150), že o změně obchodní firmy pozdější úpadkyně z T. H., a. s. na R. a. s. rozhodla valná hromada pozdější úpadkyně již 29. března 2002.
Obchodní zákoník v § 8 zakládá (a v rozhodné době zakládal) podnikateli povinnost činit právní úkony pod svou obchodní firmou, jíž je název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Zápis má tedy konstitutivní povahu. O společnosti, která učiní právní úkon pod změněnou (valnou hromadou řádně odsouhlasenou) obchodní firmou, ačkoli tato změna dosud není zapsána v obchodním rejstříku, však nelze jen proto uvažovat jako o neexistující a jen proto také nelze označit za neexistující její „podnik“ identifikovaný (předčasně) prostřednictvím nové obchodní firmy.
Nejvyšší soud dodává, že to ostatně byla sama původní žalobkyně (tehdejší správkyně konkursní podstaty úpadkyně), kdož byla navrhovatelkou dražby a z jejichž kroků v rozhodné době je zjevné, že měla v úmyslu zpeněžit ve veřejné dražbě dobrovolné celý „podnik“ úpadkyně (tedy včetně sporných nemovitostí) a že v době, kdy činila úkony, jimiž tento záměr naplňovala, neměla též žádné pochybnosti o identitě draženého podniku.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v dotčeném směru správné.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že argumentace dovolatelky o tom, že by součástí výroku soudního výroku rozhodnutí učiněného formou rozsudku nemohly být i výroky, jež mají povahu usnesení, je zjevně nepřiléhavá, což se podává např. též z R 4/2003.
Stejně tak je ovšem zjevné, že soud, který připustí změnu žaloby až v rozsudku, jímž současně rozhodne o změněné žalobě, zatěžuje řízení vadou. Jakkoli v situaci, kdy takovým krokem není v konečném důsledku postižena osoba, vůči které změněná žaloba směřuje (žalovaný), zpravidla nepůjde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, o tom, že o vadu řízení jde, není žádných pochyb. V situaci, kdy na stejnou výtku musel odvolací soud reagovat v písemném vyhotovení svého rozhodnutí ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, shledává Nejvyšší soud překvapivým a nevhodným, že se k témuž vadnému procesnímu postupu uchýlil i sám soud odvolací. Řečené však nic nemění na tom, že uvedeným způsobem odvolací soud vyhověl požadavku samotné dovolatelky a že se s touto „změnou“ objektivně nepojily žádné požadavky na doplnění žalobních tvrzení či nabídku dalších důkazů ani na tom, že - jak uvedeno výše - dovolání proti uvedenému výroku nebylo přípustné. Z obsahu spisu je ostatně patrno, že důvod připouštět změnu žaloby v řízení před soudem prvního stupně vůbec dán nebyl (takový procesní úkon nebyl žalobkyní v řízení projeven, když podání z č. l. 144-151 jako změnu žalobního návrhu bez dalšího vyložit nelze a reagoval-li soud prvního stupně právě na toto podání usnesením o připuštění změny žaloby, pak šlo o usnesení, jež nemohlo mít žádné procesní účinky). K tomu, aby odvolací soud o věci samé rozhodl způsobem uvedeným v jeho druhém výroku, tudíž žádný dispozitivní úkon nepotřeboval a opětovným „připuštěním změny žaloby“ v prvním výroku napadeného rozhodnutí ve skutečnosti jen vystihl podobu žalobního návrhu, o kterém měl i tak rozhodovat.
Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání opodstatněné není; proto je - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení - je ve shodě s ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítnutí dovolání) a § 146 odst. 3 (co do odmítnutí dovolání) o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalované, respektive vedlejších účastníků řízení na straně žalované.
U žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny. Vedlejším účastníkům pak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení § 5 písm. b/, § 10 odst. 3 a § 19a vyhlášky činí sazba odměny 26.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 13.000,- Kč, jelikož advokátka vedlejších účastníků řízení učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč, tak jde o částku 13.300,- Kč. S náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši 2.527,- Kč (zástupkyně vedlejších účastníků řízení je plátcem této daně) proto dovolací soud přiznal vedlejším účastníkům řízení (vzhledem k povaze nároku k ruce společné a nedílné) k tíži žalobkyně celkem částku 15.827,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-