// Profipravo.cz / Obchodní firma 27.12.2007
K posouzení zaměnitelnosti obchodních firem
Při posouzení zaměnitelnosti obchodních firem ve smyslu § 10 obch. zák. je třeba vycházet z celkového dojmu průměrného zákazníka, jak utkví v jeho paměti (viz 32 Odo 840/2004).
V situaci, kdy žalovaná má jako předmět podnikání zapsánu obchodní činnost v oblasti veterinárních přípravků a premixů pro výživu zvířat a žalobkyně obchodní živnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a prakticky, podle svého tvrzení, se zabývá výhradně obchodováním s veterinárními přípravky a léčivy, pak průměrným zákazníkem žalobkyně i žalované je zákazník zabývající se užitím veterinárních přípravků a léčiv, jemuž utkví v paměti nejen první (zde sporné) slovo obchodní firmy žalované, ale i další část kmene obchodní firmy žalované, jež je v daném případě natolik jednoznačná, že žalovanou spolehlivě odlišuje od žalobkyně.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 904/2007, ze dne 27. 6. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně B. spol. s r. o., zastoupené JUDr. D. T., advokátkou, proti žalované B., V. ú. b. a v. l. a. s., zastoupené JUDr. E. T., advokátkou, o ochranu obchodní firmy, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 115/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2006, č. j. 3 Cmo 108/2006-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 16. března 2005, č. j. 48 Cm 115/2004-21, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované změnit obchodní firmu vypuštěním slova „B.“ a podání návrhu na zápis změny obchodní firmy v obchodním rejstříku a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalované (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž účastníci mají v označení své obchodní firmy sice shodný dominantní prvek B. vyvolání zdání o propojení či souvislosti účastníků však vylučuje skutečnost, že tento slovní prvek nenavazuje sám o sobě na předmět podnikání žalobkyně, jak je zapsán v obchodním rejstříku (koupě a prodej zboží), tato návaznost je naopak dána mezi zněním obchodní formy žalované a jí zapsaným předmětem podnikání. Rozdílnost předmětu podnikání a zaměření účastníků, specifickým „dodatkem“ podchycená v obchodní firmě žalované, vylučuje možnost případného vyvolání nekalosoutěžního stavu.
Za správný považoval i závěr, podle něhož užití slova B. ve znění obchodní firmy žalované není ve smyslu ustanovení § 12 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zásahem do práv žalobkyně vzhledem k plnému znění obchodní firmy žalované a k možnostem, za nichž lze užívat její zkrácenou podobu.
Po doplnění dokazování článkem s názvem „Použití dvou forem lecirelinu na ovulaci prasnic“ zveřejněným v roce 1999 a přístupným dosud na internetových stránkách, o nějž žalobkyně opírala svá tvrzení o nesprávném užívání znění obchodní firmy žalovanou, dovodil, že jde o článek určený výhradně odborné veřejnosti, jehož autory jsou v článku uvedené fyzické osoby, webové stránky, na nichž byl článek zveřejněn, nejsou stránkami žalované a článek je součástí sborníku referátů z celostátní odborné konference v roce 1999. Povaha článku - jeho odborné zaměření - pak vylučuje, aby byl připisován žalobkyni i jakoukoliv možnost záměny pracoviště autorů článku se žalobkyní.
S odkazem na ustanovení § 10 odst. 1 obch. zák., podle něhož obchodní firma nesmí být zaměnitelná s firmou jiného podnikatele a nesmí působit klamavě, odvolací soud uzavřel, že firma žalované požadavek nezaměnitelnosti splňuje. Byť ze znění obou firem vyplývá shodnost ve významově obecném slově „b.“, z pohledu třetích osob je další část kmene firmy žalované „V. ú. b. a v. l.“ stejně významná a natolik jednoznačná, že nositele této obchodní firmy dostatečně odlišuje od jiných subjektů včetně žalobkyně.
Námitku žalobkyně o nebezpečí záměny účastníků či jiné klamné představy a domněnky o jejich postavení a produkci, nepovažoval za důvodnou s tím, že žalobkyně v tomto směru zůstala jen v rovině tvrzení a zapsaný předmět podnikání vylučuje klamavost obchodní firmy žalované, a proto užívání této obchodní firmy nelze pokládat za jednání nekalé soutěže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) a namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož obchodní firma žalované splňuje podle ustanovení § 10 odst. 1 obch. zák. požadavek nezaměnitelnosti tím, že vedle shodného prvního slova v kmeni obchodní firmy (B.) obsahuje dostatečně odlišující další část kmene obchodní firmy žalované (V. ú. b. a v. l.), jež je stejně významná a natolik jednoznačná, že jejího nositele dostatečně odlišuje od jiných subjektů včetně žalobkyně. Dovolatelka má za to, že dostatečně prokázala zaměnitelnost obou obchodních firem i skutečnost, že žalovaná při své podnikatelské činnosti používá obchodní firmy způsobem zvýrazňujícím právě slova B. oproti dovětku obchodní firmy, čímž je pro běžného pozorovatele zaměnitelná.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jehož se dovolatelka výslovně dovolává, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v důvodech usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady co do (ne)správnosti skutkových zjištění odvolacím soudem z provedených důkazů, když dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatelka nemá k dispozici.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ani v závěru, podle něhož obchodní firma žalované splňuje požadavek nezaměnitelnosti podle § 10 odst. 1 obch. zák. Je tomu tak již proto, že závěr odvolacího soudu je v souladu se závěrem, k němuž Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 26. října 2004, sp. zn. 32 Odo 840/2004, podle něhož při posouzení zaměnitelnosti obchodních firem ve smyslu § 10 obch. zák. je třeba vycházet z celkového dojmu průměrného zákazníka, jak utkví v jeho paměti. V situaci, kdy žalovaná má jako předmět podnikání zapsánu obchodní činnost v oblasti veterinárních přípravků a premixů pro výživu zvířat a žalobkyně obchodní živnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a prakticky, podle svého tvrzení, se zabývá výhradně obchodováním s veterinárními přípravky a léčivy, pak průměrným zákazníkem žalobkyně i žalované je zákazník zabývající se užitím veterinárních přípravků a léčiv, jemuž utkví v paměti nejen první slovo obchodní firmy žalované, ale i další část kmene obchodní firmy žalované, jež je natolik jednoznačná, že žalovanou spolehlivě odlišuje od žalobkyně.
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-